Ondřej Vaněk

Vypadalo to přesně jako ty výjevy, kterýma se halucinace zobrazujou. Celej svět okolo tebe je pokroucenej, nafouklej, rozostřenej, barevnej. Když jsem se podíval na svoje ruce, měl jsem prsty jak Mickey Mouse.

Masakr, kámo.

Meditační hudbu, co jsem měl puštěnou do sluchátek, jsem normálně fyzicky cítil okolo sebe. Fakt slušný, ty kráso. Těžko se to popisuje, ale já normálně viděl jednotlivý tóny.

Všechno bylo tak intenzivní, opravdový. Každá myšlenka, která mě napadla, jako by se okamžitě stala realitou. Byla tam. Přímo přede mnou, zhmotnělá. A to bylo chvílema kurva děsivý. Strhnul jsem si škrabošku z očí a tam můj průvodce. Kluk, kterej mi ohromně pomohl. Seděl v klidu v křesle a dával na mě pozor. „V pohodě. Seš tady. Nic se neděje,“ promluvil na mě vyrovnaným hlasem. Navedl mě zpátky přesně tam, kam jsem potřeboval. Směrem, jakej jsem si určil, když jsem se k terapii pomocí LSD odhodlal.

Jo, já vím, že to není úplně legální. Vím, že to pro někoho může bejt i nebezpečný. A taky vím, s čím mě má spojenýho spousta lidí. Jestli mě chcete odsuzovat, do toho. Ale kdo chce, v mým vyprávění pochopí, proč se mi některý věci děly a jak jsem se dostal do stavu, kdy jsem prostě potřeboval pomoc. A potřeboval jsem ji přesně tímhle způsobem. Všechno se dá zneužít, i to LSD do sebe spousta lidí cpe jenom proto, že neví, co se sebou. Já rozhodně nejsem ten, kdo by tohle měl soudit.

Já jsem jenom člověk, kterej se dostal do totálních psychickejch sraček.

Člověk, co odmalička makal na tom, aby byl úspěšněj ve sportu, kterej miloval.

Kluk zažranej do fotbalu, kterej jako mladej zažil krásný úspěchy a maloval si, že bude hrát tak do pětatřiceti, než se v klidu a zajištěnej nachystá na konec.

Hovno. Bum. Ve třiceti jsem z toho byl venku. Zmrzačenej s dojebanýma kolenama. Znechucenej z toho, jak dopadl můj návrat do mateřskýho klubu. Fotbal jsem nenáviděl, bolestí jsem nemohl ani spát, netušil jsem, co teď budu vlastně dělat, a kalil jsem jak urvanej ze řetězu, abych nemusel bejt sám se sebou. Neměl jsem smysl života. Neměl jsem svoji existenci.

Neměl jsem sám sebe.

Měl jsem jenom ukrutný bolesti a depky.

Zároveň, ať jsem vždycky navenek byl, jakej jsem chtěl, myslím, že v hlavě jsem nikdy neměl maglajs. Vždycky jsem přemejšlel, co a proč dělám. Nemyslím si, že jsem blbej. Proto jsem si dokázal přiznat, že se řítím do velkýho průseru a je třeba s tím něco dělat. Kdybych to neudělal, skončil bych kurva špatně. Stal by se ze mě alkáč a bůhví co ještě dalšího. Bylo by to jen čekání na konec.

Že jsem si našel pomoc, mě zachránilo.

Teď chci říct, co se mi dělo a co jsem v sobě měl za démony, protože z fotbalistů nejsem ani náhodou jedinej, kdo se s něčím takovým pral. Kluků, který nevěděj kudy dál, myslí si, že nic neuměj, přicházej o peníze, co si v kariéře vydělali, a upínají se k chlastu, je spousta.

Já jim chci ukázat, že z toho vede cesta ven. Chci jim pomoct tak, jako bylo pomoženo mě.

Za našich časů v Plzni o nás všichni věděli, že kalíme. A že se fakt kalilo. My ale zároveň měli jasno, kdy můžeme a kdy už je na čase zvolnit. A hlavně, taky jsme pak hráli. Protože jsme byli mančaft jako bejk. Herně i soudržností.

Nikde jinde jsem nezažil takovou partu. My spolu trávili čas i po trénincích, furt. Deset, jedenáct lidí se sebralo a než aby si šli po svým, ještě spolu sedli, kecali, smáli se.

Poráželi jsme Spartu i Slavii, dovedli jsme se nachystat i na tyhle velký zápasy. A když jsme potom mohli upustit páru, tak jsme se nedrželi zpátky. Co na tom chceš měnit, když nám to takhle fungovalo? Trenéři nám věřili, to byl základ všeho, a my jim to vraceli na hřišti.

Zrovna já byl jeden z těch, kdo za to po večerech uměl vzít. Nebudu tvrdit, že ne. Vytvořil jsem si nějakou pověst. Ale taky je třeba vidět, že já byl poprvé ožralej až v jednadvaceti. Do tý doby jsem jel s klapkama na očích za fotbalovou kariérou. Neměl jsem dětství. Od pěti let, kdy mě babička s mamkou vzaly na hřiště, jsem měl před sebou jenom vidinu, že fotbal jednou budu hrát na top úrovni. Kluk z paneláku. Z rodiny, kde nikdo vrcholově nesportoval. Taťka je dokonce vyloženě nesportovní, ten se pro moje snažení nadchnul až postupně. Naši mě pak ale ani nenutili do učení, když viděli, co všechno pro fotbal dělám. Že chodím sám běhat, zůstávám po tréninku na hřišti a nesedím po hospodách, když už s tím moji vrstevníci začínali. Já věděl, k čemu směřuju, a dával jsem to svým chováním najevo. Vůbec jsem nepochyboval, že by to mělo bejt jinak.

A ono mi to vyšlo. Najednou jsem měl všechno, co jsem si jako malej přál. Dva ligový tituly s Plzní, pohár s Jabloncem. Ve třiadvaceti jsem vbíhal na trávník v dresu repre na stadionu Juventusu v kvalifikaci o mistrovství světa proti domácí Itálii. V týmu s Petrem Čechem a Tomášem Rosickým. Zažil jsem v nároďáku ještě třeba i Jardu Plašila. Dostal jsem se do týhle společnosti, díky čemuž mě dneska mezi sebe berou i kluci z EURA 2004, moji dětský hrdinové.

Když se ti tohle všechno děje, přijdeš si nesmrtelnej. Valíš to a nebrzdíš. Proč taky?

A jo, byly i nějaký aféry. Seděl jsem třeba s Limbou v jeho Bentley při tý profláklý bouračce. Zároveň už tam jsem viděl, že ta věc se nějak stala a to, co se z ní udělalo v novinách, bylo totálně nafouknutý. Stejně tak s tím kokešem, kterej si prostě s mým jménem lidi spojej.

Kámo, to byl obří blázinec jenom kvůli tomu, že jdou mladý kluci večer za zábavou, když maj odpracováno. Jako fotbalista máš volno jen chvilku v roce, jinak se pořád na něco připravuješ, trénuješ. Tak to pak doháníš, když můžeš. Jasně, že když jsem byl zraněnej a tým hrál evropský poháry, večer jsem kalil, když jsem si přes den udělal rehabilitaci. Protože já nevěděl, co jinýho mám dělat. Já se prostě bavil takhle, neuměl jsem to jinak. Já uměl hrát fotbal nebo kalit. Každej jsme nějakej a každýho taky utváří prostředí, ve kterým vyrůstá. Nemám potřebu se před někým hájit, já to tak prostě měl. Takhle mi můj tehdejší život dělal radost.

Aféra kokeš vznikla z nevinnýho telefonu kamarádovi. Že ten dělal, co dělal, a dealoval drogy, je druhá věc. Ale já mu prostě volal a plácal jako každej jinej plácá se svýma kámošema. Akorát tím, že jsem byl známej, z toho vylezla kauza. Tejden jsem byl v hlavních zprávách, to by se mi nestalo, ani kdybych dával tři góly každej zápas.

Zároveň, jestli si někdo myslí, že koks je v naší společnosti něco tajemnýho, co tu není, žije v jiným světě. Koks je všude, kámo. Když chceš, dostaneš se k němu úplně v pohodě. A je taky otázka, jak je která droga škodlivá a jestli je v pořádku, že se u nás všeobecně toleruje chlast, kterej lidi ničí neskutečným způsobem.

A to říkám jako člověk, kterej taky něco vypil.

Ta aféra se objevila, když jsem byl už půlrok v Rusku, kde to nikoho nezajímalo. Vyšel nějakej článek, načež mi zavolal majitel a já mu vysvětlil, jak to bylo. S tím, že klidně půjdu na testy na drogy, aby mi věřil, že v ničem nejedu. On že dobrý a bylo hotovo. Celý to daleko víc zasáhlo moje rodiče, babičku. Ta si dodneška myslí, že její Ondrášek se nikdy ani neopil. Ona je můj největší podporovatel, byla smutná, když se tohle řešilo. Zároveň věděla moc dobře, že mám rád zábavu.

Ale taky věděla, co je mojí největší vášní. Fotbal.

Daleko víc než to, co se probíralo ve zprávách, mě totiž tenkrát trápilo, jak se vyvíjí moje kariéra. V Plzni jsem totiž prožíval poslední období, kdy jsem byl díky fotbalu šťastnej. Kdy jsem ze sebe měl jako člověk dobrej pocit.

Fortuna Víkend šampionů se to jmenovalo, hrálo se to na umělce v O₂ areně, tenkrát ještě Sazka Areně.

Přesně tam jsem si v osmnácti poprvé zrakvil koleno. První operace.

Podruhý se na mě na přátelák s Kanadou v Olomouci přijeli podívat skauti z Německa. A já šel o poločase ze hřiště a rovnou podruhý pod kudlu.

A jak vám do kolene šáhnou, už to není nikdy stoprocentní. Já navíc neměl špatný vazy, ale menisky, chrupavku. Ta když se posere, je to konečná. A já ji v jednom koleni nemám skoro žádnou, z čehož plynou každodenní bolesti. V podstatě už nemůžu do smrti sportovat.

Kdyby mi dneska někdo jako mladýmu řekl, že ve fotbale dokážu, co jsem dokázal, ale od třiceti budu mrzák, nechal mě zažít všechny ty bolesti, odpověděl bych mu, že to za to nestojí. Vydal bych se cestou studia. Fakt, kámo. Nešel bych do toho. Momentálně si neumím představit, že bych třeba měl dítě a někam za ním popoběhnul. Ty vole! Vždyť mě i při obyčejný procházce jako by někdo bodal nožem. Nohu nemůžu ani skrčit.

I proto jsem z Plzně odešel do Ruska. Víš co, taky jsem měl ambice jít na Západ, ale já už cítil, že ty kolena prostě lepší nebudou. Úspěchy jsem si zažil, tak jsem se rozhodl z kariéry ještě vytřískat finančně, co nejvíc to půjde.

S tímhle přístupem jsem původně už ve třiadvaceti odešel z Jablonce do Turecka, kde mi nabídli dvacetkrát víc, než jsem do tý doby vydělával. Ale tam mi hned došlo, že to není to pravý a prachy nejsou všechno. Byl jsem ještě mladej na to, abych hrál o sestup v turecký lize a trčel sám v Kayseri, kde měli stadion, obchoďák a jinak nic. Kámo, mně tam cestou z tréninku před autem přes silnici přecházeli pasáci s kozama. Už jenom z toho mi mrdalo. Do toho jsem přes internet sledoval, jak Plzeň se Spartou, která ji naháněla v lize, hrajou vyhecovaný finále poháru, a říkal si, že tohle přece chci taky a žádný peníze mi nestojej za to, abych rezignoval na svý sny. Že chci ještě hrát proto, abych něco vyhrál.

O dva roky a dva tituly později už jsem si tuhle ambici splnil a bylo fakt třeba koukat se na svoje možnosti pragmaticky. Proto jsem vzal Rusko. V top lize bych to už jednoduše zdravotně nedal. Mě ty kolena prostě bolely.

Že jsem to tušil správně, se pak v Ufě i ukázalo. Rupla mi achilovka, protože jsem operovanýmu kolenu pořád podvědomě odlehčoval a přetěžoval jiný partie. Navíc jsme jako jedinej tým v lize hráli na umělce, což mi taky nepomohlo.

Když jsem po operaci achilovky ještě asi půl roku nemohl ani pořádně chodit, bál jsem se, co bude. Byl jsem už zdravotně úplně rozebranej a dospělo to do stavu, kdy se mi rozjela alopecie. To vám začnou vypadávat v kolečcích vlasy. Žádný vyšetření nikdy neodhalilo, z čeho to pramenilo. Tak to má většina lidí, spouštěčem je prostě stres, kterej nejde nijak změřit. A já ve stresu byl, kámo, i když jsem si to nepřipouštěl. Mně bylo osmadvacet a byl jsem úplně v prdeli z toho, že začínám přicházet o fotbal. O to jediný, co v životě umím, čemu rozumím a na čem jsem odmalička dřel.

V další části příběhu Ondřeje Vaňka se dozvíte...

V jaké oblasti začal podnikat a jak se mu daří?

Co ho donutilo vyhledat psychologa?

Co všechno si zjistil, než se odhodlal k terapii pomocí LSD?

Jak probíhaly stavy po odeznění halucinací? Co se o sobě dozvěděl?

Proč se jeho příběh jmenuje "Kaluž slz"?

Co mu po terapii řekla babička?

Čeho z kariéry lituje?

Jak plánuje svojí zkušenost proměnit v pomoc dalším sportovcům?