Patrik Indra

„A co budeš teďka dělat?“ zaznělo od spoluhráčů usazených na tribuně starého jihlavského zimáku. Trenér je tam svolal na závěr tréninku letní přípravy s tím, že jim chci něco oznámit. Byl jsem si v kabině sbalit věci a zbývalo jen všem říct svoje rozhodnutí.

Říct jim, že končím s hokejem.

Otázka mířila z hloučku prudičů, přesto jsem na ni odpověděl popravdě: „Nevím. Ale chtěl bych zkusit volejbal.“

„Volejbal, jo?“ ozvalo se. „Ten sport pro buzeranty? To ses úplně posral.“

Dodneška přesně vím, kdo takhle reagoval. Kdo se mi tenkrát smál. Zatím neuběhla sezona, kdy bych si na tenhle moment nevzpomněl. Na moment, kdy jsem smutně stál před klukama, po jejichž boku jsem se chtěl dopracovat ke snu jednou zvednout Stanley Cup. Stál jsem tam a musel jim povědět, že už s nimi nezvládnu dál držet krok, protože mi utíkají tak, že moje někdejší radost z hokeje se vytratila. Nejde to. Bolí to. Obrazně i doslova.

To oni byli tou dobou na koni. Extraligoví dorostenci, borci, kteří si dělali zálusk na profesionální kariéru ve sportu, který u nás sleduje spousta lidí. Já byl za outsidera. Za toho, kdo to vzdal. Kdo si jde pinkat s balonem přes síť.

Teď, když se ohlížím za uplynulými roky, se můžu jenom smát. Sice se ze mě nestal další Jarda Jágr, po čemž jsem jako dítě toužil, ale můžu s klidem na srdci říct, že se mi taky povedlo něco ve sportu nevídaného.

Protože on i ten sport pro buzeranty dovede člověku taky zařídit krásné zážitky, úspěchy s partou kamarádů, ohromující pozornost fanoušků a pěkné živobytí.

Akorát asi nikdo – včetně mě samotného – nečekal, že to všechno poznám právě já. Ne v takové míře, jako se mi poštěstilo.

Ta scénka na tribuně se totiž odehrála v době, kdy mi bylo patnáct a volejbal jsem do té doby znal jen jako letní rodinnou zábavu na chatě.

Přesně si pamatuju chvíli, kdy začaly být bolesti kolen nesnesitelné. Po trénincích na ledě nás vždycky čekal ještě výběh v parku za stadionem. Při jednom takovém už jsem skoro nebyl schopný se rozběhnout.

Když jsem míval v kolenou blbý pocit, což se už nějakou chvíli dělo, zatáhnul jsem si je páskou na hokejky. Úplná hloupost, já vím. Ale ono to na chvíli vždycky pomohlo. Tentokrát už ale ani moje improvizované tejpování nezabíralo. Trenér Petr Svoboda na nás ale byl dost ostrej, bál jsem se mu přiznat, že mě něco trápí. Radši jsem na sebe nechal křičet, ať přidám a proč se tak vleču.

Bylo mi z toho smutno. Strašně jsem do toho chtěl šlápnout, ale prostě to nešlo. A vadilo mi, že on si myslí, že na to kašlu.

Musel jsem se přiznat. Ukázat výrůstky, které se mi na kolenou začaly objevovat. Popsat, jak příšerné stavy zažívám.

Byla to ukrutná bolest, která se těžko přirovnává k něčemu jinému. Stačilo jen lehce kolenem o něco zavadit a vyjela do celého těla. Neodcházela. Cvrnknul jsem se do nohy a bolely mě z toho klidně i zuby. Fakt. Nepříjemné bylo už jenom nandávání holenních chráničů. Když jsem pak třeba na ledě na koleno spadnul, skoro se to nedalo vydržet.

Stejně jsem ale měl chuť to skousnout. Takhle jsme byli na hokeji vychovávaní. Můžeš chodit? Tak můžeš i bruslit. Nestěžuj si a hraj.

Nejsem zdaleka jediný, kdo podobné problémy zažil. Souvisejí se zrychleným růstem. První rok v dorostu mi tehdy výška poskočila o nějakých 12 centimetrů a kolena to prostě nestíhala. Mám celkem vysoké rodiče, ale nikdo nečekal, že se vytáhnu až takhle – přes dva metry, co mám dneska. Nepomáhaly lasery, fyzioterapie, kloubní výživa. Nic. Dobré dva měsíce jsem se trápil, než se přišlo na příčiny mých obtíží. „Chce to jenom dát tomu čas a nechat ta kolena v klidu, ať se s růstem srovnají,“ řekl mi potom jeden z doktorů, u nichž jsem se snažil dobrat řešení.

A tak jsem v době, kdy má mladý hokejista udělat největší posun, dostal nařízenou tříměsíční pauzu.

V posledním zápase, který jsem před ní hrál, mě na druhou půlku zápasu proti Mladé Boleslavi trenér posadil. Nečekaně mě ale potom poslal na nájezd do rozstřelu. Možná aby mi udělal aspoň nějakou radost. Byl jsem z toho ale tak překvapený, že na gólmana Honzu Růžičku, který udělal pěknou extraligovou kariéru, jsem jenom nějak nepovedeně vystřelil. Můj pokus mezi betony lehce chytil.

Pak jsem si sbalil tašku a rozloučil se s tím, že za čtvrt roku jsem zpátky.

Tím, že už jsem s klukama nechodil na sportovní školu, jsem s nimi tou dobou na chvíli úplně ztratil kontakt. Nedokázal jsem se totiž ani chodit dívat na zápasy. Bylo mi strašně líto, že jich nejsem součástí.

Pro mě byl hokej od dětství vším. S taťkou nebo dědou jsme měli permice a chodili na áčko zafandit a na klobásu. Díky bratránkovi a přetrvávajícímu okouzlení Naganem jsem pak odmalička začal i hrát a zařadil se k těm lepším. Už jako malý jsem vynikal tvrdou střelou, docela brzy jsem pálil golfem od modré a dal tak pěkných pár gólů. Myslím, že jsem neměl takové to špičkové hokejové myšlení, ale marný jsem taky nebyl. Zvali mě do regionálních výběrů, měl jsem možnost odjet na nějaké kempy do Kanady a našel bych doma i nějakou tu sošku za nejlepšího obránce turnaje. K tomu jsem vyrůstal v perfektním ročníku, s nímž jsme se umisťovali vysoko na republikových mistrovstvích. Hodně kluků od nás se nakonec i dostalo na top úroveň. Třeba brankář Kuba Škarek nebo útočníci Pavel Kousal, Ondra Najman a Lukáš Anděl, který byl ještě s Vláďou Oščádalem mým nejbližším kámošem. S nimi jsem trávil všechen volný čas i mimo tréninky a samozřejmě ho vyplňoval šmrdláním hokeje před barákem. Na ulici, kde jsem jako malý vyrůstal, nám takhle chytával třeba i David Rittich. V brance, co nám vyrobil můj strejda svářeč. Měli jsme v týmu perfektní partu, i rodiče drželi pospolu. Jezdili jsme na různé společné výlety, na kola, přespávali jeden u druhého.

Krásné, hokejové dětství.

Běžný režim vypadal tak, že jsme před pátou s tátou vstali, jeli na zimák, kde jsem měl ranní trénink. Po něm šup do školy, kam ještě někdy přišel trenér a vybíral, kdo půjde se starším ročníkem místo vyučování, aby doplnil počet na ledě. A odpoledne další trénink. Takhle jsme někdy byli na ledě i třikrát za den. A sotva jsme skončili, vzali jsme hokejku a mazali ještě ven.

Miloval jsem to. Měl jsem rád i dřinu, která hokej provázela. Byla mi vlastní vítězná mentalita, kterou do nás v Dukle vštěpovali. Šli jsme si za jasným cílem. Nestěžovali si.

I proto jsem bral, že si moje kolena prostě odpočinou a já do toho zase naskočím.

Jenže jaké pak bylo moje rozčarování, když jsem po návratu uviděl, jak moc mi ostatní výkonnostně utekli. Jaký pokrok během těch tří měsíců sezony zvládli, zatímco já nemohl ani udělat dřep. K tomu mě kolena stejně pořád bolela. Nebylo to už tak hrozné, ale stoprocentní jsem rozhodně nebyl. Jezdil jsem na natažených nohou a trpěl.

Často jsem se nevešel do sestavy, než mi řekli, že budu hrát zápasy za Žďár v nižší soutěži.

Našim se to moc nelíbilo, znamenalo to náročné dojíždění. Mně samotnému to dávalo pocit zahanbenosti. Přece jen jsem v žácích patřil k těm lepším a najednou jsem se měl koncem týdne sbalit a jezdit hrát o patro níž. Řekli jsme si ale doma, že to chvíli zvládneme, abych aspoň někde hrál.

Příjemným bonusem navíc bylo, že mě ve Žďáře dali do útoku k Martinu Nečasovi a Tomáši Havránkovi, už tehdy mládežnickým hvězdičkám. Znali jsme se, protože i když jsou kluci mladší, na různé turnaje se k nám v Jihlavě připojovali. Spolu hráli poslepu, na mně bylo se jim na ledě neplést a čekat před bránou s hokejkou na ledě, abych mohl dát další ze snadných gólů, které mi připravili.

Na nic moc dalšího jsem se kvůli svým kolenům stejně nezmohl. Nosil jsem látkové ortézy, oblepoval se speciálními tejpy, ale pořád to nebylo ono.

Když mě navíc do Žďáru poslali i na začátku další sezony, už jsme to doma brali hůř. Všechno pak došlo do bodu, kdy jsem potřeboval koupit nové brusle.

Dívám se z pravého zadního okna našeho Opelu Zafira. Pohled upřený na strom, který nám roste před garáží. Do očí se mi derou slzy.

Promluva mých rodičů pokračuje, i když motor už je po příjezdu domů dávno vypnutý. Jedna otázka se zase dokola vrací: „Má to ještě cenu?“

Fakt že jo. Má to opravdu ještě cenu?

Začínám bulet možná právě proto, že naši těmi slovy přesně trefili můj vlastní pocit, který jsem se jenom zdráhal pojmenovat. Vždyť to sám cítím. Tohle je přece k ničemu. To nikam nevede. Tohle je jenom plácání, které nemá žádnou budoucnost.

Debatu rozjela právě moje zmínka, že budu potřebovat nové brusle. Dostali jsme se během chvíle k tomu, že mě čeká přechod na střední školu a měl bych se radši zaměřit hlavně na tuhle oblast. Naši jsou oba vysokoškoláci, na vzdělání jim extrémně záleželo. V hraní za Žďár neviděli budoucnost a ono ji v sobě asi žádnou opravdu neneslo.

To mi samotnému docházelo, přestože do téhle chvíle jsem si pořád říkal, že se odsud zase ještě odrazím do extraligy a půjdu si dál za svým cílem.

Přiznat si, že se mi to nepovede, mě každou noc v posteli dovádělo k dalším a dalším slzám. Ani ony mi přitom nedokázaly ulevit od vědomí, že se mám vzdát svého dětského snu. Že už nikdy tu NHL hrát nebudu.

Hned první večer po rozhovoru před garáží jsem ležel ve vaně, přemýšlel a přišel za mnou táta. Napůl rázně, napůl s pochopením mi ještě jednou vysvětloval, jak s mamkou moji situaci vidí. Jednak, že hrát druhou sezonu po sobě v dorostu za Žďár není známka, že bych měl před sebou zářivou hokejovou budoucnost. Ale že ani nevidí, že bych dělal něco navíc pro to, abych se někam posunul. Objektivně vzato jsem to měl tehdy s těmi koleny těžké, ale i na téhle poznámce něco bylo.

Táta mě navedl k tomu, že ještě s rozbouřenou myslí jsem během pár dnů sedl ke stolu a sepsal si na A4ku, co chci říct trenérovi. Naši totiž nechtěli nic vyřizovat za mě. Řekli mi, že jsem chlap a takovéhle věci už si musím obstarat sám.

Papír s argumenty jsem jim tak jen ukázal a pak se zavřel do jejich ložnice, lehl si na postel, položil ho před sebe a vytočil trenérovo číslo.

Sotva ten zvedl telefon, já se rozbrečel.

Mezi vzlyky jsem mu pak svoje sepsané myšlenky nějak přečetl. On odpověděl, že mě chápe, a jen se zeptal, jestli to beru jako uzavřenou věc.

Já, že jo. Asi jo.

Ve chvíli, kdy jsem zavěsil, mi došlo, že je fakt konec. Od té chvíle jsem se s novou situací začal srovnávat. Zvláštní, že vedle ohromného smutku a prázdnoty jsem ucítil i zvláštní úlevu. Jako by mi v tenhle jeden moment přepnulo a začal jsem přemýšlet jiným směrem.

Jestli by mě ale něco tou dobou ani v nejmenším nenapadlo, tak na jaký životní směr mě tohle rozhodnutí navede.