Martin Kříž

Mráz mi běhá po zádech, za očima mám trochu vlhko. Zatímco koukám nahoru na českou vlajku u stropu haly, střídají se mi před nimi obrazy toho, co jsem za poslední týdny a měsíce absolvoval. Míhají se mi tam všichni lidi, kteří mi pomohli. Všechny ty situace, dobré i zlé.

Hraje naše hymna, já stojím první v řadě, ruku na srdci a za mnou vyskládaní všichni kluci z týmu. Čeká nás úvodní zápas na mistrovství světa 2019, na druhé straně hřiště už čekají Američani, soupeř, s nímž se český basketbal ještě nikdy doteď nepotkal.

A já jsem tu. Jsem tady. Budu hrát proti nim.

Už když jsem s týmem odcestoval do Číny na samotný turnaj, uvědomil jsem si, že se mi podařilo něco výjimečného. Něco, co jsem si vysnil. Ale až teď, během tónů hymny, jako by mi všechno teprve docvaklo.

Dokázal jsem to!

Nebudu vám ale tvrdit, že zázraky se dějí.

Ne. Dějí se věci, kterým pevně věříte a pro které jste ochotní udělat, co jen můžete.

Třetí utkání semifinálové série v Prostějově proti Olomoucku, byl jsem v základu. Za necelé tři minuty, kdy se zápas ještě nestačil ani pořádně rozběhnout, jsme hráli klasickou obranu proti pick and rollu. Couval jsem, couval a jak si sbíhající protihráč převzal balon, chtěl jsem na něho vystartovat, vyskočit proti jeho střele.

Odrazil jsem se, dopadl zpátky na palubovku a v tu chvíli jako by mi někdo přišlápnul patu.

Neslyšel jsem žádnou ránu, necítil žádnou prudkou bolest, jen zničehonic ten podivný tlak. Pokusil jsem se s nohou pohnout, ale nedalo se to. Jako bych najednou stál na podpatku. V tu chvíli mi docvaklo: Vždyť o tomhle přesně mluvil spoluhráč Petr Benda, když si sezonu předtím utrhnul achilovku.

Tak to je špatný…

Petr mi shodou okolností pomáhal odkulhat ze hřiště, a hned jak jsem mu vylíčil, co se mi stalo, neuklidnil mě. Neměl jak. Potvrdil mi, že evidentně jsem si právě achilovku taky přerval.

V hlavě se mi okamžitě rozjela kalkulačka.

Bylo dvanáctého května. Začátkem září nás s nároďákem čekalo mistrovství světa. Turnaj, na který jsme se probojovali vůbec poprvé. A protože jsem odehrál celou úspěšnou kvalifikaci, měl jsem velkou naději, že bych se měl objevit v konečné nominaci.

Jenže Petrovi tehdy po operaci trvalo vrátit se k basketbalu nějakých pět měsíců.

Sakra, to nemůžu stihnout…

Ležel jsem na břiše vedle střídačky za postranní lajnou, poraněnou levou nohu nataženou, sledoval jsem, jak po palubovce běhají kluci z obou týmů a nemohl dostat z hlavy otázky, proč se sakra tohle stalo zrovna mně. Proč, když jsem nikdy neměl větší zdravotní problém? Proč teď?

Když mi náš fyzioterapeut oznámil, že to opravdu asi bude přetržené, jen mi bleskla myšlenka, že tím pádem je s mistrovstvím světa definitivně konec. Do jeho startu zbývalo tři a půl měsíce, a to jsem nepočítal s žádnou přípravou. Léčbu zranění, která běžně zabere skoro půl roku, bych musel uspíšit o polovinu, a ještě bych musel jít do hry z voleje.

Ne, to znělo jako šílenost.

Jediné, po čem jsem se v tu chvíli pídil, byla jakákoliv informace dávající mi naději. Jaká nejkratší doba je na uzdravení achilovky potřeba? Ví to někdo?

Cítil jsem beznaděj. Prázdno. Naštvání.

Na tribuně naštěstí seděly holky od spoluhráčů, Natálka Palyzová s Péťou od Jardy Bohačíka, které hned daly vědět mojí manželce Radce. Ta doma začala úplně bláznit, ale protože je akční a mám v ní obrovskou oporu, zachovala se tak i v tenhle moment. Hned se pustila do zjišťování, co se dá dělat a co je pro rychlou rekonvalescenci potřeba. A jelikož pochází z Olomouce, vzpomněla si na kamarádku ze školy, jejíž manžel Petr Neoral má ve městě sportovní kliniku. Za chvíli už se s ním spojila. Petr sám byl sice zrovna někde v zahraničí, ale s jeho pomocí se Radce podařilo zařídit mi co nejrychlejší operaci přímo v Olomouci. I díky zkušenosti Petra Bendy jsme totiž věděli, že v případě přetržené achilovky je zásadní, za jak dlouho se šlacha sešije zpátky.

Každá hodina hraje roli, protože tkáň, která je jinak v těle napnutá, se postupně stahuje.

Manželčin táta tak sedl do auta a vyrazil z Olomouce do Prostějova s tím, že mě vezme do nemocnice. Klub s tímhle řešením souhlasil, tak jsem se rychle osprchoval, převlíknul, popadl vypůjčené berle, všechno ostatní včetně levé boty nechal v šatně a spěchal za tchánem. I na hotelu mi zůstala vybalená taška.

Spoluhráči šli na druhý poločas a já mířil rovnou pod kudlu.

Příčinu toho, proč se mi achilovka utrhla, mi nikdo neřekl. Moje vlastní vysvětlení je, že za to můžou dva zápasy za nároďák, které jsem předtím v průběhu sezony odehrál s čerstvým výronem pravého kotníku. Přivodil jsem si ho na předzápasovém tréninku, bolelo to jako kráva, ale dali jsme to přes noc nějak do kupy, narval jsem se práškama a ta následující dvě utkání odehrál. Bolest se ale dlouho nelepšila, táhla se se mnou dobré čtyři měsíce, kdy jsem zřejmě celou dobu pravé noze podvědomě ulevoval a zatěžoval levou.

Ta si to pak v jeden čas vybrala.

Kdo mě zná od mládí, asi by o mně neřekl, že jsem prototyp zarputilého člověka, co se dovede zakousnout a navzdory všemu si jít za svým. A měl by pravdu, nemyslím, že tenhle popis na mě sedí.

Lépe řečeno: seděl.

Zároveň jsem ale vždycky byl bojovník, mám soutěživou povahu a dovedu se přenést přes nepříjemnosti. Vypustit to, co by jiného zatěžovalo. Takhle jsem to zvládal už jako dítě, kdy ať jsem se přimotal k sebevětšímu průšvihu a schytal pak doma zasloužený trest, nijak jsem se v tom potom neutápěl. Stalo se, fajn, poučil jsem se a teď zas jdeme dál. Není třeba se k něčemu pořád vracet a trápit se tím. Takový je můj přístup k životu. Jsem splachovací, nepříjemnosti dokážu vytěsnit.

A taky se považuju za docela pozitivního člověka.

Dřív bych ovšem nikdy neřekl, že to samo o sobě může hrát takovou roli ve schopnosti vašeho těla regenerovat po zranění. Na takové ty věci mezi nebem a zemí jsem vyloženě nevěřil. Jak můžu jenom obyčejným přemýšlením ovlivnit něco, co se musí fyzicky spravit? To přece nejde, ne?

No, po zkušenosti s achilovkou jsem tenhle svůj pohled přehodnotil. Ale popořadě…

Už v šatně jsem obvolal basketbalové doktory, našeho nymburského Petra Kmošťáka a Pavla Římana z nároďáku, všechno jim vylíčil a s úlevou si vyslechl jejich názor. Podle nich totiž existovala varianta, že bych mistrovství mohl stihnout. Římič byl dokonce optimistický až nečekaně. Úplně s klidem odpověděl, že jako jo, že když to všechno půjde dobře, tak by se to za ty tři měsíce dalo zmáknout.

Fakt?

Oproti tomu, jak jsem ještě před několika okamžiky ležel zkroušený na palubovce, jsem najednou ohromně pookřál.

Tohle jsem potřeboval. Pošťouchnutí, že není třeba věšet hlavu, ale i z odborného pohledu není nic automaticky ztracené. Přestože už cestou v autě do nemocnice jsem si četl na internetu titulky, že jsem přišel o mistrovství světa, sám jsem už tou dobou věděl, že hotovo ještě není. Měl jsem před sebou jasný cíl a naději.

A přemýšlel jsem pozitivně.

Zranění se mi stalo někdy před čtvrt na sedm večer.

V půl osmé už jsem byl v olomoucké nemocnici.

Od manželky jsem dostal jméno doktora, jímž jsem se měl všude ohánět, že jsem s ním domluvený. Nicméně na vyšetřovně mi řekli, že právě odešel a že mi nohu zafačují a odoperují brzy ráno.

Ne, že bych přímo ztropil scénu, ale jen tak jsem se odbýt nenechal. Vykládal jsem dokola, co se mi stalo a že kvůli své sportovní kariéře potřebuju šlachu sešít okamžitě. Asi aby ode mě měli klid, mi přece jen aspoň provedli všechna předoperační vyšetření, ale pak mě stejně odvezli na pokoj. Už už jsem si říkal, že celá ta rychloakce tímhle přijde vniveč, načež za mnou dorazil onen zmíněný doktor. Prý mu zrovna přivezli sanitku s nepěkným zraněním, s roztrženou slezinou, a že na ni se musí vrhnout přednostně a nečeká ho nic snadného. Když to ale stihne do půl dvanácté, ještě mě odoperuje.

Když ne, půjdu na řadu holt až ráno v šest.

To mi řekl v půl desáté. A ve čtvrt na jedenáct se objevil ve dveřích znovu s tím, že tedy jdeme na to. Čtyři hodiny po momentu, kdy jsem pajdal z palubovky, už jsem ležel na sále.

Z narkózy jsem se probudil někdy kolem jedné v noci, mobil plný povzbudivých zpráv. První krok jsem měl úspěšně za sebou. Hned ráno navíc přišel doktor s tím, že se mu podařilo achilovku dobře sešít, protože byla roztržená neobvykle: Úplně čistě. Jako když ji někdo dá na špalek a přesekne sekerou. K tomu dodal, že můžu jít domů a jestli si pro mě má kdo přijet.

Do nemocnice jsem dorazil v půl osmé a po dvanácti hodinách už mě odoperovaného tchyně zase vyzvedávala.

Doktorovi jsem předtím při našem rozhovoru položil otázku, na níž zareagoval způsobem, na jaký nezapomenu. „Myslíte si, že se do konce srpna, kdy máme mistrovství světa, stihnu dát do pořádku?“ zeptal jsem se a on na to: „Když to půjde dobře, tak jo. To by se mohlo stihnout. Achilovka se bude dávat do pořádku tak rok, aby tam nebyly změny, takže byste to zvládnout měl.“

„Víte, já ale nemyslím srpen za rok. Myslím ten letošní.“

Tehdy se doktor ušklíbnul a pobaveně řekl: „S tím se rozlučte. Něco s tou nohou dělat budete moct nejdřív tak za půl roku.“

Panu doktorovi z Olomouce jsem vděčný, že mě dobře odoperoval, nicméně jeho názor na délku regenerace jsem nebral vážně. V tu dobu už jsem byl nastavený tak, že to hodlám zvládnout daleko rychleji. Že do té Číny na mistrovství prostě pojedu.

První tři dny jsem zůstal u manželčiných rodičů, jen ležel a užíval si jejich servisu. Bylo o mě postaráno fantasticky, takže jsem veškerý čas věnoval zjišťování, do čeho a kdy se můžu pustit, abych léčení co nejvíc uspíšil. V tu chvíli mě kontaktovali i z nároďáku. Jednak s tím, že trenér Neno Ginzburg se mnou dál počítá a dává mi čas se uzdravit. Pokud stihnu čtrnáctého srpna na posledním přípravném turnaji v Hamburku nastoupit do zápasu a zvládnu ho odehrát, měl bych na mistrovství odjet. To byla fantastická vzpruha.

A měl jsem konkrétní datum: čtrnáctého srpna.

Potom mě realizační tým spojil s Michalem Miřejovským, naším novým kondičním trenérem, který předtím sloužil jako voják v Iráku.

Právě Mířa byl člověk, který moje prvotní odhodlání udělat, co bude v mých silách, ještě ohromně podpořil. Tím, jak ke mně přistupoval, jak mě od počátku podporoval, mi potvrdil, že je možné to dokázat.

Domluvili jsme se, že jen co mi po týdnu vyndají stehy a dají sádru, začneme makat aspoň na zbytku těla. Bylo třeba posílit všechno ostatní, aby si poraněná noha měla odkud brát sílu. Co bylo ale ještě zásadnější hned na začátek celého procesu – Mířa mi okamžitě překopal životní styl.

A to tak, že absolutně celý. Začalo to jídlem, pokračovalo přes spánek až po nastavení v hlavě.

Přiznávám, dřív jsem nebyl typ sportovce, který by nějak extrémně dbal na životosprávu. Ne že bych někde flámoval, kouřil a každý druhý den jedl fast food, to ne, ale zároveň jsem neměl problém dát si večer třeba guláš nebo pizzu. Pro běžného člověka to není nic závažného, ale optikou těla, které má podávat špičkové sportovní výkony, už to problém je. Okamžitě jsem začal jíst jenom kvalitní věci.

Dál. Pitný režim. Pro mě zásadní změna. Pít obyčejnou vodu jsem absolutně nesnášel, radši jsem si vždycky dal aspoň ochucenou minerálku nebo občas rovnou kolu. Když mi Mířa jasně řekl, že odteď budu pít JENOM čistou vodu bez všech přidaných sajrajtů, maximálně s vymačkaným citronem, měl jsem s tím trošku problém. Ale kousnul jsem i tohle. Jinak to nešlo.

Díky tomu jsem svůj návyk změnil natolik, že si dneska i v restauraci dám k jídlu neperlivou vodu, což jsem si dřív neuměl ani představit.

A pak tu byl ještě spánek.

Strašně rád spím, ráno vstávám dlouho. Tomu ale odpovídá, že chodím pozdě spát. I na to konto mi Mířa vysvětlil, že jestli se hodlám dát včas do kupy, tak takhle by to rozhodně nešlo. Už žádné usínání v noci u televize nebo civění do mobilu a chození do postele někdy v půl jedné.

Začali jsme na striktní večerce nejdéle v půl jedenácté, a i tu ještě postupně snižovali.

Zjistil jsem, že i na tohle si člověk zvykne. Je to stejné, jako když někdo vstává v pět do práce, prostě ho to donutí svoji rutinu upravit tak, aby v takový čas mohl vstát. Já měl navíc tu výhodu, že jsem sice usínal dřív, ale ráno pořád mohl vyspávat, takže jsem takhle získával spoustu hodin potřebného odpočinku.

Dřív jsem měl nastavené v hlavě, že jsem pořád dost mladý a moje tělo funguje, jsem zdravý, nepociťuju žádné problémy, tak se ani nepotřebuju nějak speciálně starat o regeneraci. Během krátké chvíle se ze mě ale díky hned prvnímu rozhovoru s Mířou stal ukázkový příklad někoho, kdo se svému tělu věnuje.

S hlavou mi zase hodně pomohl Honza Mühlfeit, s nímž už jsem byl ve spojení dřív. Vyhledal jsem ho shodou okolností před tou sezonou, protože jsem měl problém s trestnými hody a nebylo to o ruce. Bylo to vyloženě o psychice a stresu, který jsem si až moc připouštěl, když jsem se na čáru trestného hodu stavěl. Cítil jsem se tam jako vyměněný, věděl jsem, že neukazuju, co skutečně umím.

Už tehdy mi Honza předvedl, že můj dřívější pohled na psychologii a práci s myšlením je na čase přehodnotit, protože jsem se díky spolupráci s ním hodně zlepšil. A v tuhle chvíli mi došlo, že jde přesně o toho člověka, který mi může pomoct.

Měl jsem ještě sádru, když se vrátil z ciziny Petr Neoral, ten chlapík s klinikou v Olomouci. Zajímal se, jak jsem dopadl, a přestože jsem měl od lékařů nařízený třítýdenní klid, hned mi u sebe nabídl speciální rehabilitace. Několikrát týdně, někdy vlakem z Kolína, někdy rovnou autem, jsem tak vyrážel do Olomouce a absolvoval různé varianty kryoterapií a dostával kolagenové infuze, abych pokud možno naplno nastartoval regenerační procesy.

Sádru jsem měl až pod koleno, chodidlo v ní zafixované lehce směrem dolů, aby se operovanému místu ulevilo. Přesto naplno odstartoval i můj intenzivní tréninkový plán s Mířou. Neuběhlo ani čtrnáct dní od chvíle, co jsem se zranil, a byl jsem v posilovně. O berlích.

Už to samo o sobě znamenalo solidní posilování na ruce, protože jenom se od vrátnice v nymburském tréninkovém centru dobelhat tím rozlehlým areálem do fitka, byla slušná makačka.

Vedle toho jsem se dostal i ke Katce Boesenberg, naturopatičce, která spolupracovala i s Tomášem Berdychem a dalšími top sportovci. Naturopatie využívá spoustu speciálních testů a poznatky z východní medicíny, které mají odhalit třeba i to, jaké potraviny vám dělají nejlíp. Absolvoval jsem u Katky třeba i test DNA, který měl určit, k čemu přesně jsem náchylný a jakou suplementaci využívající bylinky nasadit, aby tělo co nejrychleji regenerovalo.

Zkoušel jsem zkrátka všechno možné, na co jsem kde narazil.

Tou dobou, začátkem června, jsme měli s manželkou zrovna jet i na dlouho plánovanou svatební cestu. Jak jsem ale už měl rozběhnutý program cvičení a rehabilitací, nedávalo smysl z toho na čas vypadnout. Místo mě tak odjela její kamarádka a já se na nějakou dobu přesunul zase k Radčiným rodičům do Olomouce a flákal tam co nejvíc procedur, zatímco mi tchán s tchyní vytvářeli perfektní zázemí.

Jestli jsem se totiž o něco mohl opřít, pak to byla podpora mých blízkých. Přestože jsem na celé léto překopal své rodině život, manželka, syn i dcera to vzali v pohodě a podporovali mě. Nechávali mě odpočívat, se vším od jídla přes nejrůznější zařizování mi pomáhali, zatímco snášeli moje nálady a naopak doma udržovali pohodovou atmosféru.

Co je hlavní, stejně jako já věřili, že to zvládnu.

A to taky není samozřejmost. Lidi si možná myslí, že mít za partnera profesionálního sportovce je jenom o radosti a krásných chvílích. O tom s hrdostí zatleskat při zápasech a žít si bez finančních obtíží. Jenže když se stane něco takového, jako se stalo mně, člověku se během vteřiny nejen může rozplynout sportovni sen, ale zároveň se i jistota určitého blahobytu pro jeho rodinu rychle přemění v nejistotu. Tohle všechno musí umět partner profesionálního sportovce zvládat s klidnou hlavou, protože my ji v ten moment většinou ztrácíme.

U doktora jsem vzal do ruky kalendář a chtěl vědět, jak přesně budou pokračovat jednotlivé fáze rekonvalescence.

Kdy mi sundáš sádru? Kdy mi dáš speciální chodicí botu? Kdy začnu chodit? Kdy běhat?

On na každý z bodů řekl konkrétní datum a já se pokaždé snažil termín trochu posunout dozadu. Co třeba o pět dnů dřív? Co aspoň o tři? Jaká je úplně nejzazší možnost?

Krátil jsem takhle i časové úseky, během nichž jsem si potom na chodicí botě postupně upravoval sklon chodidla. Vždycky jsem to udělal časněji, než jsem měl. Všechny rozhovory s lékaři po jednotlivých pokrocích se pak točily okolo mých otázek, jestli existuje varianta, že se můj stav zase zhorší. Může se s tou nohou něco stát, když na ni takhle spěchám?

Protože během těch dokola se opakujících cest, kdy přede mnou ubíhala silnice nebo krajina za okny vlaku, se mi hlavou neustále honilo právě tohle. Má to celé vážně cenu?

Rozum říkal, že ne… Je hezký, že se chceš dostat na mistrovství světa, ale co pak? Je ti šestadvacet a přece ještě budeš chtít hrát basket dál. Stojí ti jedna vrcholná akce za to, že by sis tu nohu úplně odrovnal na delší čas?

Ale jenom rozumem by se člověk přece neměl řídit. To by byla nuda. A tak jsem příště zase s předstihem šteloval sklon chodicí boty a vyrážel na další štreku do Olomouce nebo do Prahy.

Už v poslední fázi, než jsem mohl tu botu sundat, jsem v ní zvládal chodit bez berlí. Tehdy nastaly i dny, kdy jsem to prostě nemohl rozejít. Cítil jsem v achilovce hrozný tlak, bolela. V tu dobu mě poprvé zachvátily myšlenky, že to nedám. Jednoduše se nezvládnu dát do pořádku včas.

Přesto jsem tak jako i v dalších případech stejně nakonec udělal, co jsem ten den z hlediska cvičení a regenerace udělat měl. Abych si nemusel nic vyčítat.

Cheat day, kdy jsem povolil ve cvičení, nedával si pozor na jídlo a přetáhnul i večerku, jsem si za celou dobu dovolil dvakrát. Nejdřív decentně při oslavě ligového titulu a potom naplno na Bočiho svatbě.

Tam nejen, že jsem nohu solidně rozchodil i bez berlí, tam se i tančilo.

Možná i tenhle test, co operované místo vydrží, mi nakonec pomohl. Po sundání boty, kdy noha po nějakých šesti týdnech poprvé při pohybu neměla žádnou oporu a nebylo tak nic, co by ji drželo v nastaveném úhlu, to ale taky nebylo vůbec dobré. Celou oblast kolem kotníku jsem logicky měl zkrácenou a zatuhlou, kulhal jsem dobré tři dny tak, že jsem se musel i vrátit k berlím a zase trochu zapochyboval.

S tímhle mám za dva měsíce hrát zápas za nároďák?

Sotva jsem ale berle definitivně odhodil, zase jako by nade mnou vysvitlo sluníčko. Tohle byl stěžejní bod, od něhož se začala odvíjet zase trochu jiná fáze cvičení. Už žádné ortézy ani berle, prostě jen noha, která se zase musí naučit běhat a skákat.

Tehdy jsem si nedokázal vynachválit, že máme na zahradě bazén, protože právě teď se ukázal jako obrovsky důležitá součást léčby. Mířa přišel se sérií cviků ve vodě, která achilovce příjemně ulevovala zátěž, ale přitom jsem mohl perfektně makat na zpevnění celého těla. Trávil jsem v bazénu spoustu času, byla výhoda, že než někam dlouze cestovat, stačilo jen vyběhnout z baráku, skočit do vody a někdy klidně jen na deset minut všechno dokola ještě jednou projet.

Následovala další stěžejní kontrola u doktora, na níž jsme si stanovili datum, odkdy budu moct začít klusat.

Patnáctého července. Přesně měsíc před přípravným turnajem v Hamburku.

A pak už to jelo. Bazén, každodenní posilovny, třikrát týdně cesty na procedury do Olomouce, do toho videohovory s Honzou Mühlfeitem a později i speciální fyzioterapie. Byl jsem jako stroj. Jen jsem odškrtával, co z nalajnovaného plánu jsem zrovna splnil. Celé dny jsem se od rána do večera prakticky nezastavil, ale nevadilo mi to. Ani trochu. Nad vším stál chtíč celé to dotáhnout. A víra, že to všechno má smysl.

Jednou z technik na správné nastavení hlavy, kterou jsme s Honzou používali, byla vizualizace. Před usnutím i po probuzení jsem si tak jel nastavenou mantru, představoval jsem si sám sebe na mistrovství světa.

Ještě ve chvíli, kdy jsem si achilovku utrhnul, bych nevěřil, že něco takového pomáhá, ale teď už si jednoznačně myslím, že to má něco do sebe. A že i tohle mi nakonec pomohlo, že moje představy se nakonec staly skutečností.

Najednou tu byl patnáctý červenec.

Den, kdy jsem měl začít běhat, začal další lékařskou kontrolou. Udělali mi ultrazvuk a podle výsledků namísto optimismu jednoznačně řekli, že musím ještě týden počkat. Bez debat. Žádné posouvání termínu, žádné ústupky. Tkáň ještě nebyla ready, což jsem v tu chvíli nechtěl úplně slyšet.

Cesta zpátky domů se tak neodehrávala úplně v mém stylu. Špačkoval jsem a nadával, co vám budu povídat. A hlavně jsem zase počítal, protože tohle byl první faktický zádrhel v naplánovaném režimu. A s tím i první opravdu realistická černá myšlenka, že se to prostě nestihne.

Takže já začnu běhat dvaadvacátýho? A čtrnáctýho srpna mám hrát zápas? Jak asi, když nebudu mít naběháno?

Chodil jsem si aspoň zastřílet na koš, co máme doma na zahradě. V bazénu jsem si odcvičil, co jsem měl, a potom vzal do ruky balon a házel. Žádné pobíhání, žádné prudké pohyby, jen zamířit, vystřelit, pomalu dojít pro míč. A znovu.

Ten týden jsem to bez jediného popoběhnutí fakt vydržel. Ale doma jsem kvůli tomu byl dost nepříjemnej.

Říkal jsem to při jednom z našich rozhovorů i Honzovi, když zrovna kolem šla manželka a spustila na Honzu, ať se mnou něco udělá, že to je se mnou k nevydržení. Na to on odpověděl, že to má jednoduché řešení: Ať mě pošle do prdele, když na ni budu hnusnej.

I tenhle největší splín celého toho tříměsíčního sprintu za uzdravením jsem nicméně překlenul.

Ještě jsem ale neměl vyhráno. Ani tehdy, kdy dvaadvacátého moje výsledky na ultrazvuku ukázaly oproti předchozímu týdnu naopak výrazné zlepšení. Hned jsem spěchal za Mířou, který měl zrovna trénink s ostatníma klukama. Přidal jsem se k nim a poprvé se skutečně zase rozběhnul.

První krok, druhý, třetí… Cupital jsem po trávě a měl ohromnou radost už jen z toho samotného pohybu. Ovšem jen do chvíle, kdy mi Mířa ukázal, jak mě natočil na video.

Co jsem viděl, byla hrůza. Hopsal jsem, jako bych měl jednu nohu o dvacet cenťáků kratší. Zatímco Mířa mě hecoval, že to je super, můj vrozený perfekcionismus se zhrozil. Za tři týdny mám hrát a já tady takhle jenom v rychlejším tempu kulhám? To nevypadá úplně nadějně. Trvalo pár dnů, než jsem si uvědomil, že s každým dalším rozběhnutím mě v achilovce přece jen tahá míň a míň.

Nepochybuju, že na tom měl zase velký podíl fyzioterapeut Jakub Vančura, k němuž jsem se v téhle fázi vypravil.

I on mi otevřel oči v oblasti, o níž jsem si předtím myslel, že nemůže fungovat. Jeho přístup je totiž z velké části založený na klasické medicíně, ale k tomu využívá i práci s energiemi.

Jinými slovy, má nadlidské schopnosti. Aspoň v mých očích.

Nikomu tohle necpu, ale já z něj žasnul. Na začátek, aniž bych mu cokoliv vyprávěl o tom, jak se kdo podílí na mé léčbě, mi řekl věci, které nemohl vědět, přitom je trefil naprosto přesně. To už jsem měl pusu dokořán. A to hlavní přišlo tehdy, kdy si sedl za mě, řekl, ať zavřu oči, a začal mi jezdit rukama nad horní polovinou těla.

V tu chvíli mě začala ta zraněná achilovka šíleně bolet. Ale úplně brutálně.

Nerozuměl jsem tomu. Ale on mi vysvětloval, že je schopný – nějakým způsobem – vzít veškerou energii a vložit ji do toho místa, jakkoliv zvláštně to může znít. Nechám na každém, ať tomu věří nebo ne, já měl ale možnost zažít to na vlastní kůži a nikdy na ten pocit nezapomenu.

Tohle poznání pro mě bylo srovnatelné se samotnou skutečností, že mi Jakubova léčba prokazatelně pomohla, a mohl jsem tak přidat další dílek do celkové mozaiky uzdravení.

Možná vás napadne, že to všechno, co jsem absolvoval, taky muselo taky něco stát.

Stálo.

Nechtěl jsem to původně ani počítat, protože v jednu chvíli, jak přibývalo cest a různých speciálních vyšetření, vychytávek, ale i tím, jaké jídlo jsme začali domů kupovat, jsem tahal každou chvíli tisícovku tady a dva tisíce támhle. Nakonec to za ty tři měsíce dělalo podle mě něco kolem sto padesáti tisíc.

Něco se zaplatilo z pojistky, ale zdaleka ne všechno. Těch peněz ovšem nelituju. Vrátily se mi v tom, co se mi podařilo dotáhnout, i v tom, na jaký životní styl jsme jako rodina najeli.

A taky v tom, že už věřím na věci mezi nebem a zemí.

Měl jsem to v hlavě, jasně. Přestože v tréninku už to nějaký čas vypadalo solidně, stejně jsem v zápase proti Německu, jímž jsme začínali onen turnaj v Hamburku, poraněné noze podvědomě ulevoval.

Přemýšlel jsem, jestli můžu zabrat opravdu naplno. Vybavuju si i konkrétní situaci, kdy mě protihráč velkou silou vyhodil z rovnováhy a já na tu nohu vší silou dopadl. Ne, že by to úplně zabolelo, ale cítil jsem se potom dost nekomfortně. Sice jsem od doktorů bezpečně věděl, že všechno už mám pevně srostlé, ale stejně… Nebylo to nic moc.

Ale co už. Po třiadevadesáti dnech od tak těžkého úrazu prostě ještě nemůže být noha tak silná a stabilní, aby snesla takový náraz bez jakékoliv bolesti. Hlavní bylo, že jsem hrál. Skutečně jsem hrál.

Stihnul jsem to, v tréninku už jsem dokonce vypadal tak slušně, že mě Neno chtěl zapojit už do domácího turnaje o pár dnů dřív. Nakonec jsme ale zůstali u původní domluvy.

První momenty na palubovce nedlouho předtím přitom byly příšerné. Nemohl jsem zabrat. Pohyby do strany jsem zvládal vcelku v klidu, ale když jsem chtěl vystartovat, připadalo mi, že mám kotník v okovech. Opřít se do startu razantnějším způsobem nešlo, i kdybych se zbláznil. Na rozcvičce, kde běžíme pozadu a pak máme udělat tři rychlé kroky dopředu, jsem nohu vyloženě tahal za sebou.

Stačilo to ale brát den po dni. Trénink po tréninku.

A přestože jsem celou dobu neztratil kontakt s týmem a průběžně jsme se potkávali v kabině, když jsem chodil do posilovny, teď už jsem zase konečně byl součástí všeho dění. I to mi dodalo další elán.

Nevím tedy, jestli byli stejně rádi i kluci, protože moje vtípky umějí občas pěkně rejpnout a je mi jasné, že někoho moje nekonečné vysírání i prudí. Jsem ten typ, co nezavře pusu.

Jenže tohle přece k týmovému sportu patří. I tohle mě nabíjí a vím, že svým smyslem pro humor dovedu náladu v kabině rozproudit.

Taky se neurazím, když slyším, že už zas dorazil ten jednonohej bandita…

A teď vážně. Slyšel jsem kluky v rozhovorech o mistrovství světa říkat, že můj návrat byla taková třešnička na dortu našeho celkově úspěšného vystoupení na turnaji. Že sami byli překvapení, jak jsem se dokázal vrátit. Že ta rychlost byla neuvěřitelná. Pevně věřím, že i to, že jsem tohle zvládnul, týmu pomohlo a napumpovalo to do něj další kousíček sebedůvěry.

Když jsem byl v největší nejistotě, vsadil jsem se s manželkou, že jestli se na mistrovství opravdu stihnu dostat, nechám si na tu operovanou achilovku udělat tetování.

Mám tam dneska vytetovanou helmu Achilla, šíp a znak mistrovství světa v Číně.

Ve chvíli, kdy mi Neno v zápase s Amerikou řekl, že jdu na hřiště, jsem nezamířil hned do prostoru pro střídání.

Bylo tu něco, co jsem musel udělat ještě před tím.

Otočil jsem se na Mířu a objali jsme se. Přímo tam, u postranní čáry na prvním zápase mistrovství světa, jsem mu poděkoval za to, co pro mě udělal. Že se mnou trávil veškerý čas, co mohl, a dal mi maximum. Nezískal jsem v něm jen špičkového kondičního trenéra, ale i člověka, s nímž jsem si mohl kdykoliv o čemkoliv popovídat a rozptýlit své pochyby.

Co se potom dělo na palubovce, si ani nepamatuju. Vážně ne.

Samozřejmě si uvědomuju, že jsem hrál, vybavuju si, co proti nám stálo za hráče z NBA, ale všechny dojmy ze hry přebíjí to, co se odehrávalo v mé mysli před samotným zápasem.

Moment, kdy jsem při hymně stál a před očima se mi odvíjely mé předchozí tři měsíce.

Když jsem se potom viděl s odstupem v televizi, hned jsem si všimnul, jak jsem i na turnaji pořád kulhal. Ale po nějakých sto deseti dnech od chvíle, kdy jsem měl achilovku na maděru, to asi nebylo tak špatné.

Vlastně to bylo úplně super.

Dlouho jsem si ani nedokázal pořádně uvědomit, co se mi to vlastně povedlo. Tím, jak jsem byl v jednom kole, neustále upnutý k něčemu dalšímu, a jak se po návratu z Číny hned zase rozjela liga a evropské poháry, mi všechno naplno došlo až s odstupem.

Nejenom, že jsem si splnil zdánlivě nereálný cíl a dokázal sobě i ostatním, že když něčemu opravdu věříte, dokážete to. Že když spojíte poznatky ze všech možných oblastí, můžete vytvořit něco výjimečného. Do další fáze basketbalové kariéry i do života celkově jsem se naučil tolik důležitých věcí, na které bych jinak nepřišel.

Vyloženě jsem se změnil v tom, jak přemýšlím a jak zodpovědněji přistupuju ke svému sportovnímu životu a starání se o tělo. O svůj – dá se říct – výrobní nástroj, díky němuž můžu dělat, co mě baví, a živit tím svoji rodinu. To, co začalo nepříjemným zraněním a zdánlivou beznadějí, ze mě udělalo člověka, který toho ví o světě víc a je k řadě věcí daleko otevřenější. Začal jsem i samotný basketbal vnímat s větším nadhledem, beze strachu, co se může zase přihodit, co můžu na hřišti pokazit.

Dokázal jsem se dokonce přenést i přes další nepříjemnou ránu, to když jsem si sezonu nato v lize při proskočení mezi dvěma soupeři z USK utrhnul zkřížený vaz v koleni a věděl, že šance stihnout olympijskou kvalifikaci a nakonec i samotné Hry je nulová.

Prostě jsem se upnul k tomu, co bude potom. Uměl jsem si říct, že si ode mě osud třeba jen vzal zpátky, co mi umožnil zažít na mistrovství světa.

Myslím přece pozitivně.

A vím, že teď jsem zase zpátky, ve všech ohledech silnější než kdy dřív. Odhodlaný zažít na hřišti zase něco podobného tomu, co tehdy při hymně před zápasem s Amerikou.

Jdu si za tím.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází