Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Smlouva na dobu neurčitou.
V práci běžná věc. Ve sportu naprostá rarita.
Moje loajalita je bezbřehá, i když to tehdy byla těžká a mentálně nejnáročnější sezona, jakou jsem jako hráčka zažila. Tréninky s rouškami, individuální tréninky, protože se v zimě sezona přerušila. Musela jsi běhat intervaly venku v zimě nebo v garážích.
Neuvěřitelný. Složitý. Hrozný.
Kontrakt měl klauzuli, že pokud bych chtěla domů nebo do Švédska, nebudou mě držet, ale pro ně to byla jistota, že já nenastoupím za jiný švýcarský klub. Já si to stejně, šílenému období navzdory, nedokázala představit.
Pro mě to byl znak důvěry od vedení klubu. Zároveň mi to polichotilo, protože jsem v životě neslyšela o nikom, kdo by smlouvu na neurčito podepsal. Patřila jsem Dietlikonu, elitnímu florbalovému klubu ve Švýcarsku.
Až na věky věků.
Aspoň jsem si to myslela.
Jsem člověk, který zbožňuje prodloužení a nájezdy.
Vyžívám se v tom napětí, že během vteřiny může být konec. To během zápasu nemáš – dá se to otočit, může se stát cokoliv. Jenže při superfinále v prodloužení nesmíš pokazit ani jednu přihrávku.
Je to tlak. Takový, který mám ráda.
Osobně fanouškem superfinále nejsem, jsem rozhodně zastáncem série. Ale musí se mu nechat, že je to florbalový svátek. Je to zkušenost, kterou si hráčka bude pamatovat do konce života.
To ostravské Superfinále 2018 bylo speciální. Přišla spousta vítkovických fanoušků. Jela tenkrát i zvláštní vítkovická tramvaj z Dubiny až před Ostravar arénu.
Sako. Černé kalhoty. Celý tým přišel hezky oblečený.
Atmosféra byla neuvěřitelná. Všechno hrálo v náš prospěch.
Byla to pro mě obří věc, obvykle se totiž hrálo v Praze. Protože ale do hlavního města mířilo mistrovství světa, přesunulo se superfinále na dva roky do Ostravy. Proto jsem si už při nástupu říkala, že to za žádnou cenu neprohrajeme. Protože my jsme tady doma. Taky jsem věděla, že se namlouvám se švýcarskými kluby a pravděpodobně odejdu.
Chtěla jsem se rozloučit titulem.
Tým si ho zasloužil. Měli jsme za sebou silnou sezonu a bylo to pozitivní období i pro mě. Dařilo se mi, ozval se trenér reprezentace. Všechno sedělo, jak mělo.
I když to nakonec bylo až v prodloužení, na ten gól nikdy nezapomenu. „Kurva Natka, hej, poďme to už dát“. S Katarínou Klapitovou, se kterou jsme hrály v lajně, jsme se před tím střídáním poplácaly po ramenou.
Jak kdyby to bylo včera. Šly jsme na hřiště, Klepi rozjela útok, dala mi to na manťák. Už před tím jsem si říkala, že to padne z nějakého nesmyslu. „Nacpi to na bránu. Když nebudeš vědět, šoupni to prostě na bránu,“ opakovala jsem si v duchu.
Přihrávku jsem nedokázala dobře zpracovat. Postavila jsem si blbě čepel a uskočilo mi to, takže jsem se rozhodla narvat to na kasu. Tam se to odrazilo od jedné chodovské hráčky, od druhé, před Háňu Koníčkovou, která to trefila v podstatě do prázdný. Háňa utíkala, než ji někdo stáhnul k zemi, všechny jsme naskákaly na ni. Na jednu šťastnou modrobílou hromadu.
Rozloučila jsem se titulem…
Na ten zápas mám ještě jednu vzpomínku. Pamatuju si souboj s Majdou Pláškovou. Chtěla jsem se vytočit od mantinelu a zarazily jsme se kolenama, moje bylo pod jejím a došlápla jsem na patu. Podvrtlo se mi. Je to vidět na videu. Do dneška z toho mám husí kůži.
V tu chvíli jsem si totiž mohla přetrhnout křížák na pravé noze. Ne ten jednou opravovaný, ale ten zdravý. A když máš na obou nohách utržené křížové vazy, v podstatě končíš. Od toho zápasu jsem si připomínala strašně často v hlavě: „Užívej si, co se teď děje, protože se to nemuselo stát.“
Byl to pro mě pokorný moment. Mám ráda svůj život tak, jak ho teď mám vybudovaný. Jsem ve Švýcarsku, jsem usazená. A ten jeden moment, možná jeden stupeň úhlu postavení kolene, a nemuselo se to stát. Žádný transfer by nebyl a já bych vám tu teď neměla o čem vyprávět.
Během jedné vteřiny mohl být konec. Jako v tom prodloužení.
Vždycky jsem byla sportovní typ. Začínala jsem úplně malinká s tenisem, u kterého jsem vydržela pár let. Rodiče do toho narvali strašnou spoustu peněz, ale mě to prostě v nějakou chvíli přestalo bavit.
Táta byl naštvaný. Když jsem mu ale řekla, že bych chtěla hrát fotbal, nadchnul se. Sám amatérsky hrál. Byl taky sportovně nadaný, dělal atletiku. V mládí, ještě za komoušů, vyhrál nějaké republikové mistrovství.
A tak jsem teda nějakých pět let hrála fotbal. Do chvíle, než mi o tři hlavy větší kluk při hlavičkovém souboji přerazil oba přední zuby vejpůl. Neměly jsme totiž jako holky vlastní ligu.
V drobné holčině takový zážitek zanechá šrám. Začala jsem se fotbalu bát. V ostravském DDM jsem objevila nově otevřený florbal. Neměla jsem tušení, kdo to organizuje. Chytlo mě to. Byla jsem líná, ale po technické stránce jsem na tom nikdy nebyla špatně. A svědčilo mi to prostředí i velikost sportu.
Jako malá jsem měla problémy s temperamentem, jednoduše jsem se vytočila. Jakmile jsem pokazila balón, hlava si dělala, co chtěla. To byl v tenise, kde je mentalita klíčová pro to, aby to člověk někam dotáhl, problém. Tušila jsem, že nemám šanci vzpamatovat se včas. Konkurence tam je obrovská.
Florbal je menší sport, šance se prosadit byla vyšší. Co mě ale chytlo především, byla parta holek, se kterýma jsem vyrůstala. Některé byly mými dobrými kamarádkami. Aspoň do té doby, než jsem odjela do Švýcarska. Ztratíš kontakty. Tehdy ale ty holky hrály největší roli.
Získala jsem pocit, že mám na ten sport talent. Že jsem byla jedna z těch lepších, že mi to šlo. Mladší Naty byla hodně egoistická, namistrovaná, možná namyšlená. Musím říct, že mi svým způsobem dělalo dobře být v týmu, kde je řada starších holek a já pořád vyčnívám a dokážu se prosadit.
Znala jsem florbal jako kroužek domu dětí a mládeže. Že to vedou Vítkovice, velký ostravský klub, jsem se dozvěděla o pár let později. Přešla jsem do dorostenek a začala jsem rozeznávat pět deset klubů v republice. Už jsem věděla, o co ve florbale jde. Už to nebyl jen koníček, kam jsem šla po škole a dělala to jen pro zábavu.
V tu chvíli jsem začala mít cíle.
Usadilo se mi v hlavě, že se v tomhle sportu někam chci dostat.
Extraligu jsem začala pravidelně sledovat až dva roky před tím, než jsem ji mohla hrát. Tehdy jsem začala mít ponětí, že to jde dál. Do té doby jsem měla v hlavě hlavně kanadské bodování a další individuální cíle. „Vyčnívej, buď nejlepší.“ Byly to takové nevyzrálé, typické dětské mety. Na druhou stranu si myslím, že i tohle ve mně podpořilo soutěživost a je to jeden z důvodů, proč jsem si později byla schopná laťku nastavit do výšky, která je dosažitelná, ale pořád zůstává výzvou.
Největší překážkou byla moje povaha. Byla jsem výbušná, agresivní. Když někdo něco na hřišti zkazil, dala jsem mu to sežrat, křičela jsem. Rozhodně jsem nebyla jednoduchý spoluhráč a ideální lídr.
Věděla jsem o sobě, že mám problém se sebekontrolou, že na ty holky jsem tvrdá. Neuvědomovala jsem si to tehdy, ale teď, když si to vezmu zpětně, tak jsem na ně byla tvrdá proto, že jsem chtěla týmový úspěch a ať ty holky rostou.
Než jsem začala trénovat pod Tomášem Martiníkem, měla jsem pocit, že trenéři nedokázali z těch holek vymáčknout všechno. Bylo to laxní, nemířilo to k výchově hráček pro extraligu. A já jsem byla extrémně ambiciózní, chtěla jsem uspět. A tak jsem to přenášela na celý tým.
Holky to braly tím způsobem, že když jsem s nimi hrála, dala jsem několik bodů každý zápas, většinou jsme vyhrály, ale musely mě přežít.
Máslo mi dal hlavu do kupy. On je tím, kdo mě včas zadupnul do země. „Hele dost, tohle není cesta a jestli to někam chceš dotáhnout, tak se musíš změnit. Na extraligu máš, budeš ji hrát, protože máš talent. Ale jestli se chceš posunout dál, tak musíš začít makat.“ Řekl to na plnou hubu. Že jsem trošičku namyšlená, arogantní a musím se uklidnit. Stojí v pozadí mojí cesty, kterou dneska osobně hodnotím jako úspěšnou. Není náhoda, že má s juniorským nároďákem tři medaile v řadě.
Ubrala jsem. Nechala jsem za sebe mluvit činy. To, jak se posouvám, bylo vidět i zvenku. A holky? Jak jsem na ně přestala tolik řvát, začaly víc poslouchat.
Začalo to konverzací se Saschou Rhynerem, trenérem české reprezentace, který mě kontaktoval během play-off v roce 2018. Tehdy se mně i celé naší lajně dařilo a jemu to neuniklo. Ptal se mě na moje plány. Řekla jsem mu, že v Česku bych zůstat nechtěla, že si chci zkusit zahraničí, i když je celkem brzo. Bylo mi devatenáct.
Vnitřně jsem si ale uvědomovala, že mi česká liga nedávala dostatečnou výzvu a že ze mě nedokáže vyždímat dost na to, abych se dokázala dál hráčsky a osobnostně rozvíjet. Cítila jsem, že to byla ta pravá chvíle se posunout dál.
Pomohla tomu i osobní situace.
Máma se rozváděla a najednou zůstala sama se třema dětma na krku. V tu chvíli jsem se rozhodla skončit se studiem chemie na univerzitě a jít do práce, abych mámě dokázala pomoct. V poslední sezoně ve Vítkovicích jsem tedy už i pracovala. V Mošnově v kancelářích. Vstávala jsem ve 4:30, abych mohla mít po práci chvilku volna a oddychnout si před tréninkem.
I to mi pomohlo rozhodnout se. Člověk ví, že Švýcarsko je bohatá země, kde dostane dobrou smlouvu, zázemí a podmínky a pravděpodobně si i něco vydělá. Se Saschou jsme diskutovali možnosti a padlo jméno klubu Kloten-Dietlikon Jets.
Na jednom tréninku se ukázalo, že Klepi s nimi byla ve spojení taky. Sice jsem byla papírově dospělá, ale měla jsem strach jít sama. Vidina toho, že půjdu s ní, všechno rozjasnila. Když se mě tedy z Dietlikonu zeptali, jak moc jsem oddaná myšlence přestoupit do Švýcarska od jedné do desíti, řekla jsem devět a do dvou týdnů jsme měli podepsaný kontrakt.
Osobně do teď úplně nevím, co znamená mít nadstandardní podmínky v rámci ženského florbalu. Jako hráč bez nějakého zastoupení prostě nemáš představu. Pro mě bylo důležité, aby mi zaplatili bydlení a pomohli najít práci.
Draft prvního kontraktu obsahoval zaplacený byt, klauzuli, že pokud hráčka vydělává pod určitou úroveň, klub jí zaplatí pojištění, a jestli nemá práci vůbec, tak dostane nějaký příspěvek na žití. Z okolí vím, že když se hlídáš, nic si neušetříš, ale vyžiješ z toho. Když ti to stačí, můžeš se v tu chvíli soustředit jenom na sport. Jsi vlastně profík.
Vedle toho dostaneš od klubu veškerý materiál, co se týče tréninků a zápasů, jen boty ne. Z Vítkovic jsem byla zvyklá fasovat nějaké čtvery páry za sezonu. To ve Švýcarsku neexistuje.
Zároveň jsme měly ve smlouvě stanovené bonusy. Odrážely se od týmového výkonu v lize i v poháru. Když ty bonusy splníš všechny, můžeš se dostat až na několik tisíc franků. V první sezoně jsme splnily všechny. Dneska vím i o Češkách v jiném švýcarském klubu, které mají ve smlouvě odměny za individuální výkony.
Pro klub byl vždycky cíl práci nám najít, protože nechce utrácet za to, že tě musí živit. Je to klub od klubu, hodně jich má výborné konexe, dokážou najít úplně cokoliv. Záleží samozřejmě na úrovni jazyku, jestli umíš anglicky, německy. Teď přes covid to byl problém, ve většině případů ti ale klub je schopný alespoň čtyřicetiprocentní úvazek najít. Já jsem na práci měla obří štěstí, Klepi už ho neměla.
Stačilo by mi pracovat na poloviční úvazek a v tu chvíli bych se dostala na částku, která by mi zajistila samostatnost. Já jsem ale měla motivaci našetřit si před návratem do Česka. Neměla jsem jasno, jestli tam chci zůstat.
A byla by škoda tam ty finance nechat ležet jenom proto, že jsem líná.
V první sezoně jsem se rozhodla dělat na osmdesát procent s tím, že jsem chtěla mít volné pátky. Protože tam neexistují páteční tréninky, byla to pro mě spojnice mezi pracovním a tréninkovým týdnem a zápasovým víkendem.
Vypnout hlavu, odpočinout, zajít do fitka…
Byla jsem tedy zahraniční hráč, nepracovala jsem na plný úvazek, navíc jsme v tu chvíli byli start-up firma. V takové situaci nedostaneš šílený peníze. Přesto jsem zvládla být samostatná a ještě podporovat rodinu doma, protože jsem si nemusela platit byt, což je ten absolutně největší výdaj ve Švýcarsku.
Ta nerovnováha mezi tím, kolik za svou práci dostaneš v Česku a kolik ve Švýcarsku, je šílená.
Když jsem odešla z domu, máma najednou měla o krk míň na živení. Švýcarsko mi navíc dalo šanci se o svoji rodinu postarat. Třeba koupit ségře nové boty.
Pocit, že jsou moji blízcí v bezpečí, protože vydělávám dost, abych je podpořila, mi dělal radost. Kdyby se mamka rozhodla nepracovat, pořád bych jí mohla dát dost peněz, a ještě si ušetřila. Takhle veliký rozdíl to je.
Ein Jahr ist kein Jahr
Volně přeloženo „jedna sezona je žádná sezona“ a řekne ti to tady každý. Znamená to, že první sezona v zahraničí nikdy není úplně bezchybná, hráči si musí zvykat na nový jazyk, kolektiv, kulturu i režim. Švýcaři to moc dobře vědí.
Proto pokud nejsi úplný propal, obvykle si tě tu nechají ještě na druhý rok. Protože až v něm ukážeš, co v tobě opravdu je.
První sezona byla složitá, protože česká liga je fyzicky mnohem méně náročná. Ve Švýcarsku máš deset týmů a kterýkoliv z nich s tebou dokáže celý zápas aktivně běhat, jít do soubojů, nepustit tě ke střelbě. V Česku je týmů dvanáct a co si pamatuju, vydržely s námi maximálně jednu třetinu. Zbytek byl v podstatě k ničemu, gólfest. Obzvlášť, když hraješ v týmu, jako Vítkovice, které byly ve většině zápasů dominantní, a hraješ proti týmům se zataženou obranou. Stojí v bloku, aby dostaly co nejmíň gólů.
Ve Švýcarsku bylo těžší se prosadit, protože ty holky nebyly okamžitě vyčerpaný, mělas na všechno míň času, liga je obecně fyzičtější. Když si ten balonek držíš dlouho a pobíháš, tak dostaneš rameno a odletíš. S tím jsem bojovala, protože když se srovnám teď, tak jsem při přestupu byla drobeček. Měla jsem 64 kilo, což je na ně málo.
Švýcarky jsou prdelaté, jsou velké, jsou to prostě ženy. Do toho jsem měla na koleni ortézu. Trenéři chtěli, ať se toho zbavím, což znamenalo, že je třeba nabrat svaly. Ke třem týmovým tréninkům týdně dvakrát fitko a minimálně jeden zápas o víkendu.
Byl to docela zápřah, vzhledem k tomu, že jsem pracovala na osmdesátiprocentní úvazek. Za ten první rok jsem přibrala asi 10 kilo. Primárně ve svalech, ale buďme upřímní, Švýcarsko je země sýru a čokolády, víš, jak to je.
Každopádně nabrat mi pomohlo. Ten největší posun nastal až potom.
Byl přelom roku. Zima.
Venku sníh a led a my jsme měsíc a půl trénovaly samy. Sezona se přerušila kvůli koroně.
Běhaly jsme, co se dalo: schody v domech nebo v garážích, kde byl otřesný vzduch.
Nebylo to ideální. Jinou možnost jsme ale neměly, protože ve Švýcarsku byly florbalové haly i posilovny stejně jako všechno ostatní zavřené.
V lednu přišlo nařízení od trenérů zaběhnout si na oválu Cooper test a naměřit si to na Polaru, sportovních hodinkách, aby věděli, jak jsme na tom.
Ovál byl zamrzlý, venku -5 °C. Podmínky, za kterých hodinky mívají problém. Čas ještě zvládnou, distanc už moc ne. Podle okruhu jsem zaběhla solidní vzdálenost. Hodinky ale po dvanácti minutách ukazovaly o tři sta metrů míň. A nemáš důkaz.
S tím jsem přišla na první trénink v hale, týden do restartu soutěže. V tu chvíli jsem za sebou měla strašný pracovní den. Byla jsem ve velkém stresu, kvůli kterému jsem celý den nejedla. Úplně hotová. Ale těšila jsem se na partu a hokejku. Všichni byli nedočkaví.
A pak trenéři vytáhli tabulku. Ukázali na čtyři holky, které zaběhly pod limit stanovený kdesi v jejich hlavě, o kterém nám dopředu neřekli, stejně jako nekomentovali, proč zrovna tahle hodnota. Poslali je na jojo test. Já jsem byla samozřejmě jedna z nich. Nevešla jsem se kvůli těm nezapočítaným metrům.
Neměla jsem sílu na to podat nějaký výkon, taky jsem ale nechtěla poslouchat kecy trenérů o tom, že jsem toho Coopera nezaběhla a vzdálenost si vymyslela. A tak jsem si stoupla k prvnímu kuželu. Hlavně to mít za sebou a přidat se k ostatním.
To už se mi nepovedlo.
Zazněl signál, který hlásil start jojo testu.
Už po chvilce jsem cítila únavu. Bylo mi zle. Nechtěla jsem jim ale udělat tu radost, aby mohli říkat, že jsem lhala. Jen proto, že mám blbý den v tom, co se mi děje mimo florbal. Řekla jsem si, že to nevzdám.
Test spočívá v tom, že je dvěma kužely vymezená vzdálenost, kterou je tam a zpátky potřeba překonat v určitém časovém intervalu. Ten se postupně zkracuje. Zároveň se po dokončení intervalu nemůžeš zastavit, ale vybíháš takový oblouk. Aktivní regenerace.
Dostala jsem se k úrovni 14, což je asi pět šest minut od začátku testu. Pamatuju si, že jsem vyběhla od počátečního kuželu. Pak už jen, jak jsem na zemi. Mozek kus té vzpomínky vyblokoval. Tuším, že jsem se asi otáčela na levé noze a v tu chvíli se mi podlomilo koleno. A pak jen řev. Bolest.
Zatímco mi koleno otékalo, sbíhali se kolem mě lidi. Mezi nimi trenéři se slovy: „Zaběhneš si to jindy.“
Žádné „Jsi v pohodě?“ Do teď jsem z toho v šoku. Po tréninku přišli s tím, že se jim to moc nelíbí a raději mě teda pošlou k doktorovi. Dietlikon má skvělého lékaře, to se musí nechat. Expert přes kolena. Díky bohu za to.
Druhý den jsem zamířila k němu. Ještě ten samý den na rezonanci. S cédéčkem s výsledkama jsem šla zpátky k němu. Mrknul na to a oznámil mi, že už jednou provedená plastika křížového vazu je znovu přetržená, mám utržené kusy menisků, obrovské poškození chrupavek a velký náběh na artrózu. Slíbil mi, že mi udělá replastiku a koleno spraví. A taky mi dal jedno doporučení.
„Jestli nechceš být ve třiceti na vozíku, musíš skončit s vrcholovým florbalem.“
Ve dvaadvaceti letech.
Tři měsíce po podpisu smlouvy na dobu neurčitou.
Když nad tím zpětně přemýšlím, nemůžu věřit tomu, že jsem to podepsala.
Vztah mezi týmem a trenérským štábem byl asi nejhorší, co jsem kdy zažila. Měli jsme obrovskou krizi. Jestli se ale něco změní, jasné nebylo.
Byla to sezona uprostřed covidu a Švýcarky v našem týmu se začaly výrazně bavit o tom, že před dalším MS všechny emigrují do Švédska. Hrozil odliv všech lídryň a obřích talentů. V ten moment by byl problém dovést někoho kvalitního.
Osobně jsem hrozně loajální hráč. V kariéře jsem hrála jen za dva kluby, Vítkovice a Dietlikon.
V tu chvíli se tahle moje loajalita ukázala ve vší parádě.
Když jsi sportovní šéf, hráčky se tě při vyjednávání budou ptát, kdo trénuje a kdo podepsal. A když ti podepíše kvalitní hráčka, reprezentantka, je to silný signál, že to ještě není úplně v háji. „Hele, já budu ta první, co podepíše, a ty můžeš při vyjednávání s ostatními říct, že Naty zůstává.“
Chtěla jsem smlouvu alespoň na dva roky kvůli jistotě. Odpověď, proč to omezovat nějakým časovým rámcem, mě zaskočila. Nevěřila jsem, že se něco takovýho dělá, že je to vůbec možný.
Bylo. Ve smlouvě stálo, že ji ukončí jedině vzájemná dohoda.
Fakt, že to bylo na dobu neurčitou, mě zároveň zbavil závislosti na Dietlikonu, jakkoliv paradoxně to zní.
V tu chvíli jsme se s přítelkyní přestěhovaly do vlastního bytu, takže už jsem jim nebyla zavázaná bydlením, prací ani financemi.
Dospěla jsem z hlediska práce i osobního života do bodu, že jsem mohla nechat klub, aby prostředky vynaložené na mě mohl investovat do nových hráček. Ve Švýcarsku funguje gentlemen‘s agreement, kdy v týmu mohou být jen čtyři zahraniční hráčky. Takže v tu chvíli jim zbylo místo pro tři hráčky, na které ale měli čtyřhráčkový budget. Pro mě uvolnění, pro ně lepší vyjednávací pozice.
Tak moc jsem chtěla pomoct klubu, s nímž jsem hned v první sezoně došla až do finále ligy.
Superfinále ve Swiss aréně bylo takové švýcarské El Clásico – Chur proti Dietlikonu.
Nový tým, nová liga, nové prostředí. Probudila se ve mně touha se ukázat a chtěla jsem dokázat, že sem patřím. Že je jedno, že mi je sotva dvacet, ale že přivedli dobrou hráčku.
Třetí třetina, prohrávali jsme 1:4 a nevypadalo to s námi moc dobře.
Trenérka se rozhodla promíchat lajny. Šla jsem z třetí do první, hrála jsem s Michelle Wiki, Isabelle Gerig.
„Hele, ona mi věří.“
Byl to pro mě důležitý impuls. Byla jsem už totiž strašně unavená.
První střídání jsem zachytila pas od Fluriny Marti, další legendy. Míček se dostal k Michelle, která dala gól. V druhém střídání jsem se nějak přimotala k balonku, následoval běžecký souboj za bránu s Corin Rüttimann, posunula jsem balonek před bránu na Isabelle. Další gól.
Ten už jsem ale já neviděla. Po nahrávce jsem přeskočila mantinel, blbě si šlápla, vyvrtla kotník a poranila vazy. Tím pro mě zápas skončil. Se dvěma asistencemi ze dvou střídání.
Odnesli mě do šatny. Byla jsem v křečích a breku, aby to holky aspoň vyhrály, když už jsem tomu obětovala kus zdraví.
Jeden fyzioterapeut mě tejpoval, druhá fyzioterapeutka měla v ruce mobil s videem, takže jsem věděla, že holky srovnaly na 4:4. Trvala jsem na tom, že na prodloužení jdu nahoru. Přes celou arenu ze šaten za střídačku mě museli odtáhnout. Ale byla jsem díky tomu u toho, když Julia Suter doklepla v prodloužení balonek do branky Churu.
Dokonal se velkolepý obrat. Titul byl náš.
Já jsem s tou zafačovanou nohou dopajdala k trenérům, skočila jsem na ně a brečela jsem jim do jejich kroužku. Byla to totální emocionální horská dráha.
Obrat v superfinále nebyl jediný, který jsem ve Švýcarsku zažila.
Ten druhý byl ještě o něco impozantnější. Bylo to vyrovnání ze stavu 6:2 na 6:6 během 72 vteřin. Ze sportovní hlediska to byl neskutečný zážitek. Pulzující aréna vybičovala domácí tým k fantastickému výsledku. Byly u něj dokonce i holky, o kterých jsem vám před chviličkou vyprávěla.
Jenže já se nemohla radovat po jejich boku. V ten moment to totiž byly moje soupeřky. Byl prosinec 2019 a českému nároďáku se právě rozplynul životní sen.
Sen o finále mistrovství světa.
Pokaždé, když slyším Neuchâtel, zatřese to se mnou a mám slzy v očích. Mám z toho dodneška neuvěřitelný trauma. Ten semifinálový zápas jsem ještě neviděla a nemyslím si, že se na něj někdy podívám.
Nominace na šampionát byla pro mě v prvé řadě obrovským zadostiučiněním. Existovala spousta lidí ve florbalovém prostředí, kteří byli od začátku mého působení v extralize velice kritičtí, primárně anonymně, samozřejmě.
Juniorské MS 2016 mi těsně uteklo, byla jsem součástí týmu náhradnic. Najednou přišel Sascha, zahodil výsledky testování z okna a nechal hráčky hrát to, co chtějí. A myslím si, že v cyklu Neuchâtelu, dvouletém období od převzetí týmu až po mistrovství, český národní tým udělal neuvěřitelný progres. Po hodně dlouhé době předváděl hru, za kterou se nemusel stydět.
Tu medaili si zasloužil. V mých očích ji má. A nemyslím tu „medaili za účast“, kterou asi každý okamžitě schoval.
Partu posílilo třeba i to, že na soustředění, které šampionátu předcházelo, jsme bydleli v buňkovišti. Náš hotel byl zrovna v rekonstrukci. Měli jsme díky tomu dokonalý přehled, kdo jak hlasitě dupe, když uprostřed noci míří na společné záchodky.
Ten tým byl celistvý. Nikdo se tam necítil navíc, že tam nepatří, že nemůže říct, co si myslí. A všichni věřili, že to je TEN rok.
Když přišel semifinálový den, byly jsme připravené. Věděly jsme, co Švýcarky chtějí hrát, znaly jsme každou jejich taktiku. Třeba že se pokusí nečekaně odvolat brankářku a poslat do hry šestou hráčku. Překvapit nás rychlým útokem. Byly jsme nachystané na všechno. Padesát pět minut zápasu to fungovalo, vedly jsme 6:2.
A pak se to během pár minut rozpadlo. Švýcarky chytly slinu, přišlo několik špatně načasovaných týmových rozhodnutí. Bylo z toho prodloužení, které si jindy tak užívám. Tentokrát ne. Byla jsem zdrcená. Zničená.
Domácí tým vyhrál a postoupil do finále místo nás.
Vím, že jsem hned po konci v šatně zvracela. Bylo mi neuvěřitelně fyzicky zle až do té míry, že jsem nespala. Mezi koncem semifinále a bronzovým zápasem jsem nesnědla vůbec nic.
Bylo to tak silné, že jsem se cítila na pokraji zhroucení. Nebyla jsem sama, podobně to cítil asi každý člen týmu.
Z finále byla najednou další medailová nejistota a zklamání.
V tu chvíli nám vůbec nikdo nevěřil. Vůbec nikdo. Sesypou se na tebe florbaloví fanoušci, média, anonymní hrdinové na fórech. Byl to takový propal, že kromě těchhle lidí ti to dají sežrat i všichni samozvaní sportovní odborníci, kteří o naší dvouleté cestě ani cestě turnajem neví nic. Měla jsi vedení a posralas to.
Na jednu stranu to bylo zasloužené. Na druhou stranu tomu jako hráč obětuješ enormní množství energie, zdraví, každý den dovolené, kterou máš v práci. Stojí tě to často hodně sebezapření. A pak se to rozpadne v jeden jediný moment, i když ten zápas máš na ruce.
Je z toho výsledek. Prohra. To jediné, na čem záleží.
Jako hráčka jsi člověk, kterého to bolí nejvíc. Jsi u toho, máš to na bedrech. Jediné, co odevšud přichází, je kritika. A vědomí toho, že za pár hodin nastupuješ k dalšímu zápasu, kde musíš začít od nuly a svou psychiku, kterou mají v tu chvíli všichni na životním dně, dostat do bodu, kdy o tu bronzovou medaili prostě zabojuješ.
Jsem přesvědčená, že nám opravdu nikdo nevěřil, ale i přes tu potupnou porážku jsme proti Finkám dokázaly předvést takový výkon, že jsme mohly odejít se vztyčenou hlavou. To sice nikdy nepřebije, co se stalo v semifinále, ale je to svým způsobem náplast na ránu, která po něm v každé z nás zůstává.
Všechny jsme se s tím musely nějakým způsobem vypořádat, ve svém vlastním čase a svou vlastní metodou. Mně osobně trvalo měsíce slyšet „Neuchâtel“ a nerozbrečet se.
Byla to tvrdá srážka s realitou. Je jedno, kolik vedeš, zápas končí po šedesáti minutách, nebo klidně později. Ale nikdy ne dřív. A pokud ty si připustíš myšlenky, že jsi na koni a vyhraješ, ještě před tím, než skutečně vyhraješ, můžeš se šeredně zklamat. Ví to všichni.
Ale když jsi v semifinále, kde jde všechno tvým směrem a vedeš 6:1, můžeš si v šatně říkat kolikrát chceš, že zbývá ještě jedna třetina a že je to váš zápas.
To mistrovství pro mě navíc ani zdaleka neskončilo nedělním bronzovým zápasem.
Dva dny po MS se vrátíš do normálního života. Protože to bylo ve Švýcarsku, ptají se tě na to všichni v práci. Ve svém švýcarském klubu máš šest vicemistryň a dvě mistryně světa, kterým gratulují lidé i bannery rozvěšené po hale. Obličeje, které máš spojené s celým tím traumatem, potkáváš každý den. Sleduješ, jak na každém utkání dostávají květiny a gratulace.
Všechny navíc několikrát přišly s tím, že jsme si zasloužily vyhrát.
A ty emoce tam jsou znovu zpátky. Ale musela jsem se vzpamatovat, sezona ještě neskončila. Ne v prosinci, ale svého konce se stejně nedočkala. Přišel covid, který to všechno ještě prohloubil.
Pro mě osobně to byl hodně těžký půlrok, než jsem se z toho aspoň trochu oklepala. Úplně to setřást se mi ale nikdy nepovede.
Je to pro mě trauma.
Abych vám o tom vůbec vyprávěla, celé si to znovu prožívám. I s odstupem více než dvou let mi to pořád vhání slzy do očí.
Verdikt doktora byl pro mě šok.
Na druhou stranu to ale bylo v době, kdy mě pandemie donutila si uvědomit, že mám v životě jiné priority a že se florbal situací s covidem i trenéry upozadil. Proto to pro mě nebylo o rozhodnutí.
Věděla jsem, že to musím udělat. Nechci strávit druhou polovinu života na vozíku.
Zpracovávala jsem to dlouho. Nejhorší bylo říct to svému okolí, rodičům. Postavit se před tým a říct jim, že dohrávám poslední sezonu. Před trenéry, kteří mi tak necitlivě vmetli do obličeje, že si ten test zaběhnu jindy. Myslím, že se pak chytli za nos, upustili od něj.
Hned po návštěvě doktora jsem volala mámě. Chtěla jsem to probrat s člověkem mimo sport. Chtěla jsem si promluvit s někým, kdo má od florbalu odstup.
Jenže ten se nekonal, místo něj přišla lítost. Byla z toho stejně špatná jako já. V tu chvíli mě to dostalo ještě víc.
Spíš než lítost, výčitky směrem k trenérům a přemýšlení o tom, co už stejně nedokážu změnit, jsem v tu chvíli chtěla a potřebovala na situaci koukat racionálně. Přemýšlet dopředu, co můžu dělat, soustředit se na pozitiva.
Ukázalo se, že jsem se pletla. Že tomuhle bodu sportovci rozumí a dají ti přesně to, co potřebuješ.
Holky to se mnou obrečely. Co mě hodně potěšilo i překvapilo, bylo, jak moc to se mnou prožívaly. Pravidelně mi psaly, mluvily se mnou, podpořily mě. Všechny byly ještě o něco motivovanější do play-off. Chtěly mi pomoct ukončit kariéru titulem.
Povedlo se.
Ne každého zahraničního hráče ten tým přijme až v takové rovině, aby to spoluhráčky natolik ovlivnilo. Pro mě to byla šílená pocta.
Můj původní plán byl dát si od florbalu na rok pauzu, nikde se neangažovat. Dopřát si odstup a trochu se zregenerovat z toho šoku. Vzhledem k tomu, že moje přítelkyně hraje a je první gólmankou Dietlikonu, pro mě nikdy nebyla možnost s florbalem úplně skončit. Je to součást života nás obou, velké téma a jedna z věcí, které nás od prvních chvil nejvíc spojovaly.
Lákalo mě být rozhodčí, licenci jsem měla už v Česku. Bavilo by mě to strašně a furt si myslím, že by mě to bavilo víc než koučink. Ale na nátlak z vedení jsem přijala roli asistenta v U21 v Dietlikonu. A nelituju.
Je to zkušenost, které si hodně cením, myslím si, že mi to hodně dalo a pár let se tímhle směrem určitě chci ubírat. Chci do toho promítnout všechno, čím jsem si za svou krátkou kariérou prošla. Nemyslím, že by toho bylo zrovna málo.
Vyhrocené zápasy o titul. Radost i zlomené srdce z jediné účasti na mistrovství světa. Hromada zranění, ze kterých jsem se oklepala, i to, které pro mě bylo osudné. A taky můj vývoj jako člověka, komplikovanost mojí povahy z mládí a vliv Másla.
Mám čerstvou zkušenost s jednou hráčkou, kterou jsem trénovala. Je šíleně talentovaná, má neskutečnou techniku, pro každou výhru dře, po každé prohře brečí. Křičí na holky, když se úplně nesnaží.
Přísahám, jak kdybych se viděla.
A tak jsem jí to řekla. „Hele, já jsem byla úplně jako ty.“
K téhle hráčce jsem měla blízký vztah. Tím, že jsem se v ní viděla, jsem jí dokázala pomoct líp, než kdokoliv jiný kolem ní. Kolikrát jsme si spolu sedly a bavily se o tom. „Já se v tobě vidím, a když půjdeš dál tímhle směrem, tak si akorát ublížíš.“ Nemůžu říct, že se to úplně otočilo, ale přijde mi, že si začala mnohem víc uvědomovat váhu svých slov a činů. Jak na hřišti, tak na lavičce. Začala se víc kontrolovat. Po sezoně, kdy jsme vyhráli mistrovský titul, jsme se o tom bavily a poděkovala mi za ty debaty, které jsme spolu vedly.
Bylo to zadostiučinění, udělalo mi to radost. Doufám, že s ní ještě budu v budoucnu pracovat. Uvidíme, v jakém týmu a na jaké úrovni. Po sezoně totiž moje cesty vedly od Dietlikonu.
Na druhou stranu plány jsou dlouhodobé, ale krátkozraké, nikdy nevíš, co se stane. Snažím se už vůbec neplánovat dlouhodobě. Nanejvýš na následujících pár týdnů.
Snažím se víc si užívat to, co mám v tomhle momentě.
Stejně jako v ostravském superfinále. Vteřina ti může změnit život. Tehdy to ještě dopadlo dobře, ale stejně mě ten okamžik dohnal o tři roky později. Nezvratný osud, chtělo by se říct.
Klíčový moment pro mě byla replastika, kterou jsem se snažila udělat tečku. Zeď mezi dvěma životy. Nechat hráčský život za ní a nenechat se deprimovat. Soustředit se dopředu. Nemám to už jak ovlivnit, ani umělé koleno už mi s kariérou úplně nepomůže.
Chybí mi to. Myslím si, že bych klubu, národnímu týmu i tomu sportu měla co dát. Kdybych mohla hrát s tím, že by to pro mě nemělo dlouhodobě negativní následky, tak bych moc ráda hrála.
Snažím se z toho vytěžit co nejvíc a brát to jako možnost se dál osobně rozvíjet. Předat zkušenosti, schopnosti a talent, který mám jako hráčka, další generaci. Talentům, kteří jsou v situaci malé i té končící Naty a mají to ještě před sebou.
Beru to tak, že když ti život sebere tvoji šanci udělat to sám, tak je to proto, abys ji dal někomu jinému.
Aby dokázal to, co tys nemohl.
Až mě šokuje, jak rychle se moje trenérská kariéra rozjela. Jeden rok je to asistent U21 v Dietlikonu a hned další rok asistent trenéra Zug United v nejvyšší lize žen.
To ale není můj strop. Pořád jsem ambiciózní.
Cítím to tak, že se všechno děje z nějakého důvodu.
Díky tomu dokážu ocenit i to, co mi ta negativní zkušenost a to, co se stalo, přineslo. Že i když se osud zdá být jasný, pořád to neznamená, že tu situaci nemůžete dostat pod kontrolu a přetvořit ji v něco pozitivního.
Z blbé situace jsem dokázala udělat jinou. Skvělou.
Proto podle mě nemá smysl ohlížet se zpátky, řešit coby kdyby. Lepší je koukat dopředu. Hledat cestu, nastavovat laťku.
Tak, aby byla dosažitelná.
A aby to zároveň pořád byla výzva.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází