Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
2:5.
Výsledek finále švédské Superligy mezi Dalenem a Falunem, kde jsem stál na straně poražených. 13. dubna 2013.
V tu chvíli jsem cítil zmar. Výčitky kvůli dvěma nevyužitým přesilovkám v poslední třetině a několika nepovedeným situacím. I proto mi už podruhé v kariéře utekl titul v nejlepší florbalové soutěži světa. Kousal jsem to blbě, než se o chvíli později ukázalo, že šlo v podstatě o ptákovinu.
Celý tým sklápěl oči k zemi, ale já pořád utíkal pohledem na tribunu. Na čtyři prázdná místa. Na sedačky, kde měli sedět mamka, strejda a brácha se svou přítelkyní. Před zápasem jsem se jim nemohl dovolat, neodpovídali ani na zprávy.
Třeba uvízli v zácpě, třeba jim ujel trajekt.
Během hry jsem moc nevnímal, že nepřišli. Ale pak už ano. Odběhnul jsem do šatny kouknout na telefon, ale nebyly na něm žádné nepřijaté hovory nebo zprávy s tím, co se stalo.
Zavolal jsem babičce. Zbytek si pamatuju jen zmateně.
Nehoda na německé dálnici.
Mikrospánek a auto, které zezadu najelo pod kamion.
Strejda a bráchova slečna nepřežili, máma a brácha jako zázrakem vyvázli s lehčími zraněními.
Ani po těch letech se mi to nevyslovuje snadno.
Zhroutil jsem se, spoluhráči vyklidili kabinu a tým mi zavolal psycholožku. Nevím, co říkala. Hodinu jsem jen ležel na zemi a nechtěl vstát, v těle se okamžitě něco přepnulo. Něco, co neznáte, dokud to nezažijete.
Nemohl jsem na nic myslet, nemohl jsem nic dělat a nemohl jsem ani být sám. V první chvíli jsem se rozhodnul, že půjdu se zbytkem týmu na party, ale rozmluvili mi to. V Dalenu byla skvělá skupina, kamarádská, lidsky hodně vyspělá. Ukecali mě, ať jdu odpočívat do hotelu na pokoj, kde mi dělal společnost spoluhráč, který si v zápase urval kolenní vazy.
Skoro jsme nespali, ale každý trpěl jinak.
Hned ráno jsem odletěl za rodinou do Ostravy a pořád se ve mně střídaly těžko uchopitelné stavy. Hrůza ze ztráty strejdy a Kačky, zároveň úleva, že byli máma s bráchou v pořádku. Doma jsem nevěděl, co říct, co by se hodilo, co by mohlo pomoct, abychom tragédii zvládali aspoň o trochu líp. Mlčel jsem a začínal být v duchu zlý sám na sebe.
Je to moje chyba!
Vždyť jeli za mnou!
Kdybych nehrál ve Švédsku…
Kdyby se Dalen nedostal do superfinále…
Tohohle sebeobviňování jsem se zbavil až po hodně dlouhé době. I s pomocí bráchy. Je o tři roky starší, obdivoval jsem ho za to, jak se se vším vyrovnal. Osobně si to prožil, a přesto byl v tu chvíli silnější než já.
Je to můj vzor.
Hodně jsme si spolu o všem povídali, hodně jsme toho spolu proplakali. Jsme na sebe teď navázaní. Dřív jsme sice dost soutěžili a většinou jsem ho porážel, ale nakonec jsme se začali doplňovat. Je umělecky zaměřený, vystudoval design a grafiku. Vidí věci jinak a díky němu jsem si uvědomil, že na sebe nemůžu všechno neštěstí donekonečna nakládat.
K tomu, abych takhle uvažoval, jsem se samozřejmě nejdřív musel vším protrápit.
Když se stane smutná věc, začnete život vnímat jinak. A pak už je jen na vás, co se stane dál.
Ze začátku přemýšlíte, hledáte odpověď na to, proč k tomu došlo. Než zjistíte, že to vlastně vůbec žádnou odpověď nemá, takže ani nemá smysl se danou věcí užírat.
Jsem spíš uzavřenější, v osobních věcech hodně, proto pro mě nebylo podstatné celou situaci někde veřejně ventilovat. Lidi, co se motají okolo florbalu, to navíc věděli. Párkrát mě někdo prosil, ať o tom veřejně promluvím, ale já nechtěl vzbuzovat lítost nebo soucit, nechtěl jsem na sebe upozorňovat jinak než jako sportovec.
O vše se můžu podělit s ostatními až teď. S odstupem. Poté co jsem pochopil, že život se neustále mění úplně všem.
Když se stane smutná věc, začnete ho vnímat jinak. A pak už je jen na vás, co se stane dál. Vím, že nejsem sám, kdo něco podobného prožil. Vím, že upřímně sdílená starost je poloviční. Přesně takhle jsme si to řekli doma. Slíbili jsme si, že to spolu překonáme, že se navzájem podržíme.
Sice nic z toho nevrátíme, ale zvládneme s tím fungovat.
Strejdu jsem bral jako druhého tátu. Ten skutečný od nás odešel, když mi bylo osmnáct. Našel si novou rodinu a zpětně mi došlo, že měl jinou ženu už několik let předtím.
Vím, že vydržet s jedním partnerem celý život je dnes poměrně idealistická představa, ale sundalo mě, jakým způsobem nás opustil. Mně ani bráchovi nic neřekl, jen zmizel, bral jsem to dost špatně. Ve sportu mě dřív jako bývalý házenkář hodně podporoval a dal mi pohybové základy, ale jak jsem dospíval, bylo znát, že začíná mít jiné zájmy.
Od té doby nejsme moc v kontaktu, skoro se nevídáme a nemám v plánu to měnit.
Když otec odešel, upnul jsem se o to víc k člověku, se kterým mi bylo dobře. Jsme rodina, která je hodně v kontaktu, strejda bydlel jen sto metrů od nás a udržoval všechny pohromadě. Tou dobou už jsem hrál extraligu ve Vítkovicích, a právě on organizoval všechny výjezdy na mé zápasy.
Zajímal jsem ho, věřil jsem mu, uměl mě motivovat. Třeba sázkami – když v zápase nedám gól, půjdu mu posekat trávu.
Byl to chytrý a schopný člověk. Vystudoval dvě vysoké školy, pracoval u kriminálky a pak si založil firmu, která právně zajišťovala obchody s nemovitostmi. Vzhlížel jsem k němu. Na jeho popud jsem vzal zahraniční angažmá a právě s ním si pak nejčastěji telefonoval, když jsem se cítil osamělý. Vždycky mi říkal, ať vydržím, že člověk musí dělat to, co ho naplňuje.
Najednou mi tahle opora chyběla.
Úvodní smutek jsem se rozhodl přebít tím, že se stanu ještě lepším florbalistou. Byl jsem hodně motivovaný, jako sportovec jsem byl totiž tou dobou na vrcholu.
Nebojím se říct, že jsem v pětadvaceti patřil mezi užší špičku. V Dalenu jsem dohrál druhou sezonu jako člen elitní lajny, individuálně se mi dařilo.
Paradoxně jsem pomohl postoupit do osudného superfinálového dne, když jsem v semifinále ligy proti Storvetě vstřelil v rozhodujícím pátém zápase série vyrovnávací gól na 3:3. My pak postoupili po prodloužení.
Pár týdnů po nehodě jsem trávil doma a pak se zase vrátil do Švédska. Hodně jsme to probírali, ale byl to právě strejda, který mi kdysi zdůrazňoval, ať makám, dokud o mě v elitní lize stojí.
První měsíc mi dělala oporu i přítelkyně Míša. Trénoval jsem maximálně, abych ukázal, že se nepoložím. A najednou, v létě, jsem si v přípravě na turnaji Czech Open urval koleno. Totálně. Navíc po kontaktu s naší současnou hvězdou a kapitánem reprezentace Matějem Jendrišákem, který je z toho, mám pocit, dodnes špatný. Nemusí, byl to obyčejný souboj, náhoda.
Rok jsem nehrál, operovali mě sice na klinice, kde se léčil i Zlatan Ibrahimovič, ale pak mě čekala jen dlouhá rehabilitace a velká samota. Přítelkyně kvůli škole odjela a máma s bráchou se za mnou dostali jen dvakrát.
Na severu, kde se stmívá ve tři a v zimě je minus dvacet, což je samo o sobě makačka na bednu, mě hodně podrželi spoluhráči Patrik Suchánek a Martin Tokoš. Hlavně Patrik měl velkou výdrž, poslouchal moje smutné řeči a první týden po operaci mě všude doprovázel, protože jsem byl na vozíku. Pomáhal mi na záchod, do sprchy, nosil mi jídlo do postele.
Koleno oteklo jak kopačák. Doktoři mi podle nějaké nové metody nedali dreny, aby se tělo naučilo líp pracovat s tkání, takže jsem týden nespal a zhubnul sedm kilo.
Kombinace událostí mě změnila, jsem jiný člověk, jiný hráč.
Fungoval jsem s týmem, který mi hodně vycházel vstříc. Snažil jsem se věřit, že to není kvůli tomu, co se stalo, ale proto, že si mě cenili jako důležitého hráče.
V souvislosti s nalomenou psychikou jsem byl bohužel pořád nasraný.
Uklidnění přišlo až s určitým uvědoměním, že už nic nebude stejné jako dřív.
Kombinace událostí mě změnila, jsem jiný člověk, jiný hráč. Na úroveň, kterou jsem měl, jsem se už nedostal. Doteď mě to štve, ale musel jsem to přijmout. Ztratil jsem lehkost, s ní jsem si dřív věřil; cokoliv jsem udělal, šlo to. Zvládnout souboj jeden na jednoho, stáhnout si rychle odražený balónek, zabránit střele, dát gól z minimální šance.
Teď se musím na všechno nadřít.
Natrénováno mám, kondičně jsem možná lepší než dřív, ale pohoda a klid, pocit, že jsem hvězda, to už je pryč.
Dnes je pro mě úspěch to, co dřív bylo automatické – místo v národním týmu a účast na mistrovství světa, kde už jsem dvakrát slavil bronzové medaile.
Teď hrajeme doma, před vyprodanou O2 Arénou v Praze. Jako hráč už asi nemůžu zažít víc, ale mluvit o tom, že rozpoutáme zlatou horečku, mi nepřijde adekvátní. Je skvělé, že náš sport zajímá tolik lidí, třeba je dokonce na chvíli stmelíme. Sám jsem jako fanoušek nadšený, když se reprezentaci v jakémkoliv sportu daří. Zároveň je dobré si říct, že jde o pocit, který za chvíli přebije něco jiného.
Ne, nerezignoval jsem, jen mám ve třiceti letech dojem, že už jsem si odžil mnohem víc. Proto beru určité věci, hlavně ty, které se týkají sportu, s větším klidem.
Jsme první generace, která poznala florbal jako zavedený sport.
Chtěl jsem odmalička hrát hokej, po Naganu jsem miloval Haška a Jágra, ale to mi muselo stačit. Byl jsem jako malý pořád nemocný, angínu jsem byl schopný dostat desetkrát za rok, mohla za to slabá imunita. Hned v první třídě jsem měl přes tři sta zameškaných hodin a kdybych šel dělat zimní nebo outdoorový sport, bylo by to ještě horší.
Jediným východiskem bylo něco v hale.
Od osmi se florbalu věnuju naplno, nejdřív s kamarády v rámci kroužku, který byl dvakrát týdně, pak ve vyhlášeném klubu ve Vítkovicích. Pro mě to nebyla únikovka jako pro mladé hokejisty a hokejbalisty, kteří si v patnácti řekli, že mají průpravu s holí a kondici, tak zkusí něco, kde je menší konkurence. Tyhle typy v mých časech skoro vymizely. Tím, že už existuje systém výchovy od nejmenšího věku, se lidi z jiných sportů prosadí jen výjimečně.
Základna florbalu je velmi široká, ale to neznamená, že je také kvalitní. Co se týče naší úrovně, je pořád podobná, jako když nás okolí bralo coby mladý rozvíjející se sport.
Je těžké dohnat Švédsko a Finsko, protože jejich styl jen kopírujeme.
Rozložení sil je jasné už asi pětadvacet let.
Švédsko a Finsko. Díra. Švýcarsko a Česko. Velká díra. A pak ti ostatní.
Pokud něco brutálně nepodceníme, nebo to nepoděláme, neměli bychom prohrát s nikým jiným než s těmito třemi zeměmi. Bohužel se to občas stane, tak jako třeba před pár dny na mistrovství světa proti Lotyšsku… Je několik týmů, které se na nás vyhecují, chytnou se rychlým gólem, my znervózníme a pak se nám je nedaří přehrát.
Známe se, někdy to umíme podcenit.
V tomhle nás Švédové a Finové školí, protože jsou zodpovědnější. Sice s nimi někdy umíme hrát vyrovnanější zápasy než před lety, ale až na výjimky prohráváme. Oukej, zlepšujeme se, ale to oni taky.
Je těžké je dohnat, protože jejich styl jen kopírujeme.
Myslím, že o tom můžu mluvit, protože jsem ve švédské Superlize vydržel šest let a odehrál tam 151 zápasů. Čtyři sezony v Dalenu, tři měsíce v druholigovém Visby a necelé dva ročníky v Linköpingu. Třikrát jsem nastoupil v superfinále.
Za tu dobu jsem poznal, že nejde jen o to, dělat stejné věci jako oni a myslet si, že to stačí. Rozdíl je v celkovém přístupu.
Z domova jsem byl zvyklý na pohodu, na to, že mi máma uvaří a vypere. Najednou jsem byl prostředím donucen rychle dospět. Vedle sportu jsem pracoval v Dalenu v kavárně a poté v nočním klubu. Aspoň třetinový úvazek musí mít každý, kdo není v jejich reprezentaci.
Nejdřív jsem se všemi komunikoval anglicky, ale zjistil jsem, že čím líp ovládnu jejich jazyk, tím víc si mě pustí k tělu.
Švédové vás přijmou, pokud si to zasloužíte. Na začátku viděli, že chci něco dokázat, ale brali mě i jako kluka, který jim krade místo. Až ve chvíli, kdy jsem byl platný na hřišti a nedělalo mi problém v jejich jazyce chápat taktiku a vtipkovat, začali být vyloženě vřelí, ochotní a nápomocní.
Vše zmíněné ale platilo jen v případě, že jsem měl nejvyšší ambice a chtěl rozvíjet jejich systém. Ukázalo se to, když jsem dobrovolně odešel z Dalenu a vzal druhou ligu ve Visby. Částečně kvůli skvělým podmínkám pro život, ale taky proto, abych měl víc času na přítelkyni. Byli jsme spolu už čtyři roky, ale do té doby jsme se vídali jen nárazově, chtěli jsme víc. Klub nám oběma slíbil práci, ale nakonec to nesplnil, s výjimkou krátké brigády na mytí oken.
Po třech měsících jsem si uvědomil, že tohle nechci. Dalen o mě měl pořád zájem, ale já nakonec vzal laso z Linköpingu. Lákala mě nová destinace a ten rok jsme došli zase až do superfinále.
Během tohohle angažmá jsem ještě líp pochopil, proč Švédové všechny válcují.
Učil jsem tělocvik na sportovní škole, kde mají na základce tři stupně, po třech letech, a dali mi na starost skupiny od sedmičky po devítku. Kromě klasických osmi hodin tělocviku týdně měly děti i další dva povinně volitelné sporty – fotbal, tenis, florbal nebo házenou. Podobně to funguje i na klasických školách, kde je jeden doplňkový sport.
Nechci říkat, že se to v Česku dělá špatně, ale rozdíl oproti Skandinávii bije do očí. Jsme pohodlnější.
Takhle si každá generace získává vztah k pohybu, funguje to dobře. Rodiče, kteří chápou, o co jde, do výchovy nekecají, protože vědí, že jejich dítě bude v patnácti letech všestranně připravené tak, aby se samo rozhodlo, čemu se bude věnovat – je to ideální výchozí pozice pro profesionální sport. A i ti, kteří takové ambice nemají, pak berou jakoukoliv aktivitu jako přirozenou součást života.
Není to přitom tak, že by někdo někoho nutil sportovat. Pokud dítě přijde a řekne, že něco nechce dělat, učitel ho nechá sednout si na tribunu, ať klidně jen kouká. Nezneužívá se to, děcka se k tomu rozhodnou, když jsou třeba unavená z náročného programu.
Nechci říkat, že se to v Česku dělá špatně, ale rozdíl bije do očí. Jsme pohodlnější.
Jakmile se něco nemusí, tak se to skoro automaticky nedělá. U nás je obvykle dobrý jen ten, kdo pracuje navíc ve volném čase, a spíš se čím dál víc se prosazuje opačný extrém. Když vidím, že existují děti, které se od základní školy vůbec nehýbou, je mi špatně.
Jsem přesvědčený, že se tím vzdělávací systém o hodně ochuzuje. Oproti lidem ve Skandinávii to pak vypadá, že dospíváme později. Tak to ale není, oni jsou prostě jen připraveni a zoceleni. V praxi to znamená, že zatímco my máme v nominaci na mistrovství světa jednoho dorostence, Švédi a Finové jich můžou vzít padesát.
Když jsem se vrátil ze zahraničí domů, viděl jsem nevyzrálost. Florbal je totiž pořád jen studentský sport, trénovat pětkrát týdně a mít o víkendu zápasy skoro nikdo v kombinaci se zaměstnáním nezvládne, protože k tomu nejsou podmínky. Je jen několik klubů, mezi něž patří i můj tým a úřadující šampion z Mladé Boleslavi, kde jsou věci nastavené podobně jako ve Skandinávii a ve Švýcarsku.
Mám smlouvu, dostávám něco na vyžití, učím na částečný úvazek florbal malé děti ve školce a vedle toho můžu studovat.
Pochopil jsem, že se musím zase přizpůsobit situaci. Než jsem odešel do Švédska, udělal jsem si v Ostravě bakaláře ze sportovního managementu, na poslední dvě zkoušky jsem dokonce letěl do Česka na otočku. Nyní v Boleslavi navazuju v oboru podnikání a marketing.
Beru to jako určitý strejdův odkaz. Říkal, že studium je základ.
Kdyby mi to nevštěpoval, možná vydržím v cizině ještě pár let, protože jsem tam měl hezký život. Vrátil bych se s vizitkou lepšího hráče, ale pro budoucí profesní kariéru, na kterou prostě jako florbalista musím myslet, by byl další skluz velký hendikep.
Mrzí mě jediná věc. Chtěl bych jít v jeho stopách, na kriminálku, jenže tam potřebuju jiný typ vzdělání a obávám se, že už na něj nebudu mít čas. Budu muset živit vlastní rodinu. O tuhle práci se přitom zajímám dlouho. Kromě toho, že mě klasicky baví detektivky, mám trpělivost a nevadí mi dělat maličkosti, které ostatní nesnáší. Nestresuju se při rozmotávání kabelu od sluchátek, rád hledám ztracené věci. Pokud neznám odpověď na otázku, snažím se na ni přijít.
Věci řeším v klidu, a když mi něco fakt nejde, vzpomenu si na strejdu a starosti beru spíš jako maličkosti.
Tři roky po nehodě jsem s Linköpingem hrál další superfinále. Máma zůstala doma, ale dorazil brácha a sousedi. Řešili jsme, jak budou cestovat a nakonec přiletěli už den před zápasem. Tak rád jsem je viděl.
Zase jsme prohráli.
Jo, byl jsem smutný, ale jinak než dřív. Vím, že to byl důležitý zápas, a nezlehčoval jsem to, ale skutečný život je důležitější. To si říkám po každém sportovním neúspěchu. Sice prohrávám opravdu nerad, ale už to neberu tak emotivně, už se kvůli tomu nechci přehnaně trápit.
O to šťastnější pocity přišly, když jsem letos v české verzi superfinále konečně uspěl. Navíc jsem dal v prodloužení vítězný gól. A ještě ke všemu proti Vítkovicím, s nimiž jsem získal titul v roce 2009.
To si pište, že jsem očima hned sjel na tribunu k místu, kde seděl brácha. Běžel jsem k jeho sektoru, kde seděl i s tetou, dvěma bratranci a sestřenkou, skoro přes celé hřiště. Vylítnul jsem za nimi na tribunu a objímal je. Sdíleli jsme to všichni, i mamka, která nemá ráda vyhrocené momenty, takže před halou vozila v kočárku malého synovce.
Bylo to pro nás všechny symbolické, ale to neznamená, že to, co se stalo, je za námi.
Nikdy nebude. Celá rodina má pořád v hlavě několik prázdných míst. Pozitivní ale je, že když na to přijde řeč a máme horší chvíli, vzájemně si pomůžeme.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází