Ondřej Vitásek

Ten zápas v Pardubicích jsme prohráli 0:1 v prodloužení. Dá se asi říct, že to nebyl úplně šlágr, na jaký by se vzpomínalo.

Já osobně předvedl vcelku tužku. Nic výjimečného, obyčejná extraligová rutina. Máme bod z venku, fajn, teď rychle ze sebe sházet výstroj a zmizet na regeneraci, protože za dva dny zase hrajeme.

Najednou ale mezi nás do kabiny napochodovali lidi s lejstrama a začali číst jména hráčů, kteří byli vybraní na antidopingovou kontrolu.

„…Vitásek…“

„A ty vole,“ blesklo mi hlavou, protože jsem věděl, co se dělo v týdnu. Měli jsme jedno kolo předehrané, další odložené a tím pádem delší pauzu. Já si během ní střihnul večírek, který se trochu zvrtnul.

„Jsou to už čtyři dny nazpátek, to je v pohodě,“ uklidnil jsem sám sebe.

Ale v pohodě to nebylo.

Obránce Vitásek zmizel z extraligy. Nehraje kvůli kokainu.

Stačí si zadat moje jméno do vyhledávače a vyskáče na vás spousta titulků v tomhle duchu.

Neříkají nic, co bych chtěl zlehčovat nebo popírat. Tohle se stalo. Udělal jsem průser a byl jsem za něj potrestaný. Nemohl za něj nikdo jiný než já sám. Vím dneska moc dobře, proč k tomu došlo a co jsem měl v daném období udělat jinak, kdy zatáhnout za ruční brzdu.

Tenkrát jsem to ale neviděl.

Nedokázal jsem se na sebe podívat z odstupu a donutit se změnit směr, kterým jsem se řítil. Bylo mi ze spousty důvodů mizerně. Chytili mě pak s drogou v těle, což se prostě sportovci nesmí stát. Tečka.

Rozumím i tomu, že taková informace je sama o sobě zajímavá. Jako jsem si užil příjemnou pozornost před lety, kdy jsem se navzdory všem očekáváním ocitnul v nejvyšších patrech našeho hokeje, musel jsem počítat s tím, že teď někoho napadne zjišťovat, proč už najednou nehraju.

V mém životě se toho ale odehrálo daleko víc než jen to, že jsem do sebe nacpal látku, jakou jsem neměl. Vedl k tomu sled událostí naznačujících, že něco není v pořádku. Potom následovaly situace ještě zásadnější. Situace, které mě nejdřív nutily vzepřít se a bojovat aspoň za princip v dopředu ztraceném boji.

A taky situace, které mi jasně ukázaly, co je v životě opravdu podstatné.

Nečekejte osvícené kecy napraveného hříšníka. Ono když se probudíte v nemocnici s trubicí v krku a rozřezaným hrudníkem a dozvíte se, že vás přivezli za pět minut dvanáct, fakt toho dost přehodnotíte. A taky si uvědomíte, že i to špatné, co vás potkalo, mělo svůj smysl, protože už teď aspoň víte, kudy se vydávat nemáte.

Je toho prostě dost, co se chystám vyprávět. Jen jsem čekal na tenhle moment, kdy už můžu. Kdy už jsem si v sobě všechno urovnal a všechny spory, v nichž jsem figuroval, se už formálně uzavřely. Můj život se ubírá jinudy.

Zůstává ve mně pachuť ze způsobu, jakým se mnou bylo jednáno, a rozčarování z toho, jak jsme v našem hokeji schopní se zachovat k lidem, kteří mají nějaký problém. Nejsem totiž první a stoprocentně ani poslední, kdo se s něčím takovým setkal.

Tak snad to, co jsem zažil já, aspoň někoho dalšího varuje.