Tento příběh najdete v knize Bez frází Oktagon
e-shopNo more
Hodil jsem soupeře na zem a nasadil mu kimuru, svou oblíbenou páku na rameno, která mi do té doby na každého brutálně fungovala. Rval jsem ho za ruku vší silou a držel. Dal jsem mu ji do úplně nepřirozeného úhlu, párkrát mu v ní nechutně zapraskalo, ale on se pořád nechtěl vzdát.
Po pár vteřinách jsem si uvědomil, že jsem úplně vyčerpaný, dostal jsem se na totální nulu. Najednou jsem se probudil v sanitce a uviděl záchranáře, který kontroloval kapačku.
Jak jsem dopadl?
„Hele, v prvním kole jsi byl výbornej, ale pak jsi nějak umřel.“
Tenhle zápas na turnaji v Poděbradech v roce 2016 ovlivnil moji kariéru bojovníka MMA víc, než jsem si nejdřív dokázal připustit.
Nastoupil proti mně Maďar Csaba Hocz. V té době jsem měl na kontě šňůru sedmi výher v prvním kole, zatímco jeho oficiální statistiky ukazovaly jediný vyhraný zápas. Jenže náš sport je mimo jiné i o tom, že se vždycky najde někdo lepší. Často je to ten, od koho to vůbec nečekáte. Já to fakt nečekal. Pustil jsem se do něj od první vteřiny a strašně ho mlel. Řezal jsem ho na zemi loktem do hlavy, byl úplně dobitej, ale nedokázal jsem ho ukončit.
On vydržel a já se tím oddělal.
V pauze mezi koly jsem seděl úplně vyřízený ve svém rohu klece a trenéři mě uklidňovali. Říkali, že je soupeř mimo a nebude pokračovat. Podíval jsem se přes jejich rameno a v tu samou chvíli jsem si všiml, že vstává a je připravený dál bojovat. Co teď? Začalo kolo, já se pokusil o poslední útok a pak jsem zkolaboval. Přestal jsem se prát a soupeř mi nasadil triangl, škrcení nohama. Odpadnul jsem přímo v kleci a už mě vezli.
Večer jsem strávil v nemocnici a další den mě všechno dost bolelo, navíc mi otekl loket, zvětšil se snad dvojnásobně. Nakonec se ke mně doneslo, že Maďar přežil můj tlak díky tomu, že cvičil jógu. Bez prdele… Proto si dal ruku do nemožné pozice a nakonec vyhrál.
Já se naopak dostal do stavu, kterého jsem se podvědomě začal bát.
Další zápas jsem prohrál na body s neporaženým Polákem. Nebyla to ostuda, ale v kleci jsem nenechal ani padesát procent. Celou dobu jsem byl zatažený, jen jsem vyčkával, najednou to skončilo a mně došlo, že jsem se ani nezadýchal. Bál jsem se to rozbalit, abych zase nenarazil na dno. Jako bych se bránil možnosti dostat ze sebe všechno.
Od té doby mě tenhle stav dohání před každým zápasem – a dodnes jsem nepřišel na to, jak to změnit.
Fotbal je sport.
Hokej je sport.
MMA je v mých očích víc než sport.
Je to osobní záležitost, kde v určité chvíli poznáte úplně všechno. Celý svůj život i svět okolo. Můžete mít peněz, kolik chcete, ale nic vám nezaplatí chvíli, kdy vlezete do klece. Jakmile to jednou poznáte, chcete to znovu, chcete bojovat s ostatními i sám se sebou. Takhle to mám a jsem si jistý, že podobně uvažuje i největší světová hvězda Conor McGregor.
V kleci se ukáže, kdo jste.
Ten, kdo přišel jen na sport, sleduje dva frajery, kteří se perou. Ten, kdo je otevřený, pozná i něco jiného. Bojovník tohle nemusí zdůrazňovat, dokonce to může každý popsat jinak, ale když přijde na věc, prostě to cítí. Můžete se přetvařovat, jak chcete, a hrát hry, ale ze zápasu se pro každého stane dřív nebo později velké zrcadlo, kdy se prostě vidíte čistě.
Proto pořád MMA v Česku a na Slovensku nedělá na opravdu špičkové úrovni moc lidí. Je jich jen pár a já si v jednu chvíli uvědomoval, že bych se do téhle úzké skupinky mohl počítat. Měl jsem našlápnuto, abych nastartoval pořádnou kariéru jako třeba Jirka Procházka, Attila Végh nebo Karlos Vémola.
Myslím, že by k tomu byla stačila jedna výhra nad kvalitním soupeřem. Jenže místo ní přišly tři prohry, a ještě k tomu dost zvláštní.
Nejdřív mě v O₂ Areně knockoutoval Američan Jeremy Kimball. Den předtím ale udělal věc, která se v našem sportu považuje za neprofesionální prasárnu. Nesplnil váhový limit do 93 kilogramů, vymlouval se na nemoc a kdesi cosi.
Nějakou akci v Česku vůbec nebral vážně, prostě řekl, že se klidně otočí a pojede zase domů, bylo mu to úplně jedno a já to akceptoval. Byla to chyba, měl jsem ho poslat do prdele a posadit na nejbližší letadlo do Ameriky, jenže jsem udělal pravý opak. V přípravě jsem se hodně obětoval a chtěl jsem mít zápas jako zadostiučinění za všechnu dřinu. Bohužel mi to vůbec nesedlo. Sejmul mě, protože byl v klidu, zatímco já se úplně vyčerpal. Nesedlo mi shazování váhy, byl jsem vyčichlej, tělo nestihlo doplnit minerály, jak bylo potřeba, a hlava pak neustála ránu, kterou bych jindy rozchodil.
Nechtěl jsem se smířit s tím, že mě porazil arogantní namachrovanej salámista, co se ještě k tomu zachoval nefér. U promotérů Oktagonu, pod kterým zápasím, jsem si vynutil odvetu.
Kimball věděl, že si to, co udělal, beru osobně. Nebyl blbej, navíc je to talent od přírody, takže se za půl roku připravil nejlíp v životě a porazil mě zaslouženě na body. Uznávám, podruhé byl lepší, a umím s tím žít. Pro mě bylo hlavní, že jsem přijal výsledek i svůj výkon. Od půlky zápasu jsem jel na autopilota, protože mě trefil ještě větší bombou než poprvé, ale já měl velkou vůli všechno ustát, abych sám v sobě našel důvod pokračovat v kariéře.
Všechno jsem chtěl potvrdit v souboji s Dánem Joachimem Christensenem. V tu chvíli jsem potřeboval vyhrát a byl jsem hodně opatrný, abych neudělal chybu. Byl to těsný zápas, ale na jeho konci jsme já i soupeř věděli, kdo si to zasloužil víc. Většinu času jsem kontroloval průběh, házel jsem ho na zem, a hlavně jsem ho téměř k ničemu nepustil. Skoro podle všech, kdo se motají okolo MMA, jsem vyhrál. Trenér André Reinders za mnou na konci přišel a hecoval mě, ať se raduju, protože to vyšlo.
Jenže tři bodoví rozhodčí to viděli jinak. Jeden dal remízu, u dalších dvou jsem prohrál.
Byl jsem z toho úplně v hajzlu. Kouč lítal po kleci a nadával všem, každému, kdo měl verdikt na svědomí. I soupeř se hned v kleci omlouval mně, mému týmu i divákům, tohle vůbec nečekal. Bylo mi ho líto, protože Dán byl strašně fajn chlap. Čtyřicátník, co měl přehled a zkušenosti, takovej vyklidněnej strejda v dobrý formě, co dojíždí úspěšnou kariéru a nemá potřebu se přetvařovat.
Kimball i Christensen prošli nejlepší organizací UFC a já jako sportovec v obou případech ukázal, že mám minimálně na stejnou úroveň. Jenže oficiálně jsem od nich dostal do držky a nemám nárok.
Kráčel jsem na vrchol, ale někde jsem blbě uhnul. Zůstal jsem ve vzduchoprázdnu, najednou nevím, kam dál, a zároveň si všechno potřebuju zdůvodnit.
Myslím, že v MMA je rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem minimální, zároveň si ho neustále uvědomujete. Zmíněný McGregor žil dlouho v bídě a těsně před prvním zápasem v UFC si šel vybrat podporu v nezaměstnanosti. Teď patří k nejbohatším sportovcům planety, a když zápasí v Las Vegas, sleduje ho celý svět. Conor se mohl mít sebehůř, ale nikdy neztratil víru v to, že dokáže velké věci. Já, kluk s pohodovým životem, si naopak vždycky, když o něco jde, vzpomenu na kolaps v kleci, takže teď sedím doma v Poděbradech a bilancuju, co se stalo špatně.
Je to o to horší, že mi skoro všichni okolo říkají, že mám schopnosti na to, abych patřil mezi elitu. V přípravě nikdy nepodcením stravu, trénink, sparingy, kondici, nasazení. Opakovaně potvrzuju, že můžu podávat velké výkony a mít lepší výsledky. Ostatní to vidí. Na kempu ve Švédsku si mě jako osobního sparing partnera vybral Ilir Latifi, špička UFC v těžké váze. Oslovil mě, i když okolo bylo pětadvacet dalších kluků.
Jenže přijde zápas, kde se musím ukázat, a všechno je jinak.
Nejednám instinktivně, místo toho se držím na uzdě, kterou neumím povolit. Všechno vnímám jakoby z dálky. Jsem nerozhodný, jestli mám soupeře mlátit do hlavy, nebo do žeber, jestli je lepší ho držet v dominantní pozici, nebo mu nasadit techniku. Mám v hlavě několik variant, co chci udělat, ale místo toho kouknu na časomíru, a pokud je do konce kola půlminuta, řeknu si, že počkám.
Tím, že jsem na určité úrovni, to nevypadá špatně.
Dělám správné věci, jenže ve finále trochu blbě.
Možná je to povahou. K bojovým sportům mě a o rok staršího bráchu Ondru přivedl táta, když mi bylo osm. Měl kamaráda Tomáše Machotku, jednoho z prvních českých zápasníků ve stylu vale tudo, což byl boj bez rukavic a skoro bez pravidel, předchůdce moderního MMA. Tomáš vypadal hrozně hustě, a přitom byl úplně v klidu. Dělal policajta a později bodyguarda a měl schopnost ve vteřině změnit tvář. Jakmile hrozil konflikt, navodil atmosféru, kdy si s ním nikdo nechtěl nic začínat.
Táta nám ho dával za vzor.
Sám vím, že jsem šikovný, bohužel se však nevnímám tak, jak mě berou ostatní. Víc než své schopnosti vidím rezervy. Fajn, porazím třeba nebezpečného borce, jenže místo oslavy knockoutu si uvědomím, že měl soupeř jet lag jako prase po cestě přes oceán, navíc blbě shodil váhu a po prvním kole byl mimo. Sám svůj výkon shazuju.
Pro vnitřní klid jsem potřeboval lepší skalp. Chtěl jsem porazit borce světové třídy.
Podíval jsem se do zrcadla, které mi nastavili Kimball a Christensen, a pořád jsem se s tím nesrovnal.
Kromě sebe jsem totiž uviděl i něco, co jsem předtím přehlížel.
Michal byl můj kamarád.
Když jsem v šestnácti přišel do tělocvičny, byl jedním z prvních, s kým jsem začal trénovat. Líbilo se mi, že vypadal jako namakaný řízek, a přitom to byl vysmátý, sympatický, normální kluk. Chvíli aktivně zápasil a pak si udělal licenci rozhodčího. Vídali jsme se často, rozuměli jsme si, řešili jsme i dost osobní věci a věřil jsem mu.
Proto jsem se na něj hned po vyhlášení výsledku zápasu s Christensenem otočil, abych se ho zeptal, jak to bodoval. Byl totiž jedním ze tří lidí, kteří rozhodovali. Zvednul ruce a řekl, že s tím nemá nic společného.
Lhal, a tahle chvíle mi ve finále vzala iluze podobně jako samotná prohra.
Za deset let, co dělám MMA, jsem v tomhle sportu našel hodně známých, ale málo kamarádů. Vycházím skoro se všemi víc než dobře, ale zároveň si málokdo získá moji plnou důvěru.
Většina lidí, co se jde prát do klece, má vysoké ego. Vlastně to platí i o těch, který se o celý byznys starají. Jsme celkem slušná přehlídka absolutních individualistů a případů s neúměrným sebehodnocením. I průměrný bojovník si o sobě často myslí, že je nejlepší. V týmovém sportu fungujete se spoluhráči a máte stejný cíl, ale v bojovém sportu je kámoš zároveň soupeř. Jo, může tam být respekt, ale na konci dne si stejně skoro každý řekne: Já jsem ten lepší. Tím, že si v tréninku a hlavně pak v zápase ubližujeme, vznikají vztahy, které jsou většinou buď hodně pevné, nebo hodně křehké.
Osobně se v tomhle ohledu snažím být čitelný. Chovám se k lidem slušně, a když mi nesedí, řeším s nimi věci napřímo. Zakládám si na tom a funguje to. Kdyby za mnou někdo přišel a řekl mi do očí, že mu nejsem sympatický, vezmu to v pohodě. Jenže zatím k tomu nedošlo, takže to znamená, že můj způsob jednání funguje.
Totéž ovšem očekávám od druhé strany, a pokud je to jinak, mám hned jasno.
Proto můžu s čistým svědomím veřejně říct, že s Michalem už kamarádi nejsme.
Hlavně proto, jak ke všemu přistoupil. Jako rozhodčí mě nechal prohrát. Fajn, nechtěl bych, aby mi to dal, kdyby z toho měl špatné svědomí a nemohl usnout, ale jsem přesvědčený, že tohle nebyla ta situace. Třeba to fakt myslel čistě a já jsem jen ubrečenej chudák, nicméně téhle verzi nevěřím.
Zvládnul bych jeho názor zpracovat, kdyby za mnou jako frajer přišel, vše mi vyargumentoval a stál si za svým přesvědčením. Vůbec bych s ním nesouhlasil, ale s určitým odstupem bych to dokázal respektovat. Tak jsem to mimochodem vyřešil s druhým člověkem, podle kterého jsem byl v kleci ten horší. Naopak ten, o kom jsem si celou dobu myslel, že je mi nejblíž, udělal něco, co neumím přijmout.
Zalezl a byl zticha. Můj trenér se s tím ale nechtěl smířit, a když po něm chtěl argumenty, dostal odpověď, že si za to můžu sám, protože můj výkon nebyl přesvědčivý. Jasně, v našem sportu platí stará pravda: Nikdy to nenechávej na rozhodčích. Vždycky je lepší ukončit to před limitem. Ale když se to nestane, mají tam být odborníci, aby dělali svoji práci.
K tomu podle mě nedošlo a cítím křivdu.
Štvalo mě to tím spíš, že mi drtivá většina lidí z bojové scény řekla, že mě odrbali. Od téhle chvíle si myslím to, co známý komentátor UFC Joe Rogan: Posaďte na body aktivní zápasníky, protože oni budou mít hned jasno o tom, kdo vyhrál.
Vím, že nejsem pupek světa ani střed vesmíru. Lidi řeší mnohem zásadnější a důležitější věci. Vše letí tak rychle, že můžu jako člověk i jako sportovec udělat cokoliv, a za pár dnů to přebijí jiné události. Ve finále nikdo neví, kdo jsem a co dělám, proto jsou moje skutky důležité hlavně pro mě a moje nejbližší. Opakuju si to před každým zápasem. Jenže pak vlezu do klece a je to pro mě tak významné, že všechno vnímám dost osobně.
Dodnes proto beru výsledek zápasu s Christensenem jako křivdu. Někdo mi vzal neprávem to, co mě mělo vrátit do hry. To, co mi mohlo pomoct zlomit starý blok z Poděbrad.
Po prohře jsem si mohl stokrát říct, že si zachovám nadhled. Jenže i pod tíhou zkušeností s Kimballem a navíc s vědomím toho, co všechno jsem obětoval v přípravě, jsem si to bral osobně. Jen jsem seděl doma a střídaly se ve mně stavy zklamání a smutku. Za pár dní se k tomu přidalo i naštvání a zvědavost, nevydržel jsem to a podíval se na internet, abych zjistil, co se o mně říká a píše.
Dost lidí mě veřejně poflusalo, ale to jsem čekal.
Pročítal jsem celkem poctivě názory i nadávky na svoji osobu, a najednou jsem narazil i na komentář Michala. Zapojil se do diskuse a napsal něco v tom smyslu, že by se měl Petrášek naučit bodovat. To mě dorazilo úplně. Diskutoval s lidmi, co byli úplně mimo a ani je neznal, zatímco já mu za žádné vysvětlení nestál.
Doteď nechápu, co přesně se mu honilo hlavou, ale jsou jen dvě možnosti. Buď je hloupej, nebo je srab. Buď tomu, co dělá, nerozumí, takže se o tom nechce bavit na úrovni, nebo se bál, že pokud mě nechá vyhrát ve vyrovnaném zápase, ostatní mu to omlátí o hlavu.
Už je to každopádně jedno.
Po tomhle jsem se vytočil a začal si do Michala promítat svoji frustraci. Najednou na mě odněkud vyskočil citát „No more fake friends – Už žádní falešní přátelé“. Báclo mě to do hlavy a měl jsem nutkání mít ta slova pořád u sebe. Zavolal jsem kamarádovi z Hradce Králové, který moc hezky tetuje, přijel jsem za ním a za dvacet minut bylo hotovo. Udělal mi na tricepsu otevřenou dlaň, do ní napsal moji novou mantru a obrázek překryl razítkem s nápisem „FUCK“, který nemusím překládat.
Tohle beru jako značku. Má ode mě odpudit lidi, kteří to se mnou myslí jinak, než říkají, dávám tím najevo, že mě serou, nepotřebuju je a jsou mi ukradení. Chci, aby hned viděli, na čem jsou, a aby poznali, že z nich jsem zhnusený.
Nechybělo moc, aby se to projevilo i v reálném střetnutí. Sice jsem po prohře s Christensenem vůbec netrénoval a neměl do ničeho chuť, ale když mi zavolal známý, abych přijel do Prahy na jeho turnaj v grapplingu, což je tradiční forma zápasu bez kopů a úderů, souhlasil jsem. Nebyl jsem ve formě, ale co už.
Kouknul jsem na seznam přihlášených a uviděl tam i Michala. Ne na dlouho. Když viděl, že nás organizátoři vybrali jako první dvojici proti sobě, odhlásil se.
Asi to bylo lepší, protože jsem byl v té době rozhodnutý prohodit ho hledištěm. Ve chvíli, kdy by proti mně nastoupil, bych mu asi byl schopný něco udělat, a tak jsem rád, že se to nestalo. Nakonec jsem ho potkal až ve chvíli, kdy jsem měl v sobě celou věc zpracovanou o trochu líp. Když mi dnes přijde do cesty, odpovím mu na pozdrav. Dokonce mu podám ruku, pokud mi ji nabídne, protože ze sebe nechci dělat hysterku.
Dál si ale myslím si svoje. No more fake friends.
Dokud jsem vyhrával, byl jsem pro všechny ten šikovnej a pohodovej kluk. Naděje českého MMA. Po třech prohrách v řadě se situace změnila, zároveň se v tom období změnil celý náš sport.
Na scénu přišla organizace Oktagon a vytvořila show, která v Česku a na Slovensku nemá obdoby. Z kulturáků a tělocvičen jsme se přesunuli do vyprodaných moderních hal a do MMA přitekly slušné peníze. V tomhle je to pro každého výhodné.
Jako bojovník, tedy ten, u kterého to ve finále začíná i končí, ale vnímám i jinou stránku.
Když jsem tehdy zkolaboval v Poděbradech a dostal meltu, byla to informace především pro mě a zaznamenali to jen skalní fanoušci. Když mám teď šňůru porážek, z nichž ke dvěma došlo v narvané pražské O₂ Areně, ví to mega lidí.
Za poslední roky se objevily davy nových diváků, kteří se MMA teprve učí porozumět. Tím se na sportovce extrémně zvýšily nároky. Sám na sebe mám požadavky, kdy je ideálem minimálně Bruce Lee, a nikdy se sebou nejsem spokojený, ale z druhé strany je to ještě větší maso. Situace je taková, že teď v Česku a na Slovensku můžete schytat kritiku i za vyhraný zápas, pokud v něm nepředvedete fatalitu ve stylu Mortal Kombat.
Lidi jsou zmlsaní a chtějí jen highlighty a vítěze.
Každý zápasník tak musí počítat s tím, že v případě neúspěchu nebude vyřízený jen z prohry, kdy dostane do huby, ale i z toho, jak ho ostatní ohodnotí. Věřte mi, poznal jsem to absolutně. Po zápasech s Kimballem a Christensenem mi třeba chodily zprávy od sázkařů. Někteří mě brutálně uráželi – a pak mi posílali tikety, na kterých měli sto korun.
Přiznávám se, že se mi v tom nežije lehce, ale stejně mi to nedá a zajímám se o to, co o mně lidi na internetu píšou. Můžu mít sto pochval a pak mě sejme jedna urážka, na kterou myslím zbytek dne. Někdy rozepíšu stejně sprostou odpověď, ale nikdy ji neodešlu, jdu se vyspat a pak komentář pokaždé smažu. Jak jsem zjistil, svým způsobem se s tím perou skoro všichni zápasníci. Naše ego chce vědět, jak nás vidí ostatní, a o to víc nás zasáhne kritika na citlivé místo. Znám kluky, kteří se kvůli tomu zavřeli doma a brečeli.
Takhle je hra nastavená. MMA je v kurzu a my jsme vidět. Musíme to buď akceptovat, nebo jít.
Nikomu nebudu říkat, jak se má chovat, ale jestli náhodou patříte k haterům, věřte mi, že internet není nic anonymního. Zápasníci nejsou úplně blbí, jak si asi někdo pořád myslí. Trčíme na Facebooku a na Instagramu podobně jako vy a umíme si vás moc dobře proklepnout. Trollové na sociálních sítích si asi myslí, že o nich sportovci nevědí, protože na ně většinou nereagují, ale je to jinak. Víme o vás.
Rozklikneme si váš profil a pamatujeme si vás.
Známe vás.
I já mám oblíbence, který mi nakládá skoro pod každým příspěvkem. A představte si, že za mnou tenhle kluk přišel po veřejném vážení a poprosil mě o fotku. Tak jsem mu řekl „jo, jasně, pojď“, vzal jsem telefon, udělal nám společné selfie, plácnul si s ním a dělal jakoby nic.
V duchu jsem si ale položil otázku: Tak kdo je tady opravdovej lůzr?
V česko-slovenském MMA je několik kategorií bojovníků.
Ti nejlepší řeší jen to, že musí vyhrát. A když náhodou prohrajou, jdou dál.
Ti ostatní se jim chtějí co nejvíc přiblížit. Buď se celou kariéru snaží o to, aby se jim to povedlo, nebo v určité chvíli začnou přemýšlet jinak. Chci si vydělat na pěknou dovolenou nebo rychle potřebuju novou pračku, tak vezmu nejbližší zápas. Dám si s někým do huby a na výsledku mi záleží míň než na penězích, takže až je za měsíc všechny utratím, udělám to znovu.
Pak je tu ale ještě jedna kategorie. Kluci jako já, kteří si často pokládají otázku, jestli to má v jejich případě smysl.
Nejsem hvězda ani bezbrzďák.
Mám přirozené nastavení, kdy je pro mě těžké myslet na to, že se budu věnovat jen sportu. Když nestojím v kleci, žiju svůj mravenčí život v Poděbradech, který mám moc rád. Jsem rodinný typ, oženil jsem se a uvažuju jako normální člověk, co si třeba jednou vezme hypotéku na bydlení a uzavře životní pojistku, aby ji mohl splácet i v případě, že mu něco stane.
MMA sice věnuju velkou porci času, ale nejsem stoprocentní profík, jak si možná dost lidí myslí. Chodím do práce a většinou dělám v noci ochranku. Ve volnu můžu trénovat.
Dřív jsem hlídal i diskotéky, ale jsem rád, že to skončilo, protože tam nikdy nebylo nic jisté. Naštěstí jsem se s nikým nepral, ve všech klubech jsem byl známý jako přemlouvač. Někdo vyváděl, já za dotyčným zašel, koupil mu panáka a ukecal ho, aby odešel. Vždycky jsem rizikové týpky prosil, ať nedělají problémy. Když už se chtěli prát, řekl jsem, kde a kdy trénuju, a nabídnul jim, ať kdykoliv přijdou. Že mi můžou rozbít hubu.
Přišel jen jeden, a ještě k tomu náhodou.
Asi tři měsíce po jednom menším konfliktu dorazil do tělocvičny kluk, co dělal problémy. Nepamatoval si mě, ale já jeho jo, protože ksichty, které mě naštvou, nezapomínám. Dal jsem mu rukavice a pozval ho do klece. Byl překvapený z toho, že se jde hned na věc, tak jsem mu připomněl, o co jde. Nepamatoval si to, prý byl nalitej, a chtěl to obrátit ve srandu, ale to jsem nepřijal. Zastávám názor, že když už někdo něco udělá, má si za svými činy stát. Dělal všechno pro to, aby se nějak vyvlíknul, ale nedal jsem mu šanci a dostal jedno výchovné tříminutové kolo. Neublížil jsem mu, jen jsem ho vystavil strachu.
Tahle chvíle mi ukázala, kdo to byl.
Dřině, se kterou je spojená bolest, se člověk, který v životě nic moc nedokáže, většinou vyhýbá. Dřív nebo později to vzdá. Takhle se podle mě chovají i lidi, kteří píšou divné komentáře na internet. Na druhou stranu je naštěstí řada těch, kteří klidně trpí jako zvíře, ale neustoupí ze svého cíle a dělají věci pořádně. Jsou úspěšní v práci, mají vlastní firmy, nebo třeba dobré mezilidské vztahy.
Nehodnotím lidi podle toho, jak vypadají a co mají napsáno ve vizitce, ale podle jejich nasazení ve vypjatých chvílích.
Ten týpek se už podruhé nevrátil, ale věřím, že příště už si své chování rozmyslí.
Na tenhle, stejně jako na spoustu dalších tréninků, jsem přišel nevyspalý z noční. Stačilo mi to do určité úrovně, ale na té nejvyšší, kam jsem se chtěl dostat, se projeví každý detail.
Na první zápas s Kimballem jsem měl deset týdnů ostré přípravy a vedle toho jsem strávil 280 hodin v zaměstnání. Volno jsem měl maximálně pět dní v kuse, během nich jsem odjel na kemp do Švédska, celou dobu jsem se dostával z únavy a dostával rychtu od tamních hvězd. Po návratu jsem jel rovnou z letiště do práce. Pak jsem dostal bomby od frajera, který se na všechno vykašlal, porušil pravidla a nakonec si na mně ještě udělal jméno.
Aby mi v současné situaci z tohohle stavu věcí úplně nehráblo, rozhodl jsem se mít zápasení pořád jako hobby. Jdu na trénink jen v případě, že mám chuť. Mám ji ale skoro vždycky, protože mě tenhle sport definuje jako sportovce i jako člověka.
Někdy bych si přál zjistit, jaké to je, starat se jen o MMA, o sebe, o trénink, o regeneraci, o výživu a o psychiku. Pak bych poznal, o kolik lepší můžu být, a upřímně by mě to zajímalo, protože se dokážu i v současných podmínkách skvěle připravit. Před každým zápasem se cítím ve formě a říkám si, že přece v kleci nemůžu narazit na nic horšího, než jsem já sám.
Nikdy bych nechtěl nastoupit proti Miloši Petráškovi, ale bohužel se to v posledních případech vždycky stalo. Sám sobě jsem byl největší soupeř a nezvládnul jsem to.
Třeba je tohle můj strop. Po každém vítězném zápase mě oslovilo na afterparty několik lidí, chtěli mi kupovat auta a dovolené, ale druhý den vystřízlivěli a už se neozvali. Po porážkách, které mě jako zápasníka posunuly o pár let zpátky, nikdo nepřišel. Výsledky mě utvrzují v tom, že už dlouho stagnuju na podobném levelu a jsem na rozcestí.
Možná se o mně jednou bude říkat: Jo, to byl ten šikovnej kluk, co měl našlápnuto, ale párkrát mu to nevyšlo, nesrovnal se s tím, že to neměl ideální, a nechal toho. Budou mít pravdu. Když teď řeknu, že to stačilo, neprodám prakticky nic z toho, co jsem se naučil. Nepocítím to pravé zadostiučinění a jednou, ve chvíli, kdy už na to nebudu mít, si to třeba budu vyčítat.
Každý den vedu vnitřní monolog a jsem rozpolcený. Každý den si pokládám stejné otázky.
Mám znovu zápasit, když mě tak trápí neúspěch? Můžu se ještě dostat na úroveň, jakou od sebe očekávám? Proč se mám hnát za snem stát se velkým zápasníkem, když můžu mít svůj život rád i bez toho? Je vůbec MMA to, co opravdu chci? Nebo to dělám jen ze zvyku, protože to ode mě ostatní očekávají?
Odpovědi jsou pokaždé jiné. Věřím si, pochybuju, vzpomínám na to, co jsem udělal dobře, i na to, co jsem nakonec zazdil. A stejně nakonec skončím u toho, že myslím na to, jak zase vcházím do klece.
Vždycky mi dojde, že tomuhle pocitu se nic na světě nevyrovná.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází