Chci posílat novinky bez zbytečných frází, ať mi neuteče žádný příběh.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Mám rád příběhy. A na tenhle si vzpomenu celkem často.
Kdysi dávno, ještě za první republiky, se ve Skalné v západních Čechách narodil jeden podnikatel. Pan Haut. Po válce byl odsunut a na svůj rodný dům se poprvé přijel podívat až po sametové revoluci. Procházel se parkem a bylo mu smutno. Nemohl pochopit, proč tam nejsou ani lavičky. „Proč by měly být?“ ptal se ho starosta. „No přece proto, aby si lidé měli kam sednout.“
Ten německý podnikatel, v té době už starý pán, se otočil na svého asistenta a nakázal mu, aby na jeho náklady do parku rodného města pořídil alespoň šest laviček. Češi na něj zírali a mysleli si, že se úplně zbláznil.
On přitom jen koukal na svět s touhou něco po sobě zanechat.
Nádherně to symbolizuje vlastnost, která je z mého pohledu pro úspěch v podnikání, a vlastně i v celém životě, nejdůležitější. Nebudu mluvit o píli, svědomitosti a pracovitosti. To považuju za samozřejmost.
Člověk by ale také měl umět být velkorysý.
Příběh naší firmy Algon, která má jako jednu z hlavních náplní i prodej a servis aut, je jako z nějakého amerického filmu. Z totálního nic vyrostla ve společnost s miliardovým ročním obratem.
Můj brácha s kamarádem si po revoluci založili pidipodnik, v něm měli kolečko s lopatou a hráli si u toho na zedníky. Táta se strejdou zase koupili stroj na výrobu vizitek a tisk reklamních předmětů. Já jim se vším pomáhal a tím jsem se vlastně stal prvním brigádníkem v historii společnosti Algon.
Zkoušeli jsme v té době, co se dalo. Na nádraží jsme třeba postavili vozíček a začali nabízet noviny. Z Prahy, kde jsem studoval strojárnu, jsem se naučil, že největší kšeft mají ti, co při prodeji křičí. A tak jsem to zkusil taky – ve stylu Cimrmana a jeho hry Vražda v salónním coupé. Hned první den jsem měl obrat dva tisíce a lidi z okolních obchodů mi chtěli dát přes hubu. Po měsíci jsem předával stánek prvnímu zaměstnanci a obrat byl dvacet tisíc.
Tak to fungovalo. Na začátku devadesátých let mi přišlo, že stačí do země píchnout hrábě a vyroste strom.
Rozkoukávali jsme se pomalu a brzy jsme měli na krku i hospodu. Algon opravoval obecní úřad v jedné obci, která nakonec neměla peníze na zaplacení rekonstrukce. A tak s nimi strejda domluvil, že nám prostory na padesát let zadarmo pronajmou. Udělali jsme z nich restauraci ve stylu country a táta, kterého to bavilo, jej šel řídit. Rozhodl jsem se mu pomáhat a naučil se díky tomu jednat s lidmi, to znamená řešit skutečné problémy.
Že se budu nakonec živit prodejem aut, mě v dětství vlastně nenapadlo. Vše začalo tím, že jsem kamarádovi v roce 1991 půjčil peníze, aby mohl dovážet trabanty z NDR. Chodil jsem na vysokou školu a z různých brigád měl na knížce našetřeno asi třicet tisíc. To byly tenkrát docela slušné peníze a já mu je všechny dal k dispozici.
Fanda, tak se jmenoval, se za čtrnáct dnů vrátil a řekl: „Hele, nechceš to dělat se mnou? Koupil jsem auto za třicet, měl k tomu pět tisíc náklady, ale prodal jsem ho za padesát. Patnáct tisíc v plusu za čtrnáct dní je docela fajn, ne?“
Nebylo co řešit.
Jezdit zkraje devadesátých let do Německa, to bylo skutečné dobrodružství. Lidi tam nakupovali každou kravinu. Třeba za jednu marku mýdlo FA, aby ho pak prodávali na burze za trojnásobek.
My s Fandou jsme v tomhle byli stejní. Domů jsme vozili v podstatě dva typy aut. Buď úplné ojetiny, které jsme dostali za pár korun nebo flašku Bechera a tady je prodali za pět až deset tisíc. Nebo byly v kurzu bouraná auta, co v Německu brali jako neopravitelná, ale šikovní Češi si je doma dokázali dát dohromady.
Na to, abychom vozili něco lepšího, nám tehdy chyběl kapitál. Mít volné peníze, vydělávali bychom mnohem víc.
Na druhou stranu, co bychom s tím dělali?
V tehdejších korunách jsem si přišel na nějakých dvacet tisíc měsíčně a vracel to zpátky do firmy.
Osobně mi v byznysu nejvíc pomáhá trojčlenka, kterou jsem se naučil už v sedmé třídě na základce.
Auta jsem měl rád, ale k podnikání mi je přihrála spíš shoda okolností. Odmala jsem chtěl být spíš stavař. Jenže když jsem se ocitl ještě za socialismu na brigádě u bráchy na stavbě, byl jsem z celého systému děsně frustrovaný. Z toho, jak neskutečně se všude krade a jak se všechno odrbává. Švagr ředitele jezdil dodávkou pro materiál, který rozvážel svým kamarádům, a inkasoval za to pro sebe peníze. A já mu to jak idiot nosil a nakládal.
V tu chvíli jsem se rozhodl, že půjdu raději na ČVUT, na strojní fakultu.
Jakmile jsem začal studovat, držel jsem se tatínkova hesla, které říkalo, že nejdůležitější je dosáhnout s minimálním úsilím maximálního výsledku. Byla to nejcennější rada, jakou jsem kdy dostal.
Díky, tati!
V praxi to znamenalo, že jsem do školy nechodil pravidelně. Zkoušky jsem ale zvládal a vedle toho si naplno užíval studentský život. Dojížděl jsem z Chebu do Prahy maximálně jednou týdně. Vyloženě z pragmatického důvodu jsem nakonec přešel na obor ekonomika a řízení strojírenského podniku. Nechtěl jsem dělat praktické předměty, které byly časově náročnější, protože jsem už tehdy z Německa dovážel první auta a pomáhal v rodinných firmách.
Dával jsem přednost praxi před teorií. Nechám stranou medicínu, ale jinak si myslím, že vysoká škola člověka připraví především na to, aby v rámci omezeného času podal nějaký výkon a byl se nějak schopný orientovat v oboru. Kdo bere studium tak, že se pět let poctivě učí a myslí si, že mu to k něčemu bude, může se v realitě hodně divit.
Osobně mi v byznysu nejvíc pomáhá trojčlenka, kterou jsem se naučil už v sedmé třídě na základce. A zrovna tohle spousta lidí, často formálně vzdělaných, neumí.
Auto je emoce.
Je to vlastně jako se ženskýma. Vyberete si typ, který se vám líbí, a ten chcete.
Moje srdcovka je Mazda, právě ty jsme začali po převratu vozit z Německa, ale mým úplně prvním autem byla hnědá škodovka stopětka. Koupil jsem ji od jednoho důchodce a vůbec nejezdila. Měla najeto asi třicet tisíc kilometrů, jenže původní majitel šetřil na kvalitním benzínu a motor byl strašně líný. Přesto na ni dodnes vzpomínám. Symbolizovala nádhernou dobu, kdy cena ojetých aut v tehdejším Československu stoupala. Jednoduše jich tady byl nedostatek. Tuhle škodovku jsem koupil za třicet osm tisíc, abych ji za půl roku prodal za pětačtyřicet.
Přístup k autu se za těch třicet let úplně změnil, ale pořád ho vnímám jako fenomén. Když jdou chlapi do hospody, baví se jen o těch ženských, o sportu – nebo o autech. Tím vším si mezi sebou přeměřují ego. Do těchhle debat se nepouštím, ale strašně rád je poslouchám a cítím se u toho líp, než kdybych s nadsázkou řečeno obchodoval třeba s kotli.
Prodávat auta je přitom úplně stejné jako prodávat rohlíky.
Rozdíl je jen v tom, že v sobě člověk musí mít pozitivní energii a smysl pro humor, aby zákazníka přesvědčil. Kdokoliv si jde koupit auto, bere to jako velkou událost a chce si ji užít. Je to podobné, jako když stavíte dům. Stojí to strašnou spoustu peněz, dlouho na to musíte dřít a tohle je vlastně taková odměna.
Po revoluci bylo auto společenským statusem. Kdo ho měl, byl lepší.
Když měl soused v ulici nový vůz, toho dalšího to motivovalo koupit si přinejmenším stejný, ne-li lepší. Dnes už to začíná být trošku jiné. Auto je spíš užitnou věcí. Třetina zákazníků už řeší hlavně fakt, že potřebují jezdit z místa A do místa B, a pragmaticky je zajímá, jestli k tomu dostanou dobrý servis. Spousta značek se přizpůsobila a začala vyrábět tříválce s turbem určené pro lidi, kteří moc nejezdí a spíš se přibližují. Tomu, kdo si takové auto koupí a využívá ho třeba na sto deset procent, motor nevydrží. Nevydrží. Objem totiž ničím nenahradíte.
Největší posun přišel v tom, že se z aut stává regulérně počítač. Za posledních pět let je vývoj neskutečný, podobný jako s mobilními telefony. Vlastnosti motorů šly do pozadí a spíš se řeší, jestli se připojíte k internetu nebo jestli palubní deska zvládne zobrazit esemesku. Mladí lidi možnosti využívají, starší to otravuje, protože jízdní vlastnosti se moc nezměnily, i kvůli tlaku na ceny.
S tím souvisí jediná věc, co mě na tomhle podnikání štve. Neustálá omezení, kdy nám někdo říká, co máme prodávat a proč. Mluvím třeba o elektromobilech. To, co se kolem nich děje, není normální.
Vracíme se dobou zpátky do podobných nesmyslů, jako tady byly před třiceti lety. Jediný rozdíl je v tom, že tehdy někdo něco nařizoval z Kremlu a dnes to přichází z Bruselu. Bez legrace se bojím, že to nedopadne dobře. Přijde mi to všechno totálně zcestné. Pořád totiž žiju v přesvědčení, že normální člověk si kupuje auto, aby si s ním taky trošku zajezdil, a ne proto, aby plnil normy. Tedy alespoň pro mě řízení zábava je. Ročně zvládnu padesát až šedesát tisíc kilometrů a potřebuju se přesouvat rychle a pohodlně.
Auta měním zhruba po půlroce. Ne, že bych se takhle rozmazloval. Jednoduše používám ta, která se u nás hůř prodávají. Najezdím kilometry, tím snížím jejich cenu, a zároveň je vyzkouším.
Kombinuju tak emoce i obchod.
Táta udělal v životě jednu zásadní chybu.
Původně pracoval jako technický náměstek ve šroubárně v Žatci, což byla firma, která i v tehdejších československých korunách počítala obraty kolem jedné a půl miliardy ročně. Tou chybou bylo, že ji tenkrát nezprivatizoval.
Jednoduše nepatřil mezi vlčáky, kteří si bleskově všechno rozebrali. Řada z nich rychle vyletěla – a ještě rychleji spadla.
Tohle asi hrozí každé firmě, když začne uvažovat ve velkém. Dnes vidím, že moji společníci měli nesmírnou odvahu, když v roce 1997 přistoupili na můj nápad, že budeme mít vlastní autosalon. Algon měl tehdy vydělaných asi deset milionů korun a byly to naše jediné peníze. Společníci je všechny vzali a postavili prodejnu na tom nejblbějším místě v Chebu. Mezi sklady, u řeky, kde by vás ho ani dnes nenapadlo hledat.
Jenom proto, že jsme jinde neměli pozemek. Jsem za to dodnes vděčný.
Kdyby za mnou dnes někdo přišel s podobným podnikatelským záměrem, prásknu před ním dveřmi. Já ale tenkrát sedl do auta, začal objíždět importéry po celé republice a zjišťoval, která značka je zajímavá. Spousta z nich se se mnou vůbec nechtěla bavit. Viděli ve mně jen nějakého joudu z Chebu.
Autosalon dodnes stojí a pořád funguje a rozrůstá se.
Je sranda, že po dvaceti letech, kdy máme v portfoliu šestnáct značek, je spousta z těch, co dřív váhali, ráda, že je nyní prodáváme.
Měl jsem tehdy štěstí. Jednak jsem tíhnul k Mazdě, protože jsme jich z Německa navozili přes hranice hodně, a zadruhé proto, že Mazdu do Česka v té době vozil Auto Palace Praha. Líbila se mi jejich firemní kultura i vystupování. Ředitele tam dělal Jindra Nevrla, naprosto senzační chlap, a dealery měl na starosti mladý kluk Pavel Šilha, kterému vůbec nevadilo vysvětlit mi, jak to v obchodě chodí.
Autosalon jsme nakonec otevřeli v červnu roku 1998 a já první tři měsíce nespal.
Vypočítal jsem si, že abychom byli alespoň na nule, musím za rok prodat minimálně padesát aut. Bál jsem se, že to nebude fungovat a vše skončí totálním průserem. Díky tomu, že jsem byl ale zodpovědný, dal jsem veškerou energii do toho, abych i na to naše „blbé místo“ naučil chodit lidi. Za první půlrok jsme prodali přes třicet aut a rozjelo se to.
Dnes prodáme přes tři tisíce aut ročně a jsme za Auto Palace druhým nejúspěšnějším dealerem Mazdy v Česku. Zásluhu na tom mají především moji kolegové, prodejci, technici, mechanici… To díky nim firma šlape a rozrůstá se.
Lidi jsou hlavní motor.
Platilo to od prvního dne, tehdy nás začínalo pět a tři z nás dodnes zůstali. Mohli jsme být pořád v plném počtu, ale první mechanik už je v důchodu a o asistentku jsem se po dvaceti letech připravil sám, když jsem ji seznámil se společníkem jedné z našich firem. Zamilovala se do něj a odešla do Prahy.
Jsme pořád v kontaktu a máme pohodové vztahy.
Myslím, že tohle je můj hlavní kredit. To, že se ke každému chovám normálně. Doufám, že to takhle lidé v mém okolí vnímají. Snažím se jednat na rovinu. Podle mě je to jediný fungující recept, jak být úspěšný. Samozřejmě vím, že když je člověk chytrý a podnikavý, přežije jakoukoliv dobu, i když u toho dělá sviňárny. Takových je dost a ani si to neuvědomují. Žijí s vědomím, že podvádět je úplně normální, a naopak se diví tomu, že to jiní lidé nedělají taky.
Je hezké mít upřímné kamarády. Když je nemáte, žijete v přetvářce a potřebujete smlouvy.
Každý v sobě máme nějakou morální hladinu.
Já jsem třeba totální ateista, zároveň jsem vážně přesvědčený o tom, že náboženství je dobrá věc. Lidi bez sebereflexe totiž Bibli potřebují, aby si jednou za čas v desateru připomněli, co je a co není špatně. V podstatě pro ně jde o návod do života.
Když jsme v průběhu let do našeho portfolia přibírali další a další společnosti, naskytla se řada snadných možností, jak si přijít k milionům navíc. Stačilo udělat pár prasáren, na které by nikdo nikdy nepřišel, a nechat firmy spadnout do insolvence. Tohle řešení mi ale je proti srsti, snažil jsem se dluhy řešit. Dnes díky tomu máme u bank i leasingových firem takový kredit, že se nám otevírají snadnější cesty k novým akvizicím.
Život se nadá řešit jen smlouvou. Strašně je nemám rád a často je ani nečtu.
Smlouva je totiž jenom nástroj, který dvě strany připravuje na to, jak se budou chovat, až nastane krizová situace. Možná jsem ze staré školy, ale funguju na podání ruky a chci těmto stavům raději předcházet. Když už něco vypustím z huby, musím to udělat, abych před lidmi nebyl za blbce.
A pokud na to náhodou dojde, v tu chvíli je hezké mít kolem sebe upřímné kamarády. Když je nemáte, žijete celý život jen v přetvářce a smlouvy potřebujete.
Proto, pokud dnes dělám výběrové řízení na jakoukoliv pozici do firmy, nabádám své lidi, aby se zájemců o práci ptali na soukromý život. Třeba na to, jaký provozují sport. Sám jsem nikdy nic na vrcholové úrovni nedělal, ale byl jsem odmala v pohybu. Nejdřív jsem hrál basket, z něj mi nejvíc utkvělo v paměti, že jsem si vstřelil vlastní koš. Později jsem zkoušel kanoistiku a dnes jezdím na běžkách.
Vedu ke sportu i své děti. Nejmladší dcera plave a je v tom dobrá. Prostřední dělala atletiku, ale pak nastoupila na gympl, a jelikož je moc svědomitá, dala přednost škole a běhat chodí jen pro radost. Nejstarší se vrhla na triatlon, je po mně a šla do toho se vší silou, takže to přepískla. Museli jsme ji sami zarazit, protože kvůli sportu chtěla být až moc hubená a málo jedla.
Tahle životní etapa každé z nich proběhla, jak měla. Mají to, až na tu nejmladší, za sebou. Zažily díky sportu zklamání i vítězství a posunulo je to někam dál. A hlavně si z něj s sebou do života odnášejí kamarády. V tom je totiž největší přidaná hodnota sportu. A vlastně to nemusí být jen o něm. Člověk klidně může chodit do výtvarného kroužku nebo někde pěstovat kaktusy. Důležité ale je, aby v mládí byl aktivní a setkal se s lidmi, kteří mají podobné zájmy.
Z vlastní zkušenosti vím, že až vám bude čtyřicet, moc nových přátel nepotkáte. Nejlepší jsou ti z mládí, kdy se lidé dokážou poznat. Děti se nepřetvařují a vznikají tím strašně silné sociální vazby.
Tak jako ve sportu to pak funguje i v byznysu. Hovoří za vás především výsledky.
Jediný rozdíl je v tom, že sportovec musí být mladý a nabušený, zatímco v podnikání je to spíš naopak. Čím jsem starší, tím líp odhadnu, co bude. Potřebujete zkušenosti, protože když si jednou nabijete hubu, můžete to využít někde jinde. Také sportovec má postupné cíle: Nejprve chce vyhrát mistrovství republiky, pak mistrovství Evropy. Až pak uspět na olympiádě. Je paradoxní, že mým jediným cílem vždycky bylo, aby firma fungovala. Teprve s tím šlo ruku v ruce, že pořád rostla.
Zcela zásadní bylo před deseti lety rozhodnutí převzít areál v Mariánských Lázních, díky němuž jsme se dostali ke škodovkám a k úplně jiným zákazníkům. Byl to typický příklad, který ukazuje, že v naší branži pomalu dochází ke generační obměně. Autosalony jsou vesměs rodinné firmy, a pokud nemají více než stomilionový roční obrat a vhodné následovníky, nemá pro majitele smysl v tom pokračovat.
Takové firmy často přebíráme.
Tehdy v Mariánských Lázních jsme se domluvili se třemi společníky. Dva už byli v důchodu, chtěli si už užívat života a nedávalo jim smysl dál pracovat. Uzavřeli jsme obchod a poslední, který vydržel, tam dodnes dělá šéfa.
Tohle mi udělalo radost, stejně jako chvíle, kdy jsme přebrali autosalon, který byl finančně úplně v čudu. Lidi nedostávali výplaty a my tehdejším vlastníkům pomohli dluhy minimalizovat. Místo se zachránilo a zůstali v něm i stejní zaměstnanci. Spousta kamarádů se mě ptá, proč se o tyhle věci starám, proč to dělám, když to není nezbytné. Mohl bych si hrát na spasitele a filozofovat, ale já hlavně chci, aby věci fungovaly.
Firmu rozšiřuju proto, že to má logiku. V našem oboru je podstatný obrat. Abychom při jednání s leasingovkou a pojišťovnou měli co nejlepší výchozí pozici, musíme růst. Tím získáváme důvěru okolí a je to cesta k vlastní vnitřní svobodě. I proto jsem si dal cíl dostat se co nejblíž k Praze. V Úvalech jsme koupili prodejnu s atypickým sortimentem amerických aut. Jezdí tam i zákazníci z Ostravy, protože tam máme šikovné kluky, kteří umějí opravit neopravitelné. A protože těmhle modelům moc lidí v Česku nerozumí.
V rámci celého Algonu ale dál míříme spíše do developerských projektů. Na rozdíl od aut se s nikým nedohadujete, investujete vlastní peníze a nezodpovídáte se importérům nebo lidem, kteří si vymyslí elektromobily. Prostě jen koupíte pozemek, postavíte dům a sami ho prodáte lidem.
Je to jednodušší, a kdybych mohl vrátit čas a začít znovu, do automobilové branže bych, i s ohledem na to, co mi kdysi poradil táta, už nešel. Prostředky a úsilí, které jsem v této oblasti vynaložil, mi totiž nedávají dohromady takový efekt jako jiné projekty. Jsou to ale všechno zkušenosti, které člověk nabyde jen časem. A rozhodně tím práci prodejce aut nechci dehonestovat, protože jsem ji poznal ze všech pozic a od začátku mě strašně bavila.
Dokud lidé neměli peníze, měli na sebe víc času a bylo to fajn.
Jasně, člověk si takhle idealizuje minulost, ze které si nakonec pamatuje hlavně pozitivní věci. Ty negativní se snaží vytěsnit. I já si při vzpomínkách na socialismus vybavím především to, že jsem byl mladý. Zároveň mi hned na mysli vytane, že byl společenský status lidí vyrovnaný. Ostatně i ty domy měli všichni stejné. Jediný rozdíl byl v tom, že jeden ho postavil ze dřeva, druhý z panelu a třetí z cihel. Záleželo jen na tom, kdo kde pracoval.
Nebylo to normální, ale zakořenilo to ve společnosti, proto vím, že v něčem se náš přístup mění pomalu.
Když dnes v Německu přijede majitel firmy do práce v novém mercedesu, seběhnou se kolem jeho zaměstnanci, mají radost a mohou si říct: Firmě se asi daří, nejspíš budou další zakázky a možná dostaneme víc peněz.
Pokud se tohle stane v Česku, jako první každého napadne: Kde na to nakradl?
Změnit tohle myšlení zabere ještě spoustu času. Lidi si všechno musí odžít, než zapomenou na to, co tady dřív bylo. Že rovnostářská doba neměla ani trochu logiku. Že každý má být hodnocený podle toho, co za ním zůstalo.
Proto je důležité, že vznikají tvůrčí projekty, mezi které patří i Bez frází. Za mého mládí vycházel časopis Stadion a my na každé nové číslo stáli v šest ráno frontu u trafiky, protože v něm byly plakáty a na nich naše idoly. Dnes už jen fotky úspěšných sportovců a osobností jako vzory tak dobře nefungují. Je potřeba představovat nejen jejich tváře, ale i jejich příběhy a osudy, které ukazují, že ke každému splněnému cíli vede určitá cesta plná souvislostí.
Tím se obloukem vracím zpět ke vztahům. V byznysu, ale vlastně i v životě, je strašně důležité mít štěstí na společníky. Můžete být sebelepší, ale bez lidí, kterým věříte, se nepohnete dál. Spoustě lidí totiž skončilo podnikání kvůli tomu, že byli dva, co vydělali dohromady spoustu peněz, ale měli také manželky a každá měla jiné nároky. Ve finále se mezi sebou úplně všichni zhádali.
My v Algonu máme samozřejmě taky každý svůj směr a je plno věcí, na které máme různý pohled. Jenže si do těch zásadních témat navzájem nekecáme, proto všechno funguje. Hlavní je, že jsme se shodli na tom, že spoustu vydělaných peněz musíme vrátit zpátky do firmy. Být velkorysí. Vytvořili jsme tím poměrně silnou skupinu a přichází doba, kdy musíme vymýšlet, co dál.
Naše firma má obrat zhruba tři miliardy a s tím přichází spousta plánů.
Až tady nebudeme a nastoupí po nás následníci, můžou se klidně začít hádat úplně stejně jako zmínění dva imaginární podnikatelé. Existuje totiž studie, že v západní Evropě přežije jen osmadvacet procent rodinných firem. Fungují na principu, kdy táta něco vybuduje, syn udržuje a vnuk rozfofruje. Zástupce druhé generace si totiž nepřeje, aby se potomek celý život dřel tak jako on s dědečkem. A tak mu dá vše na zlatém podnose a de facto umožní, aby nemusel dělat vůbec nic.
Věřím, že to tak být nemusí, že je všechno jen o výchově, a vedu své děti ke skromnosti. Když nad tím ale přemýšlím, říká to nejspíš úplně každý. Co to ta skromnost vlastně je? Šíleně relativní pojem. Každý člověk je totiž úplně jiný a pozoruju to i na svých třech dcerách. Na nich vidím, o čem to v mém případě v soukromí i v byznysu bylo, je a bude. Všechno, co jsem dodneška dokázal, by nebylo, nemít tolerantní manželku, která se mnou byla u všech mých výher a proher. Bez jejího přístupu bych byl v polovině cesty…
Mou úlohou je lidi kolem sebe především tmelit. Udržet dobré vztahy a pohodu, která se pak přenese do dalších oblastí života. Uvědomovat si, že na začátku nic nebylo a že navzdory všemu, co člověk nakonec dokáže, musí pořád občas chodit slepými cimrmanovskými uličkami.
Tento příběh je součástí byznysové sekce, autoři těchto textů finančně podporují chod Bez frází.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází