Petr Czudek

V televizi to vypadá jako mžik, ve skutečnosti ale umí být doba basketbalové střely, ta chvíle letu, než míč prolétne obroučkou, nekonečná. 

Tak jako ve čtvrtém finále basketbalové ligy. Když necelé čtyři vteřiny před koncem děčínský rozehrávač Ty Nichols z otočky vypálil na koš, měl jsem dokonce na chvíli pocit, že se čas kolem mě úplně zastavil. Myšlenky, které se mi zrovna honily hlavou, byly mnohem rychlejší než letící míč, a tak jsem si na palubovce kousek od hřiště připadal jako v nějakém americkém hororu. 

Nichols vypálil z těžké pozice asi metr a půl od hranice trojky střelu, jaká se jen tak nevidí. Kdyby se měl dnes postavit na stejné místo a zkusit podobně vystřelit třeba pětkrát za sebou, jsem přesvědčený, že netrefí ani jednou. V tu danou chvíli jsem ale i já od začátku moc dobře věděl, že míč do koše letí. Tohle každý basketbalista pozná.

Jsou to jen zlomky sekund, dlouhé desetiny nekonečného zmaru.

Miluju na své práci mou neomezenou možnost ovlivnit každý zápas. Přestože si ze sebe umím sám vystřelit a lidem s nadsázkou často vykládám, že já zápas svým rozhodnutím můžu vždycky spíše pokazit, ve skutečnosti je pravda taková, že do něj zasahuju každým svým rozhodnutím skoro každou vteřinou. Střídáním, time-outem nebo herními plány, kterých na začátku máme s týmem několik a v případě potřeby na základě nich umíme reagovat na vývoj zápasu. Basketbal se v tomhle od ostatních sportů dost liší.

V posledním zápase s Děčínem nám ale ztroskotával a odcházel jeden za druhým. Zjistil jsem, že najednou není kde brát. 

Děčín nás od začátku série až do konce téhle zatracené bitvy pronásledoval. Pokaždé, když už jsem si i já říkal, že TEĎ už je to dobrý, že TEĎ už zápas zvládneme, někdo z jejich týmu zvedl prapor a neuvěřitelnou akcí ten náš zase srazil dolů. Z vysokého bodového náskoku jsme najednou neměli nic.

Tak jako Ty Nichols těch pár vteřin před koncem. 

Míč se obroučky snad ani nedotkl, propadl síťkou do hrobového ticha narvané arény, která byla připravena za pár vteřin rozjet mistrovské oslavy, na které celé město čekalo po dvě dekády.

93:93. 

Vřelo to ve mně. 

Proč jsme ho sakra nezfaulovali? Proč žádný z rozhodčích nějaký náš faul neviděl? Proč jsme doprčic nedokázali hru přerušit?

Bezmocně jsem se rozhlížel kolem sebe, na sudí i mé hráče. Všichni měli hlavy dole, aby se nemuseli koukat, jak děčínští borci rukama hecují publikum. 

Byli nahoře, zatímco nám se pomalu sen o titulu zase rozplýval před očima.

Chtěl jsem v tu chvíli řvát, tak moc jsem chtěl řvát na své hráče! Chtěl jsem jim vyčíst, jak hloupou chybou zazdili málem vyhraný zápas.

Jenže, co bych tím vyřešil? Myslíte, že oni to tak chtěli?

Bezmála dvacet let v Česku platilo, že v basketbale vítězil Nymburk a my ostatní hrávali o druhé místo. Nymburk se stal hegemonem v tom nejopravdovějším smyslu tohoto slova. Postupem let vyrostl v organizaci, která dalece přerostla naši ligu i celou republiku.

Nastupovali v zahraničních soutěžích, hráli velké zápasy i s takovými týmy jako CSKA Moskva a pravidelně dokázali vyprodávat hokejovou halu v Pardubicích pro deset tisíc diváků. Díky tomu všemu odskočili od nás - zbytku ligy - finančně a hráčsky natolik, že v jednu chvíli nemusel v naší lize odehrát ani všechny zápasy základní části a stejně postoupil z prvního místa do play off.

Zatímco ostatní české kluby kupovaly i v zahraničí vesměs průměrné hráče, Nymburk se stal vyhlášenou adresou napříč celým evropským basketbalem. Jeho dres oblékali borci, kteří dnes nastupují v těch nejlepších ligách v Evropě, nebo dokonce i v NBA. Nikdo jiný v Česku tomu nemohl konkurovat, tahle nadvláda tady trvala takřka dvacet let. 

Bylo to dlouhých dvacet let, kdy jsme poslouchali od okolí i partnerů, že hrát o druhé místo je přece nuda. 

Kdybych nad tím měl takhle přemýšlet i já, asi bych se zbláznil. 

V Opavě jsme měli dost jiné práce, každé léto jsme se s omezenými možnostmi prostě jen snažili složit ten nejlepší tým. Kolektiv hráčů, který bude šlapat a který občas Nymburk alespoň prožene. Pár dobrých zápasů jsme s nimi odehráli, jiné byly pochopitelně horší, ale občas jsme dokonce vyhráli a fakt, že to vlastně stejně nikdy k žádným úspěchům nevedlo, nám na radosti nic neubíral.

Když se snažíte dělat práci v klubu dobře, starat se o mládež a do toho shánět peníze, kterých v českém sportu nikdy nebude dost, zjistíte, že stejně nemáte čas přemýšlet o tom, že nikdy nic nevyhrajete a budete věčně druzí. Podobné ptákoviny vytěsníte z hlavy. Jenže i když si to v danou chvíli nepřipouštíte a nechcete přiznat, jisté sny v ní zůstávají. 

Opava poslední titul, u kterého jsem byl ještě jako hráč, získala na Tatranu. Hned po oslavách se ve městě postavila nová aréna, která je na poměry českých halových sportů unikátní a jedinečná, podobnou nemají v Brně ani Ostravě. Pokaždé, když jsem do ní vstoupil, nemohl jsem se nabažit dojmu, jak krásná tahle aréna je. A i když jsem to nikdy nikomu neříkal nahlas, mým velkým basketbalovým snem bylo, aby se o ní taky dalo říct, že je mistrovská. 

Roky ale běžely a přišla i chvíle, kdy se tyhle sny rozplývaly. S Opavou jsme v jednu chvíli z ligy dokonce sestoupili. To už Nymburk válel v evropských soutěžích, zatímco my s nejmodernější basketbalovou halou v Česku bojovali o holou existenci. Ne vždy je to ale vyloženě špatné.

Že velkým výhrám musí předcházet i bolestivé porážky totiž není fráze, je to sportovní fakt a neodmyslitelná součást téhle cesty. Jako lidé totiž máme často až děsivou vlastnost zapomínat na to, co už máme a čeho si vůbec nevážíme. Žereme, mlaskáme a… brečíme. Pochopitelně až ve chvíli, kdy o milovanou věc přijdeme.

Tohle platí v práci, ve vztazích a konec konců i ve sportu. Prakticky všude kolem i dnes vidím, jak jiné sportovní kluby vyhazují do vzduchu desetitisíce, aniž by si při tom lidé v nich uvědomovali, jak těžké někde je deset tisíc vydělat.

Jestli nás v Opavě něco sestup z ligy naučil, byl to přesně tenhle naprostý základ všeho: Vážit si maličkostí, radovat se z banalit, nemachrovat.

Cesta k opavskému titulu totiž přesně tady začala. Když se nám do ligy podařilo vrátit a klub stabilizovat, Nymburk už byl před ostatními odskočený tak moc, že nemělo cenu upínat se k tomu, jestli a kde ho jednou porazíme. Tohle fantazírování jsme nechali na čas stranou a dělali si radost z jiných věcí. Třeba když nám poprvé na basketbal přišlo pět set lidí, to byla velká událost. O sezonu dál se nám podařilo zorganizovat i ligový zápas, na který přišlo lidí tisíc a my z toho byli nadšení. Letos na jaře už jsme nemívali problém arénu vyprodat, v klíčových zápasech sezony nám byla dokonce malá. 

Zatímco Nymburk dominoval, vítězil a lidé se ptali, jestli má smysl takovou ligu v Česku vůbec hrát, my v Opavě jsme se naučili basketbal milovat. 

Co dnes uslyší malý kluk, když rodičům řekne, že chce být třeba... pilotem formule 1?

S mým tátou dodnes moc rádi vzpomínáme na jeden náš nevinný rozhovor, který jsme spolu vedli na tribuně při zápase ještě v době, kdy jsem byl žák. Naším největším konkurentem byla odjakživa Nová Huť Klementa Gottwalda, proti které jsme hrávali dost vyhrocené zápasy a na kterou jsme se do Ostravy jezdívali dívat také na ligu dospělých, abychom tam z nenávisti k našim rivalům pochopitelně fandívali jejich soupeřům.

"Tati, s těmahle bych si chtěl někdy zahrát ligu v Opavě."

Mými největšími oblíbenci byli odmala Vlasta Havlík, Jirka Okáč nebo Kamil Brabenec. Celá tahle generace, která v Brně vklouzla v osmdesátých letech do ligy, vyhrávala tituly a jako jedni z prvních českých basketbalistů si zahrála také v zahraničí. Jako malý kluk jsem je žral a snil o tom, jaké by to asi bylo si s nimi basketbal zahrát.

"Co blbneš?" ptal se mě táta. "Opava přece nikdy hrát ligu nebude, kde by ji hrála?" dodal, zatímco já se smutně podíval do země.

"Když ty budeš mít dvacet, oni už budou mít čtyřicet," řekl ještě vzápětí po chvilce ticha, aby mi vysvětlil, že tohle je fakt nesmysl.

Dnes se tomu rozhovoru oba zasmějeme, oba si na něj moc dobře pamatujeme a táta mi ho rád připomíná.

Oba jsme podstatnou část životů prožili v době komunismu, který se i nás snažil formovat a svým způsobem zlomit. Udělal z Čechů mistry světa v závisti a šlapal po štěstí těch, kteří si svůj život malovali jinak. Kdo se jen trochu snažil vyčnívat nad druhými, dostal po uších a čau. Stejně jako všichni ti, kteří odmala snili o tom dělat výjimečné věci. Ve společnosti jsme tak ztráceli vzory i radost ze snů o hezkých věcech.

Je to přesně jako s tím malým klukem, který se chce stát pilotem formule. Nevěřím tomu, že se najde moc takových, kteří jej podpoří a řeknou mu, že být pilotem formule je skvělý nápad. Uslyší spíš jen výmluvy, další a další hledání důvodů, proč by to nemělo jít. I to v Česku umíme moc dobře. Však stejně nemáme peníze, pořádný okruh, a bůhví co ještě. Kde by tak asi v té formuli chtěl jezdit, že?

Jen proto ale má být sen nesmysl?!

Ne, nemá! 

Dokud přesně takhle budeme v naší společnosti uvažovat, nikam dál se neposuneme. 

Sen přece není cíl. Sen je motivace. Sen je zároveň cesta, která nakonec člověka často zavede úplně jinam jen proto, kolik se toho při ní člověk naučí. 

Je důležité se na ni vydat.

Sám rád sním a přeji si, aby takhle snít chtěly i mé děti. Kdybych to neuměl a nedělal, basketbalista a trenér, který vyhraje ligu ve svém rodném městě po boku dětských idolů, by se ze mě nikdy nestal. Řekl bych si, že je to fakt blbost, a šel raději do práce. Tohle je má zkušenost. Já totiž nejlépe vím, že i to, co se zprvu jeví jako naprosto nereálné, rozhodně není nemožné. 

Jen krátce po tom, co se ze mě stal profesionální basketbalista, přebral basketbal v Opavě mecenáš Dostál a začaly se tady dít věci. Klub z okresní soutěže postoupil až do ligy a já nabídku si ji v Opavě zahrát dostal společně s Jirkou Okáčem ve chvíli, kdy už za Opavu Vlasta Havlík - další z mých velkých dětských idolů - rok válel.

My si tady spolu tu ligu nejen zahráli, my tady spolu vyhráli i titul! V sezoně, ve které Vlasta během jednoho ze zápasů přebíral berle jako vtipný dárek k narozeninám. Bylo mu čtyřicet.

Kdo v našem světě určuje, co je a co není reálné?

Nechtěl jsem být alibista. 

Na předsezonní tiskovce už jsem nechtěl opakovat stejné plané žvásty jako dřív. Nechtěl jsem mluvit o tom, že uděláme všechno pro to, abychom byli úspěšní, a uvidíme, na co to bude stačit, protože taky ostatní týmy mají za sebou dobrou přípravu a kvalitně poskládaný kádr, navíc je mezi námi i Nymburk a o tom se dál netřeba bavit. Určitě jste tyhle blafy dříve někde slyšeli, každý den jich jsou plné noviny.

A tak jsem to řekl naplno: "Chceme vyhrát pohár a ligu."

Po letech totální nadvlády Nymburku v lize měla ta slova napříč basketbalovým světem ozvěnu, jako by je řekl někdo, kdo právě spadl z Marsu.

Copak se ten Czudek v Opavě už úplně zbláznil?

Jenže to nebyl jen sen toho předtím tak často naivního kluka. Nebyla to ani má touha psát ty nejstupidnější scénáře laciných sportovních filmů s tím nejtrapnějším happy endem, jaký si umíte představit. Byl to jen můj vnitřní pocit, jakési přesvědčení, že na společné týmové cestě už kráčíme dost dlouho na to, abychom po ní taky někam došli.

Už v sezoně předtím jsme totiž Nymburk nachytali alespoň ve finále českého poháru. Byl to zrovna ten typický sportovní den D, kdy hrálo všechno pro nás. 

Jeden z těch desíti zápasů, který můžete nad favoritem vyhrát, pokud má zrovna v týmu nemocné, zraněné, nebo se jeho hráči prostě jen špatně vyspí. 

My díky tomu v Lounech nečekaně kousli do kořisti a zvedli alespoň něco nad hlavu. Já jako trenér, který nikdy předtím nic nevyhrál, i mí kluci, kteří to měli v českém basketbalu jako hráči po dvě dekády zrovna tak.

Až do téhle chvíle všechny sezony předtím končily tak, že jsme se poplácali po zádech za druhé místo, a najednou jsme měli v ruce taky trofej. V autobuse jsme ji vezli domů a zatímco hráči vzadu popíjeli, mně začalo docházet, že to přesně takhle asi má být. Nepřemýšlel jsem tedy o tom, jestli to za rok nebo dva bude stačit i na ligu a jestli jsme na naší cestě tak daleko, že Nymburk dokážeme porazit i v sérii na čtyři vítězné zápasy. Přemýšlel jsem jen o tom, že jdeme správným směrem, a spokojeně se ohlížel za sebe.

S úsměvem jsem si vzpomněl třeba na Tenerife, kde jsme pár let předtím předvedli tak trapný výkon, že na konci zápasu nikdo z hráčů na střídačce nechtěl jít hrát. Lidé na tribunách si tam mysleli, že jsme nějací amatéři, a po zápase nám tleskali ze soucitu. 

Zápas Ligy mistrů jsme tam prohráli 38:97. Dostali jsme výprask, který je dodnes rekordem evropských soutěží v bodovém rozdílu i nejméně nastřílených bodech na zápas. Z palubovky jsme odcházeli s vědomím, že se kvůli nám bude na mezinárodní federaci řešit, jestli má vůbec smysl, aby někdo jiný než Nymburk z Česka evropské soutěže hrál, byla to velká mezinárodní ostuda.

S ohledem na fakt, že jeden hráč Tenerife už tehdy vydělal víc, než je roční rozpočet celého našeho klubu dohromady, to přitom tenkrát dopadnout jinak snad ani nemohlo. Organizačně ani hráčsky jsme na takové soutěže nebyli připraveni, čelili jsme v nich soupeřům, absolutní evropské špičce, na které jsme neměli a dodnes nemáme. 

Už jen ta samotná příležitost tyhle zápasy hrát pro nás ale znamenala moc. Nezobali jsme v Lize mistrů peníze, za které jsme mohli nakupovat kvalitní hráče ze zahraničí, protože takhle to v basketbale na rozdíl od fotbalu nefunguje. My zobali zkušenosti, díky kterým jsme každou sezonou rostli a zlepšovali se hráči od nás jen tím, že viděli na palubovce naživo práci těch, ke kterým vzhlíží.

Bylo by ode mě teď ale laciné chodit po světě a připomínat, že jsem vám to na začátku sezony na tiskové konferenci říkal. 

Že náš tým jen potřeboval čas, ale já pořád věděl, že titul vyhrajeme.

Během celého uplynulého roku jsem si totiž sám několikrát vyčítal, jak moc jsem si velkolepými žvásty o titulu nasral do huby.

Jak už to tak totiž bývá i v těch amerických filmech, od počátku nám nešlo vůbec nic. V domácím poháru jsme brzy vypadli stejně jako v základní skupině toho evropského, nejednou se asi otřásala i má pozice hlavního trenéra. Přestože ani hráčům nebylo jedno, jak na tom jsme a že nejsme schopni chytit sérii vítězných zápasů, která by nás uklidnila, ne a ne to změnit. Stačilo tak málo, tak strašně málo, aby všechno dopadlo úplně jinak.

A tak jsem najednou seděl v regionálním rádiu a těsně před začátkem play off mluvil o chybách, které děláme, a změnách, které nás v klubu čekají, aby se příště už nic podobného neopakovalo. Jako trenér i já občas na hráče vyvíjím nepřímo tlak, pouštím do kabiny pár předem dobře promyšlených slov a jejich dopad nechám žít vlastním životem. Tehdy v tom rádiu to z mé strany ale žádný kalkul nebyl. 

Do play off jsme postupovali ze sedmého místa, čekalo nás jen předkolo a já cítil obrovskou zodpovědnost vůči sobě stejně jako za hráče a klub vůči našim sponzorům a fanouškům. Drtivá většina z nich jsou i mí kamarádi, a pokud měl být stůl mezi námi i nadále čistý, bylo důležité, aby celá Opava uvěřila tomu, že klub pracuje správně. 

V tu chvíli jsem přitom o tom nebyl přesvědčený ani já sám. 

Rozhodně jsem teda nevěřil tomu, že za pár dní ten stejný tým Nymburku ukončí sezonu už v semifinále.

Nevěřím tomu, že ve sportovním světě existuje trenér s patentem na všechno. Takový, kolem kterého se točí svět a který si myslí, že výsledky jeho týmu jsou jen jeho zásluhou. Jestli si tohle o sobě někdo skutečně myslí - a že takové znám - je to jen normální blázen, který časem narazí a bude ho to hodně bolet.

Každý sportovní úspěch je odjakživa postaven na vzájemném pochopení celého týmu okolo. Každý kouč musí mít asistenty i kondiční trenéry, se kterými je na stejné vlně. Kteří si navzájem nezávidí a mají společný cíl. Když budu mít asistenta, který po očku pokukuje po mém fleku a říká si, že když ještě dvakrát prohrajeme, mohl by můj job dostat, jak to asi bude vypadat? 

Může být takový tým úspěšný? 

Nemůže. Nikdy úspěšný nebude. 

V Česku rádi mluvíme o chemii, po titulu se i mě na ni každý ptal. Novináře, fanoušky i experty zajímalo, čím to je, že jsme dokázali Nymburk porazit. Chodil jsem od jednoho podcastu k druhému, rozdával skoro denně rozhovory a s přihlédnutím k tomu, co se nám v Opavě podařilo, byl stavěn do role trenérské ikony.

Pravdou přitom je, že já žádný recept na úspěch nemám. Všem jsem odpovídal, že takhle jednoduše sport nefunguje. Nestačí jen někam postavit Czudka a čekat, až se úspěch dostaví. Měl jsem v Opavě štěstí na generaci hráčů, která byla dlouho pospolu. Vytvořila kolektiv, který si ostatní vychoval a těm, co nectili pravidla týmu, dal sám přes uši. Spolu s trenéry jsme mohli náš tým jen ladit v detailech, vytvářet mu servis, který potřeboval. 

Zároveň jsme měli tu výhodu, že je nás v kabině nanejvýš patnáct, na rozdíl třeba od hokeje, kde je hráčů třicet a taky tam musí mít každý svou roli.

Nikdo z hráčů nechce sedět. Tedy rozhodně ne v představách nás trenérů. Copak vám by se líbilo, kdyby vám hráč se spokojeným úsměvem řekl, že je úplně v pohodě s tím nebýt na přesilovce, půl zápasů prosedět a odklouzat jen pár střídání ve čtvrté formaci? Zrovna tak ale v kabině asi nebudete chtít hráče, který trucuje, prudí a kazí náladu ostatním jen proto, že v důležitých momentech hrají jiní. 

Je pro trenéra lepší krotit tygra, nebo tlačit osla? 

Když už bych si mohl vybrat, vždycky budu v týmu tygrů. S plným vědomím, jak je to těžké a že se v jednu chvíli může všechno sesypat. 

 

Na základě mých zkušeností jsem postupem času došel k přesvědčení, že pokud máte tým poskládaný z hodných hráčů, nemůže to skončit průserem. V sezoně odehrajete pár hezkých zápasů, některé vyhrajete, jiné nezvládnete. S největší pravděpodobností budete průměrní, možná někdy vykouknete trošku výš, ale žádný velký úspěch z toho nebude. V týmu s tygry můžete být úplný WOW celé sezony a ligu klidně vyhrát. Zrovna tak z ní ale ve stejné sezoně můžete i sestoupit. Tak tenká tahle hranice je a myslím, že i v Opavě jsme při mistrovském titulu na téhle hraně tančili.

Za největší trenérské eso v Česku je asi právem považován Jindřich Trpišovský. Na vrchol došel z nižších lig, ve kterých si zkoušel různá schémata hry, do kterých už ve Slavii mohl dosadit špičkové hráče, reprezentanty. Systém fungoval a Slavia se zdála být v českých poměrech neporazitelná. Najednou ale přišla Sparta, titul vyhrála a lidé se ptali, jak je to možné? Odpověď na tyhle otázky neexistuje.

Bavíme se totiž o sportu, ve kterém nic není jasně dané. Kdyby byl tak jednoduchý, vyhrávali by úplně všichni.

Je jasné, že lidé nikdy neocení doskok a náhodnou dorážku o desku tolik jako smeč, po které se prohne koš, zatímco hráč euforicky pumpuje pěstí k publiku. Basketbal je emocemi nabitý, také radost po koši za dva body je často bezprostřední, ale stejně je vždy tak strašně krátká, protože za okamžik už na hřišti může být vše jinak.

Když dáte koš, ani ne do tří vteřin můžete další klidně taky dostat. 

Vést o dvacet bodů je nic, o náskok deseti jde přijít klidně i v poslední minutě.

Vítězné týmy proto hrají nejrychleji ve chvíli, kdy koš dostanou. Umí tak využít okamžiku, kdy soupeř na zlomek vteřiny vypadne z role, protože právě předvedl skvělou akci a chce si ji užít.

I v tomhle je basketbal specifický, s ohledem na pravidla o faulech a krocích pro spoustu lidí možná dost složitý.

Když jsem ještě hrával já, limitem mi nebyla ani má výška. My rozehrávači jsme byli malí a basketbal hráli pomalu, na útok jsme měli třicet vteřin a mohli čekat. Byly to doby, kdy v zápase padalo nanejvýš padesát bodů a nikdo se tomu nedivil. V moment, kdy do basketbalu přibývalo fyzično, začal se sport měnit. Basketbalisté už nemají bambusové nohy a chytrou ruku, ale jsou to excelentní atleti, kteří milují útok a chtějí hrát zápasy, při kterých se trenéři drží za hlavu. Nahoru a dolů. Přesně v takových nakonec vylítnou i osobnosti, jakých se musíme naučit vychovat mnohem víc. 

Není náhodou, že v době nedávných velkých úspěchů české reprezentace byl nejdůležitějším hráčem týmu Blake Schilb, naturalizovaný Američan.

Když šlo do tuhého, nebál se vzít na sebe zodpovědnost i v zápasech, kdy mu to nešlo, a moc hezky se na to i nám trenérům koukalo.

Dřív takhle hrávali Kamil Brabenec nebo Pepa Jelínek. Pamatuju si, jak jsem Pepovi v zápase nenahrál a on z toho byl úplně hotový. 

„Pepo, vždyť jsem ti to pětkrát dal a tys pětkrát netrefil koš!“

„No právě, pošesté už bych dal. Teď už jsou procenta na mé straně!“

Výjimečné myšlení velkých hráčů. Zabijáků, kteří jedou na sebe a v moment, kdy jim to tolik nejde, bývají v týmu neoblíbení. Sebevědomí, které basketbalovou show posouvá na úplně jiný level.

Nejkrásnější na ní ale je, jak to všechno dohromady hraje. Samotný fakt, že vlastně není vždy nejdůležitější, kdo koš dá, protože mu často předchází dvě tři rychlé přihrávky a dobrá clona, snaha čtyř spoluhráčů svým pohybem vytvořit prostor pátému, který má tu čest stát na konci celé akce. Když tohle všechno funguje, strašně hezky se na zápasy dívá. Dopředu mě žene energie, kterou díky tomu z hráčů čerpám. 

Nebylo moc důvodů si myslet, že po takhle zpackané základní části můžeme být černým koněm play off.

Basketbal je totiž hra, kterou dlouhodobě šidit nejde. Na rozdíl od hokeje nemáme brankáře, který by si sedl na koš a zavřel obroučku, takže by dal i slabšímu týmu šanci vyhrát zápas nebo celou sérii. Když je někdo po základní části první, s největší pravděpodobností první bude i na konci play off.

Ve sportu, při kterém padá v zápase tak moc bodů, ztrácí faktor štěstí na významu. Mluvit se o něm dá jen v koncovkách zápasů, když se míč smolně odrazí jinam nebo rozhodčí špatně posoudí konkrétní situaci. Pokud jste ale tým, který má dlouhodobě kvalitu vést o dvacet bodů, je jen na vás, jestli takovou koncovku soupeři vůbec dovolíte. 

V Opavě jsme chtěli zkusit sezonu zachránit kvůli fanouškům. Dvacet let jsme jim totiž nedali možnost ukončit ji hezkým zápasem. 

Český pohár jsme vyhráli na výjezdu v Lounech a z Opavy podobnou emoci lidé neznali. Dvě dekády byla dlouhá doba, nová generace fanoušků naše dávné úspěchy vůbec nezažila. Teď už jednu takovou pohádku s námi mohou žít. Malí kluci a holky na tribunách už taky mají své sny, na naše tréninky chodí s touhou jednou zažít a dokázat něco podobného. Právě to je nejsilnější moment vítězství.

Aniž bychom to sami tušili, začalo to někdy na přelomu roku.

Už před sezonou za mnou přišel Martin Gniadek, jeden z našich nejzkušenějších hráčů, že navzdory platné smlouvě už nechce basketbal dál hrát. Protože ho znám, ani jsem se jej v tu chvíli nepokusil přemlouvat. Jak se ale v dalších týdnech ukázalo, bez něj se tým rozpadal.

Naštěstí před Vánoci odjel s manželkou na dovolenou a u moře zjistil, že mu basketbal chybí. V průběhu rozehrané sezony se do kabiny vrátil a spolu s ním se do ní vrátila i soutěživost. Věci se najednou nazývaly pravým jménem a z týmu vyzařovala úplně jiná energie. Trénovalo se mnohem víc a taky ti starší hráči uvěřili, že teď už to bude dobré. Výsledky se sice zpočátku nedostavovaly v takové míře, jak bychom si představovali, ale jeho přítomnost dávala týmu naději, že by se alespoň dostavit mohly.

Na konci sezony už přitom Martin skoro vůbec nehrál. Neměl natrénováno a na palubovce neměl odkud brát, v cestě za titulem byl přesto jednou z nejdůležitějších postav kabiny, která si včas uvědomila, že má dost zkušeností velké zápasy zvládat, že je umí vyhrávat.

Když jsme s odřenýma ušima přelezli předkolo, všechno z nás spadlo. Nejprve jsme vyřadili Brno, pak i Nymburk a basketbal byl rázem atraktivní i v televizi. Lidé žili příběhem těch, co v play off nečekaně srazili tým s DNA vítězit. Nymburk za sebou neměl povedenou sezonu, ve spoustě zápasů se trápil a my byli nakonec ti, kdo toho využil tím, že jsme hráli uvolněně a bezstarostně. Nikdo už od nás nic nečekal. 

To vše se změnilo ve finále. Se skalpem Nymburku jsme nakonec i my málem podlehli tomu, že si věříme až moc. 

Když už jste porazili Nymburk, tak je to přece jasné, ne?

Mým velkým přítelem je Ivan Trojan, ten snad největší profesionál ve svém oboru, jakého znám. Člověk, který mě inspiruje především tím, jak neúnavně všem pořád, pořád a pořád dokazuje, jak výborným hercem je. 

V minulosti jsem mu několikrát říkal, že přece může být v klidu, protože úspěšných filmů natočil už tak dost, a fascinovalo mě, že mi vůbec nerozumí. Až časem jsem pochopil, že jsem to já, kdo nerozumí jemu.

Součástí úspěchu totiž nejsou vzpomínky na minulost, ale hlavně částečné pochybování a neustálá touha úspěchy opakovat, dál a dál překonávat sám sebe. 

Na jaře jsme se v Opavě netajili, že naší velkou inspirací v sezoně byla cesta hokejistů Třince, kterým sezona také nevycházela podle představ. Také oni k titulu došli až z předkola a na cestě k poháru dokázali porážet výrazně větší favority. Tak jako Ivanovi není večer jedno, jak dopadne další repríza už tak úspěšného divadelního představení, věřím, že ani Ocelářům nebylo jedno, jak sezona dopadne, jen proto, že předtím ligu vyhráli už třikrát v řadě. 

Tohle je uvažování vítězů: Nekoukat za sebe, nežít z minulosti, ale umět své kvality znovu prokázat, přestože ne všichni jim fandí a spousta lidí už vyloženě čeká, až klopýtnou.

Vzpomněl jsem si na to přesně ve chvíli, kdy míč z dlaně Ty Nicholse prolétl obroučkou a Děčín už z takřka rozhodnutého zápasu čtvrtého finále poněkolikáté udělal drama. 

Věděl jsem, že jeho střele předcházela celá řada našich chyb, ale proč se k nim vracet? Řvát v tu chvíli po hráčích proto nemělo smysl. Koho zajímá, co už se stalo? Proč v klíčovou chvíli někomu vyčítat něco, co stejně změnit nemůžeme?

Vzali jsme si time, nadechli se a šli v zápase dál. Zas a znovu jsme vyprodané aréně toužili dokázat, že teď zkrátka chceme být nejlepší my.

Krůček po krůčku, útok po útoku. 

Jako hráč jsem zažil celkem sedm titulů, čtyři z toho s Opavou v rozmezí šesti let. Basketbal pro mě tehdy na chvíli byl možná až moc jednoduchý. Brával jsem to všechno jako samozřejmost. V létě nám začala příprava, na podzim se rozehrála liga a na jaře jsme slavili s pohárem nad hlavou. Nevnímal jsem překážky.

Každý z těch titulů byl krásný a vím, že není správné je srovnávat. Toho posledního, který jsme dokázali vyhrát v Opavě v prodloužení čtvrtého zápasu před vlastními diváky a já u toho mohl být už taky jako trenér, si ale vážím ze všech nejvíc. Právě kvůli překážkám, které jsme vědomě i nevědomě dokázali v sezoně překonávat na cestě, která nás toho tolik naučila.

Hned pár dnů po titulu se mě lidé ptali: Co teď, co bude dál?

Zaslechl jsem i řeči, že dopadneme podobně jako legendární dálkař Bob Beamon, kterému přestalo dávat smysl dál skákat, protože vlastní rekord nemá šanci překonat. Jen proto, že my jsme ti, co v play off jako první po sedmnácti letech porazili Nymburk. 

Jenže přesně to by byl ten největší omyl.

Na prahu nové sezony nestojíme s rukama nahoře a nečekáme, kdo je srazí dolů. Nekoukáme za sebe a nežijeme z toho, co je dávno pryč.

Dali jsme lidem v Opavě nádherné emoce a děti ve městě zase naučili snít. 

Proč bychom teď neměli chtít titul obhájit?

 

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází