Peter Kareem

Uvádí se, že v Nigérii se fotbalu věnuje 15–⁠⁠⁠⁠⁠⁠20 milionů hráčů.

Milion sem, milion tam. Patříme přece jen mezi nejlidnatější národy světa a s evidencí to zejména v některých částech země není tak slavné. Ale jen si to zkuste představit: To je víc, než je vůbec lidí v celé České republice. Vlastně skoro dvakrát tolik.

Kdyby člověk uvažoval racionálně, viděl by, že prosadit se v takové konkurenci se rovná zázraku. I když v Evropě hrají stovky nigerijských fotbalistů, dostat se mezi ně, upozornit na sebe a něčím se odlišit z té záplavy dalších kluků, je v podstatě nereálné.

Přesně takhle to aspoň tvrdila moje rodina.

Hlavně moje tři starší sestry, které s tátou a starším bráchou držely v chodu naši domácnost, když od nás v mých dvou letech odešla máma. Tvrdily to v ten den, kdy jsem tátovi řekl, že bych si chtěl promluvit. Končil jsem střední školu a bylo třeba začít řešit, kam bych dál měl pokračovat. On tak všechny svolal a začala debata.

Nebo spíš hádka. Oznámil jsem totiž, že na žádnou univerzitu nepůjdu a hodlám se naplno věnovat fotbalu.

Všichni mluvili, mluvili a snažili se mě od mého záměru zrazovat. Takové ty klasické argumenty, že je nejisté se ve fotbale někam dostat a ať si uvědomím, kolik vůbec v naší zemi fotbal hraje lidí. Že nemám nic zaručeného.

„Ale vy nejste bůh, abyste určovali můj osud,“ reagoval jsem. „K čemu mi je nějaký papír ze školy? Ten mě do světa nedostane. Fotbal jo.“

Bylo mi patnáct. Zpětně si říkám, jak jsem byl statečný. Bylo to emotivní, ale nenechal jsem se zviklat. Prostě jsem dál trval na svém. „A jestli to znamená, že budu muset odejít z tohohle domu, tak to udělám. Najdu si tým, který mi zajistí bydlení. Poradím si. Můžete mi říkat, co chcete, ale já už se rozhodnul.“

„Seš strašně tvrdohlavej,“ lomili rukama.

„Jo, jsem. A právě proto to dokážu.“

Pravda, byl jsem takový odmalička. Hlavně co se fotbalu týkalo. Neposlouchal jsem, měl jsem svoji hlavu. I když to znamenalo výprask od táty, protože jsem zrovna měl něco dělat doma, stejně mě ani nenapadlo, že bych nešel hrát. V průběhu dospívání jsem potom k téhle vášni přidával i vnitřní motivaci, disciplínu. Tehdy v patnácti jsem ještě ani netušil, jestli mě nějaký tým někdy opravdu vezme, ale věděl jsem, že ať to stojí co to stojí, ať budu muset podniknout cokoliv, prostě to dám. Jakékoliv překážky. Jakékoliv nepohodlí. Nic mě nemohlo nahlodat, neexistovala pro mě jiná cesta.

Tak, jak to stálo v jednom citátu Cristiana Ronalda: „Jestli něco opravdu chcete, nenechte si do toho od nikoho mluvit. Prostě si za tím jděte. Když se něco nepovede, sami si to musíte napravit. Ale musíte mít jasno, co je vaším cílem, a dávat to jasně najevo. Potom zvládnete cokoliv.“

Toho jsem se držel.

Sestrám jsem řekl, že je jednou přesvědčím, jak se ve mně pletou. Že ony možná nevěří, že můžu uspět, ale já sám sobě věřím.

A víte co? Věřil mi i táta.

To on mě celé roky ve fotbale podporoval. Sám ho jako mladý hrával, měl nadání, ale nikdy nedostal možnost někam se v něm posunout. Dokázal ovšem dobře odhadnout, co tahle hra obnáší, a viděl, že ve mně něco je.

Ten den, kdy jsme se hádali se sestrami, nakonec ukončil debatu slovy: „Dobře. Jestli je tohle to, co sis vybral, buď si sám v sobě jistý, že to je dobré rozhodnutí. Já bych to udělal jinak, ale tohle seš ty, je to tvůj život a ten je jiný než můj. Běž za svým snem.“

Slíbil jsem mu, že zkusím každou možnost, abych zvládnul splnit svůj cíl. Že to dokážu a celá rodina na mě bude moct být pyšná.

A pak jsem si doslova sbalil svoje věci do tašky a šel. Prostě jsem odešel.

Všechno tohle jsem měl na paměti, když jsem nějakých šest let od té chvíle vstupoval tunelem v Edenu před devatenáct tisíc fanoušků na tribunách a připadal si jako ve snu.

Jako když jsem jako malý kluk sledoval svoje idoly v televizi, jak hrají před plnými stadiony.

Jasně, pořád jsem teprve na začátku, ale už teď jistě vím, že jsem tehdy jako patnáctiletý udělal správné rozhodnutí.

Přestože těch překážek nakonec nebylo málo.

A přestože ten, kdo mi nejvíc věřil, už tady není.

Abyste pochopili, hrát v Nigérii jako dítě fotbal neznamená chodit někam do klubu na tréninky. Znamená to vyběhnout na ulici mezi ostatní a přidat se k nim. Na betonovou cestu, kde auta prakticky nejezdí. Velcí kluci, malí, to je jedno. Samozřejmě všichni bosí.

Neznali jsme nic jiného. Jakmile jsme nebyli ve škole nebo jsme v ní měli přestávku, prostě jsme vzali balon a hráli. Do zblbnutí pořád dokola hráli.

Místo, ze kterého pocházím, je na jihu země na předměstí největšího města Lagosu. Je to ta část, která se nejvíc přibližuje evropskému stylu života. Vyrůstal jsem v sousedství nízkých domků. Měli jsme elektřinu i vodu, v bytě pokoj s dvěma postelemi. Není to žádný slum, ale dalo by se tomu říkat ghetto. Lidé se tam protloukají, moc vyhlídek na lepší život odsud není. Obecně je v naší zemi těžké se uživit a naše rodina není ničím speciální. Jsme prostě normální lidi, kteří se snažili přežít.

Jedinou možnost, jak se z tohohle koloběhu vymanit, představuje fotbal.

Jestli někde nehraje roli, kde jste se narodili a vyrostli, je to na fotbalovém hřišti. Tam rozhoduje jen to, jestli jste lepší s míčem u nohy než ten, proti kterému zrovna stojíte. I dítě z obyčejných afrických poměrů, jako jsem byl já, může uspět ve světovém měřítku.

Na fotbal navíc v Nigérii narazíte všude. Každý se o něj zajímá. Každý ví, když hraje národní tým, který navíc v době mého dětství okolo roku 2010 sbíral úspěchy.

V mém případě to ale nebylo ani vítězství v Africkém poháru národů, ani účast na mistrovství světa, co mě nejvíc nadchlo a inspirovalo.

Plamen mojí vášně se definitivně rozhořel, když jsem poznal Manchester United.

Historicky má Nigérie vazby na Anglii, proto se u nás hodně sleduje Premier League. A United byli v době mého dětství nepřekonatelní. Od té doby jim fandím.

Máme u nás místa, takové bary, kde vždycky běží zápasy v televizi. Zaplatíte vstup a můžete vstoupit. Na to jsem samozřejmě jako dítě neměl, takže jsem se dovnitř vždycky buď nějak protáhnul, nebo za mě někdo musel vstupné dát. Ale nevynechal jsem jakoukoliv příležitost vidět hrát svoje idoly. Owena, Teveze, Rooneyho, Giggse, Wese Browna a hlavně toho, který mě nadchnul nejvíc: Cristiana. A když ten odešel, zastoupil ho skvěle Van Persie.

Bože, já chtěl být jako on. Dávat taky tolik gólů na velikých stadionech v Evropě.

Právě při sledování United jsem si uvědomil, že jestli mám nějakou šanci se někam v životě dostat, bude to ve fotbale.

S tím vědomím jsem den co den vyrážel na ulici za ostatními a nechával si nakopat od starších silnějších kluků.

S tím vědomím jsem se pokaždé snažil vzít balon a prokličkovat s ním, vystřelit. Být tím, kdo něco předvede.

Získával jsem navíc rychle dojem, že mi to jde, že mám nějaké nadání. V mém přesvědčení mě potom definitivně utvrdil moment, kdy nás od kraje silnice začal sledovat jeden chlapík. Místní manažer, dalo by se říct. Úspěšný muž. Jednou si mě zavolal – mohlo mi být tak deset – a řekl, že jsem dobrý hráč a chce mi pomoct.

Tak jako mě si postupně vytipoval ještě dalších pár kluků z naší pouliční party a začal nás podporovat. Dostal jsem od něho svoje vůbec první kopačky, bílé Nike. Dodnes si dovedu živě vybavit, jak jsem si je poprvé obul a poznal, jaké to je, dotknout se balonu jinak než bosou nohou.

Co víc, tenhle chlapík nám zařídil, že jsme se mohli přidat k jednomu mládežnickému týmu. Dával nám peníze na cestování, abychom se zvládli dostat na tréninky, protože to nebylo úplně blízko. Nechával nás u sebe v domě na půl cesty i přespat, když bylo třeba.

Nikdy za to nic nechtěl. Byl to jen člověk s dobrým srdcem, který měl možnost pomáhat. Sám kdysi fotbal hrával, ale nedotáhl to tam, kam chtěl, tak se alespoň snažil pomoct dalším. V našich životech sehrál ohromnou roli.

Já na tréninky zpočátku chodil potajmu, protože tátovi jsem se bál něco říct. Tušil jsem, že by se mu nelíbilo, že někdo cizí něco nakukává jeho synovi. Prostě jsem vyrazil hrát fotbal ven jako vždycky, ale místo na ulici jsem spěchal na opravdové hřiště.

Dařilo se mi všechno skrýt, dokud si táta jednou nevšiml těch kopaček.

Ale nakonec byl rád. Zase, tak jako vždycky, moji lásku k fotbalu nechal kvést dál. Podporoval mě, ať nekašlu na školu, ale jinak ať hraju, co to dá.

Dobrý člověk byl i náš tehdejší trenér. Občas na nás byl hodně přísný, vyžadoval striktní disciplínu, ale to bylo jedině správně. Jen díky ní člověk může něco dokázat. Dal nám tím důležité základy. Zároveň i on nás u sebe někdy ubytoval, protože všude bylo tehdy daleko, zvlášť pro pár malých kluků.

Moje živelná vášeň tehdy dostala řád. Jestliže doteď jsem byl jen obyčejným africkým dítětem, které se honí za balonem po ulici a sní o strašně vzdáleném světě, teď jsem se definitivně utvrdil v přesvědčení, že pro mě neexistuje jiná možnost než zkusit, kam až mě fotbal dokáže dovést. Postupem let mi docházelo, že už jen dostat se třeba do domácí ligy by bylo něco velkého, co by mi pomohlo zlepšit život mně i celé mé rodině. V tu dobu jsem ani nedoufal, že bych se mohl někdy opravdu podívat do zahraničí. Travel, jak se u nás říká.

Přestože jsem si samozřejmě představoval, jaké by to bylo potkat se se svými idoly v Anglii, ta představa byla neskutečně vzdálená realitě, v níž jsem vyrůstal.

Realitě, v níž jsem na denní bázi potřeboval vyřešit, jak se dostat včas na kilometry vzdálené hřiště a zase zpátky a zvládat u toho tu školu, kterou jsem tátovi slíbil.

Když jsem odešel z domova, uvědomoval jsem si, že nebude snadné sehnat peníze a nejzákladnější komfort.

Realita byla mnohdy ještě těžší.

Když se chceš postavit na vlastní nohy a nemáš nic, není to snadné nikde. A rozhodně ne v Nigérii. Člověk musí být připravený bojovat. Každý den bojovat. Musí počítat s tím, že přijdou těžké chvíle. A ony skutečně přicházely. Často.

Míval jsem hlad a neměl jakoukoliv vidinu, že se to zlepší.

Na začátek jsem měl aspoň kde bydlet. Spoluhráč z mého tehdejšího týmu se nabídl, že můžu zůstat nějaký čas u něho v okrajové části Lagosu. Spolu jsme vyráželi na hřiště dlouhé hodiny pěšky, protože na dopravu jsme neměli. Pokud jsme tedy nechtěli žebrat.

A ano, i to jsme dělávali.

Někdy jsme prosili kolemjdoucí o peníze, v obchodech o trochu jídla. Když na nás lidé hudrovali, co si to dovolujeme, vysvětlovali jsme, že jsme fotbalisti a potřebujeme jíst. Z drobných se stejně nedalo pořádně našetřit na vybavení. Na kopačky, oblečení. Proto jsme se snažili co nejvíc získat po starších spoluhráčích. Někdy, kdybychom někoho neuprosili, neměli bychom ani v čem odehrát zápas. Věci na sebe jsme měli různě popůjčované, staré. Naše rodiny si totiž nic z toho jednoduše nemohly dovolit.

Do toho jsem tolikrát usínal s prázdným žaludkem, že bych to ani nespočítal. V Evropě si to asi ani neumíte představit, ale my prostě nejedli, protože mnohdy jednoduše nebylo co. Tolikrát jsme cestou doufali, že nám někdo něco dá, abychom do sebe dostali aspoň něco. A když už jsme trochu peněz měli, kupovali jsme si chleba a fazole. To je pro mladé fotbalisty nejlepší jídlo, protože vám dá nejvíc síly. Za našich časů bylo i jedno z nejdostupnějších.

Jedli jsme trochu chleba a fazolí ráno, trochu večer. Nebo cassavu, maniokovou mouku. Ta se rozpustí ve vodě, přidá se cukr a vzniklou kaši vypijete. Garri se tomu u nás říká, je to nejběžnější potravina. To když jsme si mohli dát před spaním, bylo to super. Víc jsme nemuseli řešit.

Jediné, co nás tehdy zajímalo, bylo, abychom se dostali na fotbal a měli na něho dost síly. I když jsme kolikrát chodili na tréninky hladoví, tak jako tak jsme se museli postavit na hřiště a hrát. Hrát tak, aby si nás někdo všimnul. To byla naše jediná šance, jak s tímhle stavem něco udělat.

Nezapomenu na naše společné cesty, kdy jsme si neustále dokola povídali o tom, jak to dokážeme. Jak jednou budeme mít opravdové fotbalové kariéry. Povzbuzovali jsme se navzájem, ať do toho dáme ještě víc úsilí, ať dobře trénujeme a jsme pokorní. Ať děláme všechno, co je třeba, aby se člověk stal dobrým fotbalistou a dostal se na vrchol.

Bylo to bláznivé. Byli jsme dva hladoví kluci uprostřed ohromného mumraje milionů lidí. Buď na fotbalovém hřišti, nebo šourající se ulicemi. Šílené, když si na to období dneska vzpomenu. Ale tak to v Africe chodí. Když chcete přežít a dostat se na nějaké lepší místo, musíte toho dost obětovat.

Pomáhaly nám i rodiny dalších spoluhráčů. U jednoho z nich, který už dneska ani fotbal nehraje, jsme si doma dokonce mohli vybudovat zázemí. Místo, kde nám bylo fajn a kde jsme si mohli odpočinout, najíst se.

Místo, kde jsme mohli doufat, že to někam dotáhneme.

Přes všechny těžkosti totiž, jakmile jsem vstoupil na hřiště, dokázal jsem v sobě najít dostatek potřebné energie. Při hře jsem cítil, že má smysl dál věřit svému snu. I moji trenéři to ve mně viděli. Lidi okolo mě říkali, že tenhle kluk je tak dobrý, že by neměl zůstávat v Nigérii. Že by mu měli najít nějaký lepší tým. Poslouchal jsem to často, což mi dávalo další a další sebevědomí hrát a vydávat ze sebe to nejlepší, abych dokázal, že co se říká je pravda.

Že na to fakt mám, jak mi celé roky tvrdil i táta.

Takhle jsem žil, poháněný vírou, dokud náš tým nebyl pozvaný na turnaj, kde si skauti různých klubů vybírali hráče.

Na turnaj, který jsme vyhráli.