Martina Součková

Tak co, nechám se přejet osobákem z Vršovic?

Nebo bude lepší rychlík z hlaváku?

Jeden právě prodrnčel okolo mě. Přijít sem na vyšehradskej železničák o chvilku dřív, možná bych skončila už pod jeho koly a vůbec nic bych vám teď tady nevyprávěla. Možná určitě.

Kolik vůbec jezdí takhle v noci vlaků?

A nebude lepší nějakej nákladní? A co když pojede z druhý strany? To se budu muset sápat až támhle do protisměru?

Směju se sama sobě. Já si ještě vybírám. Připadá mi to jakože vtipný.

„…pojď, budeme trpět. Bude to pěkný…“

Zastřený hlasy někde uvnitř mojí hlavy jsou zároveň čím dál hlasitější.

Ježišmarjá, hlavně aby už to bylo. Aby byl konec.

„…pojď, zabiješ se. Bude to hezký, když umřeš…“

Jsou dvě v noci, polovina listopadu 2020. Jedna z mých nočních procházek Smíchovem, který absolvuju, když se vykradu z bytu, protože nemůžu spát. Prostě nemůžu. Nedokážu se unavit. Hlava mi pořád šrotuje, hlasy v ní jsou naléhavější a intenzivnější. Tak aspoň chodím.

„…bude ti tak špatně, jako ti ještě nebylo. To se ti bude líbit…“

Ani nevím, jak jsem se sem dostala. Prostě mě sem moje vlastní nohy zanesly. Najednou se uprostřed mostu držím zábradlí, který odděluje lávku pro chodce od kolejí. Začínám ho přelejzat. To by tak bylo, aby mi ten další vlak zase pláchnul. Rychle, kdyby se nějakej blížil, ať už to mám za sebou.

Přehazuju jednu nohu, druhou… A pod sebou vidím ubíhající vodu ve Vltavě. V tý vteřině mi z paměti vyvstávají nejrůznější věci, který jsem tady na řece prožila. Tady přece vesluju. Pár set metrů odsud je naše loděnice. Místo, kam patřím, kde na mě tolik lidí spoléhá. Zrak mi sjíždí na moje ruce, svírající zábradlí.

Na moje pokérovaný ruce.

Na kůži plnou obrázků, kterýma jsem ji začala plnit, sotva mi bylo osmnáct. Jako konkrétní výraz vzdoru proti výchově mých rodičů. Vyvstane mi vzpomínka týkající se jednoho z tetování. Hned i druhá. Tohle si přece vybral můj syn. Chtěl, ať mám na sobě želvičku.

Podívám se na smíchovskou stranu řeky. Zřetelně rozpoznám náš dům. Za jedním z těch oken spí moje děti. Moje dvě krásný děti. To jim vážně hodlám udělat něco takhle hnusnýho?

„…neblázni, bude to super. Bude tě to strašně bolet, to za to přece stojí.“

To chci, aby moji kluci zažili, co my tehdy s babičkou? Taky tu budou sbírat kousky mýho těla, jako to tehdy udělal můj táta? Vždyť se o tom do rána ani nedozvěděj. To má malej od svých osmi žít s tím, že se mu máma zabila?

A beztak by je sem ani nepustili. Takže na to, co po mně zbyde, bude šahat někdo cizí?

To fakt chci?

Hlasy začínají ustupovat do pozadí. Myšlenky na moje syny, na to, co by museli prožívat a co by s nimi bylo, je vytlačujou. Pohled na vodu a kérky na rukou jako by mi vrátil vědomí. Jako by mě spojil zpátky s fyzickým tělem, který se asi přece jenom přirozeně brání, když ho chcete zabít. Samo od sebe zjevně má nějakej pud sebezáchovy.

Od sebevrahů se nikdy nedozvíme, co jim běží hlavou ve vteřině, než to celý skončí. Jestli chtějí umřít, nebo to celý spíš chtěli udělat demonstrativně, ale dotáhli to tak daleko, že už to nešlo vzít zpátky.

Já se až za tuhle hranici nedostala. Dostala jsem se kousek, maličký kousek odsud.

Řeka a potetovaný ruce mi připomněly, že nejsem na tomhle světě sama a to, co by ulevilo mně, by přece přitížilo někomu, na kom mi opravdu záleží.

Začala jsem to zábradlí přelejzat zase zpátky.

Bolest. Nekomfort. Přemáhání.

Všechno tohle mě provází, kam až moje paměť sahá.

Tak třeba k čemu je na vodovodní baterii červený kohoutek, jsem zjistila náhodou ve čtyřech nebo pěti letech. To když nás na horské chatě spolu s dalšími dětmi spousty známých, co se tam tehdy sešli, koupal strejda. Já ani moje o dva roky mladší ségra jsme tohle doma neznaly. Nechápala jsem, proč máma vždycky za dveřmi koupelny brečí a prosí tátu, ať to nedělá. A proč on tvrdí, že takhle aspoň budeme zdravý, zatímco my ječíme, ledová voda štípe, ale stejně do ní vždycky vlezeme. Nemáme totiž na výběr. Až do chvíle, kdy strejda otočí tím zázrakem a osprchuje všechny děti teplou vodou… 

I tak jsem věřila tátovi, že všechno, co dělá, je správně. Věřila jsem úplně všemu. Jeho úsudku i pravdám, co nám vyprávěl. Tak jak to malé děti dělají. Táta byl můj idol, ptala jsem se sama sebe, proč není prezident, když všechno ví.

Že se cítím nepohodlně a není mi dobře, jsem prostě brala jako normální stav. Taky pocit, že za všechno můžu já, že všechno dělám blbě. Že jsem něco neudělala, nebo naopak dělala, co jsem neměla.

Za to padaly facky. Za to se mlátilo vařečkou. Vařečkou, kterou o nás se ségrou táta i zlomil. 

Schovávala jsem se pod postel, ale bylo to marné. Lepší obranou byl smích. Naučila jsem se smát se, protože jsem pochopila, z čeho to celé plyne – sám táta byl jako dítě mlácenej, a když už nevěděl, jak s námi mluvit, když neznal jiný způsob komunikace, vyvstalo mu tohle řešení jako jediná cesta. 

A tak jsem se mu smála. Do očí.

Narodila jsem se s povahou vzdorovat. Nedat se. Svým rodičům jsem s tímhle přístupem k výchově přišla do cesty jako dítě, které všechno vydrželo, ale stavělo se na zadní. A zároveň když přede mě byla postavená nějaká výzva, přetrhla bych se, abych ji splnila. Ať byla sebebolestivější, ať znamenala vlézt do studené vody, uběhnout na běžkách nesmyslnou vzdálenost, nebo později držet ve veslování krok se silnějšími. Všechno jsem zvládla, jen abych se tátovi zavděčila. Aby mě pochválil.

To ségra byla citlivější a dokázala se vymezit. Tresty ji netrápily. Prostě řekla, že něco dělat nebude, a byla v klidu, i když ji na lyžích třeba táta píchal hůlkama do zad. Prostě ne.

Já namísto toho excitovaně brečela, vztekala se, urážela se a zároveň šla přes hranu.

Sport u nás odmalička představoval přirozenou cestu. Veslování, tátova někdejší disciplína, si mě pak našlo samo. Prostě jsem tam ve čtrnácti přišla a po krátké době získala dojem, že konečně někde něco znamenám. Přestože jsem byla drobounká, neodradilo mě to. V té lodi bych radši umřela, než bych dala najevo, že mám proti statnějším holkám nějakou nevýhodu. Už v patnácti jsem denně brzy vstávala, abych na sobě ještě před školou stíhala dřít, a ono se mi to vracelo. Dostávala jsem odměny.

Ty vlastní pocitové, že se lepším, ty zvenčí v podobě dílčích úspěchů. A i ty od táty, po nichž jsem tak toužila.

Když budeš dobrá, dostaneš tohle a támhleto, říkával. Když… Když… Všechno bylo podmíněné.

A já byla dobrá. A já tátovi chtěla dělat radost.

Osobnostně jsem dostala do vínku vůli. Já jsem ta, co chce. Když za něčím jdu, dokážu být vytrvalá, a co si vysním, za tím dojdu, ať se děje cokoliv. Nevnímám okolí, mám tunel a nazdar. Výchova rodičů k perfekcionismu to ve mně jen ještě víc podpořila. Odjakživa jsem tak měla pocit, že je třeba toho stihnout hodně, protože podle toho se měří hodnota člověka. Už jako dítě jsem se doma hodně učila a potom si do noci četla, protože jinak bych přece marnila čas. Dodnes je pro mě těžké dostat se do flow. Neustále spíš jen tak těkám od jedné věci ke druhé. To se asi už nikdy nezmění, i lékařské vyšetření mi ukázalo, že mám porušené autistické spektrum, trpím určitou poruchou pozornosti. V podstatě ADHD. Svoji roztěkanost tak musím během dne nějak naplnit. Když jsme byli děti, tohle se nikdy neřešilo. Buď jsme byli zlobiví, nebo apatický. O mně byste neřekli, že jsem zlobivá, ale přebytek energie jsem ventilovala tak, že jsem neustále potřebovala něco dělat.

Dodneška si taky neumím jen tak přečíst knížku pro radost. Ne… Dneska musím přečíst 50 stránek.

Dodneška si neumím jen tak jít zaběhat. Ježišmarja, ještě mám naplánovanou hodinu běhu, tak jdu.

Radost v očích rodičů jsem jako dítě viděla, jen když jsem něco dokázala. Když jsem přinesla ze školy jedničku nebo když jsem byla dobrá ve sportu. Proto jsem se účastnila všech možných soutěží, olympiád a stávala se nejlepší žákyní třídy. Proto jsem tak moc chtěla být úspěšná ve veslování. Protože takhle jsem se měla chovat, a nikdy jsem nepochybovala, že to tak má být. Že tak je to správně.

To až teď si umím říct, že jsem nikdy nehledala vnitřní ohodnocení. Vlastní pocit a důvod, proč mám zrovna tu danou věc dělat. Důležité bylo jen, jak jsem za ni byla zvnějšku ohodnocena. Když jsem slyšela, že Martina dobrý, tak to znamenalo, že to tak mám dělat.

To se týkalo i toho, jak mám vypadat.

Že jsme se ségrou jako malé nosily na hlavě sestřih ve tvaru hrnce a klučičí oblečení, protože přece ty šatičky stejně neumíte nosit, je jedna věc. Že jsem později poslouchala, ať se nesnažím držet nějaký diety, protože stejně budu tlustá jako naši, je věc druhá.

Proto jsem dneska potetovaná.

Proto se oblíkám tak žensky, jak jen můžu.

Proto se cítím dobře tak, jak vypadám.

A proto jsem taky tak dlouho přemáhala své vnitřní prostředí, čímž jsem si vytvářela těžko uchopitelný stres.

I doktoři mi teď řekli, že jsem v sobě měla tak dlouho potlačované své skutečné já, že zákonitě musel nastat okamžik, kdy to všechno vyteče ven.

Podobně se mnou v průběhu let mluvila spousta lidí, ale já jim nevěřila. Ne, vždyť já jsem ta dobrá. Já všechno zvládnu... O to víc mě samotnou překvapil moment, kdy jsem lezla na koleje a chtěla si vzít život. Všechno to ukončit.

Když jsem o tom, co jsem málem udělala, pověděla do telefonu rodičům, přijeli za mnou. Přijeli a přivezli mi deset sklenic guláše. Prý když teď budu magor, tak ani neuvařím, tak ať máme s klukama co jíst. A že tyhle stavy trvají tak šest týdnů a to ten guláš akorát vyzbyde.

Tehdy jsem pochopila, že víc než ten guláš mi nedají. A že to bude na mně.

V tu chvíli mi začal můj opravdový dospělý život.

Jak se to stane, že se člověk chce zabít?

Člověk, který je objektivně úspěšný a v jednom kole… No, jak začít? Všechno má daleko hlubší základy, které byly položeny v mém nejútlejším dětství a umocňovaly se během dospívání. To jste už asi pochopili. Ten nejintenzivnější a rozhodující sled událostí, který mě dovedl až na ten železničák, se pak spustil s příchodem covidu.

Do té doby jsem neměla čas vypnout. Veškeré své dojmy jsem musela potlačovat. Musela jsem jet. Od roku 2015 žiju sama s dětmi, dvěma syny. Já, odjakživa vychovávaná, abych byla soběstačná a nikoho dalšího nepotřebovala. Já, která si zařídí všechno od přezutí kol až po solidní příjmy.

Copak mě by mohlo něco zastavit? Kdepak. To zvládnu. Jako všechno.

Mám dvě zaměstnání, jedno jako tisková mluvčí Českého hydrometeorologického ústavu, druhé jako trenérka mladých veslařů Slavie. Nikdy jsem se nenudila. Můj den vypadal tak, že jsem v pět ráno vyskočila z postele, protože jsem věděla, že mám deset minut na to, sníst banán a vyrazit na plavání. Odtud do práce, po ní mám pětadvacet minut, abych vyzvedla mladšího syna ve škole, a pokračuju na loděnici na trénink. Mezi tím a po večerech si ještě musím sednout k počítači, abych dodělala, co jsem do té doby nestihla. A ještě za týden potřebuju přečíst vždycky jasně dané množství knih.

Měla jsem v telefonu budíky na minuty, abych se stíhala přesouvat.

Najednou, jak uhodil čas covidu – ta první karanténa na jaře 2020 – se tohle všechno rozplynulo. Nikam jsem nemusela, nikam jsem nespěchala. Nebylo kam. Do práce se nechodilo. Loděnice byla zavřená. Trénovat jsme nesměli. Nikdo mě… nepotřeboval. Nikomu jsem nemohla dokazovat, jak jsem úžasná, že všechno zvládám. Nebyly před námi žádné závody, žádné mety. A můj přítel, kluk, s kterým poslední měsíce všechno v mém osobním životě zase začalo dávat smysl, odjel v létě studovat do Ameriky.

Jeden měsíc, druhý… A prázdno, umocněné zastaveným okolním světem, tu bylo zase, přičemž já u sebe neměla vůbec nikoho, o koho bych se mohla opřít.

Zareagovala jsem jediným způsobem, jaký jsem znala: že toho musím dělat tolik, abych neměla čas přemýšlet, jak moc jsem na všechno sama a co všechno musím zvládnout. Začala jsem vedle plavání i hodně běhat. To abych se zaměstnala, utahala tělo. V součtu s tím, že jsem chodila spát okolo půlnoci, než jsem dodělala všechnu práci, mi z toho ale vycházelo, že jsem spávala jen nějaké tři čtyři hodiny denně.

Jenže místo toho, abych usínala příjemně unavená, jsem postupně vyčerpáním usnout ani nemohla. Nedokázala jsem se vypnout. Postupně jsem běhala deset, pak dvacet kilometrů. Měla jsem čtyři až pět hodin aktivity denně a stejně mi hlava v noci furt šla.

Nenáviděla jsem noc, tmu. Jak se začínalo stmívat, jen jsem si dokola opakovala, že to musím vydržet… To vydržím! Bude to dobrý!

Nepomáhalo nic, ani prášky na spaní. Měla jsem si brát půlku jednoho a já se postupně dostala na tři až čtyři celé. A stejně jsem nemohla zabrat. Mnohdy se mi to podařilo třeba jenom na půl hodiny.

Probuzení po krátkém, těžkém spánku bývala příšerná, budila jsem se do hrozivých vidin. Živých halucinací, kdy se mi zcela zřetelně před očima míhalo, že je celý svět proti mně a všichni mi chtějí ublížit. Já dělám všechno dobře a mé okolí mě chce poškodit. Kamarádky mi vysvětlovaly, že se nic neděje, ale copak jsem jim mohla věřit?

Přijdu o práci.

Děti budou nemocné.

Přítel mě v Americe podvádí.

Všechno, co se dalo, jsem viděla v tom nejhorším scénáři. Úplně živě, zřetelně, reálně. Připadala jsem si nedostatečná, protože mě, tu věčně zaměstnanou a oceňovanou, nikdo nepotřebuje a nikdo nehodnotí. Bujelo ve mně prázdno, které zaplňovaly podivné obrazy.

A hlasy. Pořád ty hlasy, čím dál víc sílící.  „…pojď, budeme trpět, poddej se tomu…“ Jako by někdo vedle mě, nějaký neurčitý, ale přitom neskutečně reálný hlas, mluvil přímo u mého ucha. Viděla jsem lidi jako duchy, kteří mě chtěli sevřít. Bylo to tak živé… Nedokázala a neuměla jsem si s tím poradit. Zpracovat to. Nějak se z toho vymanit. Stávalo se, že jsem se za noc musela i dvakrát převlékat, jak ze mě tekly čůrky potu, protože jsem se klepala. Držela jsem za ruku svého mladšího syna, který se mnou spává v posteli, a prostě se jen klepala.

Samozřejmě jsem navštívila i psycholožku a všechno jí vylíčila. Dala mi telefonní číslo, na které jsem měla volat, kdyby to bylo fakt špatný.

Telefonní číslo na linku pro sebevrahy.

Fajn.

Tak já se rozhodla, že to prostě vychodím. V noci jsem se vysoukala z postele, oblékla se a vydávala se na noční pochody. Jednou jsem mířila na Hrad, jindy na Vyšehrad. Bloumala jsem nočním centrem Prahy. Právě při takové procházce mi pak v jednu chvíli došlo, že to skončím.

Protože ty hlasy jinak neutichnou.

Hlavou se mi nesl proud myšlenek, který mě přesvědčoval, že nic stejně už nemá cenu. Hlasy na mě křičely, že v sobě nemám hodnotu člověka na takové úrovni, na jaké jsem ji byla vždycky schopná vnímat. Nejsem tu pro nikoho.

Vím, že spousta lidí nemá co jíst, spí na ulici. Ale… Já se stejně cítila příšerně. Úplně nehodnotná. Nikdo mě v mých očích nepotřeboval, nikdo mi neřekl, jestli jsem něco udělala dobře. Nebyly závody, z kterých čerpám energii. Děti mě spíš štvaly, dělala jsem jim družinářku, učitelku, kuchařku… Jen jsem se vydávala a nebyl nikdo, kdo by mi energii dokázal vrátit.

Tak proč tu teda jsem?

Blížím se k železničnímu mostu a v mojí hlavě se hlasy ozývají ještě zřetelněji. Úplně se těší.

„Vždyť to bude fajn… Lehneš si tam, ono tě to přejede a bude to…“

A já to chtěla. Já chtěla tu bolest. Třeba mi chyběla jen ona, jen trocha bolesti, na niž jsem byla naučená z veslování. Třeba mi chybělo, že něco zase prorvu, překonám sama sebe. Teď jsem ale přervávala jen nekonečnou únavu a stres a tělu zřejmě fyzická bolest jednoduše chyběla. Proto vyvolávalo tyhle pocity. Proto mi říkalo starým známým hlasem: „Když si tam lehneš, tak tě ten vlak přejede, to bude hezký, to tě bude bolet…“ 

A mně se uvnitř dělalo při té představě dobře. Hlas vedle mého ucha mi vnucoval dojem, že zažiju nejlepší bolest ve svém životě.

Toužila jsem po ní.

Občas když se mi nedaří usnout, vidím vedle sebe sedět babičku. Sedí, drží mě za ruku a říká: „To bude dobrý. To bude dobrý.“ Je to ten samej, dokola opakovanej, živej sen. Mám pocit, že na ni sahám a ona mě hladí, jak nás hladívala jako děti, po zádech. Nebyla to ta babička, bez níž jako dítě nemůžete být, ale stejně tu je pořád se mnou.

Přestože ve skutečnosti už tady dávno není.

Byla jsem tehdy těhotná s prvním synem. S mým tehdejším manželem jsme přijeli na návštěvu k našim do Litoměřic na barák. Babička bydlela nedaleko. Sama, protože děda, tyran, který ji – podle mě – celý život trápil, už pár měsíců nežil.

Všichni jsme mysleli, že když umřel, babičce se konečně uleví. Už jí nikdo nebude vyhrožovat, že ji zmlátí nebo že ji vyhodí z okna.

Ale on ji stejně dál táhl s sebou.

Jako by babička bez bolesti, kterou jí děda denně způsoboval, neuměla pokračovat. Jako by neměla co překonávat. Snažila se nám to vysvětlovat, snažila se nám říct, že by jí sice mělo být dobře, ale to se neděje. Je jí dál blbě a neví proč. Nikdo z nás to moc nechápal. Vždyť měla kde žít, co jíst, měla nás… Trpěla ohromnými výkyvy nálad. Třeba měla nové hezké oblečení, načančala se a byla veselá. Jindy jsme ji našli po třech dnech bez jídla smotanou na polštáři. Prášky, co měla předepsané na deprese, někdy brala a někdy ne.

A tak tehdy v jednu v noci u našich zazvonil telefon a já už jen podle dusotu nohou nad námi, aniž bych cokoliv jiného slyšela, okamžitě vycítila, že je to tady.

Babička.

Udělala to.

Jako bych podvědomě čekala, až tenhle moment nastane. Jako bych věděla, že babička to prostě dovede až do krajnosti.

Napsala dopis na rozloučenou, přesně určila, kdo co dostane, a jednou provždy nám vysvětlila, proč už nemůže dál. Potom došla k trati a položila si hlavu na koleje.

Na místo jel s tátou můj exmanžel. Mě, mladou, těhotnou, nechtěli vystavovat výjevům, které se jim tam naskytly. Mám tak jen z vyprávění, že táta tam sbíral kousky lebky vlastní mámy a odmítal je pustit z rukou. Museli mu je z křečovitě sevřených pěstí vyloženě vyrvat.

Když jsem sama přelézala zábradlí na železničním mostě, babička u mě nebyla. Neseděla tam nikde a neříkala mi, co mám dělat. Neuklidňovala mě ani neodrazovala.

Já ji jen tehdy konečně pochopila.

Dokážu si už přesně vybavit ten pocit, kdy mi přišlo, že neexistuje jiná cesta, že už to nevydržím. Nikdo mi nepomůže a já tam prostě chci. Chci tam dojít, lehnout si tam a ať už je konec.

Nechci mít ty hlasy v hlavě.

Přečetla jsem milion psychologických knížek. Podvědomě jsem věděla, co dělat. Věděla jsem, že když určité věci změním, postupně začnou přicházet momenty, které mě posunou. Teoreticky jsem celý proces vedoucí k uzdravení znala už dávno předtím, než jsem se ocitla na hraně života.

Ale taky jsem věděla, že to bude nepohodlné. A mně se nechtělo s tou nepohodlností pracovat, procházet tím vším, co musí zákonitě nastat. Nechtělo se mi pracovat sama se sebou.

To ať fakt radši umřu.

Na tom mostě jsem opravdu byla úplně na dně. Přesně na tom dně, o kterém se vždycky mluví. Na tom, od něhož se můžete odrazit zase zpátky.

Ve chvíli, kdy začal můj vlastní vnitřní vědomý hlas přehlušovat ty zlé hlasy odněkud zpoza mé hlavy, ve mně převládlo ohromné naštvání. Vždyť jsem vždycky všechno vydržela! Tak proč nevydržím i tohle?

To mám být tak sobecká a jet na sebe, když mám dvě děti? Ne, já nebudu sobec! Já nejsem sobec!

Okamžitě jsem se vydala zpátky domů. Nevím, jak rychle jsem šla. Nevím, co mi říkaly hlasy. Moje jediná vidina byla, že jdu domů. Za dětma.

Mladšího Vendelína jsem našla ve své posteli tak, jak jsem odsud odešla. Lehla jsem si k němu a urputně jsem se ho chytila. Mačkala jsem ho tak, že jsem ho probudila. Mumlal: „Mami, mami, nedělej mi to…“ Po chvíli jsem vyrazila probudit i staršího Fandu s tím, že chci, aby s námi taky ležel. A on se jen převalil, vstal a se slovy „Tak pojď…“ mě chytil za ruku.

S oběma klukama u sebe se mi podařilo usnout.

Ráno jsem se probrala s myšlenkou, že takový průšvih nesmím už nikdy opakovat. Že přesně tohle je ten moment, který značí jasnou hranici a odkdy je třeba začít se sebou něco dělat, protože takhle to dál nejde.

Fandovi jsem pověděla, co se událo. S Vendelínem jsem byla opatrnější. Ten je po mně hodně citlivý. Fanda už v patnácti takové věci zvládne pobrat. Sedla jsem si s ním a přiznala mu, že už nemůžu dál. Jsem unavená a hrozně se mi chce umřít. A že nevím, co dělat. Strašně jsem u toho brečela.

On na mě koukal a nic neříkal. Co by taky měl. A já mu taky hned vysvětlila, že vím, že s tím nic neudělá, jen jsem měla potřebu mu sdělit, že se tohle děje.

Od té doby je ale ještě úžasnější, než jsem si kdy dokázala představit. Začal za mě doma dost věcí přirozeně přebírat. Dokáže udělat večeři, snaží se mi pomáhat, ulehčit. Klidně mě odvede do obýváku, pustí mi film a nechá mě tam usnout. Když se ráno probudím, zjistím, že všechno, co je potřeba, je zařízené.

Mám tak úžasné děti, a já jim přitom chtěla udělat tak hroznou věc…

Vydala jsem se pro pomoc i k psychologům. Jedna z rad, kterou jsem od nich dostala, byla, ať všechno, co v sobě nesu, vyjádřím formou, jaká mi je blízká. A já tak během týdne kolem Vánoc sepsala knížku. Je v ní všechno. Jako součást terapie zabrala, chystám se ji i vydat.

Jinak to bylo o každodenním režimu, na který jsem musela najet. Přežít dny, kdy mi bude zase špatně. Nejdřív jsem se vyspala aspoň do tří do rána. Potom do půl čtvrté. Pak do čtyř… Začala jsem šetřit energii. K tomu jsem totiž došla jako ke spouštěči svých nejtěžších stavů.

Pochopila jsem, že energii si musím podržet, ne ji všechnu vydat.

Tak prostě nebudu tolik sportovat, nepůjdu se vyšťavit každej den… Ne, když by mi to mělo víc vzít než dát, jakkoliv jsem byla odmalička naučená, že prostě sportovat se musí pořád.

Tak holt nebudu přemáhat sama sebe, jak jsem se naučila v dětství. Tak se holt nezavděčím všem, což mi sice dělalo vždycky radost, ale zároveň mě to vysilovalo. Tak holt nevyřídím všechno hned. Neodpovím na všechny maily co nejdřív. Naučila jsem se říkat „ne“, tedy něco, co mi nikdy dřív nešlo.

Ale ty bláho, vždyť já nepřiznala nikdy nikomu, že nemůžu… Vždycky jsem měla pocit, že udělat chybu a nevyhovět všem je špatně. Zjistila jsem ovšem velmi záhy, že to jde. Že svět se nezboří, když něco neudělám hned nebo to udělám špatně. 

Potřebovala jsem si uvědomit, že nejsem nejúžasnější na světě a nezvládnu všechno.

„Proč nemůžeš bejt normální?“

Kolikrát jsem tuhle větu od dětství slyšela. A kolikrát jsem si na ni řekla: „Já chci bejt já. Já nechci bejt normální. Chci objevovat svoje vlastní cesty. Proč se nemůžu projevit?“

Takhle jsem potlačovala svoje skutečný vnitřní já. Až na úplnou hranu.

Teď o tom všem, sama o sobě, přemýšlím. Ve chvílích, kdy někam jdu, kdy jedu autem. Kdy usínám… Snažím se všechno si zasadit do kontextu. Třeba jsem se vážně narodila tak silná, abych vzorec výchovy svých rodičů, kteří ho převzali zase od těch svých, dokázala zabrzdit. Abych ho v naší rodině utnula. Umím pochopit, že táta to měl jako dítě těžké, a tak přijal to, co se mu dělo, a s námi se ségrou to pak neuměl jinak.

Já to ale jinak umím.

A to tak, že si vědomě měním i svoji minulost. Představuju si situace, které naši měli řešit jinak, a ve svých vzpomínkách je napravuju.

Zachráním se ze studené vody.

Nedostanu výprask za úplnou pitomost.

Ve vzpomínkách vidím, jak je sportování s tátou hra, ne trénink. Jak můžu něco vzdát a on mě pochválí, že tam je hranice. A musím se ji naučit. Jak udělám chybu a on řekne: „Můžeš se poučit, promluvíme si o tom!“ Jak mi řekne: „Jsi moje nejšikovnější holka!“

Hledám smíření, abych se tímhle už vnitřně netrápila a nežila pořád v minulosti. Na svůj život jsem byla naštvaná. Měla jsem dojem, že se mi dělo tolik špatných věcí, a tohle jsem teď sama v sobě úplně obrátila. Jsem naopak ráda, že jsem toho zažila tolik, i když to byly nepříjemné chvíle. Možná jsem ve všech těch situacích byla, abych poznala, co všechno je možné, a mohla teď své děti a svěřence v loděnici uchránit podobných věcí. Ve svém dospělém životě pracuju s tolika lidmi. Tolik jich ovlivňuju. Kdybych to všechno nezažila a neměla jasné povědomí o tom, že to je špatně, třeba bych něco takového dělala i jim. Třeba bych jim taky ubližovala. Já místo toho se syny i s klukama na veslování komunikuju jinak, než jak se mnou komunikoval táta.

Jeho cesta byla seřvat mě. Já nikoho dořvávat nemusím. Mluvím ke klukům, jak bych si tehdy byla přála, aby mluvil on ke mně.

Jako bych přitom mluvila i ke svému vnitřnímu dítěti. Říkám věci, které jsem chtěla jako malá slýchat. I takhle přenastavuju svoji minulost.

Týká se to i toho, jak jsem se vzepřela svým hlasům. Došlo mi, že když už jsem se na tom mostě nezabila, tak moje cesta je všechno to zvládnout. Trvalo pár měsíců, než se mi to takhle jednoduše ujasnilo. Do toho se začaly uvolňovat covidové restrikce a vracel se můj běžný režim.

Najednou se zase rozjel i sport. Zase mělo smysl v loděnici trénovat. Najednou byl před námi jasný cíl vyjet si mistrovství světa v jednotlivých kategoriích. Zase jsem viděla, že tu pro někoho jsem a musím fungovat. Musím lidi, kteří na mě spoléhají, dál vést.

Léky na úzkost, co jsem dostala, jsem si nikdy nevzala.

Na prášky na spaní jsem se vykašlala.

Místo toho jsem si vytvořila pevné mantinely, v nichž se musím pohybovat. To mě udrží v pohodě. Týkají se odpočinku a jídla, tedy dvou oblastí, které jsem dřív zanedbávala.

Mám pevně danou snídani, svačinu, oběd… I když zrovna nechci něco sníst, sním to, protože vím, že musím. Mám přesně napsané, co odcvičím, co udělám v práci. A ani v jednom ohledu neudělám víc, abych se nepřetáhla.

Já totiž nepotřebovala víc aktivit, abych se utahala.

Já už byla tak přetažená, že jsem si ani odpočinout nedokázala. Byla jsem tak za hranicí všech limitů, že už jsem nemohla spát přesně z toho.

Místo další snahy o to, vyšťavit se, jsem naopak musela začít energii šetřit. Už mi nepomáhalo ani to, že ji ostatní chtěli dávat mně. Stěžejní bylo pošetřit si energii sama. Pozorovat sama sebe a nepodceňovat žádný moment, kdy mi tělo řekne, že už toho má dost. Strašně dlouho jsem v sobě tohle zašlapávala. Krajní situace, do níž jsem se dostala, pak byla spouštěčem, abych se na sebe podívala a uvědomila si, co dělám špatně. Po čem přesně mi je zle a co mi naopak prospívá. Den po dni jsem takhle sebereflexí sledovala svůj život a vyhodnocovala si, co pro mě je a co není dobře.

Hlasy nezmizely. Mluví se mnou pořád. Ale zjistila jsem, jak je můžu udržet pod kontrolou.

Když ztrácím energii, mluví víc. Jakmile jsem slabší, ukusují si víc a víc mé pozornosti, můžou si na mě víc dovolit.

V mojí hlavě to prostě jede pořád. Nevybrala jsem si to, takhle jsem prostě přišla do tohohle života. Ale není cesta to potlačovat. Na sílu to hrnout někam jinam. Nevěnovat se tomu, co je špatně. Ne. Je třeba vědět, co se děje, a nechat to odeznít. A předcházet tomu, aby se to dostávalo do šílených stavů.

Proto jsem pochopila, že je to jen na mně. Nesmím být unavená za určitou míru. Musím být vyspalá a najedená. Mít energii sama pro sebe.

Kamarádi, lidi okolo mě se mi snažili pomoct celou tu dobu. Byli tu vždycky. V práci i v loděnici všichni viděli, že mi je zle. Mám najednou během pár měsíců o deset kilo míň a zůstávám civět do prázdna. Jsem nevyspalá, neschopná cokoliv dělat. Kolega, který znal stavy úzkosti od své manželky, mi nabízel, že mě odveze do Bohnic. 

Není mi příjemné tady všechno takhle vylíčit, vracet se do těch chvil a prožitků. Ale dělám to proto, že někde teď tohle čte člověk, který na tom je podobně. Člověk, který se brzy sebere a půjde se zabít.

A já mu chci říct, že vždycky je tu ještě jiná možnost.

Vždycky je tu někdo další, komu za to stojíš.

Je jasné, že si musíš svůj život žít sám, to za tebe nikdo neodžije. Tvoje problémy za tebe taky nikdo nevyřeší. Ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že když jsem přelezla ten plot zpátky a začala o svých stavech opravdu mluvit, našlo se nespočet těch, kteří mi opravdu pomohli a pomáhají dodnes.

Signály, že to potřebuju, jsem vysílala už jako dítě. Chtěla jsem od někoho pomoct, v první řadě od rodičů. Vadilo mi, že ségra u sportu brečí, a nelíbilo se mi, jak ji do toho tlačí. Ale reakce okolí mě donutila naučit se tuhle svoji přirozenost neslyšet. Prostě ji přežít.

Dát ji najevo bylo bráno jako slabost. V tu chvíli jsem byla ta špatná, ta vadná, ta, která se neuměla s něčím vyrovnat.

Ale tak to není.

Od dětství jsem byla vedená k tomu, abych byla soběstačná a nikoho nepotřebovala. Kdyby něco, vyřeš si to sama, Martino. Tomuhle vnímání jsem musela udělat přítrž. Překonala jsem v sobě ten vnitřní blok, že to není jen o tom, že já jsem tu pro vás všechny, ale taky teď potřebuju já, abyste si mě poslechli. 

Už si s lidmi nevyprávím jen srandovní historky jako dřív. Už chci, aby mě skutečně vnímali, a stejně tak jsem se naučila vnímat já je.

Dřív mi přišlo, že hovor je jen další plýtvání energií. Teď vidím, že od každého si můžu vzít nějakou jeho zkušenost. I od těch, s nimiž jsem si dřív ani povídat nechtěla, protože mi připadalo, že nemají nic, čím by mě mohli obohatit. Měla jsem pocit, že nikdo stejně neprožívá to, co já, mentálně je na jiné úrovni, tak co mu budu vyprávět a co on mně má co říkat.

Tohle jsem vědomě změnila a připadá mi, jako by najednou všichni lidi byli fajn. Je jen na mně rozlišit, co komu z nich můžu říct, co je jeho téma.

Dřív jsem třeba obědy v práci jedla sama, protože jsem se nechtěla zdržovat povídáním si. Dneska si místo toho vyčleňuju čas na to, abych si zašla povykládat do kavárny. Během roku jsem takhle poznala snad celý Smíchov.

Vidí mě ve dveřích a už se smějí, že jsem si zase přišla povídat.

Je to neuvěřitelně příjemný způsob terapie. Nechodím a nesypu na lidi svoje starosti, to není ta cesta. Spoustu věcí si musím vyřešit sama v sobě. Cesta je mít radost, nechat lidi mluvit, poslouchat. Přijít za nimi a říct: Vyprávějte mi, jak se máte. Jak je fajn žít. Povídat si o tom hezkém a ustřihnout ty, kdo na vás jen valí své problémy.

Každý člověk má svoje dno.

Moje dno bylo na tom mostě. Hlouběji už to nešlo. Tam už jsem to celé mohla jen ukončit, nebo se začít hrabat nahoru.

Já si zvolila druhou možnost.

Nejde obrátit svůj život úplně naruby. Říct si, že ode dneška budu dělat to a tohle, co jsem se dočetla v chytrých knihách, a všechno bude dobrý. Nemůžu všechno změnit za týden. Je ale třeba se neustále zamýšlet sama nad sebou, měnit drobné každodenní věci a dívat se na sebe z odstupu. 

Jestli to celé vnímám správně a jdu směrem, který mě může zase někam dál posunout.

Jestli můžu spravit další malinkatý kousek sebe.

Je to postupný proces. Člověk musí být smířený s tím, že to celé bude trvat dlouho, což zrovna pro mě není snadné. Jsem netrpělivá, výsledky jsem vždycky chtěla hned. Ve všem. Jestli jsem se teď ale něco naučila, tak nechat věci chvilku plynout. Netlačit se do nich. Něco si prostě nechat na jindy, protože teď zrovna s tím nic neudělám…

Je to, jako když trénujete tělo v nějaké konkrétní disciplíně. Nejde mu říct hned, aby nějaký pohyb umělo. Nejde to do něj nahustit během chvilky. To ho buď zničíte, nebo se vyšťavíte a vůbec nikam se nepohnete.

Taky jsem přišla na to, že nemůžu mít v životě úplně všechno.

Nedokážu mít pět zaměstnání. Nedokážu obstarat tolik a tolik lidí. Ne. Jako všichni mám nějakou kapacitu a je třeba si připustit, že něco prostě už nezvládnu. A každý z nás má tu kapacitu jinou, proto nemá smysl se srovnávat.

Ne. Já jsem já a je toho spousta, co neumím.

Ale zvládám skvěle jednu věc? Dvě věci? No výborně. Neznamená to, že když jich neumím deset, že jsem méněcenný člověk. My se neustále hodnotíme, porovnáváme, honíme se za tím, ať máme to, co někdo jiný, a neumíme sami sobě říct: Vždyť i tak, jak jsi právě teď, jsi dobrej člověk. Jsi na tomhle světě kvůli něčemu. Ani to nemusí být nějaké vyšší poslání, nějaká konkrétní činnost. Třeba jsi tu jen pro to, abys jednoduše žil. Proč pořád hledat něco hezčího, něco víc? Ne. Prostě žij. Žij s lidmi, které máš rád, a buď vděčný za každý den vedle nich. Není třeba nic víc než vnitřní spokojenost. Ta jen musí být autentická, opravdová, vycházející z toho, že cítím konkrétní moment. Nezajistí ji nic jiného, než že si ji uvědomíme a nebudeme se z ní hnát nikam dál.

Já tohle neuměla. Neuměla jsem v sobě tenhle pocit najít. Nevážila jsem si sama sebe. Proto vím, jak těžké je dojít si k tomu. To musí každý sám.

Pochopit, třeba jako já, že nemusím pokaždé na vodě dřít do úmoru. Že je přece nádhera si jen tak jet. Sledovat veslo, jak se zanoří pod hladinu. Dívat se na paprsky světla, které se od hladiny odrážejí. Vnímat loď, jak se plynule posouvá kupředu.

Copak to není nádhera?

Copak není úžasný, že zrovna já můžu být zrovna tady a teď?

Bod nula přece je, že žiješ. A to samo o sobě je fajn.

A jo, vždyť já žiju. Jo, musím vyřešit to špatný, co mě trápí, ale jsem to já, kdo si může všechno řídit. Špatný věci se budou dít. Někdy bude stres. Vždycky existuje cesta, jak to zvládnout. Stačí se obrátit sama k sobě, ke své podstatě.

Když dneska jdu se synem do skateparku a učím se tam na skejtu… Když jdu s klukama z loděnice do kina, uvědomím si, jak je na světě krásně… Co všechno já můžu… A co všechno jsem dřív neviděla. Co všechno jsem si v moment, kdy jsem se chtěla zabít, ani nedokázala uvědomit. Představit. Jaké já mám možnosti!

Moje jediná možnost tehdy byla překonávat bolest, rvát to. A když jsem neměla co rvát, byla jsem ztracená. Neuměla jsem žít obyčejnými věcmi.

Cesta k uzdravení je přede mnou pořád ještě dlouhá, ale už jen to, že jsem na tohle přišla, je obrovský posun. Úzkosti se mi vracejí. Pořád. Ale už vím, jak na ně reagovat. Předběhnu to, co jsem dřív přerážela. Třeba už jen tím, že se prostě jdu vyspat. Dětem řeknu, že maminka si musí jít lehnout, a ony se podle toho zařídí. Denně teď spím osm hodin, o víkendu klidně i dvanáct – a nestydím se za to.

Každý den si teď taky stoupnu před zrcadlo a řeknu si, co se mi povedlo. Udělala jsem si i knihu vděčnosti, kam si ráno píšu, za co jsem ráda. Co jsem zvládla a co mě čeká. Zdálo by se, že to jsou úplné banality, ale když mi není dobře, zalistuju si těmi stránkami a vidím, kolik pěkných věcí jsem zažila, aniž bych si to v tu danou chvíli vůbec zvládla uvědomit.

A chyby, které dělám, už dokážu přijmout. Už pro mě nejsou něčím fatálním. Chyby jsou od toho, abych se z nich poučila. Nic víc.

Kdyby se mi neudálo všechno to, co jsem zažila, nebyla bych zrovna teď zrovna tady. Vždyť já mám neskutečnou vnitřní energii. Já můžu cokoliv! Moje tělo dostalo tak moc zahulit a já to všechno zvládla. Kdybych chtěla obrátit úplně každou drobnost ve svém životě, dovedu to.

Nemám před sebou jen jednu jedinou cestu jako babička. Ne. Já se cítím vnitřně silná.

Jsem asi tak silný člověk, který všechno to, co ho potkalo, měl zvládnout. Bylo to něco, co jsem měla vyřešit. Všechno to zažít a dostat se až sem, abych sebe i okolní svět poznala. Pokud bych si tím sama neprošla, nikdo by mi to nevysvětlil.

V mojí hlavě dál mluví hlasy, ale já už je nehodlám poslouchat.

Já poslouchám sama sebe.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází