Michal Hamršmíd

 

Hned jsem věděl, že jsem v hajzlu. Když vám praskají kosti, poznáte to.

Asi minutu před koncem zápasu o titul mistra světa v Portugalsku před deseti lety mi Dagestánec překopnul ruku. Natřikrát. Zvedal jsem se zrovna ze země a asi jsem byl povolený, nebo mě holt holení trefil tak šikovně, že to místo jednoduše prdlo.

Nevzdal jsem se.

Drželo mě vědomí, že konec duelu se blíží a já už nasbíral dost bodů k tomu, abych na ně vyhrál. Tohle nesmím pustit, opakoval jsem si. Tohle už musím nějak odválet, protože nehodlám opakovat, co se stalo rok předtím. Se Sergiem Ghilescu jsem chvíli před vypršením času jednoznačně vedl, načež jsem dostal ránu na pusu a chránič zubů mi roztrhnul ret. Rozhodčí zápas ukončil.

Co jsem mohl dělat, když jsem prostrčil jazyk skrz.

Takže ne. Podruhé už jednoduše nemůžu skončit tak malý kousek od vítězství. Nehodlám opakovat stejnej osud. Nějak to tu doválčím. Prostě to dám.

Soupeř poznal, že moje ruka je v prdeli, ani jsem ji nezvednul. Udělal ale chybu. Chtěl mě rychle dobít, byl moc hrrr a já ho díky tomu dokázal dostat pod sebe a zalehnout.

Měl moře času, jak si mě připravit a dodělat, neustál bych to, ale scházela mu trpělivost. Ubránil jsem se. Jen jsem čekal, až rozhodčí zápas ukončí, zbytek mi splynul do jediného vjemu. Pocitu bolesti. Ani nevím, jestli mi připnuli pás, byl jsem úplně mimo. Vzpomínám si akorát, jak jsem se bolestí zakousnul trenérovi Poborskému do ruky a pak jel rovnou do nemocnice. Byl jsem úplně v pytli.

Předloktí mi zadlahovali a poslali mě do Česka, kde mi léčbu napoprvé podělali. Prý není třeba operace, stačí sádra. Čtyři týdny to tedy dál bolelo jako prase, než mě ve Vojenské nemocnici hned po sundání poslali rovnou na sál. V ruce mám od té doby dlahu a osm šroubů, ale jak jsem ji měl předtím dlouho špatně zafixovanou, chybí mi v ní potřebná hybnost. Některé cviky proto vůbec nezvládnu a musel jsem si najít i jinou formu tréninku. Kolikrát mě dodnes bolí, když tím spravovaným místem bouchnu.

Jenže ránu dokáže dát každý, ale jestliže se chceš dostat na vrchol, musíš rány umět i přijímat.

Jistě, podobných citátů už jste slyšeli spoustu. Já ale v tenhle věřím. Hodně mě kdysi ovlivnila biografie Wayna Gretzkého, nejlepšího hokejisty všech dob. Pamatuju si z ní pasáž, kdy jako mladý s Edmontonem prohrál finále Stanley Cupu proti Islanders. Prý čekal, že nejhorší bude projít kolem šatny radujících se soupeřů, ale když ji míjel, zahlédl jen radost manželek a manažerů. Hráči posedávali po lavicích, jednoho šili, druhý si ledoval koleno, dalšímu omotávali zlomeninu. Tehdy prý poznal, že tohle je daň za vítězství. Oběť. Euforie vydrží jen krátkou chvíli, ale abys něco skutečně vyhrál, musíš toho dost skousnout. Musíš umět i inkasovat.

Tohle není jen motto mého zápasení. Charakterizuje i můj život. Kolikrát jsem v něm dostal na hubu, všechny bolesti mě ale posunuly dál. Díky nim jsem se stal člověkem, jímž jsem dnes.

A přesně díky tomuhle přístupu jsem získal svůj pás mistra světa, jehož si opravdu vážím.

Vážím si ho kvůli způsobu, jakým jsem k němu došel, ne proto, jaký symbolizuje titul. Vždyť svět bojových sportů má mraky asociací, je těžké rozlišit, jaký úspěch je vlastně nejvíc. Jediný šampion, který dnes má zvuk, je ten z UFC, jenže to ještě za mých časů nemělo moji váhovou kategorii.

Největší odměnou z hlediska výsledků tak pro mě je, že jsem se deset let držel v top ten evropských zápasníků. Z Čechů byl André Reinders na měsíc desátej, Karlos Vemola vydržel v desítce jen pár měsíců.

Já deset let.

Dva roky jsem byl druhej, dalších pět let jsem se držel do třetího místa, i proto si mě všimli za mořem. V Kanadě tehdy chtěli své prostředí ozvláštnit někým z Evropy. Vítali mě s respektem. Dostal jsem smlouvu, podle níž jsem mohl zápasit exkluzivně jen u nich, starali se o mě, měl jsem od nich trenéry, ubytování i peníze za zápasy.

I McGregor byl tehdy v tabulkách níž.

Když jsem zápasil na Celtiku v Glasgow, kde on je doma, hlavní zápas večera jsem šel já. Od těch časů ale svoje renomé skvěle vyhypoval. Využil toho, že nastoupilo pay-per-view, procenta z plateb za každého, kdo si zaplatí sledování zápasu v televizi. Kvůli tomu už dnes nechodí ti nejlepší s nejlepšíma.

Chodí proti sobě ti marketingově nejzajímavější.

Lidi na to nadávají, ale co zmůžou? UFC je firma, která musí vydělávat. Zaprvé, ti kluci pořád něco umějí, ať třeba nejsou úplně ti nejlepší. A když McGregor, díky tomu, jak se chová, vydělá asociaci miliardu dolarů za zápas, proč by nasazovala někoho, kdo jí vydělá pět milionů? Je to byznys.

Třeba bych se do těchto pater taky nakonec dostal, ačkoliv český zápasník nikdy nebude tak zajímavý. Jenže já v Kanadě nakonec stihnul jen jediný zápas.

Pak přišlo moje období temna.

Bojové sporty lákají hodně problémových lidí. Je to evidentní, spousta jedinců si v ringu zvedá ego a pak se mlátí na ulici.

Takoví to ale nikam nedotáhnou.

Vím to. Taky jsem se takhle rval. Zažil jsem telecí léta, kdy jsem se občas někde spustil. Nebyl jsem svatej, vždycky jsem ale měl sport ve svém životě hodně vysoko a postupně mi došlo, že abych se někam dostal, nemůžu lítat po diskotékách a dělat bordel. Ten čas je potřeba věnovat svému tělu.

Dnes už je trénink MMA součást komplexní kondiční přípravy a věnovat se mu obnáší velké odříkání, za mých začátků to ale byla spíš organizovaná rvačka. S pravidly, pod dohledem rozhodčího, ale v první řadě rvačka. Se sportem, jaký známe dneska, s jedním z nejférovějších vůbec, to až někdy do roku 2001 nemělo společného nic. Tehdy ho taky dělali vesměs grázlíci, žádný inženýr by se mezi námi fakt nenašel.

Jo, vzpomínám si na jednoho, který pracoval jako bankovní úředník. Ale to byl jeden ze sta.

Já se k MMA dostal náhodou. Celé mládí jsem se vcelku úspěšně věnoval judu, a když jsem v osmnácti přišel do Prahy, pozvali mě kamarádi na Brumlovku, kde se zrovna zápasilo. Moc se mi nechtělo, ale vyrazil jsem se mrknout, načež se mě tam zeptali, jestli si taky nechci dát zápas. Nabídli mi za něj dvacet tisíc korun. V osmadevadesátém roce a pro mladého kluka bez pořádného příjmu slušné peníze.

Tak jsem souhlasil.

Osmnáct minut jsme se tehdy s Danem Bartákem tahali, než jsem to sám odmával. Omylem. Jelo se na dvacetiminutová kola a já se zeptal trenéra, kolik je ještě do konce. Deset minut, rozuměl jsem, načež jsem si řekl, že na to nemám. Finito.

Pořadatelé se divili, co jsem to provedl, protože do konce zbývala minuta.

Bylo mi to jedno, neviděl jsem v MMA budoucnost, neuměl jsem si sám sebe představit jako zápasníka v kleci. Jediné, co mě zajímalo, byly peníze. Takové obnosy jsem do té doby nikdy neviděl, a tak jsem postupně bral nabídky na další a další zápasy.

Že by to se mnou nemuselo být marné a mohl bych se tímhle způsobem živit, jsem si uvědomil, když jsem se dostal do Německa, do Lipska. Brali mě tam za hvězdu, oblékli mě, dali mi nějaké to euro. Začal jsem v roce 2003 a časem jsem porazil třeba i Andersona Pereiru, sedminásobného mistra světa v jiju jitsu s černým pásem. Začal o mě být zájem i v Japonsku, měl jsem jít s Miguelem Torresem, dlouholetou světovou jedničkou, ale padlo to kvůli mému zranění.

Hlavně, u nás jsem byl první, kdo díky kontaktům z jiných odvětví pojal přípravu komplexně. Čím výš jsem se prokousával v evropském žebříčku, tím víc jsem poznával, jak ti nejlepší kluci trénují. Nestačilo, abych se jen dobře pral, ohromnou roli hrála fyzička. V časech, kdy neexistovaly váhové kategorie, jsem se třeba jako dvaašedesátikilový rval se soupeři, co měli klidně i pětasedmdesát kilo, a přestože bych je byl dal, po pár minutách bylo poznat, že na ně nemám, protože byli jednoduše silnější. Nebyli lepší technicky, jen toho víc vydrželi. Po prvním kole, které jsem třeba i vyhrál, jsem se únavou motal, kdežto oni byli v pohodě.

Kondice. To bude to, co mě dostane nahoru, uvědomil jsem si. Zatímco spousta kluků z jiných zemí měla skvělé zázemí, já ani neměl jak pořádně trénovat, protože když jsem šel trénink naplno, nikdo se mnou nevydržel. Musel jsem se přizpůsobovat kvalitě druhých, čímž jsem ztrácel. Bylo mi tedy jasné, že se k lepším výsledkům nevyzápasím, ale našel jsem si něco jiného, kde můžu přidat.

Ve fyzičce.

Zapracoval jsem na ní tak, že se mnou potom málokdo chtěl zápasit. Věděli, že je utahám. Rval jsem se třeba i s evropskou jedničkou, Jamesem Doolanem, a on se po třetím kole pozvracel. Já jen stál. Domácí rozhodčí to tehdy ukončili na remízu, načež se strhla velká kritika, že jsem měl vyhrát.

Potom jsem měl proti ostatním ještě jednu nespornou výhodu.

Vůli.

Trenér v Americe mi kdysi říkal, že by chtěl mít samé kluky jako já. Já jel pořád na maximum. Tak, abych věděl, že i když prohraju, nemohl jsem pro vítězství udělat víc. Hnala mě nesnášenlivost k porážkám.

Přirozenou agresivitu v sobě má podle mě každý. Každý dokáže ublížit, bouchnout, kopnout. Mě ale odlišilo, že jsem byl odjakživa schopný rány i přijímat. Taky mě bolely, ale byl jsem na ně zvyklý. Ono to se soupeřem a jeho psychikou něco udělá, když ví, že jste fyzicky skvěle připravení a že můžete pořád mlátit, ale nejvíc je deptá, pokud do vás sami šlapou a vy fyzicky neodcházíte. Možná mají na první pohled navrch, ale údery jim berou sílu.

Zocelilo mě, jak jsem vyrůstal. Naši se rozvedli a já zůstal s mámou, která mě měla brzy, už v osmnácti. Zůstala sama na dvě děti plné energie a musela si nás nějak srovnat. Dneska, kdy je z ní skvělá babička, vím, že dělala, co nejlepšího uměla. Nemám jí nic za zlé, nebyla v lehké situaci. Jen nebyla připravená.

Já jí to neusnadňoval, zdrhal jsem z domova. Poprvé už někdy ve třinácti, kdy jsem utekl k tátovi, který mě vedl v judu, jinak jsem ho moc nevídal. Domluvil mi a já se vrátil. Jindy jsem se ale třeba sebral a klidně i na týden zmizel. Mámě stačilo vědět, kde jsem. Během puberty jsem se snažil zůstávat mimo domov, co to šlo, a v osmnácti jsem se pak sebral a odjel do Prahy. V Jihlavě nebylo, kam se posunout dál, vyrazil jsem za kamarády.

Do té doby jsem se vlastně jen protloukal, přišel jsem i k podmínce za konflikty. Stejně tohohle startu do života nelituju. Byla to totiž poučná etapa, z níž jsem dokázal odejít. Uvědomil jsem si, že takhle nemůžu fungovat, jinak skončím v kriminále nebo ještě nějak hůř. Viděl jsem okolo sebe, jak nechci žít, jak je snadné spadnout do průšvihů.

Celou tu dobu mě držel sport. Chodil jsem na zmíněné judo, hrál jsem ligu ve fotbale a pořád jsem lítal s ostatními za barákem, kde jsme hráli hokej. Ve škole mě posílali reprezentovat v atletice i v míčových sportech a mě všechno z toho bavilo. Sport mě tak plynule tahal od ještě větších problémů. Zachraňoval mě.

I tak jsem se třeba čtyři měsíce neukázal na tréninku juda. Stejně jsem potom vyhrál republiku.

Jo, byl jsem dobrej, všichni okolo mi to dokola říkali, ale já si v osmnácti začal uvědomovat další souvislosti. Že moji vrstevníci mohli pozvat holku na kafe, kdežto já měl u sebe pořád jen maximálně tři stovky a nikoho, kdo by mi peníze dal. A pořád jsem jen trénoval.

Taky jsem chtěl zajít na diskotéku a tam si dát pivo. Taky jsem si chtěl našetřit na auto. Proto jsem zamířil do Prahy. S vidinou, že tam to půjde.

Začal jsem tak, že jsem dva měsíce bydlel ve sklepě.

Vydělával jsem si na dveřích v herně, ale zpočátku jsem neměl ani na to, abych si mohl dovolit zaplatit kauci na byt. Tak mi kamarád půjčil sklep. Spal jsem ve spacáku, na osmou večer jsem šel hlídat do herny, kde jsem zůstával do čtyř do rána. Vyspal jsem se, ráno vyrazil na trénink na judo, pak jsem chodil po Praze, dal si další trénink a takhle pořád dokola.

Později jsem přespával u kamaráda Libora Švece na Strahově na koleji, než jsem si konečně zvládnul pronajmout garsonku.

Lidi, kteří to měli od mládi snadné, podle mě nemají potřebnou vůli. Kde by ji taky vzali? Když se na to dívám optikou našeho sportu, proč by se taky někdo, kdo má peníze, tři měsíce dřel, aby pak za zápas dostal pár tisíc euro? To se mu nevyplatí. Radši jde do práce.

Já neměl kam. Mě hnala vidina, že začnu normálně žít. Ale jak toho docílit? Když budu jen noc co noc stát ve dveřích, nedám to. Shodou okolností jsem tedy vsadil na cestu zápasníka, která mi otevřela další možnosti. Začal jsem studovat kondici, udělal jsem si licenci trenéra bojových sportů a v Americe jsem získal kontakty, díky nimž mám i dnes přístup k nejnovějším trendům. S odstupem už proto můžu říct, že moje cesta byla správná, ale taky jsem nebyl daleko od toho, abych až doteď někde dělal vyhazovače nebo se každou chvíli toulal po vězeních. Prostředí, z jakého jsem vzešel, moc jiných možností nenabízí.

V herně, kde jsem začínal, mi dávali padesát korun na hodinu. Na ruku, samozřejmě. Kolikrát jsem šel někam hlídat a ani mi nezaplatili. Řekli, že majitel odjel. Někdy mi to hodilo pětikilo za večer, jindy tisíc. Ale co s tím? To není směřování. To je přežívání.

Je taky jasné, že v jednu ráno v herně nepotkáte profesora. Spíš tam narazíte na frajera, co nabízí autorádio nebo ještě něco úplně jiného. Druhá věc, vyhazovače vám nebude dělat kluk z právnické fakulty. Bude ho dělat někdo z MMA nebo boxer. A tím spíš se dostane do průšvihu.

Vzpomínám, jak jsme s kamarádem Pavlem, mistrem republiky v boxu, hlídali v Dřeváku, diskotéce na Hájích. U stolu vzal frajer druhého půllitrem po hlavě. Vlítnul jsem tam, odtáhnul jsem ho, zavolal jsem policajty a sanitku a s Pavlem jsme toho nalitého nebožáka bránili, protože ho ostatní chtěli dobít. U soudu jsme potom vystupovali jako svědci, jenže se přišlo na to, že já dělám MMA a Pavel box. Šup, už to jelo. Obžalovali nás za podíl na ublížení na zdraví. Nebýt toho napadeného kluka a jeho přítelkyně, kteří vypověděli, že jsme je vlastně zachránili, šli jsme sedět. Stejně se soudkyně několikrát ptala, jestli jsme je opravdu chránili, jestli jsme při tom na ně třeba taky nebyli hrubí. Pohlížela na nás jako na zvířata.

Ne, nebyli jsme hrubí.

Vím, že dokážu člověka zpacifikovat tak, abych mu neublížil. Nepotřebuju ho fackovat. Jenže když stojíte na dveřích a perou se vám v podniku opilí lidi, musíte udělat pořádek, čehož nedocílíte plamennou promluvou. Musíte dát i nějakou tu ránu. Někomu ji pak střihnete a ti ožralí pitomci, co dělali virvál, jdou pak druhý den podávat trestní oznámení. Nikdo se pak už neptá, že tam právě tenhle frajer obtěžoval deset lidí, radši se kouká skrz prsty na kluka, který se věnuje bojovým sportům a srovnal ho.

Jestli náhodou nebyl hrubý…

Ano, i mezi vyhazovači se najdou blbci, kteří si chtějí jen bouchnout, ale to nejsou sportovci. Ti na trénink MMA zajdou třikrát v životě, protože víc toho nevydrží. Bolí to, což těmhle lidem, kteří si chtějí jen praštit nebo někoho dokopat, nevoní. Ti si jdou radši zaposilovat.

Páni, od těchto časů jsem urazil docela dlouhou cestu. Když se dnes ohlédnu, vidím hlavně jednu zásadní věc.

Všechno jsem si vybojoval sám.

Nechtěl jsem pustit svoji šanci na lepší život. Možná to moji soupeři měli stejně, ale já si v první řadě vždycky představil, co všechno jsem obětoval a co bych mohl ztratit, kdybych prohrál. A když už mám prohrát, tak způsobem, aby o mě byl dál zájem. Aby byly moje zápasy atraktivní a plynule zvedaly moji cenu na trhu MMA.

Zpočátku jsem rozhodně nevyhrával všechno, měl jsem to zhruba jedna ku jedné. Až postupně, když se zavedly váhové kategorie a každé kolo se začalo bodovat zvlášť, jsem začal upravovat taktiku. Ne abych frajera uškrtil, což byl můj nejčastější způsob výhry, ale abych vyhrál na body. V palici jsem to dokázal dotáhnout dál.

Nešel jsem jen někoho tupě ubít. Proto jsem byl čím dál lepší.

Šel jsem ukázat, že moje schopnosti jsou lepší než soupeřovy. Věděl jsem, že je okolo spousta zdatnějších boxerů, které bych nepřepral. To ale neznamenalo, že je nedokážu porazit komplexně. V rámci pravidel.

I během zápasu jsem tak hodně přemýšlel, zůstával chladnokrevný. Afekt by mě svedl do pekla. V hlavě se mi honily euforie a strach zároveň. Zdravý strach. Ten, co vás žene kupředu a nutí vás nedělat hlouposti, které by vás připravily o výhru.

Jsem zápasový typ, vždycky jsem byl. Spoustu kluků strach ze zápasu semele, jdou dolů oproti tréninku. Já ne. Já to měl obráceně, to právě strach mě posunul kupředu. Rád jsem byl pod tlakem, že musím. Buď, anebo. Byl jsem zvíře i taktik zároveň.

Nejdřív jsem promýšlel své další tahy, protivníka jsem si rozdělával. A když byl načnutý, proměnil jsem se ve zvíře, které ho chce dodělat. Protože kdybych to neudělal, za pět sekund se situace mohla obrátit a z lovce bych byl kořistí. Nejdůležitější bylo regulovat emoce. I zvíře musí být chytré.

Vyhrál jsem i zápasy, kdy jsem ani jednou nebouchnul. Každá rána vás totiž na chviličku otevře. Kdo si chce jen praštit, prohrává.

V Kanadě jsem začal zápasem večera, stáli o mě i z Ameriky, jenže já místo pokračování nadějně rozjeté kariéry šel sedět.

Jo, bručet. Do vězení.

Kamarádovi vykradli auto a on zjistil, kdo to byl. Cikán, notorický zloděj, co už si za krádeže odseděl spoustu let. Prý jestli mu ještě s kámošema nepomůžeme ho najít. Jasně, kamarádům se pomáhá, když vás požádají. Seděl jsem tehdy doma, když zavolal, ale zvednul jsem se a jel. Po nocích jsme tak šmejdili po městě a hledali, až se nám to jeden den povedlo.

O tom, co se dělo potom, nechci a ani nemůžu mluvit, po dvou měsících jsem byl ale najednou obžalovaný za spolupachatelství z vymáhání. Na základě toho, že můj telefon se prý v danou dobu nacházel v okolí místa, kde se měla daná událost stát.

Já to ani nepopíral. Nedělal jsem nic kromě toho, že jsem pomáhal okradenému kamarádovi.

Jenže on u soudu nehlesl ani slovo, vzdal se práva vypovídat, jen mi řekl, že jsem mu pomáhal dobrovolně. Všichni jsme tedy byli odsouzeni. Dostali jsme od tří a půl do dvou let.

Pěkný… Jakmile mi přišla výzva k nástupu, sebral jsem se a nastoupil do vězení, ačkoliv mi to moje okolí rozmlouvalo. Ale co? Bylo to pravomocné? Bylo. Tak jsem šel.

Nakonec jen na pět měsíců, než mi řekli, že můžu jít domů. Prý mě nejvyšší soud zprostil trestu a vrátil případ k projednání. Procesní chyba. Jenže nás znova přidělili k té samé soudkyni, která neměla vůli na svém původním rozhodnutí cokoliv měnit. Člověk, jemuž jsem pomáhal, neřekl v můj prospěch opět ani slovo a soudkyně mi navíc tvrdila, že kdybych byl nevinný, nenastupuju přece do vězení.

Zvláštní logika. Odvětil jsem, že když mi poslala nástup, nebudu přece zdrhat.

Potvrdila mi původní trest.

Já řekl, že na to kašlu, podruhé jsem už nenastoupil, ani když mi dorazila další výzva. V mezidobí jsem dokonce stihnul dva zápasy, než mě na ulici sebrali. Normálně jako v akčním filmu, naskákali na mě lovci lebek. Šel jsem po ulici z tělocvičny, najednou petardy, kouř a sesypali se na mě. To už jsem si nemohl vybírat, jestli hodlám zpátky za mříže.

Tentokrát ale přišel bachař už po šesti týdnech, že se mám zase sbalit. Zase nejvyšší soud a zase zproštění trestu.

Je to definitivní?

Ne, zase to budou projednávat.

Tak já nikam nejdu…

Nakonec však soud došel k závěru, že nemá důkazy k tomu, aby mě odsoudil. Zprostili mě v plném rozsahu, takže jsem úředně nikdy neseděl. Jen toho víc než půl roku života už mi nikdo nevrátí.

Největší lidské zklamání pro mě ale bylo chování člověka, jemuž jsem pomáhal. Přesto beru, že tohle i pobyt ve vězení mě zase posunuly dál.

Co vám budu povídat, kriminál je tak trochu jako pionýrák, jen si musíte uvědomit, že tam nejste svobodní. Je to stát ve státě, vlastní svět. Jak se tam zapíšete, tak vás budou brát ve všech věznicích. Mě dali do Bělušic, tři kilometry od Chánova. Asi si dokážete představit, jak to tam vypadalo.

Není snadné se ovládat, když vás je deset nebo šestnáct na pokoji, z čehož patnáct kouří a vy jediný ne. Chcete jít spát a ostatní ještě chtějí hrát karty. Jeden chrápe, další smrdí, další se nemyje, jeden je nemocný, za chvíli to chytí komplet osazenstvo cely… Musíte vycházet s tolika lidmi na tak malém prostoru čtyřiadvacet hodin denně a nemůžete na sobě dát znát, že vás něco trápí, bolí nebo projevit slabost. Nemůžete si ani vzít prášek, když vám třeští hlava. Nedá se nikam zašít. Nemáte si s kým pokecat. Jediné, co děláte, pořád dokola přemýšlíte. A já taky hodně četl, přestože jinak nečtu. Do toho jsem si psal dopisy s přítelkyní, protože telefon tam máte povolený jednou týdně.

Jezdili za mnou trenéři a říkali, že to vydržím, že jsou to jen tři roky. Že jsem zdravej a vrátím se. Že tohle je jen etapa, která přejde. Ať dělám kliky, cvičím. Tak jsem cvičil.

Měl jsem tam vlastně docela pohodu, ostatní ze mě totiž měli respekt, ještě než jsem přišel. Stačilo, že se rozkřiklo, kdo jsem. Nepotřebovali internet, už o mně dopředu všechno věděli. Jen si prý mnozí mysleli, že jsem dvoumetrovej, když slyšeli, že dorazí bijec z klece, světový šampion.

Samozřejmě, každý druhý tam taky dělal MMA a každý třetí byl taky mistr světa.

A jiný byl zase milionář.

Jsou tam slabší i silnější chlapi. Takoví, kteří nemají důstojnost, i ti, kteří si na něco hrají, ale nemají na to. Na mě si naštěstí nikdo nic nedovolil, a to jsem seděl i s vrahy a s lidmi, kteří neumějí žít venku, jen za mřížemi. S takovými, jejichž životní náplní je vyhledávat konflikty. Respekt jsem vnímal i od bachařů. Znali můj příběh, věděli, že nemám v hlavě nasráno a že jsem nepřišel dělat problémy.

Bavil jsem se často s dalšími vězni, mnozí dodnes třeba přijdou na můj zápas a fandí mi, napíšou mi občas i na Facebooku. Ostatně, ve vězení jsem rozdal nejvíc autogramů v životě. Ostatní za mnou chodili s fotkama pro kamarády. Když mě propouštěli, spoluvězně to normálně vyhecovalo. Drželi mi palce a křičeli, že to je super.

Hášo, jdeš domů!

Jo, Háša šel, ale protože nastoupil trest v létě, vylezl jen v kraťasech a triku. V listopadu.

Běžel jsem do vedlejší vesnice, abych si zavolal, ať pro mě někdo dojede. Automat samozřejmě nefungoval, tak jsem zašel do hospody a zeptal se, jestli mě někdo nechá si cinknout. Nic. Evidentně byli na vězně zvyklí.

Nechá mě někdo za stovku prozvonit?

To byl najednou rachot. Snad všichni se zvedli.

Prozvonil jsem trenéra, Míšu Soukupa, a ten se ozval hned zpátky.
„Odkud voláš?,“ ptal se.
„Z hospody.“
„Jsi utek‘, nebo co?“

Pro můj život tahle zkušenost hrála zásadní roli. Viděl jsem, že není těžké se do vězení dostat. Stačí, abyste ve dvaceti něco provedli, vědělo se o vás, že se věnujete bojovým sportům, a pak už jen nesednete soudkyni a je to.

Utvrdil jsem se, že až se vrátím, vybuduju si zázemí a budu se věnovat jen a jen sportu.

Nebýt vězení, moje kariéra se mohla posunout někam úplně jinam.

Taky ale mohla být horší. Beru, že takhle to má být. Chtěl jsem rychlé auto, vilu, bazén a lítat si na Miami. Když se ale podívám, co mám za sebou, a hlavně, že mám zdravého syna, nemůžu si stěžovat. Můj vývoj se zkrátka odvíjel tímhle směrem, každá životní etapa mě potkala z nějakého důvodu.

Mnozí to mají těžší, nebo se jednoduše nedostanou, kam já. Každý máme své limity a možnosti. S výchozí pozici, jakou jsem měl já, jsem ve sportu dosáhl svého stropu. Možná i kousek nad něj. Ve své generaci jsem došel dál, než tehdy vůbec šlo. Za tím si stojím.

V Česku jsme neměli potřebnou úroveň ani mediální sílu. O našich úspěších se možná tak napsalo někde na internetu, víc nic. Zajistit se finančně? Ani nápad. S penězi jsem šel od zápasu k zápasu. A když už se zápasením něco vydělat dalo, když mě chtěli do UFC, měl jsem zase už kariéru překlopenou jiným směrem. Pětadvacet let jsem si budoval její jednu část. Měl jsem před sebou ještě možná tři, možná pět let v kleci. A možná taky jen jeden rok. A co potom? V tu dobu se naskytla možnost posunout se někam za lepší perspektivou, ke kondičnímu trénování. Na jednu stranu vah jsem si postavil zápas třeba za deset tisíc dolarů, který bych možná vyhrál a dostal se dál, k dalším výdělkům, ale taky jsem mohl dvakrát prohrát a vyhodili by mě. Na druhé straně byla práce u hokejové Sparty a možnost být nablízku svému malému synovi.

Zvolil jsem jistotu, změnil jsem priority. Chci zabezpečit malého, abych mu obstaral lepší startovní podmínky, než jsem měl já. Těch náhod už stejně bylo v mém životě až moc.

Kdyby…

Kdybych se tehdy nepřišel podívat na Brumlovku.

Kdybych nevyhrál náhodný zápas v Německu, kterým jsem si získal pozornost.

Kdybych neměl telecí léta a neodešel do Prahy.

Kdybych nebyl ve vězení.

Všechna „kdyby“ vyústila do stavu, kdy jsem konečně mohl žít s vidinou budoucnosti. Díky lidem, jaké kolem sebe mám, se mi podařilo nasměrovat správnou cestou, která mě dovedla až sem. Trápí mě, že něco v životě nemám. Ale získal jsem zase něco jiného. Jiné věci, jiné zážitky. Vážím si maličkostí, to mě naučil i pobyt ve vězení. Býval jsem grázlík, ale uvědomil jsem si, že mám nakonec vlastně krásný život. A že každému přece něco schází.

I do hokejového prostředí, které mě teď živí, mě nakonec dostala náhoda.

Náhoda a Roman Červenka.

Potkali jsme se přes společné známé a on měl zájem, abych s ním absolvoval letní přípravu. Proč ne? Nadcházející sezona v Rusku se mu povedla a zrovna tou dobou se nedařilo Spartě, do níž přišli jako trenéři Pepa Jandač a Ríša Žemlička a hledali kondičáka.

Prý: „Zeptejte se Háši, dělal Červuse.“

Tak se zeptali Háši.

Dorazil jsem na pohovor, na letní přípravu jsem potom chodil dvakrát v týdnu a s klukama jsem si sednul. Dokonce mě někteří i sledovali v mých zápasech. Když se Pepa další rok do Sparty vrátil ze Lva, volal, že se mnou hráči byli spokojení a jestli nechci práci nastálo. Zrovna jsem byl v Americe, v prosinci mě čekal zápas, ale skloubili jsme to. Sezonu jsem zvládnul. Po ní jsem se chtěl vrátit k MMA, dostal jsem další nabídku ze zámoří, ale do toho přišla možnost pokračovat u Sparty.

Tehdy jsem se definitivně rozhodnul.

Hokej mi je blízký, už jako kluk jsem chodil fandit Dukle a později v Praze často vyrazil právě na Spartu. Příprava hokejistů mě baví, jsou to atleti, co potřebují hlavně dynamiku. Vnímám taky, že mě respektují, což je pro mě důležité. Jsem k nim kamarádský, nedostávají ode mě každý tu samou šablonu. Vnímám, kdo je jak založený nebo kdo je zrovna unavený. V rámci určitých mantinelů ať si udělají, co jim vyhovuje. Nebojím se jim říct, ať si radši odpočinou, nešlapu po nich, protože míň je někdy víc. To vím sám moc dobře i ze své kariéry.

Po třech letech práce u Sparty se navíc naskytla možnost vzít nároďák, což mi zalichotilo. Neváhal jsem. Největší odměnou pak pro mě bylo, že jsem se podíval na mistrovství světa a Světový pohár. Na těchto akcích se snažím být klukům neustále k dispozici, aby měli veškerý servis a mohli se soustředit jen na hru.

To je teď moje role. Nesoupeřím. Pomáhám.

Nejkrásnější na sportu, a konkrétně na MMA, jsou emoce po zápase. Těch dvacet sekund, které následují, když se rozhodne o vítězi. Vzpomínáte na výhry a časem oceníte i prohry. Vychutnáváte si, že jste součástí společenství těch, kteří vědí, jak náročné disciplíně se věnujete.

Já se do něj teď ještě jednou vrátím.

Čeká mě rozlučkový zápas, který jsem dlouho odkládal. Udělej to, říkali mi, ale já čtyři a půl roku nezápasil. Měl jsem strach, aby mě to zase nechytlo, proto jsem ani nešel na žádný trénink. Nebylo by možné to skloubit s prací, necítil jsem, že je to správné a – co si budeme povídat – nabídky za to nestály ani finančně.

Současná situace je jiná. Za tenhle duel můžu získat tolik peněz, za něž už zvládnu synovi něco do života věnovat. Souhlasil jsem, že se do toho tedy ještě jednou obuju. Sezval jsem kluky, kteří zápasili v mé éře, a uděláme z toho i fajn večer, kdy lidi zavzpomínají.

Vím, že už nebudu v topu. Moje někdejší dynamika je nenávratně pryč, přece jen mi je sedmatřicet.

Ale zase cítím strach. A to je dobře.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází