Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
„Dobrý den.“
Dvě slova. Nic víc jsem své biologické mámě neřekla.
„Vypadáš úplně jako tvůj táta.“
Už když to vyslovovala, byla jsem na odchodu. Ve dvanácti mě nic jiného nenapadlo. Bylo hezky, já si hrála na hřišti, ale po téhle konverzaci jsem se schovala doma. Neměla jsem pocit, že si s tou paní chci povídat. Ano, s tou paní. Nechápala jsem, proč přijela z ničeho nic na jednorázovou návštěvu, jako mámu navíc odmalička beru člověka, který stál hned vedle. Člověka, který se mě a mých pěti sourozenců ujal poté, co se o nás někdo jiný neuměl, nebo možná ani nechtěl postarat. Člověka, který mi dal lásku, zázemí a přivedl mě i k softbalu, kde jsem získala dva extraligové tituly a místo v reprezentaci.
Jak už jste asi pochopili, nevyrůstala jsem v klasické rodině. Jsem holka z brněnské SOS vesničky. Kdo by nevěděl, o co jde, tak se jedná o zařízení poskytující alternativní péči dětem, které nemají možnost vyrůstat ve vlastní rodině.
Moje máma je pěstounka. Je to její práce a zároveň poslání. Pro mě bylo hlavní, že mě vychovával někdo, kdo mě měl rád, zbytek jsem neřešila. Díky ní mám pocit, že vedu normální život.
Stačilo totiž málo a asi bych vám vůbec nic nevyprávěla.
Jsou to jen záblesky, které se mi občas vrací ve spánku. Útržky, kdy všechno vidím z ptačí perspektivy.
Když mi byly tři roky, málem jsem uhořela.
Ne, nepamatuju si, jak se to stalo, to je přece normální, někdy si ani pořádně nevybavím, co se dělo včera. Ale ve snu je to jiné. Jako bych měla někde vzadu v hlavě všechno uložené.
Vidím byt, kde k tomu došlo, dokonce umím docela dobře popsat, jak vypadá.
Je to vždycky stejné. Sedím v malé místnosti na posteli, vedle které je i dětská postýlka, v níž leží mladší ségra. V bočních zdích jsou dveře, jedny na balkón, druhé do kuchyně. Metr od postele stůl, kam starší brácha pokládá doutnající sirku. Byt v plamenech. Pak modrá obloha, kterou už pozoruju jako ten, koho nakládají do sanitky. Nemocniční pokoj, kde nad ležící postavou blikají světla.
V tuhle chvíli se probouzím a mám pocit, že jsem připojená na kapačky. Je to zvláštní stav, ze kterého se sice rychle proberu, ale prvních pár chvil je nepříjemných.
Z vyprávění vím, že jsem byla krůček od smrti.
Doktoři mi v pražské nemocnici na Vinohradech, kde jsem nakonec strávila několik měsíců, dávali menší než padesátiprocentní šanci na přežití. Kvůli popáleninám na přední straně těla mě uvedli do umělého spánku, v němž jsem zůstala dva týdny. Podle jejich slov jsem se probrala v poslední možnou chvíli.
Ke všemu prý došlo úplně jednoduše. Biologická máma asi vedla zvláštní život. Tři děti s jedním, tři s druhým chlapem. Svého otce jsem nikdy nepoznala. Hodně kouřila, šla si koupit cigarety a nechala v bytě malá děcka bez dozoru. Nejstarší brácha našel na stole sirky, hrál si s nimi, zapaloval je a bylo to. Zavřel se na balkón, zatímco já se schovala pod peřinu, těsně vedle postýlky ségry, kterou oheň jako zázrakem minul.
Jizvy, které mám, nebolí, ale to, že jsem popálená, ovlivňuje moje vnitřní nastavení.
Tohle jsem si odvodila z toho, co říkají ostatní, a z toho, co se mi zdá.
Jediné, co ale můžu tvrdit na sto procent, je, že jsem rodilá Pražačka. To proto, v jaké nemocnici mě zachránili. A pak taky to, že popáleniny ovlivnily všechno, co následovalo. Donedávna jsem musela chodit každý rok na operace. Kvůli růstu se mi natahovala poškozená kůže a doktoři mi ji pravidelně povolovali.
Teď, v jednadvaceti, se už snad můj fyzický vývoj zastavil a měla bych podstupovat jen malé zákroky v lokální anestézii zhruba jednou za pět let. Po tom posledním mě dokonce hned pustili domů, zatímco dřív mě čekala tříměsíční léčba spojená i s dvoutýdenním pobytem u moře. Nemocnice brala všechny „své“ popálené děti do Bulharska. Těšila jsem se tam jako na tábor. Spojovaly nás společné zážitky, doktoři, kteří se o nás starali, byli milí a jednu holku zájezdy ovlivnily natolik, že nakonec začala na Vinohradech pracovat.
Jizvy, které mám, nebolí, ale to, že jsem popálená, ovlivňuje moje vnitřní nastavení.
Následky požáru jsou nejvíc vidět na rukách. Není mi příjemné je jen tak někomu ukazovat, jde o pro mě citlivé téma. Nejsem s tím úplně sžitá. V dětství mi to přitom tolik nevadilo, ale od puberty si asi jako každá holka uvědomuju o dost víc, jak vypadám, a mám tendenci vše schovávat. Když se na mě někdo dívá, je mi to nepříjemné.
Kvůli tomu mi vždycky ve škole vadilo zkoušení před tabulí.
Neřeším to jen v prostředí, kde je mi fajn. Doma, s mamkou a sourozenci, je to v pohodě. A při softbalu si se spoluhráčkami klidně plácnu, protože je tam důvěra, kamarádky mi říkají, ať si nedělám hlavu z toho, že v něčem vypadám jinak. Pomáhají mi tím, na druhou stranu jde vždycky o pohled lidí, kteří se danou věcí nemusí zabývat.
Vím, že vypadám jinak.
Sama si na ulici všimnu popáleného člověka hned, protože je jeho kůže jiná. Někde svraštělá, jinde vyhlazená. Pak si představím, že mě někdo jiný vidí úplně stejně. Uvědomuju si, že to tak ve většině případech není, ale já to tak beru. Proto jsem spíš stydlivá.
Mamka.
Ženská, která mně a mým sourozencům dala šanci. Pěstounku začala dělat v pětadvaceti letech. Mohla mít vlastní rodinu, ale když jsem se jí ptala, proč se rozhodla jinak, moc to nerozebírala. Prý o tom takhle nepřemýšlela a chtěla pomoci těm, co už jsou na světě a nemá se o ně kdo postarat. Je vidět hned, že ráda vytváří zázemí ostatním.
Už před námi vychovala osm děcek v SOS vesničce v Karlových Varech, pak pokračovala s námi šesti v Brně a k tomu si přibrala ještě jednoho nevlastního bráchu. Dnes jsme všichni plnoletí, takže vzala do péče další dvě mrňata – čtyřletého kluka a pětiletou holku.
Celkem se už postarala o sedmnáct dětí.
Vždycky nás doma žilo trošku víc, než je běžné.
Obdivuju, co zvládá, a nechápu, jak to dává. Je hustá. Jsem jí vděčná za to, že máme zázemí, i za to, že mě přivedla k softbalu.
Sice není žádná velká sportovkyně, ale její přístup způsobil, že má celá naše rodina vztah k pohybu. Od začátku řešila, jak nás utahat. Její synovec hrál softbal, tak na něj šoupla mě i dvě ségry, bráchové zase šli na baseball a házenou.
Na naše začátky vzpomínám nejradši. Pořád jsme lítali venku. Obvykle na plácku u domu, kde po čase udělali dětské prolézačky a já tam později potkala biologickou mámu. To místo mám ale spojené spíš s tím, že jsme si z něj udělali improvizované hřiště. Mamka si to vždycky užívala s námi, byla do toho zapálená možná víc než všechny děti dohromady.
Se softbalem, nebo spíš přípravkou tee-ballem, kde se míč neodpaluje z nadhozu, ale ze stativu, jsem začala v šesti letech. Kromě toho, že si pamatuji, jak jsem se na prvním tréninku rozbrečela, protože nás nutili běhat, si jako hlavní motiv vybavím mamku na tribuně. Sedí, snaží se pochytit pravidla, a když má pocit, že je to potřeba, zakřičí přes celé hřiště.
Má zvučný hlas, ať na mě houkla cokoliv, vždy jsem se vylekala.
Pokaždé mi pak doma vysvětlila, proč to udělala. Vždycky si naprosto přesně pamatovala, co a kdy jsem zahrála. Jaký odpal se mi povedl a co mám vylepšit na svém švihu. Pokud se mi podobná situace stala znovu, hned jsem si vybavila její radu a už jsem tu samou chybu neopakovala. Zpětně vidím, že tohle mi pomohlo sport líp pochopit. Stejně jako to, že se mamka naučila techniku odhodu a hodně ji s námi pilovala, protože jsme všichni dělali sporty, kde jde o klíčový pohyb. Díky tomu házím správně a můžu se do toho opřít. Když vidím holky, které mají kvůli špatnému stylu za rok úplně zničená ramena, cením si jejích rad o to víc.
A hlavně si vážím toho, kolik všemu dala energie. Už jen všechno naplánovat byl záhul. Obvykle jsme byli každý víkend rozlezlí po celém Brně, jindy po celém kraji a někdy po celé republice. Mamka se podle situace vždy přidala k tomu, kdo zrovna potřeboval nejvíc pomoct. Většinou k nejmladšímu bráchovi.
Sice jsme se často museli rozdělit, ale ve skutečnosti byl právě sport tím, co nás vždy spojovalo.
Říkají o mně, že mám rychlou ruku a že jsem jistá v poli i na pálce. Když se trefím, je to rána. Přitom ke své radosti nepotřebuju homeruny, stačí mi i dobrý hit do země, který zajistí týmu bod. A prý se nebojím, což je v softbalu důležité.
Ale jestli jsem dobrá? Sama si úplně nevěřím. O to víc mi dělá radost, když mi věří ostatní. Ať už v mém klubu Žraloci Ledenice, nebo v nároďáku.
Těší mě, že jde popularita softbalu nahoru.
Lidi jsou obvykle překvapení, že je to rychlá a atraktivní hra, protože si spíš představují zábavu na dětský tábor, kde se nadhazuje spodem a nic moc se neděje. Opak je pravdou, navíc ji hrají kluci i holky.
Zájem se zvednul hlavně díky tomu, že nás zařadili mezi olympijské sporty. Vidina, že bych se mohla s reprezentací podívat v roce 2020 do Tokia, je jednou z věcí, která motivuje i mě. Myslím, že český ženský softbal má zázemí i výsledky. Na mistrovství Evropy jsme skončily čtvrté a v roce 2018 se nároďáku povedlo vyhrát silně obsazený turnaj Super Six, kde jsou ti nejlepší z kontinentu.
K místu v sestavě mi pomáhá i naše nadhazovačka. Verča Pecková je lídr týmu a někdy chce, abych jí chytala, protože z ní prý jako jedna z mála holek nemám strach. Já se samozřejmě bojím, jen to na mně není tolik poznat. Jí se musí bát každý. Měří snad dva metry a má ránu, která letí rychlostí přes sto deset kilometrů za hodinu. Navíc u toho skáče, takže je ve finále soupeřkám hrozně blízko. Vždycky to v rukavici štípne a někdy to dost bolí. Jednu protihráčku dokonce trefila tak tvrdě, že jí zlomila loket.
I díky schopnostem Verči máme šanci, že se na olympiádu dostaneme. Předtím musíme být do šestého místa na mistrovství Evropy, které se hraje v Česku na přelomu června a července. Následně je potřeba vyhrát kvalifikační turnaj v Nizozemsku.
Ráda bych u toho byla, ale jestli se dostanu na soupisku, nevím. Neberu to jako něco, co mám automaticky jisté, naopak vidím, že jsou dobré i ostatní holky. Ať hrají vždy ty s nejlepší formou, pak je šance, že budeme úspěšné.
Softbal mám ráda a chci v něm být dobrá, to jo, zároveň mě někdy štve, že neznám nic moc jiného.
Především škole jsem se v minulých letech nevěnovala tak, jak jsem měla. Pořád jsem cestovala se sportem a stalo se, že jsem za rok měla jen jeden volný víkend. Zbylý čas jsem trávila na hřišti. Přispělo k tomu, že Ledenice leží až u Českých Budějovic. Táhne mě tam kvalita, dobrá atmosféra a možnost být s lidmi, kteří mají radost z toho, co dělají. Takže se přes týden připravuju s kluby v Brně, ale v pátek se sbalím a vyrazím na tréninky nebo na zápas. Naštěstí jezdím ještě s jednou spoluhráčkou, která má auto, a cestování už není takový problém jako dřív, kdy nám vše trvalo přeplněnými víkendovými autobusy a vlaky přes šest hodin.
Bohužel si pendlování vybralo daň.
Je mi jedenadvacet a jsem v prváku na oboru kuchař s maturitou. Chodím do třídy s patnáctiletými spolužáky, na předchozí škole jsem totiž závěrečné zkoušky neudělala. Přitom jsem na základce byla jedničkářka a na střední fotografickou školu mě vzali hned, protože focení mám ráda skoro stejně jako softbal – nejvíc jsem se našla v zachycování sportovních momentek a pak taky malých dětí, se kterými se už dá komunikovat. Focení je super, ale teorie s ním související už míň, takže jsem to v kombinaci se sportem nezvládla.
Před prvním termínem maturity jsem odjela hrát na Floridu a ani se na učení nepodívala. Podobné to bylo i před opravou, dala jsem přednost turnaji v Itálii a nakonec ke zkoušce nešla.
Vím, že to nepůsobí úplně dobře, ale já dala přednost sportu a díky tomu se dostala i do USA a do Kanady. To se moc často dítěti z SOS vesničky nepovede a přiznám se, že mě vždy lákalo hodně cestovat, takže jsem té šance hned využila.
Navíc jsme s reprezentací v zámoří poznaly pravý vrcholový sport a jiný přístup. U nás jde pořád spíš o koníček právě po té škole, ale v Americe vše drilují od rána do večera a v juniorech mají hotové hráčky. U nás holky dozrávají celou kariéru. Navíc jen ty, které chtějí mít třeba osm tréninků týdně a k tomu ještě o víkendu zápasy. Všechny jsme z toho dost unavené.
Sama to cítím čím dál víc. Proto nevím, jak to se mnou dál bude. Chci určitě pomoct reprezentaci na olympiádu i Ledenicím ke třetímu titulu, ale zároveň mám někdy pocit, že bych potřebovala pauzu.
Nikdy jsem moc neroztrubovala, z jakých jsem poměrů, ale když už na to přijde řeč, okolí má problém pochopit, o co v pěstounské péči jde.
I učitelé ve škole si to někdy pletli s adopcí a jindy s pobytem v dětském domově. Spolužáci na mě zase chodili s dotazy typu, jestli musím dodržovat večerku. V mých očích je přitom pěstounství stejný model jako život v normální rodině, tak to vnímám.
Pro mě bylo nejdůležitější, že si nás mamka osvojila po požáru, kdy nás rozmístili do zařízení po celé republice, úplně všechny. Dala nás zase dohromady.
Podle lidí zvenčí ale samozřejmě žijeme jinak než oni.
Oficiálně je pěstoun placený za to, že se postará minimálně do plnoletosti o opuštěné dítě, které by jinak skončilo v ústavu. Ale upřímně, pokud tohle děláte, nemůže to být jen normální práce, ze které máte peníze, jinak by vám přeskočilo. Je to strašně náročné a musíte v tom vidět své poslání. Projekt SOS vesničky to pak posouvá ještě trochu jinam. Jedná se o komunitu, která může fungovat společně a pomáhat si. V Brně jde o sídliště asi deseti domů, každá rodina bydlí ve vlastním, zároveň se potkáváme ve společných prostorách a pořádáme i různé akce.
Všichni se znají.
Třeba je to i tím, že jsem nic jiného nepoznala, ale nikdy jsem neměla problém s tím, odkud jsem. Nestalo se mi, že by se mi ostatní děti smály za to, z jakých pocházím poměrů.
Mladší brácha bohužel takovou kliku neměl. Chodili jsme na stejnou základku a někteří spolužáci na něj pořvávali, že je chudák z děcáku, který patří k popelnici. Nevím, proč má někdo potřebu mít podobné poznámky na adresu člověka, který se dostal do situace, kterou reálně nezpůsobil a nemohl ji ovlivnit. Nesl to celkem blbě a několikrát kvůli tomu došlo ke konfliktu.
Bohužel to často odnesl jako ten, kdo dělá problémy, přitom to tak nebylo. Mamka nás vedla ke skromnosti, která se projevovala vstřícností a ochotou rozdělit se s ostatními. Bylo nás hodně a bez tohohle by to fakt nešlo. Díky tomu vím, že nejsme rozmazlení. Na rozdíl od dětí, které bráchu někdy shazovaly. Šlo většinou o jedináčky, často byli naučení chovat se tak, jako by mohli všechno. Tak jsem to cítila.
Dnes patřím k nejstarším dětem, které bydlí u pěstouna. Několik rodin v SOS vesničce se obměnilo a další baráky zůstaly úplně prázdné.
I mě dřív nebo později čeká změna. Mamka ale každému doma řekla, že u ní můžeme zůstat, jak dlouho chceme. Na kraji celého areálu je takzvaný „Dům na půl cesty“, kde můžou bydlet po dosažení plnoletosti děti z vesničky a z dětských domovů. Mají vlastní zázemí a připravují se na to, že povedou samostatný dospělý život.
Tuhle možnost jsem si ale nevybrala. Viděla jsem okolo sebe, že není ideální, když dítě hned v osmnácti vypadne do světa, protože obvykle ještě není připravené na život. Následkem toho se o sebe přestane starat a buď ho nic nebaví, nebo spadne do průšvihů.
Zatím změnu neplánuju, i když si uvědomuju, jak vše funguje. Je to koloběh. Mamka se dnes stará hlavně o naše nové malé sourozence, kteří jsou hodně živí a celkem hluční. Už jsem řešila, že bych si našla nějaký podnájem, protože mamka taky stárne a všechno ji logicky zmáhá víc než dřív. Proto třeba nemá ráda cizí návštěvy, s výjimkou toho, když si někdo najde holku nebo kluka. V mém případě k tomu zatím nedošlo, zatímco tři z nás, nevlastní brácha a dvě starší ségry, si už založili vlastní rodiny.
Před třemi lety navíc ze dne na den odešel i nejstarší brácha. Ten, který škrtnul sirkou. Sbalil se a pak se ukázalo, že zmizel za biologickou mámou.
Nechápu a asi ani nikdy nepochopím, proč to udělal.
Nechci mít s biologickou mámou nic společného. Nevím, jak se jmenuje ani kde bydlí. Ani mě to nezajímá.
Dlouho s námi fungoval úplně normálně. Hrál házenou, ale v pubertě se chytnul party, kterou zajímaly jiné věci než sport. Začal dělat problémy.
Mamka je rázná, impulzivní a v tomhle duchu jeho chování řešila. Beru to tak, že to při péči o tolik dětí jinak nešlo, jinak bychom jí přerostli přes hlavu. Pěstounské rodiny, kde byli dospělí laxní, měly často nevychované děti, které hřešily na to, že jim všechno projde. Stačilo se podívat přes ulici.
U nás naopak vždycky vládnul respekt.
Jsem ráda, že byla mamka přísná, díky tomu jsem například vydržela u sportu, protože jsem měla tendence, že bych všeho nechala. Přijde mi, že nás vychovala správně. Mám s ní dobrý vztah, asi nejlepší ze všech, brala jsem ji jako vzor a autoritu. Sice se umí rozčílit i kvůli úplné blbosti, ale čím jsem starší, tím je to v mých očích vtipnější. Zvládly jsme i krizi po mé neúspěšné maturitě, kdy mi vynadala nejvíc v životě. Já si to ale vzala k srdci a teď to zkouším znova a líp.
Na rozdíl od bráchy. Přitom po něm nikdo nechtěl nic jiného než po ostatních – aby dodržoval, na čem se domluvíme. Jenže on si dělal věci po svém a nakonec si sbalil kufry.
Přestal s námi komunikovat.
Napsala jsem mu ale zprávu. Zajímalo mě, proč zmizel za někým, komu byl celý život ukradený, obzvlášť když dostal lásku i zázemí od člověka, který se mu snažil dát všechno, co mohl. Neuměl odpovědět. Myslím, že odešel za vlastní pohodlností.
Kdybych o to vyloženě stála, můžu se asi zachovat stejně, ale nevidím k tomu důvod.
Nechci mít s biologickou mámou nic společného. Nevím, jak se jmenuje ani kde bydlí. Ani mě to nezajímá. Stejně jako to, jestli třeba můj otec nebyl Rom, protože jsem snědší, zatímco ségra je bílá jak stěna. Nebudu to řešit. Proč bych se měla zabývat člověkem, který si udělá tolik dětí a pak se ani o jedno neumí postarat? A ve finále, když už se o nic v dospělosti starat nemusí, najednou začne nabízet pomocnou ruku?
Tak jsem to asi brala už tehdy na dětském hřišti.
Mám svůj život, který mám ráda. Rodinu, softbal, hezké vzpomínky a plány do budoucna, mezi kterými je i účast na olympiádě. Tohle je realita, ze které mě maximálně jednou za čas vytrhne zvláštní sen.
Z toho důvodu nechci znát ani své rodné příjmení. Prý začíná na G, ale zbytek vědět nepotřebuju. O své minulosti toho tuším dost. Stačí mi to. Stačí, když se podívám na své ruce. Hned přesně vím, jak se chci jmenovat. Regnerová. Po člověku, ke kterému mám nejblíž.
Po mamce.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází