Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Říkám to každému na rovinu a řeknu to na rovinu i tady.
Jsem jeden z nejhorších lidí, co poznáte. Proč? Protože asi neznáte moc lidí, co seděli 33 měsíců, přesněji 1019 dnů ve vězení. Já tam seděl. A seděl jsem tam spravedlivě, dostal jsem trest, který jsem si zasloužil.
Nemá cenu to skrývat. Lepší je říct to hned než někdy později. Musím s tím žít, lidé kolem mě tu pravdu znají.
Protože chci, aby každý měl šanci pochopit, jak vysoká cena se za chyby platí, řeknu rovnou i další věc. Řeknu, jak jsem se dozvěděl, že mi umřela máma.
V sobotu jsem měl mít návštěvu. Těšil jsem se stejně jako pokaždé, na co jiného se taky chcete ve vězení těšit?
No a v pátek večer byl sčíták. Sčítací prověrka početního stavu. Ve tři čtvrtě na devět všichni vězni nastoupí před celu a kontrolují se počty. Pokud sedí, dobrý. Pokud nesedí, průšvih.
Tehdy seděly.
Dozorci prošli celé patro, a přesto se pak jeden vrátil. „Kašpárek je kdo?“ Přihlásil jsem se. „Zítra nemáte návštěvu.“ Divil jsem se, ptal jsem se proč.
„Umřela vám máma.“
Takhle mi to oznámil. Bez emocí. Před všemi lidmi, před nastoupeným vězením. Co si v takovou chvíli můžete myslet? Že to je blbost… Vždyť já nevěděl, že by byla nemocná. Vůbec nic jsem netušil.
Šel jsem na pokoj, sedl si na postel a cítil, že na mě zbylých osmnáct chlapů v cimře zírá. Že čekají, co bude. A já tu informaci pořád neuměl zpracovat. Znal jsem ji, ale nechápal jsem ji. Dokud nepřišla za pár minut vychovatelka, nevzala mě do kanceláře a celé mi to nezopakovala.
Tehdy se definitivně změnilo úplně všechno. Zbylo totální dno. Vidíš to, ty debile, ani jsi poslední roky nebyl se svojí mámou.
Už to nikdy nevrátím.
Ve Spartě jako trenér od kluků chci, aby se chovali jako profesionálové. A oni to plní. Jsou to profesionálové, kteří za svůj profesionální přístup neberou peníze. Nebavíme se totiž o fotbale, ani o hokeji.
Bavíme se o florbale. O sportu, ve kterém se trénuje každý den a o víkendu máte zápas. O sportu, který vám sebere čas na rodinu, kterému musíte přizpůsobit svůj život a neplatí zde rovnítko, že za odvedenou práci dostanete výplatu. I v nejlepších mužstvech ligy bere dvacet tisíc třeba jeden hráč a to musí být v reprezentaci. Dalších pár může dosáhnout na částky kolem pěti tisíc měsíčně, či se jim kluby snaží vypomoct s bydlením, studiem či zajištěním práce.
Ani ten nejlépe placený borec v ČR si pouze florbalem rozhodně nevydělá na život v Praze. Zbytek mančaftu musí být vděčný za luxus v podobě vybavení zdarma. Ani to není málo. Ale pořád je to málo v porovnání s jinými sporty u nás.
A přesto chci od těch kluků profesionalitu a maximální nasazení trénink co trénink. Chci, aby to právě na tréninku byla válka. Žádné, že mi půjdou brečet na rameno, že jim někdo u mantinelu ublížil. Ať si to vyříkají sami.
Aspoň pak nebudou v zápase překvapení.
Mám k těm klukům vztah. Ke každému z nich. Vím, že každý je jiný, každý potřebuje jiný přístup. A proto u mě nezačínají na stejné startovní čáře. To je blbost. Ti nejlepší mají tu startovní pozici posunutou schválně daleko za zbytkem týmu, aby to neměli tak snadné. Aby měli motivaci se neustále zlepšovat. I tohle jim říkám zcela na rovinu, na rovinu s nimi i jednám.
Snažím se u každého především probudit vášeň.
Vášeň, kterou jsme měli na hřišti my. Vášeň, se kterou jsme hráli u nás v Litvínově v tělocvičně mezi tyčemi na šplh. Byla se mnou všude, kde jsem hrál. Díky ní jsem vyhrával, díky ní jsem nesnášel porážky.
Starší generace to tak má pořád a tu mladší to musíme naučit.
Zároveň mám i svůj životní příběh, i ten chci s těmi kluky sdílet. Chci doufat, že díky němu třeba neudělají stejnou blbost jako já. Blbost, že jste na jeden den králem, ale zůstanete celý život blbcem.
Vyrůstal jsem v Litvínově a všechno, co jste o Litvínovu slyšeli, bude nejspíš pravda.
Ano, máme tady chemičku. Ano, máme tady hokej. Ano, i já jsem ho z logiky věci jako kluk hrál a i já jsem doufal, že si jednou zahraju za Vancouver i jinde než za počítačovou klávesnicí. Chodit na zimák bylo tak nějak přirozené.
Až do patnácti. Tehdy jsem si v posledním zápase před letní pauzou zranil koleno a do přípravy na další sezonu už nenastoupil. Nepotřebovali mě, najednou byl Kašpárek navíc.
Bral jsem to tehdy jako křivdu, každý by to bral jako křivdu. Zpětně vím, že to zranění jenom urychlilo nevyhnutelné. Už jsem nehrál první lajnu, už jsem nehrál ani druhou lajnu. Do Litvínova tehdy chodili největší talenti z celé republiky a já jim v jednu chvíli přestal stačit. Takhle jednoduché to je.
Musím to tak brát.
Místo cesty do NHL jsem musel nastoupit cestu k civilnímu zaměstnání.
Mamka chtěla, abych šel do Prahy na Ježkovu konzervatoř. Všichni v rodině mají hudební sluch, jsou nadaní. I já ho mám, odjakživa jsem byl takový komediant. Asi bych se mezi muzikanty neztratil. Daleko víc mě ale zajímala auta.
A tak po základce existovaly dvě varianty. Buď půjdu studovat múzická umění, nebo se budu učit automechanikem.
Měl jsem sen, že se dostanu do Škodovky a budu testovacím řidičem. Vždyť už odmalička jsem jezdil, s čím se dalo. Děda mi půjčil traktor, auto… Neměl jsem konkrétní plán, jak se do fabriky v Mladé Boleslavi dostanu, ale výuční list mi přišel jako dobrý začátek.
Mamka mi to i díky dědově přímluvě nakonec, ostatně jako vždycky všechno, povolila. Jsem nejmladší ze tří sourozenců a odjakživa jsem to měl jednodušší než ségra s bráchou. Musíme si to říct zcela upřímně, mně cestičku dost dlouho šlapal někdo jiný a stačilo mi po ní jít. Klasické rozmazlené dítě. Nafackoval bych si.
Každopádně učňák byl krok vedle i z té prošlapané cesty. Ztráta času. V té době do učení chodily ty opravdu studijně nepoužitelné případy a já mezi nimi byl se svým počátečním nadšením trochu zjevení. Ani nevím, jak jsem tu školu dokončil, ale moc úsilí jsem na to nepotřeboval.
Vždyť já tam šel opravdu kvůli vášni pro auta, známky ze základky by mi stačily asi i na gymnázium. Tedy když nepočítám ty z chování. Byl jsem trochu živější, vždycky středem pozornosti. Kašpárek, ono to jméno docela sedí…
Co jsem dělal za průšvihy? Klukoviny.
Třeba jsme na tělocviku chodili do schodů trakaře. Každý to zná. Nejdřív jsem šel já ze schodů, kamarád mi držel nohy a já byl trakař. Pořád mi s těma nohama cukal, já padal. Když jsme se otočili, cuknul jsem mu taky. Bohužel si vyrazil zuby o schod.
Byla z toho důtka.
Druhou částí trestu bylo opisování nějakých textů v kabinetu. Opisoval jsem, opisoval a najednou bylo po posledním zvonění a já byl pořád zamčený. Tak jsem si otevřel sám, vyrazil jsem dveře. Bral jsem to tak, že je na mně pácháno bezpráví.
Šup a dvojka z chování je na světě. Prostě Kašpárek.
My kluci z Litvínova jsme zkrátka nevydrželi chvíli sedět v klidu. Každý den se mastil hokej za barákem nebo se hrála okýnka. Že to neznáte? Kopačákem nebo tenisákem se trefovaly takové ty průsvity do sklepa. Trefíš, máš pět bodů. Vydrželi jsme kopat hodiny.
Nájemníci tuhle naši zábavu museli milovat.
Konec hokeje pro mě taky znamenal začátek florbalu, to byl rok 1995.
Přesně v té době tu totiž kluci o tři čtyři roky starší než já zakládali gymnaziální ligu. Legendární místní soutěž GFL. Asi znáte z televizních obrazovek Ondru Zamazala. Právě on byl jedním z hlavních arbitrů, statistiků, organizátorů a hráčů v jednom. Nastupovali i pozdější extraligoví hokejisté jako Jarda Hübl, Lukáš Říha, Lukáš Havel nebo Jindra Kotrla. Byl to doslova boom nového sportu, kterému jsme propadli.
Říkali jsme tomu NHL florbalová liga, protože se to hrálo v normální školní tělocvičně mezi žebřinami a právě těmi tyčemi na šplh, občas se do kličky postavil sloup na uchycení volejbalové sítě. Nastupovali jsme tři na tři v poli a gólman za námi měl v ruce normálně hokejku.
Bylo to i podobně tvrdé jako NHL. Rameno v obličeji? Dá se říct, že to bylo čisté a nikoho to nevzrušovalo. Nezapomenu, jak vypadaly naše kotníky, neustále osekané a zafačované. Jo, tohle byl začátek florbalu u nás.
Všechno bylo amatérské, ale absolutně dokonalé. Doteď nevím, jak tehdy Vadim Všetula zařídil pronájmy tělocvičen na celé víkendy. Tehdy to u kantorů snad domluvil zadarmo… Asi to tehdy ještě šlo. Mimochodem, Vadim je dneska trenérem žen florbalového Bivoje Litvínov.
Každopádně my naši ligu žrali úplně maximálně. Existovala disciplinární komise, udělovaly se pokuty, vedly se statistiky. Dokonce jsme měli i sponzora! Strejda měl papírnictví, tak nám dal dva tisíce korun a my si nakoupili trička a udělali z nich dresy.
1.SFC Orks. Je to trochu paradox, ale já tehdy taky chodil do skauta. Takže od toho 1. Skautský Florbalový Club. A Orkové díky hře Dračí doupě, která tehdy, v době bez počítačů, byla hodně populární.
Strejda mohl mít radost, sponzor Papírnictví Kašpárek byl vidět na předních místech tabulky. Vždyť my vyhrávali třeba 82:0. Ředitel gymnázia chtěl, aby mohli hrát i primáni. Děti, co přišly do prváku osmiletky. Snažili jsme se tím výsledkem naznačit, že to není úplně dobrý nápad.
Myslím, že nějakých šedesát kanadských bodů jsem v tom utkání asi měl. Dneska vím, že jsme byli blázni, magoři. Neměli jsme to těm dětem asi dělat. V osmnácti jsme to viděli jinak.
Měli jsme tu zmíněnou vášeň.
Vždyť my jsme tehdy byli ve věku, kdy se chodí na diskotéky, a taky jsme na ně samozřejmě chodili. V devadesátkách jich v Litvínově bylo asi šest, v pátek večer jsme tam přišli a v sobotu ráno šli rovnou z baru do tělocvičny.
Jak říkám, vášeň.
Mimochodem, abych přiblížil, jak moc je to dávno – tehdy jsme si ještě nemohli hrát na hrdiny z Nagana. Ještě jsme nevěděli, že nějaké Nagano vůbec bude. Tak moc je to dávno.
Po pěti letech na základech GFL vzniknul právě i Bivoj, klub, se kterým jsem se později dostal až do nejvyšší české soutěže. Ale o tom ještě budu mluvit.
Stejně jako jste slyšeli stereotypy o Litvínovu, tak jste asi slyšeli stereotypy o devadesátkách. O letech po revoluci.
I na nich je leccos pravdy.
Tady na severu to bylo docela drsný. Chudý kraj, a přesto hodně peněz. V rukách různých mafiánů, lichvářů a podobné sorty lidí. Na diskotékách jsem ty peníze viděl.
Viděl jsem je i u kluků, kteří hráli hokej na světové úrovni a už tehdy je měli. Vždyť spousta z nich se točila kolem ségry, která tehdy byla – a pořád je – nádherná holka.
Mně se ten jejich život prostě hrozně líbil. Chtěl jsem ho mít taky.
Jenže jak? S výučním listem na automechanika, který jsem dostal po praxi v místním dopravním podniku? To jako budu opravovat ty velký, špinavý autobusy? I sen o Škodovce zmizel, otevřeli si tam vlastní střední školu a na mě jaksi nebyli zvědaví.
Zatímco se policisté procházeli a hledali mě po zhasnuté hale v Praze, já slavil gól v Brně…
Být trpělivý, cestu k úspěchu bych si třeba našel. Jenže trpělivost, tu jsem tehdy teda rozhodně neměl. Neviděl jsem se jako chlap s průměrným platem. Mířil jsem výš a dostal jsem příležitost se tam podívat.
Přes známé jsem získal práci obchodního zástupce pro firmu, která dovážela a vyráběla zvukové nosiče. Bylo mi dvacet a já měl v lednu roku 2000 oficiální plat s bonusy přes sto tisíc korun. V Litvínově. Hrozné. Hrozné – a stejně mi ani tohle moc nestačilo.
V té době se prodávalo všechno. Cédéčka, kazety, videokazety. Všichni chtěli erotiku, všichni chtěli hudbu. Vždyť my jeli do Hamburku pro tři sta tisíc nosičů s novým albem místní skupiny Lunetic, a než jsme přejeli hranice republiky, všechno už bylo prodané v předprodeji.
Bláznivá doba.
Bláznivá doba, která nemohla trvat nekonečně dlouho. Zvukové nosiče šly s nástupem internetu postupně ke dnu, peníze se snižovaly, ale moje výdaje rostly. Zvykl jsem si na život na vysoké noze a ten život jsem nedokázal opustit. Uskromnit se.
V té době se moje osobnost roztrojila. Kašpi 1 byl ten litvínovský, kterého znali rodiče. Kašpi 2 byl florbalista a kluk, kterého znali kamarádi. Kašpi 3 měl pronajatý byt v Praze, o kterém nikdo v Litvínově nevěděl.
Když jsem hrál florbal za Bivoj Litvínov, máma na mě byla pyšná. Vím to. Tehdy jsme začínali v nejnižší lize, ale každý rok jsme stoupali o krok nahoru a já v tom jako střelec vždycky hrál důležitou roli. Dařilo se mi, vynikal jsem.
Neuměl jsem ani zlomek toho, co s florbalkou dokážou dnešní kluci. Vždyť naše první hokejky ještě měly dřevěné rukojeti a čepel jsem ohýbal doma nad sporákem. Uměl jsem ale stát ve správnou dobu na správném místě.
Už se málo ví, že tehdy se i oficiální utkání pod unií hrála čtyři proti čtyřem. Jednou jsme takhle v sedmi dorazili na turnaj do Ústí nad Labem a na naší rozcvičce, obvykle začínající pět minut před úvodním vhazováním, koukáme – na place je pět borců z každého týmu. Smáli jsme se sudímu, nakládali mu.
Pak jsme zjistili, že došlo k úpravě pravidel. Prý nám to poslali mailem. Jenže dostat se tehdy na mail taky nebyla úplně samozřejmost a náš vedoucí týmu k němu měl přístup jenom na kolejích na vejšce. Takže si ho během prázdnin nevšiml…
V Bivoji jsme samozřejmě neměli nějaké herní systémy, to v té době měl možná Tatran Střešovice a Pepino Ostrava. Všichni ostatní se to snažili uhrát na týmovost a na šikovnost jednotlivců. My například měli skvělého gólmana, a proto jsme soutěžemi svižně postupovali vzhůru.
Vím, že mamce tehdy udělalo radost, když o mně vyšel článek v lokálních novinách, měla mě za úspěšného syna. Za Ondru, který mrská florbal a má v sobě kořeny ze skauta. Vždyť ona do mých třiceti ani nevěděla, že piju alkohol.
Propálil jí to až kámoš nějak mezi řečí, když za mnou jela do vězení.
Pojďme si trochu představit Kašpiho 3.
Byl to kluk, který se hodně rád bavil a hodně rád byl tím, ke komu se vzhlíží. Proč se k němu vzhlíželo? Protože měl peníze.
Kamarádi, těch pár, kteří mi zůstali, se mi dodnes smějí. Vzpomínají, jak jsem zaplatil tři taxíky a jelo se z Litvínova pařit do Mostu. Co ovšem nevěděli, že to byl jen začátek.
Kašpi 3 podnikal i jiné výlety. Třeba když jsem se v klubu Studio 54 nad ránem domluvil s dalšími lidmi a místo domů odjel taxíkem na letiště. Bylo z toho několik dní na Ibize, na největším párty ostrově Španělska.
Říkal jsem o sobě, že jsem brunejský sultán. Nejhorší na tom je, že jsem tomu snad i sám věřil. Postupem času jsem lhal všude a všem. I sobě. Bylo to hrozný. Hrozný, hrozný, hrozný. Protože jsem žil v neustálé schizofrenii a strachu, co kdy kde praskne.
Vždyť já přijel domů, měl jsem nové boty a mámě jsem musel lhát o jejich ceně. Řekl jsem, že mě stály čtyři stovky, a ona se smála, že si teda žiju. Jenže ve skutečnosti stály tři a půl tisíce. To bych jí nikdy nevysvětlil.
Pozval jsem rodiče do Prahy na oběd a musel jsem se domluvit s číšníkem, abych mohl zaplatit stranou a oni neviděli celkovou částku. Neustále jsem se před někým přetvařoval, snažil se od sebe oddělovat úplně rozdílné světy, ve kterých jsem se pohyboval.
Problém byl, že ty peníze už nebyly legální.
Nechával jsem si například proplatit smlouvy za marketingové plnění, které se nikdy neuskutečnilo. Firma si objednala sto billboardů, my udělali jeden, vyfotili ho a poslali do té společnosti. Dalších 99 se nikdy nevylepilo. Zkrátka podvod.
Nechci se tím obhajovat, ale tehdy se to tak prostě dělalo. Firma potřebovala utratit peníze, tak je utratila za nějaké fiktivní plnění, které se prostě neudálo, a všichni z toho něco měli. A to se bavíme o časech po roce 2000, v oněch devadesátkách to bylo ještě horší.
Spirála se točila a já ji nedokázal zastavit. Nedokázal jsem ji ani zpomalit.
Když zrovna nebyly peníze, začal jsem si je půjčovat. Nejdřív od kamarádů, pak od lichvářů. Už to ani nebyl život, to byl permanentní strach. Protože jsem nemohl splácet, propíchali mi kola u auta, ke kamarádovi Jardovi Kropáčkovi jsem chodil oklikou přes les, aby si na mě náhodou někdo nepočkal.
Byl jsem bez brzd. Už jsem ani nevěděl, kdo mi co napůjčoval, už jsem vytloukal klín klínem.
Naivně jsem si myslel, že si najmu právníky a ti mě z toho průseru vysekají. Jo, to byla taky pěkná blbost. Řekl jsem si, že si vezmu toho nejlepšího. Šel jsem do kanceláře Tomáše Sokola a zaplatil tři čtvrtě milionu. Sedm set padesát tisíc. Myslíte, že jsem ho někdy viděl? Ne. Přidělili mi koncipientku a ta jednoho dne přišla se vzkazem, že za pět milionů by to šlo uhrát na podmínku.
Pět milionů. Pochopitelně mě napadlo, jestli by je nešlo nějak sehnat. Naštěstí nešlo, spadl bych do toho marastu ještě hlouběji.
Místo toho jsem si nechal u známého udělat operaci kotníku, abych měl u soudu omluvu. Napadaly mě neskutečné věci, ale úniku už nebylo. Smyčka se stahovala.
V tu dobu jsem začal hrát v Praze za Spartu, nejvyšší florbalovou ligu. Paradox byl v tom, že tehdy se mi dařilo nejvíc v životě. S hokejkou v ruce jsem dokázal na všechny problémy světa zapomenout, existovalo pro mě jenom hřiště s děrovaným míčkem a soupeřovou brankou.
Čistá hlava.
Kluci kolem mě dlouho nic nevěděli, dlouho se mi všechno dařilo tajit. Jasně, taky jsme spolu vyrazili na pivko po zápasech, dohrát je v hospodě. Ale brunejský sultán jsem pro ně nebyl, v kabině jsem se choval normálně.
Bohužel i tahle bublina musela prasknout.
Jednou mě kriminálka chtěla vyzvednout přímo na tréninku v naší hale na Podvinném mlýně, ale my shodou okolností hráli pondělní dohrávku v Brně. Před televizními kamerami. Zatímco se policisté procházeli po zhasnuté hale v Praze, já slavil gól…
Dal jsem jich tehdy dvaadvacet za sezonu, vyhrál jsem klubové bodování. Spoluhráčům jsem ve svém sebevědomí říkal, že mi mají hodit míček do brankoviště a můžou jít slavit. Právě z prostoru před brankářem padala většina mých gólů, tam jsem úřadoval.
Na hřišti jsem byl zároveň solidní blázen. Vím, že soupeři na mě nebudou vzpomínat v nejlepším. Když nade mnou někdo dominoval šikovností, pomohl jsem si fyzickou silou. Zároveň běda, když někdo ublížil mému mladšímu spoluhráči. Nikdy jsem něco takového jen tak nepřešel.
Podobných maniaků nás tehdy bylo v extralize víc. Unikát byl samozřejmě Michal Bedla Jedlička, který za Tatran nastupoval s půlkou hlavy vyholenou a druhou obarvenou na červeno. Pro lidi jsme vypadali jako zjevení. Jsem ale přesvědčený, že týmu tahle vášeň pomohla.
Nejvíc vždycky ublížíte rodině. Ne sobě, ale ostatním.
První si mě zavolala ségra.
„Brácha, tebe tady po Litvínově hledá kriminálka, prý máš na triku nějaké podvody?“
Pamatuji si, jako by to bylo dneska, jak jsem jí říkal, že vůbec. Že to jsou nějaké prkotiny, že se nic neděje. Prkotiny to byly. Prkotiny v řádech milionů.
Prostě jsem lhal. Do poslední chvíle.
Že jsem ztratil většinu svých rádoby kamarádů, do kterých jsem investoval desetitisíce korun, mě tolik nebolelo. Ostatně ti opravdoví zůstali. Jarda Kropáček a.k.a. Kropy, Ondra Zamazal, mladý Ivan Hlinka, Jirka Švejda a další kluci mě znali ještě jako kluka bez peněz a zůstali se mnou i po tom všem.
Ale rodina to nesla těžce.
Táta mi řekl, že jsem parchant a že si mám pomoci sám. Ať prý nečekám, že mi bude psát dopisy. Švagr řekl, že se mnou nechce nic mít, a tím pádem ani ségra.
Jediná máma mi zbyla. Přes všechny průsery jsem pro ni byl Ondra, kterému by odpustila snad cokoliv. Vždycky by stála za mnou. Klasická mamka, nejhodnější na světě. Právě ona později postupně ostatní přesvědčila, aby s ní za mnou do vězení sem tam někdo přijel.
Vděčím jí za to, že se ke mně moji nejbližší dokázali vrátit. Že mi dali druhou šanci. A díky druhé šanci jsem si mohl spravit svůj vlastní život, když jsem se z vězení vrátil. Dostal jsem zelenou kartu.
Když jsem si vyslechl rozsudek pět a čtvrt roku za podvody v hodnotě tři miliony a sedm set tisíc, vlastně se mi ulevilo. Všechny bubliny popraskaly, všechna moje já se spojila v jedno. Byla to darda, ale musel jsem to přijmout.
Popravdě jsem tušil, že pokud se nezměním ve vězení, tak nikdy.
V tu chvíli vám začnou docházet věci. Zaprvé, bylo úplně kontraproduktivní snažit se oddalovat všechny soudy, protože tím jsem ztratil ještě víc času. Zadruhé, než se dostanete od rozsudku k výkonu trestu, trvá to třeba rok.
Rok, kdy jste naprosto k ničemu.
Víte, že cokoliv začínat vlastně nemá smysl, protože brzy zmizíte za mřížemi. Bylo mi devětadvacet a měl jsem před sebou vidinu pěti let v kriminále. V té době mi to připadalo jako úplná konečná.
Když přišel den D, dva kamarádi mě odvezli do Litoměřic k nástupu trestu.
Zazvoníte na věznici a následuje střet s realitou.
„Co jeeee?“
Dobrý den, jsem Ondřej Kašpárek, mám nástup trestu.
„Dyť je půl třetí, nástupy jsou do tří, kdo se s vámi tady bude dělat? Skvělý.“
Pak se zabouchnou vrata a jste v jiném světě. Ačkoliv svět je asi silné slovo. Jste v bahně, v absolutním bahně.
Od prvního momentu jde veškerá důstojnost stranou. Svléknout! Otočit! Špinavé ústavní oblečení. „A co byste chtěl? Gucciho?“ Chápu, že se s vámi nikdo nebaví, není to škola v přírodě a některé případy jsou spíš zvířata než případy. Ani pro dozorce to není snadné.
Každopádně si pamatuji, že už na té bráně se divili, že jsem takhle dlouhý trest vůbec nastoupil. Že jsem se nepokusil někde zmizet. Očividně se to dělo, ale já byl rozhodnutý si trest odsedět a pokusit se o podmínečné propuštění.
Ve finále mi tohle hodně pomohlo, nedělal jsem žádné obstrukce a díky tomu na mě vězeňská komise koukala docela rozumně.
Například jsem mohl pracovat. Třicet jedna měsíců z těch třiatřiceti jsem mohl něco dělat a věřte mi, že je to ve stereotypních dnech bez náplně velké vysvobození.
I když to bylo přenášení kamenů z louky na louku a zase zpátky. I to jsme dělali, něco si pro nás prostě vymyslet museli. Později jsem se staral o sklad, vydával to fajnové oblečení, v Drahonicích jsem obsluhoval čističku odpadních vod, dostal jsem manuál a lovil bakterie do odměrného válce…
Nakonec jsem skončil na cáchárně, což je ve vězeňské hierarchii asi ta nejprotekčnější pozice. Jste vlastně pomocníkem dozorců. Na tabuli s cedulkami všech odsouzených jsme ty cedulky přesouvali podle toho, kde se kdo zrovna nacházel. Zda v práci, na cele nebo jinde. Tohle už je pozice, která se ostatním odsouzeným moc nelíbí.
Jste kamarádem systému, proti kterému oni bojují.
Se sportem to je ve věznici těžké. Od nějaké doby jsou zakázané posilovny, takže jsem se v kondici musel udržovat různými provizorními způsoby.
A já se v kondici udržovat chtěl.
Měl jsem od kluků zprávy zvenku, že mám v týmu pořád místo. I tohle pro mě bylo strašně důležité. Věděl jsem, že se mám kam vrátit. Že alespoň někam budu patřit. Jedním z důsledků vězení je to, že přijdete o všechno sebevědomí. Nikdy jsem s ním neměl problém, ale to se rychle změnilo. Sport mi ho mohl dodat zpátky.
I proto jsem se snažil na sobě makat. Chtěl jsem třeba běhat. Jenže nebylo kde. Na vycházkovém dvoře na to sice byl prostor, ale když tam vypustí tři sta lidí, tak se mezi nimi těžko proplétáte. Rozhodl jsem se, že tam namaluji běžecké pruhy.
Idea to byla hezká, ale realizace složitější. Nejdřív jsem musel napsat žádost, poslat ji řediteli věznice. Ředitel věznice ji posunul na generální ředitelství. Tam mu to schválili, poslali dopis zpátky a po měsíci jsem měl povolení sehnat si barvu a začít natírat.
Barvu ve vězení nekoupíš, takže ti rodiče zvenku musí poslat nějaké peníze, vychovatel za ně koupí barvu a jde se vítězoslavně na věc. Jsou to dohady na dlouhé lokte, ale ty pruhy jsem tam skutečně namaloval a dodnes jsou na Google maps vidět.
Že bychom pak mohli založit vězeňský běžecký kroužek, se říct nedá, ale pár lidí se chytlo. Ostatní nejdřív nadávali, že se jim zmenšuje prostor, ale časem přestali.
Pro mě to byly dvě výhry zároveň. Zaprvé jsem mohl trénovat. A zadruhé jsem dostal od ředitele pochvalu. Čím víc pochval, tím víc prostoru. Díky tomu, že jsem se choval naprosto vzorně, jsem to dotáhl i k výletům na svobodu.
Mohl jsem věznici na pět dní opustit, což bylo něco neskutečného.
Stejně jako jsou pravdivé stereotypy o Litvínovu a divokých devadesátkách, jsou pravdivé i stereotypy o vězení.
Většinu toho, co uvidíte ve filmu zhuštěné do hodiny a půl, jsem během svých let za mřížemi zažil. Pašování věcí v konečníku, bití, znásilňování. Dokonce i vraždu. Nejsou to věci, které se dějí den co den, ale dějí se.
I já dostal namláceno. Hned na začátku.
Ten chlap si na mě počkal ve sprše a dal mi pěstí přímo na oko. Probral jsem se, šel jsem za dozorcem a on, jestli to chci sepsat. Jasně, že to chci sepsat! „Víte, pane Kašpárku, řeknu vám něco mimo záznam. Sepíšeme to, ten člověk dostane prodloužení už tak nekonečného trestu a přeloží ho jinam. Jenže jeho kamarádi tady zůstanou. A budou si to pamatovat. Jelikož to je známá firma, tak má kamarády všude.“ Pochopil jsem, že to mám nechat být, a už jsem měl klid.
Vycházet s ostatními je samozřejmě základ. Lehké to není. Na cimře o rozměrech devět krát sedm metrů je devatenáct chlapů. Pro představu, z těch devatenácti pracují třeba tři, to aby bylo jasno, jakou má kdo motivaci.
Z těch devatenácti lidí byste si asi ve svobodném životě nevybrali jako spolubydlícího nikoho. Jeden brečí, druhý prdí, třetí si zpívá, čtvrtý chrápe, pátý s šestým se mlátí a sedmý osmého tetuje. Nic moc příjemného to není, vážně ne.
A v tom je ten trest. Je to věznice.
Než jsem nastoupil, sešel jsem se s chlapem, který měl odseděných sedm let. Domluvil mi to můj právník a já dostal alespoň základní povědomí o tom, jak se mám chovat. Nikdy ne povýšeně, nikdy ne ustrašeně. Lehko se to řekne, těžko se to plní.
Poznal jsem různé šmelináře, lidi, kteří seděli za alkohol za volantem. Dá se říct, že měli smůlu. Ale taky jsem poznal vrahy. A feťáky. Feťáci byli nejhorší, protože u nich nikdo nevěděl, co udělají příště. Jsou to lidi, kterým je všechno jedno. Vědí, že ve věznici budou, a pokud ji opustí, tak se do ní vrátí.
Zkuste s nimi vycházet a neštvat je přitom tím, že se snažíte dobře chovat a dosáhnout zkrácení trestu. Moje postavení u dozorců je časem logicky iritovalo. I proto jsem se sem tam vrátil na cimru a obsah mé skříňky ležel na podlaze. Dozorci ji prohledali, protože na mě přišlo nějaké udání. Například, že dealuju drogy. Byla to samozřejmě blbost, ale prověřit to museli.
Setkal jsem se tam s lidmi, kteří se neuměli podepsat. Setkal jsem se tam s lidmi, kteří řešili po konci trestu jedinou otázku. Jestli z té brány zahnou na svobodě doleva, nebo doprava.
Nejhorší na všem ale je ten stereotyp.
Člověk nemá prakticky žádné informace z vnějšího světa, od každého dne jsem si přál jedinou věc. Aby už skončil. Jenže ono to takhle snadno a rychle nejde. Místo toho jsem se převaloval na matraci a nemohl usnout.
Mámu znal v Litvínově snad každý a každý ji měl rád. Byla to ta hodná ženská, která se postarala o cizí děti, které se ztratily v parku. Byla tu vždycky pro nás, ale taky pro všechny ostatní. Dělala si o nás starosti, ale nedovolila, aby dělala starosti ona nám.
Bohužel.
Když jsem seděl, byla organizátorkou návštěv.
Ze zákona může mít vězeň návštěvu tři hodiny měsíčně, může si to rozdělit na dvakrát hodinu a půl. Za vzorné chování, opět, následuje prodloužení třeba na pět hodin měsíčně. Právě máma rozhodovala, kdo za mnou přijede.
Vždycky udělala kalendář, jednou vzala jednoho kamaráda, jindy zase někoho dalšího. Celkem mohlo vždycky přijít pět lidí najednou. Jak jsem říkal, pro mě to samozřejmě vždycky bylo krásné. Krásné a smutné zároveň, protože jednou ta návštěva musela skončit.
A jednou, jednou mamka už nepřijela.
Dozvěděl jsem se to, jak jsem se to dozvěděl, pak mi dali prášky na uklidnění a já tři dny prakticky prospal.
Až později mi ségra řekla, že mamka měla vředy v jícnu a ve střevech, akorát o tom nikomu z nás neřekla. Když jí jeden prasknul, tak si ani nezavolala sanitku. Místo toho zavolala ségru a to už bylo pozdě, vykrvácela.
Doktor prý potom řekl, že kdyby se k ní dostali dřív, zachránili by ji.
Všem pomohla, jenom sobě ne. Dlouho mě to mrzelo, dokonce jsem jí to vyčítal. Říkal jsem si, že to neměla nechat dojít tak daleko. Vždyť by to šlo operovat, nemuselo to být zhoubné. To víte, že jsem nad tím v tom vězení přemýšlel. Pořád. Až později mi došlo, že výčitky jsou hloupost.
Doufal jsem, že mě za všechno to slušné chování pustí alespoň na pohřeb. Nestalo se. V tu chvíli mě to strašně mrzelo, ale zároveň to té věznici asi nemůžu mít za zlé. Prý se báli, že bych se zhroutil, nevím.
Pravda je, že jsem se hroutil dost.
S máminou smrtí se pro mě změnila ještě jedna věc. Poprvé a naposledy mě navštívil švagr a řekl mi jasná pravidla, co se bude dít po mém propuštění. Je to hodně přísný chlap a zároveň hodně úspěšný člověk. Věděl jsem, že u něj mám přesně tuhle jednu šanci a další nepřijde.
Zařídil mi místo ve firmě, kde pracoval, převzal většinu mých dluhů a já je pak splácel jemu. A to byla ta zmíněná zelená karta do nového života.
Moje podmínečné propuštění nastalo po oněch tisíc a devatenácti dnech. Mohlo to být o něco dřív, ale nejprve ho paradoxně zbrzdila amnestie prezidenta Václava Klause, která vězeňskou administrativu dost zahltila, a následně prezidentské volby, které měly stejný efekt.
Nespěchal jsem na to. Pořád byl velký rozdíl, jestli tři roky, nebo pět.
Jediný důvod, proč jsem spěchal, byl florbal.
Kluci dodrželi svoje slovo a drželi mi místo v sestavě Bivoje. Pustili mě 11. března a o den později jsem cestoval k pátému zápasu semifinále druhé nejvyšší ligy v Pardubicích. Nečekejte žádný úžasný příběh, že jsem tehdy rozhodl a byl nejlepším hráčem zápasu. Nebyl, odehrál jsem pár minut a na víc to nebylo. Prohráli jsme. I tak jsem se cítil jako vítěz. Někam jsem patřil, kluci mě přijali.
Vězení je totiž jedna věc – a návrat do společnosti je věc druhá.
Na bráně jsem tehdy nafasoval 3700 korun a to bylo všechno, co jsem měl. Nebýt švagra, nevím, co bych dělal. Jak bych sháněl bydlení? Jak bych sháněl práci? Tohle je na vězení ten možná největší trest. Následná srážka s životem na svobodě.
Roky jsem se budil ve 4:55, kdy jsme měli budíček ve vězení. Ne nějakou příjemnou melodii, kterou si čtyřikrát posunete o pět minut dál. Ale klakson, po kterém musíte vyletět z postele, abyste byli za minutu nastoupení na sčítání.
Roky jsem pak zdravil všechny sekuriťáky v obchodech, protože jsem to měl naučené od dozorců. Ne že by bylo něco špatného na tom pozdravit, ale já se bál, abych neměl kázeňský prohřešek.
Taky jsem si držel poměrně striktní rozpočet.
Poplatil jsem nájem a nechal si tři tisíce měsíčně na život. Stovku na den. Když by měl Kašpi 3 v peněžence tři tisíce, byl by nervózní, že má u sebe málo peněz. Teď to pro mě byl rozpočet, který jsem nemohl překročit, protože jsem potřeboval splatit dluhy.
Některé dluhy nesplatíš nikdy, některé stopy nezahladíš.
Pro některé lidi jsi byl jednou kriminálník a budeš navždycky kriminálník. Nemám to nikomu za zlé. Mohl jsem si to rozmyslet předtím, teď se nebudu litovat.
Jediné, co můžu, je říct to rovnou. Seznámím se s holkou a řeknu jí to na rovinu. Nechci, aby to zjistila časem. Chci mít jasno.
Pořád mám u sebe sešit, do kterého jsem si ve vězení zapisoval.
Listuji stránkami a používám ho na něco, čemu říkám kalibrace. Listuji stránkami a rychle si uvědomím, jak se teď mám dobře. Těžko mě může rozhodit fronta v obchoďáku. Že v ní ztrácím čas? Ztratil jsem 1019 dní.
Zapisoval jsem si do toho sešitu třeba to, kolik jsem dostal dopisů. 895. A kolik jsem jich odeslal. 1191.
Taky jsem si tam poznamenal motta, která mě od té doby provázejí. Je vidět, že jsem přemýšlel i o sportu, protože tam mám nalepenou standardku Tatranu.
Je tam taky vzkaz od mého právníka, dalšího kluka z Litvínova: „Nejsem tady od toho, abych tě soudil a poučoval tě. Ale nemohu si to odpustit. VOLE, ZAMYSLI SE NAD SEBOU, A AŽ VYLEZEŠ, ZAČNI ÚPLNĚ JINAK.“
Vzal jsem si tu radu k srdci.
S Bivojem jsme tenkrát v Pardubicích vypadli a já se ještě na rok vrátil do Sparty.
Bylo to super, rád na to vzpomínám. V útoku jsem tehdy měl dva sedmnáctileté kluky, bráchy, vysloužil jsem si přezdívku Strejda. Vždyť oni dva dohromady byli stejně staří jako já. Nebylo to ode mě herně snad ještě úplně špatné, ale s denním dojížděním z Litvínova to tehdy už déle než tu sezonu nešlo skloubit.
Nechtěl jsem se zase dostat do situace, že budu žít úplně na krev.
Zároveň to poslední, o co bych chtěl přijít, byl florbal. Právě tenhle sport se pro mě stal životní kotvou, něčím, k čemu se vždycky můžu vrátit. A tak jsem pokračoval v Bivoji, což bylo logické. Dokonce jsme tehdy na rok vybojovali extraligu.
Znovu jsem v tom měl všechnu tu vášeň, měli jsme parádní mančaft, kde jeden táhl za druhého, a díky tomu se nám dařilo. Pro mě je parta dodneška základ týmového úspěchu. Kdybych si mohl vybrat tým ze všech českých hráčů, nebudou tam ti z vrcholu bodování. Budou tam ti, kteří chtějí vyhrát.
Každopádně v Litvínově jsem taky měl svoji první trenérskou štaci. Bylo mi šestatřicet a ještě se mi chtělo hrát, ale zároveň jsem se vážně bál, že konec hraní bude konec florbalu. A to jsem si představit nedokázal.
Přijal jsem nabídku, stoupl jsem si na střídačku.
Říkal jsem si to, co si tady v Litvínově říkáme. Hlavně se z toho neposrat. Mimochodem, málo se možná ví, že tohle říkala máma pana Hlinky a on to až následně proslavil. Každopádně já jsem si mohl říkat, co jsem chtěl, ale tu sezonu jsme absolutně nezvládali a moje odvolání bylo vysvobozením. Z pětadvaceti zápasů jsme pod mým vedením vyhráli čtyři.
Vzala to po mně místní legenda, hrající trenér Daniel Hulič „Matador“. I já se vrátil zpátky na hřiště, pomohl zachránit druhou nejvyšší soutěž a bylo hotovo. Moc by mě nepřekvapilo, kdyby tahle epizoda byla koncem mé trenérské kariéry. Když následně zavolal Jarda Berka ze Sparty, že se chce sejít a dát kafe, bral jsem to, jakože se bude vzpomínat na staré časy.
Možná by mi mohli nabídnout žáky, přemítal jsem. A on na mě tehdy vybalil, jestli vezmu chlapy. Áčko. Že jsem jeden z kandidátů, ať představím nějakou svoji vizi, že by se jim to líbilo. Že se známe, že jim lidsky vyhovuju…
Myslel jsem si, že se zbláznil vesmír.
Vím, že dneska bych si ve florbale s průpravou z naší gymnazijní ligy a hokeje moc nezahrál. Tenhle vlak už ujel.
Dneska už nastupují generace kluků a holek, pro které je florbal odmala hlavním sportem a jejich technika s hokejkou je úplně někde jinde, než byla ta naše.
I proto se je snažím koučovat trochu jinak.
Druhou sezonu ve Spartě jsem byl vyhlášený druhým nejlepším florbalovým trenérem v Česku. Neberu to jako svůj úspěch.
Spartu jsem zdědil výborně připravenou od předchůdce a současného sportovního ředitele Jardy Berky, ti kluci měli našprtané herní systémy do posledního detailu a já jim jenom trochu povolil vodítko. Nechal jsem vyniknout jejich kreativitu, dal jsem jim určitou volnost.
A taky spolu se mnou přišel do týmu Milan Garčar. Jeden z nejzkušenějších hráčů u nás a mimochodem taky chlap, se kterým jsme se na hřišti nejednou pěkně poštěkali.
Prý jsem mu jednou zlomil hokejku. Nevím, je to možné. Asi nejdřív seknul do té mojí.
Každopádně je to borec mého ražení. Taky nechce prohrávat, taky v sobě má tu hráčskou vášeň a jde do toho od první do poslední minuty. Právě on mi tohle pomáhá přenášet na dvacetileté kluky, kteří sice mají onu techniku, ale zápal jim občas chybí.
Ne všem samozřejmě.
Vloni jsme hráli v Mladé Boleslavi, což je top klub u nás, a prohráli jsme po jejich obratu těsně před koncem. V kabině bylo docela veselo, radost, že jsme se jim herně vyrovnali.
V tu chvíli se zvednul sedmnáctiletý Matěj Čermák a prohlásil, že je mu předvedená hra někde. Že ho zajímá jenom výsledek. A ten byl špatnej. To mě zaujalo. Takhle se chová osobnost, takhle se chová lídr.
Moje role je v tom, jak tým motivovat. Naučit se taktiku, to není tak složité. Složité je najít ten chtíč. Nechci nikoho k ničemu nutit. Chci, aby to z mých hráčů vycházelo stejně, jako to vycházelo z nás po diskotéce na parketách litvínovské tělocvičny. Tam jsme nepotřebovali trenéra, protože jsme byli dostatečně přísní sami na sebe.
Uměli jsme si to nasazení pohlídat jako parta. Vím, že tohle je věc, která funguje.
Vždycky se snažím mít všechno připravené dopředu a mít to připravené poměrně detailně.
Měl jsem připravený i scénář, co bude, až se dostanu z vězení.
Chtěl jsem vzít mámu na chatu, chtěl jsem jí u toho zahrát jejího oblíbeného Ozzyho Osbourna a skladbu Mama, I´m Coming Home.
Chtěl jsem jí tam všechno říct. Chtěl jsem jí říct, jak se to všechno s mým životem stalo, co všechno jsem pokazil.
Chtěl jsem jí poděkovat, že za mnou do toho vězení jezdila, že na mě nikdy nezanevřela.
Bohužel i tohle byla moje vězeňská lekce. Nikdy neotálejte s tím, že řeknete svým blízkým, jak moc je máte rádi. Jak moc vám na nich záleží. Nikdy na to není moc brzo, ale velmi rychle na to může být pozdě.
Máma byla anděl. Absolutní anděl. Můžu to říct alespoň teď.
Navždy mě bude provázet heslo, které mi tak často opakovala: „Žij tak, abys byl dobrým člověkem a nemusel litovat, žes měl v životě něco změnit.“ Snažím se ho držet.
A jestli mě vězení napravilo?
Ptal se mě na to soudce, když mě pouštěl na podmínku na svobodu. Ptají se mě na to známí a kamarádi.
Pravda je, že vězení nikoho nenapraví. Vězení vás vytrestá.
Že jsem se napravil já sám v sobě, můžu všem včetně toho soudce dokázat jen tím, že už před ním nikdy nestanu.
Že už ze sebe neudělám doživotního blbce jen proto, abych byl na den králem. Nic bych neměnil. Všechno v minulosti formovalo mou osobnost tak, aby tady dneska stál jenom jeden Kašpi.
Ten správný Kašpi.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází