Martin Macík

Všichni víme, že přesně jedna chyba nás dělí od průšvihu.

Věříme si. Sami sobě. Sobě navzájem.

Nohou tlačím plyn do podlahy, ženu devět a půl tuny vesmírnou krajinou směrem k cíli. Rychlostí hodně přes sto kilometrů za hodinu.

Slepě, zaslepeně.

Nic nevidím. Prach a písek tlučou do čelního skla, tvoří před ním neprostupnou mlhovinu a já v tom všem bušení, hučení motoru a mlácení tlumičů napjatě poslouchám.

„Doprava. A pozor, velké duny,“ slyším v helmě klidný hlas svého navigátora Františka Tomáška. Zatočím doprava. Věřím mu. Stejně jako on věří mně. Bez toho bychom vedle sebe sedět nemohli.

Víme, co znamená chyba jednoho z nás.

Výlet devíti a půl tuny do vzduchu.

Najednou nevidíte zem, vidíte jen nebe, pokud vůbec něco. Pod podvozkem není písek, je tam prázdno. Jak moc hluboké prázdno? Nevíte.

Jak moc tvrdý bude dopad? A bude na kola?

Nevíte. Nevíte nic. Dokonce nevíte ani to, jestli po tom dopadu vůbec bude váš život ještě pokračovat.

V tu chvíli mi tělem letí emoce, které nejdou popsat. Jakkoliv jsem je prožil několikrát, vím o nich jediné. Už je nechci prožít znovu.

S Ferym a mechanikem Davidem Švandou se umíme těmhle zážitkům po návratu domů na besedách s fanoušky zasmát. Pobavit publikum a v tu chvíli už i sami sebe.

V realitě na nich nic vtipného není.

Vím, že vezu v kabině další dva lidi, kteří mi svěřili do rukou své osudy. Vím, že já ten svůj vkládám do pozornosti svého navigátora. Vím, že na mě doma čeká partnerka a dvě malé holčičky. Zároveň vím, že tohle je můj život.

Jsem pilot kamionu v nejikoničtější rallye světa. Je to má největší vášeň.

Už více než desetiletí začínám nový rok čtrnáctidenním dobrodružstvím s nejasným koncem. Pokaždé do něj vstupuji s respektem a zodpovědností k sobě i k ostatním.

Jen jedno se změnilo.

Poslední roky mě všichni vyprovázejí slovy: „Letos už to klapne, letos vyhraješ.“

Chci to. Chci sošku beduína pro vítěze Dakaru. Od toho se přeci závody jezdí, abyste se je pokusili vyhrát.

Vím ale také, co to obnáší. Musíme vyhrát náš boj uvnitř týmu, musíme vyhrát boj s technikou. Teprve pak se můžeme podívat, jak se v tomhle boji daří ostatním a kde se v pořadí nacházíme.

Nikdy jsem neměl žádné vzory nebo ikony.

Měl jsem svého tátu. Pohodlně zvládl zastat všechny tyhle role.

Vyrůstal jsem vedle chlapa, který chtěl být úspěšný a byl úspěšný. A vcelku pochopitelně to samé chtěl i pro své děti.

Celkem dobře to ilustruje historka, kdy jsem poprvé řídil něco s motorem. Sotva jsem se naučil jezdit na kole, vytáhl táta z garáže svou vytuněnou babetu. „Pojď to zkusit,“ zavolal si mě na palouk vedle sídla jeho firmy.

Pochybuji, že si na to tehdy vyžádal nějaké povolení, ale každopádně z té louky udělal dětskou motokrosovou dráhu. Byly tam různé výmoly, přejezdy vyvýšených míst. Neměl jsem nejmenší šanci to projet.

Vždyť já z té babety nedosáhl ani nohama na zem! Protestoval jsem, že se bojím. Marně.

Doteď si pamatuji ten pocit bezmoci, když jsem vyjel na nějaký hup, motorka se mi podvozkem zasekla o hlínu a já se sklátil k zemi. Znovu. Znovu. A znovu. Táta chtěl, ať to zkouším a učím se. I já si to přál, ale bylo frustrující, že to opět a zase končilo zklamáním nás obou.

Nakonec to vyřešil tím, že mi koupil krosku. Dětskou motorku.

Nepřipouštěl si, že se něco nepodaří. Je rozhodně svérázný, má své chlapské ego a velkou touhu uspět. Vždycky jsem tyhle jeho vlastnosti obdivoval, ale také jsem se bál, že jeho představy nenaplním. Nebyl jsem průbojným klukem, netoužil jsem na sebe strhávat pozornost.

Dneska se tomu možná těžko věří, ale jako dítě jsem byl spíše introvert. Schovával jsem se do svých světů fantazie, účastnil se turnajů s kartičkami vznešených elfů a mocných čarodějů.

Jasně, hrál jsem na republikové úrovni i basketbal a byl v nejrůznějších sportovních výběrech své školy. Vždycky to však bylo a zůstávalo v rovině zábavy. Nikdo neočekával, že bych se měl stát sportovním profesionálem.

I na té motorce to bylo jenom takové blbnutí. Proháněl jsem ji po polích a lesích kolem Sedlčan, používal ji jako nejefektivnější dopravní prostředek. A občas se zúčastnil závodů, které se konaly přidruženě k těm tátovým.

K tomu se ještě dostaneme.

Stovky, možná tisíce plameňáků. Úplné růžové moře uprostřed nepopsatelné krajiny.

Není nic moc úžasnějšího než africké safari. Určitě ne pro dvanáctiletého kluka, který může v nádherné přírodě sledovat zvířata, která znal maximálně ze zoo.

Sedával jsem na střeše našeho džípu a s dalekohledem sledoval okolí. Žirafy, antilopy, slony! Vyhlížel jsem lvy, opice.

„Pštros se zdá být neohrabaný, ale je nesmírně nebezpečný. Pokud se cítí být ohrožený, skočí v rychlosti na svou oběť a zasekne do ní své drápy,“ překládal mi táta slova domorodého průvodce v senegalském národním parku.

Právě vedle nás jeden exemplář největšího ptáka světa běžel. Na klidu mi to nepřidalo. Skočí za mnou na střechu auta? Uvidím jeho pařáty zblízka?

Nestalo se tak.

Stejně tak jsem zblízka neviděl ani Karla Lopraise, kvůli kterému jsme tuhle exotickou cestu podnikli. Táta, vášnivý motorista, se chtěl podívat na Dakar a vzal mě s sebou. Bylo to naprosto super.

Jenom ne díky Dakaru.

Auta kolem nás proletěla cílovou rovinkou tak rychle, že jsme v prachu a písku vlastně nic moc neviděli. A do bivaku nás nepustili, nikoho nějací fanoušci z České republiky nezajímali. Po týdnech závodění měli ti chlapi vcelku pochopitelně jiné starosti.

A popravdě, mě taky všechna ta exotická zvířata zajímala víc než Karel Loprais.

Jediná moje silná závodní vzpomínka z toho výletu je na motorkáře, který usnul přímo za cílovou čarou. Ležel v prachu na zemi, ostatní do něj kopali, aby se probral. Spal tak tvrdě a byl tak unavený, že nechtěl odejít ani těch pár desítek metrů do zázemí.

Jak já mu dneska rozumím…

Mohl bych vyprávět, že právě tehdy se rozhořela má láska k závodění. Že právě tehdy v cílové rovince africké legendy mezi automobilovými závody jsem si vysnil kariéru pilota kamionu…

Lhal bych.

Tehdy si ji vysnil táta. Neměl v té době na tenhle typ auta ani řidičák, a přesto jsem už za rok v Egyptě fandil ve finální etapě jemu.

Vlastně mi to nepřišlo ani nijak výjimečné. Když s někým, jako je můj otec, žijete bok po boku, spoustu okolí zcela nepochopitelných věcí vám přijde být naprostou samozřejmostí. I to, že závodí na Dakaru.

Vždyť jsem to byl já, kdo s ním seděl v kabině v Sedlčanech, když si ho slavnostně přivezl. Vykukoval jsem zpoza přístrojové desky a snažil se zodpovědět otázku: „Kolik tady vlastně můžeme jet?“

To, jak moc je to všechno výjimečné, jsem pochopil až díky ostatním. Na školním lyžařském výcviku. Seděli jsme s klukama po večeři u televize a najednou šly sestřihy z Dakaru. „Hele, táta,“ povídám. „Jak táta?“ nechápali ostatní s údivem ve tváři.

„No, prostě táta,“ byl jsem najednou pyšný, že ho vidí i spolužáci.

I tohle mi ovšem znovu připomnělo, že vyrovnat se tátovi je v mých očích prakticky nemožné. Vždyť já bych se bál i stoupnout si před tabuli a vyprávět o prožitém dobrodružství v Senegalu. Neměl jsem na to sebevědomí.

Dřív jsem se za to hodně styděl, trápilo mě to. Už vím, že nemusím. Každý jsme nějaký a zároveň každý si můžeme najít svou cestu sami k sobě.

V garáži jsem strávil hodně času.

Snažil jsem se být platný tím, že něco podám, něco podržím. Které dítě se nesnaží motat pod nohama svým rodičům? A je jasné, že táta mě tam taky chtěl mít. Chtěl mi předat svou vášeň, o tom není třeba pochybovat.

Po revoluci vybudovali s mamkou v Sedlčanech úspěšnou tiskárnu a největší odpočinek od starostí spojených s podnikáním měl za volantem.

První auto, které si opravdu spolehlivě vybavím, je Opel Omega. To byl v devadesátých letech na našich silnicích nevídaný koráb, my ho měli v tmavě vínové barvě a strávili jsme v něm hodiny a hodiny nejen pravidelnými cestami za letní dovolenou do Chorvatska.

Taky jsme ale dělali vozítka vlastní. Dělali je asi silné slovo. Táta dělal, já pomáhal. Měl jsem od něj několik motokár, ve kterých jsem jezdil doslova o život. Možná naštěstí častěji nefungovaly, než fungovaly.

A pak tu byl Jeep C7. U něj to všechno začalo. Právě s ním táta objížděl po Česku různé rallye maratony, piplal si ho, neustále vylepšoval. I já ho mohl občas řídit. Musel jsem si dát helmu na sedadlo, abych se o ni opřel a dosáhl na pedály i trochu něco viděl.

Takhle jsme s kamarádem přezdívaným Medvídek pojížděli po depu v tankodromu a měli z toho obrovskou klučičí zábavu.

Dokud jsem netrefil náš vlastní návěs. Nezapomenu, jak mi bylo úzko, když jsem musel jít přiznat to rozbité světlo…

Postupně jsem začal závodit i já, jezdil jsem ony doprovodné soutěže na kroskách, ale nikdy nic profesionálního. Fungovalo to takhle roky. Než dorazila puberta a já hodil motorku do kouta. Určitě v tom tehdy byl i vzdor.

Najednou jsem nechtěl být jako táta.

Potřeboval jsem se nějak vymezit, najít si svoje vlastní místo. Stejně jako to má každý v průběhu dospívání. U mě to bylo možná o to silnější, že táta je opravdu dominantní osoba a prosadit se vedle něj není nic jednoduchého.

Nějaký čas tohle období trvalo.

Motorku jsem pak zase vytáhl, ale už jsem s ní jezdil jenom po okolí. Vypadalo to, že s mým motoristickým závoděním je nadobro konec, a vůbec mi na tom nepřišlo nic divného ani smutného. Měl jsem úplně jiné zájmy.

V mém dětském pokoji nikdy nebyly plakáty Karla Lopraise. Měl jsem tam Pokémony a Pána prstenů. Ani budoucnost jsem tedy neviděl za volantem.

Byron Bay, Austrálie.

Najděte si to místo na internetové mapě a podívejte se na obrázky. Ráj. Kilometry písečných pláží, teplo, surfování, usměvaví lidé.

Kéž bych tam byl právě teď!

Místo, kde se změnil můj život. Možná bych k sobě samému našel cestu i doma, ale nepochybně by to trvalo daleko delší dobu a třeba by se tak nestalo nikdy. Třeba bych se nikdy neopovážil vystoupit ze stínu svého táty a svého nitra.

Nevystoupil bych ze své komfortní zóny.

Tehdy v Byron Bay mi nic jiného nezbylo. „Nerozumíte mi? Nerozumíte si navzájem, máte strach mluvit?“ usmíval se náš lektor angličtiny. „Tak jděte ven, dejte si sraz v baru, pár drinků a bude po problémech. Uvidíte, jak si popovídáte.“

Fungovalo to.

Možná jste taky zažili ten moment a možná ho ještě zažijete, kdy se vás na střední škole zeptají: „Co chcete v životě dělat?“

A možná budete mít stejný pocit jako já a mnozí další: „Jak to asi mám vědět?“

Pokud budu mluvit za sebe, tak já absolutně netušil. Věděl jsem, že po gymnáziu bych měl jít na vysokou, ostatně rodiče mi to dostatečně často opakovali. Ale kam? Nepřekvapí, že jsem si dal přihlášku na ČVUT, na strojárnu.

Bylo to logické. Chtěl jsem to já? Ne. Jenom to byla přijatelnější možnost než cokoliv jiného. Věděl jsem, že doma tím udělám radost. Vzali mě. A já tam nikdy nenastoupil. Naštěstí. Dneska je mi jasné, že bych se tam studiem hodně protrápil.

Změnil to jeden telefonát. „Martine, tys říkal, že bys byl ochotnej jít na rok někam do zahraničí?“ ptal se mě kamarád Jakub.

Jo, asi jsem to někdy někde říkal. Táta si to hodně přál, moje ségra byla na zkušenou leckde a já se toho upřímně děsil. Vůbec se mi nechtělo jít mezi cizí lidi, mluvit cizí řečí. To bylo absolutně proti mé povaze.

Držel jsem se doma zuby nehty. Měl jsem tam všechno, co jsem potřeboval, a netoužil na tom nic měnit.

Bylo to stejné jako s tou babetou. Vždycky to táta myslel dobře, jsem o tom přesvědčený. Chtěl mi dopřát něco, co sám ve svém dětství nemohl mít a jako dospělý si to užíval. Jenže já to často viděl jinak a moje povaha se teprve formovala.

Tenhle telefonát ale přišel přesně ve chvíli, kdy jsem stejně nevěděl, co se sebou. Mohl jsem vyřešit dvě věci najednou. Udělat radost otci a oddálit rozhodnutí o své budoucnosti. „Jasně, můžeme se domluvit,“ přitakal jsem Kubovi.

Vím, že mi jeho maminka kladla na srdce, ať se o něj postarám. Já? Copak já jsem se uměl postarat sám o sebe? Sami jsme se rozhodli letět co nejdál to jde, sami jsme si vybrali nádhernou, ale také velmi drahou destinaci.

Dopoledne jsme chodili do jazykové školy, odpoledne a večer jsme si na to všechno snažili vydělat na brigádách mytím nádobí. Byli jsme tam sami za sebe a měli zodpovědnost sami za sebe. Mám na to jenom úžasné vzpomínky.

I na toho pavouka, co nám lezl po stropě a ukázal se být životu nebezpečný. I na ty žraloky, kteří se čas od času v oceánu přiblížili až k naší pláži. I na zpřetrhané vazy v koleni z basketbalového zápasu, kvůli kterým jsem podstatnou část pobytu trávil o berlích.

Žili jsme si svůj život se vší svobodou i zodpovědností, kterou to přináší.

Po roce jsem se vrátil jako jiný člověk. Najednou jsem věděl, co chci, a hlavně jsem věděl, že to můžu dokázat. Myslím, že v tu dobu se z nás s tátou stali daleko víc partneři a tím se taky přiblížila moje vlastní účast na Dakaru.

„Zpomalte si.“ Ignoroval jsem to, tam se přeci vejdu. „Zpomalte si!“ zvyšoval hlas učitel z autoškoly, když se náš kamion blížil k protijedoucímu linkovému autobusu.

„Klid, tam se vejdu,“ odpověděl jsem sebevědomě.

Prásk! Rána, švihli jsme o sebe zrcátky a já mohl být hodně rád, že se ani nevysypala a škody nebyly větší.

Naštěstí mě nevyhodili, papíry jsem nakonec i díky preciznímu couvání s návěsem udělal.

To už jsem studoval vysokou školu, už jsem se nebál být vůdcem týmu různých projektů a taky jsem pomáhal řídit cestovní kancelář, se kterou jsme vozili fanoušky na testování závodní techniky a díky tomu měli pokrytou část rozpočtu.

Zbývalo jenom posadit se do kabiny.

První cesta závodním kamionem vedla do Jablonce vyzvednout tlumiče. Do místa, kde původně vznikl a kde ho táta vytáhl doslova z kopřiv.

Byla to velká jízda.

Kdo někdy řídil jakýkoliv stroj bez synchronizované převodovky, asi mě bude chápat. Pustit plyn, zmáčknout spojku, vyhodit rychlost, dát neutrál, pustit spojku, přidat plyn, sešlápnout spojku, zkusit dát správnou rychlost…

„Chhhhhrrrrrrrrr“

Je to sekundová operace ozubených kol, která ovšem vyžaduje hodiny tréninku.

Nějak jsem se do toho Jablonce dostal, náklad naložil a po cestě zpátky mě nenapadlo nic lepšího, než se pochlubit tehdejší přítelkyni v Satalicích. Kolem obchodních domů na Černém Mostě jsem sjel z dálnice, projel pod viaduktem, silnice se zužovala, zužovala až k policejnímu autu.

„Pane řidiči, víte, co jste udělal?“

Nevím.

„Projel jste dva zákazy vjezdu pro vozidla nad tři a půl tuny.“ Nevšiml jsem si jich… Copak já byl zvyklý řešit značky pro kamion?

Naštěstí se chtěli policisté podívat na auto, tak jsem jim ho předvedl, zaplatil pokutu pět set korun a oni mě nasměrovali na správnou cestu.

Než šel táta do kopřiv u fabriky LIAZ hledat svůj první závodní speciál, byl samozřejmě na místě, kam by šel každý.

U Tatry, v Kopřivnici.

Vysmáli se mu tam, že pro něj rozhodně žádné auto nemají. Tak šel o dům dál...

Pokud by se jméno Macík nikdy ve výsledcích Dakaru neobjevilo, asi bychom měli já i táta spoustu hmotných věcí navíc.

Zároveň bychom přišli o zážitky, které má opravdu jen pár lidí na světě. A taky o životní styl, který se nám stal vlastním.

Přijít jsme o něj mohli i ve chvíli, kdy se táta rozhodl s ježděním přestat i bez vysněného vítězství. A právě tehdy se poprvé objevil model podnikání, který nám časem přinesl možnost pokračovat. Rozhodl se svůj kamion pronajmout. I s posádkou.

Bylo to opět jedno z jeho vizionářských rozhodnutí, která měla zásadní dopad i pro mě.

„Bude tě navigovat Martin,“ oznámil před Dakarem 2013 Vlastovi Vildmanovi úplně na rovinu. „Je dobrej,“ dodal přesvědčeně. Podíval se na mě a ve stejném duchu oznámil: „Pojedeš s Vlastou, tomu já věřím.“

Vlasto, omlouvám se.

Vím, že to se mnou muselo být občas k nevydržení, a asi bych vedle sebe teď nesnesl Martina Macíka z té doby.

Snažil jsem se radit, občas se nechal unést. „Chyť ho! Chyť ho! Dej ho!“ řval jsem do intercomu a následně nebyl schopen zodpovědět otázku: „Doprava, nebo doleva?“

I přes to všechno nám to vcelku fungovalo. Protože jsme to oba uměli. Díky mně jsme nebloudili a Vlasta nás zase bezpečně a v dobrém tempu dovezl až do cíle.

První rok z toho bylo osmnácté místo.

Druhý rok místo třinácté, ale pro mě zcela upřímně daleko horší zážitek. Už jsem se na místě spolujezdce bál. Mačkal jsem nohou do podlahy, když jsem si myslel, že je potřeba brzdit. Regulérně jsem Vlastovi začal kecat do řízení.

Absolutně neoprávněně.

Už jsem naplno začínal být synem svého otce a geny se projevovaly. Jsem cílevědomý, jsem ambiciózní a chci být úspěšný.

Za volantem.

Už nedokážu sedět vedle řidiče. Strach by mi to nedovolil. Moje ego by to nedovolilo.

Ze dveří vyšel chlap, kterému byla futra malá.

Dva metry, asi sto kilo svalů. Podíval se na mě dolů a co že od něj chci. Říkali mi, že o mně bude vědět. Evidentně věděl úplné houby.

„Víte, já jezdím Dakar…“ soukal jsem ze sebe nervózně. „Já bych jako potřeboval, aby se mi někdo věnoval a já se na to připravil. Já řídím kamion.“

„A na to potřebuješ trénovat?“ Vůbec mě nechápal. Byl jsem sice v životní fyzické formě, ale seděl jsem tam jako ucho. Ten chlap se jmenuje Pavel Provázek a jeho svěřencem je třeba Lukáš Krpálek. Nedivím se, že ze mě byl trochu překvapený.

Trénuje mě už deset let.

Po našem rozpačitém seznámení jsem na něj udělal dojem tím, že jsem mu poslal spolu s dosavadním jídelníčkem a tréninkovým plánem i videa z kabiny. „Na tohle potřebuji připravit,“ připsal jsem do emailu.

Od té chvíle ho to začalo zajímat.

Pustil jsem se do toho naplno. V autě to znamenalo najezdit čtyřicet tisíc kilometrů ročně a stejnou porci jsem zvládal první roky i v kamionu. Řídit se naučíte jenom tím, že budete řídit, že jo… Věřil jsem, že budu nejlepší. Hned. Okamžitě.

Vždyť jsem to viděl vedle toho Vlasty a myslel jsem si, že znám rezervy.

Houby.

První Dakar jsem v roce 2015 nedojel. Odešel mi diferenciál, ze čtyřkolky byla dvoukolka a my zůstali uvěznění v dunách. Oplakal jsem to. Seděl jsem na slunci a tekly mi slzy zklamání. Po dlouhé době mě k nim něco dohnalo a nešlo je držet.

Byla to lekce, kterou si musí projít každý.

Bolestivá lekce. Slzy nebyly jen sebelítost. Moc dobře jsem věděl, kolik peněz dali sponzoři, kolik úsilí tomu věnoval táta i celý tým.

A já tam najednou stál uprostřed pouště a byl konec.

Musel jsem se ještě hodně učit. Dřív jsem jezdil za ostatními, v kritických místech jsem měl jednu jistotu - už tam s kamionem projel někdo přede mnou.

Teď tuhle jistotu občas nemám. Nemám žádné racionální zdůvodnění svých činů. Zároveň už mám deset let zkušeností a díky nim umím rozeznat nebezpečí. Říkám si třeba, že už tam projelo auto, tak to taky musím dát.

Nejsem v kabině sám. Jsme tam tři. Já a Fery spolu vlastně neustále bojujeme. Víme, že každý jsme nejlepší v tom, co děláme, a nemáme ambice mít pozici toho druhého. Zároveň na sebe neustále tlačíme, aby ten druhý dělal svou práci ještě lépe.

Jakmile začne jeden z nás byť jen drobně ztrácet pozornost, vzájemná důvěra klesá a nervozita roste.

Tohle je věc, se kterou se na Dakaru musíte popasovat.

Oba s Ferym víme, že chyba toho druhého nás může stát nejen závod, ale daleko víc. David to z pozice mechanika nechává na nás, přizpůsobí se nám a tahá nás z problémů, které na autě způsobíme. Má v tomhle zlatou povahu.

Ti dva kluci na mě spoléhají. Zaprvé, že pojedeme bezpečně, a zadruhé, že pojedeme rychle. I po těch deseti letech mám limity, jsem si jich vědom.

Mám svoji teorii, proč jsem ještě nevyhrál. Jezdím opatrně. Nějakou dobu mi trvá, než se dostanu na hranu svých možností, kdy jsem mezi ostatními nejrychlejší i s přijatelnou mírou rizika. Ostatní chytí své tempo dřív. Možná se nebojí více riskovat.

Právě na tom, abych se dostal do své řidičské zóny už v prvním týdnu závodu, se snažím v posledních letech nejvíce pracovat. Ne každý mi to bude věřit, ale nikdy kvůli svému snu o vítězství nezměním jednu zásadní věc. Vždycky pojedu tak, abych neohrozil kluky vedle sebe. To je pro mě to nejdůležitější.

Kdysi chtěl táta koupit celou značku LIAZ.

Fabrika byla zkrachovalá, rozebraná, téměř nic z ní nezbylo. Tátovi bylo líto, že by to jméno mělo zaniknout.

Neuspěl.

Podařilo se mu alespoň odkoupit různé technické výkresy a také přesvědčit šikovné konstruktéry, aby ho podpořili a sdíleli jeho vášeň pro Dakar. Nadšení neustále něco opravovat, vylepšovat, posouvat.

Moje role v týmu od počátku nebyla jenom ta za volantem. Chtěl jsem pomoci řídit tu byznysovou část celého projektu. Začalo to provozováním oné cestovní kanceláře za zážitky v poušti, později pokračovalo sháněním sponzorů.

A v posledních letech i lidí, kteří si od MM Technology chtějí koupit svůj závodní kamion. Rozhodli jsme se z našeho největšího koníčku udělat i podnikání. Proč bychom neprodali něco, co umíme mezi soukromníky nejlépe na světě?

Na Dakaru 2023 budou čtyři kamiony z naší dílny.

Vytvořili jsme si vlastní konkurenci a pochopitelně, soupeři mě mohou porazit mou vlastní zbraní. Autem, které jsem pomáhal vyvíjet. Bylo stavěné mně na míru a měl bych s ním být nejlepší. Je to jen na mně samotném.

Pokud budu druhý za kamionem, který táta konstruoval pro někoho jiného, budou to rozpolcené emoce. Nicméně pořád šťastné, protože to bude vítězství pro naši technologii. I tam bude můj podpis, protože já tyhle obchody pomáhám zprostředkovat.

Už dávno pro mě Dakar není jen o čtrnácti dnech v dunách, horách, kamenech…

Chci si zkusit vychovat následovníky, ukázat cestu někomu dalšímu. Snažím se budovat komunitu kolem projektu Posedlí Dakarem tak, aby se všichni čeští účastníci mohli ukázat na jednom místě. Není to o Macíkovi, má to být o fenoménu, pro který všichni celý rok pracujeme a žijeme.

Chci divákům vrátit jejich podporu.

Bez fanoušků nebudou sponzoři, bez sponzorů nebudeme my. A také nebudou žádní naši nástupci.

Proč to děláš?

Ptám se sám sebe.

Moje žena se mě ptá.

Mám jiné podnikání, kavárnu i schopnosti živit se úplně něčím jiným.

Stále ve mně zůstává kus toho kluka, který by si ani za nic nešel stoupnout před tabuli. Introverta, který nechce být středem zájmu.

Dlouho jsem si odpovídal, že přestanu, až…

Pochopil jsem, že tím jenom něco oddaluji. Vím, že bych mohl žít bez Dakaru a bylo by to v mnohém pro dost lidí v mém okolí snazší. Možná by to bylo snazší i pro mě samotného. Ale ztratil bych kus svého já.

Pořád mě baví sbalit si po Vánocích věci a čekat na to dobrodružství, které brzy odstartuje. Pořád mám ambici vyhrát.

Chci se potkávat s fanoušky, chci rozvíjet komunitu Posedlí Dakarem. Chci tohle úžasné dobrodružství alespoň zprostředkovaně nabídnout co největšímu počtu lidí.

Třeba v nich také zahoří vášeň jako v mém tátovi, jako ve mně samotném.

Pořád mě to baví i za cenu všech obětí.

Když se narodila moje první dcera Mia, byl jsem v polovině maratonské etapy v bivaku plným smrdutých lidí a lovil aspoň jednu čárku signálu.

Nemohl jsem být se svou ženou, nemohl jsem se radovat se svými přáteli. Mohl jsem to říct jen klukům, kteří se mnou další den budou sedět v kabině a o nichž vím, že v tu chvíli mají každý svých starostí dost.

I tehdy jsem se ptal, jestli mi to za to stojí. A taky jsem se ptal, jestli mě to ovlivní při řízení. Co budu povídat, když vyhraju? Co budu povídat, když se něco stane? Nejsem bezpáteřní, abych tyhle věci dokázal odsunout hluboko do podvědomí.

Jeli jsme po rovině a já si říkal: „Jsem táta…“ První díra, kterou jsem trefil, mě vrátila zpátky do reality. Dakar chyby neodpouští.

Slýchám, že bez Rusů to už musíme vyhrát. Že to je tutovka.

Stejně jako vždycky pro to uděláme s Ferym a Davidem v kabině všechno.

Věříme si. Sami sobě. Sobě navzájem.

A pokud zvládneme boj sami se sebou a technikou, tak se podíváme na výsledky, jak se v něm daří ostatním.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází