Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Od chvíle, kdy pro tátu musel přiletět vrtulník, šlo všechno strašně rychle.
Člověk si pořád nechtěl připustit nejhorší variantu. Říkali jsme si, že se to určitě spraví, že se uzdraví.
První opravdovou krizi jsem měl v den, kdy šel táta poprvé na operaci s nádorem na mozku. Měli jsme s Hradcem Králové zápas ve Znojmě a trenér říkal, že tam jezdit nemusím, jestli nechci. Už předtím jsem vynechal pár tréninků, když jsme zařizovali různé věci kolem léčby. Ale já věděl, že bude mít po operaci radost, až mu řeknu, že jsem hrál, jako by se nic vážného nedělo.
Někdy v sedmdesáté minutě jsme dali gól. Všichni se začali radovat, naskákali na sebe a já si najednou uvědomil, jak zbytečná věc to v tu chvíli je.
Došlo mi, že nejpozději do roka bude táta pryč. Možná dřív.
Normálně jsem se na hřišti rozbrečel.
Trenér mě tam ještě chvilku nechal, ale mně pořád tekly slzy, tak mě vystřídal, ať se netrápím. Hned jsem šel do kabiny a brečel i tam.
Možná jsem klukům zkazil radost z výhry.
Ale tam jsem si poprvé opravdu naplno uvědomil, že táta umře.
Když hrál táta aktivně hokej, byl jsem ještě hodně malý. Vím, že jeho největší úspěch byl se Spartou v roce 1990 titul mistra ligy, ale to mi byly dva roky. Pak už si pamatuju, když jsem byl starší, že trénoval mládež i chlapy.
Pro hodně lidí může být zvláštní, že hraju fotbal, když byl hokejista. A že jsem slávista, když byl sparťan. Není to ale žádná věda.
V šesti letech jsme v létě koukali v televizi na fotbal, zrovna hrála Slavie a v poločase říkali, že dělají nábor, tak jsme na něj vyrazili. Byla klika, že jsme dostali trenéra Karocha, který v ročníku vychoval víc šikovných fotbalistů. Marka Suchého, Marcela Gecova, Jirku Valentu. A taky mě.
Táta měl díky mně rád oba kluby. Ale hlavně měl rád oba sporty. Fotbal i hokej. Zdědil jsem po něm hodně vlastností a láska ke sportu byla jedna z těch hlavních. Nebo spíš láska k pohybu a soutěžení. Naši stavěli barák a já byl pořád s nimi. Se vším jsem pomáhal. I tam jsem furt vymýšlel, v čem budeme soutěžit, v čem bych mohl vyhrát. Táta mě v tomhle přístupu podporoval a vždycky se našlo něco, jak změřit síly.
A ve fotbale to samé. Když se při rozcvičce ve dvojicích nemělo sprintovat, jen společně vyklusat, tak já za to vzal. Pokaždé. Prostě abych i tady byl první. Obyčejné předkopávání nebo abeceda. Úplně nepodstatná věc, ale já chtěl být ve všem nejlepší.
Často jsem nad tím přemýšlel. Kde se to ve mně vzalo? Proč jsem taková povaha?
Paradoxně asi proto, že mě rodiče do ničeho nenutili. Když dítě nemá pro cokoliv zápal samo od sebe, a to nejen ve sportu, nikdy z něj nic nebude. Dneska už sport totiž není tolik o radosti dětí, ale spíš o ambicích jejich rodičů, což je špatně. Táta pro mě byl vzor, a co jsem v životě dokázal a jaký jsem člověk, je jeho zásluha. Měl v sobě přirozenou autoritu a na nic si nehrál. Pamatuju si moc dobře, že mi nikdy neřekl, že něco musím. Do ničeho mě netlačil, ale vždycky se zachoval tak, abych já sám chtěl a měl radost z toho, co dělám. Ve fotbale i v životě.
Nikdy mi nedal na zadek, což je podle mě hodně důležité. Protože když už tohle musí táta synovi udělat, tak trochu ztrácí respekt, ne? Vztah by měl fungovat i bez toho.
A tak se to snažím mít teď i já se svými dvěma syny.
Nikdy nezapomenu na situaci, když mi bylo devět let. Asi jsem se nějak špatně vyspal, nebo mi něco přelítlo přes nos, a jeden trénink mě prostě nebavil. Jeli jsme po něm zpátky domů v autě a táta nepromluvil ani slovo. Viděl jsem, jak je strašně naštvaný. To bylo vlastně poprvé v životě. A taky naposledy. Já tenkrát samozřejmě netušil, o co jde. Byl jsem kluk. Dneska když si to přeberu zpětně, tak je všechno jasný. Kdybych pokazil přihrávku nebo špatně vystřelil, nikdy by mi nevynadal. Takže jsem se asi opravdu flákal.
Tehdy mi za celou hodinu v autě řekl jedinou větu: „Jestli tě ten fotbal nebaví, nehraj ho.“ A to bylo všechno. Nic víc.
Dokonce, když jsme přijížděli k baráku, z ničeho nic vynadal cizímu pánovi u pískovny, ať po sobě uklízí cestu, že tam je bordel. Koukal na nás a netušil, co se děje. V tátovi to vřelo, přitom taková volovina, řeknete si. Ale ne, tohle byl přesně on.
Podporoval mě celý život. I mamka samozřejmě. Když míval na hokeji tréninky nebo zápasy, tak všude jezdila se mnou ona. Taky pro mě hodně obětovala a jsem jí za to moc vděčný. Někdy to pro ni bylo opravdu náročné, ale vždycky mi byla oporou.
Možná to trochu odnášel o dva roky starší brácha, který sice mohl jezdit s námi, ale koho by bavilo koukat na něčí tréninky, když jste malý kluk. Byl spíš studijní počítačový typ, byl radši doma a něco vymýšlel. Není to žádný pecivál, dodneška si rád zasportuje, ale bylo to úplně něco jiného než u mě. A táta radši, než aby byl s ním doma, jezdil všude, kde mohl, se mnou.
Teď už jsme dospělí. Párkrát jsme se o tom s bráchou bavili, že já byl ten rozmazlený, komu se rodiče věnovali, kolem kterého se doma všechno točilo. Ale spíš to bereme ve srandě.
Táta mi taky vysvětloval, jak to ve sportu funguje. Už odmala. Věděl, o čem mluví, a já to od něj všechno bral. I když jsem z toho třeba ještě nemusel mít rozum, zůstávalo to ve mně, a často jsem si později vzpomněl, co mi jako klukovi říkával.
Ptal se mě, jaký mám pocit ze zápasu, jak jsem hrál. A taky kdo se mi líbil ze spoluhráčů a soupeřů. I tohle mi do budoucna něco dalo. Všímám si věcí kolem sebe. Ať už na hřišti, nebo mimo něj. Zase jedna z dalších maličkostí, co dělal, a já tenkrát ani nemohl chápat proč. Ale on věděl, že se mi to jednou bude hodit.
V sedmnácti jsme byli s Markem Suchým, pozdějším kapitánem reprezentace, na stáži v Tottenhamu. A hráli jsme chvíli i za jejich juniorku. Agenti říkali, že mě sleduje Chelsea, že se na mě byli podívat a že brzy přijde určitě nějaký velký přestup. Znáte to, to můžou říkat kde komu.
Ale jedna opravdu konkrétní nabídka přišla.
Než jsem šel v šestnácti poprvé do áčka Slavie, chtěl mě Anderlecht. Viděli mě na mezinárodních akcích s mládežnickými nároďáky, vyhrál jsem tehdy i cenu pro nejlepšího dorostence v České republice. Přímo u nás doma byl dokonce nějaký pán z Bruselu a hned mě chtěl odvézt do jejich klubové akademie, ale nakonec jsme se s rodiči rozhodli, že na zahraničí je ještě čas.
Věřím, že kdybych později neměl tolik vážných zranění, byla moje kariéra zajímavější. Jsem si skoro jistý, že bych ji strávil někde venku.
Já byl talent. Všichni tátovi říkali, že fakt velký, který udělá díru do světa a někam to dotáhne.
Makal jsem na sobě každý den. Po tréninku jsem si chodíval ještě odpoledne zakopat s klukama u nás na vesnici. Nebo když nám dal trenér den volna, já šel hned ráno běhat a odpoledne zase někoho vytáhnul ven na fotbal.
Chtěl jsem být ten nejlepší.
Je parádní, že jsem byl součástí týmu, který vyhrál ligu, ale byl jsem tehdy ještě hodně mladý.
Už v šestnácti mě vzali s pár stejně starýma klukama do áčka Slavie a všechno se vyvíjelo podle plánu, než přišla první operace. Pak to šlo postupně do háje. Když sečtu všechny problémy, několik let jsem fotbal vůbec nehrál.
Hned první, asi nejzávažnější zranění, přišlo v osmnácti. Natřikrát mi museli operovat koleno, což znamenalo skoro dva roky bez fotbalu. V tomhle věku. Chápete to? Nejzávažnější bylo i v tom, že jsem přišel o první titul se Slavií v roce 2008 a ještě před tím taky o mistrovství světa dvacítek v Kanadě.
Moji nejlepší fotbaloví kamarádi, s kterými jsem vyrůstal, v Kanadě došli senzačně až do finále proti Argentině. Tenkrát z toho bylo strašné haló, všichni najednou sledovali vrchol turnaje, klukům to otevřelo cestu do světa a já na to všechno mohl koukat maximálně v televizi.
Navíc celé první zranění bylo strašně komplikované. Scházelo se konzilium, jestli vůbec můžu jít na operaci křížového vazu, jestli na to ještě nejsem moc mladý. Prý mi hrozily trvalé následky kvůli dalšímu růstu. Nejdřív mi tedy opravili chrupavky a meniskus, pak jsem tři měsíce chodil na rentgeny a další vyšetření. Ruce, nohy, páteř, všechno. Až po vyloučení všech rizik se doktoři dohodli, že mám jít i na plastiku křížáku.
Po roce bez fotbalu jsem začal pomalu trénovat a v béčku Slavie odehrál tři zápasy. Po tom posledním přijíždím druhý den na trénink, chci vystoupit z auta a koleno zablokované. Nemohl jsem propnout nohu. Nic mě nebolelo, ale koleno se úplně zaseklo. Pár dní jsem odpočíval, ale nelepšilo se to, tak mě poslali na další vyšetření, kde zjistili, že mám v kloubu úlomek.
Další operace, další půl rok bez fotbalu a pak snaha vrátit se zpátky na sto procent. Jenže stoprocentní už to nikdy nebylo.
Do áčka Slavie jsem se ale přeci jen dostal, navíc před koncem druhé titulové sezony. Něco jsem odehrál a zlato mám doma. Aspoň jedno. Je parádní, že jsem byl součástí týmu, který vyhrál ligu, ale byl jsem tehdy ještě hodně mladý. Ani jsem si to pořádně neuvědomoval. A neužil.
Jsem člověk, co si dá jedno dvě piva, alkohol mi nic moc neříká, navíc tenkrát ještě byla jiná doba. Já vím, zní to hrozně, když je to jen deset let zpátky, ale je to tak. Tenkrát starší kluci něco řekli a to platilo. Proto jsme si ani nedovolili nějak extra řádit. Že bych se někde fotil s pohárem nebo vyváděl, to vůbec. Když jsme slavili na pódiu před stadionem s trofejí a byly tam tisíce fanoušků, automaticky jsem si zalezl někam dozadu, abych nebyl vidět.
Vzpomínám na to samozřejmě rád. Jsem šťastný, že jsem mistr ligy. Ale asi bych si to víc užil o pět let později nebo dnes.
Je totiž neuvěřitelné, jak se za těch deset let doba změnila. Jsem teď v pozici starších hráčů a víc vnímám chování i myšlení mladších kluků. My jsme si třeba nedovolili zapomenout na trénink vzít ze šatny balóny nebo rozlišováky. Když se jednou něco takového stalo, tak nás trenér Karel Jarolím po poradě se staršími hráči poslal na týden do juniorky. Bylo to fakt přísné. Něco jsme zapomněli jen jednou v životě, pak už nikdy. Byla to perfektní škola fotbalu a hlavně života.
Napřed musím přemýšlet, než něco udělám, abych se pak nemusel omlouvat.
Starší kluci po nás šlapali a bylo to dobře. Zpětně to beru jen v dobrém. V kabině jsem se na chvíli potkal s Pavlem Kukou nebo Radkem Bejblem. A nejvíc jsem zažil Standu Vlčka, Lukáše Jarolíma, Patrika Gedeona, Míru Holeňáka nebo Davida Hubáčka.
Pamatuju si jednu situaci, která ukazuje, jak probíhala výchova mladých. Marcel Gecov jednou v souboji při tréninku nakopnul Patrika Gedeona. Jako mladej šel prostě jen do všeho naplno jako my všichni ostatní, akorát to neudělal šťastně. Gedy ho strašně sjel. Pak za ním Marcel šel po tréninku a říká: „Gedy, sorry. Omlouvám se.“ A on mu odpověděl: „Ne, omluvit se umí každej.“ Mně se to hrozně líbilo a často na tuhle situaci vzpomínám.
Něco na tom bylo a touhle hláškou se pořád řídím. Napřed musím přemýšlet, než něco udělám, abych se pak nemusel omlouvat.
Titul se Slavií byl i díky atmosféře to nejvíc, co jsem ve fotbale dokázal. Po něm přišla i první větší nabídka ze zahraničí. Z Ruska. Vznikly ale nejasnosti ohledně mých tří operací, byl jsem za klubem na soustředění v Turecku, kde jsem týden trénoval a měl podepsat smlouvu. Pro jistotu mi udělali rezonanci kolene, a tím to skončilo. Údajně nevěděli, že zranění bylo tak vážné, takže místo podpisu kontraktu řekli, ať jedu domů.
Nazdar.
Vrátil jsem se do Slavie a hned v prvním derby se Spartou v novém Edenu mě Bony Wilfried dostoupil a dal mi koleno na koleno. Žádný faul, jenže na stojnou nohu jsem dostal pecku a zase byl průser. Postranní vaz v háji, hematom na kosti, půlrok na marodce.
Znovu jsem se dal dohromady, a navíc se mi povedlo získat angažmá v Turecku. Já se sice nikam nehnal, ale Slavie na tom tehdy byla hodně špatně. Řešilo se dokonce, jestli klub nezkrachuje. Z mého přestupu a odchodu Jana Čelůstky získali nějaké peníze. Bral jsem to i tak, že jsem pomohl klubu, který mě vychoval.
V Sivassporu jsem podepsal smlouvu na tři roky. Byl jsem ve vnitrozemí, takže všude muslimové a ty jejich zvyky a zákony. Ve městě byla jedna hlavní třída a cokoliv mimo ni byla v podstatě špína. I když to zní hnusně, já to tak prostě cítil. Nicméně lidi tam byli fajn. Všichni si nás vážili. Fotbalista tam je pro okolí něco víc. A fotbal je náboženství. Naštěstí se nám dařilo, byli jsme průměrný tým, drželi se ve středu tabulky a necítili jsme žádný tlak jako to třeba umí fanoušci v Istanbulu, když se nedaří.
Kameny po nás nikdo neházel, naopak na ulici se s námi lidi fotili, nabízeli nám čaj a podobně. Po téhle stránce to bylo skvělé.
Moc důležité bylo, že se mnou do Turecka odjela i žena. Zařídila si školu, aby mohla studovat dálkově. Nevím, jak bych to sám zvládnul. A vůbec. Od první chvíle, co jsme s Terkou, je pro mě velkou oporou ve všem. Když jsem měl problém se zraněním, nebo mám špatnou náladu z fotbalu. A taky tu byla pro mě celou dobu, když odcházel táta.
V Turecku s námi byli ještě další Češi: Kuba Navrátil a Tomáš Rada, pak přišel i Honza Rajnoch. Měli jsme psy, každý den jsme byli jako rodina všichni spolu. Jezdili jsme do hor, grilovali a pořád vymýšleli společný program.
Tohle byla obrovská klika. Protože kdybych tam byl úplně sám, nevím, jak bych to zvládnul.
Když se zamyslím nad tragédiemi, co se nedávno staly. Mám tím na mysli sebevraždy Franty Rajtorala a dalších kluků. Pak si vzpomenu, jak bych se cítil v tureckém angažmá bez manželky a bez českých spoluhráčů. Není to příjemná představa. Tohle jsou strašně těžké situace, které nemůže pochopit někdo, kdo je nezažil. Když si nemůžete s nikým popovídat a k tomu se přidají další problémy, že vám klub neplatí a podobně. Člověk to někdy prostě psychicky neunese a může to dopadnout opravdu hodně špatně.
Já měl ohromný štěstí, že všechno fungovalo. Podařilo se mi i něco vydělat. Podmínky byly podobné jako třeba v Rusku. Nějakých tři sta tisíc euro ročně plus prémie si člověk domu odvezl, navíc vzhledem k těm okolnostem, co popisuju, mi tam bylo docela hezky. První rok se mi navíc docela dařilo, hrál jsem skoro všechno v základu a udělal si dobré jméno. Několikrát jsem byl i v nejlepší sestavě kola vedle takových hráčů jako Drogba, Quaresma nebo Simao.
Vidět své jméno vedle jejich byl opravdu moc hezký pocit.
Mohl jsem tam vydržet klidně delší dobu, jenže přišlo zase zranění. Na tréninku mě zkraje druhé sezony dohrál jeden mladý Turek. Přejel mi přes kotník na stojnou nohu a já hned věděl, že je zase zle.
Rentgeny, rezonance, vyšetření, klasika. Zase všechno dokola.
Zjistilo se, že mám zlomenou kost v kotníku a přetrhané vazy, takže hned operace, po níž mám dodnes v kotníku šrouby. Je to další část těla, která už není zdaleka stoprocentní, stejně jako kolena.
Zbytek sezony jsem rehabilitoval a naskočil až do letní přípravy, zrovna když přišel nový trenér. Roberto Carlos. Neskutečná persona, legenda Realu Madrid, já ho ještě jako hráče bral mezi nejlepšími na celém světě. Nechtěl jsem brečet a dávat na sobě znát, že nejsem fit. Trénoval jsem pod prášky proti bolesti, abych se mu ukázal. Jenže on si přivedl svoje koně, celkem šest cizinců a bylo v klubu víc než deset importů, což byl ligový limit.
Carlos mi prostě řekl, ať si hledám něco jiného.
Měl se nám narodit první syn Adámek, a i když mi agent říkal, že mám další nabídky z Turecka, rozhodli jsme se vrátit do Čech. Chtěl jsem do Slavie, ale tenkrát byla v klubu úplná kalamita. Hrozil sestup, pak se měnilo vedení, točili se i trenéři, takže ani nebylo s kým jednat. Nikdo neřekl, jestli by mě chtěli, nebo ne.
Ozval se Luboš Kozel, kterého jsem měl rád a on mě, a tak jsem šel do Dukly, kde trénoval. V tu dobu jsem začal vysazovat prášky, už to bylo pár měsíců, co jsem do sebe pořád rval brufeny, což nešlo donekonečna. V šestadvaceti letech fakt ne. Bylo to samozřejmě znát, strašně mě bolel kotník. Nakonec to nebylo úplně vydařené angažmá a já se musel napřed dobře připravit, dát dohromady, takže jsem odehrál jen pár zápasů a po sezoně šel už konečně zase do Slavie. Ta pro mě totiž vždycky byla nejvíc. Byl tam trenér Beránek, který se znal dobře s tátou a samozřejmě znal i mě, což je vždycky velká výhoda pro trenéra i hráče.
Hrál jsem pravidelně celý podzim. Jenže v zimě na soustředění přišlo zase zranění. A zase koleno, tentokrát přetržený postranní vaz a poškozená chrupavka – jak jinak než půl roku bez fotbalu. Po návratu už tým vedl trenér Uhrin, něco jsem odehrál, ale nebylo to ono, pauza mě výkonnostně srazila, bylo mi jasné, že na Slavii už nemám. Musel jsem si to přiznat a odešel jsem do Hradce Králové.
Jasně, člověk si občas povzdechne, kde mohl být, kdyby… Ale to jsou kdyby. A ty já nemám rád.
Navíc se držím životního kréda, že všechno zlé je k něčemu dobré. Každý problém člověka zocelí, já si třeba díky tomu uvědomil, že nic není zadarmo. Kdybych se v osmnácti nezranil, třeba bych nepoznal svoji ženu Terezu, která je úžasná. Máme dva zdravé krásné kluky.
Hrál bych v Anglii za velký prachy a co?
Byl bych tam sám, nebo s někým nepravým. Třeba by mi sláva stoupla do hlavy, nebo bych začal pít a hrát automaty. Nikdy nevíte. Ani nedomýšlím, co se mohlo dít, kdybych byl sám v Turecku.
Mám krásný život. Zahrál jsem si za áčko Slavie, to byl můj sen odmala. Vyhráli jsme titul, navíc s Vláďou Šmicerem v sestavě. Mám tři starty v nároďáku, kde jsem byl na hřišti s Tomášek Rosickým a vzal si jeho dres po utkání, vzadu chytal Petr Čech. Dal jsem v reprezentaci i jeden gól, na který nikdy nezapomenu. Na skoro každé špatné věci, která se vám přihodí, se dá najít něco aspoň trochu pozitivního pro budoucnost.
Pro jednu zásadní situaci to ale v mém případě neplatí.
Když táta jen trochu mohl, byl se mnou jako s malým na každém fotbale. Jezdil na tréninky i na mistráky, a když nemohl kvůli hokeji, tak mi volal hned, jak to šlo. Platilo to i po fyzických testech. Ptal se, jaké mám hodnoty, a jestli jsem spokojený. Dobře věděl, co je dobré a špatné. Vždyť sám hrál vrcholově sportoval a pak i trénoval.
Bylo tak samozřejmé, že spolu všechno hned rozebereme. Naprostá automatika.
Když jsme měli loni v Hradci Králové testy, udělal jsem je jako mockrát předtím. Po všech zraněních, co mě v životě potkala a poznamenala moji kariéru, už třeba ne tak dobře, ale pořád obstojně.
Sednu do auta, vyrazím domů a najednou si říkám, že to bylo nějaké divné. Jiné než dřív. Poprvé od patnácti let jsem měl zvláštní pocit.
Říkám si: Co je sakra jinak? No jo, už vím. Nevolá mi táta. V tu chvíli jsem musel zastavit. Koukám na telefon, ale nic. Měl jsem slzy v očích a uvědomil si, že spolu už nikdy žádné testy neprobereme.
Ani nic jiného.
Stál jsem tenkrát na kraji cesty v autě fakt dlouho, než jsem to rozdýchal. A takových divných situací je pořád hodně.
Bez táty je prostě všechno jiný.
Naši se rozvedli, když mi bylo asi patnáct a já už trochu věděl, jak to v životě chodí. Už předtím jsme s bráchou maličko cítili, že to neklape, ale brali na nás ohled. Mohli jít od sebe i dřív, ale počkali, až budeme starší a pochopíme to.
Táta před časem úplně odešel z hokeje a s přítelkyní Monikou se přestěhovali do penzionu na Šumavě, který zvelebili a provozovali. Příroda, to byla jeho další láska. Mému staršímu synovi Adámkovi je teď pět let. Když mu byli tři, tak s ním byl v létě na náboru na Slavii jako tenkrát se mnou, a pak trávili víkend právě v penzionu. V neděli večer jsme si pro Adámka přijeli jako vždycky a všechno bylo v pohodě. Ale v pondělí volala Monika, že měl táta asi nějakou menší mrtvičku.
Z ničeho nic mu začala brnět část těla, ale on na sobě nikdy nedával znát žádnou slabost, tak říkal, že je všechno v pohodě.
Jenže v tu chvíli spadnul na zem.
Rychle se zavolala sanitka a doktor hned řekl, že tohle není mrtvice. Že to může být něco vážnějšího a okamžitě volal vrtulník. Odletěli s tátou do Písku do nemocnice a po pár vyšetřeních nám řekli diagnózu.
Nádor na mozku.
Příšerná zpráva, ale naději nám dávala prvotní informace, že by to mohla spravit operace.
V pražské nemocnici Na Homolce jsou na tyhle případy experti, ovšem doktor hned řekl, že se jedná o agresivní typ nádoru, že ať zákrok dopadne sebelíp, na devadesát devět procent se na tohle do roka umírá. V tu chvíli si řeknete, že to tak určitě nebude, že všechno je jinak. Nechcete si připustit nejhorší. Ne, tohle prostě není konec.
Co se v člověku odehraje, že ho nemoc dokáže totálně zničit za pár měsíců? A kdo o tom rozhoduje?
Operace navíc proběhla bez komplikací. Báli jsme se, jestli nás vůbec pozná, jak bude mluvit. Přeci jen to byl zásah do mozku, ale táta normálně fungoval, a když mu dovolili vzít telefon, hned nám s Monikou volal. Přišlo mi dokonce, že zní pozitivněji než před operací. Následovaly chemoterapie, ale úplně přesně nevím, co všechno mu dělali. Neřekl mi to, ani když jsem se ptal. „Jo, dělají mi něco, abych byl zdravý.“ A to je všechno, jeho klasický přístup, on nikdy nikoho nezatěžoval, že ho něco bolí. Ani na sobě nedával znát, že se bojí.
Jenže měsíc nato přišly komplikace a táta musel na další operaci. Po ní ho sice hodně bolela hlava a nevypadal moc dobře, ale postupně zase bylo znát mírné zlepšení a pustili ho z nemocnice domů. Když pominu, že neměl vlasy, vypadal jako zdravý člověk. Byl se podívat na fotbale na zápas Hradce proti Olympii, zašel na Spartu na hokej. A pak nastal největší propad.
Snad týden po tom, co byl mě viděl hrát, volala Monika, že se táta hodně zhoršil. Najednou začal špatně mluvit, nemohl se zvednout z postele, sám si nedošel na záchod. V tu chvíli nevíte, co se může stát, takže jsme ho převezli z Šumavy do Prahy a byli s ním. Stejně ale bylo jasné, že nejlepší péči bude mít v nemocnici. V ten moment jsme si zase vzpomněli na chvíle před první operací. Dopadla sice dobře, ale to nic neznamená.
Doktoři řekli, že další zákrok už nic nevyřeší. Ať se připravíme na nejhorší.
Snad půl roku od chvíle, kdy z ničeho nic jako navenek absolutně zdravý člověk zavrávoral na zahradě a spadnul.
Tátovi jsme zařídili pobyt v nemocnici Pod Petřínem, já za ním jezdil prakticky každý den a Monika tam v podstatě bydlela. Dělala všechno možné – léčitelé, různé alternativní metody. Prostě zkusila, co jen šlo, ale nic nepomohlo.
V tu chvíli to byla už jen otázka času.
Řekl jsem tátovi, že mu za všechno děkuju. Ještě naposledy otevřel oči a já mu zopakoval, že je frajer.
Jednou, když jsme se u jeho postele sešli i s rodiči a bylo nás tam hodně, váhali jsme, jestli mu říct, že je konec. Sám se nikoho neptal a doktoři říkali všechno nám. Povědět mu, že nevíme, jestli má týden, měsíc nebo třeba jen jeden den? Ale že už není jiná cesta než smrt?
Aby nám třeba mohl říct cokoliv, co v sobě držel celý život. Ale neudělali jsme to. Kdyby fakt třeba ještě věřil, vzali bychom mu tím poslední naději.
Nakonec to zůstalo nevyřčené, ale táta musel všechno sám moc dobře vnímat. Bylo znát, že je každý den horší a horší. Bylo strašné vidět, jak se mi před očima ztrácí člověk, který mě vychoval a který je pro mě celý život vzor.
Řeknete si, jak je to možný? Sportovec, chlap jak hora. Nekouřil, nepil. A nebyl to žádný chcípák. Prostě tvrďák, hokejista. Nechápu. Jak se tohle může stát? Co se v člověku odehraje, že ho nemoc dokáže totálně zničit za pár měsíců? A kdo o tom rozhoduje? Kdo to vybírá? Proč je plno lidí se špatnou životosprávou a jsou tady? Proč po světě chodí plno hajzlů a dobrej chlap skončí dřív, než by musel? Proč se tohle muselo stát zrovna jemu?
To mi prostě hlava nebere. Nikdy to nepochopím.
Jeden den jsem za tátou Pod Petřínem zrovna nebyl, a když jsem přijel den nato, slyšel jsem, jak v něm chrčí. Jak už špatně dýchá. Sednul jsem si k němu, vzal mu ruku, Monča taky a povídá: „Máš tady Mildu, miláčku.“ Tak mi táta odmala říkal. Já byl prostě jeho Milda.
A jak to Monča řekla, najednou jsme cítili, jak nám odchází.
Začal dýchat nepravidelně. Třeba deset vteřin se nenadechnul a pak najednou zachrčel. Ještě se snažil, bojoval do poslední chvíle. Zavolali jsme doktorku a ta nám jen tiše řekla, že všechno je tak, jak má být. Přinesla svíčku a v tu chvíli mi došlo, že už je definitivní konec.
Řekl jsem tátovi, že mu za všechno děkuju a že chci jít v jeho stopách. Být jako on.
Ještě naposledy otevřel oči, já mu zopakoval, že je frajer, že bojoval ze všech sil, ale ať už se netrápí.
Zavřel oči a zemřel. Naplánoval to tak, abych byl u něj.
Asi mě u sebe chtěl mít, jinak si nedovedu vysvětlit, že se to stalo zrovna během těch pár minut za dva dny, kdy jsem byl u jeho postele a držel ho za ruku.
Jak postupně plyne čas, vzpomínáme v hezkém, jaký měl život. Hodně toho procestoval s hokejem, postavili s mamkou barák, vychovali děti. Pak trénoval a byl úspěšný. Když si chtěl od hokeje odpočinout, zrekonstruoval s přítelkyní penzion na Šumavě a věnoval se tomu naplno. Užil si chvíli i vnoučata. Adámkovi už je pět, Davídek je mladší. Ten poslední víkend, než pro něj přiletěl vrtulník, si s nimi dokonce dělal selfíčka, i když jsme to u něj předtím v životě neviděli.
Jako táta byl super, ale děda by byl fakt snad ještě lepší.
Celý život mi ukazoval, jaký mám být. Ať už mě potká cokoliv, musím vydržet. Potvrdilo se mi, že mě vychovával správně. Dokázal jsem být silný ve fotbalové kariéře, která se nevyvíjela podle představ, i v téhle těžké chvíli, zkoušce charakteru.
A já chci být stejný jako ty, tati…
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází