Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Dělal jsem špatný věci.
Co si pod tím máte představit? Třeba situaci, kdy někam jedete a počítáte s tím, že k něčemu dojde. Ke rvačce, nebo k něčemu horšímu.
Takhle jsem to měl hozený patnáct let.
Vystihuje to zážitek, kterej se kdysi stal na parkovišti kousek za Prahou. Já a můj v tomhle ohledu životní parťák jsme seděli v autě, měli jsme u sebe pistole a čekali na „jednání“. Najednou na druhou stranu přijelo patnáct frajerů se samopalama a brokovnicema.
Šlo o spor o jednu ubytovnu. Chlap, se kterým jsme uzavřeli obchod, nás podělal. Vymyslel si neskutečnej příběh o tom, že ho vydíráme, a dal proti nám dohromady partu lidí, který byli v tomhle směru podnikání naše konkurence.
Seděl jsem tam, čuměl před sebe a normálně jsem se posral.
Začalo vyjasňování a demonstrativní ukazování zbraní. Já ale pistoli nevytáhnul. Místo toho, abych přidal plyn, jsem v sobě objevil brzdu. Měl jsem normální strach cokoliv udělat a v tu chvíli jsem si uvědomil, že nejsem žádnej rádoby tvrďák, za kterýho jsem se dost dlouho považoval.
Ve finále se nic nestalo.
Rozsekl to můj kamarád. Jako vždycky, protože to měl v hlavě hozený úplně jinak než většina lidí na tomhle světě. Týpek, kterej nás okradl, vystřelil provokativně do vzduchu a čekal, co bude. Parťák k němu přišel, vzal jeho hlaveň samopalu, dal si ji na čelo a řekl: „Tak dělej, vystřel mi mozek z hlavy.“ Když to dotyčnej neudělal, strhnul mu zbraň dolů a dal mu pistoli do držky.
Pak se domluvili, že si dají normálně přes hubu. Naše strana za minutu vyhrála a šlo se domů.
Ten večer jsem si uvědomil, že si na něco jen hraju. Dlouho jsem s tím bojoval a nemohl to skousnout. Bral jsem to tak, že jsem selhal sám před sebou.
Dneska je pro mě tahle scéna něco úplně absurdního a nehodnotnýho. Jako film na ČSFD s hodnocením pod dvacet procent. Jo, jsem nějakým způsobem rváč. Proto mi v určitý části života vstoupil do života box. Byl jsem těžká váha, dokonce jsem v profiringu získal docela prestižní mezinárodní titul.
Moje ego z toho bylo ve vesmíru.
Až později mi docvaklo, že všechno dělám jen proto, abych nějak vypadal a působil. Šlo mi o to, aby ze mě ostatní měli strach. Celý tohle know-how je postavený na tom, kdo v konfrontaci couvne jako první. Vybral jsem si vzor, kterej i ten večer na parkovišti ukázal, že necouval nikdy a před nikým. Dlouho jsem toužil bejt jako on.
I po týhle zkušenosti trvalo ještě řadu let, než mi došlo, že jsem se podstatnou část života choval hlavně tak, abych se zalíbil ostatním. Vždycky jsem se do někoho stylizoval. Chtěl jsem být jako tenhle, nebo jako tamten.
Abych byl fighter.
Teprve poslední tři roky si užívám luxus toho, být sám sebou. Je to krásná svoboda a taky určitá zodpovědnost.
Nemůžu vrátit nic z toho, co jsem dřív natropil, a vlastně ani nechci. Patřilo to ke mně. Nebudu ze sebe dělat oběť vlastní minulosti. Lichotilo mi, že se jsem byl ve dne sportovec, kterýho okolí respektuje, a v noci gauner, kterýho se lidi bojí. O to mi tehdy šlo. Kdybych teď začal plivat na sebe nebo na lidi, který dlouho patřili k mým nejbližším, nebyl bych nic víc než pokryteckej idiot.
Místo toho můžu pokračovat ve svojí proměně, protože teprve díky ní jsem začal ve svým životě hrát hlavní roli. Už bylo na čase.
Něco se ve mně hnulo zhruba ve třiatřiceti.
V Kristových letech, kdy podle různejch filozofií přirozenej řád světa, kterej je všude okolo nás, začíná člověku naznačovat, že v jeho životě přichází zlom. U mě byl o tom, že mám přestat jen brát a musím začít taky dávat.
Začal jsem mít z toho, jak se chovám, svíravej pocit v těle, ale neuměl jsem s tím pracovat. Ještě zhruba další rok trvalo, než jsem změnil prostředí, ve kterým jsem se pohyboval.
Zásadní bylo, když mě opustila přítelkyně.
Vždycky jsem něco posral. Když si vzpomenu na to, kolikrát jsem ji rozplakal, není mi z toho dobře. Nechoval jsem se k ní hezky a tím, že je to emoční ženská, ji to muselo rvát zaživa. Nakonec odešla. O dcerku, kterou máme, jsme se pořád starali společně, ale našla si někoho jinýho.
Chvíli nato jsem si umetl před vlastním prahem. Jo, je to fráze, ale pro mě to znamená, že jsem se vyrovnal se svojí minulostí. Jestli se něco předtím stalo, mělo to důvod, ale ten už pominul. Už nechci mít v okolí nikoho, s kým bych měl problém.
Začal jsem hodně číst. Jednou z knížek byly i Hovory k sobě od Marka Aurelia.
Věděl jsem, že přesně tohle ocení i člověk, se kterým jsem chtěl svoji změnu sdílet. Dal jsem mu tu knihu s věnováním: „Mému nejlepšímu kamarádovi a životnímu vzoru.“
Táta tímhle vším byl. Věděl o mně vždycky všechno a všechno se mnou prožíval.
Sledoval každej můj zápas v boxu, snažil se dorazit na každou akci osobně.
Docházelo mu i to, jak žiju v soukromí. Dřív byl policajt, a když se cokoliv stalo, uměl to zjistit přes svoje známý. Průsery, rvačky, podmínky. Navíc znal i moje kamarády, protože když mám s někým vztah, má ten dotyčnej automaticky blízko k mým rodičům. Vždycky mi říkal, že jsem grázl s charakterem. Vystihnul to. Navzdory tomu, co jsem dělal, jsem nikoho nepodrazil, dodržoval jsem dohody.
V mým okolí nežil žádnej člověk podobně kvalitní život jako táta.
Měl jsem vždycky návod k tomu, jak můžu fungovat, přímo před nosem, ale dlouho jsem se koukal jinam. Byl to čestnej chlap. Jako veřejnej činitel nikdy nic neudělal pro peníze. Některý jeho kolegové brali úplatky, měl možnost chovat se jako oni, ale to bylo proti jeho přesvědčení. Do toho byl pozitivní, milej a komunikativní. Předával lidem v okolí dobrou náladu. Navíc byl pečlivej a dotahoval věci do konce.
Když na konci jara umíral, oba jsme věděli, že může odcházet s úsměvem.
Neměl už žádný další přání, chtěl jen, aby to skončilo.
Táta pomáhal lidem. To samý teď vidím jako svoji náplň i já. Jakkoliv směšně to může znít.
Posledních jedenáct let jeho života jsme zažili mraky věcí. Byli jsme spolu na Floridě, na Novém Zélandu, ve Švédsku. Někdy jsme jen kalili, jindy jsme spolu balili ženský a on se u toho vydával za mýho staršího bráchu, ale taky jsme vedli zásadní hodnotový debaty.
Celou tu dobu měl rakovinu.
Nejdřív šlo o prostatu, postupem času mu nemoc prolezla do dalších částí těla. Doktoři mu dávali rok, ale on se neposral a místo toho jel xkrát dýl. Na plný kule. Věděl, že ho to dožene, ale z nemoci udělal svoji přednost. Jakmile mu řekli diagnózu, hodně věcí na sobě změnil. Přehodnotil vztahy s lidma i svoje pracovní tempo.
Sledoval jsem, jak žije, a měl k němu obdiv.
Když jsem s ním řešil svoje složitý mezilidský vztahy, častý vzestupy a pády s přítelkyní, připadal jsem si pak vždycky hloupě. Stačilo strávit spolu pár chvil a věděl jsem, že dělám blbiny.
Svěřil jsem se mu v posledních měsících i s tím, že způsob, jakým žil, beru jako odkaz, kterej tu po sobě zanechává, abych v tom pokračoval. Pomáhal lidem. To samý teď vidím jako svoji náplň i já.
Jakkoliv směšně to může znít všem těm, kdo mě třeba znají úplně jinak.
Sám vím nejlíp, že jsem byl dlouho posedlej hlavně sám sebou. Zakletej ve vlastním pocitu výjimečnosti jsem řešil úplný nesmysly. To, jestli jako boxer vyhraju, nebo prohraju. To, jestli budu mít nejlepší káru. To, že si podám každýho, kdo mi bude stát v cestě.
Už je to jinak.
Každej den vstanu a poděkuju za to, co mám.
Žiju v neskutečným nadbytku. Mám byt v Praze, mám chatu u Želivky, mám auto. Neřeším, jestli dám za jídlo dvě, nebo tři stovky.
A hlavně mám krásný zdravý dítě a hodnou přítelkyni. Jo, svedl nás zpátky koronavirus, lockdown byl pro mě po všech stránkách požehnanej čas. Na jaře 2020 jsem odjel z bytu na chatu, abych byl v klidu. Holky přijely na návštěvu, a nakonec jsme tam spolu strávili tři měsíce. Ani nedokážu pojmenovat, co se stalo. Dnes svojí partnerce říkám, že už jsme těch výkyvů měli tolik, že je na čase si to konečně užít.
A ať spolu s láskou zůstaneme, nebo ať se s láskou rozejdeme. Ať je to tak, jak to být má.
Začalo to už v prváku na gymplu. Přijal jsem roli ochránce spolužáků.
Nastoupil jsem do plavecký třídy v Praze na Přípotoční, kde to tehdy ovládali čtvrťáci, basketbalisti. Smažky, co hulily trávu. Já nosil bombera a měl holou hlavu, takže bylo jasný, že je zaujmu.
Hned první den si mě dva vyhlídli a začali řvát: „Pojď sem, ty malej nácíčku.“ Nešel jsem, tak ke mně vyrazili sami. Jeden se nade mě nahnul a já si řekl, že neuhnu. Bum. Dal mi hlavičku do ksichtu, bolelo to jako kráva a odcouval jsem pár kroků dozadu. Naštval jsem se a řekl si, že takhle ne. Šel jsem do nich a vysypal na ně neskutečným způsobem pěsti. Nečekali, že se jim postavím. Dostali do huby a hned se to rozkřiklo. Od tý doby měli všichni, koho tihle kluci prudili, klid a já byl král školy. Než mě teda po roce vyhodili, protože jsem se moc neučil.
Tohle byl zárodek mojí pozice na spoustu dalších let.
Očekávalo se, že budu umět vyřešit problémy. Já to tak v sobě měl nastavený. Později jsem dělal hrozný věci, ale nikdy jsem nebyl ten, kdo by si něco dokazoval na slabších kusech.
Boxovat jsem začal asi v šestnácti, o rok později jsem vyhrál mistrovství republiky juniorů a poznal člověka, kterej mě doporučil jako vyhazovače do klubu Tutti Frutti v Praze na Radlické. První práce na dveřích, a hned v bordelu. Udělal jsem šichtu, skončil v šest ráno, na hodinu si lehnul a šel do školy. Za noc jsem vydělal tisícovku a spolužáci to neměli ani za měsíc jako kapesný.
Zamotalo mi to hlavu, stejně jako kurvy.
Byl jsem mladej kluk a tamním dámám jsem se líbil. Následovaly zajímavý noci. Co vám budu povídat, byl jsem proškolenej až jéjéj.
Vším, co jsem dělal, mi nezdravě rostlo sebevědomí a připadal jsem si neporazitelnej. Začal jsem vyhrávat v ringu i na ulici, v partě o patnáct let starších kluků jsem se snažil dokázat, že jsem nejlepší. Ve finále jsem to dělal proto, aby mě někdo nějak viděl a ocenil.
Ten někdo se jmenoval Zdeněk Šembera.
To on mi dohodil první práce a já k němu vzhlížel, fascinovalo mě, jakej má v okolí respekt. To on byl tu noc můj parťák na parkovišti.
Stali se z nás super kamarádi, viděli jsme se každej den, a co dělal on, dělal jsem i já. Sekal to, jak mu to přišlo pod ruku, takže kolem sebe vybudoval auru, kdy ho znala celá Praha jako pěknýho gaunera. Nebyla s ním vůbec sranda, když jste stáli na druhý straně. Lidi se ho báli a postupně o něm začaly kolovat i legendy, který se vůbec nestaly.
Po pár letech jsme spolu začali podnikat. Nejdřív jsem měl na starosti party vyhazovačů v nočních klubech. Za dalších pár let jsme založili bezpečnostní agenturu.
V ringu jsem vyhrával, v podnikání jsem vydělával. Byl jsem zaměřenej jen na sebe.
Krásně se to doplňovalo. Já šel jako boxer hodně nahoru a měl jsem pověst sportovce, on byl zase vyhlášenej grázl. Každej z nás působil jinak a vycházelo to. Vydělávali jsme spoustu peněz. Ve třiadvaceti jsem měl najednou v kapse dva miliony a vůbec mi to nedocházelo, takže jsem se začal chovat jako idiot. Hned jsem si koupil bavoráka X5. Byl jsem s holkou na prvním rande, podívala se do výlohy, řekla, že támhle je pěknej snowboard, a já jí ho koupil. Šel jsem po akci do hospody s dvaceti lidma a zaplatil za ně celou útratu.
Takhle to šlo strašně dlouho.
V ringu jsem vyhrával, v podnikání jsem vydělával. Byl jsem zaměřenej jen na sebe a měl jsem pocit, že mám tisíc kamarádů. Pak jsem jednou prohrál, nevyšla nám zakázka, a najednou jich bylo pět set. Po každým neúspěchu lidi odpadávali víc a víc. Ve finále jsem zjistil, že skutečnejch přátel mám jen pár, a že jsem to celou dobu někde vzadu v hlavě stejně věděl.
Zdeňka jsem mezi ně vždycky počítal a vzal jsem ho do rodiny.
Máma se nejdřív zhrozila, když jsem ho přivedl poprvé domů, ale po pár letech si ho zamilovala a sama ho zvala na návštěvy. Podobně jako táta. Moji rodiče ho přijali, protože byl hodně inteligentní. Každej člověk je navíc v pohodě, když je v prostředí, kde se cítí bezpečně. Zažili jsme spolu díky tomu spoustu srandy.
Jenže jsme taky dělali věci, nad kterýma doteď kroutím hlavou, že nám to mohlo projít. Nedělám z nás žádný krále podsvětí, ani náhodou, ale bylo to špatný, podobně jako tehdy na tom parkovišti. Naše podnikání přitom bylo naprosto legální, vedle toho jsme ale v okolí šířili auru strachu, aby s náma nikdo nechtěl mít problémy. Pohybovali jsme se v tomhle ohledu hodně za hranou.
Zdeněk umřel, i když býval nemusel.
Měl zkrat v hlavě. Byl cukrovkář a dal si asi pětinásobnou dávku inzulinu, což už předtím párkrát předvedl. Obvykle ve chvíli, kdy měl problémy ve vztazích. Vždycky ho někdo našel, jenže tentokrát pomoc dorazila pozdě.
Nakonec de facto dojel na to, v čem byl na první pohled nejsilnější. Měl iks buchet za tejden, myslel si, jakej je frajer, a nakonec ho to dostalo. Poslední tři roky, když jsem se rozhodl jít jinudy, jsme se už tolik nevídali, ale pravidelně jsme si volali. Furt jsme o sobě věděli. Říkal mi, kde a koho vypekl, kde a koho přefiknul. Pořád v tom zůstával. Setkali jsme se i pár dní před jeho koncem. Tehdy se mi svěřil, že ho nic nemrzí víc než to, že už spolu netrávíme tolik času. Do poslední chvíle jsem ho měl rád, ale zároveň jsem věděl, že bylo správný opustit starej způsob života.
Zdeňkovu smrt beru jako symbolickou tečku. Můžu mu děkovat za hodně věcí, který jsem díky němu měl a poznal. Můžu mu ale děkovat i za to, že mi nakonec ukázal, že tahle cesta nikam nevedla. Bohužel pro něj.
Je to zároveň smiřující.
Cévka je taková malá hadička, na kterou nejdřív nanesete znecitlivující gel a pak ji pomocí pinzety zavedete do močový trubice. Posunujete ji tak dlouho, až začne vytékat moč. Pak se fyziologickým roztokem naplní balónek, kterej cévku v měchýři zafixuje.
Jako Ondra Pála – boxer a jájínek jsem si neuměl představit, že bych tohle někdy udělal.
Jako Ondra Pála – milující syn jsem to bral automaticky a přirozeně.
Když táta ležel poslední týdny života na smrtelný posteli, cévkoval jsem ho denně. Stejně tak jsem ho myl všude, kde bylo potřeba.
Rozhodli jsme se, že mu doma zajistíme péči čtyřiadvacet hodin denně. Předtím byl měsíc a půl v nemocnici, kde ho totálně dojebali. Stalo se to navíc během lockdownu, takže jsme za ním nemohli, ale stejně jsem se tam párkrát dostal a viděl jsem, jak to s ním jde z kopce. Ze správnýho soběstačnýho chlapa se stal ležák. Doktoři řekli, že už jeho tělo přestalo přijímat chemoterapii a že ho máme dát do hospicu, ale to ani omylem.
Rodiče jsou rozvedený, táta se pak podruhý oženil, a já se domluvil s jeho manželkou, že se u něj budeme střídat.
Odešel ve spánku, v šedesáti. Mladej, ale vyrovnanej. Jmenoval se Roman.
Tu noc jsem se zrovna vracel z turnaje v Bratislavě, kde boxovala jedna mladá holka, který radím s tréninkem. V jednu ráno jsem přijel na chatu a šel si lehnout. Obvykle si vypínám vyzvánění, ale tentokrát jsem to neudělal. Ve čtvrt na dvě mi volala tátova žena, že je to špatný.
Byl jsem na sedmdesátým kilometru dálnice D1, sednul do auta, šlápnul na to – a v polovině cesty mi volala znovu, že už je po všem. Ještě jsem zrychlil.
Přišel jsem k jeho posteli, vzal do ruky kytaru a zazpíval jsem mu naši společnou písničku „Čas rozchodů“ od Kamelotu. Za všechno jsem mu poděkoval, chytnul ho ještě jednou za ruku… A cítil jsem, že tam ještě je. Byl už teoreticky pětadvacet minut mrtvej, ale já jsem si jistej, že mi dal signál prstem.
Požádal jsem jeho manželku, jestli by mohla jít na balkón, protože jsem s ním chtěl být ještě chvíli sám, a pak jsem najednou věděl, že už tam není.
Jeho odkaz je pro mě i v tom, že člověk není jen tělo, ale i duše.
Z toho důvodu nemá spoléhat na to, že mu pomůže kdejaká medicína, ale hlavně na sebe. On se přitom dlouho odevzdával doktorům, dlouho chtěl jistotu. Až v posledních letech přicházel na to, že klíč ke štěstí je v jeho vnitřním nastavení.
Jakmile jsem začal uvažovat o světě jinak, částečně jsem ho tím nakazil a neměl problém experimentovat. Udělali jsme třeba skupinu patnácti lidí a jeden den v týdnu jsme ve stejnej čas mysleli na to, ať je tátovi líp. Posílali jsme mu energii. Myslete si, co chcete, ale ono to fungovalo. Po tomhle zážitku jsem přesvědčenej, že by to mohlo dokázat i deset milionů, a ideálně i těch skoro osm miliard lidí na planetě.
Pár dní před smrtí mi táta řekl, ať beru jeho případ jako ponaučení. Ať se nikdy neodevzdám do rukou doktorů. Ať věřím v první řadě sobě. Ať se o sebe postarám fyzicky, psychicky i duševně.
Myslím na to často. Člověk musí vždycky začít u sebe a předávat to dál.
Moc je ošemetná.
Když jsem zjistil, že ji budu mít v případě, že začnu na ostatní dělat bubáky, šel jsem do toho. Toužil jsem po určité reputaci, být ve veřejném povědomí, mít peníze i ženský. Proto jsem se snažil dostat do prostředí, kde jsem tohle všechno mohl získat.
Takhle jsem poznal Jaromíra Soukupa, miliardáře a majitele obří mediální agentury. Zalíbil jsem se mu už jako amatér a začal mi pomáhat.
V tý době jsme si sedli.
Imponovala mi jeho neohroženost. Řídil televizi Barrandov, vydavatelství Empressa a reklamku Médea. Rozhodoval ve firmě o všem, od nákupu toaleťáku po fúzi s Číňanama, a navíc šel pak každej den po celým dni v práci boxovat a nechával si dát do držky. Občas měl i zápas na galavečeru, kterej sám pořádal. Některý lidi zvenčí se mu smáli a já si říkal, že jsou pěkně tupí. Prostě dělal už tehdy to, co dneska dělá kdejakej influencer. Uspokojoval svoje ego. Proč? Protože si to mohl dovolit.
Dával do amatérskýho i do profesionálního boxu velký peníze a něco pro něj udělal. Určitě víc než spousta těch, co mu myjou prdel.
A hlavně mi dal šanci. Nejdřív mi přispíval na přípravu deset tisíc měsíčně a po dvou letech mi začal budovat profesionální kariéru jako promotér. Investoval do mě velký miliony. Všechno, co jsem dokázal jako sportovec, jsem měl hlavně díky němu.
Začal jsem se cejtit jako jeho věrnej voják a nechtěl jsem ho zklamat ani zradit.
O mně odjakživa hodně „core“ boxerů říkalo, že bych bez jeho prachů nebyl nic. Měli naprostou pravdu, takhle vysoko bych se nedostal. Tehdy jsem si to samozřejmě nepřipouštěl, až dneska vidím, že existovala spousta kvalitnějších kluků, jen jim chybělo zázemí. Já měl super tým, abych byl připravenej, takže jsem vyhrával. Často tak, že jsem ostatní přetlačil, i technicky zdatnější borce jsem přejel na bomby a na srdce, to bylo celý. Mirek mi vybíral soupeře, jak se to v tomhle byznysu dělá… Abych je porážel, abych získal hodně pozitivní skóre a dobrý body do žebříčku a abych se dostával k zápasům o mezinárodní tituly. Díky tomu jsem se zlepšoval a budoval si určitý jméno i v zahraničí.
Ve finále jsem měl bilanci 33 výher a 5 proher.
Porazil jsem bývalýho mistra světa Henryho Akinwandeho, získal jsem docela ceněnej pás mistra Evropy organizace WBO. A taky si mě vybral jako sparingpartnera do přípravnýho kempu před jedním zápasem šampion Vladimir Kličko.
V současným nastavení tyhle věci zapomínám, ale ony se staly. A nebýt Soukupa, nic z toho by nebylo. Ovlivnil mě v mnoha zásadních věcech. Nebýt našeho vztahu, neměl bych ani současnou partnerku a dítě, protože přítelkyně dělala v jeho agentuře. Spousta věcí byla, jak měla, a jsem za ně rád.
S boxem jsem skončil paradoxně ve chvíli, kdy mi to začalo jít. Po dvou super zápasech, který jsem oba prohrál. Nejdřív mě knockoutoval Dereck Chisora, pak i David Price. Oba byli hvězdy z Británie a světová špička těžký váhy. Děkuju vyšší síle, že se to stalo.
Kdybych byl vyhrál, zamotalo by mi to hlavu ještě víc a moje mínění o vlastní důležitosti by vylítlo do úplnýho nesmyslu.
Třeba bych pak s tátou vůbec neměl možnost prožít, co jsem prožil. Třeba bych si mohl jen nechat zdát, že budu zase se svejma holkama.
Po konci kariéry, kdy mě prostě přestalo bavit trénovat, mě vzal Mirek do firmy a já poznal, jak to chodí v jiným světě. V byznysu. Díky tomu jsem potkal spoustu super lidí, vydělal skvělý peníze a získal velkou síť kontaktů. Odkoukal jsem od něj řadu užitečnejch věcí, protože on tenhle obor umí. Chtěl mě mít nablízku, když to bylo potřeba, protože jsem v podnikání uplatňoval přímost ze sportu a nedělalo mi problém o něčem rozhodnout.
Pustil si mě k tělu. Byl jsem totiž jedinej člověk, co mu určitý věci říkal na rovinu, i když se mu nelíbily.
Proto jsem ho poznal i jako normálního chlapa. Věřili jsme si, dal mi velkou zodpovědnost a jednoho dne ze mě udělal šéfa produkce. Předtím totiž vyhodil na hodinu kompletní vedení televize. On tyhle věci uměl, vyvolat atmosféru strachu. Vím, že měl nejen kvůli tomuhle vždycky hodně špatnou pověst. Hlavně novináři ho buď kritizovali, nebo se mu smáli za to, jak moderuje svoje show. Pravdou ale přitom je, že kdyby jim nabídnul práci, většina z nich po tom vděčně skočí.
Novou roli jsem se učil za pochodu a došlo mi hned, že nic neudělám bez lidí, který pode mnou pracujou, takže jsem se k nim choval jinak. S respektem. Vedoucí pracovník by po lidech neměl šlapat, ale spíš je vyslechnout. Díky tomu se mnou všichni chtěli pracovat na každým dalším projektu. Tehdy se nám docela dařilo. Některý pořady měly sledovanost přes tři sta tisíc diváků, což byla pro Barrandov bomba.
Povedlo se nám dost věcí, o to víc asi Soukupa šokovalo, když jsem odešel.
Jednoho dne jsem si řekl, že už ne. Zrálo to ve mně tři čtvrtě roku, uvědomoval jsem si, že spoluvytvářím negativní prostředí a mám podíl na všem zlým, co se lidem okolo dělo. Pak přišla vhodná záminka a já skončil.
Na mě nikdy, na rozdíl od ostatních, nezvýšil hlas. Pak se to stalo. Kvůli blbosti, šlo o nějakou ochranku. Poprvé za patnáct let na mě začal do telefonu řvát. Řekl jsem mu, že když se ke mně chová takhle, znamená to, že už nemám jeho respekt. A že už s ním nemůžu pracovat. Sám jsem se ho zeptal, jestli by dělal s někým, kdo by se k němu takhle choval. Bylo to tak, že jsem mu nedal jinou možnost. Rozešli jsme se a pak mi napsal zprávu, že jsem nejlepší chlap, kterýho zná.
Udělal jsem skvělý rozhodnutí.
Mirkovi zároveň přeju to nejlepší. Aby třeba peníze jenom nevydělával, ale aby si je taky dokázal užít. Aby stejně jako já taky zapřemýšlel o tom, jestli je šťastnej. Tohle totiž přeju každýmu.
Od tý doby jsme si párkrát volali a vždycky to bylo v pohodě. A kdyby potřeboval pomoct, pomůžu.
Táta chtěl, abych jeho popel rozptýlil do vody. Do řeky u nás na chatě.
Jeho pohřeb jsme pojali jako rodinnej rituál. Řekl jsem všem, ať se oblíknou co nejvíc barevně a vezmou si plavky. Pak jsme šli do řeky, rozloučili se s ním a udělali jsme z toho oslavu života.
Bylo to hezký loučení, zapálili jsme oheň, hráli na kytary, zpívali, pili.
Myslel jsem na to, že jsme spolu zůstali do poslední chvíle, a že jsme si řekli všechno, co jsme chtěli.
Dokonce mi došlo, že jsem na sklonku jeho života přemýšlel, kdy a proč jsem mu naposledy lhal, abych to mohl napravit. Přišel jsem na jednu hroznou věc. Měl jsem něco s kamarádovou přítelkyní, táta to tušil a já mu to zapíral. Šel jsem s pravdou ven, on se usmál a odpověděl, že kdysi podobnou chybu udělal taky. Byla to úleva. Hlavně pro mě. Na to konto mi řekl, že u mě v posledních pár letech zaznamenal velkou změnu, a prý jsem byl v tomhle období vzorem já pro něj.
Jo, foukali jsme si takhle společně pod ocásek a dojímali se u toho.
Takhle by to mělo bejt, uměli jsme se pochopit.
Co si pamatuju, skříplo to mezi náma jen v době, kdy se rodiče rozvedli. Máma to nebude chtít slyšet, ale neměli spolu bejt už dávno, neklapalo jim to. Táta dlouho sbíral odvahu, kdy a jak manželství ukončit. Nebylo dobře, že všechno natahoval až do chvíle, kdy přišel impulz v podobě nemoci. Evidentně to, co prožíval, mělo na jeho stavu podíl. Něco zadržoval.
Pro mě to bylo hodně silný období.
Máma byla do tý doby klasická ženská tažená potřebou rodiny. Následovala manžela, kterej žil prací, nakupovala, vařila, starala se o domácnost.
Vždycky držela všechno v provozu a má můj absolutní respekt. Většinou vstala v šest, udělala snídani, pak se mnou běžela kilometr a půl do školky, pak další kilák do školy se starším bráchou Romanem. Sedla na metro, jela do Mikrotechny v Holešovicích, kde jako letecká technička udělala osmihodinovou šichtu, a pak spěchala zase zpátky, aby nás vyzvedla, nakoupila, pomohla nám s úkolama a zařídila, co bylo potřeba.
Takhle pořád dokola, furt s dětma. Táta byl v tý době naopak hodně pryč. Vydělával peníze a do toho si užíval života, tím se od sebe oddalovali.
Když se rozešli, mámě ze dne na den skončil svět a rok byla úplně v háji, brala to tak, že spláchla osmadvacet let do záchodu. Nechtěla skoro ani vycházet z domova. Vidět ji na dně byl pro mě jeden z nejhnusnějších zážitků, tehdy to mezi mnou a tátou nebylo ideální. Jako chlap jsem chápal, co udělal, ale jako syna mě ničilo vidět mámu ve sračkách. Lámalo mě to a nechtěl jsem to tak. S přítelkyní, která se zachovala naprosto úžasně, jsme se domluvili, že ji nahodíme zpátky. Rok jsme pro ni denně vymýšleli program, koupili jsme jí i auto, aby se osamostatnila.
V čase se nakonec ukázalo, že to, co se stalo, bylo pro celou rodinu inspirativní. Táta věděl, že tu není na furt, tak žil přítomností. Spojilo se mi to i po dočtení skvělý knížky Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolleho. Je o tom, že nám nepatří ani minulost, ani budoucnost.
Žijeme teď, to ostatní nemá hodnotu.
Vybavím si to hned, jakmile si sednu do tátova auta, který jsem si nechal jako památku. Kdysi si koupil kabriolet, červenýho „brouka“ bez střechy. Vyplatil jsem bráchu a nechal si ho. Je to takový buzerantský fáro. Když mě v tom někdo vidí, musí se začít smát, ale mám tam silnej odkaz, takže dokud budu mít na jídlo, prodávat ho nebudu. Moje malá ho navíc miluje.
Na první vyjížďce po tátově smrti jsme se všichni podívali nahoru do mraků a zavolali:
„Díííky, dědooo!“
Z kariéry si toho moc nepamatuju, postupně jsem svůj život rváče cíleně vytěsnil.
Přesto jsem se se svým novým nastavením rozhodl ještě jednou vrátit do ringu. Pět let po ukončení kariéry jsem mohl startovat na mistrovství republiky amatérů a připravil jsem se na to pod vedením super trenéra Míti Soukupa. Poprvý v životě jsem jako boxer vystoupil ze svý pózy. Při finále ve vyprodaný Lucerně jsem kráčel do ringu s tím, že si to jdu jen užít. Byla to konečně moje hlavní role. Vyhrál jsem titul v těžký váze – a věděl jsem, že tohle si budu vždycky pamatovat.
Takhle jsem to chtěl, a táta to se mnou celý prožíval. Jako vždycky.
Sportovně už jsem dneska jinde. Dělal jsem trenéra, ale tam jsem se nenašel, takže už pomáhám jen pár lidem, ke kterým mám vztah, třeba MMA zápasníkovi Matúši Juráčkovi. Nejvíc mě ale uspokojujou úplně jiný věci, třeba to, že chodím každej den do studený vody.
Opravdu si vybírám, čím a s kým budu trávit čas, protože to je jediná komodita, kterou máme. A snažím se nestýkat s otrávenýma lidma, protože mi pak můj čas otráví. Dřív jsem si tohle způsoboval i sám, neuměl jsem se sebou vydržet, pořád jsem vyhledával společnost. Dneska mám samotu rád. Aby člověk mohl být s ostatníma, musí se nejdřív naučit fungovat se sebou.
Tohle chce trochu jinou odvahu než při rvačce. Ukazuje to rozdíl mezi chlapáctvím – což je ego – a chlapstvím – čili schopností udělat to, co je potřeba. To první, na rozdíl od druhýho, samotu nesnese.
Jak zpívá Petr Hapka v písničce Individualita: „Já vás úplně chápu. Mužských je hodně, málo je chlapů.“ Tohle ve mně rezonuje a je možný, že budu za pár let běhat po světě v batikovaným triku.
V týhle fázi ale ještě nejsem.
Pořád mám pistoli, i když je obvykle pohozená tam, kde mi je k ničemu. I dneska mám s obchodním partnerem a bývalým zápasníkem Petrem Ondrušem bezpečnostní agenturu, ale funguje úplně jinak než kdysi. Do toho jsme spolu založili MMA organizaci „I Am Fighter“ především pro mladý začínající bojovníky. Po tátovi jsem pak přebral firmu na akvizice pro pojišťovny.
Už nepracuju kvůli penězům a je mi jednoduše líp.
Když jsem vydělával statisíce, bál jsem se, že budu mít málo. Kdybych v tý době zažil koronavirus a lockdown, jsem ve smrtelným stresu z toho, že můžu přijít o byznys. Teď mi na měsíc stačí v pohodě třicet tisíc. Nejlepší učitelka je v tomhle naše malá. V bytě jsme předělali umakartovou kuchyň na krásnou novou a ona to obrečela, protože k tý původní měla vztah. Líbila se jí, navíc viděla, že špagety jí tam uvaříme úplně stejně.
Smrt táty a Zdeňka dělily dva dny.
I tohle je osudový. V životě mě nejvíc ovlivnili tři úplně rozdílní chlapi. Dva mi odešli v jednom týdnu, a třetí – Mirek Soukup – už není součástí mýho světa. Zároveň furt žije a jsem přesvědčenej, že nás ještě čeká něco hezkýho.
Jakmile jsem tohle řekl nahlas přítelkyni, pípla mi od něj zpráva, že ho moc mrzí to, co se stalo.
Je to karma a já jí půjdu naproti, protože už se beru jako součást všeho. Vyhodnotil jsem si, že se tak cítím dobře. Ne kvůli svědomí, ale kvůli pocitu. Dělám to intuitivně, vracím ostatním v maximální míře to dobrý, co potkávám. Dostalo mě třeba to, když jsem seděl ve svý oblíbený kavárně a sledoval kluka a holku, který se k sobě chovali naprosto krásně. Ona byla tak v osmým měsíci těhotenství. Vzájemně se něžně dotýkali a bylo to fakt hezký, skoro jsem jim záviděl. Když jsem odcházel, šel jsem k nim a řekl jim, že z nich jde hrozná láska.
Může to znít debilně, ale chci bejt hlavně dobrej člověk. I proto, že jsem jím dřív nebyl. Dřív jsem rozdával pohledy, kdy lidi těkali očima po místnosti a netroufli si jít bez dovolení ani vychcat.
Věřím, že funguje spravedlnost. Všechno špatný se mi nějak vrátí, něco se už vrátilo.
Obvinili mě třeba z podvodu, kterej jsem nespáchal. Když si uvědomím, jaký věci mi prošly… Spoustě lidí jsem způsobil bolest na těle i škodu na majetku, a pak mě popotahovali za věc, kterou jsem – přísahám, na co chcete – neudělal.
Ještě jako boxer jsem jednou vylezl z bytu, chtěl jet na trénink, šel k autu, a ono nikde. Jsem skoro přesvědčenej, že mi ho ukradli lidi, se kterýma jsem dělal nějaký lotroviny. Na pojišťovně jsem nahlásil, kolik mělo najeto, kolik stálo, a začal proces, protože jsem podle druhý strany schválně uvedl falešný údaje. Zjistili, že auto bylo kradený a postavený na totální bouračce. Nebudu říkat, že jsem to nevěděl. Všechno se ale děje pro něco. Do toho kšeftu jsem kdysi vůbec neměl jít a vytrestalo mě to i za další věci. Soud trval pět let, než mě obvinění zprostili.
Existuje určitě rovnováha, která mi jednou za čas nějak takhle připomene, co bylo dřív.
Asi jsou lidi, který by mi něco mohli chtít vrátit. Je ale nesmysl o tom přemýšlet, protože ať bych se bál čehokoliv, stane se to stejně jinak, než mě teď napadne. Nejsem kvůli tomu vyděšenej ani zamindrákovanej, nechci činit pokání. Jednoduše vím, že jsem se nechoval správně, a musím se k tomu postavit čistě.
Je to proces.
Proto mi dneska dávají smysl obyčejný věci a mám nutkání rozdávat okolo dobrou energii. Jako to dělal táta. Někdy stačí málo, třeba prohodit s někým cizím na ulici pár slov.
Už dřív jsem tyhle věci dělal, ale jen trochu. Takhle jsem se roky staral o bezdomovce Pepu. Bydlel v lese u minigolfu. Nosili jsme mu s holkama cukroví, který dostával i od mnoha dalších lidí. Měl ho na Vánoce třeba deset kilo, víc a lepšího než kdokoliv z nás. Postavil jsem mu ze dřeva baráček, a když mu ho ostatní „kolegové“ rozbili, zase jsme ho opravili. Byl kultivovanej, často jsme si povídali. Jednoho dne si u Alberta dával víno, dvakrát si loknul, švihnul sebou o zem a konečná.
Ale dokud žil, měl to na světě rád. Klidně si to užíval víc než kdejakej boháč.
Líbilo se mi, když v tomhle kontextu naše malá řekla, že jsme rodina, která pomáhá lidem. K tomu bych ji rád vedl. Určitou část života jsem pro ni totiž nebyl dobrej vzor právě kvůli tomu, že jsem dělal úplnej opak.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází