Petr Pilát

 

Smutek.

Necítil jsem nic jiného než smutek, že je všechno v pytli.

Začal jsem pomalu vnímat a hned si uvědomil, že to je špatné. Au, ta ruka bude asi zlomená. Druhá taky.

Vedou ze mě hadice.

Mám sešité a ovázané břicho.

To asi není úplně v pohodě.

Moje první myšlenka, kterou si po probuzení z kómatu pamatuju, patřila skvěle rozjeté sezoně. Vůbec jsem netušil, co se stalo, ale bylo mi jasné, že tohle je průšvih. Že je po srandě a nějakou chvíli si nezajezdím. Měl jsem přitom všechno tak parádně našlápnuté.

Do prdele, proč teď?

Co jsem provedl za koninu, že jsem to tak pokazil? Vždyť zatímco se tu válím, jsem přišel o body.

Spadnul jsem při tréninku. Při běžném skoku, jaký jsem předtím zvládl už nesčetněkrát.

Dozvěděl jsem se, že jsem byl dlouho v bezvědomí, hlava mi třeští kvůli těžkému otřesu mozku, ale lékaři, jimž děkuju za skvělou práci, mi zastavili krvácení v lebce v pravý čas a nemusel jsem na další operaci. Od žeber mám roztrhaná játra a plíce, k tomu polámaný hrudník a slezinu i žlučník na kusy. Ten mi ostatně rovnou sebrali, nemělo cenu ho zašívat.

Nebudu to zlehčovat, šlo mi o život. Já se přesto ani na vteřinu nebál, že se nedám zdravotně do pořádku. Štvalo mě, že nikomu neukážu trik, který jsem se zrovna naučil.

A sakra, sakra. Sakra! Na sobě jsem měl svou oblíbenou helmu, o níž mi teď řekli, že je rozlámaná na kusy. Taková škoda.

Jasně, stojí pár tisíc a dostanu novou, ale stejně. Já ji měl tak rád.

Co motorka? Jen odřené plasty, fajn.

Roztrhané vnitřnosti a krvácení do mozku mi nenahnaly strach. Strach jsem měl, co se životem.

Dobře, a co teda se mnou, kdy budu moct zase skákat?
Cože?
Ne.
To ne.

Lékaři mi právě oznámili, že to je špatné. Že můj život se musí razantně změnit. Na sport mám zapomenout, příští dva roky se budu postupně vracet do kondice, v níž jsem byl před zraněním. Na motorku po celou tu dobu nesednu.

Představte si, že milujete svůj lifestyle tak jako já. Že si žijete pohádku a najednou vám řeknou tohle.

Nebo si to radši ani nepředstavujte.

Moje rodina je smířená s tím, že dělám nebezpečné věci. Pokud se mi něco přihodí, za všech okolností má ségra za úkol mě vyfotit. Udělat mi památku na nelehkou chvíli, začátek příběhu se šťastným koncem, protože nikdy není jiná možnost, než že to dobře dopadne. Nikam ty fotky nešířím, mám je u sebe a občas se na ně podívám, abych neztrácel pokoru. Když vidím ty z nemocnice z března 2015, je to fakt síla.
Ty kráso, strašný.

Měl jsem servaný obličej, spadlé oko, nevypadal jsem vůbec hezky.

Zpočátku jsem na tom byl opravdu bídně. Obrovsky mě bolela hlava, v noci jsem nespal a nezabíraly prášky na spaní ani na bolest. Do toho jsem neustále poslouchal, že na motorku můžu zapomenout, což mě sundávalo ještě víc.
Roztrhané vnitřnosti a krvácení do mozku mi nenahnaly strach.
Strach jsem měl, co se životem.

Je tohle můj konec? Co bych teď měl dělat? Dosud se mi nepřihodilo, že bych se jediný den nudil. Bez motorky by se mi zhroutil svět. Měl jsem se příští dva roky dávat do kupy.

Dva roky.

Já za dva a půl měsíce znova skákal.

Ale nepředbíhejme.

Ještě dva dny po návratu z nemocnice mi bylo zle. Hlavně tedy psychicky a k tomu těžko od žaludku z toho množství prášků.

Ne, takhle to nepůjde, řekl jsem si. Okamžitě jsem přepnul myšlení.

Vůbec. Já vám ukážu. Já se vyléčím. Žádné dva roky, kdy tady budu poplakávat. Já zamakám. Za chvilku jsem v pohodě.

Sednul jsem k internetu a začal jsem hledat babské rady.

Tak co na játra?
První věc – pozitivní myšlení.

Co na plíce?
Věřit, že se uzdravím.

Čím se vyhrabat ze všech těch zlomenin? Nemyslet na to, že to bolí.

Okej. Tak na tom asi něco bude. Já už tohle ostatně slyšel pořád dokola od Daniela Landy a Petra Macháčka, dvou pro mě velmi důležitých lidí, kteří mi pomáhají s psychologickou přípravou. Žádné, že jsem chudinka, ale že jsem si prostě rozbil hubu, tak se z toho musím oklepat a jít dál.

Jo, to je přece ono. Tohle myšlení, to je můj styl, to je můj život. Rozsekal jsem se už několikrát, vlastně už to i přestává bolet, tak jedu dál. Ono to půjde.

Spousta dalších babských povídaček se točila kolem nastavení správného jídelníčku.

Bylo těžké se jimi řídit, když je někdo drogově závislý na čokoládě jako já, ale zvládl jsem to. Omezil jsem maso, nepřejídal se, vynechal cukr, sůl i koření.

Sešlo se kolem mě asi třicet lékařů a nechápali, co se to se mnou stalo. Měl jsem břicho lepší než zdravý člověk.

Ve stolním grilu jsem si začal dělat krůtí řízky, ale jen opláchnuté vodou, nedochucované. Ani paličku jsem na ně nesměl používat. Dal jsem jim vždycky jen třikrát pěstí.

Stačilo je čtyři minuty prohřát, k tomu jsem nakoupil mraky zeleniny a dělal si na ni svoji zálivku. Spočívala v půl hrnečku vody a vymačkaném citronu.

Zní to zvláštně, ale po chvilce mi tohle menu začalo chutnat. Co mi taky zbývalo, nejedl jsem nic jiného. K tomu jsem do sebe lil šest litrů neperlivé vody denně. Jen jsem pil a chodil na záchod. Za měsíc jsem touhle dietou zhubnul asi dvanáct kilo a brzy nato šel na první kontrolu do nemocnice. První úkon, který mi dělali, bylo sono břicha. Doktor během chvilky odešel pryč, pak se vrátil s kolegou. Za chvíli volali další.

Sešlo se kolem mě asi třicet lékařů a nechápali, co se to se mnou stalo. Porovnávali moje výsledky po propuštění z nemocnice a teď, po měsíci a půl.

Měl jsem břicho lepší než zdravý člověk.

Že prý se s něčím takovým v životě nikdo z nich nesetkal. Že samozřejmě vidí sešité části, ale nechápou, jak neskutečně zdravé orgány mám. Co prý jsem dělal?

Coby, přestal jsem se cpát práškama, najel jsem na svoji stravu a hlavně jsem si držel pozitivní energii a věřil v uzdravení.
Začali se smát. A uznali, že to pomáhá.

Jel jsem na tuhle kontrolu s tím, že snad doktory ukecám, abych mohl začít cvičit. Do té doby jsem se totiž směl možná tak ohnout, abych si zavázal tkaničky. Povolili mi, že můžu začít lehce sportovat, takže po příjezdu domů jsem hned mířil k žebřinám a dal si pár sklapovaček, dřepů a kliků. Začal jsem skákat na trampolíně a jezdit na rotopedu. Třikrát denně zase rozhýbával svoje tělo.

Za měsíc mě čekala další cesta do nemocnice, kde mi oznámili, že jsem zdravý člověk. Že tomu nerozumí, že po těch hrozných zraněních, co jsem prodělal, jim to nejde přes pusu, ale že už záleží jen na mně, kolik si dám ještě času na rekonvalescenci. Že podle toho, co vidí na výsledcích, můžu jít skákat na motorce.

Vrátil jsem se domů a začal trénovat.

Neutekly ani dva měsíce a já už zase držel řídítka a rozjížděl se na nájezdovou rampu. Bez jakýchkoliv obav. Možná proto, že jsem si svůj pád nepamatoval, ale spíš z toho důvodu, že jsem se celou dobu, už od probuzení v nemocnici, na tenhle okamžik obrovsky těšil.

Přišlo mi, že se mi jezdí líp než před úrazem. Pořád jsem se chechtal.

Týden nato jsem startoval na prvních závodech, kde se zadařilo, a já ukázal nový trik, který jsem před svým pádem vymyslel. Navíc jsem v součtu přišel jen o jediný závod seriálu mistrovství Evropy, takže jsem pořád vedl pořadí.

A měl jsem formu.

Letěl jsem vzduchem a držel se motorky, házel s ní ze strany na stranu v přesně naučených pohybech.

Během zranění mi psala spousta konkurentů, s nimiž jinak závodíme opravdu fest, jak doufají, že se zase brzy uvidíme na závodech a budeme tvrdě soupeřit. Bylo to upřímné, nevnímali, že mají o konkurenci míň. Najednou jsem byl zpátky mezi nimi. Možná si říkali, že jsem mohl ještě chvíli počkat…

Letěl jsem vzduchem a držel se motorky, házel s ní ze strany na stranu v přesně naučených pohybech.

Na posledním závodě v Mnichově jsem sice skončil mimo stupně vítězů, ale i to mi stačilo, abych se přece jen stal mistrem Evropy. Hned na tom místě nás vyhlásili, a jak začala hrát státní hymna, ze stropu se sypaly konfety a mně po dresu teklo šampaňské, jímž mě ostatní kluci zlili, vyskočily mi slzy.

Slzy štěstí.

Vzpomněl jsem si, jak jsem ležel v nemocnici.
Je to pohádka?
Je to fakt realita?

Ani ne za čtvrt roku tady stojím s pohárem. Po závodě, v němž jsem zase naplno skákal. I kdybych nakonec mistrem Evropy nebyl, nic by se nestalo. Žil bych dál a byl zdravý. Ale že se to povedlo, byla neuvěřitelná tečka.

Díky ní jsem si dokázal, že když se za něčím opravdu jde, když se tomu na sto procent věří, dá se zmáknout cokoliv. Úplně cokoliv, jen to nevzdat. Mám pořád i s odstupem strašlivou radost, že jsem to zmáknul. Už jen kvůli lidem, kteří mi od začátku věřili a podporovali mě v mém přemýšlení. Za něčím jsem šel a dostal od života ohromnou nakopávačku, že pokud něco budu opravdu chtít, prostě to zvládnu. Že pokud budu žít s úsměvem, nasazením a chutí, tak to půjde.

Vyléčila mě touha. Chuť vrátit se zpátky do života, který miluju.

Když si jde někdo zahrát s kamarády fotbal nebo se jen tak proběhnout, může si u toho udělat pohodu. Zasportuje si jen tak.

To my na motorce nikdy nemůžeme. Každý skok, i tréninkový, obnáší naprostou koncentraci.

Jakýkoliv průšvih pramení právě z toho, že koncentrace povolí. Stačí desetina sekundy a dojem, že tenhle skok už zvládám několik let, a následuje pád.

Můžu jet exhibici, kdy po doskoku mávám na lidi a plácám si s nimi, ale jakmile jsem zase v nájezdové zatáčce, vím na sto procent, co jdu dělat. Je mi jedno, jestli na tribuně sedí jeden člověk nebo sto tisíc. Běžně skáču při AC/DC, můžeme si vybírat svoji hudbu, ale kdyby mi v tomhle momentě pustili do repráků Karla Gotta a moderátor křičel, že jsem osmdesátiletý pán z ulice, nebudu o tom vědět.
Myslím jen na skok. Vidím jen rampu.

Na freestylových motorkách nemáme tachometr, rychlost je jen v mé hlavě, v mém pocitu. Zahřeju motor a rozjedu se. Vyskočím. Jdu na trik.

Tyhle krátké okamžiky mě naplňují. To za ně všechno stojí.
Jeden skok na tréninku si občas můžu dát oddechový a jen se podívat, co nového ve městě. Přece jen jsem nějakých dvanáct metrů nad zemí, to už je celkem rozhled. Zasměju se, ale ve vteřině se musím zase soustředit.

Při jedné show okolo nás běhali koně a já si vzpomněl na Kurvahošigutntag, kde křičeli na Bohušovu kobylu „Hatátitlá“.

Zakřičel jsem to ve vzduchu taky.

A už jsem ležel.

„Vidíš, ty jsi ale pitomec,“ říkal jsem si. „Takhle už ne.“

Že padáte, poznáte hned. Víte, že se něco podělalo. V tu chvíli existují dva přístupy, buď ve vzduchu odkopnout motorku a spadnout na všechny čtyři, nebo se to snažit vyrovnat.

Jsem typ, který se snaží situaci do poslední sekundy zachránit, nějak ji napravit. Na rozhodnutí máte zlomek sekundy, to není o přemýšlení. To je instinkt a já jsem z principu bojovník. Taky vím, že každý pád bolí, tak proč to rovnou vzdávat.

Jako malý jsem jezdil motokros, a když jsem v závodech vedl, bavilo mě na posledním skoku roztáhnout nohy nebo pustit řídítka. Celou trať jsem se na to těšil a lidi už to o mně věděli, čekali, co zase předvedu.

Když mi bylo deset, Petr Kuchař s Markem Rejmanem přitáhli do Česka freestyle. Ty jo, to je přesně to, co chci dělat, došlo mi. Díky Petrovi mě vzali mezi sebe, jenže ve třinácti jsem při exhibici na Orlíku spadnul. Převáželi mě do Motola vrtulníkem, strávil jsem dva měsíce v nemocnici, z toho tři týdny na ARO. Rodiče mi skákání zakázali.

Ani tehdy jsem to nevzdal. Jednoduše jsem si u nich svoji vášeň vybrečel. Ač se o mě mamka neustále bojí tak, že se ani nechodí koukat, to ona taťku tehdy ukecala.Půl roku po návratu na motorku jsem skočil salto vzad. Zapsali mě do Guinessovy knihy rekordů jako nejmladšího na světě, což jsem dopředu vůbec netušil, a i pořadatelům Gladiator Games, freestyle motokrosové show, to došlo, až když se mi to povedlo.

Mě nehnal žádný rekord. Já prostě chtěl dokázat, že to salto zvládnu.

Stál jsem na dopadu před vyprodanou Sazka Arenou, lidi tleskali vestoje. Měl jsem husinu a bylo to tu zas. Pocit, že tohle je přesně to, proč jsem se narodil. Bože můj, byl to jeden z nejsilnějších momentů mého života. A zase mu předcházel pád a bolest.

Vlastně tři pády. Tři důležité pády.

Nejdřív ten na Orlíku, po němž jsem musel ukázat, že se freestylu chci věnovat navzdory všemu.

Pak jsem si z frajeřiny přivodil těžký otřes mozku, když jsem se salto nejdřív učil na BMX kole u Kamila Feifera v Hradci Králové. Proč bych měl chrániče a závodní helmu, když ostatní okolo jezdí jen v triku a kokosáku, že ano?

Strach, který mám, mě nebrzdí. Dává mi hranice, jež mě nepustí dál. Díky bohu za něj.

Nakonec jsem se vysekal týden před samotnou show. Udělal jsem chybu. Zapomněl jsem, že se musím držet jen za řídítka, ne mít ruku na páčce. Automaticky jsem si tak vymáčknul spojku, čímž motorka nejela. Na salto přitom potřebujete sílu motoru.

Spadl jsem na hlavu, byl jsem servanej, doma jsme ale jen povyměňovali odřené části motorky a ještě ten den jsem rychle jel zpátky, abych si ještě jednou salto skočil a zapsal si do hlavy, jak ho udělat správně. Aby mi v ní nezůstaly pochybnosti.

Od té doby vím, že když mám dva prsty na páčce, nemůžu jít do salta. Tahle maličkost oddělí úspěšný skok od průšvihu.

Freestyle motokros je o překonávání vlastního strachu. O posouvání limitů. Strach, který mám, mě nebrzdí. Dává mi hranice, jež mě nepustí dál. Díky bohu za něj.

Uvědomuju si, co můj sport znamená pro mé blízké. Když se rozsekám, spím, nic si nepamatuju a už se těším zpátky. Oni mě ale vidí a nevědí, co bude. Mají to daleko horší.

Vím, že riskuju.

Vím, jak to bolí, když spadnu.

To, co dělám, je nebezpečné a plné adrenalinu.

Proto to všichni tak milujeme. A proto taky nemyslím na to, co se může stát, jedu si každý skok užívat.

Přijde mi, že rok co rok se někdo z kamarádů zabije. Přišel jsem takhle už o pár velmi blízkých lidí. Když se taková věc stane, neříkám si, že kvůli ní skončím. Ne, naskočí mi krásné chvíle, které jsme s tím člověkem prožili, důvody, proč jsem ho měl rád. Brečím. Přemýšlím, že možná nastavujeme možnosti našeho sportu až moc vysoko.

Ale pak si sednu na motorku a jdu skákat. 

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází