Natálie Mlýnková

K zimnímu stadionu míří proud lidí. Pomalu se plní tribuny, zase bude našlapáno až po střechu. Je to událost pro celé město a já jí zase budu součástí. Tak, jak mám ráda. Tak, jak mi dělá radost.

Už jen pár okamžiků a přijde moje chvíle. Dotáhnout brusle, připravit se. V moment, kdy se objevím ve dveřích vedoucích k ledu, vzbudí to ohlas. Pohledy z ochozů se upnou mým směrem.

Potom vkročím na led. Zamávám.

A…

A nikdo včetně mých spoluhráčů nebude mít ani ponětí, že jsem to já.

Že ta postava v masce berana kroužící po ledě zlínského zimáku krátce před tím, než na něj vyjedou hokejisté k extraligovému zápasu, je Natka. Jejich spoluhráčka.

Po tréninku jsem se zase, tak jako vždycky, vytratila z naší společné šatny, abych dopřála klukům soukromí. Vyrůstáme vedle sebe odmalička, ale teď, kdy naše těla i osobnosti pomalu přicházejí o poslední dětské rysy, už se hodí, abych nebyla úplně u všeho, co se v kabině odehrává. Zalezla jsem si s učením do prázdné šatny, kde na mě čeká převlek maskota.

Sranda, oni to kluci většinou opravdu ani nevědí, že v té masce berana během zápasů áčka bývám já. A mně se to tak líbí. Tohle je můj svět, moje zóna. Tady nikdo neřeší, že jsem holka, co miluje hokej. Jsem prostě přirozenou součástí extraligového večera, kde bych stejně tak jako tak chtěla být. Dívat se, jak tým okolo Čajánka, Lešky, Balaštíka, Holíka a dalších válí. Období mezi dvěma tituly, hlavně pak finále s Plzní a následně už to úspěšné proti Kometě, to byla moje éra.

Na každý zápas jsem přitom chodila odmalička. Někdy do kotle, někdy na tribunu k našim. A později taky se spoluhráči uklízet led o komerčních přestávkách.

To byly časy… Neměli jsme žádné speciální vybavení, prostě nám dali obyčejné smetáky, hrabla a museli jsme si s nimi poradit. Hlavně jsme se ale mohli přiblížit přímo k našim idolům, projet kolem nich. Všichni se o místa v zametací četě prali, všichni u toho chtěli být. Ale jak roky postupovaly, zájem slábnul. Kluci obecně začali mít i jiné zájmy.

Já ne. Proto když mi nabídli, abych si vyzkoušela i úlohu maskota, skočila jsem po ní a nepustila. Hned mě to začalo ohromně bavit, navíc za to i něco bylo – byť třeba jen párek v rohlíku a pár drobných. Dokonce někdy, když bylo tou dobou málo dětí na zametání, jsem stíhala obojí. Odjezdila si úvod zápasu a třetin jako beran, potom se převlékla, čistila led, a po zápase ještě zase coby maskot absolvovala děkovačku, plácala si s dětmi, fotila se s nimi.

Vzpomínám na tuhle dobu moc ráda. Přestože na pozadí už se začínaly čím dál víc projevovat rozdíly mezi mnou a mými spoluhráči.

Mezi klukama hokejistama a holkou hokejistkou.

Jedinou holkou.

Naši ze mě chtěli mít sporťačku, naučit mě všechno možné, abych se hýbala. Na školičce bruslení, které mělo být jen další dovedností, kterou se naučím, mě ale zaujalo, že po nás šli na led kluci se zajímavými nástroji v rukou. Ťapali na tom podobně jako já, ale k tomu ještě mohli honit po ledě tu malou černou věc.

Strašně moc jsem si to chtěla taky vyzkoušet!

Co by ne, ať si malá taky bouchne do puku… Jen nikdo nečekal, že jsem právě určila rytmus svého života. Nepředpokládal, že bych se tímhle zážitkem mohla navždycky do hokeje zamilovat. Proč? Holky přece nehrajou. Jenže mě ze všech sportů, které jsem vyzkoušela, právě tenhle chytil za srdce úplně nejvíc. A že jsem třeba plavala, měla blízko i k tenisu nebo jsem dlouho i po taťkově vzoru hrála – a myslím, že vcelku dobře – fotbal. Dodneška se stává, že si někdo z tehdejších soupeřů vzpomene, jak jsem hrávala na Mladcové, kde bydlel děda.

Ale ani tamní zážitky nedokázaly překonat ty z ledu.

Moji první hokejku mi tehdy půjčil Richard Hrazdíra, dlouholetý zlínský trenér mládeže a gólmanů u áčka. Oranžovou eastonku s černou lopatou. Živě si ji dodnes vybavím. Když pak Hrazda viděl, jak moc mě to s ní baví, řekl velkoryse, ať si ji nechám.

Mojí mamky se akorát zeptal, co mám pod tou červenou kombinézkou za chrániče.

„Jak jako chrániče?“ koukla na něj mamka překvapeně.

Tak jí vysvětlil, že když už mě pouští mydlit se s klukama na led, lyžařská helma nestačí. Chtělo by to aspoň něco na lokty a kolena.

Mamka dlouho nechtěla, aby její holčička dělala takhle tvrdý sport. Když už bruslit, tak ať u toho můžu mít aspoň šatičky. Vzala mě tedy podívat se na trénink krasobruslení. Přesně si pamatuju, jak jsme seděly za střídačkami a mě to, co se odehrávalo přede mnou, ukrutně nebavilo. Mamka se snažila poukazovat na to, jak jsou všechny ty piruety a skoky hustý, ale já se jí po chvíli zeptala, kdy už ti na ledě dostanou ty hokejky a začnou hrát.

„Ale tady hokejky nejsou,“ vysvětlila mi.

V ten moment jsem ztratila poslední špetku zájmu.

Mě prostě bavil hokej a všechno, co s ním souviselo. Odmalička jsem na sídlišti mlátila do míčku, držela se party starších kluků a s nimi si chodila hrávat ven. Ani jsem neměla holčičí kamarádky, sukně jsem mamce bojkotovala.

Copak někdo chodí na zimák v sukni?

Já nepotřebovala ukazovat, že jsem jiná než ostatní. Já chtěla být hokejista jako ostatní z týmu. Odmalička úplně přirozeně. Nenosila jsem copánky, culíčky. Moje dlouhé kudrnaté vlasy mi vlály zpod helmy, ale kdo mě neznal, ani by na první pohled neřekl, že jsem holka. Vypadala jsem spíš jako malý Jarda Jágr. Klidně jsem mohla být jen dlouhovlasý kluk.

S holkama jsem se na ledě potkávala jen zřídka, sem tam se nějaká mihla v menších klubech z okolí. Společně jsme absolvovaly jen akce pod hlavičkou Dívčího hokeje. Někdy ve čtvrté třídě jsme se s ním přihlásily do velkého turnaje v Brně, kam se sjely desítky týmů. Samozřejmě všech klučičích – a spolu s nimi my. Účastnil se i Zlín, takže jsem zašla za trenérem, jestli mu nebude vadit, když budu hrát tentokrát s holkama. Neměl s tím problém, spíš jsem mu pomohla uvolnit další místo pro někoho, kdo by jinak nejel.

My i zlínští kluci jsme začali v různých skupinách a dařilo se nám. Oba týmy postupovaly turnajem, dokud nás pavouk vyřazovací části nesvedl proti sobě v semifinále.

Kluci, moji kamarádi, s nimiž jsem odmalička vyrůstala v jedné šatně, byli šikovní. Už uměli vystřelit pod víko, dobře bruslili. Jenže my měly perfektní gólmanku, jíž to tentokrát vyloženě sedlo. Nepustila nic. Jediný puk. Zato já se v průběhu zápasu dostala k dorážce, kterou jsem sice chtěla trefit úplně jinak, ale každopádně jsem ji dostala do branky.

Vyhrály jsme 1:0.

Svoje góly pořádně neslavím, neumím ten okamžitý nával nadšení pořádně prodat. Rozhodně jsem to neuměla touhle dobou. Ale tenhle gól, ten do mě vlil takovou euforii, že jsem se nekontrolovala. Sama netuším proč, rozjela jsem se přes celé hřiště k místu, kde seděli naši, a… Uklonila se jim.

Vůbec nevím, co to do mě vjelo.

Zato si přesně pamatuju pocit zadostiučinění, který mě po tomhle gólu hřál. Různé drobné, mnohdy jen nevinné narážky a poznámky, že jako holka stejně v hokeji nemám šanci a nikdy ho hrát nebudu – což jsem už tehdy okolo sebe slýchala – jako bych tímhle momentem na čas umlčela.

Já to umím! Já ten hokej hrát můžu!

Upřímně, už ani nevím, jak dopadlo následující finále. Tak silně v mých vzpomínkách právě semifinálový zážitek překryl všechno ostatní. Porazit moje spoluhráče bylo nejvíc.

No jo. Jenže skončil víkend a já se musela vrátit k nim.

Pamatuju si živě, jak jsem tenkrát vešla do kabiny a nastal takový ten moment, kdy se všichni baví, ale najednou zmlknou a na pár vteřin se rozhostí trapné ticho. Jako by mi teprve tehdy naplno došlo, že sice jsem součást tohohle týmu, jedna z nich. Ale pořád taky tak trochu sama za sebe.

„A už jsi dostala krámy?“

Typická hláška té doby. Normálně by si spoluhráči takové věci holce nedovolili říct, ale přede mnou se nestyděli. Já byla jejich kámoš. Jedna z nich.

Podobné narážky se začínaly množit. Kluci najednou dovedli být hnusní, dělali mi naschvály. Najednou už jsme nebyli parťáci, jeden tým plný společné srandy, jako platilo odmalička. Najednou už byli na jedné straně oni, na druhé já. Ta, která se odlišovala.

Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale kolektiv má tu sílu, že s nějakým posmíváním začne jeden dva a další se postupně přidají. Už jen tím, že jim přijde, že můžou taky. Pořád tam je dost těch rozumných, kteří by sice nic takového sami za sebe nedělali, ale přece se mnou nemůžou kamarádit nebo se mě zastávat. To by je v rámci mužstva zdiskreditovalo. Dostali by nářez i oni. Navíc se v průběhu let k naší původní partě začali sem tam přidávat i mladší. Ti jako by na mě reagovali nejvíc. Pro ně jsem byla anomálie, jakou do té doby v hokeji nezažili.

Jednou jsme takhle na něco čekali ve škole, mohlo to být v sedmé třídě. Kolem mě grupa kluků z hokeje. Jeden z těch o rok mladších do mě pořád klínoval. „V životě bys mě nepřeprala,“ patřilo ke klasickým kecům. Ty mě normálně nechávaly klidnou, ani jsem si jich nevšímala. Ale…

„Holka nikdy nebude lepší v hokeji!“

Bla bla bla. Ať si melou, co chtějí. V tu dobu jsem přitom lepší než spousta z nich byla. Výrazně. A všichni to věděli.

„A stejně nemáš sílu…“

Nejsem rapl, spíš se považuju za trpělivého člověka. Ale tentokrát už toho bylo moc. Už si přesně nevzpomenu, co konkrétně mě tak vyprovokovalo. Spíš to bylo něco zdánlivě nevinného. Spíš mě už unavovalo, jak do mě z jedné strany jedna parta hustila, že bych v životě nepřeprala kluka, a druhá, že kluci jsou lepší hokejisti než holky. A do toho tenhle mladší kluk vyloženě prudil, motal se kolem mě, provokoval.
„Buď už zticha, nebo ti ji už fakt vlepím,“ povídám mu. „Co ode mě chceš? Poperem se, mně to nedělá problém.“
On na to, že bych měla průser, protože jsme ve škole.
„Průser budeš mít ty, ne já,“ odvětila jsem.
Do toho jedna strana začala popichovat, že bych to stejně neudělala. A druhá: „Pojď, dej mu!“

On pokoj nedal, tak to ve mně bouchlo. Jak kolem mě poskakoval, chytili jsme se. Odstrčila jsem ho od sebe, což se ho dotklo. A jak po mně vystartoval, práskla jsem mu pěstí. Ségra chodila na policejní střední, díky ní jsem tušila, jak se k tomu správně postavit.

Spadnul a rozbrečel se. Tekla mu krev, uštípla jsem mu kus zubu. Asi to byla fakt rána, protože i mě od ní bolela ruka.

A zase hned dva tábory okolo nás: Jedni vyskočili nadšením, že to bylo dobrý. Druzí se čertili, že tohle přece nemůžu.

Pro mě bylo hlavní, že jsem provokatérovi zavřela klapačku. Bylo evidentní, že na mě už nebude nic zkoušet. Doneslo se ke mně dokonce, že když si pak stěžoval svému tátovi, ten mu řekl: „Tak sis to asi zasloužil.“

Bývala bych tu situaci radši řešila jinak. Nejsem pyšná, že jsem zareagovala zrovna takhle. Na druhou stranu, už jsem asi fakt musela ukázat, co je za hranou. Fakt je, že od tohohle momentu se dostavil určitý respekt. Ve škole i na hokeji hned druhý den každý věděl, co jsem udělala. Od starších kluků jsem za to dokonce sklidila obdiv. Začala jsem se na to konto i víc bavit právě s nimi.

Ale nebylo to tenkrát dobré období. Bývaly chvíle, kdy jsme se se spoluhráči dál společně nasmáli a já byla prostě součást party. Ale pak někomu ruplo v hlavě a bylo to zase na houby. Strašně se to měnilo. Neustálé výkyvy nahoru a dolů vyvrcholily situací, kdy jsem první rok v dorostu stála při jednom cvičení v chumlu a čekala, až na mě přijde řada, když po mně jeden z kluků začal střílet puky.

Přesně vím, kdo to byl. A že to dělal cíleně. Třeba jsem se i rozjela, trenér se zrovna otočil jinam – a přiletěl další puk.

Nevím proč, nikdy jsem pro tohohle kluka nebyla konkurencí. Byl ze staršího ročníku, navíc obránce, zatímco já hraju v útoku.

Tenkrát jsem to prostě skousla.

Kdybych se dneska dozvěděla, že někdo někomu v rámci týmu dělá takovou věc, byla bych z toho špatná. Tehdy jsem ale zkrátka dělala, že se nic neděje. Nebylo komfortní chodit na stadion s vědomím, že mi někdo takhle tiše, nenápadně, ale přesto bolestivě dává najevo, že se mnou má nějaký problém.

Jenže… Jenže mě hokej tak bavil, tak jsem si považovala, že jsem součástí extraligového dorosteneckého týmu, že jsem to jednoduše vytěsnila.

Ostatní viděli, co se děje. Museli to vidět. Přesto jsem nezaznamenala, že by se mě někdo zastal. Nemůžu to ale těm klukům mít za zlé. Všichni nebyli špatní, rozhodně ne. Jen ti, s nimiž jsme nevyrůstali odmala, se ke mně prostě obecně chovali jinak. Kdo ví, co jim třeba i rodiče doma hustili do hlavy. A ve finále mi nikdo vlastně neubližoval. Jo, byla jsem smutná, cítila jsem, že všechno není úplně OK. Bylo to jedno z těch horších období. V partě, která byla odmalička mojí druhou rodinou, jsem se už necítila dobře.

Nemyslím, že to byla klasická šikana. Rozhodně ne taková ta fyzická. Nikdo by si na mě nikdy nedovolil sáhnout, ublížit mi. Nestalo se, že by mi snad kluci lezli pod kalhotky nebo tak něco. Vůbec. Ani naši i proto nic neřešili. Podle mě viděli, jaká jsem. Že bych se nenechala, kdyby šlo o něco opravdu za hranou.

Ale po emocionální stránce mi spoluhráči dávali zabrat.

Nebyla v tom nenávist. At mě kdo pošťuchoval nebo provokoval, někde vzadu jsem věděla, že mě kluci mají rádi, i když si to třeba nechtějí přiznat. Spíš jsem si připadala jako snadný cíl. Sama holka mezi klukama. Co může být víc evidentní?

Tohle rozdělení s sebou zároveň s přibývajícím věkem přinášelo i další specifika.

Na zimáku mezi námi odjakživa platila jasná pravidla. Sprchovala jsem se sama, trenéři dbali na to, aby kluci vždycky počkali, než jsem vyšla. Nestalo se jedinkrát, že bychom se s někým ve sprše potkali. Převléknout do termoprádla jsem se chodívala na záchod, potom jsem se šla ven rozcvičit, zaběhat si schody. To samé po tréninku. Zmizela jsem co nejdřív dělat si svoje věci. A když přesto nastávaly chvíle, kdy se nahotě okolo sebe nedalo vyhnout, prostě jsem se nedívala.

Jsou ale samozřejmě i kluci, kterým nejen, že nevadilo být přede mnou vysvlečení. Ale ještě se chlubili tím, co jim vyrostlo mezi nohama.

Stejně – já to nebrala jako cokoliv zvláštního. Prostě jsem byla součástí jedné party. Byla jsem jedna z nich. Jako ségra se spoustou bratrů. Nebylo co řešit, neexistovala tabu.

Až do doby, kdy se uvnitř nás všech udála podstatná změna.

Jako se totiž mně postupně začali líbit kluci, měli to i oni tak s holkama. A i já jsem se pro některé najednou stala něčím víc než jen spoluhráčkou. Náklonnost od některých jsem přecházela, ale vznikaly i tajné lásky. Se dvěma spoluhráči jsme zažili takový ten dětský vztah, kdy si s někým řeknete, že spolu budete chodit, ale nic se vlastně nezmění. S jedním klukem, který hrával o dva roky výš, už to ale potom v rámci našeho tehdejšího věku vážné bylo. Pusinky za stadionem, psaníčka schovaná do bruslí v kabině.

Moje největší vzplanutí.

Taky jsem ale zažila spoluhráče, s nímž jsme jednu dobu byli největší kamarádi, ale protože se do mě hrozně zamiloval a já jeho city neopětovala, začal mi dělat největší peklo. A opačně – líbil se mi jeden, který mě přitom svým chováním dost srážel před ostatními. To někdy moji holčičí duši bolelo.

Jedna láska mě ovšem nezklamala nikdy. Tak k hokeji.

Ta mě držela, abych neuhnula ze směru. Abych se nenechala zviklat.

Ve finále jsem se tak přes všechny nepříjemnosti i city, opětované i neopětované, prostě soustředila na sebe. Možnost hrát hokej mi za to stála. A přes všechno, co nebylo fajn, mám dodnes mezi tehdejšími spoluhráči spoustu kamarádů, s nimiž zůstávám v kontaktu.