Matěj Šín

Kluci na mě koukali a začali se smát. „Co to máš s těma koulema?“

Hodně jsem svou nemoc vytlačil, vyhnal z hlavy. Nechci nad tím zpětně moc přemýšlet a už vůbec tím nechci být známý.

Zároveň vím, proč o rakovině musím mluvit. Protože třeba si to bude číst někdo, koho můžu varovat.

Stáli jsme v těch sprchách v sauně pražského hotelu Pyramida se Samem Grygarem, Martinem Hrubým a dalšími kamarády z reprezentace do osmnácti let na sraze před zápasem v Portugalsku.

A oni se sice v dobrém smáli, ale taky mě o tom donutili přemýšlet trochu víc. Když si toho všimne i někdo jiný, tak to asi trochu zvláštní bude.

Samotnému mi to bylo pochopitelně divné. Najednou jsem měl jedno varle větší, všiml jsem si toho už před cestou do Prahy. Věděl jsem, že žádnou ránu jsem nedostal. Tak co to je? Kousla mě tam včela? Nebo je to nějaká alergie? To by mě nepřekvapilo, dost na ně trpím.

Pořád jsem si ale myslel, že to je nějaký přechodný stav a zase to zmizí. Nejsem takový, že bych si hned na internetu hledal, kde je problém, a byl sám sobě doktorem.

Po téhle sauně jsem si ale uvědomil, že to možná jen tak nebude, a zavolal našim. Popsal jsem jim, jak to vypadá, a hned po hlase poznal, že je to dost rozhodilo. Kdyby to bylo na mně, jel bych do Portugalska a pak to nějak začal řešit.

Rodiče mě ale svým tónem přesvědčili, že asi bude lepší začít to řešit hned.

Zašel jsem za týmovým doktorem a rovnou mě posadil do auta, že jedeme do IKEMu. Pořád jsem to bral tak, že se bojí, že bych do toho dostal míčem a mohlo by dojít k nějakému mechanickému poškození.

Nedělal jsem si v hlavě černé scénáře, to není moje povaha.

Vzali mi krev a z ní se hned poznají rakovinové markery. Zdravý člověk je v těle má v rozmezí nula až deset. Mně vyjelo nějakých asi třicet šest tisíc.

V té době jsem ale pořád nic netušil. Ten vyšetřující doktor mi nic neřekl na plnou hubu, ačkoliv mu to muselo být jasné. „Silně nedoporučuji, abyste letěl do Portugalska,“ byla informace, kterou jsem si z toho odnesl.

V klidu, stejně to nebyl zásadní zápas roku. Sbalil jsem se a jel domů do Ostravy. S tím, že mi to nějak vyoperují.

Půl roku před tím byl taťka na zákroku, kdy mu vyřezávali nezhoubný nádor na krku. Vyndali mu to, nic hrozného se nedělo. Tak jsem bral, že to bude stejný a já budu za pár dní zpátky na hřišti. Z pohledu našich jsem ale doma opět vytušil, že to taky může být jinak.

Vždycky si od nás v Baníku hodně slibovali. Ročník narození 2004. Mistrovský ročník. Doma jsme měli DVD s momenty téhle sezony, slyšel jsem o ní hodně vyprávět. Třeba od pana trenéra Radka Slončíka.

Muselo to být úžasné.

Pro Baník. Pro Ostravu.

Pro mě to je logicky něco vzdáleného. Nikdy jsem Baník neviděl hrát o titul, naopak jsem docela zblízka sledoval všechna trápení. Odchod z Bazalů, sestup do druhé ligy. Všechno to špatné, co se v posledních letech odehrávalo.

Černé období. Nálepky na autech „zachraňte Baníček“.

Nikdy, nikdy to pro mě ale nic nezměnilo na tom, že Baník je fenomén.

Ne, že by naši byli nějací fanatici. Vůbec, sport je bavil obecně. Ale v našem městě nikoho moc nenapadne přát někomu jinému. To bych musel chodit po kanálech. Je přirozené mít Baník nějakým způsobem v krvi.

Všichni v Ostravě a okolí chtějí hrát za Baník. Nikdy jsem nebyl výjimkou. Začínal jsem v Polance u babičky s dědou, pak chvíli hrál za Vítkovice. Za klub s také bohatou historií, chudší současností. Ten druhý klub z Ostravy.

Jak my toužili stejně staré kluky z Baníku někdy porazit! Nic by pro nás nebylo víc. Nebyla v tom ale nenávist, byl v tom obdiv.

A pak se stalo, že si mě samotného do Baníku vzali. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem si mohl poprvé obléct teplákovku s naším logem. Velká frajeřina. Vzít si ji do školy, sen. Být hráčem Baníku Ostrava. Ne, nic nebylo pro kluka víc. Úplně super.

Ročník 2004. Byli jsme opravdu dobří. Skvělá parta kluků, kteří si rozuměli na hřišti i mimo něj. A pořád si rozumíme. Porazili jsme kluby jako Liverpool, Herthu Berlín, AC Milán, Dynamo Kyjev. Mysleli jsme si, že se jednou postavíme jeden vedle druhého na ligový trávník.

O tom jsme ve školních lavicích snili. To jsme si představovali.

A když nám trenér Milan Chalupa v našich čtrnácti říkal, že se z nás do áčka dostane jeden a bude to úspěch, tak jsme to považovali za legraci. „My všichni budeme hrát tu ligu!“ mysleli jsme si naprosto vážně.

Spousta z těch kluků už má dneska úplně jinou kariéru, studují, budou dobří v něčem jiném než ve sportu. Pár dalších z nás pořád má šanci do velkého fotbalu nakouknout. Síto je kruté, hodně kruté. A já si užívám každou šanci vzít na sebe dres Baníku, je neskutečná pocta obléct ten reprezentační.

Zároveň pořád vím, že to nic neznamená. Jsem na začátku cesty. Chci být mnohem lepším fotbalistou. Vím, že na to mám, a chci pro to udělat maximum. Stejně tak ale chci být připravený i na variantu, že to na trávníku nevyjde.

Všechno mi mělo dojít z těch rakovinových markerů. Bylo jasné, že to není v pořádku.

Jenom já ve své optimistické naivitě stále tak nějak počítal s tím, že budu mít pár stehů a maximálně za pár dní se hlásím na přípravě s áčkem Baníku.

Nebylo to tak snadné. Hned druhý den po návratu z pohody se Samem Grigarem a Martinem Hrubým na hotelovém pokoji v Praze jsem ležel na vyšetření u urologa v ostravské nemocnici a už mě nikam nepustili. „Budeme vás hned operovat, pak budeme týden čekat na výsledky histologie.“

Oni samozřejmě moc dobře věděli, že to je zhoubné, a potřebovali jenom finální potvrzení. Když mi to řekli… Neskolilo mě to. Nepřipouštěl jsem si to, byl to jenom jeden ze scénářů. Ale tu realitu jsem přijal. Co se dalo dělat.

Horší to měli naši. Přede mnou museli hrát hrdiny, podporovali mě. Zpětně mi přiznali, jak moc se báli. Jak z toho byli úplně v prdeli. A já to chápu. Jenže pro mě v ten moment nebyl čas se bát, zpětně mi to došlo daleko víc.

A to už jsem se zase všechno snažil vytěsnit.

Musel jsem to vzít jako další výzvu. Překonám to. „Šínové se nikdy nevzdávají,“ vtloukal mi taťka do hlavy. Stejně jako tolikrát při sportu, tak i teď na nemocničním pokoji.

Onkolog pan doktor Jaroslav Hájek rozhodně nebyl žádný psycholog, diplomat. Byl to chlap ze staré školy a nehrál si na nějakou přehnanou lidskost. Nasázel mi to tam hezky jedno za druhým. „Čeká tě to a to a to a nesmíš to a to a to.“ Žádný přehnaný soucit.

Bez debat.

Už bohužel nežije, ale i tak mu musím poděkovat. Udělal pro mě přesně to, co jsem potřeboval. V jeho oboru není čas ani prostor pro nějaké řečičky, je potřeba přímočarost a jasná disciplína. Říct ten nejčernější scénář a podle toho bojovat.

Jo, tehdy mi to nasolil na plnou hubu. „Je to extra agresivní varianta, přišli jste na poslední chvíli, včas. Chemoterapie bude nejsilnější možná, mladé tělo sportovce má šanci se s ní vyrovnat.“ Léčba byla stejně útočná jako choroba samotná. Jinak bojovat nešlo.

Rychle se ta zpráva rozšířila a začaly mi chodit zprávy v takovém počtu, že jsem na ně tři dny odpovídal. Zpětně si toho znovu vážím možná ještě víc než v ten první moment, to jsem musel sám bojovat a se vším se vyrovnat.

Kluci z dorostu Baníku si všichni oholili hlavy, aby mě podpořili. Smál jsem se, že stačí, že já budu vypadat jako šulin. Zároveň bych pro svého kamaráda udělal to samé. Cítil jsem podporu, ale taky jsem chtěl být co nejvíc s těmi nejbližšími.

Ve svém kruhu rodiny a přátel.