Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
V ruce jsem držel kýbl s maltou, po čele mi stékaly krůpěje potu.
V lese někde za Šumperkem, daleko od lidí a v hnusném podzimním sychravém počasí, jsem zrovna nahazoval omítku na baráku, jehož rekonstrukci jsem měl na starost. V tom mi začal v kapse vyzvánět mobil. Otřel jsem špinavé ruce do montérek a hovor od neznámého čísla po chvilce nedůvěřivě přijal.
„Tady Jarda Balaštík, hokejový agent…“
Slova ze sluchátka mě překvapila, přesto náš rozhovor moc dlouho netrval.
Jarda si prý ještě předtím, než pandemie koronaviru přerušila sezonu Chance ligy, všiml mých výkonů, bůhvíkde na mě splašil kontakt a na rovinu se mě zeptal, jestli bych od něj nechtěl pomoct. Prý že mě může zastupovat a kdo ví, třeba by mě mohl v hokeji dostat někam dál.
„Mě? A dostat někam výš? Proč?“
„Hele, to asi fakt nebude potřeba.“
V tu chvíli jsem se tomuhle rozhovoru od srdce smál. Představa, že bych já – civilním povoláním zedník – měl mít vlastního agenta a díky němu najednou mohl hrát hokej na jiné než poloamatérské úrovni, mi s tím kýblem a zednickou lžící v ruce přišla doslova absurdní.
Měl jsem už pár let svůj život nalajnovaný zkrátka úplně jinak. Hokej jsem si u nás v Šumperku chodil vlastně jen zahrát a po tréninku se často vracel zpátky na stavbu, protože tam byla má skutečná budoucnost.
Že by to někdy MOHLO, nebo dokonce MĚLO být jinak, mě vlastně nikdy ani nenapadlo.
„Díky za zavolání, ale mám tady ještě nějakou práci. Tak čau.“
Položil jsem telefon a pokračoval ve své zedničině.
Ani ne o dva měsíce později jsem odehrál za Vítkovice svůj první extraligový zápas.
Bylo mi sedmadvacet let.
Na stavbě jsem jako doma už odmalička.
Táta se živí jako zedník, a kdykoliv k sobě někoho potřeboval, brával si na pomoc mě i mé další spoluhráče. Nepamatuju si, že bych někdy měl jinou než zednickou brigádu. Však se taky tímhle směrem měl ubírat i můj dospělý profesní život. Přesně takhle jsem měl jednou živit svou rodinu. Bourání zdí, finální práce ve vaší koupelně nebo pokládání dřevěných podlah a obložení, zvládnu z toho udělat cokoliv. Věřím tomu, že když člověk opravdu chce, naučí se všechno. A když se to člověk učí rád, tak jako já, od ruky mu jde všechno mnohem snáz.
Samozřejmě i já byl zpočátku jen tou hrubou silou. Dělal jsem mezi staršími a zkušenějšími zedníky věci, které oni dělat nechtěli. Shazoval jsem v prachu omítky, míchal beton a podával cihly, nebo jen chodil s igelitkou chlapům naproti do krámu pro pivo, vlašák a pár rohlíků k němu, protože přesně touhle snídaní dlouhé roky začínal den a tvrdá práce i mně samotnému.
Vystudoval jsem i střední školu s podobným zaměřením. Mým oborem byla památková péče o stavebnictví. Z knížek jsem tam pochytal spoustu teorie, ale fyzickou dřinu a veškerý um mě v praxi naučil až můj táta.
Rozumím, že vám památková péče se zarytou představou o životě průměrného hokejisty moc dohromady asi nejde, ale tam u nás v Šumperku na tenhle obor chodili snad úplně všichni mí spoluhráči. A mně to ve škole navíc docela šlo. Od začátku jsem se na restaurování moc nezaměřoval, spíše mě bavilo přemýšlet o tom, jak postavit dům od základů až po komín.
Proto mě na škole bavily i předměty, kde jsme se takový dům učili rýsovat. Ostatně jsem takhle složil i praktickou část své maturity a dodnes věřím, že bych projekt zvládl připravit. Je to i můj velký životní plán: Jednou si postavím vlastní barák. Úplně sám.
Jen to asi bude trvat o něco déle, než jsem si myslel.
Má zedničina musela jít v posledních měsících stranou.
Shodou náhod – ve chvíli, kdy jsem to už vůbec nečekal – se ze mě stal opravdový hokejista.
Druhá liga, to je úplný hokejový prales.
Tak to prostě je.
Pro mě už odmala ale byla tahle úroveň úplně super!
Dnes je mi jasné, jak moc je to dáno prostředím, které vás obklopuje. Vždyť drtivá většina z nás, kluků ze Šumperku, nikdy neměla ambice hrát v extralize, KHL nebo dokonce v té slavné NHL. Neměli jsme nikdy takové hráče na očích jako děti na jiných stadionech, a tak jsme v nich žádné vzory vidět ani nemohli.
My se v Šumperku nikdy nekoukali na Jágry, Eliáše nebo Plekance. Našimi idoly byli třeba Aleš Holík, obránce a obrovská legenda Draků, nebo útočník Roman Meluzín. Tohle byli u nás opravdoví frajeři!
Chtěli jsme být jako oni a takhle nám to úplně stačilo. Zimák jsem měl asi dva kilometry od baráku, a po celé ty roky v dospělém hokeji jsem svou kariéru nevnímal jako práci. Vracel jsem se do kabiny rád, protože tam mám své kamarády, se kterými jsem si mohl zahrát. Před začátkem každého tréninku jsme si v miniaturní kabině dali kafe, probrali, co je nového, a pak se bez tlaku a pro radost šli sklouznout na led, aby se řada z nás stihla ještě ten den vrátit do práce. Ve druhé lize to jinak ani nešlo, i po postupu do té první si spousta kluků chtěla nebo musela někde přilepšit.
To víte, že jsme občas byli všichni pěkně zbití, ale vydělávat holt člověk nějak musí a samotná radost z hokeje nám za veškerou tu dřinu asi vážně stála.
Až poslední rok poznávám úplně jiný život.
Poznávám život hokejisty, který po tréninku do práce nemusí, protože trénink je jeho prací. Život chlapa, který na telefonu neshání nové kšefty, aby na konci měsíce měla jeho rodina co jíst.
Poznávám život dobře placeného profesionálního hokejisty.
Život, se kterým jsem se hlavně ze začátku hodně dlouho pral.
Ve Vítkovicích jsem začínal v pronajatém bytě sám. S vědomím toho, že tohle moje angažmá může každým dnem skončit, zůstala manželka s malým v Šumperku a já neměl tušení, jak se vším tím volným časem naložit. Od oběda dál máme mimo zápasové dny úplné volno. Bez práce a rodiny, na kterou jsem byl zvyklý, jsem se proto často na prázdném bytě celé to dlouhé odpoledne vyloženě nudil.
Hodně jsem proto přemýšlel, vlastně o tom přemýšlím dodnes: Jaký vlastně život profesionálního sportovce doopravdy je?
Zjišťuju, jak krásné je se hokejem živit, vydělávat peníze, které máme. A ruku v ruce s tím poznávám i tlak, který je s tím v každém okamžiku spojený.
I když… Já mám vlastně jednu obrovskou výhodu.
Mě se tenhle tlak vůbec netýká!
Byl jsem zedník a jednou jím zase budu. Civilní povolání mi nikam neuteče, vždycky se k němu můžu vrátit. Můžu se k němu vrátit kdykoliv, klidně teď hned. To mi dává do života jistotu. Vím, že jednou někomu postavím barák, pak někomu jinému další, zakázky mi budou přibývat a já se nebudu se mít špatně.
Dobří řemeslníci se totiž dneska špatně nemají.
Mám své jisté a nemusím se ničeho bát.
Naopak! Můžu se teď soustředit jen na hokej, na vlastní přesvědčení, že i v mé kariéře navzdory trošku pozdějšímu začátku ještě půjdou dokázat velké věci. Nejsou to zkušenosti, není to mé bruslení, není to přehled: Od ostatních hokejistů se liším tím, že se nebojím toho, co přijde.
Dlouho jsem žil život tam venku, mimo tuhle úzkou skupinu vyvolených, kteří si mohou vydělávat sportem. Vím, co mě jednou čeká, a vím, že spousta kluků kolem naopak netuší, co s nimi bude, až jejich iluze o reálném světě s koncem kariéry splaskne. Už loni jsem takové obavy okolo sebe cítil a věřím, že takhle to je v každém týmu. S novým rokem se začnou blížit konce smluv a nervozita hráčů poroste.
Zůstanou tady? Bude je ještě někdo chtít?
A co když ne? Co budou dělat pak?
Jsou to otázky, které drtivá většina ostatních řeší pořád dokola.
Já je řešit nemusím.
Moc dobře vím, jaký je rozdíl hrát extraligu za kilo, první ligu za dvacku, nebo druhou za pár drobných. Vím, jak tenká hranice mezi těmihle hokejovými světy je a jak málo v nich stačí, aby se životní úroveň každého z nás ze dne na den dost drsným způsobem změnila. Jenže protože jsem drtivou většinu času zůstal součástí toho reálnějšího světa, nemusím se svého konce bát. I když jsem pořád teprve na začátku.
Nejednou jsem se o tom se svými spoluhráči bavil, a i když jsem v extralize na rozdíl od nich teprve rok a pořád se v tomhle světě rozkoukávám, už teď mi někteří z nich jen tiše závidí. Říkají, že můžu být úplně v klidu. Vždyť až mě prý nikdo nebude chtít, svou práci mám. Říkají, že vím, co budu jednou dělat, a proto jsem za vodou.
Mají pravdu.
Tohle je má výhoda.
Výhoda, díky které nemusím bojovat o to, abych se mezi nejlepšími vůbec udržel, protože já se mezi nimi udržet nepotřebuju. Já se mezi nimi udržet pouze chci, protože mi hraní takového hokeje dělá radost. Mezi tím je obrovský rozdíl. S klidnou hlavou se totiž mohu soustředit na to, abych byl každým dnem lepším hokejistou. Ne na to, abych hokejistou vůbec mohl být.
Teď v extralize své pevné místo mám.
Věřím, že se v ní stanu ještě lepším hráčem, než nyní jsem.
Věřím v to proto, že nemusím. Věřím v to proto, že se nebojím.
Když mi takhle na stavbu před rokem agent Jaroslav Balaštík poprvé zavolal, pro nás hokejisty v Šumperku to nebyla zrovna snadná doba. Pandemie koronaviru na podzim 2020 zastavila rozjezd celé sezony a klub nás všechny postavil před hotovou věc: dokud se nebude hrát ani trénovat, nebudou peníze. Tým byl rozpuštěn a hokejové odměny nás hráčů s platnou smlouvou poníženy na deset procent. Pro představu: V takhle malém klubu se bavíme o pádu ze zhruba dvaceti na dva tisíce korun měsíčně. Hrubého.
Není hokej, nejsou peníze, jsou montérky.
Díky tátovi, který má jako zedník u nás v okolí už docela slušné jméno, jsem tak získal kšeft na chaloupce v lesích za městem. Na úplné samotě, kde byl božský klid.
Vzal jsem si k sobě spoluhráče a svého nejlepšího kamaráda Tadeáše Jaroše, který se mnou takhle příležitostně pracoval už nějaký čas, a taky Dana Kabelku, který peníze potřeboval a na hrubé bourací práce byl se svou silou jako dělaný. Všichni tři jsme tak zalepili výpadek příjmu a navíc si v klidu a daleko od lidí užívali asi ten nejkrásnější pocit: Jaké to je, když vám pod rukama roste něco nového.
Na začátku podzimu před námi stála stará hnusná chatrč s vymlácenými okny, na konci z ní byla nádherná víkendová chata. Ještě teď mám radost z toho, co se nám tam povedlo vytvořit.
I samotná práce totiž měla své kouzlo, i když – nemyslete si – dřina to byla obrovská. Přímo k domu se na podzim přes rozmlácené pole nedalo dojet, a tak jsme z dodávky veškerý materiál nosili zhruba čtyři sta metrů na zádech pěšky. Až pak jsme se pustili do skutečné řemeslnické práce. Odklidili jsme v chatě bordel po bezdomovcích, vysekali okna, omítky obouchali na cihlu, strhli celé podkroví i se střechou a začali celý barák stavět v podstatě nanovo. Každý den od šesti ráno až do úplného setmění. Od poctivé ranní zednické snídaně až do úplného vyčerpání.
Telefon od agenta, kterého jsem tam při práci napoprvé odbyl, mi ale postupně přece jen začal šrotovat v hlavě. Rekonstrukce chaty se blížila ke konci a v rádiu, které nám tam denně hrálo, jsme každou chvíli poslouchali zprávy o tom, že se hokejové soutěže možná brzy zase rozjedou.
Co když by o mě někdo fakt mohl mít zájem?
Co když by ze mě fakt mohl být dobrý hokejista, ale nikdo o mně neví?
Našel jsem si v historii Jardovo číslo a zkusil mu zavolat zpátky. Aby mi o sobě alespoň něco řekl – jinde než v televizi, když ještě sám býval výborným hokejistou, jsem ho přece nikdy předtím neviděl.
„Hele, super, že voláš. Zítra mám cestu kolem, tak dáme v Šumperku oběd, ne?“
– „Sorry, ale vždyť já jsem zedník, já mám práci. Já můžu až večer.“
A tak jsem se o den později za tmy po práci řítil v dodávce špinavý jako prase domů, abych domluvenou schůzku na benzínce za městem stihl. Co kdyby se mi jednou agent vážně hodil?
V těch dnech už jsem totiž taky dostával do mobilu informace o tom, že by si mě Vítkovice mohly brzy vytáhnout nahoru v rámci vyřízených střídavých startů.
Moc vážně jsem je nebral.
„Co bych tak asi ve Vítkovicích dělal?! Vždyť jsem od léta nestál na bruslích…“
Sám sebe jsem se takhle v představách ptal, sám sobě jsem i odpovídal, když nakonec ta pozvánka na trénink skutečně přišla.
„Ty vole, bomba!“
Sundal jsem montérky, zabalil výstroj a vyrazil do Ostravy. Po dvou trénincích mi řekli, že bylo fajn mě vidět. Že když se někdo zraní, můžu dostat šanci.
„No, to určitě.“
Smál jsem se a v duchu si s nadsázkou říkal, že tréninky v extralize už mám za sebou, že tohle byl můj vrchol, na kterém bych měl s hokejem skončit. Že bude třeba se rozhlídnout po dalším kšeftu, ať máme s klukama do čeho píchnout i po novém roce.
Za pár dnů mi z Vítkovic na stavbu zavolali znovu.
Až do letošního léta jsem pořádně netušil, co je to posilovna.
Letní příprava? Hrubá práce.
Tu opravdovou, hokejovou suchou, jsem předtím zažil naposledy…
No… Už je to hezkých pár let!
To mi bylo ještě sotva dvacet, když se v mé kariéře objevil záblesk naděje hrát hokej na trochu lepší úrovni. Na zkoušku přes léto si mě tehdy pozval extraligový Třinec, kde jsem pod Jiřím Kalousem a jeho tehdy ještě hrajícím asistentem Václavem Varaďou absolvoval celou přípravu. Dokonce jsem se jim možná i líbil, protože nabídku smlouvy jsem tehdy dostal. K přestupu ale nakonec nikdy nedošlo.
Má hodnota – na základě přestupních tabulek – přesahovala částku milion korun. V očích Ocelářů jsem ale, asi vcelku pochopitelně, takhle dobrý nebyl. A to ani přesto, že tehdejší pravidla týmy nutila do každého zápasu hráče v mém ročníku povinně nasazovat.
Zklamaný jsem ale nebyl, vždyť už tehdy měl Třinec kádr jako kráva. Spíše jsem po téhle zkušenosti uznal, že nejlepší v mém případě bude vrátit se nohama na zem, hrát hokej doma a soustředit se hlavně na normální práci. Zkrátka se starat tak, abych měl své jisté.
Od té doby veškerá má kondice, ze které těžím i dnes, pochází ze stavby. Protože když přes léto celý den v tom vedru dřete rukama jako já, stejně byste se ve fitku večer akorát tak uvařili. Vážně, myslím, že by šlo o zdraví. S chutí jsem ho proto dlouhé roky vynechával. K tomu, abych byl na své „šumperské“ úrovni dobrým hráčem, jsem dřít v posilovně stejně nepotřeboval. Místo činky jsem pravidelně držel v ruce lopatu. Vše v mé fyzické přípravě sportovce dokonale nahrazovala má práce zedníka, při které se člověk nadře dost. Nejel jsem sice bomby v kardiu, ale síla a svaly na mém těle díky celodenní práci rostly. Koneckonců i zedníci zvedají docela těžké věci.
Zbytek už jsem doháněl bruslením na ledě. Dlouhé roky jsem tak hokej vlastně doopravdy jen hrál. Když se totiž nad tím zamyslím, já vlastně vůbec netrénoval.
Ve Vítkovicích tohle brzy musel pochopit i náš kondiční kouč. Na rovinu jsem mu řekl, že jestli ode mě chtějí předvést na ledě výkon, nesmí mě dusit v posilovně. Odrovnali by mě tam. Měl jsem loni touhle dobou kondici odehrát zápas, ne sílu si lehnout pod činky a zvedat těžké váhy.
Dostal jsem od něj brzy volnost a mohl si dělat, co jsem chtěl, tak dlouho, než jsem si na trošku jinou zátěž a režim přece jen zvykl. Možná i proto jsem sezonu nakonec dohrával se zraněním, utrhl jsem si přitahovač na noze a doktoři mě poprvé v životě mezi třetinami opíchali injekcemi proti bolesti. I to pro mě byla novinka.
Právě trénink a příprava na extraligový zápas, to, jak vážně se na téhle úrovni celý proces bere a že i bolest musí stranou, byl pro mě největší masakr. Až v Ostravě v extralize jsem na ledě poznal, co je to opravdová dřina. Co to znamená odjezdit trénink na sto procent, na což jsem do té doby vůbec zvyklý nebyl.
Poznal jsem, jak moc záleží na každém zápase. Poznal jsem úplně jinou úroveň sportu.
Poznal jsem sport profesionální.
Jeho atmosféru, systém i pravidla, které se v kolektivu celého týmu musí dodržovat, protože neúspěch může znamenat fatální následky pro všechny.
Vykulené oči, spadlá brada a velké zážitky.
První dny ve Vítkovicích jsem byl jak Alenka v Říši divů.
V Šumperku toho moc není, stadion je sice teď lehce opravený, ale šatnu tam máme dvacet let stejnou. Je tam jedna malá místnost a k tomu vedle sprchy.
V Ostravě jsem byl v té obří aréně úplně ztracenej. Vždyť já ani nevěděl, kam mám jít. Kudy se jde dovnitř, kde mám zaparkovat. V tom našem paláci jsem totiž do té doby nikdy nehrál zápas ani jako soupeř, nebo si to alespoň nepamatuju. Procházel jsem si tam zázemí klubu, zíral na obrovskou kabinu, posilovnu i regenerační prostory a pod vousy se usmíval. Pořád dokola jsem si říkal to samé: Kam jsem se to, proboha, dostal?
„Ahoj kluci,“ pozdravil jsem celou kabinu
„Čau,“ dostalo se mi stručné odpovědi od nových spoluhráčů.
Myslím, že už tehdy o mně něco věděli. Na hokej.cz vyšel článek o zedníkovi ze Šumperka, o těchhle věcech hokejisté přehled mají. Zpočátku jsem se bál, jak mezi tyhle kluky zapadnu, ale na rovinu: Bylo mi 27 let, a i když jsem tohle prostředí do té doby neznal, přece jen jsem měl ke všem blíž, než kdyby mi bylo osmnáct a přišel jsem na tréninky sbírat puky z juniorky.
Dodnes se mi kluci smějí, říkají mi zedníku a často se nejspíš baví tím, jak si sám zvykám na každodenní dřinu, kterou oni podstupují celá léta automaticky. Já se na oplátku snažím pomáhat jim. Asi klukům nevysvětlím techniku posilování, můžu jim pomoct úplně jinak. Třeba jako našemu brankáři Danu Dolejšovi, který staví barák a v jednu chvíli se dostal do úzkých: Neměl řemeslníky, a tak jsem se mu nabídl s pomocí já. Večer jsem mu usadil na novostavbě futra, ráno už jsme oba společně dostávali bídu od trenéra ve fitku.
Svůj první zápas jsem v extralize odehrál 13. prosince 2020 proti Litvínovu. Nikdy na tohle datum nezapomenu. Ne proto, že jsem se na led postavil po dlouhých měsících, kdy jsem na něj doma kvůli pandemii vůbec nesměl. Ale proto, že jeden z nejkrásnějších momentů kariéry přišel v den narozenin mé manželky. Ještě den předtím jsem dokončoval práce na stavbě, když mi z Vítkovic volali, ať přijedu, že budu večer možná sedmý bek.
„Aha, to jako fakt?“
Šanci mi tenkrát dal Miloš Holaň. Trenér, který mě nikdy předtím stát na bruslích na ledě neviděl. Ty první dva tréninky, zhruba o čtrnáct dnů dřív, jsem totiž absolvoval s týmem ještě pod právě odvolaným koučem Trličíkem. Dodnes si pamatuju, že byl v mých očích celý den zalitý sluníčkem, jakkoliv se Vítkovicím v téhle fázi zas tak moc nevedlo.
V kabině na ramínku visel dres, na kterém bylo mé jméno. Byl modrý a v Česku můj první jiný než ten šumperský. Na střídačce jsem v něm byl zprvu nervózní jak blázen. Přemýšlel jsem, jestli na to mám. Jestli klukům z extraligy budu stačit. Jestli vám všem nebudu pro smích. Jestli jsem se na to radši neměl vybodnout rovnou…
Jenže najednou mě trenér plácl do zad, poslal na led a já na to přišel!
Zjistil jsem, že se i v extralize hraje hokej.
Hraje se v ní hokej stejně jako v druhé lize, hraje se v ní hokej stejně jako v první lize, hraje se v ní prostě normální hokej. Hokejovej hokej!
Hra, kterou jsem znal a uměl už odmala.
Na extraligu jsem se do té doby vždycky rád díval v televizi. Po práci a celém dni pro mě přímé přenosy jakéhokoliv týmu byly příjemným odpočinkem. Ale teď? Teď jsem byl sám toho všeho součástí. Sice se má premiéra odehrála na stadionu bez diváků, ale Viktor Hübl nebo Franta Lukeš, ikony extraligy, v dresu soupeře na ledě nechyběly. V životě jsem předtím nepočítal s tím, že bych tady v tuhle chvíli jednou mohl být, a myslím, že i díky tomu jsem nakonec ani nebyl podělaný z toho, abych něco nezvoral.
Tomu, že jsem se dostal až do extraligového zápasu, jsem v životě nepodřídil všechno, nebyla to moje priorita. A proto jsem se nemusel bát toho, že pitomou chybou o všechno přijdu.
Co se mi mohlo stát? Nejhůř bych se vrátil do Šumperku, i s tím jsem stejně počítal.
Mohl jsem jen získat.
Skočil jsem proto poprvé na led a hrál tak, abych se bavil. Abych si v životě užil další srandu a mohl o ní jednou kamarádům vyprávět.
Ten zápas jsme vyhráli.
A já hrál brzy i další, můj čas i úloha v týmu rostly. Z pár dnů se brzy stal celý měsíc, z jednoho zápasu zbytek sezony. Z krátkého kontraktu smlouva na celý příští rok.
Ze zedníka se stal skutečný hokejista.
“Být hokejista už není to, co bývalo…”
Jednou mi tohle řekl jeden ze spoluhráčů, vlastně už si ani nevzpomínám, kdo to byl. Narážel na fakt, že pár let zpátky se v extralize přece jen dalo vydělat ještě o něco víc.
“Kámo, však běž do normální práce. Zkus, jak těžké je vydělat patnáct tisíc měsíčně.”
Nenapadlo mě odpovědět nic jiného, než co jsem v tu chvíli cítil a co jsem moc dobře znal.
Já totiž všem raději říkám, že pořád sním. Každým dnem žiju sen, který se mi nikdy předtím nemohl ani zdát. Každý den a každý zápas si užívám maličkosti, které mi můj vlastní příběh nadělil. Objíždím extraligová města, slavné stadiony a porovnávám je s tím, co jsem sám kdysi viděl jenom v televizi.
Třeba Pardubice… Vyjel jsem na led a hned pohledem hledal slavnou jižní tribunu. Ty kráso, to byl hukot! Pak přišel zápas na Spartě, v O2 areně, co se tady odehrálo skvělých zápasů!
V Litvínově, v malé kabině pro hosty, možná ještě horší, než jakou máme v Šumperku, člověka zase zaplaví obrovský závan historie. Hele, a co ten Třinec? Nejlepší tým posledních dvou sezon, a já hrál proti nim. Byl jsem součástí derby, které poutá k televizi celý tenhle kraj.
Miloval jsem sledování těchhle věcí v televizi nebo na internetu, a teď jsem sám jedním z hlavních aktérů. Jako fanoušek jsem před lety nevynechal jediný zápas naší reprezentace, obdivoval jsem Zbyňka Irgla – a najednou jsem mu v Ostravar Aréně nahrával na jeho první gól po návratu domů.
Jindy jsem zase přišel ráno do kabiny, koukl na sestavu a mé jméno bylo v první obranné dvojici s Romanem Polákem.
„No ty vole!“
Já – zedník, co lidem doteď dělal nové koupelny. A vedle mě frajer, co hrál ještě dva roky zpátky za Dallas Stars. Tohle všechno jsou věci, o kterých se nechá vyprávět!
Nedávno jsem dokonce dal i svůj první gól. Na ledě Třince, úřadujících šampiónů, jsem se na modré opřel do puku a ten zapadl do horního růžku. Po zápase tam na mě před kabinami čekali novináři a kamery, ptali se mě, jak se cítím, a já přemýšlel, jak jim odpovědět, abych je jen tak neodbyl. I jim jsem byl vděčný, i tenhle rozhovor jsem si užíval. I tenhle moment byl součástí mého velkého snu. Snu o neznámém hokejistovi z malého města, který pomůže rozhodnout důležitý zápas a ostatní ho za to obdivují.
Užíval jsem si i to, že jsem vám o tom všem teď mohl vyprávět.
Užívám si pocit, že extraligu můžu hrát.
Sním o tom, že jednou budu ještě lepší.
A i kdyby ne, bát se o sebe nemusím.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází