Michal Broš

Uličkou velkého jumbo jetu se řítil obtloustlý umolousaný Ind. Už už jsem si říkal, že volné místo vedle mě v prostřední řadě sedaček zůstane neobsazené, ale na poslední vyzvání přiběhl on. Chlapík kolem padesáti, jak si dával nahoru kufr, zpod trička mu vyčuhoval pupek, a i když si odmyslím jeho poněkud jetý odér, v ruce žmoulal sendvič s lososem a cibulí. O moc víc aromatičtějších věcí si do letadla vzít nemohl. Sotva sváču polknul, usnul. Já se vedle něho nemohl ani hnout celé první čtyři hodiny letu. Letu z kanadské Alberty, kam jsme na začátku devadesátých let cestovali s reprezentací do osmnácti let na Viking Cup, prestižní mládežnický turnaj.

Když se Ind probral, omlouval se. Prý že je doktor, šéf lékařského konzilia pod dětským fondem UNICEF, a že v Kanadě teď měli několikadenní sympozium a on trochu přepísknul poslední noc. Ožral se a vůbec nespal.

Sorry, buddy. Ale za to, že tu se mnou musíš vydržet, mi ukaž ruku…

Podal jsem mu ji.

Zkoumal mi dlaň, promačkával ji z malíčkové hrany a mračil se. Prý že se mu nelíbí můj vnitřek. Zvenku že vidí velkou sílu, ale uvnitř si prý nesu dost výrazné problémy. Vnitřnosti, hlavně žaludek.

„Nebývá ti zle?“
„Jo občas mě bolí břicho, ale to snad každého, ne?“
„Ne, tohle není sranda. Vážně si dej bacha.“

Říkal jsem, že je to blbost. A on že ne, že má schopnosti tohle poznat. Kdysi mu prý jeho guru předpověděl, že bude trávit život v zimě a tam, kde je bílo. A on, ač pocházel z Dílí, má už roky skutečně kancelář v kanadském Saskatchewanu, věčně zasněženém místě.

Hmm, pěkný. Stejně jsem na tenhle zážitek brzy zapomněl.

Až za pár let jsem si ho vybavil. Od té doby věřím, že někteří lidi fakt mají i schopnosti prokouknout vás jen podle hmatu.

Po mistrovství světa do dvaceti let jsme si se stejně starým spoluhráčem Honzou Tomajkem v Olomouci řekli, že nebudeme měkkouši. Už jsme si mohli sundat košíky z helem, tak jsme si je rovnou nechali i bez plexiskla. Tehdy se to ještě smělo.

Za pár dnů nás čekal přátelák s Žilinou, jen aby se vyplnil čas, než zase začne liga. Při něm jsem v jedné situaci jel do útoku, protihráč mě podrazil a mně utekl puk přímo na hokejku obránce. Ten se rozhlížel, kam ho přihraje, a já jak ležel směrem k němu, narval mi žabku přímo na rypák. Samozřejmě mi ho zlomil. Jéňa ten den dostal do tlamy zrovna tak. A ne naposledy. Po nějakém třetím zápase jsme na sebe v kabině koukali oba s modrými obličeji, co teda jako… Ne, budem drsný.

Tak jsem za další týden najel při zápase v rohu do rozhodčího a ještě s tím bolavým nosem jsem mu trefil rameno.

Dvacátého ledna už jsme si oba s Jéňou montovali plexiskla. Konec srandy.

Vyprávím tohle proto, že právě kvůli všem těm šrámům se mi tehdy špatně jedlo. Měl jsem rozmašírovanou pusu a při každém kousnutí mi tváří projela nesnesitelná bolest. Doma u stolu se na mě při tom podíval táta a zeptal se, co se děje, že se tak šklebím.

„Mám rozbitou hubu z hokeje.“

„Ale já si chci v klidu vychutnat večeři, já se na tebe nechci takhle dívat. Buď se mi ztrať z očí, nebo předstírej, že jsi v pohodě.“

Je to malicherná historka, ale přesně vystihuje, jak jsem byl vychovávanej. Táta byl chlap jak se patří. Tvrdej k sobě i okolí. Měl svých problémů dost, i těch zdravotních, ale nikoho s nimi neotravoval. Když ho bolela záda tak, že se nemohl ani zvednout, ale měl domluvený tenis, loupnul do sebe šest brufenů a vyrazil. Nepřicházelo v úvahu, že by se vymluvil.

Díky němu jsem denně viděl, že když člověk opravdu chce, překousne kde co. Celý život se toho držím.

Neměl jsem úplně špatnou kariéru, těžko se mi vybírá nejvýraznější moment a nedokážu říct, kdy jsem byl na úplném vrcholu. V létě roku 2000 to ale rozhodně být mohlo, už jen z čistě výsledkového pohledu. Chystal jsem se na svoji druhou sezonu ve Spartě s báječnými úspěchy v zádech. Po přestupu ze Vsetína jsme právě tenhle tehdy skoro neporazitelný tým po pěti letech sesadili z mistrovského trůnu. Pro mě to znamenalo třetí titul v řadě a následně jsem si zahrál po boku úžasných hokejistů i na zlatém mistrovství světa v nejslavnější éře naší reprezentace. Do té doby se mi dařilo všechno, co se v hokeji dařit mohlo.

Jen mě čím dál víc bolívalo břicho, jako bych co chvíli procházel nějakým střevním onemocněním.

Jednoduše řečeno, míval jsem často sračku.

Na přípravném turnaji v Berlíně mě k tomu chytla i čtyřicítka horečka. Doktor Bobula mi naměřil 40,1 a protože to bylo už poněkolikáté během krátké doby, co jsem odpadnul, po návratu mě poslal na podrobnější vyšetření. Ať se přijde na to, co se mnou tedy vlastně je.

Netrvalo dlouho, než mi odhalili rozsáhlý zánět v trávicí soustavě. Měl jsem chycené komplet celé střevo, bylo úplně v háji. Podle některých ukazatelů se dokonce jednalo Crohnovu nemoc, dost vážné onemocnění tohoto rázu. Doktoři se při pohledu na výsledky hrozili, jak je možné, že ještě sportuju.

Je konec, šmytec, šlus. Oznámili mi, že s takovými problémy to pro mě bude buď úplný konec s pohybem, nebo si v nejlepším případě ještě zasportuju, ale rozhodně ne na vysoké úrovni. Různé sofistikované testy mi kvůli tomu dělali doma v Olomouci ve Fakultní nemocnici, kde dodnes pracuje ségra a spousta lékařů jsou naši rodinní známí. Nekecali by mi, nebyl důvod diagnóze nevěřit.

Přesto jsem přesně to dělal. Nevěřil jsem jim.

Ani jsem nebyl nijak špatnej z toho, co jsem slyšel. Jednoduše jsem si nedovedl představit, že končím s hokejem. Ne tehdy ve čtyřiadvaceti. Bral jsem to tak, že od doktorů, i sebelepších, člověk stejně má poslouchat jen to, co sám chce. Důležité je jen to, co si pustí do hlavy. Přišlo mi jako ptákovina, že bych měl být odepsanej. Pečlivě jsem tak zjišťoval jen svůj aktuální stav a zbytek slov jsem nebral vážně.

Zpětně vidím, že už od malička jsem každou chvíli býval nemocný. Trpěl jsem na zápaly plic, po své první sezoně v olomouckém áčku jsem prodělal mononukleózu, ve Vsetíně jsem chytil salmonelózu. Kvůli svému zdraví jsem dostal dokonce modrou knížku. Zmíněné bolesti břicha jsem proto bral jako něco, co prostě jednou za čas přijde a je třeba to vydržet.

Evidentně to tak jednoduché nebylo, přestože o Crohnovu nemoc se v mém případě nakonec zhruba poměrem 60 na 40 nejednalo. Můj stav byl označen jako zánětlivé onemocnění dlouhodobého rázu. Vyváznul jsem z toho s devíti měsíci klidového režimu a striktní diety.

A to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat.

Jinak bych totiž nikdy nepoznal svoji paní, to v první řadě. Trávil jsem tehdy hodně času u rodičů v Olomouci a kamarád, bývalý hokejista Jarda Smolík, mě pozval do Říčan u Brna na schůzku s jeho přítelkyní a jeho nejlepší kamarádkou. To byla ona, moje drahá polovička. Dál normálně hrát, nikdy bych neměl čas se s ní seznámit a už vůbec ne něco rozvinout. Vždyť já byl v Praze spokojenej jako svobodnej mládenec, ani jsem nic vážnějšího nehledal. Praha mi byla sympatická se vším všudy, co tehdejší doba obnášela.

Moje budoucí manželka mě ale okouzlila. Jezdil jsem za ní každý den, a když jsem pak v lednu musel zpátky do Prahy, nechala po šestitýdenní známosti svoji práci a riskla to. Sbalila se a šla se mnou.

Jsme spolu osmnáct let a máme dvě krásné děti.

Tehdy během doby, kdy jsem mohl jíst jen suchou rýži a kuřecí plátek na vodě, jsem taky nastudoval spoustu věcí, které můj život ohromně obohatily. Spojil jsem se s Petrem Fořtem, specialistou na výživu, a díky němu objevil sféru potravinových doplňků. Naproti všem moderním teoriím mi vysvětlil, že vrcholový sportovec z podstaty – a já se svými problémy zvlášť – se neobejde bez speciální výživy. Že plátek masa sám o sobě už neobsahuje žádnou extra porci bílkovin a pro mě, když z toho zoufalství, co tam zůstane, skoro nic nestrávím, je nesmysl ho do sebe vůbec cpát. Polopatickým způsobem jsem začal chápat jednoduché zásady a přišel na to, že musím sníst co nejmíň zbytečné hmoty, která se mi pak ukládá do střev a dělá mi tam paseku. Začal jsem fungovat na koktejlech a jiných rychle vstřebatelných mixech sacharidů a bílkovin. Díky tomu jsem třeba později i začal cítit, že konečně reaguju správně na silové tréninky. Uvědomil jsem si totiž, že předtím jsem nikdy nebyl schopnej pořádně nabrat svaly, ať jsem dělal, co jsem dělal.

Hlavně, doktor Fořt se od počátku netvářil, že by můj stav měl být průšvih. Pomohl mi už jen tím, jak pozitivně uvažoval, správně mi nasměroval myšlení.

Vedle diety do mě cpali kortikoidy, ale za půl roku úplného klidu začal zánět ustupovat až na úroveň, kdy se dá udržovat pod kontrolou tak dlouho, jak budu sám chtít. Doktoři mi dovolili vrátit se k tréninku, přestože nějaký čas ještě trvalo, než všechny potíže odezněly. Obnášelo to třeba i nějaké ty potupné kolonoskopie. Musel jsem na ně zhruba jednou za tři roky. A povím vám, jsou to fakt libovky.

Jednou jsem takhle dorazil ke známému lékaři v Olomouci na vyšetření a za dveřmi ordinace mě uvítal pohled na dvě brýlaté studentky s notýskama. A prý ať se svleču. Tak mi chvíli koukaly do zadku, chvíli na monitor, doktor jim všechno popisoval. Trvalo to asi dvacet minut, solidní cloumák na ego.

Modlil jsem se, ať ty holky už nikdy nepotkám.

Tak mě napadá, už jsem dlouho na kolonoskopii nebyl. Asi bych si měl zase zajít nechat si něco narvat mezi půlky.

Až do konce kariéry jsem se musel hlídat s jídlem a taky brát prášky, bez nich jsem se jednoduše cítil špatně. Ale stálo mi to za to. Hokej mi za to stál.

I bez něho bych byl živ. Chvíli jsem dokonce studoval i vejšku, z jedné třídy na gymplu se nás šest dostalo na olomoucká práva. Brali devadesát lidí z dvou tisíc a my od sebe navzájem asi při přijímačkách něco správně opsali. Kdybych fakt musel skončit, měl bych na co navazovat a co dělat. Ale já nechtěl. Hokej byl mojí vášní.

Střevo je základ imunity, proto kdykoliv jsem třeba jen zašel do kina mezi lidi, cítil jsem škrábání v krku, hned jsem něco chytil. Přes všechny zdravotní problémy jsem se ale tisíckrát zase vrátil a hrál dál. I z toho důvodu nesnáším, když slyším někoho vykládat, jak byl ve sportu výbornej a musel toho nechat kvůli zdraví. Jo, jsou situace, kdy to fakt nejde, ale obecně vám podle mě jen život staví do cesty testy vaší motivace. Zjišťuje, jak moc máte to či ono rádi.

Z naší party v Olomouci nás ve stěžejním období nezviklalo nic. Ani holky. I mě bylo několikrát různými slečnami vyčteno, jak můžu jít na tenis nebo jet o víkendu hrát inline hokej někam do Litoměřic, než raději s dotyčnou vyrazit na procházku. Ale ne. Láska ke sportu pro mě byla víc, víc než cokoliv. Víc než příslib, že bude líbačka.

Místo pofidérních úspěchů, o kterých se mluví jen mezi teenagery, jsme tak dvakrát vyhráli juniorský titul a jako mladí postupně zasáhli do áčka. Deset lidí od nás plus minus ročník hrálo velký hokej. Máme tam mistry světa, mistry extraligy, hráče NHL. To proto, že jsme hokej měli rádi víc než cokoliv jiného.

A ať mi nikdo neříká, že něco nejde, když já v pětadvaceti začínal fyzicky zase úplně od nuly.

Po měsíci tréninku jsem naskočil zpátky do ligy a my se Spartou zase šli až do finále. V něm se mě trenér Franta Výborný už vždycky jen ptal, jestli můžu na led. Měli jsme domluvené signály. Když jsem zakroutil hlavou, poslal tam místo mě někoho jiného. Bývalo mi hrozně. Po zápasech jsem se cítil tak, že druhý den už nemůžu vstát, pokoušely se o mě chřipky. Vždycky jsem se z toho ale dokázal vyspat a ráno se zase nějak dokodrcat na zimák. Doťukal jsem to, a i když jsme se Vsetínem tehdy prohráli, já se cítil jako vítěz. Byl jsem zpátky.

Záněty mi ale rozhodně nedaly pokoj, tvořily se dál. Ze své podstaty hlavně v periferiích těla, špatně prokrvených částech. Měl jsem třeba šílené potíže se zápěstími. Bolela mě jako bych v nich měl revma a nic nezabíralo. Ve Finsku, kde jsem hrál tři roky za Oulu, jsem si půl sezony kvůli tomu musel nechávat tejpovat ruce. Utáhnul jsem si brusle, pak přišel kustod, zavázal mi levou ruku abych ji měl ohnutou, pak pravou – tu na hokejce spodní – aby se mi neohýbala a já byl jedině tak schopný hrát. Bylo na palici, každý den tohle podstupovat. Až místní doktor a kondiční kouč v jedné osobě mi doporučil silná revmatika. V některých zemích je tenhle typ velmi nedoporučený, ne-li zakázaný, protože nejsou obecně moc prospěšné pro organismus, ale těžcí revmatici s nimi prý klidně žijí celý život. Sotva jsem si první večer dal dvě pilulky, ráno jsem se cítil o osmdesát procent líp. To díky tomuhle svinstvu jsem zvládl poslední roky kariéry celkem bez potíží. Jen dodnes, když zůstanu víc než deset minut ve studené vodě, necítím pak prsty na rukou.

Dřív mě trápilo třeba i skloubení páteře s pánví nebo jsem musel měnit brusle kvůli bolestem kotníků, ale vždycky jsem tak aspoň přišel na něco, co mě obohatilo a mým problémům ulevilo. Na cviky posilující střed těla, na různé pomůcky a třeba i právě léky. Nemoc mi zkrátka změnila život

K lepšímu.

Potvrdila mi, co mi svým celoživotním přístupem předával už táta. Že když něco chceš, tak toho dosáhneš, ať před tebou stojí překážky, jaké chtějí.

V mladším dorostu jsem byl borec asi jako každej jinej. Stalo se, že jsem si připadal jako tak dobrej a světovej hokejista, že jsem se na nějakej zápas jednoduše vybodnul a odklouzal ho jen pro parádu.

Po jednom takovém mě táta celých patnáct minut cesty domů ze zimáku kopal do zadku. Co půl minuty mě načutnul a já skákal, jak když vlk z Jen počkej zajíci jezdil na bucharu. Musela ho ze mě bolet noha. Nebýval naštvanej, když jsem nedal gól. Jeho vytáčelo, když jsem nedělal, co jsem měl.

Nedá se ale říct, že bych se ho bál. Bál jsem se na něco vyfláknout.

Přes hubu mi ostatně dal asi jen čtyřikrát za celé dospívání.

Jednou třeba v osmé třídě, protože jsem lehce pozapomněl na jeho přání, abych po tréninku výjimečně pohnul. Já byl přesně ten typ, co se v kabině vochomejtal mezi posledními. Ještě hodinu po tom, co jsme slezli z ledu, jsem pochodoval ve výstroji a klábosil. Rád jsem okolo sebe měl lidi podobného ražení.

Jenže tehdy mi táta dopředu zdůrazňoval, že spěcháme, na což jsem ve své klasické potréninkové euforii pozapomněl. Když se o půl hodiny později přiřítil a já měl ještě brusle na nohou, dostal jsem takový dělo, že mi hučelo v uchu. Pak už jsem si pamatoval, že když mi táta řekne, musím pohnout.

Naposledy mě profackoval v den mého prvního tréninku s juniorkou v letní přípravě. Večer jsem byl na rande s holkou, a než jsem se jí odvážil dát pusu, bylo jedenáct. Ve 23.10 jsem strkal klíče do zámku panelákových dveří. Jedinej háček byl, že jsem měl přijít už v devět.

Tátu často bolívaly klouby. Vždycky ležel u televize na koberci a kromě toho, že vždycky usnul u zpráv, těžko se mu vstávalo. Deset minut se vždycky hrabával nahoru, než se odkulhal do ložnice.

Tentokrát ale hodil na zemi přemet, čtyři rychlý kroky a jak divoká kočka byl hned u mě. Ještě mezi futrama jsem dostal lepáka.

„Běda, jestli zítra na tom tréninku nebudeš nejlepší,“ řekl a šel spát.

Já nemohl celou noc zamhouřit oka. Původně jsem myslel, že to bude kvůli tomu rande, ale mohla za to ta facka. Bál jsem se, abych tátu nezklamal. Po tréninku jsem se proto vracel domů s obavami, ale byl klid. Trenéři asi hlásili, že jsem se jevil v pořádku.

Tyhle extrémní situace, kdy už mi táta jednu střihnul, představovaly mantinely. Hranice, za které už jsem nemohl, v jejich rámci jsem si ale mohl dělat, vcelku co jsem chtěl. A přesně tohle dnes podle mě schází mladým. Nemají z domova nastavené mantinely a jsou ztracení. Nevědí, co se snadno přístupným světem kolem sebe. Doba je ve spoustě ohledů pro dnešní rodiče hodně těžká a kult dítěte mi přijde rozšířený po celém západním světě, ale my jako Češi jsme podle mého specialisti. Po revoluci jako by si zdejší dospělí začali myslet, že bylo dost přikazování a autorit a teď na všechno kašlem. Budeme si dělat, co chceme, a nebudeme nikoho poslouchat. Autority, které nám něco říkají, jsou z principu blbci.

Tohle přenášejí na své potomky, ti na další generace. Takhle svobodná výchova má přitom za následek zmatené a frustrované děti, které nakonec nebudou vědět, co se svým životem.

Dnešní děti nedokážou přijít na to, jak se poprat s nástrahami, když jsme jim k tomu nikdy nedali šanci.

V souvislosti s hokejem často používám jeden citát: Máme na děti hrozně malé nároky, ale veliká očekávání. Předpokládáme, že z nich budou atomoví vědci a hráči NHL, přitom je nepustíme ani z domova pěšky dojít na stadion.

Všichni se dnes diví, kde máme špičkové hokejisty.

Přišli jsme o ně přesně ve chvíli, kdy za děti rodiče začali řešit sebemenší problémy a kdy je začali omlouvat, že nemůžou trénovat, protože jsou unavené. Kluk doma zakašle, a už nemůže dva dny na trénink. Když jsme vyrůstali my, s únavou a nepříznivými okolnostmi jsme si museli poradit sami. Nikoho jiného to moc nezajímalo. Říkám tomu procházení se po dně. Člověk se projde po dně a zjistí, že se stejně druhý den probudí, neumřel, nic mu není, akorát se cítí trochu rozlámaný, ale musí se s tím poprat. A až se příště dostane do stejné situace, tolik ho nepřekvapí. Ví, že se i v tomhle stavu dá fungovat. V případě dětí hrát hokej a chodit do školy.

Jenže dnešní děti nedokážou ani přijít na to, jak se poprat s jakýmikoliv nástrahami, když jsme jim k tomu nikdy nedali šanci a všechno jim umetáme. A to nemluvím o tom, že každý trenér je nýmand a já vím všechno líp, protože jsem v televizi viděl dvě mistrovství světa…

Rodiče nevěří, že tu největší moc mají ve svých rukách. Není to totiž o tom, jakého má jejich dítě učitele nebo do jakého chodí kroužku. Největší dopad má to, co jim předáme doma, jak na ně denně působíme. Čím je krmíme, o čem jim vyprávíme, jak s nimi jednáme. A co víc, jakým jim jdeme příkladem.

Sám jsem měl doma ten nejlepší příklad.

Táta byl dobrý chlap, což je vidět dodnes, když v Olomouci potkám třeba pardály, co s ním chodívali na tenis. Už je to devět let, co tu s námi není, ale říkává se, že člověk žije tak dlouho, jak dlouho se o něm mluví. A tátovo jméno ty kurty pořád obchází. Nepamatuju si, že by si nešel zaběhat nebo na tenis, ať mu bylo sebehůř. Že bychom na dovolenou nevezli půlku auta sportovního náčiní. Žil pohybem a podle jasných zásad.

Hrával hokej, první ligu na Kladně, odkud pocházel. Pak přestoupil do Karviné, odkud je mamka a kde se narodila ségra, než dostal dvě nabídky. Z Liberce a Olomouce. V Olomouci k tomu přidali i služební byt v paneláku, tak nebylo co řešit. Po kariéře dělal dlouhé roky kustoda a maséra u zdejšího áčka a trénoval děti. V kabině u chlapů třeba zavedl tradici vaření polívky. Frajeři si totiž po zápase ještě ve výstroji otvírali lahváče, než jim místní doktor, ohromná kapacita, poradil, že musejí nejdřív něco dostat do žaludku, aby podpořili regeneraci. Tak jim otec dělával kýbl polívky, aby podporoval zdravé stravování.

Borci si po zápase nabrali vývar, a až k němu si toho lahváče s chutí odzátkovali.

Táta byl živočich. Umřel v šestašedesáti, ale odžito měl dosyta, za dva další. Razil totiž heslo, že každý někdy zemře, ale ne každý doopravdy žije. Přesně tohle mám vytetované pod jeho podobiznou na rameni. Pořád tak zůstává se mnou. Mezi známými a spoluhráči se to o mně ví, na kalbách dokonce táta-kérka často dostává i napít a někdy si i zakouří. Jen jednou mu kamarád chtěl dát potáhnout a spletl si stranu. Rozžhaveným koncem cigára tátovi udělal pihu.

To díky němu jsem odmala furt jen běhal po zimáku. Byl jsem tam každý den, nedovedl jsem si představit jiný program. Dnes si rodiče myslí, že když děti denně trénují a jsou na stadionu třeba i mezi svátky, že si neužijí dětství, hory a bůhvíco ještě… Přitom z mého pohledu to byly tehdy nejkrásnější léta. Se stejně založenýma klukama jsme dělali bordel a vymýšleli voloviny. Lyžovat sice dodnes neumím, ale nedá se říct, že by mi to nějak chybělo. Spíš si vybavuju všechny ty hodiny ve zpocených věcech, kdy jsme kecali a dělali krávoviny.

Celé to je o lásce k dané činnosti. Jestliže člověka něco baví, proč by měl nutně na sílu zkoušet něco jiného? Na další věci a zájmy se postupem let čas najde vždycky.

Je i zajímavé, že do hokeje mě táta rozhodně nenutil. V šesti letech mě vzal na nábor, a prý když jsem se bál pustit mantinelu, vykopnul mě odsud. Mamce pak doma tvrdil, že to na hokej nevypadá. To já sám jsem za rok ve škole zahlédl leták a přišel jsem s tím, že bych chtěl, aby mě tam taky vzal. To už jsem bruslit sám dokázal. Tenhle sport byl i pro mě nakonec jasnou volbu, když jsem v něm tátu viděl celý život. Vím, že by mě podporoval v čemkoliv jiném, ale za hokej byl samozřejmě rád, tam mi toho mohl předat nejvíc.

Naši třídu trénoval celé mé dětství a jeho hlavní zásadou bylo, abychom se nebáli hrát. Sodu dostával jen ten, kdo se zbytečně zbavoval puku. Mně, když jsem byl třeba frustrovanej a chtěl jsem se s někým prát, vždycky říkával, ať se na to vykašlu. Že v tomhle se pokaždé najde někdo lepší, koho to bude bavit a bude vědět, jak druhého seřezat. Já ať se soustředím na samotný hokej, v tom že to můžu ostatním natřít.

Když zamrzlo nedaleké jezero Poděbrady, jezdívali jsme tam a už v mých deseti letech mě táta učil půlměsíce, vnitřní vnější hranu, půlskok, trojkový oblouk… Dneska se tomu říká power skating a já netuším, z jaké příručky to tehdy vyčetl, ale věnoval se mi ohromně.

K tomu cestou z turnajů skládal různé týmové hymny, v autobuse se zpívalo a všechny to bavilo. Takový člověk v dětech dokázal probudit lásku ke sportu.

Já navíc díky němu vím, že právě ta je nejdůležitější. Že není důležité, jak se komu daří a kolik dá gólů v osmé třídě, ale jak má hokej rád. Jaké charakterové stránky má jeho osobnost. Ty nakonec rozhodnou. A ty se tvoří ve výchově od samého počátku. Všechno tohle jsem si začal uvědomovat, až když jsem se sám stal otcem.

I po konci kariéry se proto udržuju v kondici. Ne abych si na něco hrál, ale abych si mohl jednou zablbnout se svými vnoučaty. Zahrát si s nimi fotbal bez toho, aby mě bolela záda nebo jsem měl tři sta kilo. Když jsem trénoval kluky v Letňanech, dokázal jsem jim ukázat, co po nich chci. Přesně tak jsem to i sám míval rád. Chtěl jsem se učit od někoho, kdo něco umí.

Přece když po dětech něco požaduju, sám to dělám. To je základní princip.

Proto když mi letos uprostřed parného léta jeden večer mladej přišel v záchvatu soutěživosti oznámit, že si jdeme dát deset střel na branku na přesnost, sice se mi po sprše už nechtělo, ale šel jsem. Zvedl jsem se z trávy od dobrot, dopil to třetí pivo, co jsem měl otevřené, a v kroksech na nohou vyhrabal z garáže rukavice a hokejku. Po pár tréninkových střelách jsme začali.

Dal jsem deset z deseti šibenic. Levá, pravá, levá pravá.

Mého Pepína mi až bylo líto. Ani jsem nechtěl, ale dostal jsem ho jak nic. Zároveň jsem mu ale ukázal, že musí ještě hodně makat. Že na tátu ještě pořád nestačí.

I tohle našim současným dětem chybí. Maminky je všude vozí v luxusních autech a tátové, když už se zapojí do výchovy, jsou už taky skoro maminky.

To já bych chtěl být pro své děti vzor. Jako byl táta tím mým.

Všechno zlý je pro něco dobrý.

O tom, jak mi nemoc nasměrovala život správným směrem jsem už mluvil. Ale tahle banální pravda se dá použít i na celou moji kariéru.

Poslední rok smlouvy na Spartě během mého prvního zdejšího angažmá připadal na sezonu 2004/05, kdy se nehrála NHL kvůli výluce. U nás tak do útoku přibyli kluci jako David Výborný, Honza Hlaváč, Petr Nedvěd nebo později Martin Havlát. Po přípravě, kterou jsem odehrál normálně v první druhé pětce, jsem se startem ligy začal dostávat míň a míň prostoru. Děly se i bizarní situace, jako ta z druhého kola ve Varech, kdy jsem ve druhé třetině nastoupil na úvodní střídání a pak jsem nehrál až do přestávky už vůbec. Když jsem další den zašel za trenérem Slávou Lenerem zjistit, co se děje, ptal se mě, co mám na mysli.

 „Vždyť jsem hrál včera ve druhé třetině jen jedno střídání.“
„Fakt, jo? To jsem na tebe musel zapomenout.“

Až zpětně jsem se dozvěděl, že mi končila vysoká smlouva a abych neměl nárok říct si při dalším vyjednávání o podobné podmínky, bylo třeba, abych neměl tak dobrou sezonu. Žádné prodloužení už jsme ale stejně nakonec neřešili, protože se v průběhu roku ozval finský Kärpät Oulu. Neměl jsem těžké rozhodování, jestli zvednout kotvy. Odcházel jsem uraženej, jak mi tohle někdo může udělat.

A po roce ve Finsku jsem si uvědomil, že nic lepšího se mi nemohlo stát. Že jsem odešel v pravej čas.

Hokejově to byla paráda, rozsvítily se mi další obzory a získal jsem další povědomí o světě. Vrátil jsem se fyzicky zdatnější, zdravější a navíc jsem si oblíbil i běhání, přestože jsem tam z něho první tři měsíce chcípal.

Po návratu jsem na Spartě podruhé končil v roce 2013. Kdybychom tehdy přešli Třinec ve čtvrtfinále, automaticky by mi běžela smlouva dál, ale my v sedmém zápase vypadli. Už jsem byl ve věku, kdy jsem dovedl pochopit, že o mě není dál zájem, a střízlivým zrakem z nadhledu jsem chápal, že chybí můj větší význam pro tým. Stejně jsem ale byl smutnej a přemýšlel, co budu dělat. Měl jsem nabídky z různých extraligových klubů, ale kvůli rodině už nepřipadalo v úvahu někam vyrazit sám. Musel jsem hledat jen něco v dojezdové vzdálenosti od Prahy.

Bavili jsme se s Kladnem, ale nakonec se ozvali z Mladé Boleslavi. Sice šlo jen o první ligu, ale stavěli tam mužstvo s výhledem na postup. Trénoval to starej Vejba, kapitánem byl mladej David a po letech se tak sešla naše úspěšná sparťanská klika. Vzal jsem Bolku.

Na jaře jsme pak v baráži poslali dolů právě Kladno. Pro spoustu tamních kluků se jednalo o sezonu nočních můr, kdežto já měl z hokeje radost. Chodil plnej barák, a i když jsme porazili Kadaň, byli jsme za borce. Pro mě balzám na duši. Napřesrok z toho bylo úžasné play off, kde jsme porazili nejdřív Plzeň a pak potrápili nadupaný Třinec.

Sice jsem za ten rok prodělal tři otřesy mozku, ale vrátil jsem se i po tom posledním. Franta Výborný se mi divil, že prý myslel, že už to zabalím, že už tohle nemám zapotřebí, ale já neměl důvod. Jen jsem si řekl, že když to nepůjde, holt skončím o měsíc dřív, než jsem stejně plánoval.

Že jsem navíc do play off naskočil po pár dnech lehkého tréninku po zápalu plic je pro mě asi příznačné.

Doktoři mi tvrdili, že si z toho odnesu následky, ale já jim tvrdil, že mám za čtrnáct dní padla a že pak si odpočinu. Chtěl jsem si ještě užít pár posledních týdnů kariéry. Kariéry, která se po situaci, co se původně zdála likvidační, završila nádherně. Končil jsem s tím, že mě hokej bavil.

Proto když deska z pozice sportovního manažera posílám nějakého hráče pryč, je pro mě snadné mu říct, že to nemá brát jako křivdu. Fakt, že něco končí, pro něj může být začátek něčeho nového. Sám jsem byl několikrát v té samé pozici.

Co se zdá jako špatná věc, se může nakonec ukázat jako ta nejlepší varianta. Stačí jen přemýšlet pozitivně a mít rád, co dělám.

Přesně tohle nastavení se teď zase týká i mě samotného. Moje první funkcionářská sezona totiž byla asi nejhorší, co člověka na nové pozici může potkat. Všechno se bortilo, hráli jsme příšerně a já se za pochodu všechno učil pod šíleným tlakem.

Proto jsem z hloubi duše přesvědčenej, že mě zase potká něco dobrýho. Jsem zase připravenej na úspěch. Výhra totiž nechutná tak dobře, dokud jste si před ní neprožili i pár porážek.

To by mi určitě řekl i táta.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází