Michal Handzuš

Naše kabina vypadala přesně tak, jak si představujete šatnu týmu, který právě vyhrál Stanley Cup. Hluk, nadšený křik, objímající se skupinky, vše smáčené od šampaňského. Nahrnulo se do ní množství lidí, kteří mohli a chtěli být u toho, a i já jsem si samozřejmě první momenty vychutnával naplno a obklopen spoluhráči, se kterými jsme chvíli předtím v závěru posledního zápasu finále dotáhli euforický obrat skóre.

Potom jsem ale chtěl mít chvíli i klid. Tak jsem vzal telefon a odešel jsem k ledu.

V prázdné, tiché hale jsem si sedl na střídačku a probíral se zprávami s gratulacemi. Při tom jsem si uvědomil, jak se to celé krásně uzavřelo.

Svůj první zápas v NHL jsem kdysi odehrál v Bostonu.

Teď jsem přesně tam seděl jako šampion Stanley Cupu.

Ve třiceti šesti letech. Jako součást výjimečného mužstva. V pozici, v jaké jsem si ještě nedávno možná ani nedokázal představit, že ještě vůbec můžu být. Vždyť já jsem se už smířil s tím, že to zkrátka nevyhraju. Že skončím v tom zástupu hráčů, kteří si odehráli své, strávili v NHL spoustu krásných let, ale vyvrcholení kariéry v podobě nejcennějšího poháru se nedočkali.

A najednou jsem seděl v Bostonu na střídačce s vědomím, že se mi to přece jen podařilo, cítil ohromnou vděčnost a přehrával si sled událostí, které mě přesně tam dovedly, které zařídily, že jsem vůbec před lety v tom Bostonu, jako mladý chlapec z Banské Bystrice, mohl vyjet na led NHL. Události, které ze mě pak v průběhu let učinily hráče, kterého si nakonec vybral jeden z nejsilnějších týmů své doby.

Události, které ze mě učinily člověka, jaký jsem.

Dotáhnout to až ke Stanley Cupu trvá dlouho, ať se na to podíváte pohledem klubu nebo jednotlivce. Vždy procházíte spoustou pádů a neúspěchů, ale když to pak po čase celé vyjde, o to víc si úspěchu vážíte.

Přesně tak vypadala i moje kariéra.

Vlastně tak vypadá celý můj dosavadní život.

Mnohokrát mi už ukázal, že když děláte správná rozhodnutí, správně se stavíte i k nepříjemným situacím, nakonec se vám to vrátí ve více dobrých věcech, než těch špatných.

To, kým jsme, z nás formují právě tyto situace, ve kterých se musíme rozhodovat.

Formují nás naše jednotlivá rozhodnutí.

Já jsem rozhodně nevybral vždy ta správná. Ale něco jsem se i díky těm špatným naučil: Poučit se. Být upřímný sám k sobě i ke svému okolí. A nechat se vést tím, co opravdu cítíš.

Během mého dětství byla velmi oblíbenou hračkou céčka. Sbíral jsem je, stejně jako sestřenice, se kterými jsme si byli velmi blízcí. Ty ale měly i takové, co já ne.

Mohlo mi být, tuším, tak jedenáct let, když jsme u nich slavili jejich narozeniny a já jsem jim ta céčka, která jsem chtěl, ukradl. Jednoduše jsem je sbalil a odnesl. Na parkovišti před domem, když jsme měli odjíždět, si jich u mě ale všimla moje maminka. Na její otázku, co to je, jsem lhal. Vymýšlel jsem si, že nevím, kde se to tam vzalo. Že ta céčka spadla z nebe.

Mamka hned pochopila, o co jde, a poslala mě samotného zpátky nahoru. Abych všechno vrátil a přiznal se.

Hodně věcí z té doby si nepamatuji, možná tak výsledky některých zápasů, protože jsem byl přepnutý na hokej. Rodinných vzpomínek mám opravdu jen velmi málo. Tuto situaci si ale vybavím naprosto přesně. Do detailů před sebou i dnes vidím to parkoviště, sebe, jak se snažím vymlouvat a jak potom sám kráčím po schodech a přemýšlím, co tam u dveří řeknu.

Věděl jsem, že nemá smysl lhát, protože máma by se to dozvěděla. K problému, jaký jsem způsobil, jsem se tak musel postavit tváří v tvář. To bylo důležité. Když něco uděláš, důsledek není jen trest, ale především nutnost vypořádat se s lidmi, kterým ublížíš.

Nakonec jsem prostě jen hlesnul, že jsem to ukradl, všechno vrátil a omluvil se. Sestřenicím jsem řekl, že mě to mrzí, a moc jsem se při tom styděl.

Tak moc, že ve mně ten pocit zůstal.

Každý náš čin má nějaký důsledek, a pokud jde o něco nepříjemného, existují dvě cesty: Buď se k tomu postavíš čelem, nebo od toho utečeš.

Jenže když utečeš, budeš utíkat pořád a nakonec tě to v životě stejně dožene.

Jde o to, jestli jsi dostatečně silný se problémům skutečně postavit. Mě to naučila tato konkrétní situace. Nebyla v životě jediná, ale rozhodně mě zásadně ovlivnila, ukázala mi, jak v sobě najít sílu udělat nebo říci i něco, při čem je jasné, že se to nebude ostatním líbit. Protože sestřenicím a tetě se strýcem se rozhodně nelíbilo, že jsem je takhle zklamal.

Já celkově nebyl úplně lehké dítě, dělal jsem mnoho hloupostí. Ale základy z rodiny jsem díky výchově rodičů měl vždy správné, to se se mnou nese celým životem. V mých deseti letech mi však vinou vážné nemoci zemřel táta a všechno pak musela přebrat maminka, která na mě a sestru zůstala sama.

Byla ale velmi zásadová. A to je dobře.

Právě z výchovy totiž podle mého názoru vyplývá, jak se člověk vyvíjí, jak si tvoří svá přesvědčení o světě a kudy hledá svou cestu.

Hodně o tomto přemýšlím zvláště v posledních letech, jako otec dvou malých dětí, protože je chci směřovat správně. Dávám jim příklady ze svého dospívání, i tu historku s céčky ode mě slyšeli. Včetně toho, co jsem si z té situace vzal, jak jsem se naučil postavit se k něčemu, co jsem pokazil.

A že to nebylo zdaleka naposledy.

Otec mě stihl přivést i ke sportu. Máma sice hrála basketbal a milovala lyžování a běžky, byli jsme díky ní velmi aktivní rodina, ale byl to táta, který tehdy chodil fotit fotbal na Duklu, kdo mě začal brávat s sebou. Kolikrát jsem tak díky němu sledoval ligové zápasy přímo zpoza brány, viděl jsem takto zblízka i šlágry se Slovanem nebo Spartou. Chodívali jsme spolu i na hokej, ačkoli se zde hrála jen druhá federální liga. Neustále jsme byli někde na stadionu, tím jsem si získával ke sportu vztah a na celé čáře to u mě brzy vyhrál hokej.

Hokej, který se stal středobodem mého dětství.

Miloval jsem ho. Na ledě jsem byl, kdykoli to jen šlo, k tomu jsem hrával s kamarády na ulici. Neexistovalo, že bych nechtěl jít na trénink. K tomu, abych tam mohl, jsem se ale zároveň musel dobře učit, což byla maminčina podmínka. Jakmile jsem přinesl špatné známky, nejvyšším trestem byl zákaz tréninku nebo zápasu, což jsem odmítal připustit. Moje vášeň by mi to neodpustila. Musel jsem najít způsob, jak ve škole všechno zvládnout, abych mohl hrát hokej.

Tvrdí na nás v tomto ohledu byli i naši trenéři, které jsme poslouchali na slovo. Hodně věcí bylo dnešním pohledem až za hranou, vždyť my jsme byli při kdejaké příležitosti biti jako žito. Přesto nám dodnes zůstaly čisté vzájemné vztahy. Doba našeho vyrůstání byla v tomto možná až příliš tvrdá, autoritářská, ale dnes si naproti tomu zase každý myslí, že může všechno. Neumíme zatím nalézt střední cestu, kde je autorita, ale taková, která se nemusí nijak vynucovat, protože s sebou nese jasně nastavené hranice, co si kdo může a nemůže dovolit.

Já jsem přitom ani jako teenager nebyl v rámci hokeje nijak svatý. Vždy mi přirozeně záleželo na tom, jak se bude dařit celému týmu, byli jsme skvělá parta, která spolu chodila i do sportovní třídy, zároveň jsem ale také lhal, abych měl drobnou výhodu před ostatními, abych uprchl trestu. Udělal jsem spoustu chyb.

Ale právě i situace, k nimž takové jednání vedlo, mě právě tak, jako výchova z domova, utvářely. To hokej mi ukázal, co vede k úspěchu a co tě naopak posadí na zem. Vliv na mě přirozeně měli spoluhráči i trenéři, ale není to nikdy tak, že vám někdo řekne, co je správné, a vy to v sobě máte hned automaticky. Je to proces získávání zkušeností. Zkušeností, které vedou k dalším rozhodnutím v budoucnosti.

I na tohle všechno mám konkrétní příhodu, která vše zahrnuje a která mě toho zároveň hodně naučila.

Odmalička jsem v hokeji patřil k nejlepším ve svém okolí. I díky tomu, jak jsem hokejem žil, jsem mezi vrstevníky vyčníval, dával jsem góly a poslouchal chválu na svůj talent.

A zvykl jsem si na to.

Tehdy jsem si to neuvědomoval, ale kolem třináctého roku, někdy v sedmé třídě, jsem to bral až tak, že k tomu, abych hrál dobře, ani nepotřebuji moc trénovat. Tehdy jsem podváděl. Ale tentokrát sám sebe. Když jsme běhali, končil jsem vždycky poslední. Proč bych se měl namáhat? Vždyť i tak dám příště dva tři góly. Když jsme měli udělat třicet kliků, já jsem jich udělal dvacet. K čemu víc? Dost dobrý jsem stejně.

V Quebeku se tradičně koná velký turnaj žákovských týmů. Ohromná akce plná budoucích hvězd z celého světa, které poprvé poznají opravdu zajímavou mezinárodní konkurenci, ještě než se začnou tvořit první dorostenecké reprezentace.

Když jsme byli v osmé třídě, Slováci tam vybírali svůj neoficiální národní tým. Ročník před námi, čerstvě po revoluci, to přitom kluci dokonce celé vyhráli. Vyprávěli nám, jak hráli finále v domácí aréně Nordiques před osmnácti tisíci lidmi a měli úžasný zážitek. Jen poslouchat je připadalo nám mladším neskutečné.

A já, který jsem byl celou dobu jeden z nejlepších, jsem nepochyboval, že ve výběru svého ročníku mám místo jisté.

Jenže když se potom nominace vyhlašovala, nebyl jsem v ní.

To pro mě byla vysloveně rána do srdce. Vybavuji si, jak jsem pak šel ze zimáku domů jako tělo bez duše, naprosto zdrcený. Stále dokola jsem přemýšlel, proč mě nevybrali. Ne že bych byl v té době kdovíjak moudrý, ale nechyběla mi vášeň a chuť být ze všech nejlepší a chtěl jsem přijít na to, co je důvodem.

Dospěl jsem k tomu, že za to, že jsem se do týmu nedostal, jednoznačně mohla moje tréninková morálka, nic jiného. Ne že by mi to někdo takhle jasně řekl, dokázal jsem si to uvědomit. Právě díky tomu, jak jsem byl vychováván, jsem se k tomu zklamání a vlastně i potupě dokázal postavit čelem. Protože u nás se výmluvy neakceptovaly.

Jako bych tak ve své mysli znovu vyšel ty schody s ukradenou hračkou, jen jsem nahoře tentokrát nestál před sestřenicemi, ale sám před sebou. Musel jsem sám sobě přiznat, že jsem dlouho podváděl a teď nastal čas udělat něco na první dojem nepříjemného.

Přesně od té chvíle, kdy jsem nebyl vybrán do elitního týmu pro turnaj v Quebeku, se ze mě stal velmi tvrdě pracující hráč. Stal se ze mě někdo, kým jsem byl až do konce své kariéry v NHL. Někdo, koho si i na té nejvyšší úrovni cenili za to, jak pracuje na maximum na sobě i pro svůj tým.

Díky jediné bolestné zkušenosti. A také díky tomu, že jsem na to celé přišel sám. Proto se to ve mně tak silně zakořenilo.

Celá ta story s Quebekem přitom vlastně skončila happyendem. Slováci se rozhodli, že udělají nakonec dva výběry, jeden z Bratislavy a druhý pod hlavičkou Popradu z naší oblasti kolem Tater, kam jsem se už dostal, a do Kanady tak nakonec přece jen odjel. Dokonce jsme to byli nakonec my, kteří se dostali do finále turnaje v hlavní hale, prohráli jsme ho až v prodloužení.

Mě ale přesto celou dobu štvalo, že jsem byl až ve druhém výběru.

Kdyby mě přitom tehdy vzali do toho prvního, možná bych nikdy hokej na vrcholové úrovni nehrál. Neměl bych za sebou tak krásnou životní etapu, jako mám dnes, neměl bych tolik zážitků a kamarádů. Jen proto, že bych dál proplouval bez dřiny díky talentu a s nepříjemnou realitou bych se setkal až později, když už by bylo pozdě něco na sobě změnit.

Momentů, které začaly jako špatné, ale díky tomu, jak jsem na ně zareagoval, mi přinesly něco pozitivního, jsem přitom zažil hodně i v profesionální kariéře.

Byly to právě ty chvíle, kdy bylo třeba naučit se dělat správná rozhodnutí.

Nemám rád změny, býval bych nejraději strávil celou kariéru v jednom klubu. Nebyl jsem ale holt zřejmě ten typ, o kterém takhle v NHL uvažují. Měnil jsem týmy většinou každé dva tři roky. Na druhou stranu, nikde jsem vyloženě nepohořel. A přestože jsem si ne každého pouštěl k sobě, dokázal jsem vycházet se všemi kolem sebe.

Všude jsem si také uměl najít svou roli a tu jsem si plnil. Řekněte mi, co ode mě chcete, a já to budu dělat, takové bylo mé nastavení. Hrál jsem většinou defenzivního útočníka, ale pokud mi ji trenéři svěřili, rád jsem se ujal i ofenzivní role. Tento přístup byl jedním ze základů mé kariéry.

I k němu jsem musel dospět.

Hned ve své první sezóně v Americe jsem měl na farmě St. Louis kolem sebe možná i lepší hráče, než jsem byl já. Ale já jsem byl ten, kdo z nich vydržel a do NHL se propracoval. Třeba i na úkor jednoho ze spoluhráčů, který tehdy prohlásil, že styl hry, který od nás vyžaduje trenér, hrát nebude.

Jenže když se chceš někam dostat, musíš umět dělat kompromisy. Musíš si umět počkat na svou chvíli.

Já jsem vždy cítil, že pokud si nejprve vybuduji důvěru trenéra, ten mi pak dovolí dělat i věci navíc a já si tak i dovolím na ledě více věcí. Za to jsou pak i trenéři rádi, vždy ale musí nástavba vycházet z pevných základů. Týmy chtějí hráče, kteří budou především plnit zadanou roli, nikoli individualisty, kteří jdou jen na sebe. Nejlepší hráč, který si dělá, co chce, bude vždy v nevýhodě oproti tomu, který například není co do dovedností tak dobrý, ale ve své úloze je poctivý a může alespoň v ní excelovat.

Říká se tomu přizpůsobivost. Jsou hráči, kteří toto nepochopili a NHL pak nikdy nehráli.

Já strávil v St. Louis na farmě celou první sezónu. Od začátku jsem se tam pohyboval na špičce produktivity ligy, jako nováček si držel průměr bod na zápas, a přesto do prvního týmu v NHL volali všechny kolem, jen ne mě. Za celý rok ani jednou, na rozdíl třeba i od chlapců, jejichž jediným úkolem bylo mlátit se.

Kdo ví, kdyby mě tehdy nahoře zavolali, možná bych tam pohořel, protože jsem ještě na NHL nebyl připraven. Trenéři to určitě věděli. Nahoře u Blues byl Joel Quenneville, kterému jsem se líbil hned na svém prvním kempu, chválil mě, ale přesto mě nechal na farmě.

Nebo spíše právě proto.

Nechal mě tam, abych hrál co nejvíc. Chodil jsem na led na všechny situace, zvykal si na americký styl hokeje a do toho jsem se také pořádně naučil anglicky. Být v té době už v NHL, trávil bych ve hře možná tak pět minut za zápas v lajně s rváči. Ztratil bych sebevědomí, možná bych potom nebyl dobrý ani na farmě. Mohlo mě to zničit.

Tehdy jsem to takhle neviděl, ale je to přesně tak.

I na tuto situaci jsem mohl reagovat různě, mohl jsem si stěžovat, proč mě klub dusí na farmě, když jsem tam nejlepší. Zlobilo mě to, jasně. Ale tehdy jsem se k tomu postavil způsobem, na jaký jsem přišel už díky mládežnickému turnaji v Quebeku: Makal jsem, co to šlo. Neurazil jsem se, nehledal výmluvy.

Byl jsem na sebe tvrdý celou kariéru. Někdy byla moje náročnost na sebe samotného možná až příliš velká a brzdila mě, ale jsem si jistý, že díky ní jsem nakonec měl takovou kariéru, na jakou můžu být hrdý. I tehdy první rok v Americe, přestože čísla hovořila jinak, jsem si nakonec proto řekl, že na NHL holt asi ještě nemám a musím zabrat ještě víc. Když mi na konci sezóny pověděli, že pokud zlepším bruslení, budu hrát v prvním týmu, celé léto jsem pak šel nohy a dřepoval do zblbnutí.

Ovlivnit přece můžeš jen situace, které máš ve svých rukou. Jestli tě zavolají z farmy do NHL, to ty jako hokejista v rukou nemáš. To je starost generálního manažera, možná trenéra. Ty můžeš ovlivnit jen to, jak trénuješ a hraješ. Ovlivníš to tak, že budeš dřít a dáš si tím co největší šanci být připraven na to, co může přijít.

Kdybych se tehdy v St. Louis na začátku urazil, překlopil bych to, co mám v rukou sám, na úplně špatnou stranu.

Ještě že jsem si tento přístup přinesl z dospívání, protože naše generace jinak tyto myšlenky neměla od koho pochytit. My jsme neměli knihy, podcasty nebo příběhy od hráčů, kteří ušli tuto cestu před námi. Neznali jsme prostředí v Americe a Kanadě. Psychologii sportu nikdo neřešil. My jsme se všechno učili sami na sobě, využívali možnosti svých vlastních charakterů.

Museli jsme dělat rozhodnutí, na která nám nikdo nedal návod.

V St. Louis jsem si to zamiloval. V týmu se sešla silná slovenská parta, s Pavolem Demitrou a Ľubošem Bartečkem jsme dokonce nastupovali v jednom útoku. Dařilo se nám, v roce 2000 jsme vyhráli základní část a jako mladé mužstvo jsme měli budoucnost, mluvilo se o útoku na Stanley Cup.

A já byl najednou pryč.

Ke konci další sezóny mě v balíčku hráčů vyměnili za Keitha Tkachuka do Phoenixu. Byl to první trejd, který jsem v kariéře zažil, a nebyl jsem na něj připraven. Následně jsem na to nezareagoval dobře, neudělal jsem správné rozhodnutí.

Přestože jsem si přes hlavu oblékal dres jiného klubu, uvnitř jsem byl pořád v St. Louis. A to lidé kolem vidí. Trenér si mě neoblíbil a neměl k tomu ani mnoho důvodů. Nehrál jsem dobře. Věci nechodily mým směrem, a i když jsem si postupně v tomto směru přenastavil myšlení, protože klub i prostředí tam bylo skvělé, bylo už pozdě. Můj prvotní přístup se mi vrátil a musel jsem odejít.

Když mě poslali do Philadelphie, přijal jsem změnu i to, co po ní bude následovat, už mnohem lépe. Čekaly mě povedené roky.

Další zásadní trejd mé kariéry pak nastal za do určité míry podobné situace, ke které jsem se ale postavil úplně jinak než tehdy ve Phoenixu.

V San Jose to však z mé strany navzdory perfektní organizaci i mužstvu nebylo povedené. Ani druhý rok se mi nedařilo, nebyl jsem na ledě dobrý. Nesplňoval jsem, co ode mě čekali, ani co jsem čekal já sám od sebe. Poprvé v kariéře se mi tak stalo, že jsem se stal healthy scratch, zdravým náhradníkem, který není nominován na zápas. Trenér Todd McLellan byl perfektní, mluvil se mnou, vysvětlil mi své kroky, čtrnáct dní před uzávěrkou přestupů mě ale zkrátka vyřadil ze sestavy, protože měl na mé místo lepší hráče.

Zase jsem měl dvě možnosti, jak na to reagovat: Brát to jako křivdu, nebo to celé otočit ve svůj prospěch.

Ve chvíli, kdy jsem pochopil, že Sharks mě už hrát nebudou, zavřel jsem se do posilovny. S tím, že ať se stane, co se stane, budu teď na sobě makat. Nevěděl jsem kdy, ale bylo mi jasné, že dříve či později půjdu do jiného týmu a chtěl jsem na to být co nejlépe připravený. Určitě i proto, že v San Jose viděli, že nejsem uražený, mi nakonec pomohli. Měl jsem ve smlouvě klauzuli, že musím souhlasit s trejdem, a já chtěl do Chicaga. Z předchozího působení jsem znal tamní prostředí, hrál tam kamarád Marián Hossa a trénoval Joel Quenneville, můj první trenér ze St. Louis. Blackhawks měli výborné mužstvo, a přestože dva roky předtím vždy vypadli v prvním kole play off, měli šanci to celé vyhrát.

Sharks mi vyšli vstříc a pustili mě tam, ačkoli na mě měli i jiné a lepší nabídky.

Za dva měsíce jsem držel nad hlavou Stanley Cup.

Navíc, hrál jsem tam zase tak, jak jsem nejlépe uměl. Věřím, že i proto, jak jsem v posilovně předtím dobil baterky. I v šestatřiceti letech jsem najednou byl v kondici a cítil se skvěle.

Věřím, že proto, že jsem ve správný čas, i díky špatné zkušenosti z minulosti, učinil správné rozhodnutí.

Já jsem tehdy přitom nepřemýšlel tak, že si intenzivním cvičením nakloním karmu. To bych jen lhal sám sobě, takhle prostě svět nefunguje. Nelze udělat správnou věc se zištným očekáváním, že se vám to okamžitě vrátí.

Ne. Správné věci by se měly dělat už jen z podstaty, protože až při pohledu zpět můžeš vidět, jak se ti díky tomu nakonec poskládala mozaika toho, co bylo zapotřebí.

Protože hokej, i život jako takový, ti nakonec ukáže, jaký jsi, jak jsi kdy reagoval.

Když se mi i předtím nedařilo, uměl jsem si udělat plán, co přesně dělat, abych z toho byl co nejdříve venku. A ve chvíli, kdy jsem pak podle svého plánu už jel, jsem se nezabýval frustrací, místo ní jsem měl před sebou naději, ke které jsem se mohl upnout. Takto jsem řešil všechny své sportovní krize. Přesně podle vzorce z dětství, díky zklamání po ohlášení nominace pro turnaj v Quebeku.

Tehdy v té posilovně jsem dřel jen proto, že jsem si nastavil plán, jak být připraven na nový klub. V Americe takovému přístupu říkají being pro, být profesionál. To znamená, že sice ne vždy uspěješ, přestože děláš všechno dobře, ale je důležité, že si na konci můžeš říct, že jsi pro úspěch udělal všechno, co bylo ve tvých silách.

O tom byly ty mé dva týdny, kdy jsem se místo dřiny mohl celou dobu v teple koupat v San Jose v bazénu. Ale kdyby se mi pak po trejdu nedařilo, vyčítal bych si to. Já místo toho přijel do Chicaga s pocitem sebevědomí a připravenosti. Věrný tomu, na čem jsem postavil svoji kariéru.

Vyhrál jsem v ní pár pěkných trofejí, ale můj úspěch netkví v těch pohárech a medailích. Skrývá se v nesčetných zážitcích a ve vědomí, že jsem vydržel více než tisíc zápasů v lize, kterou si jen zahrát je privilegium. Tkví ve skutečnosti, že jsem celé ty roky mohl dělat něco, co jsem miloval, na nejvyšší možné úrovni a svůj dětský koníček proměnit ve své živobytí, navíc dobře placené.

Takové štěstí, věnovat se každý den něčemu, co je jeho vášní, nemá každý.

Přitom mnoho lidí ho určitě mít mohlo. Jen se jim na své cestě nepodařilo udělat ta správná rozhodnutí.

Z Bratislavy ze zasedání výkonného výboru slovenského hokejového svazu jsem jel domů do Banské Bystrice dvě hodiny.

Byl jsem sám v autě, měl jsem klid a čas přemýšlet a jakmile jsem zaparkoval, věděl jsem, co udělám.

Co musím udělat.

Jsem založením opatrný, rozvážný, ale toto rozhodnutí bylo nakonec snadné. Už jen proto, že si neumím představit, jak bych fungoval dál, kdybych se k němu neodhodlal. Uvědomoval jsem si jeho nepříjemné důsledky, ale když děláš něco, o čem jsi přesvědčen, že je správné, snáší se všechno snáz.

Nejdřív jsem své myšlenky probral s manželkou, tak je to vždycky. Ona mi dokáže dát na věci odlišný pohled. Nakonec i po diskusi s ní jsem byl přesvědčen, že jednám správně.

Šlo o to, že vnitřně cítím, že není možné, aby momentálně naši zemi reprezentovali hokejisté, kteří hrají v KHL i poté, co se stalo a dále děje na Ukrajině. Můžu rozumět mnoha důvodům těch jednotlivých chlapců, ale na mém celkovém přesvědčení to nic nemění. A pokud byl můj pohled na výkonném výboru přehlasován, nezbývá mi nic jiného, než to akceptovat. Zároveň jsem v takové organizaci ale nechtěl dál vystupovat. Proto jsem musel rezignovat na všechny své svazové funkce.

Nebylo snadné oznamovat to jednotlivým lidem, kterých se mé rozhodnutí týkalo. Vůbec ne. Na svazu se sešla parta, s níž jsme se dohodli, že jdeme posunout slovenský hokej dál. Pracuje tam spousta šikovných a správných lidí, kterých si velmi vážím, některé z nich jsem předtím sám přemlouval, aby do toho šli, a teď jsem je opustil, odešel jsem od rozdělané práce. Cítil jsem se jako zrádce. Na konci všeho ale stojí jednoduchý fakt, že jsem se zeptal sám sebe, čemu věřím a co považuji za správné, a odpověď byla velmi jednoduchá. Nechtěl jsem žít s tím, že jsem jednal proti svému přesvědčení. Bez ohledu na rozporuplnost, se kterou ho mnozí vnímají.

Lidé, kteří mě znají, řekli, že nebyli překvapeni tím, co jsem udělal.

Já jsem zkrátka jen cítil, že se musím zachovat tak, jak jsem vychován: Postavit se něčemu tváří v tvář, neuhýbat. Neskrývat se sám před sebou a čekat, až to celé nějak vyšumí.

S rodinou jsme se před lety rozhodli, že budeme žít na Slovensku, že tu budeme vychovávat své děti, a máme také svou představu, jaké prostředí zde chceme pomoci vytvářet. Tak, jak se v klubu v Banské Bystrici snažím přispět k tomu, aby tu mohly vyrůstat další děti, které si díky hokeji splní své sny, tak jak jsem mohl já, tak se snažím svými činy pomoci i celé společnosti.

K tomu jsou důležitá i gesta a slova.

My, veřejně známé osoby, jsme pro mnoho lidí vzory a svým chováním máme možnost ovlivnit i chování někoho, kdo k nám vzhlíží. Sám nemám potřebu se do této úlohy stavět, ale pokud jsem přesvědčen, že mám něco vyjádřit, řeknu to. Dělám to nejen pro sebe, ale také pro kulturu naší společnosti.

Druhá věc je, že lidé dnes mnohokrát nechtějí veřejně vyjádřit svůj názor, aby si nenadělali špatně. Podle mě je přitom nutné dát najevo, co se mi nelíbí. Protože když zůstaneme všichni ticho, ačkoli se kolem děje něco proti našemu přesvědčení, kam bude směřovat naše společnost? Naše svoboda? Po osmašedesátém museli být Čechoslováci tiše, ale teď nemusí. Se mnou momentálně mnoho lidí nesouhlasilo, jistě mi i nadávali, ale to je tak všechno. Mohl jsem se zachovat svobodně, vyjádřit svůj názor, bez obav, že přijde trest.

Udělal jsem jen rozhodnutí, za kterým si stojím, protože vycházelo zevnitř. Rozhodnutí, které je v linii s tím, kdo jsem a jak se stavím k jednotlivým situacím ve svém životě.

Ve čtrnácti jsem pochopil, že jako hokejistu mě dál posune jen tvrdá práce. Jen díky tomu jsem ale svoji kariéru nevybudoval. Celou dobu ve mně totiž zůstaly další nezbytné složky úspěchu.

Hravost a láska k hokeji.

Odmalička miluji tu samotnou hru, její podstatu. I v pětačtyřiceti si rád obuji brusle a jdu si s kamarády nebo s dětmi zahrát. Když mě nedávno moje žena viděla na zamrzlém rybníku, žasla, že jsem jí připadal tak nadšený, jako celé ty roky během kariéry nikdy.

Tím to přesně vystihla. Já nehrál NHL kvůli slávě, egu nebo penězům. Mě bavilo to, co se odehrávalo na ledě, a NHL jen představovala nejvyšší možnou úroveň, kde jsem v tom mohl s někým soutěžit. Play off o Stanley Cup, finále mistrovství světa, olympijské hry, všechny tyto největší hokejové stage jsou pro mě něco úžasného! I dnes, když si uvědomím, že jsem tam všude byl.

Gól na rybníku mezi dvě postavené boty pro mě ale uvnitř představuje stejnou radost jako branka před arénou plnou dvaceti tisíc lidí.

Také jsem někdy v polovině sezony míval plné zuby toho kolotoče, doléhal na mě tlak, jaký je na tebe jako na profesionálního sportovce vytvářen, ale jakmile jsem vstoupil na led, byl jsem dítětem, které si hraje a chce být lepší než ten na druhé straně.

To mě táhlo dál. A proto mám hokej rád i dnes.

Mnoho hokejistů mívá po kariéře problémy, protože jim chybí adrenalin spojený se zápasy, společenský status nebo třeba parta v kabině. Rozumím tomu, ale já mám štěstí, že jsem ve čtyřiceti skončil naplněný, dosáhl jsem, čeho jsem mohl. Hrál jsem profesionálně tak dlouho, jak mi zdraví dovolilo, a nevnímám žádný smutek. Jen zadostiučinění a pocit hrdosti na to, kam všude mě hokej dostal a co mi dal. Zahrát si ho přitom můžu s kamarády dodnes. Hra samotná jako základ mé vášně a středobod mého života tady se mnou je dál, jen v jiných kulisách. Neopustila mě ani soutěživost. Na rybníku už se asi tak nehádám a nebudu každého osekávat, jak jsem to s oblibou dělal ve vypjatých momentech, ale stejně mi není jedno, jestli prohraju.

Nedokážu vypíchnout, co mám na hokeji nejraději. Branky? Nahrávky? Nevím. Mě těší samotný zážitek ze hry, emoce, jakou mi to dává. Sounáležitost se spoluhráči, moment, kdy získáte puk a vytvoříte nějakou situaci, ťuknete si nahrávku, za chvíli zase bráníte, potřebujete se fyzicky vyždímat, při tom se smějete…

A to je také zajímavé. Já jsem byl během kariéry velmi seriózní hráč. Lidé mi často říkají, že jsem se v NHL za těch patnáct let ani jednou neusmál, ale to má asi co do činění s tím, že NHL pro mě sice představovala hru, ale i velkou zodpovědnost. Přece jen, s tím, jaké platy jsme tam měli a kolik lidí sledovalo to, co jsme na ledě předváděli, člověka donutí působit tak, že svou práci bere vážně.

Alespoň já jsem to tak měl. I díky tomu, že se umím kontrolovat a skrýt své emoce, což souvisí s mou povahou.

Přesto mi to na ledě i párkrát ulítlo, nejčastěji když jsem cítil pocit nespravedlnosti, křivdy. Hlavně rozhodčí to ode mě párkrát pěkně nakoupili, někdy i tak, že jsem toho zpětně litoval. Až na pár takových chvil, kdy jsem se ani já nedokázal uhlídat, jsem ale nepotřeboval ukazovat, co se ve mně odehrává. Hodně jsem toho držel v sobě a své naštvání se naučil ventilovat v posilovně, ponořením se do fyzického tréninku.

Vlastní frustraci jsem proměnil v aktivitu, která mě měla učinit lepším, silnějším.

Když nad tím tak přemýšlím, je to zase ten samý vzorec: Něco špatného jsem vzal a udělal z toho něco, co mi nakonec prospělo.

Kdo ví, jak by se moje kariéra vyvíjela, kdybych tehdy při svém prvním působení v Chicagu neschytal low hit na koleno a po osmi zápasech, kdy se nám v lajně s Martinem Havlátem a Radimem Vrbatou úžasně dařilo, mi neskončila sezóna.

Možná by bylo všechno úplně jinak. Nevím, jestli by to bylo lepší, či horší, ale bylo by to jinak.

Věřím ale, že je třeba akceptovat všechny věci, které se nám v životě dějí, a jen se na ně naučit reagovat. Protože člověk nikdy nedohlédne na to, jaké právě ta daná situace bude mít v konečném důsledku vyústění.

Co kdybych ve Phoenixu tehdy nadšeně zapadl do týmu, všechny nadchnul a strávil tam dalších deset skvělých let? Třeba by mi tam dnes věšeli dres ke stropu haly, ale zase bych neměl Stanley Cup. Nedá se takto přemýšlet. Tak jako při mém jediném velkém zranění mě to, co se tam stalo, mělo něco naučit a já jsem si z toho vzal to nejlepší. Tak, jak tolikrát v životě.

Protože pokud se i ze svých chyb umíte poučit a posunout se díky nim dál, tak se jako člověk utváříte. Tím jsem si jist a učíme to i děti v našem klubu: Chyby jsou povoleny, ale není dobré je opakovat a nepoučit se z nich.

Dělej chyby, i těmi člověk roste, ale pak o nich přemýšlej, přiznej si je, postav se k nim čelem a vezmi si z nich to dobré.

Správná rozhodnutí není třeba dělat napoprvé, to dokáže málokdo.

Správná rozhodnutí vyplynou z toho, jak se naučíš reagovat i na nepříjemné momenty.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází