Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
„Tati, tohle máš pro štěstí, kdybys musel náhodou zase do nemocnice.“
Když mi moji dva synové utrhli a přinesli čtyřlístek, rozsypal jsem se. Hned jsem si vybavil chvíli, kdy se na duně přede mnou vynořil motorkář.
„Tak, a mám tě.“
Řekl jsem si to jen v duchu, ale tahle věta asi nejlíp vystihuje, že jsem do všeho chodil víc srdcem než hlavou. Pro to, abych měl šanci být v něčem první, jsem klidně riskoval život. Dnes nechápu, proč jsem tak jednal. Lepšího člověka by to ze mě neudělalo a mohl jsem tu nechat bez táty dvě krásný děti.
Respektuju lidi, kterým tohle dojde, aniž se musí nejdřív zlomit vejpůl.
Jenže ještě před pár lety jsem chtěl uspět tak moc, že jsem byl ochotný testovat svou hranu za každé situace. Tak to ti nejlepší, nebo ti, kteří nejlepší být chtějí, zkrátka mají.
Na Rallye Dakar 2018 jsem si nepřipouštěl nic jiného než velký úspěch.
Rok po tom, co jsem dojel mezi motorkama celkově jedenáctý, jsem chtěl mnohem víc.
Díky výsledku, kterému u Čecha z malého soukromého týmu věřil málokdo, jsem dostal jako první Středoevropan nabídku do tovární stáje KTM – do party, co vyhrála Dakar osmnáctkrát za sebou. Položili na stůl smlouvu na tři roky s tím, že mám zajistit sponzory za 1,2 milionu eur, tedy zhruba třicet milionů korun. Zároveň měli podmínku, že jediná samolepka mých partnerů nebude na mašině. Sehnal jsem je. Desítku na rok. Díky známým a s pomocí rodiny, které jsem to chtěl splácet. Kdyby se mi dařilo, všechno by se mi vrátilo.
Nakonec místo mě vzali Andrewa Shorta, kluka z Kalifornie. Šlo o to, že jeho i celý tým podporoval energy drink Rockstar. Jednoduše si spočítali, že mnohem víc plechovek prodají v jednom státě USA než v celé střední Evropě.
Manažer byl upřímnej. „Vím, že jsi lepší, ale sorry.“
Zbořil se mi svět a chtěl jsem všem dokázat, že se spletli.
Zůstala mi horší motorka a zázemí malého týmu, ale neměl jsem zábrany. Vzal jsem celou rodinu a odjel s ní na rok do Řecka, do hor, kde jsem mohl jen trénovat a dávat tomu maximum.
Ve třetí etapě dalšího ročníku jsem viděl, že na bundě soupeře, který jel jen kousek přede mnou, je nápis KTM. Ne, nebyl jsem ochotný čekat na to, až bude vhodná chvíle na předjetí.
Prostě jsem přidal plyn.
Pak už si vybavím až to, jak se o mnoho týdnů později probouzím v nemocnici Na Homolce, kde jsem ležel v umělém spánku. První, co mám před očima, jsou moji synové. Alex a Oliver, smysl mýho života. Stáli za plexisklem, dokud jsem nedostal hysterický záchvat, po kterém je ke mně doktoři radši pustili.
Dnes už se mi o tom mluví relativně dobře, ale rok po probuzení, kdy jsme já ani nikdo v okolí nevěděli, co se mi stalo, bych se nechtěl potkat. Se vším jsem se srovnával těžce a pro moje nejbližší okolí to muselo být ještě horší.
Od té doby jsem někdo jiný.
Narodil jsem se 16. února 1985, stejně jako Valentino Rossi, ale nové narozeniny slavím 8. ledna. Ten den jsem se rozsekal, protože jsem chtěl vyhrát Rallye Dakar.
Tenhle závod pro mě byl při všech čtyřech účastech na motorce o snaze překonat sebe i ostatní.
2015 – dvacáté místo, druhý nováček. 2016 – zlomená pánev. 2017 – jedenácté místo a první netovární závodník. 2018 – totálka.
Byla to moje hloupost. Byl jsem ovlivněný společností. Ta tě uzná, jen když tě s někým porovná. Přistoupíš na to, tak soutěžíš. Jel jsem srdcem. Hlavu jsem k němu přidal jen jednou a byl z toho nejlepší výsledek. Většinou jsem se ale den co den sázel na Dakaru se zubatou. Když si pro mě přišla, a pak si to rozmyslela, něco se ve mně hnulo. Přišel jsem na to, že moje dokazování si vlastní hodnoty může být i o něčem mnohem důležitějším.
O přátelství.
V roce 2021 jsem se na trať Dakaru vrátil a bylo mi jedno, kolikátý budu.
Jel jsem pro radost v doprovodu kamaráda Petra Vlčka. Domluvili jsme se, že v rámci nové kategorie „Classic“ pro historická auta vyrobená do roku 2000 dostaneme do cíle škodovku – legendární model 130 LR.
Já jako řidič, který to s auty moc neumí, Petr jako navigátor, který se neorientuje v mapách.
Projekt „Škodovkou na Dakar“ je moje memento.
Šel jsem do toho kvůli svým dětem. Chtěl jsem klukům ukázat, že jejich táta uskuteční nějaký nápad. Že někde jednou bude zapsaný jako ten, kdo jako první dokončí nejtěžší rallye světa s autem, s nímž si to nikdo neuměl představit.
Že když se spojí dva kámoši, dokážou věc, které nikdo nevěřil.
Můj psycholog to přirovnal k poutu po zážitcích z války. Máš spřízněnou duši, co radši umře, než aby tě někdo trefil do zad. Vidíš toho druhého, jak jde do pekla, a jdeš za ním, protože jen tak je šance, že projdete. Stačí společný cíl a důvěra, kdy v tom nikdy nejsi sám.
Vztah, který prověří Dakar, je zkrátka jiný.
V roce 2012 jsem to ještě nevěděl. Nevěděl to ani Vašek Růžička. Oba jsme k tomu ale podvědomě směřovali.
Dorazili jsme do Ushuaii, do nejjižnějšího místa Argentiny, a podívali se na rozcestník, kde bylo napsáno: Buenos Aires – 2700 kilometrů.
„Jedeme na steak.“ Uvažovali jsme stejně. Intuitivně.
Přitom to, že spolu na motorce projedeme Jižní Ameriku, vzniklo v době, kdy jsme se znali jen z pár setkání u našich společných známých. Jednou, cestou do Pardubic na vysokoškolskou přednášku, jsem měl chvíli čas, tak jsem ho pozval na kafe. Za půl hodiny jsme se na všem domluvili, za další týden jsme naložili motorky a poslali je i sebe přes půl světa.
Mě to tehdy táhlo na cesty. Byl jsem kluk bez závazků. Táta mi koupil nadupanou Suzuki Hayabusa a já s ní jezdil dragstery – závody na letišti, kde tě čeká jen čtyři sta metrů rovně a jde ti o maximální rychlost. Těch sedm sekund je docela intenzivní rauš, ale vykašlal jsem se na to, hledal jsem něco jiného. Vašek to měl jinak. Vedl firmu se sto dvaceti zaměstnanci a měl dvě malé děti. Původně chtěl vypadnout maximálně na deset dní.
Plán byl přejet z Chile do Argentiny a zpět. Rozhodli jsme se pro trip bez map a bez navigace. Projeli jsme Patagonii stylem, kdy jsme dorazili na křižovatku a vydali se tam, kde zrovna líp svítilo sluníčko. Nejdřív támhle, pak támhle.
Ne, nechtělo se nám končit. Nakonec jsme na cestách vydrželi tři měsíce.
Projeli jsme kontinent až do Kolumbie a odtamtud jsme poslali motorky do USA. Přeletěli jsme na Floridu a pokračovali do Jižní Karolíny, kde jsem měl poruchu. Takhle jsem poznal „Anděla“. Petra Vlčka, bývalého švagra Vaškovy ségry, který má prostřední jméno Angelo a v Charlestonu provozuje velký obchod s vybavením na surfing. Nikdy mě neviděl, ale hned mě vzal k sobě domů, dal mi klíče od své motorky, moji odvezl do servisu a večer nás vzal na večeři. Ohromilo mě to.
Původně jsem chtěl jet dál, až na Aljašku, pak do Vladivostoku, a následně domů přes Asii. S těmahle chlapama mi ale bylo tak dobře, že už jsem neměl potřebu pokračovat.
Petr a Vašek jsou dodnes moji největší, a zároveň skoro jediní kámoši. S prvním mě spojil začátek cesty, s druhým její konec.
To, co pro sebe znamenáme, navíc prověřil Dakar.
Za necelé tři roky jsme se tam společně dostali z úplné nuly. Petr jel stejně jako já čtyřikrát na motorce a pak mi dělal navigátora ve škodovce, Vašek pomáhal jako sponzor a člen doprovodnýho týmu.
Hlavně s Petrem mám úplně jiný vztah. Kdyby potřeboval, dám mu snad i svoji kouli, protože on by to udělal taky. Když jsme se potkali, byl to náš osudový den. Sedli jsme si natolik, že se nemusíme vůbec vidět, ale stejně o sobě víme. Žije za oceánem a tak často se nepotkáme, o to intenzivnější pak všechno je. Někdy mám nutkání prostě sednout na letadlo, objevit se neohlášeně v jeho shopu, vrazit mu do ruky flašku a říct mu, ať zavře, protože jdeme chlastat.
Umíme se vzájemně nadchnout, asi jsme se každý po svém trochu hledali, chtěli se otestovat a vzájemné setkání nás v tom podpořilo.
Umožnil nám to Dakar, který odhaluje pravou tvář člověka.
Přijde problém. Teplo, zima, bolesti hlavy, vyčerpání těla, spánková deprivace. Někdo se pod tlakem rozsype na prach a vzdá to, další se pokusí to zvládnout s ostatními. To druhý lidi spojí. Vyprávím to s vědomím, že to nemusíš pochopit, protože už není běžný zažívat momenty, kdy nepřemýšlíš a stejně hned víš, na čem jsi.
Myslíš si, že máš kamaráda, ale pak přijde vyhrocená situace a zjistíš, že opak je pravdou.
Když mi praskla při nehodě 2016 pánev, můj tehdejší trenér mi ani nebyl schopný přinést do nemocnice pas kvůli operaci. Řekl jen, že tohle mě neučil, a nic neudělal. Hotovo. Od té doby jsme se nebavili, ani slovo.
Nic. Nechci. Tak to je.
V těchhle chvílích neznám devadesát procent. Buď někde jsi, nebo nejsi. Nehraju na věty typu „ano, ale jen za určitých podmínek“. Je to přirozená selekce jako v přírodě. Smečka jde na lov, půlka vycouvá, půlka jde do boje. Stejný je to při rvačce v hospodě. V tu chvíli poznáš, kdo je opravdu s tebou a kdo jen kouká, jak tě ostatní mlátí. Jsme tři, jich je deset. No a co. Prostě jsem kámoš, tak budu bitej.
Ve svém životě si kvůli tomuhle nastavení jdu pro výrazné momenty.
Proto mám od roku 2015 nutkání vracet se pořád na Dakar. Tam poznám to dobrý i to zlý. Život i smrt. Všechno, co potřebuju.
Je ve mně hodně pocitů a témat, u kterejch bych si utřel slzičku.
A pak další, kdy bych nejradši vytáhnul nůž a poslal ho někomu do žeber.
Klid, čára, smrt. Tohle moje nastavení umí leckoho vyděsit. Lidi mám rád, nebo je nesnáším, stejně jako oni mě.
Platí to i na Dakaru. Závodníky uznávám, respektuju a obdivuju – vždycky aspoň jedno z toho. Nehledě na sportovní úroveň si tam každý plní svůj sen. Naopak pořadatelé mě serou.
Když jste na trati, je nejtěžší rallye světa největší vášeň, ale okolo ní se točí špinavej byznys. Lidi z agentury ASO ho v mých očích dělají špatně. Stejně organizují i cyklistickou Tour de France a maraton v Paříži, všude se chovají jako svině. Můj táta mě v tomhle názoru brzdí a radí, ať se i od nich snažím co nejvíc naučit, protože mají vždycky vyprodáno.
Neumím mít jeho nadhled.
Jasný, pořadatelé nikoho nenutí jezdit v poušti v extrémních podmínkách, všichni si za to dokonce platíme velký peníze, aby to šlo. Jsme dospělí a riskujeme naprosto vědomě. Zároveň jim vyčítám, že ze smrti udělali součást hry. Oficiálně umřelo sedmadvacet závodníků. Pokud se počítá i doprovod, je to třikrát víc.
Mezi ty, co to odnesli, jsem měl patřit i já.
Dakar se pod vlivem ASO za posledních patnáct let hodně změnil. Začalo se jezdit strašně rychle a od pouštní rallye se všechno posunulo směrem k formuli 1.
Nevadí mi rychlost, ani náhodou. Vadí mi, když není úměrně tomu nastavena i technická obtížnost trati.
Zažil jsem ročníky, kdy se jezdilo v Jižní Americe, a trať byla postavena tak, aby mohli všichni jezdit extrémně rychle, průměry motorek v etapách se dostaly i přes sto dvacet kilometrů za hodinu.
V jednom z nejtěžších terénů světa, chápete?
Organizátoři se to snažili kompenzovat snížením výkonu motorek, ale právě tohle způsobilo, že se začalo ještě víc riskovat, každý z toho chtěl dostat co nejvíc. Já byl úplně jasnej. Jel jsem totální hranu a o pět centimetrů minul překážku, která mohla způsobit fatální pád. Jak jsem zareagoval? Nijak. Nijak, protože kdybych nad tím dvě vteřiny přemýšlel, u další hraniční situace se zabiju.
Dřív jsem tyhle věci chladnokrevně vypustil.
Prostě jsem věřil, že mi to vyjde, abych si nemusel vyčítat blbě projetou zatáčku, kde jsem ztratil dvě vteřiny. Protože když je na Dakaru takových míst deset tisíc a ty jedeš na výsledek, dělá to ve finále strašně moc.
Pořád se jede o vteřiny a rozhoduje, jestli jedeš v soukromém, nebo v továrním týmu. V prvním případě vytáhneš z mašiny sto sedmdesát, ve druhým dvě stě.
Moji soupeři měli vždycky nejen vyšší výkon, ale taky informace o trati. Každý člověk je uplatitelný, je to otázka času a peněz. Jedeš nadoraz s tím, že netušíš, co je za horizontem, tovární piloti díky informacím ze satelitních map vědí, že je tam rovina, a profrčí to. Zatímco já musím stejně jako další kluci na „sériovkách“ zpomalit, kouknout se, kam jedeme, a stojí nás to minutu nebo dvě.
Vzal jsem si itinerář a začernil v něm místa, kde bylo značené nebezpečí. Letěl jsem jak šílenec.
Hned v roce 2016 jsem si ověřil v praxi, že ASO kryje podvody velkých týmů. Obě strany na tom vydělávají. Prvním jde o image, druhým o výsledky, aby na to společně natahali sponzory. Všichni jsou pak spokojený.
Není to čistý, ale jsou to právě peníze, který z toho dělají továrnu a světovou show.
V šesté etapě se jelo okolo největší solné pláně na světě Salar d'Uyuni a pohyboval jsem se někde na hranici dvacátého místa. Trať vedla po prašné cestě, kde tě prostě museli ostatní předjet, pokud chtěli před tebe. Ten den jsem ve dvou zatáčkách tak zariskoval, že jsem málem zdechnul, i dneska bych ta místa přesně poznal.
Dorazil jsem na poslední tankovačku a najednou vidím, že tam stojí tři lidi z jedné stáje, kteří startovali za mnou a nepředjeli mě. Prostě si to někde zkrátili. Věděli, že to vím. Sborově jsme mlčeli. Ti kluci za to ve finále nemohli, jen dělali svoji práci a plnili příkazy toho, kdo je platil.
Měl jsem chuť vyjet ven z trati, aby mě diskvalifikovali. Ptal jsem se sám sebe, proč se namáhám, a v dalších etapách jsem se rozhodl o to víc riskovat. Za čtyři dny jsem si zlomil pánev.
Top desítka v roce 2017, kdy startovalo sto šedesát motorek a trať měřila deset tisíc kilometrů, mi utekla o sedmadvacet sekund. Ještě před poslední etapou, která měla deset kilometrů, to bylo dvaačtyřicet vteřin. Přede mnou byly jen „továrny“ a já si řekl, že to zlomím. Vzal jsem si itinerář a začernil v něm místa, kde bylo značené nebezpečí.
Letěl jsem jak šílenec. Momenty, kdy mě dělil jen kousek od průseru, pro mě přestaly existovat. Až v cíli mi došlo, co jsem opravdu udělal, a složil jsem se z toho. Napsal jsem pak na facebook, že nevím, jestli po téhle zkušenosti ještě někdy pojedu závod. Intuice mi asi naznačovala, že toho už bylo dost.
Na Dakaru se totiž před ohrožením neschováte. Oficiálně jsou tři druhy výstrahy a každá chyba může být fatální.
Jeden vykřičník – obvykle kameny nebo vyjeté a ztvrdlé koleje od auta.
Dva vykřičníky – místo, třeba díra, které při troše štěstí projedete stopadesátkou a nepoznáte to, ale pokud máte smůlu, můžete jet i dvacítkou a rozbijete se.
Tři vykřičníky – masakr, pokud to budete ignorovat. Třeba hrana před vyschlým korytem řeky, která je násobně větší než Labe. Přijedete ke břehu, pod sebou máte díru a dole kamení. Když nedobrzdíte, začnete se modlit i v případě, že jste ateista. Jednou se mi to stalo. Přede mnou byl sešup a já minul bod, kde se dala najít cesta. Padal jsem asi deset metrů, držel jsem motorku mezi nohama a věřil materiláu. Jakmile jsem dopadnul do bahna, přidal jsem plnej výkon, abych tam nezapadnul. Když nevíš co, řeš to plynem. A pak děkuj mechanikovi, co ti přes noc připravoval tlumiče, protože to udělal pořádně a zachránil ti život.
Podobných momentů se stane na Dakaru každý den několik, jen se o nich nemluví, dokud si nevytáhneš černýho Petra.
Jako já.
Špatná chvíle, špatný místo. Všechno bylo tak špatný, že ani teď někteří lidi nechápou, jak to, že jsem přežil. Poškození bylo velké. Utržené karotidy, čtyři zlomené obratle, z toho i ten označovaný jako C2, kde je dýchací centrum. Kus rozdrcené páteře mi ucpal pravou hemisféru a způsobil velký otok mozku. Půl minuty mi netlouklo srdce.
Když jdu dnes na magnetickou rezonanci, doktoři se ptají, jestli jsem opravdu dorazil po svých.
Rok jsem netušil, k čemu došlo. A v další sezoně jsem jel na Dakar nejen jako manažer našeho rodinného týmu, ale jako někdo, kdo se chce všechno dovědět.
S lidmi, kteří mě zachránili, se jako první sešel Anděl a řekl mi o tom až po týdnu, kdy viděl, že bych to mohl vstřebat. Bylo to neskutečně silné.
Přetočil jsem se a zapíchnul se v rychlosti sto pět kilometrů v hodině na pár metrech hlavou do země.
Jako první ke mně přiběhli táta se synem, původně z Jihoafrické republiky, ale trvale žili ve Státech, v Montaně. Rozbil jsem se jim před očima a hned mě začali resuscitovat. Popsali mi, že se všechno stalo na písčitý cestě s malejma vlnkama. Jel jsem moc rychle, a ještě rychleji jsem se zastavil. V písku byla zafoukaná betonová patka sloupu, kterej už tam nebyl. Motorka se v tomhle terénu boří asi deset čísel pod povrch a já si vybral stopu, kterou ještě nikdo nejel. Předek překážku přejel, ale zadek to vystřelilo. Přetočil jsem se a zapíchnul se v rychlosti sto pět kilometrů v hodině na pár metrech hlavou do země.
Zezadu do mě vlítla motorka, která mi rozdrtila záda.
Tihle dva lidi mi dávali, co mohli, dokud nedorazila helikoptéra. Dakar garantuje doletovou vzdálenost sedm minut, ale pro mě se dostali až za půl hodiny. Pořadatel ASO sice zaznamenal čtyři hlášení ze satelitního telefonu, ale vysrali se na mě.
Doktor dostal hlášení pozdě, pak u mě byl za dvě minuty. Vybavil si tu situaci hned, jakmile jsem ho našel, abych mu poděkoval. Přinesl jsem mu lahev slivovice, a nakonec jsme z ní velkou část hned vypili, protože když mě viděl, nechápal. Dělá přes dvacet let záchranáře, skoro každý den potkává lidi, co nakonec umřou. Prý mu stačí, když se někomu podívá pod víčko, a pozná, co se stane. „Tys měl umřít, ale teď tady stojíš a směješ se.“ Rozpovídal se…
Prý mě v helikoptéře třikrát resuscitoval.
Pak dostal povel od ASO, aby mě přeložil do sanitky, která mě měla vézt sedm hodin do nemocnice. Věděl, že jsem na kaši, a na své triko mě přepravil vrtulníkem na nejlepší soukromou kliniku v Limě, prý na jediné místo, kde mi mohli pomoct.
Kvůli tomu, že se na mě nevykašlal, naštval pořadatele, bez jeho zabezpečení museli ten den zkrátit etapu. Tohle pro ně byla větší starost než to, jestli přežiju. ASO si mě ale ještě ten den prokleplo a zjistilo, že náklady na lékařskou péči nepokryjou ani moje tři pojistky. Dali tátovi, který za mnou dorazil prvním letadlem, k podpisu papíry, kterým vůbec nerozuměl. Naštěstí ještě předtím dorazila paní z české ambasády, přeložila to a nestačila se divit. Byl to příkaz k převozu do jiného zařízení. Nechtěli na mě nic doplácet, rozhodli se, že mě nechají osudu. Doktor, který mě operoval, byl ale frajer, takže všechno zatrhnul. Nikdo se mě nesměl ani dotknout, než aby mě na lehátku převezli na magnetickou rezonanci, to radši přesunuli přístroj za mnou na pokoj.
V tomhle kontextu musím říct, že mě zklamalo chování Dukly. Sama mi v roce 2017 nabídla spolupráci, propůjčil jsem jí své jméno, dal jsem si na motorku její samolepku a nic jsem za to nechtěl. Měl jsem jedinou podmínku, a to tu, že když se někde rozbiju, postarají se o mě, protože mají nejlepší doktory. Když se to stalo, věděl to celý svět, ale oni ani nezvedli telefon, ani nenapsali mail. Tuhle neprofesionální ostudu jsem armádnímu klubu neodpustil. Možná to byla chyba jednotlivce, s nímž jsem to řešil, ale myslím si o tom své.
Manželka Tereza, která dorazila další den, tak hned musela řešit, co se mnou dál bude. V jedné diskusi na internetu si přečetla, že někdo doporučuje v nemocnici Na Homolce pana profesora Jiřího Chroboka. Můj tým mu ze zoufalství zavolal na pevnou linku, on náhodou seděl ráno v kanceláři u kafe, a aniž jsme věděli, co je to za kapacitu, řekl, že pokud bude třeba, přiletí mě odoperovat. Moje snímky konzultoval s Limou a tamního amerického chirurga znal z nějakého sympozia. Vysvětlil mojí ženě, že jsem v nejlepších rukách.
S odstupem několika měsíců nám přišel účet na sto padesát tisíc euro. Ale co. Chodím, žiju.
Mám ale spoustu pavouků ve skříni a některé věci jsou pro mě příliš osobní.
Takže jakmile jsem tohle všechno zjistil, hrozně jsem se ožral a šel hledat šéfa Dakaru, abych si to s ním vyříkal. Byl jsem ubrečenej a věděl jsem, že když udělám problém, deset let mě na rallye nepustí. Proto jsem chtěl konfrontovat přímo ředitele Etienna Lavigneho, aby to za to stálo. Měl jsem sto chutí si s ním všechno vyříkat. A kdyby to nešlo slovně, asi bych se neudržel.
Jenže ten večer jsem ho nepotkal, povedlo se mi to až po konci soutěže.
Šli jsme s týmem na letišti do salonku. Já, moje manželka, mechanici. Lavigne tam byl taky, sednul si naproti mně, pozdravil úplně vysmátej a já na něj jen koukal. Bez ničeho. Nikdo si nedovolil ani ceknout, všichni se jen modlili, aby mi necvaklo v hlavě. Udržel jsem se, za těch pár dní jsem si to zpracoval jinak.
Je to ale první a poslední člověk v životě, kterého jsem proklel.
Když se něco stane, zůstane ti jen rodina a nejbližší kamarádi. Takhle to funguje.
Ztratíš kontakty s lidmi, kteří to s tebou nemyslí čistě, a zůstaneš jen s těmi, kteří tě mají rádi. Petr za mnou přijel hned první den po převozu z Limy do Prahy. Z metráku jsem zhubnul na třiapadesát kilo. Byl jsem ležák, všechny hnáty svázaný. Koktal jsem jak retard, reagoval jsem jako tříleté dítě.
Kámoš přesto dorazil, jen aby mě viděl.
Tohle člověku vytříbí priority.
Po nehodě jsem hodně závislý na dětech. Vždycky jsem je miloval, ale teď je to o dost intenzivnější. Chtěl bych mít se svými syny stejně dobrý vztah, jako mám já sám s tátou. Sice vždycky hodně pracoval a neměl na mě čas, protože v roce 1990 založil firmu Stavební keramika, vypiplal si ji a je s ní maximálně spjatý, ale vedle toho mě zvládnul vychovat s respektem a otevřeně.
Zdůrazňoval mi, že chlap má být chlap. Když něco řekne, tak to platí. Budeš mít zakázku, špatně ji spočítáš a proděláš na ní, ale uděláš ji, protože jedině to tě naučí postavit se problémům čelem a příště to udělat líp. Tak to učím i svoje kluky. Nelži, radši něco udělej blbě. Všichni můžeme udělat chyby, ale nemůžeme intrikovat.
Dodnes spolu skvěle vycházíme. Rádi se sejdeme, popijeme, vykouříme doutník, pobavíme se o ženských.
Nehodou naopak utrpěl můj vztah s manželkou. Oba víme, že se pro nás všechno změnilo.
Je to o úhlu pohledu.
Všichni se zaměřují na moji páteř. Moje fyzioterapeutka zná kromě mě jen jednoho člověka s poškozeným obratlem C2, který svůj úraz přežil. Ten druhý ovládá invalidní vozík pomocí dechu, takže když viděla moje snímky z magnetické rezonance, prý čtrnáct dní brečela. Trvalé následky mi napsaly i největší kapacity – profesor Pavel Kolář a profesor Chrobok. Kdybyste mě mezi ledvinami a krkem píchnuli nožem do zad, nepoznal bych to. V těchhle místech nic necítím.
Tereza ale vnímá moje vnitřní zranění, které není vidět. Když mě probouzeli z umělého spánku, připravoval terapeut ženu na to, že ji třeba už nikdy nepoznám. První rok jsem v sobě vůbec nic neměl vyřešený. Nevěděl jsem, co se sebou, nerozuměl jsem si. Dva měsíce mi chutnala sůl jako cukr a cukr jako sůl. Podobně prohozené jsem to měl uvnitř, v duši.
Ani dnes nejsem stejný člověk jako před nehodou.
Tak jako se primář z neurochirurgie divil tomu, že normálně funguju, včetně erekce, nechápu já sám sebe. Jinak rozlišuju city, jinak reaguju, mám jiné priority. Vždycky jsem byl cholerik, ale teď jsem výbušný. Někdy neumím pochopit, když mají ostatní něco jinak.
Manželka to vidí z první ruky. Když mě po comebacku na Dakar nechtěli pořadatelé pustit do prostoru, kde se gratulovalo vítězům, ačkoliv jsem do té zóny jako manažer týmu mohl, museli mě přijít uklidnit dva policajti. Těsně za mnou stála Tereza. Vyčítala mi, jak jsem se choval, protože to všichni viděli, ale v mých očích to bylo dobře.
Jen ať si všichni uvědomí, že si se mnou nemají hrát.
Se ženou se o mé změně moc nedokážeme bavit.
Předtím jsme byli v pohodě. Pak mávnul kouzelný proutek a oba jsme se ztratili. Kdybychom společně dokázali pojmenovat jasný bod, zvládneme s tím pracovat, ale spíš se hledáme. Manželka možná navrhuje řešení, ale já ho nepřijímám. Tereza je přitom skvělá ženská, ale teď má pocit, že je ze hry, připadá si jako pátý kolo u vozu.
Neskrývám totiž, že pro mě jsou teď na prvním místě Alex a Oliver. Chci jim být nablízku, moje poslání je vychovat z nich čestné a dobré lidi, kteří budou znát jazyky, budou cestovat, budou znát přírodu a budou vyrovnaní a sebevědomí. Manželka i já vidíme, že život prochází vývojem a vztah taky, je to normální. U nás je to ale podmíněné extrémními věcmi, které je složité vstřebat.
Tím, že jsem k sobě neúměrně tvrdý, to přenáším na ostatní.
Jeden můj kámoš řekl, že od nehody ve vyhrocených situacích reaguju jako toulavej pes.
„Co nemůžeš sežrat nebo ošukat, to pochčiješ a pak zdrhneš.“
Měl pravdu, jsem obrovský sobec. Já, já, já.
Dohnal jsem to do bodu, kdy se mnou měl být konec, nějakou náhodou jsem přežil, změnil jsem se, a má to vliv na život celé rodiny. Táta od mámy dva roky po nehodě odešel. Všechno to, co se se mnou v souvislosti s Dakarem stalo, je rozdělilo.
To, o čem mluvím, se u nás ukáže vždycky 8. ledna.
Je to pro mě kritické datum i s tím, že si ten den vzpomene jen někdo. Moje máma dodnes nepřijala, že slavím narozeniny, protože mě fyzicky porodila 16. února. Chce to dostat z hlavy. Podobně jako Tereza, ve které se to pere.
Táta na to naopak přistoupil hned první rok, bez úsměvu. Neptal se. Přijal to a pochopil, o co mi jde.
Paradoxem všeho, co jsem prožil jako ten, kdo byl schopný se kvůli úspěchu zabít, je to, že neumím jezdit na motorce. Dostal jsem se k rallye až v šestadvaceti letech, nikdy jsem se pořádně nenaučil správnou techniku a nebudu o sobě tvrdit opak.
Všechno jsem urval silou.
Trénoval jsem, abych se fyzicky maximálně zpevnil a abych si připadal nerozbitný. Moje tělo si myslelo, že vydržím všechno. Všechno! Dřel jsem proto, abych zkrátil čas pro povely mozku na nejmenší možnou míru. Povolit, přidat, všechno jelo automaticky. Bez emocí, bez zvýšení tepovky. Moje tělo fungovalo jako mašina, která uměla vydržet extrémní podmínky s minimálním přísunem energie. Tohle je princip Dakaru, s lidským organismem je to jako s motorem. Když máš palivo, máš i výkon, ale zásadní je dostat ho ze sebe i s omezenými možnostmi.
Díky tomuhle uvažování jsem rok a půl po první myšlence na Dakar patřil k elitě.
Lidi ze světa si mě zapamatovali. Na prvních závodech mě míjeli a viděli, jak mezi etapami nocuju vedle motorky, abych ušetřil za hotel a mohl si místo toho koupit novou gumu. Dokázal jsem jim vždycky stačit. Hned na první pouštní rallye v Tunisu jsem byl sedmý, ačkoliv jsem vůbec neuměl zacházet s navigací. Když jsem za tři roky přijel na závody s kamionem a zázemím, projevily mi zahraniční stáje uznání, protože viděly, že jsem si to vydřel.
K tomu, abych byl výrazný, mě vyhecovali i moji čeští soupeři. Byl jsem pro ně od začátku nula, která mezi nimi nemá co dělat. Jejich pošklebky a kydy mě hnaly k tomu, abych makal jako magor. Představoval jsem si, že i kdybych měl motorku donést do cíle na zádech, budu tam rychleji než oni.
Dojel jsem dva že čtyř Dakarů a vždycky, když o mně říkali, že jsem nejlepší z Čechů, uráželo mě to. Vždyť nás jelo třeba jen pět a já se chtěl srovnávat s lidmi z top ten. Mým cílem bylo ztratit na vítěze vždycky maximálně dvě hodiny. To pro mě bylo známkou kvality.
Když se mi začalo dařit, natvrdo jsem ostatním českým motorkářům řekl, že chci jet jinou ligu než oni. Musel jsem to udělat pro svůj vnitřní pocit uspokojení, protože jsem věděl, že od nich uznání nikdy nezískám.
Neskousli, že jsem dokázal být lepší, a hledali důvody, kvůli kterým by mě mohli shodit.
Tvrdili, že jsem holčička, které to celé zaplatil tatínek.
Jo, táta vybudoval velkou firmu, díky tomu jsem si mohl dovolit přemýšlet o tom, že se na Dakar dostanu, jenže v tomhle světě má peníze každej, kdo do toho chce jít. Já byl ale jeden z mála, kdo nikomu nelezl do prdele a všechno narval do přípravy. Hodně peněz jsem vždycky sehnal od partnerů a kamarádů, rodinu to zároveň stálo vždycky minimálně jeden a půl milionu ročně. Rozdíl mezi ostatními Čechy a mnou byl ten, že oni si za část peněz, které dostali, postavili barák, a já všechno protrénoval.
Na domácí půdě jako by mi to, že jsem byl nejlepší, nebylo odpuštěno.
Po Dakaru 2015 byl z nováčků lepší jen Toby Price, dnes dvojnásobný vítěz. Nikdo z Čechů mi nepřišel podat ruku. Místo toho bylo v jednom týmu po celý závod zakázáno říkat moje jméno, protože Klymčiw prý nosí smůlu. Ze stejného důvodu ani mechanici konkurence nezdravili v depu mého tátu. Dělali, že neexistuju, na rozdíl od desítek kluků ze zahraničních továrních stájí. Včetně Tobyho. Pevně si se mnou plácnul a prohlásil: „Sedíš na tom hrozně, ale máš pořádný koule.“
Tohle je respekt. Když ho máš, může se z tebe stát osobnost. Bez něj tě nezachrání ani všechny prachy světa.
Ještě v lednu 2020 jsem myslel na to, že se na trať Dakaru vrátím i s motorkou.
V zahraničí, kde jsou peníze prostředkem, abys něco dokázal, a ne cílem, za kterým se honíš, vycházím s lidmi v pohodě. Dost dobře to vystihnul pětinásobný vítěz Marc Coma. Po ukončení kariéry dělal sportovního ředitele Dakaru a při návštěvě Prahy pozval pár Čechů na večeři. Včetně mě. Když jel naposledy, já jel poprvé. Moc dobře odlišoval, kdo si zaslouží pozornost kvůli výkonům, a kdo je tolerován, protože má v bivaku pět kamionů se zázemím a jen u ASO utrácí peníze.
Tahle chvíle pro mě byla důležitá a povzbudila můj přístup. Od prvního momentu, co jsem se objevil na Dakaru, se snažím ukázat, že můžu fungovat samostatně. Nezávisle na těch, kteří se tváří, že jsou v českém motorsportu nepostradatelní.
Když jsem zjistil, že bych kvůli spolupráci s velkými domácími stájemi musel platit nesmyslné peníze, založil jsem vlastní tým a hrdě ho pojmenoval Klymčiw Racing. Tohle příjmení mají v celé republice jen čtyři lidi. Můj táta, já a moji synové. Chtěl jsem, aby bylo vidět, kdo dělá výsledky.
Jakmile se mi zadařilo, snažil jsem se navázat užší spolupráci s Autoklubem. Domluvili jsme se, že mě podpoří v přípravě, dali jsme si na to ruku, ale slib porušili. Oni mi přestali brát telefon a já je přestal brát jako partnery. Místo toho jsem si zařídil řeckou licenci, pod kterou jsem jel svůj osudový ročník 2018. Po nehodě mě vystřídal v týmu Američan Skyler Howes, kterému jsem dělal manažera. Zajistil jsem mu servis, jaký bych si udělal já sám, a on dojel celkově devátý. Hned po něm sáhnul bohatý sponzor, podpořil ho pod podmínkou, že půjde do většího týmu, a následně skončil pátý.
Je mi fuk, co si o mně přečtete na určitých motoristických webech, jejichž provoz platí konkrétní firmy, a v diskusních fórech, kde mají konkrétní lidi za úkol mě pomlouvat.
Už tehdy jsem věděl, že nezáleží na podmínkách, ale na tom, jak s nimi naložíte.
Stejně tak mi později bylo jasné, že mi nebude stačit jezdit dál na Dakar jen jako manažer. Ještě v lednu 2020 jsem myslel na to, že se vrátím i s motorkou. S Petrem jsme seděli v depu našeho týmu a plácli jsme si, že společně absolvujeme celu trasu v kategorii Malle Moto, která je především o dobrodružství a původní myšlence rallye. Jede se bez podpůrného týmu a všechno potřebné si vezete s sebou.
Doporučoval mi to i Portugalec Paulo Gonçalves. Frajer chlap, se kterým jsme byli dobří známí. Dojel čtyřikrát v top desítce, jednou byl druhý a vyhrál tři etapy. Na jaře 2019 jsme si při závodech v Maroku dávali čaj v beduínském stanu a on mi vysvětloval, proč přestal jezdit za tovární Hondu. Už neměl potřebu bojovat o vítězství, protože mu doma odrůstaly děti, přestal riskovat a podepsal smlouvu s menším týmem, kterému stačilo, že dojede v desítce. Rozuměl tomu, proč jsem i po pádu myslel na návrat. Zároveň mi doporučil, ať jedu určitě kategorii bez asistence. Říkal, že je to jediná možnost, jak magora ve mně utlumit. Prý mě zbrzdí jedině myšlenka, že když se někde rozbiju, budu si muset motorku opravit sám.
Byl to jeho nápad.
Den poté, co jsme si plácli s Petrem, se Paulo zabil. V sedmé etapě, 12. ledna 2020. Najednou nebyl.
Vzal jsem to jako znamení, že už na Dakaru na motorku nesednu.
Musím se přiznat k tomu, že chci trpět.
Dodnes jsem si neodpustil, že jsem se hnal za něčím tak zbytečným, jako je sláva.
Přitom jsem měl před sebou dar života v podání mých dětí. Největší výhra je to, že mám dva zdravé kluky, a že tu s nimi můžu být. Uvědomil jsem si to až po nehodě. Proto jsem si nejdřív vůbec nechtěl pomáhat. Necvičil jsem, nejedl jsem, nebral jsem prášky na zjemnění cév a na utlumení bolesti. Chtěl jsem, aby se mi memento vrylo co nejvíc do paměti.
Mělo se mi stát osudným, že jsem si nevážil osobního štěstí, ale místo toho jsem přežil svou smrt.
Abych se s tím vyrovnal, musím ještě nejspíš projít několika fázemi. Je to v procesu.
V jednu chvíli jsem se například přesvědčoval o tom, že jsem přijal nějakou rodinnou kletbu. V hlavě jsem si vykonstruoval, že se někomu z mých blízkých mělo něco stát a já to vzal na sebe. Nevím, jestli je to pravda, ale pokud by k tomu někdy v budoucnu mělo dojít, jsem připravený se tomu zase postavit.
Klidně i ve větší míře.
Je samozřejmě i další možnost. Přetvořit to v něco jiného. Takhle jsem se rozhodl vyrazit na Dakar s autem Škoda 130 LR, které mohlo v ročníku 2021 startovat v nové kategorii „Classic“. Každý, komu je kolem čtyřiceti, tenhle model musí znát. Buď jste ho měli v rodině, nebo s ním aspoň jezdil soused.
Původně jsem přemýšlel o Volkswagenu Iltis. Tohle auto vyhrálo ročník 1980 a my ho máme doma v garáži. Byla to ideální volba, ale celé akci chyběl nápad a příběh. Obojí mi naskočilo až ve chvíli, kdy jsem před sebou v zácpě uviděl škodovku. V rádiu zároveň říkali, že značka slaví výročí 125 let.
Jsem patriot, na zahradě mám celoročně vyvěšenou českou vlajku a věděl jsem, že tohle má smysl.
Blázen, který se na Dakaru skoro zabil, se vrátí s automobilovou legendou a navigátora mu bude dělat nejlepší kámoš.
Byl to dokonalý scénář. Jen Anděl nejdřív vzdoroval. Volal jsem mu pořád dokola a kývl až na to, že bude připravený jako záloha pro případ, že nikoho jiného neseženu. Jasně, od té chvíle jsem už parťáka nesháněl, a ještě ten večer jsem mu poslal fotku, jak jede v písku Porsche 911 z roku 1986. Odepsal. „Doufám, že budou startovat a nakopeme jim prdel.“
Petr se nejvíc bál toho, že to otočím na střechu, ale mohl být v klidu. Auto mělo plnohodnotný bezpečnostní rám, bodové pásy i systém na ochranu krku.
Model jsme koupili od Jiřího Kotka, který dřív dělal šéfa Škoda Motorsport. A s tím, abychom se dostali do cíle, nám kromě něj pomohla dakarská legenda Jiří Moskal, pán, který v roce 1988 dojel druhý s kamionem LIAZ.
Petr se navíc coby vyučený automechanik všechno učil právě na stodvacítkách a stotřicítkách. Já v něm ale viděl hlavně parťáka a kamaráda, co mi vždycky pomůže vyhrabat auto zapadlé v písku a rozebere ho v případě potřeby do posledního šroubku.
Obojí bylo potřeba.
Odešla nám převodovka, zničili jsme těsnění pod hlavou motoru, upadlo nám kolo. Škodovka ale všechno zvládla, protože jsme jí věřili. V mých očích měla jednu obrovskou výhodu. Tím, že je skoro celá váha modelu na zadní nápravě, projížděla pískem podobně jako motorka. Stejně jako na ní jsem musel v dunách držet plyn a neubírat. Dakar 2021 pro mě byl závod, ale taky romantika. Dokázali jsme z tohohle auta dostat maximálku sto třicet, ale o tom to nebylo. Trať pro Classic byla o preciznosti při projíždění kontrolami a o tom, že bylo potřeba jet co nejpřesněji podle itineráře, který udával průměrnou rychlost padesát kilometrů v hodině.
Dojeli jsme do cíle devatenáctí z třiadvaceti posádek a mělo to pro nás větší hodnotu než cokoliv dalšího.
Navíc jsme vyhráli jednu etapu, kdy jsme porazili všechny. I Mitsubishi a Mercedesy.
Tipněte si, kdy to bylo. Jo, 8. ledna… Oslavili jsme to v týmu, kde samozřejmě nechyběl ani Vašek.
V téhle partě jsem viděl všechno, i vyhrocené situace, úplně jinak než dřív. Vnímali to i lidi a fandili nám ve velkém. Videa ze závodu měla celkem osmnáct milionů zhlédnutí na sociálních sítích. Hlavně si všichni přáli, abychom vydrželi až do konce.
Hned po návratu domů jsme začali řešit další ročník. Akce „Škodovkou na Dakar“ byla od začátku myšlena jako tříletý projekt a příště pojedeme s novým autem.
První stotřicítku ale neprodám. Chci ji dát do muzea. Někomu, kdo se o ni bude hezky starat a ukáže ostatním, co tohle auto dokázalo. Celá sranda stála asi sedm milionů korun a největší peníze jsem v tom měl já. Kdybych auto prodal, všechno se mi vrátí, ale to nechci.
Dokud se mi z hladu nebudou protáčet panenky, zůstane každému na očích jako relikvie.
Vezmu pak na to místo svoje děti. Budu jim vyprávět, že jsem se vrátil z Dakaru, a následně zpátky na Dakar, díky nim. Nebudu vykládat o tom, jak jsem se snažil vyhrát. Místo toho popíšu, že jsem si vybral společnou cestu s nejlepším kamarádem, na kterou nikdy nezapomenu. A prozradím jim, že symbol čtyřlístku, kterým mi kluci dali najevo, jak mě mají rádi, jsem měl nalepený na helmě.
Abych o nich celou dobu věděl. Abych tím v sobě tenhle kruh uzavřel.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází