Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Synové to nechápali.
Tati, co děláš? Vždyť jsi přeci ve věku, kdy máš všechno podstatné za sebou. Bylo mi třiapadesát a rozváděl jsem se. Dnes, po deseti letech, je oběma přes třicet a už to berou.
Moje první žena byla jiná než já.
Vzájemně jsme si vyhovovali a vycházeli si vstříc, ale každý žil po svém. Celou dobu jsme to cítili, bylo nám líto, že fungujeme spíš vedle sebe než spolu. Rozdělila nás nakonec věc, která to stejně dobře mohla i spojit. Jednou jsem jí připínal řetízek a na krku nahmatal divnou bulku. Hned jsem ji poslal na vyšetření, kde lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin. Podchytilo se to v zárodku, manželka se z toho celkem rychle dostala.
Vyléčila tělo, ale duše zůstala nemocná. Rozhodla se být sama, nechodila mezi lidi. Bylo to náročné po všech stránkách, i finančně. Možná si řeknete, že je malicherné v téhle situaci řešit peníze, ale pokud v tom fungujete každý den, změníte názor. Jen výživa, která musí brát ohledy na nulovou imunitu, je výrazná investice. Cokoliv otevřete a nesníte, vyhodíte, aby to nepřišlo do styku s bakteriemi.
Postupně jsme došli do fáze, kdy byl konec jediným řešením. Tím, že jsem jí přestal být nablízku, musela vstoupit zpět do života, od kterého se odřízla. Bral jsem to jako pomoc, a i ona vše časem pochopila, dnes je samostatná.
Dana, moje druhá žena, si mě našla v době, kdy už jsem se nesnažil vystupovat jako atlet a ultramaratonec, ale jako běžecký trenér.
Přitom jediné, co spolu skoro neděláme, je běhání. Nejčastěji chodíme cvičit a na procházky. Když jsem bydlel v Praze, vstával jsem po páté ráno, abych byl v osm v Sokolově a mohl s ní vyvenčit psa. Přesto jsme se po čtyřech krásných letech rozešli. Byla vdaná, s manželem sice fungovali odděleně, ale bydleli pod jednou střechou. Nechtěl jsem čekat na svoje štětí do chvíle, než ostatní umřou. Když se rozvedla, hned jsem ji požádal o ruku a místo dětí jsme si pořídili tři anglické chrty.
Pokud bych se u první i u druhé manželky zachoval jinak, nemohl bych vystupovat jako někdo, kdo v dobré víře pomáhá ostatním. Protože největší průšvih, který kolem sebe vidím, je kopírování rodinných modelů. Málokdo se dokáže vymanit z vlivu prostředí, jež ho vychovalo.
Díky nestandardnímu dětství jsem měl v tomhle ohledu výhodu.
Moji rodiče pracovali na stavbách, hodně jezdili na Slovensko, od tří do šesti let jsem tam byl s nimi a domů do Počernic se dostal jen na prázdniny. Otec s matkou se moc nemuseli a domáhali se odpovědi na otázku, koho mám víc rád. Cítil jsem to a v kombinaci s prostředím, kde jsem nejdřív nerozuměl ani ostatním dětem ve školce, jsem toho využíval.
Byl jsem hajzlík, který si dělal, co chce. Jako čtyřletý jsem se o poledním klidu, kdy ostatní spali, sebral a utekl do lesa. Přebrodil jsem řeku a chodil v kopcích. Všichni si mysleli, že jsem se utopil, takže po návratu v šest večer se jim nejdřív ulevilo a pak následoval hrozný výprask.
Za týden jsem to udělal znovu.
Matku má nevypočitatelnost vytáčela, a když mi bylo osm, v jednom návalu zlosti řekla, že jsem přišel na svět jen díky tomu, že ji otec znásilnil. Měla o deset let staršího syna z prvního manželství, dceru s mým otcem a další dítě už neplánovala. Pro kluka v nejcitlivějším věku to byla velká psychická rána. Začal jsem nesnášet lidi, stal se ze mě velký introvert, tím spíš, když mi i ségra naznačovala, že nejsem vítaný. Proto jsem mizel do hor a přírody, kde mi bylo dobře. Hodně jsem chodil, kdekoliv, hlavně abych byl sám.
Trvalo dlouho, než všechno začalo dávat smysl.
Mámě jsem odpustil v patnácti, nemohla za to. Začal jsem si říkat, že i když mě nechtěla, něco asi mou existenci způsobilo. Že mám nějaký význam. Pokud se rodíme víckrát, do různých životů, asi tu mám být. A že jediný způsob, jak k tomu mohlo dojít, byl, že se mezi mými rodiči stala taková věc. Rozhodl jsem se na věci dívat úplně jinak. Krutá informace i způsob, jakým mi byla podána, uspíšily můj vývoj. Žil jsem mnohem víc sám než s příbuznými. Byl jsem dítě, které hned po škole vypadne ven, toulá se a vrátí se až večer. Díky tomu mě nepostihl náš rodinný model. Dodnes se nechovám podle žádného programu, na všechno si přicházím sám.
Problémy urovnal čas, rodiče pořád cestovali, starala se o mě babička a druhou mámu mi nakonec začala dělat ségra. Je o šest let starší a dnes spolu máme výborný vztah, což platilo i o bráchovi, který loni umřel.
Zpětně mi došlo, že podobné věci, i když třeba ne tak drsné, řeší skoro každý. Jako trenér mám před očima spoustu osudů, které se díky běhu začnou stáčet úplně jinam. Jde hlavně o partnerské vztahy.
Jedny to spojí, další rozdělí. Lidé dospějí s pomocí pohybu do stavu, kdy klidně přehodnotí třicet let života a začnou se chovat jinak. Když se kvůli tomu rozpadne rodina, je největším problémem majetek. Málokdo se chce rozvést a nechat půl jmění druhému, protože v něm vidí hajzla, který to celou dobu komplikoval. Přitom peníze jsou to, co lidem brání fungovat. Hromadí, ale nežijí. Pak si jdou zaběhat a zjistí, že ve skutečnosti nepotřebují baráky a investice, ale někoho, s kým mohou sdílet svět kolem sebe.
Stejně jako já.
Jako třetí Čech v historii jsem zvládl dokončit Spartathlon, 246 kilometrů dlouhý závod z Atén do Sparty. Dvakrát jsem vyhrál mistrovství republiky na 24 hodin a celkem třikrát oběhl na jeden zátah české hranice. K tomu mám na kontě přes tři sta maratonů.
Ke všemu mě postupně dovedl Mírový běh.
Událost, kvůli níž jsem dal počátkem devadesátých let výpověď jako bezpečnostní technik v ČKD a stal se žákem Sri Chinmoye. Tento indický duchovní myslitel působil hlavně v New Yorku. Jako bývalý sprinter, desetibojař a později maratonec založil akci, která měla posilovat přátelství a vzájemné porozumění mezi lidmi. Znal se s atlety Emilem Zátopkem i Carlem Lewisem a symbolem jeho štafetového běhu byla hořící pochodeň putující světem.
Od dvaceti jsem inklinoval k východním filozofiím, což se projevovalo pěstováním bonsají nebo čtením čínské a japonské literatury. Úžasným zážitkem pro mě byla i kniha Milarepa od Eduarda Tomáše.
Mírový běh se konal v Československu poprvé v roce 1991, bylo tu jen pár přívrženců Sri Chinmoye a měli to na starost spíš Rakušané a Švýcaři. Trasa, na které se po deseti kilometrech střídaly dvojice s pochodní, vedla z Prahy přes Benešov až do Jihlavy a já ji celou uběhl sám. Za dva dny to bylo sto čtyřicet kilometrů, seznámil jsem se s žáky mistra a začal chodit na jejich meditace.
Podhoubí zvláštního společenství mi ale nevyhovovalo, byla to normální sekta.
Svobodní si nesměli najít partnera, zadaní se buď do měsíce vzali, nebo se museli rozejít. Sri Chinmoy mě sice oslovoval, ale jeho vykladači vůbec. Žil jsem s nimi hlavně proto, abych mohl pořádat další Mírový běh, což se povedlo natolik, že u nás v roce 1995 finišovala evropská část.
Organizačně to byl masakr. Původně jsem na to měl mít vyhrazeny každý týden dva dny a deset pomocníků, nakonec z toho bylo osamocené zařizování ve volném čase a po nocích. Jako obchodní zástupce společenství jsem prodával dost nekvalitní nářadí a do toho plánoval trasu. Za týden jsem najel autem tisíc kilometrů, neměl čas na běhání a po třech měsících v tomto režimu zkolaboval.
Prostě jsem přišel do skladu vyzvednout šunty na prodej a najednou se ocitl na zemi.
Při sportovní prohlídce mi doktorka natočila EKG a na levé komoře našla problém, prý vrozená srdeční vada. Posadila mě na kolo, ale zátěžový test proběhl dobře, hned po něm problém zmizel. „Do smrti musíte sportovat.“ Lékařka tuto diagnózu pronesla v nadsázce, ale dokonce mi ji napsala i do závěrečné zprávy, abych to mohl říkat každému, kdo by mě od sportu zrazoval.
Mírový běh dopadl úžasně. Končilo se v Praze na Výstavišti u Křižíkovy fontány, kde hrála filharmonie a zpíval dětský sbor. Bylo to i v televizi, ale pro mě to znamenalo konec se Sri Chinmoyem. Pořád se snažili zdůrazňovat výjimečnost společenství, já chtěl naopak pohyb zprostředkovávat všem, bez ohledu na to, jak dotyční myslí.
Ani meditace nesplňovaly očekávání, jejich cílem bylo spíš vymývat mozek, za což asi mohl fakt, že tehdejší členové na víc prostě neměli. Každý žák musel odevzdávat patnáct procent z platu na rozvoj komunity. Mělo to jedinou výhodu. Z ušetřených peněz jelo pár lidí do USA za mistrem a návštěva se mohla spojit s newyorským maratonem, kde komunita dodnes obsluhuje jednu občerstvovací stanici.
Řada vyšla i na mě, spal jsem za pět dolarů ve sklepě na palandě u jednoho žáka. Místo toho, abych se naladil na Sri Chinmoye, zdálo se mi každou noc o Ježíšovi. K němu jsem do té doby vůbec neinklinoval, ale najednou se mi pořád zjevoval. Vypadal jako dlouhovlasý osmahlý hipík a já to vůbec nechápal.
Dnes to beru tak, že jsem byl připraven na něco nového, na víru v Boha.
Každý něčemu věří, i ten největší ateista. Kdyby nevěřil, není schopen ničeho dosáhnout. Uvědomil jsem si, proč stálo za to odpustit mámě. Byl jsem poslán na zem, abych pomáhal. Organizace štafety mě přiměla komunikovat s okolím a z introverta, který nemohl skoro nikoho vystát, se stal otevřený člověk.
Začal jsem si plnit svůj dětský cíl, kdy mi šlo navzdory povaze samotáře o to, aby byli všichni v mém okolí šťastní. Vždy jsem cítil, že je to neuskutečnitelné, ale to neznamená, že se o to nebudu snažit. Každý člověk, u nějž se mi tohle povede, zvětšuje svět, který jsem si vysnil, protože to může předávat dál.
I ve vysokém věku můžu podávat výkony, aniž bych se sebeobětoval.
Lidi to začalo zajímat, tím spíš, když jsem své myšlení propojil s během.
Rozjelo se to díky akci s novinářem Milošem Čermákem, s nímž jsme po dobu tří let vydávali od ledna do května v Lidových novinách články s cílem připravit čtenáře na maraton za sto dní. Na začátku mi to přišlo nezvládnutelné, protože jsem ještě uvažoval jako atlet. A podle atleta je maraton jen meta pod tři hodiny.
Hned první rok jsme oslovili přes osm set běžců a běžkyň, z větší části vydrželi dodnes. Pro mě šlo o moment, kdy jsem si uvědomil, že má smysl zaměřit se na veřejnost, která do té doby hlavně ležela na gauči. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v životě. Hobík, který uběhne za hodinu deset kilometrů, mě sice neproslaví, ale o to nejde. Každý člověk je jiný a každá spolupráce je o vzájemném obohacování.
Vím, každý je někde uvnitř zaměřený hlavně na výkon, je potřeba si to přiznat.
Duší jsem stále atlet. Těší mě, že mám maraton za 2:33, stovku za 8:12 a rekord ve čtyřiadvacetihodinovce 230 kilometrů. Všechno navíc v době, kdy se informace o přípravě sháněly dost složitě. Zároveň jsem pochopil, že můžu i ve vysokém věku podávat výkony, aniž bych se sebeobětoval. Pravidelným pohybem si udržím vysokou laťku, abych s úsměvem uběhl maraton pod čtyři hodiny, každý den můžu dělat to, co mám rád.
Usmívám se.
I ve chvíli, kdy mi někdo řekne, že to jsou kecy. To, co dělám, totiž funguje i na nejvyšší úrovni. Moje svěřenkyně Ivana Sekyrová, která normálně pracuje na plný úvazek jako učitelka, běžela maraton na olympiádě v Londýně. Kamarád Milan Šumný zase nedávno zvládl stovku za 7:52 a díky výkonu 236 kilometrů ve čtyřiadvacetihodinovce se kvalifikoval na příští Spartathlon.
Když běžím, jsem hlavou v oblacích a nohama pevně na zemi.
Tyhle dva stavy se pořád střídají. Jsem průnikem a drátem, přes který vede energie vesmíru do země a naopak. Přispívá k tomu každý krok, který učiním. Pořád zpracovávám a nasávám informace z obou stran.
Dnes, v třiašedesáti letech, mám snahu zlikvidovat nálepku běžce na extrémní vzdálenosti, jenže pro ostatní je to zajímavé. Maraton si umí představit skoro každý, ultra málokdo. Mnohem víc než škatulkování mě zajímají lidi. Rád ukazuji každému, kdo o to má zájem, směr, díky němuž lze mít za všech okolností radost z pohybu. Tvrdím o sobě, že jsem poradce v oblasti zdravého životního stylu.
Řada výkonnostních atletů mi kvůli tomu nemůže přijít na jméno, dokonce mi dali přezdívku – trenér tragédů. Obvykle mě tak nazývají do chvíle, než se vážně zraní nebo narazí na limit, přes který nemohou přejít. Pak sami začnou přemýšlet jinak a hledat nové cesty. Někteří mi dokonce zpětně dají za pravdu.
Je to logické. Každá věc má postupný vývoj.
Tak to bylo i s mou vírou. Jsem nepraktikující křesťan, rituály jako chození do kostela a mačkání růžence při modlitbě mi nic neříkají. Nepatří to ke mně.
Mluvím o Bohu, který pro mě představuje universum. My všichni jsme jeho součástí, tvoříme ho. Je to jedna energie, která se mění v druhou, jde o vzájemné prolínání na fyzické, mentální i duchovní úrovni.
Běh a víra jsou pro mě v souladu, protože tenhle pohyb bez technických prostředků, ideálně o samotě a v přírodě, je jednou z mála chvil, kdy můžu být sám se sebou. Kdy neútočí nic z toho, co mě obvykle obklopuje a rozptyluje. Nezáleží na vzdálenosti ani na čase, stačí být otevřený a zmizí to, co vytváří tlak, člověka to nutí uvažovat a přemýšlet.
Pokud jste upřímní, zjistíte, co jste zač. Přiznal jsem si, že umím být pěkná svině, proto nemám problém na sebe cokoliv vykecat. Bojíme se jen toho, co schováváme. Někdy se celý život strachujeme o to, aby ostatní nezjistili, jací skutečně jsme. Nic neskrývám, je to jediná ochrana před negativní energií, ale přiznat si to není snadné. Kdo to udělá, ztratí možnost vymlouvat se, což mnoho lidí nechce, protože nechtějí ani zodpovědnost.
Mám svůj vlastní přístup k víře i k běhání.
V obou oblastech narážím, protože v nich fungují i radikálnější skupiny, které rády soudí, ale nerady naslouchají. V jednu chvíli, kdy jsem sám cítil, že nikam nepatřím, jsem se z toho potřeboval vypsat a založil blog Běžecká škola.
Brzy jsem zjistil, že oslovuji zvláštní sortu charakterů, které se rozhodly o sobě přemýšlet. Často šlo o složité povahy, jedince nepochopené a vykořeněné v místě, kde žili. O takových lidech se s oblibou říkalo, že jsou divní. Nabídl jsem jim prostor, kde to bylo jedno. Běžecká škola funguje už devět let. Cítím, že plním své poslání.
Sto sedmdesát kilometrů za šestatřicet hodin.
S minimem vody a jídla, přes kopcovitou Šumavu.
Ze sportovního hlediska tohle považuju za svůj životní výkon.
Zvládl jsem to letos v létě, ale úmyslně bych to nikdy neudělal, mohla za to náhoda. Spolupořádám poutní ultramaraton, letos se běžel z Vyššího Brodu do Nýrska. Všichni na něj měli čas od pondělka do pátku, něco mi do toho bohužel vlezlo, tak jsem za ostatními vyrazil až ve čtvrtek s tím, že je doženu. Jenže mi nedošlo, že v horách a hraničních hvozdech mimo sezonu není moc míst, kde se dají doplňovat zásoby.
Míchaná vajíčka k snídani mi musela vystačit déle, než jsem čekal. Na první zastávce po pětadvaceti kilometrech jsem ještě neměl hlad a na další mi jediný otevřený penzion široko daleko vyjedlo třicet německých cykloturistů. Zbylo po nich jen domácí tiramisu a kofola.
Trasa akce vede přes hory. Smrčina, Plechý, Třístoličník. Tohle jsem absolvoval na hlad. Jediná otevřená bouda zavírala v pět odpoledne a já k ní doběhl až v osm večer. Pil jsem vodu z potoka, a když jsem dorazil totálně prosolený do penzionu v obci Nové údolí, nechtěli mi pozdě večer nic uvařit. Ani kafe už nedělali, prý už měli vyčištěnou mašinu.
Dal jsem si pivo, čtyři tatranky, datlovou tyčinku s kokosem a pohyboval se ve stavu mezi infarktem a smrtí. Podobné vzdálenosti jsem předtím zvládl mockrát, ale vždycky s podporou kamarádů nebo pořadatelů závodu. V noci přišla bouřka a ráno mě zachránil otevřený koloniál v Srní, kde měli housky, sýr, pivo a kofolu. Do cíle jsem se dostal vyčerpaný, ale zároveň skvěle vyčištěný. Potvrdilo se mi, že tělo je schopné se přizpůsobit podmínkám a jít dál za každé situace, pokud zvolíte správné tempo.
Čerstvou zkušenost stavím výš než dokončení Spartathlonu, což je přitom úplně jiná liga.
V roce 2003 jsem to zvládl i s Jindřichem Lakym, který má jednu ruku kratší a je dodnes jediným hendikepovaným sportovcem, jenž se dostal do cíle v limitu – 246 kilometrů se musí zvládnout do třiceti šesti hodin. Tedy ve stejném čase jako můj přeběh Šumavy. Je to tvrdé a očekává se, že na trase zažijete úplně všechno.
Úvodní část vede po dálnici a na prvních osmdesáti kilometrech nesmíte mít žádnou podporu. Běžel s námi ještě kamarád František Brabec a k našemu překvapení se Jindra v přestávce po úvodním maratonu sebral a utekl. Vypálili jsme za ním rychlostí čtyři minuty na kilometr, což je pro ultramaratonce téměř jistá smrt, celá skupina na to doplatila. Franta skončil ještě před půlkou a Jindra postupně střídal běh s chůzí, vedle toho se párkrát pozvracel.
Do cíle dorazil dvacet minut před vypršením limitu. Já měl k dobru tři a půl hodiny, a když jsem se ve Spartě dotkl sochy krále Leonida, poznal jsem novou dimenzi. Všechno se mi začalo slévat dohromady, žil jsem emocemi ostatních závodníků a zapomněl na únavu. Tohle byla meditace, na rozdíl od toho, co mi tlačili do hlavy žáci Sri Chinmoye.
Přestalo mě bavit běhat okruhy, viděl jsem v tom paralelu, kdy se stejně jako v životě můžete pořád dokola motat v kruhu. Začal jsem vymýšlet vlastní trasy. Z Prahy na Sněžku, z Prahy do Vídně. Běh mi v tu chvíli připadal jako spirála, s jejíž pomocí postupujete stále výš.
Symbolizuje to celoživotní vývoj, kde není stanovený pevný cíl. Takže pak můžete považovat za vrchol scénu, kdy jako šedesátiletý blbec běžíte bez jídla a pití přes Šumavu.
Nikdy jsem nebral běh jako prostředek, jak utíkat před tím, co mi řekla matka. Nešlo ani o to, abych s jeho pomocí pochopil vztah rodičů. Vše se vyjasnilo až ve chvíli, kdy jsem se tím přestal trápit. Bylo to stejné, jako když někomu chcete zavolat, ale nevybavíte si jeho číslo. Naskočí vám druhý den, jakmile ho pustíte z hlavy.
Tlak člověka uzavírá, vytváří napětí. Teprve v momentu uvolnění se dostaví i poznání.
Tomuto stavu říkám šťastný života běh.
Přeju ho každému, s kým přijdu do kontaktu. Běžel jsem s mnoha lidmi a často si uvědomoval, že nechtějí přijímat svůj přirozený dar. Bohužel si neumějí představit život bez stresu, protože v něm byli vychováni a neví, co by bez něj dělali. Proto se zahrnují starostmi, v nichž se dobrovolně ztrácí.
Síla pozitivního myšlení je neomezená.
Nejsem skeptik, vidím, že lidi v mém okolí začínají pracovat především sami na sobě. Je jich čím dál víc, jsou čím dál mladší a dělají to prostřednictvím běhu. Nejvíc mě potěšil kluk, který se prožral k cukrovce. Doktor mu napsal inzulin, ale jiná lékařka mu naštěstí doporučila pohyb, stejně jako kdysi mně. Díky tomu se dostal na stránky Běžecké školy, začal se hýbat podle rad, které tam našel, a po dvou letech byl zdravý. Vyléčil se sám, pohybem a změnou jídelníčku.
Síla pozitivního myšlení je neomezená, ale jen pokud si uvědomíte, že to funguje i obráceně. Proto víc než na činnosti záleží na přístupu, na víře a na odvaze běžet si za svým.
To není egoismus, to je prostě život.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází