Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Dnes už je to jen tmavší flek mezi zadkem a stehnem.
Dřív to ale byla velká krvavá modřina způsobená injekční stříkačkou. Vydržela na mém těle deset let.
Tohle místo mi připomíná první manželství, úvodní pokus podnikat i bývalé sportovní ambice. Všechny tři části zkrachovaly a já se z toho úplně složil, po třicítce jsem musel se vším začít znovu a líp.
Dělal jsem špatná rozhodnutí.
Když berete steroidy, v mém případě hodně steroidů, nechováte se normálně. Jediné, co vás zajímá, je honba za maximálním výkonem.
Ke kulturistice jsem se dostal přes bojové sporty a už v sedmnácti zjistil, o čem to je. Nevadilo mi utratit několik tisíc měsíčně za povolené doplňky, jenže se brzy ukázalo, že je to o ničem. Prostě to bylo málo. Můžete trénovat jako debil, ale když svaly nepodpoříte, nemáte proti ostatním šanci. Jo, chvíli jsem se snažil dřít a mít striktní diety, ale stejně jsem vypadal hůř než kluci, kteří si po tréninku dali banánky v čokoládě.
Jeden z nich mi nabídnul methandienone, nejčastěji využívaný anabolický steroid, který dělá s tělem zázraky. Přinesl pět set růžových tabletek ve velké krabici a dal mi dvě stě na zkoušku. Doteď si pamatuju, jak jsem to poprvé spolknul, šel si lehnout a měl dojem, že rostu. Jasně, byl to jen pocit, ale fakt to zabíralo. Do té doby jsem přibíral svaly i s tukem a najednou bum – za pár měsíců mi přibylo osm kilo čisté hmoty.
Nepřemýšlel jsem, jestli to je, nebo není správné, bylo mi to úplně fuk, protože jsem byl mladý a zdravý.
Kulturistika mě pohltila, nejdřív jsem chtěl být největší, pak nejsilnější, následně nezničitelný a nakonec nesmrtelný. Jako superhrdina Hulk z jednoho z mých oblíbených komiksů. V tomhle módu myšlení jsem vydržel celkem sedm let. Kdyby mi někdo řekl, že mám sežrat koberec, abych byl lepší, udělám to.
Dával jsem do sypání všechny úspory a klidně si půjčil padesát tisíc, abych měl z čeho růst.
Nevěděl jsem, jak funguje systém, ale věděl jsem, kam přijít, abych dostal kufřík se vším důležitým.
Na vrcholu jsem kombinoval fůru věcí. Několik druhů testosteronu, stanozol, methandione, boldenon, clenbuterol, efedrin, yohumbin, DHEA, hormony a řadu dalších preparátů. Je zbytečné popisovat, o jaké látky šlo, stačí dodat, že takhle se nehuntuje ani většina feťáků. Efedrin jsem si dával skoro pořád, protože mi dodával sebevědomí. Tehdy se dal sehnat i legálně, ostatní věci pak byly dosažitelné jako podpultovka skoro v každém fit centru či v obchodě s doplňky výživy.
V roce 2005 jsem skončil třetí na mistrovství republiky v kategorii do 80 kilogramů.
Hned mě čapnuli dopingoví komisaři. Šli najisto a napařili mi dvouletý zákaz činnosti. Bylo to směšné, protože pozitivní byl každý, kdo se tehdy ve Frýdku-Místku nějak umístil. Vítěze ale nechytili, to se jim povedlo málokdy, nejlepší brali růstové hormony, které se téměř nedaly detekovat. Ostatním, včetně mě, stačily peníze obvykle jen na steroidy. Na dopingovce jsem seděl asi pět hodin a dva lidi mi bez přestávky koukali na pinďoura. Řekl jsem si, že se prostě nevyčůrám, zkusím se vymluvit a pak třeba nahraju kolaps, jenže to nevyšlo. Odevzdání vzorku byl spíš protest a vlastně jsem se komisařům vysmál.
Pro mě pozitivní test nebyl trest, ale možnost pustit se do všeho na dva roky naplno. Chtěl jsem se v ústraní připravit tak, že po návratu soupeře zdemoluju, a navíc budu oficiálně čistý. Odhodlal jsem se investovat do obrovské kůry a přemýšlel, že vyvrcholí růsťákem. Jeden cyklus trval dva měsíce a já se rozhodnul během distancu vůbec nevysazovat.
Tělo udělalo v krátkém období obrovský pokrok a výsledkem bylo sto osm kilo ve svalech, jenže program měl i jeden problém. Každodenní píchání injekcí. Postupně mi z toho zatvrdla kůže na bocích, na hýždích i na ramenou. Místa, do kterých jsem se mohl nastřelit, ubývala.
Když doktor zjistil, co všechno beru, radši nic neříkal. Dva přípravky byly pro koně.
Poslední jehla mířila mezi zadek a stehno.
Trefil jsem nerv. Bylo to stejné jako bodnutí nožem. Svalil jsem se na zem v obýváku a řval. Přiběhla moje dnes už bývalá manželka, já se jen klepal, bílý jako stěna, tlak přes dvě stě. Skončil jsem v pražské nemocnici na Vinohradech a šel s pravdou ven, protože jsem se bál o život. Když doktor ve službě zjistil, co všechno beru, radši nic neříkal. Dva přípravky byly pro koně. Vše si postupně vyhledával a zkrátka to nechápal.
Jeho chování a pobyt v nemocnici mě změnily.
Dodnes mám panickou hrůzu z injekcí. I kdyby hrozilo, že umřu, nenechám si nic píchnout ze strachu, že mi to připomene tu šílenou bolest.
Od té doby jsem se začal svého dosavadního života bát a chtěl z něj utéct. Kamkoliv.
V souvislosti s dopingem se všude řeší hlavně zdravotní stránka. Málokdy se ale zdůrazňuje sociální hledisko, na které mívá chemie možná ještě drsnější vliv.
Upřímně, na to, že jsem sypal sedm let ve velkém, bylo tělo v pohodě. Na rozdíl od hlavy. Steroidy a manipulace s hormony znamenaly extrémní zásah do organismu a u mě se ukázalo, že jsem na tyto změny citlivý.
Kulturistika a silové sporty jsou hodně sobecké záležitosti, kdy si jde člověk výhradně za svým cílem, což jsem splňoval na sto procent. Je to absolutní posedlost. Žijete svým tělem čtyřiadvacet hodin denně a může vás vykolejit každá změna. I u mě vše muselo být podle stoprocentního plánu a osobní život na to od začátku dojížděl.
Holky se mnou až na výjimky moc dlouho nevydržely, znal jsem jen trénink, jídlo a doping – jednu cestu, a pokud někdo nechtěl být její součástí, nezajímal mě. Chraň Bůh, aby mi partnerka uvařila rýži, když jsem měl mít brambory. Hned jsem udělal scénu a hodil jí to na hlavu. Pokud navrhla, že bychom si mohli naplánovat výlet, šel jsem do deprese a řešil, jaké jídlo musím mít připraveno v krabičkách a jaká aktivita nás bude čekat, abych se moc neunavil.
Zpětně všechny své přítelkyně obdivuju.
Navíc jsem byl pořád nadrženej. Tehdy byl dokonce i v několika povolených doplňcích ma-huang, přírodní afrodiziakum, takže intimní život znamenal v mém podání peklo. Každý den jsem musel mít v určitou stanovenou dobu sex, a to aspoň jednou denně. Pokud partnerka řekla, že zrovna nechce, šel jsem mnohdy ukojit potřebu jinam, choval jsem se jako úplný magor.
Hlavně na začátku každého dopingového cyklu jsem byl strašně nadupaný a hodně promiskuitní. V sexu jsem chtěl vyzkoušet všechno, změny hladin hormonů mě pořád nutily někde se vybíjet a nepřipouštěl jsem si, že bych dělal něco špatně. Milenky jsem bral podobně, jako kdybych šel do hospody na pivo. Tím, že jsem byl opravdu velký a dělal kromě trenéra také vyhazovače v jednom známém klubu na Žižkově, byla možností spousta. Já je využíval.
Anabolika probudí hlavně to negativní, co je ve vás ukryto.
Mé partnerky obvykle nechápaly, co se děje. Měnil jsem se jako schizofrenik, nárazově vybuchoval a pak se zase uklidňoval.
Exmanželka se mnou vydržela čtyři roky. Taky cvičila, znala prostředí fitness a věděla, jak to mezi činkami chodí. Přesto nemohla úplně tušit, co všechno se se mnou bude dít. Anabolika probudí a zvýrazní hlavně to negativní, co je ve vás ukryto. Když máte blbou náladu, je z vás šílený cholerik, když máte něco osobního v sexu, vynikne to dost naplno.
Narodil se nám syn, což bylo v určitém ohledu obdivuhodné, protože mi v těle kolovaly neuvěřitelné věci. S tím, jak jsem měl zodpovědnost za obživu rodiny, a tím pádem míň času na sebe, jsem se dostával do velkého stresu.
Postupně mě můj styl života hodil do stavů, kdy jsem nebyl schopný normálně komunikovat. Příprava na novou soutěž, kdy jsem to chtěl všem ukázat, probíhala ve všech ohledech na maximum a to se promítalo do osobního života. Často jsem zažíval panické ataky, které se zhoršovaly. Po roce jsem zjistil, že se začínám bát ostatních lidí, a nerozuměl tomu, co se děje. S někým jsem mluvil a najednou se mi do očí draly slzy jako postarší ženě v přechodu.
Mohlo za to prostředí, v němž jsem se pohyboval. Věčně jsem ve všem jel naplno, ale stejně jsem poslouchal extrémisty, kteří tvrdili, že oproti ostatním kulturistům beru málo. Rodiče to tušili, ale neměl jsem odvahu se jim, ani nikomu dalšímu, svěřit s tím, co mě trápí.
Musela mě vysvobodit až ona poslední injekce.
Rozhodl jsem se utéct z Prahy a ze dne na den skončil s kulturistikou. Ukončil jsem dopingovou kůru, chtěl jsem dělat jen trenéra a otevřít si vlastní fitness. Viděl jsem v tom naději.
Doping mi ale změnil uvažování natolik, že z toho byl další průser. Nadchnul mě inzerát na pronájem prostoru v Humpolci, který byl kousek od mé chalupy. Bezmyšlenkovitě jsem podepsal smlouvu o pronájmu, vzal si americkou hypotéku na milion a půl a zařídil tam fitko, saunu a solárium. Nakoupil jsem nové stroje a moderní vybavení, aby vše bylo skvělé a splnil se můj sen o poklidném životě.
Myslel jsem si, že si tam ze mě všichni sednou na zadek, ale od začátku to nejelo podle představ.
Provoz mi nebyl schopen zaplatit dluh, ukázalo se to jako ztracená investice, takže se jen stupňovaly psychické problémy. Pořád jsem bral steroidy, i když už jen v tabletách, protože mě ničila představa, že ztratím formu. K atakám se přidaly úzkosti. Často mi bušilo srdce jako před infarktem, bolelo to, potil jsem se a nemohl se kolikrát pořádně nadechnout. Často se stalo, že jsem vyběhl ven před fitness a dýchal na maximum. Říkal jsem si u toho, že když se složím, někdo mě uvidí a zachrání.
Pracoval jsem od brzkého rána do pozdního večera každý den. Vše zbytečné, marné, stresující.
Exmanželka tu změnu zvládala stejně blbě jako já, což nás úplně odcizilo. Dřív jsme si užívali vysoký standard, měl jsem dva platy trenéra a vyhazovače, vedle toho jsem se jí líbil jako kulturista. Najednou se ocitla v malém městě, zavřená sama s malým dítětem v neznámém prostředí, kde si nemohla kvůli dluhům dovolit mnoho.
Začala šňupat pervitin, chytla se podivné party, za kterou utíkala zpátky do Prahy, a tím se definitivně nabourala celá rodina. Na začátku byla díky drogám hodně veselá a skoro nespala, pak se její stavy zhoršovaly. Pravidelně z ničeho nic zmizela na tři nebo čtyři dny, několikrát jsem s ročním synem zůstal doma sám a musel zavřít podnik, abych se o něj postaral.
Tohle zrychlilo pád, během pár měsíců jsme se úplně přestali znát a děly se šílené věci. Moje psychické problémy zhoršovaly steroidy a alkohol. Pervitin jsem zkusil taky, protože jsem doufal, že nebudu spát a díky tomu zachráním aspoň podnikání, ale skopnulo mě to ještě níž.
Žena občas vykradla kreditku a jednou odjela neznámo kam i s autem, které jsem později našel rozebrané na stanici metra Černý most.
Po necelých dvou letech jsme to v Humpolci zabalili, já si sice kvůli synovi neuměl představit, že půjdeme od sebe, ale nakonec s ním utekla. Sesypal jsem se a skončil na dva dny ve cvokárně v Jihlavě, protože mi známá po dalším návalu úzkosti zavolala sanitku. Doktorům jsem po příjezdu sdělil, že se chci zabít, že už nemůžu dál. Na změnu názoru mi stačila sezení u kulatých stolů se sebevrahy, kteří to mysleli o dost vážněji než já, takže jsem podepsal revers.
Zůstal jsem sám, úplně zlomený. Bez rodiny, bez syna, bez přátel, bez peněz i bez perspektivy.
Návrat do Prahy znamenal jen další pád dolů. Musel jsem prodat byt, abych umořil dluhy a vyplatil exmanželku v rámci rozvodového řízení, jinak hrozilo, že exekutoři půjdou po bytě rodičů. Výše zmíněné chování ani jednání partnerky se u soudu neprokázalo, sociálka útěky z domova neřešila a test na drogy jí oznámili s dvouměsíčním předstihem, takže se na to připravila a v těle jí nic nenašli.
Neměl jsem peníze na právníka, neměl jsem v té době skoro na nic, sotva to stačilo na jídlo. Točil jsem tři kreditní karty – jednou splácel druhou, druhou třetí.
Zůstal jsem sám, úplně zlomený. Bez rodiny, bez syna, bez přátel, bez peněz i bez perspektivy.
Zachránily mě tři věci. Meduňka, heřmánek a dechová cvičení.
Po tom všem, co jsem vyzkoušel, nakonec pomohla k očistě těla úplně obyčejná kombinace. A taky jsem si za poslední peníze z prodeje bytu začal platit vzdělávací kurzy. S nimi přišla nová naděje. Rok po kolapsu jsem mohl fungovat za minimální náklady jen díky několika známým.
Byl jsem hodně dole a vůbec si nevěřil.
Prošel jsem vlastním dnem, zároveň jsem ale získal informace, které mi daly výhodu v tom, že mám nyní mnohem větší empatii. Umím vnímat tělo i charakter lidí a pracovat s nimi, tuhle schopnost ve mně podpořila i nová manželka. Je rázná, sebevědomá, dřív dělala thajský box a vyloženě mě dokopala k tomu, abych začal předávat dál všechno, co vím o lidském těle a tréninku.
S čistou hlavou jsem změnil názor na to, jak cvičit a na jakých základech stavět.
Stal se ze mě silový a nápravný trenér i úspěšný diagnostik, můžu říct, že mě navštěvuje značný počet vrcholových sportovců. Učím lidi správný pohyb a dávám mnohem větší důraz na prevenci zranění, protože omezený sportovec je k ničemu a systém ho může úplně zavrhnout. Nezřídka bývám šokovaný tím, že i ti nejlepší své tělo moc neznají. Diagnostika a komplexní testování jsou stále mnohdy cizím pojmem, hlubší pohybová kultura chybí, řada mladých talentů má vážná zranění. Často zbytečná.
Upozorňuju na to. Díky tomu, že určitá skupina lidí hledá nové informace a začíná víc poslouchat, se mi v novém podnikání daří.
Žiju konečně v klídku, i když to mezi mnou a exmanželkou ani po deseti letech není vyřešené. Pořád ve mně vidí monstrum, které způsobilo všechny její problémy, což ovlivňuje i můj vztah se synem. Jsem pro ni hrozba, která může otevřít minulost, čemuž se brání. Já o tom chci mluvit, protože věřím, že je důležité být upřímný, a na rovinu jsem si přiznal, co bylo v mém případě špatně.
Cvičení už není posedlost, ale moje životní láska, která mě navíc uživí.
Nedávno jsem zvednul na bench-press dvě stě kilo.
Těmito výkony si potvrzuju, že to jde i jinak než dřív. Zároveň vím, že za tuhle sílu vděčím i svinstvu, které mě skoro zničilo. Proto bych si nedovolil tvrdit o sobě, že jsem ve čtyřiceti letech čistý. Pořád to v sobě cítím, svaly mají mnohem lepší paměť a při zátěži se to projeví. Moje buňky se umí díky steroidové historii líp nasytit, ale jedna důležitá změna přišla. Cvičím technicky správně a kladu mnohem větší důraz na vše ostatní.
Nejsem moralista, takže doping ve vrcholovém sportu ani dnes úplně neodsuzuju.
Když jsem dopoval, vytlačil jsem na bench šestkrát sto osmdesát kilo s mizernou technikou a bylo mi to jedno. Jakmile jsem vysadil, měl jsem třikrát syndrom bolestivého ramene.
Nemůžu být a nejsem moralista, takže doping ve vrcholovém sportu ani dnes úplně neodsuzuju. Dokonce si myslím, že v určité míře může někdy pomoci ochránit zdraví těch nejlepších, kteří jsou vystaveni velké zátěži. Je to ale velice citlivá a individuální věc. Profíci jsou každopádně pod lékařskou kontrolou, na rozdíl od veřejnosti, která má přitom i dnes přístup téměř ke všemu. Především tohle není vůbec v pořádku.
Když ke mně přijde klient, poznám hned, jestli něco bere. Nemusí ani promluvit, stačí, když vidím, jak se chová a jak vypadá. Je jiný než ten, kdo zvolil naturální cestu. Ta je hrozně pomalá a systematická, každá změna se projeví po delším čase a každá chyba vás může omezit na dlouhé týdny.
Všem kladu na srdce, že to jde přirozeným způsobem. Že má smysl stavět dobré základy. Maximální výkon bez zdraví nemá význam.
Nikdo totiž není nesmrtelný.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází