Pavel Staněk

Čekám.

Zase čekám.

Až se otevřou dveře koupelny a ona se v nich objeví.

Jediný pohled na mou ženu mi okamžitě odhalí, s jakou přichází zprávou.

Už to znám.

Doufám, že tentokrát z její tváře vyčtu něco jiného. Že uvidím radost. Že se to konečně otočí a my po těch letech najdeme na testu dvě čárky. Netoužíme po ničem jiném.

Jen po miminku.

Na čekání jsem zvyklý, ale stejně mě dost štve. Sedím si v obýváku na sedačce, ale uvnitř mě to vře. Nejraději bych lítal po pokoji ode zdi ke zdi, skoro lezl po stěnách. Ale navenek vyzařuji klid.

Říkají o mně, že tak vypadám vždy. Že jsem v pohodě, že mě nic nerozhodí. Kdyby tak tušili. Přezdívka Ice na můj vnitřní svět fakt nesedí. Také jsem ji nedostal díky ledovému klidu, ale protože jsem se kdysi nechal ostříhat jako zpěvák Vanilla Ice. Nejsem vůbec klidný. Jen prostě čekám. Zase. Čekal jsem na zisk titulu v basketbalu. Mnohokrát jsem čekal, až se moje tělo uzdraví a já zase budu moct hrát. Jen tohle čekání je jiné.

Úplně jiné.

Vysává nás to. Fyzicky. Psychicky. I finančně. Víte, kolik stojí jedno vyšetření na klinice asistované reprodukce? Jedna injekce? A kolik takových injekcí potřebujete? Někdy jsem měl pocit, že platím jen za dobrý den.

A přitom nic nenasvědčovalo tomu, že zrovna u nás se objeví nějaký problém. Pro děti jsme se rozhodli brzy, mně bylo 23 let, žena je o trochu starší. Netrápily nás žádné zdravotní komplikace. Ani nás nenapadlo, že by to nemělo jít. Proč taky?

Ale nešlo to. Vůbec.

Po dvou letech jsme si řekli, že to není normální, že to musíme řešit. Někdo nám tehdy doporučil kliniku v Ostravě, jeli jsme hned. A právě na této klinice jsem pochopil, že se vůbec nejedná o levnou záležitost. Ukázali nám jejich nabídku, takový jídelní lístek, a mně se protočily panenky. Říkám jim: „Tak to udělejte alespoň všechno najednou!” Ale ne, takhle to nefunguje. Jde se postupnými kroky a jen v případě nezdaru se přidávají další metody. Další přípravky. Na začátku jsou procedury, které stojí pár tisíc. Jedná se o menší stimulaci, ale už ta může pomoci. A často pomůže. My jsme takové štěstí ovšem neměli.

Takže umělé oplodnění.

To byly ty mnohonásobně vyšší částky na konci toho jídelního lístku. V té době už jsem věděl, že nám pojišťovna uhradí tři pokusy. Ale i tak jsme dost dopláceli, asi okolo 20 000 Kč. Nedařilo se nám několik let, nakonec došlo úplně na celou nabídku. I na pokusy bez pojišťovny. A ty vás vyjdou na 40 000 Kč za jeden.

Konečná suma: ranec.

Pomoc mimo jiné spočívá v tom, že žena dostává vysoké dávky hormonů. Ty mají její tělo stimulovat a lépe připravit na těhotenství. Hormony ale zásadně ovlivňují i náladu. Pochopitelná věc, kterou teď s odstupem let vidím. Ale tenkrát? Dost jsme se hádali. Manželka na hormonech, já netrpělivej. Stačila malá jiskřička a byli jsme v sobě. Spíš než aby nás celý ten proces spojoval, hrozně nás oddaloval.

Pamatuji si jeden moment na klinice, tehdy jsme s ženou seděli každý na jedné straně gauče. Tak říkajíc v bezpečné vzdálenosti od sebe, a ještě jsme koukali každý na jinou stranu. Najednou přišel na recepci pár. Bylo na nich vidět, jak moc se milují. Hlavně tedy v kontrastu s námi. Drželi se za ruce, hezky se k sobě chovali. Pak ale začali řešit, zda vůbec zaplatí tu první vstupní částku. Šlo o pětistovku. „A nekoupíme za to radši nákup, zlato?” zaslechli jsme je.

V tu chvíli jsem si přál být hrozně bohatým člověkem, přišel bych k nim a řekl, že to je v pohodě. Že jim to zaplatím. Kdyby to tak šlo. Věděl jsem, že až se dozví, že ta pětistovka není zdaleka poslední investicí, odejdou.

Nebudou si to moct dovolit.

Stále na ně vzpomínám. Opravdu jsem jim toužil pomoct, ale nemohl jsem. Byl jsem rád, že ty náklady můžu zaplatit nám.

Přestoupil jsem do Opavy za spoluhráči z reprezentace. Měli nabitý tým, zrovna dvakrát po sobě vyhráli ligu. Šel jsem si tam pro zlato. Ale místo třetího titulu v řadě jsme skončili třetí. A další rok druzí. Trochu lepší, ale chtěli jsme víc, měli jsme na to. A další sezónu znovu druzí.

Spoluhráči už mi začali říkat: „Ici, ty jsi Pechvogel!”

Ach jo, přemýšlel jsem o jejich slovech. Nemají náhodou pravdu? Nechtěl jsem, ale ono vám to nedá. Hlodá to ve vás. Co když za to fakt můžu já?

I má četná zranění těm obavám napomáhala. Vždy, když jsem se dostal do nejlepší formy, přišel úraz. Strašně mě to sundalo. Tehdy se nějaká rekonvalescence moc neřešila a já se na hřiště chtěl vrátit brzy, někdy až příliš brzy. Myslel jsem, jak moc jim pomůžu, když tam na pár minut zasáhnu. Sice jsem naskočil, ale nepomohl. Jak říkám, bylo to moc brzy.

A pak začala sezóna 2001/2002, zase jsme patřili mezi favority. Tentokrát jsme to pro finálovou sérii vzali stylově: odbarvili jsme si vlasy a kdo měl, i vousy. Samozřejmě podomácku, takže polovina týmu si spálila hlavu, mě nevyjímaje. Ale vyplatilo se, k titulu jsme to dotáhli.

Tím jsem ze sebe nálepku smolaře smyl.

I když ne tak docela. V předposledním zápase jsem při zakončování upadl a jak mě přeskakoval soupeř, nohou mě kopnul do hlavy. Diagnóza? Otřes mozku. Na poslední finálový zápas, který se konal o dva dny později, jsem v nemocnici podepsal reverz. Nehrál jsem, ale nastoupil jen na poslední minutu. To už bylo rozhodnuto. Najednou zazněl klakson. Obrovská euforie.

Mistři! Jsme mistři!

Konečně. Povedlo se, navíc před domácím publikem. Fanoušci šíleli. Kam se člověk podíval, viděl žlutou. Ano, legendární opavské žluté peklo fungovalo už tehdy. A že opravdu dokázali vytvořit pekelnou atmosféru. Z té žluté vám normálně přecházel zrak.

Titul jsme získali ještě ve staré hale na Mařátkově, bylo tam úplně narváno. Fanoušci skoro vypadávali z oken, která musela být kvůli vedru otevřená. Právě tam žluté peklo vzniklo. Od začátku sezóny se nehrál jediný zápas, kdy by nebylo vyprodáno. Skvělá atmosféra, fanoušci, co vás ženou dopředu. Vyhrát v téhle hale, vyhrát před nimi? Paráda.

Získal jsem svůj první titul. Po tom jsem toužil, k tomu směřoval. Tím pro mě jedno čekání skončilo. „Tak vidíte, nemůžu za to já. Nejsem žádnej Pechvogel!”

Na tyhle roky rád vzpomínám. Následovala sezóna zakončená dalším titulem. Hodně jsme si v ní věřili, byli jsme prostě dobří. Většina z nás hrála i v reprezentaci. Navíc jsme tvořili skvělou partu, zůstáváme v kontaktu i teď. Víme o sobě.

Často se v Opavě scházíme a vzpomínáme. Třeba na další rok, kdy jsme kvůli finančním problémům klubu hráli pouze v sedmi hráčích. Tehdy se o nás mluvilo jako o “sedmi statečných”. V téhle sezoně jsem se nesměl zranit dokonce ani já, protože hrát v šesti? To už jednoduše nejde. Nakonec se povedlo, všechny zápasy jsem odehrál. A navíc jsme dosáhli super výsledku, sahali jsme po medailích. Semkli jsme se, bojovali jeden za druhého, fanoušci nás mohutně povzbuzovali. Medaile se nakonec nepovedly, ale fanoušci nám odpustili. Tedy alespoň tak jsem to cítil.

Zrovna nedávno jsem Opavu navštívil. Byl to den, kdy do zápasu nastoupil Ivan Trojan. Úžasný zážitek. Zaplnila se i ta nová hala. Rád se sem vracím, zažil jsem tu většinu svých vítězství. Lidé mě tu stále zastavují na ulici. Je vidět, že si naší generace váží. Něco jsme tu dokázali a oni na nás pořád vzpomínají. To mě moc těší.

Pořád čekám.

Sakra, co tam pořád dělá? Jak dlouho trvá počůrání těhotenského testu? Z toho čekání se zblázním. Bojím se. Co když zase nic? Pokolikáté by to bylo? Ani nevím. Přestali jsme to počítat. Stejně tak jako peníze, co jsme do toho dali.

Kdyby mi někdo řekl, k jakým částkám to až vystoupá, nevím, zda bych do toho šel. Vážně. Dítě jsme chtěli, ale ta suma je obří.

Spoluhráčům říkám: „Někdo si pořídí byt, já si pořídím dítě, no.”

Co když test ukáže jen jednu čárku? Asi proto furt nejde ven. Určitě zase nejsme těhotní. Úplně cítím, jak to na mě padá. Smutek. Bezmoc. Vztek. Nejradši bych s něčím praštil, ale neudělám to. Nepomohl bych si.

Ne, to nemůže být pravda. Nesmí. Protože kolik neúspěchů náš vztah ještě zvládne? Kolik jich zvládnu já? Nevybodnem se na to?

Každé zklamání strašně bolí, v hlavě se mi perou myšlenky: „Tak na to kašleme, prostě dítě mít nebudeme. Tohle nás drtí. Ale ne, my se nevzdáme. Našli jsme sílu, jsme tady, zase to zkoušíme. Třeba nám zrovna tenhle podpůrný přípravek pomůže. Třeba se dočkáme. A jestli ne? Zkusíme to znova. Najdem další sílu. Vždycky ji najdem!”

Tyhle otázky mě pronásledují už pár let. Vlastně celou dobu, co se pokoušíme o dítě. Nejnáročnější věc, co jsem kdy řešil. Co jsem zažil. Vnitřně mě to strašně žere, topím se v tom. Ale navenek? Tvářím se, že je všechno v pohodě.

Musím.

Když moje frustrace probublá na povrch, jsem pěkně zlej. Démon. Radši o tom nepřemýšlím a propařím další noc. Uteču před tím. Ale i tím svým nejbližším ublížím. Při neúspěšných pokusech jsem věděl, že bych tu měl být pro svou ženu, potřebuje mě. Je to pro ni těžké. Jenže pro mě taky. Tak se prostě seberu a jdu do hospody.

Uteču.

Teď už do hospody neutíkám. Společně se svými nejbližšími jsem objevil novou cestu, jak si vyvětrat hlavu. Za to jim děkuji. Musel jsem si najít něco jiného, když jsem skončil s profesionální basketbalovou kariérou. Moje četná zranění už mi dál hrát nedovolila. Dost mě to naštvalo. A pořád trochu štve. Chtěl jsem to skončit jinak, podle svých představ. Svých pravidel. Ne takhle. Vnitřně jsem to vůbec nedával, potřeboval jsem cestu ven. Utéct.

Nebo ujet.

Od té doby, když se mi v životě něco děje, sednu na kolo a jedu. Čtyřicet, padesát, možná i sto kilometrů. Kamarádi mě označují za blázna. Prý, že moje vyjížďky jsou extrém. Ale jde o úhel pohledu. Mně to extrémní nepřijde. Potřebuju prostě všemu ujet. A aby to pro moji hlavu fungovalo, pár kiláků nestačí.

Na kole jezdím opravdu hodně, dobře, i šílenosti. V určitý moment jsem si ale uvědomil, že ve svém věku už extrémní rychlosti ani dynamiky nedosáhnu. Musím jezdit pro radost. Ale aby u mě ta radost přišla, potřebuju výzvu.

Něco ultra.

Třeba 500 km po rovnoběžce na jeden zátah. Jo, to by šlo. To dám. V Opavě jsem pozdravil Petra Czudka a druhý den jsem projížděl ulicemi Chebu. Na hodinkách Garmin 515 km. A to na dvacátém kilometru začalo pršet, přestalo, až když jsem přijížděl domů. Ideální den. Kroutíte hlavou, že to je extrém? Pro někoho možná, ale mě tyhle výzvy baví.

Furt musím něco překonávat. Asi to potřebuji k životu. Jakmile člověk jednou profesionálně sportuje, nastaví se určitým způsobem. Makat, bojovat, vyhrávat. A tohle po skončení kariéry jen tak nezměníte. Asi jsem na těch endorfinech závislej, nevím. Díky kolu se stále cítím jako sportovec. Navíc občas i něco vyhraju, i kdyby jen sám nad sebou.

Třeba jsme se několikrát přihlásili na výzvu do Salzkammergutu, jede se dvě stě kilometrů v horách, 7 000 metrů převýšení. Jenom to ujet je šílenost. Navíc se tam vždycky něco stalo, většinou hrozné počasí. Nebo Bike Hero, sto padesát kilometrů, 4 000 metrů převýšení. To jsem odjel s natrženým lýtkem. Samozřejmě pod práškama. Pod docela silnýma práškama, silnějšími než Brufen. Pár mi jich doma zbylo z minulého zranění, na příbalovém letáku stálo: „Berte maximálně jeden denně!”

Já si jich vzal pět.

Cestou se mi v hlavě honilo: „Hlavně neslejzej z kola!” To bylo nejhorší. Když jsme zastavili na jídlo, regulérně jsem pajdal. Věřím, že si diváci říkali něco ve smyslu: „Wau! Odkud tenhle asi přijel, když už teď nemůže chodit?”

Po tomto výšlapu jsem skončil na berlích. Dvanáctihodinová bolest na kole a pak berle. Tak nevím, jestli mi to za to stálo? Ale asi jo, jel bych znova. Navíc na mě spoléhali další lidé. Kdybych nejel, asi by to taky vzdali, a to jsem nechtěl. To by mě mrzelo. Jako baskeťák jsem týmový hráč. Nemohl jsem ostatní zklamat. Prostě jsem se hecnul.

Ještě než manželka promluví, její výraz mi vše prozradí. Přesně vím, co uvidím na těhotenském testu. Přesto na něj nevěřícně koukám. Dvě čárky? Dvě! Fakt se to děje?

My čekáme miminko.

Uvnitř mě to vybuchne, objímám manželku. Na tvářích cítím slzy. Její. Moje. Zažívám svůj nejkrásnější moment v životě, ten pocit nedokážu vůbec popsat. „My budeme mít miminko,” opakujeme jeden druhému tak dlouho, až tomu uvěříme.

Ty dvě čárky se tváří jako vítězství, co? Ale ne ne, tím to všechno jen začíná. Vzhledem k tomu, čím jsme si prošli, nastoupila žena okamžitě na rizikové těhotenství. Po prvních vyšetřeních vyšlo najevo, že čekáme dvojčata. Takže dvojitá radost. Vím, že teď už se to nedělá, ale manželce vkládali do dělohy asi pět embryí. Tehdy se věřilo, že se tím zvýší úspěšnost. Že se alespoň jedno embryo uchytí. Nám se několikrát nechytlo žádné, teď se chytly rovnou dvě. Ale my to neřešili, jsou tam. Na tom jediném záleží.

A pak to přišlo.

Relativně brzy v průběhu těhotenství nám během jednoho vyšetření řekli, že výsledky nevypadají ideálně. Že u jednoho z plodů hrozí Downův syndrom. Rychle jsme ze své euforie vystřízlivěli. Najednou jsme stáli před velkým rozhodnutím. Ta doba, kdy jsme přemýšleli, jestli do takového rizika půjdeme, byla jedna z nejtěžších mého života. Proč se tohle děje právě nám? Prošli jsme si peklem, pět let útrap. Neúspěšné pokusy nás málem stály vztah. A teď tohle?

Nabídli nám možnost, že rizikové embryo usmrtí. Zároveň dodali, že při zákroku jehlou mohou poškodit i druhý plod. Dokážete si představit, co jsme tenkrát prožívali? Bylo to hrozný.

„Necháme si obě embrya, nějak to dopadne,” rozhodli jsme se se ženou nakonec. A šli do rizika. Věděli jsme, že kdyby se Down potvrdil, znamenalo by to pro nás celoživotní závazek. Jak bychom to zvládli? Netuším. Nějak snad ano. Po tom všem nešlo rozhodnout jinak.

Hned jsem se pustil do pátrání, chtěl jsem se připravit. Na všechno. Třeba jsem zjišťoval, jak funguje psí asistent. Musíte ho objednat hodně dopředu. Ten pes se už od štěněte cvičí tak, aby dítěti pomáhal, když ho zrovna potřebuje. Pořád jsem někam volal, ptal se, ověřoval. A pak?

Nastal den porodu. Manželka rodila císařem, nemohl jsem tam být. Zase jsem čekal, tentokrát na chodbě nemocnice. První informace: porod proběhl v pořádku. Cítil jsem obrovskou úlevu, ale pořád se to ve mně mlelo. „Má jedna z mých holčiček Downa? Už se to pozná? Jak vypadá?” Naštěstí se hned potvrdilo, že jsou obě v pohodě.

Narodily se nám dvě zdravé holky.

Strašně jsem se těšil, až si je budu moct vzít do ruky, i když jsem se bál. Moje zkušenost s nošením dětí se rovnala nule. První den strávily v inkubátoru, chodil jsem se na ně koukat. Druhý den už mi je podávali a já nevěděl, kterou si vzít první. A jak se to vůbec dělá? Musím dávat pozor na hlavičku, že jo? Nesmím to pokazit, byl jsem fakt nervózní.

Pak strach ustoupil, držel jsem je v ruce a nevěřil tomu, co vidím. Najednou jsem měl v ruce někoho, kdo vzešel přímo ze mě.

Zalilo mě štěstí.

I toto naše vítězství se odehrálo v Opavě. A právě díky němu mám na opavské fanoušky vzpomínku, která zastiňuje všechny ostatní. Když se holky narodily, prožíval to se mnou celý klub.

Tehdy právě probíhala zmiňovaná sezóna “sedmi statečných”, všichni jsme drželi hodně při sobě. Celé město vědělo, že se nám nedaří otěhotnět, že mě to trápí. Po narození holek si pro mě fanoušci nachystali něco neskutečného. Když před zápasem vyhlašovali moje jméno, na palubovku se ze všech stran začaly snášet různé věci. Pleny, vlhčené ubrousky, hygienické potřeby. Během mžiku tím zasypali celou halu, znak klubu na palubovce se pod tím vším úplně ztratil.

Bylo toho strašně moc.

Nechápu, jak to dokázali zorganizovat. Fanoušci se prostě mezi sebou domluvili a každý něco donesl. Nakonec toho nasbírali čtyři pytle, slušná zásobička. Původně k tomu mělo dojít v okamžiku, až střelím první koš. Ale znáte to. Hodně jsem slavil a nikdo netušil, jestli ten koš fakt dám. Raději mi to překvapení naservírovali hned před zápasem.

Já tam tak stojím, padají na mě plenky a zamačkávám slzu. Obrovské gesto, opravdu mě to dojalo. A to až tak, že jsem pozval celou halu do hospody. Měl jsem rezervaci na oslavu. Asi vám nemusím vykládat, jak to dopadlo. Co jsem ušetřil na plenách, to jsme roztočili tam. Tenkrát jsme nezapili jen moje holky, ale minimálně půlku Opavy.

Po narození dvojčat se něco změnilo. Vůbec jsme s tím nepočítali, ale najednou jsme čekali další miminko. Bez přípravků z onoho jídelního lístku, bez pomoci, bez stresu. Prostě k tomu najednou došlo a nám se brzy narodila další holčička.

Ty holčičky už dospívají a já mám tu čest je trénovat v ženském týmu Levhartice Chomutov. Takže jsem se nakonec i k tomu basketu vrátil. Snažím se jim předat všechno, co jsem se během své kariéry naučil. Ale i ony mě učí spoustu věcí. Časem se díky nim ze mě stal lepší táta, lepší trenér i lepší člověk.

Ještě, že jsme se do toho se ženou pustili tak brzy. Díky tomu nás nestresoval čas. Biologické hodiny sice tikaly, ale nebušily.

Nepřehlušily všechno ostatní.

Často vzpomínám na ty dva zamilované, co jsme potkali na recepci kliniky. Přemýšlím nad tím, jestli se jim to taky povedlo. Jestli na testu také jednoho dne objevili dvě čárky.

Snad ano.

Jsem rád, že jsme to všichni zvládli. A že toho bylo fakt dost. Těch peněz. Neúspěšných pokusů. I ta příšerně reálná možnost, že se nám narodí miminko s Downem.

Dneska už medicína v mnohém pokročila. Lékaři dokážou velmi rychle zjistit, jak si zdravotně stojíte, jestli jste spolu kompatibilní. A nehrozí vám komplikace. Různá vyšetření plodu teď už odhalí nemoci nebo větší zdravotní problémy. Už ani těch hormonů se nedává tolik.

Není čas ztrácet čas.

Pokud se vám nedaří otěhotnět, neberte tuto větu jako frázi. Berte ji jako fakt.

Některá vyšetření příjemná nejsou, ale jestli to dítě fakt chcete, nechte si poradit. Jděte do toho. Kdybych já stál na začátku té cesty, taky bych to udělal.

Znova.

A dřív.

Vezměte věci do svých rukou a jednejte. Na nic nečekejte.

A to vám říká chlap, který o čekání něco ví. 

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází