Vstupte do klubu Bez frází a získejte přístup ke kompletnímu obsahu.
Něco tam je
Můj soustředěný, před sebe upnutý výraz se v ničem nelišil od výrazu střešovických spoluhráčů okolo. V kabině v útrobách O2 areny směřovaly myšlenky nás všech k tomu, co mělo za pár okamžiků nastat. Superfinále. Největší zápas domácí florbalové sezony. Odveta s Mladou Boleslaví, která nám dva roky nazpátek v prodloužení přesně tady, při téhle příležitosti sebrala titul.
Jenže…
Jenže ve mně se toho odehrávalo ještě trochu víc.
Přestože jsem si krásně mohl říkat, že se budu zaobírat jen tím, co se má brzy odehrát na hřišti, nedokázal jsem svoji mysl oblbnout natolik, aby si nevzpomněla, že pro mě tohle není jen další z výjimečných sportovních zážitků.
Pro mě se klidně může jednat o poslední zápas.
O poslední možnost vůbec sportovat.
Měl jsem to v hlavě, ať jsem chtěl, nebo ne.
Co víc, měl jsem to v hlavě. Ještě pořád jsem to tam měl. To ložisko, jak to všichni decentně nazývali, aby se vyhnuli odpornému slovu nádor.
Věděl jsem o něm už čtvrt roku, ale termín operace jsem posunul co nejdál. Tak, abych stihl právě tenhle zápas, přestože jsem dopředu nemohl tušit, že se až k němu probojujeme.
Ale jestli to mělo být naposledy, tak ať je to přesně tady. Před plnou O2 arenou. K tomuhle momentu jsem se upínal. Každý zápas do té doby jsem bral, jako by žádný další už přijít neměl. Doslova. Pořád jsem si takovou variantu odmítal připustit, ale zároveň jsem musel počítat, že to tak opravdu může být.
A tady najednou mělo všechno vyvrcholit. Naše fenomenální sezona, ale dost dobře i celá moje kariéra.
Celá moje zdravá, aktivní část života.
Jsem hodně emotivní typ hráče, ke svému výkonu potřebuju být vtažený do děje. Když pak ale Šimon Vavroušek po mojí přihrávce otevřel skóre superfinále, skákal jsem radostí možná ještě o trochu víc než běžně.
A jakmile to Tomáš Hanák v prodloužení trefil a my za ním ze střídačky vyběhli vychutnat si euforii, běžel jsem v slzách.
Nejdřív se to objevovalo jen občasně. Možná tak jednou za měsíc, postupně víc a víc. Takové zvláštní brnění pravé ruky. Začalo od konečku malíčku a postupně přecházelo celou rukou až po lopatku a do obličeje. Jako když u zubaře dostanete umrtvovací injekci a část dne nemůžete hnout pusou. Ruku jsem měl, jako když si ji přeležíte, ale přitom s ní mohl hýbat, vnímal ji v prostoru, zároveň jsem ale necítil, když jsem v ní něco držel.
Bylo to jednoduše zvláštní.
Vždycky se to objevilo ve spojení s tréninkem nebo zápasem a trvalo to deset, patnáct minut. Věděl jsem ale, že to jen musím chvíli vydržet a zase to odejde.
Poprvé mě tenhle stav překvapil v letní přípravě v létě 2023. Když se jeho četnost po začátku sezony začala zvyšovat, svěřil jsem se našemu fyzioterapeutovi. Odhadoval, že by důvodem mohl být skřípnutý nerv v rameni, ale připadalo mu divné to rozšíření až na obličej. Poslal mě proto za neurologem, u něhož vyšetření elektrickými výboji neodhalilo nic. Prý to není třeba řešit, prý se tohle může občas dít. Nechtěl mě ani poslat na magnetickou rezonanci. Na jednu stranu jsem byl rád, na druhou mi připadalo zvláštní, že by moje problémy přicházely jen tak.
Protože ony existovaly. Nevymyslel jsem si je.
Poprosil jsem proto bývalého spoluhráče Honzu Kolíska, který pracoval jako lékař na Bulovce, jestli by mi magnetickou rezonanci nedomluvil on. Jestliže totiž není potíž se skřípnutými nervy nebo krční páteří, zbývá už jen hlava.
Vyhověl mi. Po Novém roce, zrovna krátce před naším zápasem s Falunem ve finále Champions Cupu, mi rezonanci udělali. Výsledky, které pak tenhle můj kamarád dostal, mi ale pořád ne a ne říct. Urgoval jsem ho, a tak mi najednou od něj v telefonu přistála lékařská zpráva a do toho mi volal.
Už od prvního slova jsem z jeho hlasu poznal, že se něco děje. Že tohle není pohodový pokec, kdy je všechno v pohodě.
„Hele, já jsem ortoped, já se v tom nevyznám. Ale něco tam je…“
Ten den jsem hodně brečel. Neustále se mi vracely otázky, na které nejde odpovědět. Proč zrovna já? Čím jsem si to zasloužil?
Vždyť já na sebe byl vždycky opatrný, žiju zdravě. Odmalička sportuju. Kdykoliv se zkoušel alkohol nebo marihuana, býval jsem za posránka, držel jsem se zpátky. Nechtěl jsem si ničit tělo. A zničehonic tohle… Dobře, že se objevila příčina mých potíží, ale zároveň jsem si nedokázal připustit, že je s mojí hlavou něco v nepořádku. Neuměl jsem si představit, co bude následovat.
Hodiny následující po telefonátu byly vážně hodně perné.
Zrovna jsem byl doma sám, přítelkyně studovala v Brně. Shodou okolností medicínu, takže když jsem jí to jako první řekl, měla představu, co se může dít. Navíc přítel její známé zemřel na zhoubný nádor v mozku v sedmadvaceti, jako je zrovna mně.
Ten první den jsem nějak dokázal usnout, ráno se pak podíval na telefon, že se mi to nezdálo, a začal řešit, co tedy teď dál. Cinknul jsem spoluhráči Matěji Havlasovi, jehož tatínek je přednosta v Motole a zná pana doktora Šroubka, našeho špičkového neurochirurga z nemocnice Na Homolce. Následovala další magnetická rezonance a s výsledky jsem tak za panem Šroubkem skutečně vyrazil.
To všechno v době, kdy jsme zrovna vyhráli Pohár mistrů, čímž jsme pro Tatran i český florbal obstarali historický úspěch a jako první tým od nás vyhráli nějakou mezinárodní soutěž. První informaci o tom, že „tam něco je“, jsem dostal týden před finálovým zápasem. Když ten se nám podařilo vyhrát a stát se tak nejlepším klubovým mužstvem světa a mně zase jednou tekly po tváři slzy způsobené ne pouze dojetím z triumfu, smáli se mi mladší kluci z týmu, že jsem plačka.
Netušili, co jsem se zrovna dozvěděl. Tak jako málokdo.
Dlouho jsem přemýšlel, jestli chci s někým sdílet, co se děje. V týmu jsem se nakonec několika nejbližším kamarádům svěřil, ale jinak jsem nic nechtěl ventilovat. Připadalo mi, že by to mohlo mužstvo ovlivnit víc, než je správné. Poradil mi to takhle i náš vedoucí mužstva Radek Brázda, takový náš táta. Zajímavý, specifický člověk, který vždycky řekne věci, jak je cítí. Na něho jsem všechno vyklopil a přidal otázku, jestli bych to měl říct i týmu. Poradil mi, ať si to nechám pro sebe, dokud nebude ten správný moment.
Přesně tohle jsem potřeboval slyšet. A zpětně vím, že jsem udělal dobře, že jsem nic neříkal, než jsem si všechno sesumíroval sám pro sebe.
V zápasech i na tréninku jsem navíc potom zažíval jediné momenty, kdy se mi dařilo na to v mé hlavě zapomenout. Mimo jiné jsem totiž od pana Šroubka dostal prášky na epilepsii, jejímž určitým projevem, záchvatem, byly moje stavy. To divné brnění se tak přestalo objevovat.
Do doby, kdy mi díky práškům mé problémy zmizely, jsem nic neříkal ani trenérům. Nechtěl jsem, aby se měnil jejich náhled na mě jako hráče. Během záchvatů to na pár minut vždycky stálo za houby, ale hrát se s tím dalo, tak co… Vždyť člověk mívá pocit, že je v zápase hodně na míčku, a přitom ho má na hokejce celkem jenom pár vteřin. Dostane, přihraje, vystřelí. A na bránění stačí jedna ruka. Ono by to v nejhorším šlo hrát i s tím mým brněním, říkal jsem si tehdy.
Byla to ale samozřejmě hloupost.
Nesnáším ten stísněný prostor, nemožnost pohnout se, ty zvláštní přerušované zvuky. Magnetická rezonance je fakt něco, co mi nedělá dobře samo o sobě.
Ale co se dalo dělat, před operací jsem jich musel podstoupit postupně pět.
Během těchhle vyšetření se přišlo na to, že ložisko, které mělo podle zprávy 2,5 centimetru, se nachází na mém mozku v oblasti citlivosti a motoriky pravé ruky. Ale že by jinak nemělo být nic jiného zasaženého.
Je to zvláštní. Nikdy mi nepřipadalo, že by mě nějak bolívala hlava. Nic. Jediné, co se mi s ní kdy přihodilo, byl pád na lyžích někdy ve dvanácti letech, kdy jsem potom nějaký čas míval migrény. Už tehdy mi dělali magnetickou rezonanci kvůli krční páteři, a když tehdejší snímky viděl pan Šroubek, řekl, že už tam by možná našel maličký zárodek toho ložiska, kdyby věděl, co hledá. Ale jakékoliv příznaky, že tam celé ty roky byl a rostl, jsem nepozoroval. Ani v rodině nemáme žádné problémy tohohle charakteru.
Zkrátka se to objevilo zničehonic.
Pan doktor se mnou od počátku jednal na rovinu. Nedal mi pocit, že jde nutně o něco fatálního, nezvratného. Nemohl garantovat, že se nejedná o špatnou variantu, ale spíš byl věcný. Něco tam je, existuje řešení. Tečka.
To jsem si spíš irelevantně namlouval, že to třeba nebude tak vážné, třeba se to samo zmenší, zmizí. Něco. Něco se stane… Dokonce jsem po prvním setkání s ním měl dojem, že možná ani nebude nutná operace, dokud mě na další kontrole nepřivítal slovy, kdy tedy dáme ten termín.
V tu chvíli jsem požádal o čas na rozmyšlení. Hned jsem totiž měl jasno, že chci dohrát sezonu, jen jsem si potřeboval ověřit datum jarního superfinále. Počítal jsem totiž s nejlepším možným scénářem sezony. A taky jsme po výhře Poháru mistrů měli na druhou polovinu dubna domluvenou týmovou dovolenou u moře, tam by bylo co slavit, i kdybychom domácí ligu nakonec nevyhráli.
S tím jsem za panem doktorem přišel potřetí. Že bych rád operaci odsunul až na konec dubna, protože kdybych po ní pak už nemohl hýbat rukou, tak ať si to aspoň teď vychutnám naplno. On reagoval, že to tak udělat můžeme. Že díky pozorování víme, že ložisko v mé hlavě se nezvětšuje nijak rychle, takže pár měsíců to vydrží.
Vybral jsem nejbližší datum, tři dny po příletu z Turecka.
Kdybych od pana Šroubka získal pocit, že jde o rizikové rozhodnutí, asi bych jednal jinak. Ale když to i podle něho takhle bylo možné, neváhal jsem.
Pro někoho je to asi i tak těžko představitelné, přestože sportovec mě určitě pochopí. Sportu jsem odmalička dával první poslední, nejdřív hokeji, potom florbalu. Byli jsme s bráchou vychovávaní tak, že pokud chce být člověk v něčem úspěšný, musí tomu dát vášeň a prioritu. Je třeba se tomu podřídit a zvlášť v případě sportu je třeba občas něco skousnout. Bolístky jsou od toho, aby se s nimi hrálo. Jsem přesně ten typ, který vždycky nastoupil, dokud to aspoň trochu šlo, někdy i za cenu prášků na bolest. Dělal jsem to tak přirozeně. A tady se to zase jednou, možná trochu extrémně, projevilo.
I tak jsem samozřejmě v následujících dnech a týdnech občas zůstal civět do prázdna, jakmile mi zrovna myšlenky utekly k tomu, co se to vlastně děje a co mě čeká. A co vlastně bude potom… Nastalo hodně chvil, kdy jsem si vůbec nebyl jistý, co zrovna dělám a jestli mi to za to stojí. A je správné, že to takhle tlačím dál? Neriskuju víc, než jsem ochotný si připustit?
Ani v jediný moment jsem ale nakonec nezapochyboval, že bych se snad na florbal měl vykašlat a jít rovnou pod kudlu. Přes všechny chvíle nejistoty nehrozilo, že bych to celé psychicky neustál.
To pro mě pak bylo daleko těžší období, kdy mi nádor z hlavy vyndali a čekalo se na výsledky histologie, která měla určit, o jaký typ se jedná.
Teprve tehdy jsem poznal opravdový stres.
Co prožívám, jsem sdílel celkem asi tak s dvaceti lidmi včetně rodiny, a i tak jsem donekonečna odpovídal na otázky, jestli jsem v pohodě. Byl jsem na jednu stranu vděčný, že se všichni zajímají, ale zároveň mi tím neustále připomínali, že je se mnou něco špatně.
Jen telefonát mamce jsem odkládal, co to jen šlo. Jako poslední z mých blízkých se o mém stavu dozvěděla až někdy měsíc před operací. Věděl jsem, že ji to sebere, a nechtěl jsem jí přidělávat starosti zbytečně brzy, dokud už nehrozilo, že se o všem dozví odjinud než ode mě.
A tak jsem si sesumíroval, co a jak jí povím, ovšem sotva zvedla telefon, vysypal jsem to na ni hned v první větě. Nehrál jsem si na hrdinu.
Samozřejmě z toho byla na prášky, tohle přece nechce slyšet žádný rodič. Ale zároveň to vzala ještě dobře.
Tímhle telefonem jsem každopádně vyřešil, co jsem před operací vyřešit potřeboval.
Zbývali akorát kluci z týmu, protože jsem to do té doby řekl tak možná jen pěti z nich. Zbytku jsem tedy všechno vylíčil na dovolené v Turecku. Už jen proto, že jsem kvůli práškům na epilepsii nechtěl pít. Při oslavě vítězství v Poháru mistrů jsem ještě dokázal svoji nechuť pít kamuflovat nějakým tím virgin mojitem, ale tady už to nešlo. První večer u stolu jsem tak skupinku po skupince vyprávěl, co poslední měsíce zažívám a co mě čeká.
Většina reakcí byla stejná. Pohled lehce ovlivněný počtem vypitých skleniček upřený mým směrem a slova: „Počkej, to si teď děláš prdel, ne?“
Nedělám.
Ta dovolená byla jinak jedna velká party. Nezapomenutelných pár dní. Pozorovat partu spoluhráčů po sezoně, kdy vyhrajete všechny tři soutěže, jichž jste se účastnili, a najednou z vás všechno spadne, je prostě pecka. Divím se, že resort, kde jsme byli, ještě stojí. Po tom, co jsme tam předvedli. Třeba náš fotbálek na maličkém travnatém plácku, kde jsme hrávali osm na osm a při soubojích o balon slušně zdecimovali živý plot. Naštěstí tam před hlavní sezonou ještě nebylo moc lidí.
Já si přesto srandu neužíval tolik, jak bych asi obyčejně dělal. Už na mě začala sedat nervozita z blížící se operace, těžko jsem se oprošťoval od neustálých myšlenek na to, co mě za pár dní čeká a s čím se asi probudím.
Zároveň věřím, že to na mně nebylo poznat, že jsem legraci nekazil. To spíš já sám bych býval občas raději zmizel někam stranou a byl víc sám se sebou. Jenže to nešlo. Tam se pořád něco dělo, pořád jsme něco vymýšleli. A možná dobře. Trávit ty dny doma o samotě, asi by mi hráblo. Tady aspoň čas pěkně ubíhal.
Najednou tak přišel den, kdy mě jeden ze spoluhráčů vezl do nemocnice.
Přímo na Homolce pracuje jako biomedicínská inženýrka kamarádka ze Znojma, která zařídila, aby se tam o mě hezky starali. Byla u mě i když mě vezli na sál, což bylo příjemné, že jsem tam měl někoho blízkého.
Večer před operací jsem pak na pokoji strávil shodou okolností s klukem o dva roky starším florbalistou. Měl něco s plotýnkou. Neznali jsme se, ale dřív hrával za Bohemku, tak jsme si hned měli o čem povídat. A abychom zkrátili čekání a zabavili se, celou noc jsme prosázeli na Tipsportu. I když normálně nesázím, protože jsem v tom tragickej, tentokrát jsme to házeli na šest live zápasů nějakých pralesních zahraničních fotbalů a já všechno vyhrál.
Ty jo, jestli jsem si teďka vystřílel všechno štěstí, tak jsem v pytli, říkal jsem si.
Ale ne, byl jsem v rámci možností už v klidu. Jsem člověk, který věří moderní medicíně. Pragmatik. I díky tomu, že přítelkyně je z tohohle oboru a nastavuje mi zrcadlo všem různým ezo praktikám. Nezpochybňuju, že duševní cesta spoustě lidí pomáhá a že způsob našeho myšlení nám zdraví ovlivňuje, ale já jsem zkrátka ten, kdo když je s nějakým problémem u doktora, má pocit, že je ve správných rukou. U někoho, kdo mu dovede pomoct.
Procitnul jsem na pokoji a hned poznal, že se snad nic nepodělalo.
Vidím. Slyším. Žiju.
A co ta pravá ruka… Zkusil jsem, jestli s ní zvládnu hýbat, a… Ne, nešlo to. Až skoro po rameno nereagovala. Nedokázal jsem z mozku poslat signál, aby se pohnula. Podařilo se mi vypotit jen pár drobných záškubů.
Věděl jsem, že něco takového může nastat. Pan doktor Šroubek mě připravoval dopředu, že po operaci budu mít pravděpodobně postiženou citlivost a musím počítat s nějakými následky. A že až podle toho, jaká bude realita a jak dokážu zregenerovat, se uvidí, jestli budu schopný hrát florbal, nebo aspoň tou rukou vůbec hýbat.
Na co mě ale nepřipravil nikdo a co mě vyděsilo, byla skutečnost, že jsem po probuzení nedokázal mluvit.
Chtěl jsem něco říct a zamotal jsem se do slov. Vůbec jsem se nedokázal vyjádřit. Ve své hlavě jsem věděl, co a jak bych chtěl povědět, ale cestou do pusy se všechno poztrácelo, zaseklo. Prostě skončíš, než promluvíš. Dokázal jsem ze sebe vydat jen úplně jednoduchá slova. Brzy jsem komunikaci musel zkrouhnout na ano/ne.
I panu Šroubkovi tohle připadalo zvláštní, oblast mozku zodpovědnou za řeč prý vůbec nezasáhli. Prý ale bylo možné, že se po operaci vytvořil otok, který něco takového způsobí. A trvá klidně i víc než měsíc, než splaskne. Přece jen jsem byl na osm hodin v narkóze.
Ocitl jsem se v podivném stavu, který mě vážně znervózňoval. Představte si, že chcete na něco ukázat a sotva řeknete: „Tady je…“, nedokážete si vzpomenout na slovo, které mělo následovat.
Mamce do telefonu jsem ani nedokázal vysvětlit, co se děje, jestli jsem v pohodě. Oba jsme buleli. Ona proto, že nevěděla, jak na tom jsem, a já ze strachu, jestli to takhle se mnou teď bude už napořád. Naštěstí jí relevantní informace dávala alespoň ta moje kamarádka z Homolky. A díky sestřičkám na JIPce, kde jsem strávil dva týdny, které mě na své otázky nenechaly odpovídat jen heslovitě, se mi řeč postupně vracela do normálu, přestože jsem se ještě nějaký čas zasekával.
To se nakonec ukázalo být náročnější vrátit zpátky do hry pravou ruku.
Sice mi doktor řekl, že když je vidět aspoň malý záškub, jde o dobrý signál, protože to značí, že nervové spojení stále existuje a něco jím proudí, a že potom záleží už jen na čase, za který se můj stav zlepší. Na tom, jak moc se budu věnovat rehabilitaci.
Fajn. Ale bylo to na palici. Hlavně první týden byl fakt špatný.
Zážitky odsud nejsou příjemné, podvědomě je z paměti vytěsňuju, protože se bojím, že bych se do stejného stavu mohl někdy vrátit. Cítil jsem se fakt příšerně, neustále jsem jenom fňukal, že je všechno na hovno. A že už nikdy nebudu hrát florbal.
Dlouho jsem se ani nenajedl, nedokázal jsem pravačkou cokoliv uchopit. Neměl jsem sílu, nedokázal jsem skrčit prsty do jednoduchého úchopu. Mám třeba video, jak nejsem schopný sníst ani pár kuliček hroznového vína, které mi mamka do nemocnice přinesla. Nabírám je jako bagrem a dokola mi vypadávají.
Pan doktor mi říkal, že dobrý, že se lepším, ale v mých očích se toho moc neposouvalo. Já chtěl všechno hned a jít domů. Ne poslouchat od mamky s přítelkyní, že jsem udělal pohyb prstem, který jsem ještě včera nezvládl.
Deptalo mě to, snažil jsem se cvičit, co se dalo. Jenže cvičení takového rázu jde dělat třeba jen deset minut denně, jinak se mozek zavaří, hrozně se unaví a potom musíte dlouho spát, regenerovat. Zkrátka se nic nedá uspěchat. Všichni mi opakovali, že tohle není operace kolene, že musím být trpělivý.
Do toho se mi pořád motala hlava, učil jsem se znova chodit. Dostal jsem chodítko, a i tak jsem zpočátku potřeboval někoho zavolat, aby mi pomohl se někam došourat.
To byl konec dubna.
Mimochodem, od chvíle, co mě odoperovali, jsem při sázení zase nevyhrál ani jednou. Zato jsem po pár týdnech zvládl už pravačkou aspoň zamávat.
V další části příběhu Martina Šindeláře se dozvíte...
Čí těžký osud mu dodal optimismus?
Co zjistil, když vzal po operaci poprvé do ruky hokejku?
Jak se rodil jeho přestup do Švýcarska? A věděli v novém klubu o jeho zdravotním stavu?
S jakými obtížemi se dodnes potýká?

Dočtěte celý příběh
za 59,-
Vstoupit do Klubu
Inspirativní příběhy vyprávěné výjimečnými sportovci, jedinečné texty od novinářských osobností plné překvapivých souvislostí, podcasty nabité informacemi a setkání s osobnostmi. Pohled na sportovní svět tak, jak ho jinde nenajdete.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází