Ondřej Perušič

Seděl jsem za oknem a pozoroval nádherný ohňostroj zářící do tmy nočního Tokia.

Poprvé to na mě všechno dolehlo, poprvé a naposledy na mě padla lítost.

Měl jsem stát na místě, odkud všechny ty rachejtle létaly, měl jsem pozorovat zapálení olympijského ohně přímo z plochy stadionu. Spolu se svým trenérem, parťákem, ostatními českými i světovými sportovci.

Místo toho jsem seděl za tím oknem, na obloze sledoval hru světel a na chvíli si pustil do hlavy smutek. Vždyť tohle měl být okamžik, kdy se zhmotní naše pětiletá práce, odměna za všechnu dřinu. Dřepěl jsem na posteli pokoje v izolačním ubytování a na všechno tohle myslel. 

Veselo mi nebylo.

Nechystal jsem se na první zápas pod pěti kruhy, chystal jsem se na další telefonát na recepci. Zase se ozve: „Dobrý den, pane. Jak se máte, pane?“ Recepční umí anglicky, vedle ní bude sedět zdravotní sestra, která umí pouze japonsky.

Nahlásím tělesnou teplotu. Recepční to přetlumočí sestře. Sestra si údaj zapíše a japonsky se zeptá: „Jaké máte hodnoty kyslíku v krvi?“ Recepční to následně přetlumočí v angličtině zase zpátky mně. Odpovím a kolečko pokračuje. 

Normálně by ten hovor zabral dvě minuty, tady je to dvacet. Několikrát denně. Jsem prvním českým sportovcem pozitivně testovaným na přítomnost viru COVID-19 na olympijských hrách v Tokiu. 

Chtěl jsem úplně jiné vítězství. Věřili jsme si a věděli, že můžeme v turnaji beachvolejbalistů překvapit a třeba sahat i po medaili. Oněch pět let jsme si tohle vědomí a schopnosti s celým týmem budovali, abychom se na největší akci ukázali.

Mám dost času na své samotce přemýšlet.

Povím vám o tom. O své filozofii sportování i života, o naší volejbalové cestě i o tom, co se přesně v Tokiu stalo a jak jsem to prožíval já osobně.

Zbývá polovina státnic a odevzdat diplomovou práci.

Musím s ní pohnout, po sezoně je na to pár týdnů ideální čas. Líbí se mi představa, že bych na turnajích během regenerace ležel ve studijních materiálech a vzdělával se. Bohužel to tak nefunguje.

Když se soustředím na volejbal, soustředím se na volejbal. Když se soustředím na školu, snažím se soustředit na školu.

Pokud do něčeho vložím energii, chci to zvládnout. Chci zahrát volejbalový úder desetkrát z deseti správně. Devětkrát je málo. Chci jít na zkoušku a udělat ji. Zkusit to je málo.

Ve škole se smířím i s trojkou, občas přípravě investuji jen to nutné minimum. Ale investuji ho.

Závěrečné státnice a ona diplomová práce by měly znamenat konec mého pobytu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V tu chvíli také vyprší dohoda, kterou jsem uzavřel se svými rodiči i sám se sebou. Řekl jsem si, že dokud budu studovat, budu se snažit poznat své limity ve sportu.

Nepočítal jsem a ani jsem nemohl počítat s tím, že se s volejbalem dostanu na olympiádu.

Bral jsem ho vážně, to rozhodně, jenže tohle byla na začátku hodně vysoká a hodně nereálná meta. Nespoléhal jsem na něj jako na prostředek obživy a nespoléhám na něj v tomto směru dodnes.

Díky studiu jsem mu ale mohl věnovat mnohem víc času, než bych kdy mohl během chození do zaměstnání.

Vysoká škola byla pro mou kariéru sportovce podmínkou a já možnosti studentského života plně využil. Poskytl mi čas a prostor pro přípravu, ale nikdy bych práva kvůli hraní neopustil. To je jisté.

Naštěstí jsem to zároveň nikdy nemusel řešit. Prodloužil jsem si studium asi déle, než bych si přál, na druhou stranu nikdy jsem neměl žádný zásadní problém.

Pokud jsem na zkoušku šel, byl jsem na ni připravený. Některé jsem si odložil, v tom mi profesoři vycházeli vstříc a já se je za to snažil netrápit tím, že bych přišel a dělal blbce z nich i ze sebe samotného.

Vím, že mám potenciál vysokou školu vystudovat a nesmířil bych se s tím, že bych to nedokázal.

Že bych se na to vykašlal.

Věděl bych, že to byla pouze a jen pohodlnost. Nesmířil bych se s tím já osobně, ale nedovolilo by mi to ani mé okolí. Byl jsem vychován v příkladech a rychle jsem pochopil, že já se sportem na několik životů nezabezpečím. Musím své úsilí směřovat i jinam. 

Takže brzy snad dokončím školu a můj parťák Dave to bude mít podobně.

S odevzdáním diplomové práce mi vyprší čas, kdy jsem mohl hrát s vědomím, že tím nešidím v životě nic dalšího.

Nepočítám to, že jsem musel vynechat večírky, že jsem nemohl trávit se svou přítelkyní tolik času, kolik bych si přál. To jsou věci, které jsem obětovat musel, stejně jako jsem musel absolvovat každý tvrdý trénink. 

Jsou to věci, které považuji ve vrcholovém sportu za samozřejmost. Navíc jsem se neobětoval já sám, obětovalo se především moje okolí. Vím to, vážím si toho.

Ostatně moje přítelkyně Mariana mě v tomhle směru sama hodně ovlivnila. I od ní jsem se každý den učil, jak moc lze brát sport vážně, jak by k přípravě měl člověk přistupovat. Ona mi to svým vztahem k basketbalu ukázala.

Od chvíle, kdy jsem se pro tuhle cestu rozhodl, jsem se snažil a snažím zlepšovat. Chci dosáhnout jediného, chci mít jistotu, že jsem něco v životě nepodcenil. Nechci se trápit s tím, že jsem nějakou příležitost zahodil kvůli své lenosti.

Platí to ve volejbale i mimo něj. Netoužím totiž naplnit jen svůj sportovní potenciál. Chci ho naplnit ve všech oblastech svého života. Mám kolem sebe dostatek vzorů, abych viděl, že to je možné. Univerzálnost je mým nejvyšším cílem.

„Sbal si věci, tvůj test vyšel jako pozitivní. Pojedeme na kliniku udělat kontrolní vzorek.“

Místo telefonu od trenéra mě vzbudil hovor od doktora.

Seděl jsem v japonské ordinaci zavřený na infekčním oddělení a posílal domů fotky.

„Poznáte, kde právě jsem? A proč tu jsem?“

Moc dobře jsem věděl, co to všechno znamená, a nezbývalo než bojovat humorem. Vždyť já si ten první test paradoxně sám vyprosil. Japonci pro nás neměli připravené zkumavky na vzorky, sami jsme si je vyžádali.

Hned večer po jediném dni, který jsem si na olympijských hrách užil.

Dostal jsem ochutnávku toho, o čem jsem vždycky slyšel. O setkání nejlepších ze všech sportovních odvětví a ze všech koutů světa. Stačilo mi k tomu, abych v olympijské vesnici zašel do posilovny. Obrovské posilovny.

Nejdřív jsem zamířil na běžecký pás. Vedle mě klusal Jamajčan a klusal rychlostí dvacet kilometrů za hodinu. Musel jsem po jeho boku vypadat jako puštěný ze zpomaleného záběru.

Přesouval jsem se a potkal nigerijského basketbalistu. Přes dva metry svalů. Jenom jsem zíral. Vedle leží gymnastka v provazu, nohy položené na masážních válcích, aby mohla jít ještě do větší hloubky.

Dorazil jsem k činkám, kde ovšem zrovna trénovala kubánská ženská reprezentace. Kotouče na mě žádné nezbyly, a i kdyby zbyly, asi bych se nechtěl před dámami ztrapňovat.

Netušil jsem, že tohle nakonec bude moje nejkrásnější vzpomínka na olympiádu, ukázka rozmanitosti a preciznosti jednotlivých disciplín a jejich aktérů. Spousta věcí mě na hrách zklamala, ale tohle mě nadchlo.

Pokud znáte mé jméno, asi trochu znáte i naši rodinnou historii.

Můj děda, Boris Perušič, už na olympijských hrách v Tokiu byl. V roce 1964 tam získal s československou reprezentací stříbro v šestkovém volejbale. O dva roky později dokonce vyhrál mistrovství světa.

Znám ty medaile docela dobře, jako dítě jsem si s nimi na návštěvě u prarodičů hrával a bral jsem to vlastně celé jako naprostou samozřejmost. Děda nikdy nevykřikoval, že je slavný olympionik, nedával každý rodinný oběd k dobru historky.

To já jsem je občas vytáhl před partou kluků, pochlubil jsem se svým slavným dědečkem. I díky jejich posluchačskému nadšení jsem pak víc a víc chápal, co to znamená být na olympiádě a co to znamená mít z ní medaili. Znamená to hodně.

Mně to tak výjimečné možná v počátku nepřišlo, měl ji přeci děda. Dneska už vím docela dobře, co obnáší mít možnost o ni bojovat, natož ji získat…

Všechno tohle poznání vyplynulo ze situace, nikdy to totiž nebylo postavené tak, že bych měl jít v dědových stopách. Sportoval jsem, protože v rodině sportují všichni a všichni mají určitou dávku talentu.

I moji rodiče hráli volejbal na dobré úrovni, takže i pohyb pro mě samotného byl přirozený.

Proč bychom se nezeptali zkušenějších? Byla by chyba tu možnost odmítnout.

Zároveň ovšem mají vystudovanou vysokou školu a já jsem každý den viděl, že naši musí pracovat, aby si mohli následně hrát oni i my. Řeknu na rovinu, že v nich mám obrovské vzory. Chtěl bych, aby moje děti měly přesně takové dětství, jako jsem měl já.

Šťastné.

Výchova byla benevolentní, ale s jasnými mantinely. Byly tam vždycky hranice, za které se nesmělo vkročit, a já se je snažil respektovat. Bylo to o vzájemné důvěře a tu zradit bolí víc než porušit nějaký zákaz. Tahle výchova mě formovala.

Ve svém věku už se umím - a často musím - rozhodovat sám a hledat si svou cestu životem. I tak můžu říct, že pokud chci poradit, jdu za rodiči. Vím, že se na ně mohu spolehnout, a jejich názor je pro mě vždycky důležitý.

Proč bychom se nezeptali zkušenějších? Byla by chyba tu možnost odmítnout.

Probírali jsme pochopitelně i to, jakému sportu se budu věnovat.

Dlouho to vůbec jasné nebylo a ani jsem to nemusel řešit. Vlastně až do devatenácti let. Celé to bylo tak, že jsem v jednom roce jel na juniorské mistrovství světa ve florbale a o pár týdnů později hrál juniorské mistrovství v beach volejbale.

Obě dopadla špatně.

Před prvním jsem se kvůli přetrénovanosti zranil a potýkal se s tím celý turnaj. Na druhém se ukázalo, že už zkrátka nestačí si vždycky v létě odskočit z palubovky na písek.

Musel jsem si vybrat, přišel čas.

Zvítězil florbal.

Vzápětí však nedopadl můj přestup ze Sparty do Tatranu, což jsem v té době vnímal jako potřebný impulz.

Takže volejbal.

I z toho je asi patrné, že můj sportovní život nebyl během dospívání nijak nalinkovaný.

Za svou současnou kariéru vděčím dvěma lidem mimo rodinu, kteří ji odstartovali. Svému tehdejšímu spoluhráči a kamarádovi Ondrovi Benešovi a jeho tátovi Josefovi, kteří byli beach volejbalu opravdu oddaní.

Právě jejich nadšení se spojilo s tím naším a fungoval na tom celý tým. S nimi jsem objel první větší akce, s nimi jsem poznal, co sportovní život obnáší.

Nakonec jsme se rozdělili, protože já tehdy ještě hrál na bloku a na to nemám parametry, které ve špičce potřebujete.

Nedalo se nic dělat, ale vděčný jsem pořád. Děkuji za ty roky.

 

Brzy jsem pochopil, že nemusím hádat, co mi přinesou na můj soukromý izolační pokojík k jídlu. Bylo to pořád to samé dokola. Kousek masa a hrstka rýže, potažmo těstoviny.

Hlavní problém byl ale někde jinde.

V lékařském zabezpečení české výpravy.

Nechci kritizovat celý Český olympijský výbor, protože spousta jeho pracovníků nám nesmírně pomohla a opravdu se snažili nám všechno udělat snazší. 

Nicméně některé věci správně nejsou a nelíbí se mi.

Na olympiádě platila jasně daná pravidla a je jedno, co si o nich kdo myslí. Náš lékařský tým si z nich nic nedělal. Na roušky přes nos nevěřil a celý přístup k pandemii byl dost skeptický.

Minimálně tak jeho vedení vystupovalo.

Příklady?

Hlavní lékař výpravy Jiří Neumann se vší vážností nabízel blízkým kontaktům nakažených, že jim vystříká čímsi nos, dá jakési kloktání a výsledek testu na covid následně vyjde falešně negativní.

Mně poslal pan doktor lék isoprinosin. Chvíli se nepodloženě věřilo, že by mohl předcházet nákaze covidem-19 či zlepšovat imunitu u nemocných. Nikdy se to nepotvrdilo a je to navíc lék s celou řadou vedlejších účinků. Neměl by se podávat bez předchozích konzultací.

Žádné neproběhly.

Propuštění z izolace jsem si po všech možných i nemožných změnách instrukcí od organizátorů dojednal přes emailovou komunikaci s japonským doktorem v podstatě sám.

Pro naše lékaře jsem tím byl automaticky zdravý.

Nikdo mi nenatočil alespoň EKG, nikdo mě nechtěl alespoň základně prohlídnout. Nikdo nevyloučil, že nemoc nezanechala nebezpečné následky.

Jsou to pro někoho možná drobnosti, ale pro mě tvoří obraz podcenění celé situace.

Mluvím o tom jen proto, že příště by mohlo a mělo být lékařské zabezpečení lepší. Nemyslím si, že by se na olympijské hry mělo jezdit za zásluhy. Ani sportovní, ani jakékoli jiné. Vždycky by měla jet elita.

Pokud je světová epidemie, bylo by fajn mít s sebou místo jednoho ortopeda třeba epidemiologa. Českou špičku v oboru, tak jako ji na hry posíláme ve všech soutěžních disciplínách.

Nechtěl jsem si stěžovat a dělat kauzu během našeho pobytu v Japonsku, protože jsem věřil ve zpětnou vazbu. Nepřišla žádná. Nedívá se mi lehce na to, že se do příštích her vůbec nic nezmění.

Často mám v hlavě obrazy.

Vidím na nich momenty, které se odehrály. Svoji rodinu, která se pro mě v určitých momentech obětovala. Dala mi psychickou podporu, ale taky finanční. Rozpustila v mém sportování asi nejedno stavební spoření. Jenom proto, abych si mohl plnit sen. Abych mohl být tam, kde jsem. 

Vidím obrazy, kdy mi všichni fandí, kdy to je všechno krásné. Po výhrách. Když jsou na mě hrdí a já jsem hrdý, že oni mohou být hrdí. Třeba teď mám nově jeden takový obraz z Calgiari, finále Světové série.

Táta tam za mnou přijel obytným autem a viděl naši cestu za druhým místem. 

Bylo to nádherné. Zůstal jsem po turnaji ještě chvíli s ním, abychom si to všechno vychutnali. Vstřebali zážitky, které nebyly, nejsou a nebudou samozřejmé.

Tyhle obrazy nastupují třeba před tím, než jdu zvednout těžkou činku. 

Jdu k ní s respektem, protože to bude bolet a bude to na hraně mých fyzických sil, ale jdu k ní i s těmi obrazy, protože to nikdy nebylo jenom o mně. Beru si mentální sílu z těch, kteří mi přejí a já to obracím v to, že jim chci poskytnout pocit radosti.

Nemůže být silnější vnitřnější pohon než tohle.

Vždyť my s Davem první rok nevyhráli nic. Vůbec nic. Ani jeden mezinárodní zápas.

Tehdy jsme peníze od našich rodin opravdu potřebovali, protože počáteční investice je nejdůležitější. Hezky se řekne, přijďte si o peníze říct, až budete mít nějaké výsledky. Naprosto upřímně říkám, že bez oné finanční podpory rodin bychom žádné výsledky nikdy neměli.

Protože my opravdu nevyhrávali. Přijeli jsme někam na kvalifikaci, zahráli si zápas a jeli zase zpátky do Česka. Znovu, znovu a znovu. Pět turnajů Světové série.

Stávaly se situace, kdy jsme si koupili letenky na turnaj do Ria, odletěli do Brazílie, protože tam byla šance dostat se do hlavní soutěže z listiny náhradníků. Oproti očekáváním se nikdo neodhlásil. Mohli jsme si udělat fotku na pláži a letět zase zpátky.

Nebylo lehké si to nepřipouštět, ale zároveň jsem od našich nikdy neslyšel žádné pochybnosti. Nikdy mi nenaznačili, ať se na to vykašlu, že to za ty peníze nestojí. Nemohl v tom být kalkul, v tomhle byla opravdu jenom mateřská láska.

Měli jsme tehdy i štěstí, že v Česku nebyl žádný vysloveně odskočený pár, a my tak dostali určitou podporu i od svazu a taky rady od starších a moudřejších. Pamatuji si třeba tu, že první dva roky výsledky neexistují.

Je to velká pravda a snažil jsem se s ní pracovat, i když to někdy bylo těžké. Ptal jsem se, jestli na to máme. Pak jestli nebyla první výhra náhoda, jestli můžeme být ve Světové sérii pravidelně. Naštěstí se zkušenostmi opravdu přicházela i stále větší jistota a důvěra v naše týmové schopnosti.

Za všechno dobré zároveň může náš trenér Andrea Tomatis. Přidal se k nám v roce 2016 a vše změnil.

Ukázal nám volejbal z úplně jiného úhlu pohledu, vlastně nám pomohl ho pochopit. Díky němu máme šanci i proti těm nejlepším, protože on pro nás dokáže vymyslet cestu, kterou se můžeme k vítězství dobrat. 

Díky němu jsme tam, kde jsme, a díky němu ještě hrajeme. To on nás každou sezonu zlepšuje a navíc umí pracovat s velkým specifikem našeho sportu. V beach volejbale hrají dvojce, ale zároveň dvě individuality. 

S Davem máme jedno společné, touhu se posouvat a věnovat se sportu naplno.

Zároveň by byla lež, kdybychom říkali, že jsme stejné povahy a charaktery a vidíme k našim cílům stejnou cestu. Není to tak, jsme dokonce každý dost jiný, prožíváme jednotlivé situace odlišně. Já jsem impulzivní, Dave klidný. Kupříkladu. Na našich výsledcích je vidět, že to není nutně špatně.

Andrea je tím, kdo stojí nad námi a udržuje balanc v tom, aby každý z nás prodal své silné stránky. Nevím, kde bychom byli bez něj, ale jsem si téměř jistý, že na olympijských hrách ne. Patří mu za to náš dík, ale i obdiv. 

Nebyl jsem prvním pozitivně testovaným z naší výpravy. Byl jsem prvním sportovcem. Zatímco jméno doktora Vlastimila Voráčka zůstávalo v utajení, to moje znali novináři prakticky okamžitě po výsledku mého kontrolního vzorku. 

Hned jsem jim řekl pravdu.

Snažil jsem se dělat během přípravy na hry pro své bezpečí opravdu hodně, s celým týmem jsme omezili kontakty na co nejmenší počet lidí, i soustředění jsme si vybrali na specifickém místě, které jsme prakticky nemuseli opouštět.

Přesto jsem nemohl popřít, že jsem se během onoho inkriminovaného letu na lince Praha-Tokio nechoval stoprocentně zodpovědně.

Roušku jsem měl na ústech asi víc než většina ostatních, ale zároveň i já jsem si ji na chvíli sundal. To když jsem se zastavil v zadní části letadla a zahrál si tam se skupinkou lidí země-město. Tohle jsem novinářům hned přiznal.

Přišlo mi to správné.

O to víc mě mrzely reakce ostatních. Nikdo další zodpovědnost za svoje chování nepřijal. Ani doktor Voráček, ani Český olympijský výbor. 

Že byl někdo na palubě pozitivní, jsme se dozvěděli hned po přistání v letištní hale. Pospával jsem a najednou mi to povídá Bára Hermannová. Všichni dostali informaci, že hlavně nemají nic zveřejňovat směrem ven, a začali pátrat, kdo je pan doktor Voráček.

Ukázalo se, že seděl pár řad před námi.

Že by mě v tu chvíli napadlo, že jsem se mohl nakazit? Vůbec, takhle jsem nepřemýšlel. Že se tak stalo, je nanejvýš pravděpodobné, ačkoliv to nikdy nebude jisté. Nevyčítal bych nikomu, že se to stalo.

Vyčítám jen způsob, jak se k tomu postavili.

Pan Voráček dokola bude opakovat, že není jisté, že on byl pacientem 0. V tom má pravdu. Jisté to není. Zároveň je ale také pravda, že měl nakažené příbuzné v Česku a hned po příletu do Tokia byl jediným pozitivním. To kvůli němu šla část výpravy do karantény rovnou.

Neomluvil se ani za to.

Myslel jsem si, že přiznám svou chybu a stejně k tomu přistoupí i ostatní. Lékaři, Český olympijský výbor. Pak bychom se z toho mohli poučit.

Nestalo se.

Je to škoda, protože jsme sportovci a i tady jsme mohli jít příkladem. Mohli jsme si přiznat svá selhání, slabiny a vyhodnotit si je a odstranit je pro příští akci. Stejně jako to děláme v tréninku, v zápase. Bohužel k takové sebereflexi nedošlo.

Všichni zúčastnění svůj díl viny stále zpochybňují.

Respektuji nejlepší z nejlepších, uznávám vítěze, a přesto mám v sobě měření světa asi trochu jinak nastavené.

Už jste možná poznali, že se všechno snažím převádět na potenciál. Věřím tomu, že mám ve všech možných činnostech limity, kterých můžu dosahovat a tím posouvat obzory celé své osobnosti. Dívám se podle toho i na ostatní.

Jsou lidé, kteří se volejbalu věnují určitě ještě víc než já a trénují ještě tvrději než já, a přesto se na olympijské hry nedostanou. Protože zkrátka mají nějaký limit, dojdou k němu a dál už je nepustí.

Takové sportovce uznávám nejvíce. 

Zároveň jsou tací, kteří by mohli být při stejném úsilí lepší než já, ale obětují svým cílům méně a ještě se za zády smějí těm, kteří mají přístup příkladný. Jakoby jim přáli selhání, jakoby to pro ně samotné byla omluva jejich neochoty pracovat.

Takové nastavení naopak nechápu, nechci akceptovat.

I proto, že se často ukáže, že ti poctiví jsou v dalších oblastech života třeba daleko úspěšnější než ve sportu samotném. Pramení to právě z jejich vůle a touhy se neustále přibližovat svému potenciálu.

Věřím, že každý ho má v něčem jiném.

Uznávám, že jsem občas trochu extremista a dostávám se svým smýšlením až na hranu lehce psychicky sebedestruktivního chování. Nejvíc se to projevilo s olympijskou kvalifikací. Mám na ni potenciál? Ano, ale musím jít až na jeho absolutní hranu.

V tu chvíli začínám přemýšlet nad vším.

V první řadě je to snaha učit se od ostatních. I od v uvozovkách horších hráčů si můžu hodně vzít. Táta mi už jako klukovi na sranda turnajích na antuce ukazoval dospělé, kteří tam hráli, a vždycky vyzdvihl, na co se u nich zaměřit.

 „Podívej, jak hezky čte hru.“

„Podívej, jak dobře hraje podání." 

Nebylo to: „Podívej se na něj, jak je to fantastický hráč!“ Bylo to o detailech a vlastnostech, které by měl vrcholový sportovec skloubit dohromady. Přenáším to i do života, i v úplně obyčejných věcech se snažím vzít si od každého něco.

Pak přichází to, že musím všechny tyhle myšlenky realizovat, a to je pro mě o detailech. Bezmezně tomu věřím. Postupem času se ty správné i ty špatné projeví. Ne teď, ne za týden. Třeba za měsíc, někdy za rok, jindy i později. Ale projeví se.

Zároveň vím, že já je úplně všechny neobsáhnu, nejsem schopen dělat každý z nich. Nemůžu tedy říct, že dělám maximum. Byl by to alibismus. Snažím se ale být co nejblíž a směrem k olympijské kvalifikaci to gradovalo.

Mám rád šachy. Nejdřív jsem je hrál s tátou, později jsem se jim začal sám věnovat víc a víc. 

Stala se z nich pro mě určitá kompenzace k volejbalu. Za šachovnicí sedím sám za sebe, pokud udělám chybu, která vede k prohře, je to jen a jen moje vina. Nemohu se na nic vymlouvat, k čemuž náš sport občas svádí. 

Na kurtu se musím rozhodovat extrémně rychle, impulzivně. U šachovnice si musím zvykat, že s některými soupeři strávím hodiny a dojdu třeba k remíze.

Každopádně v jednu chvíli přerostly až v závislost. Zapnul jsem je a hrál hodiny a hodiny. Když se mi dařilo, chtěl jsem si zlepšit rating. Když se mi nedařilo, chtěl jsem ho nahrát zpátky. 

V tu chvíli jsme si je musel zakázat. Nemůžu sedět do noci u šachů, pokud se mám další den soustředit na tréninku. Zatímco v téhle hře jsem amatérem, ve svém sportu chci být profesionálem. Kvalitní spánek k tomu patří. 

Hodinově se třeba zvládnu dospat, ale rozhodím si denní režim a následně mám nepodařený trénink. Je to kvůli spánku? Může být. V tu chvíli to v sobě vyhodnotím tak, že to příště udělat nesmím, protože bych si to neodpustil. 

Vidím sám sebe, jak se na tom tréninku vztekám a ptám se, jestli se něčemu divím. Jestli jsem udělal všechno pro to, abych ho zvládl kvalitně. Odpovídám si, že nikoliv. To nejsou pocity, které já bych chtěl zažívat.

A že bych to pro jednou hodil za hlavu? Tak co, dneska mi to nešlo… Můžu, ale v tu chvíli jsem amatér a nikdy bych se k tomu naplnění potenciálu potřebného pro kvalifikaci na olympijské hry nepřiblížil.

Takhle moje hlava funguje.

Uznávám, že ne všechny věci, které si třeba odepřu, musí mít vliv. Ale mohou. A já věřím, že pokud budu dva roky skládat tu mozaiku totálních drobností, tak mi za dva roky v zápase udělají dva body. Rozhodující dva body. 

Sport je v tomhle spravedlivý a stejně tak život je v tomhle v mých očích spravedlivý. Ne všechno úsilí se nám vyplatí okamžitě, ale já věřím, že časem se projevit musí. V každé naší činnosti, které se rozhodneme věnovat. 

A ano, je to na hranici cesty do léčebny, protože se člověk dostane do bodu, kdy je pro něj každé, byť drobné rozhodnutí existenciální a převedené k nějakým vyšším cílům. Mně to ale za pocit z jejich dosažení trochu sobecky stojí. 

Převádím to na volejbal, ale hlavní zůstává ona univerzálnost.

Což znamená dvě věci, které si uvědomuji. Nikdy nedosáhnu ve volejbale svého absolutního maxima a nikdy nebudu vědět, jak blízko nebo daleko jsem mu byl. Zároveň se s tím smířím, protože to ani nechci. Neopustím kvůli němu třeba školu, přítelkyni.

I pokud bych teď disponoval neomezeným množstvím financí, nebudu se chtít v budoucnu kvůli sportu připravit o další rozměry onoho komplexního potenciálu, ke kterému se chci přes všechny svoje chyby přibližovat. 

Nikdy nechci rezignovat na snahu být co nejlepší verzí sebe sama a hledat ji ve všech směrech. Sportu, vzdělání, nebo třeba umění.

Zpočátku bylo všechno jednoduché.

I přes ty porážky, protože do jisté chvíle nebyly zas tak překvapivé. Skutečný stres začal v jeden konkrétní okamžik.

Uvědomil jsem si, že na olympiádě můžeme být. 

Nemyslím si, že si to v té chvíli uvědomovalo mé okolí, ale já to v jeden moment poznal. Najednou pro mě přestalo být vtipné domácí žertování, že bych v Tokiu neměl chybět a náš rodinný příběh tím posunout. Najednou to začínalo být pro mě osobně závazkem. 

Sám v sobě jsem věděl, že bych tam opravdu neměl chybět, protože na to mám schopnosti a tým. Znovu tady byla ta představa, že bych do konce života žil s vědomím, že jsem neudělal dost. Špatně trénoval, málo regeneroval... 

Nechtěl jsem se svému svědomí navždy omlouvat a uklidňovat se tím, že i tak jsem překonal sám sebe a vlastně to nebyla špatná kariéra. Lhal bych.

Nakonec se mi všechno zhmotnilo do jednoho jediného zápasu. Čtvrtfinále turnaje v Kataru na jaře roku 2021 proti domácímu týmu. 

Řekl jsem si sám v sobě, že pokud vyhrajeme, olympiádu si zasloužíme. Prohra by nás z ní nevyřadila, ale pro mě by v tu chvíli chyběl hmatatelný důkaz, že na ni opravdu patříme. Bylo to moje vnitřní nastavení.

Neznal ho můj parťák, neznal ho můj trenér. Bylo to ve mně, v mé hlavě.

Mám moc rád historii a už jako kluk jsem si stavěl různé paralely. Beru ji jako jeden velký příběh, který má své hrdiny a poražené. Hrdinové vždycky museli v určitý moment udělat správné rozhodnutí, předvést výborný výkon. Pokud to dokázali, historie se otočila jejich směrem. Pokud ne, budou vzpomínáni jako ti, kteří selhali.

A pro mě tenhle moment symbolizovalo ono čtvrtfinále. Jiní olympionici takové zápasy zvládají, umím to i já?

Pamatuji si každý míč. 

Začali jsme strašně špatně, první set na nás vlítli a rázem to bylo 0:1.

Druhý jsme v tom katarském vedru na centr kurtu urvali my. Vydřeli jsme to. 1:1.

Tiebreak.

Od začátku jsme prohrávali. Vždycky jsme je dotáhli a oni zase odskočili.

Vedli 13:11, čapli nám míč v poli a měli dobře připravený útok na 14:11. Smeč, out. Vzali si oddechový čas, ale vítěznou taktiku jsme během něj vymysleli my. Jednoduchou, ale v tu chvíli správnou a nečekanou. 

Trik spočíval v tom, že jsme Katařanům otevřeli stranu kurtu a nalákali je hrát do ní. Předstírali jsme, že budeme bránit jednu variantu jejich útoku, a ve skutečnosti byli připravení na jinou, kterou oni pod dojmem našeho postavení zahráli.

Jak jsme si řekli, tak jsme udělali. Dvakrát.

14:13 vedeme my. Dostali jsme je pod tlak. Můžeme rozhodnout.

A já jsem zahrál out. Tenhle si vyčítám. Jako jedinou věc z celého utkání, ačkoliv chyb tam bylo víc. Lekl jsem se blokaře, strhl to trochu moc a poslal míč těsně za lajnu.

Pak to bylo 15:15, úžasná výměna na 16:15 pro nás a rozhodující míč na 17:15 byl pro mě nezapomenutelný moment. Dave zahrál parádní podání, Katařani si to špatně přihráli a v tu chvíli se mi všechno zastavilo.

Najednou jsem věděl, že tohle je ten bod. Že je konec, vyhrajeme. Trefila mě smeč, Dave mi nahrál a já to někudy procpal přes blok.

Euforie byla okamžitá. Padl jsem do písku, šermoval pěstmi do katarským vedrem rozpáleného vzduchu a v hlavě měl pocit absolutní blaženosti. 

Patnáct minut po zápase jsem si nedokázal vyndat sluchátka z obalu, protože se mi pořád klepaly ruce rozrušením. 

Jsem na to vítězství neskutečně pyšný. Vyhráli jsme následně celý turnaj, ale pro mě osobně se to nemůže ani trochu přiblížit té euforii a vnitřnímu uspokojení po čtvrtfinále. Objektivní tlak na mě nebyl, ale ten subjektivní už asi nemůže být větší.

Uvolnilo mě to. Do té doby jsem nebyl schopen žít s porážkami, ani s vítězstvími, která nebyla bezchybná. S vidinou olympijských her jsem sám sebe dostal do situace, že mám omezené množství času na to něco dokázat.

A tehdy na centrálním kurtu v Dauhá jsem si to dokázal. Už vím, že se svému svědomí omlouvat muset nebudu. Všechny ty roky jsem směřoval k tomuhle momentu a k tomuhle míči. Je to možná opět trochu sobecké, ale pro mě nesmírně uvolňující.

Věděl jsem, že se všechny investice peněz i času vyplatily.

 

Podařilo se propašovat mi na izolační pokoj alespoň míč, tak jsem si s ním trochu hrál mezi čtyřmi stěnami. 

Zkusil jsem i kondiční trénink, ale nemoc mě na chvíli oslabila. Pravda je, že jsem si nedovedl představit, že se postavím k zápasu na světové úrovni a po deseti dnech bez možnosti se byť jen projít něco předvedu.

Naštěstí jsem měl vedle sebe svůj tým.

Kluci ani na chvíli nepodlehli náladě, že je všechno ztracené a naše úsilí bylo zcela zbytečné. Ani na chvíli nedali najevo nějakou sebelítost a odevzdanost. Mohli to zabalit, mohli jsme si říct, že se stalo něco, co neovlivníme, a posloužilo by nám to jako obstojná výmluva.

Kluci místo toho řešili taktiku a hledali, jak postoupit do vyřazovacích bojů i s jedním kontumačně prohraným zápasem. Ve finále je přesně tohle to, co si budu z Tokia pamatovat nejvíc. Odhodlání bojovat, nepoddat se okolnostem.

Propustili mě a my stihli jeden odpolední trénink, pak ještě jeden na centrálním kurtu v půl dvanácté v noci. Chtěli jsme si ho alespoň trochu osahat. S tímhle jsme nastoupili na Mexičany a porazili je.

Cením si toho, strašně moc.

Bohužel další duel s později stříbrnou ruskou dvojicí už mi nevyšel. Dotáhli jsme ho do tie-breaku, ale já nezahrál dobře. Beru to na sebe, nemá cenu k tomu cokoli dalšího říkat, na olympiádě jsem dobře zvládl jenom čtyři sety ze šesti a to nakonec bylo na postup ze skupiny málo.

Bylo to málo a celá ta zkušenost nebyla ničím, co by mě uspokojilo.

Dostal jsem jednoduchou otázku.

„Co pro vás znamená olympijská myšlenka?" 

Vím to dlouhodobě, ale bylo fajn si to zkusit sesumírovat v hlavě a promyslet si to. Pro mě je to něco úplně jiného, než s čím jsou olympijské hry spojovány dnes. Pro mě jsou o sportu jako takovém, ne o pozornosti spojené s komercí. 

Vede mě to k otázkám o roli sportovců ve společnosti, v současném světě. Kdo jsme? Co můžeme přinést? Jaké má být naše poselství? Co si z toho všeho máme sami odnést?

Přijde mi, že se normálním lidem nepřibližujeme, ale spíše vzdalujeme. Pandemie to ještě zvýraznila. Najednou jsme byli zavření v bublinách, nikdo za námi nemohl a my za nikým. Jenže existují ty bubliny jenom v pandemii? Nežijeme v nich čím dál víc i bez ní?

Věřím, že máme a vždycky jsme jako sportovci měli schopnosti, které mohou společnost nějakým způsobem motivovat. Umíme se obětovat nějakému cíli, umíme si za ním jít s vytrvalostí, dokážeme se poměrně dlouho prát s nějakou formou diskomfortu. Jsme odolní.

To jsou věci, které bych rád předal.

Vím, že moje názory mohou někoho ovlivnit.

Pokud o něčem mluvím, chci o tom tedy taky něco vědět. Nechci říkat své myšlenky jenom proto, že je někdo chce slyšet. Potřebuji o nich být přesvědčený, pak o nich mohu hovořit.

Právě s tím vědomím, že jsem třeba pro někoho vzor a mohu jeho uvažovaní ovlivnit.

Pokud se dostanu do diskuse, chci mít argumenty. Ne pocity, ale znalosti.

Snažím se na to myslet pokaždé, když jsem tázán a chystám se odpovídat.

Neustále si navíc kladu vlastní otázky. Co chci udělat na sociálních sítích, abych měl více sledujících? Co je ještě pro moje svědomí únosné? Přijmu peníze a posunu díky nim svou kariéru? Nebo na to rezignuji úplně a nebudu třeba moci předat ani to hezké a důležité?

Ovlivňujeme volby dalších lidí a měli bychom to vědět. Nemůžeme to smést jen tak ze stolu s tím, že každý si rozhodne nakonec sám. Ne, my mu k tomu rozhodnutí naším postojem pomůžeme a to je ta zodpovědnost, které se nemůžeme zříkat. 

Olympijské hry by pro mě tedy měly být oslavou schopností těla, ale i hlavy, přesně takhle jsem totiž svůj vývoj vždycky vnímal. Nezačínal jsem hrát volejbal s cílem jet na olympiádu, hrál jsem ho s cílem být co nejlepší a následně to ukázat dalším a zároveň si to sám užít.

Zjištění, že tohle u mě na olympiádu může stačit, přišlo až mnohem později.

Vracel jsem se k té otázce opravdu dobrých deset měsíců. Co s námi bude, až se vrátíme z Tokia a dohrajeme sezonu? Skončíme půjdeme pracovat? Budeme pokračovat?

Ta otázka se mi zodpověděla v autobuse mezi kurty a olympijskou vesnicí v Tokiu. Najednou jsem měl jasno, že pokračovat chci, a hned jsme se na tom s trenérem a parťákem shodli. Máme tři roky na to přiblížit se v Paříži k maximu možného.

Chci to udělat kvůli tomu, že náš sportovní potenciál zůstal ještě nenaplněn. Máme na víc. 

Chci to udělat kvůli rodině a všem lidem, kteří naší cestě věřili a pomáhali. Zaslouží si, aby nás viděli na olympijských hrách z hlediště. Pořád mám před očima obrazy našich šťastných chvil.

Zároveň brzy dopíšu onu diplomovou práci, uzavřu její obhajobu a snad tím dokončím své studium práv. Začnu studium další. Historie, nebo politologie. Nechci zůstat zavřený jen v bublině sportu, nechci rezignovat na univerzální rozvoj osobnosti. 

Chci se snažit být jako sportovec příkladem ve věcech, ve kterých mohu být příkladem. Rád bych pomohl i mladším klukům, kteří na nás jednou budou moci navázat. Reprezentoval olympijskou myšlenku, jak já ji vnímám.

Budu se snažit chovat podle toho, co jsem ve svém příběhu sdílel. I s tím vědomím, že rozhodně nejsem dokonalou osobností a nikdy všechny své ideály ani zdaleka nenaplním.

Chci totiž jednou pro svoje děti být tím, kým byli rodiče pro mě. Chci jim umět poradit, kdykoliv to budou potřebovat.

Chci jim jednou pomoci plnit sny, tak jako se splnily díky rodičům mně. Vděčím za ně svému okolí, vím to.

Chci, aby si mě jednou mohly děti vážit i za jiné věci, než je účast na olympiádě. Tak jako třeba já svého dědy.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází