Martin Karvan

Tento příběh vznikl ve spolupráci s projektem Sparta vzdává hold.

Přestane existovat čas.

Mozek vypne, ale tělo začne jednat.

Stáli jsme na břehu vyschlé sezónní řeky, část kluků se snažila okopat okraje koryta a zbytek vytvořil ochranný perimetr. Dole uvízlo jedno z aut naší patroly, potřebovali jsme kluky dostat z toho vádí ven a vrátit se na základnu.

Ve čtyřiceti stupních. Ve vedru, které vám dá facku, to byla docela řehole.

Těžké, pancéřované vozidlo Humvee se bořilo do písku a ne a ne se vyhrabat ven.

Zároveň to nebylo nic výjimečného, nic, co bychom už nezažili.

Dokud nepřiletělo první RPG. Protitankový granát. Následovala střelba z ručních zbraní, a pak už nastala v našich hlavách právě ta automatika.

Kluk ze 7. mechanizované brigády z Hranic na Moravě okamžitě do vysílačky hlásil: „Nepřítel, devátá hodina!“ My jsme se jenom pootočili a všechno začalo fungovat. Tak jako vždycky, tak jako na cvičení.

Nikdo nemusel velet. Nikdo nemusel řvát pokyny. Všichni věděli, co mají dělat, a přesně to taky dělali.

Měli jsme zraněné kluky, i já jsem schytal střepiny do ruky a krku, ale v tu chvíli jsem nevnímal vůbec nic. Opakoval jsem jen to, co jsem se drilem naučil. Minuty se prodlouží na hodiny, každá sekunda má svou váhu a vy ji musíte správně využít. Bránit se. Krýt záda nejbližšímu parťákovi, protože on je kryje vám.

Do pár minut jsme se z toho konfliktu vyvázali, mohli odjet.

Velitel zavolal podporu, přijeli Američané se zdravotnickým záchranným týmem pro nejvíc zraněného kolegu a vrátili jsme se na základnu.

Super, fungovalo to, nádherně.

Ledva jsme vystoupili z auta, následovaly další automatické kroky. Podat hlášení, sdílet všechno dobré i špatné, aby bylo možné se napříště poučit. Nutné ošetření.

Strašně dlouho není čas přemýšlet. Prostě to maká.

Až večer, když se všechno uklidní, dolehne tíha okamžiku.

Sednete si s ostatními a můžete začít domýšlet důsledky. Co všechno se mohlo stát… 

A to je chvíle, kdy se český voják léčí. Humorem. Ale taky tím, že je v bezpečném prostředí lidí, kteří jsou pro něj bratry a sestrami. Skutečně, druhou rodinou. Můžete klidně říct: „Málem jsem se posral.“ Protože kluk vedle vás odpoví: „Já taky.“

Nechci z nás dělat hrdiny. Neberu to tak.

Být voják je profese, kterou si vybere určitý typ lidí. Musíte vědět, do čeho jdete. A při výcviku poznáte, kdo na to má. A kdo má radši zůstat doma.

Zedníka taky nemůže dělat někdo, kdo se bojí výšek.

Já nemůžu dělat hodináře, protože špatně vidím.

Stejně tak nemůže být v armádě někdo, kdo nepřijme jednoduchý fakt. Z bojového konfliktu se pravděpodobně všichni zdraví nevrátí.

Víme to všichni. Musíme se s tím každý vyrovnat sám, ale zároveň proto máme jeden druhého. Neříkáme si s klukama a holkama z misí, jak jsme pro sebe navzájem důležití. Nemusíme, víme to. Chováme se podle toho k sobě navzájem.

I v Afghánistánu mi tohle pomohlo. Protože šrámy na duši mohly být hlubší než ty rány po střepinách.

Ve Vimperku bylo všechno, co jako dítě chcete. Nekonečné možnosti na venkovní sportování, hraní si na kovboje. A koneckonců i na ty vojáky.

Ne, že bych si jako kluk kariéru v armádě vysnil. Chtěl jsem úplně jinou.

Odmala jsem hrál hokej za Šumavan, obdivoval Romana Rákosníka, Petra Břízu a další borce, co k nám chodili ochutnat druhou nejvyšší chlapskou soutěž z Českých Budějovic. Jasně, i já bych si moc přál jednou dres Motoru obléct.

Z kabiny mě nevytrhlo nic jiného než vojna. Po gymnáziu mi nevyšly přijímačky na vysokou školu a na Duklu jsem nebyl sportovně dost dobrý. Musel jsem narukovat jako každý jiný, na téměř dva roky opustit celý dosavadní život.

A pak se do něj zkusit vrátit. Jenom jsem neznal cestu. Studoval jsem se zaměřením na informatiku, jenže po dvou letech bylo všechno jinak. Rozšířily se Windows, kupříkladu.

Učinil jsem několik pokusů stát se řemeslníkem, vyzkoušel různé věci. Nic, co by mě nadchlo. A zároveň jsem cítil, že se musím osamostatnit. Myslel jsem si po vojně, že jsem velký, dospělý chlap. Táta viděl, že nejsem. Logicky vznikaly třenice.

Armáda nabízela řešení. Ve Vimperku byly dvoje kasárna a já nastoupil k průzkumnému praporu. Bez velkých představ, k čemu jsem se vlastně upsal.

Zpětně vidím, že i hokej mi pomohl zapadnout. Máte kolektiv s poměrně jasně danou hierarchií, přesná pravidla. Je potřeba předvést výkon, zvládnout určitou míru nepohody. Za odměnu je o vás postaráno.

Zalíbilo se mi to.

Bylo to něco úplně jiného než základní vojenská služba, kde jsme dělali kraviny. Nebo já to tak aspoň viděl, hlídání autoparku… To mě fakt nebavilo.

Najednou jsme opravdu cvičili, měli jsme úzký kolektiv lidí. A naplňovalo to představy o tom hraní si na vojáky. Pomalujeme si huby a jdeme spát do lesa.

Neuběhly ani dva roky a měl jsem si vyzkoušet, že realita armády je úplně jiná. Realita války je úplně jiná.

Stál jsem před chlapem, který byl jednou tak starý co já.

Do Bosny si přijel vydělat na střechu, možná na rekonstrukci stodoly. Řval jsem na něj, že do kuchyně prostě pomáhat půjde, protože jsem to tak rozhodl. A co si vůbec dovoluje odporovat veliteli?

Zpětně bych si asi nafackoval.

Jenže i tímhle jsem si musel projít, abych se něco naučil.

Bosna. Jak já jsem se těšil! Konečně mise! Byl jsem v armádě dva roky a už jsem šupal. Představoval jsem si všechny ty akční filmy a čekal jsem velké dobrodružství. Teď to budu já! Pojedu tam, uvidím to! A ještě si vydělám, protože je odměna navíc.

Omyl. Přišlo rychlé, velké vystřízlivění. Nic vás na realitu nepřipraví. A už vůbec nás na ni nemohli připravit v době, kdy armáda neměla s žádnou takovou misí zkušenosti.

Ty jsme získali právě až v Bosně, Kosovu, Afghánistánu… Až tam vznikla obří kolektivní paměť našeho vojska, ze které dnes těžíme.

Přijel jsem ve chvíli, kdy už konflikt fakticky neprobíhal. Jenže byl všude vidět. A cítit. Nikdy na to nezapomenu.

Projížděli jsme vypálené vesnice, na zemi se válel ohořelý nábytek, dětské hračky, mixér, který jsme měli doma taky. 

Jak si tohle mohli udělat sousedé? Tolik rodin bylo navždy rozvráceno.

Naším úkolem bylo dohlížení na dodržování mírových dohod. Válka skončila, ale v řadě míst se pořád tři hlavní etnika střetávala při každodenním životě na ulici. Muslimští Bosňané, pravoslavní Srbové a katoličtí Chorvati.

Probíhaly i citlivé operace, jako exhumace hromadných hrobů. Odborníci se snažili rozkrýt, co za hrůzy se dělo, a bylo dost lidí, kteří měli zájem na tom, aby všechna tajemství zůstala pod zemí. Právě před nimi jsme experty chránili.

Nejde to dostat z hlavy. Vidět tuhle hrůzu bylo horší, než když vaším směrem letí kulka. A to jsem neměl děti, nemohl jsem to vztáhnout na vlastní rodinu. Naštěstí. Nikdy nezapomenu na ten specifický zápach. Těla ve velkém stupni rozkladu. Lidé, kteří byli umučeni, ubiti, utlučeni, zastřeleni. Hrozný byl pohled právě na mrtvé děti. Jak to může někdo udělat?

I v Bosně jsme večer sedávali a povídali. Abychom s těmihle obrazy dokázali žít. Nejde se jich zbavit. Ale musíte si postupně vytvořit kolem psychiky kožíšek a nechat je někde stranou. Nepustit si je do hlavy až příliš hluboko a často. Máme jako národ naštěstí jednu nesmírnou výhodu. Umíme se smát. Umíme se smát i ve chvíli, kdy ostatní brečí. Je to naše zbraň, abychom se neutopili v depresích. I ty nejhorší situace musíme obrátit v humor.

Ač to náhodnému pozorovateli může připadat strašné, bezcitné a arogantní. Chápu to. Jenže jinak to nejde.

K povídání patří i pivo. Taky jsme si ho v Bosně od místních sehnali. Ačkoliv to bylo zakázané, tak jsme si výjimečně a obezřetně povolili. Nemohli všichni, vždycky to muselo být velmi s rozumem. Ale pije se pivo, povídá se a je zase o něco líp.

U českých vojáků je to ta první pomoc, až po ní případně následuje psycholog, kaplan, kdokoliv. Je dobře, že jsou k dispozici. A chápu jejich důležitost. Zároveň jsem rád, že jsem je nikdy nepotřeboval. Odolnost se buduje i časem, člověk se vyvíjí. Bez dětí na vás některé situace tolik nedolehnou, s nimi zase máte víc důvodů se vracet domů a do reality běžného života.

Musel jsem se naučit některé věci vytěsňovat. Vlastní zážitky, zranění i smrt kamarádů. Nejde v tom zůstat donekonečna, respektive pak je případně potřeba opravdu říct si o pomoc.

Voják to nemá jiné než hasič nebo záchranář. Doktorovi umře člověk pod rukama a příště už nebude operovat? Snažit se udržet při životě někoho dalšího?

Všichni vidíme věci, které bychom vidět nechtěli. Jenže k těm profesím to patří a znovu jsme u toho, že na ně musíte mít povahu. Tak to zkrátka je.

V Bosně mi bylo třiadvacet.

Na misi nás bylo šest, možná osm set. To je obří masa. A většina z těch chlapů byli záložáci. Absolvovali s námi dva, tři měsíce stmelovací cvičení a vyrazili do Bosny. Odměna byla tehdy docela slušná a pro ty lidi to byla šance opravdu si vydělat něco navíc.

A já jim u toho měl velet.

Musel jsem se hodně učit. Udělal jsem hodně chyb. A vím, že nepramenily z toho, že bych chtěl být zlý. Jen jsem sám neměl sebevědomí. To jediné, o co jsem se mohl opřít, byla hodnost.

Postupem času jsem pochopil, že správný nadřízený musí především naslouchat. Pochopit, v čem je každý z podřízených dobrý a kde jsou naopak slabé stránky. Využít ty dobré, eliminovat špatné. Umět vyzdvihnout a neshazovat. Nezraňovat něčí hrdost, protože to je nakonec to poslední, co si vždycky neseme s sebou.

Pokud někdo nechce do kuchyně, může k tomu mít relevantní důvod. Může daleko lépe dělat jinou práci. A naopak se v družstvu může najít někdo jiný, kdo do té kuchyně půjde s radostí. Musel jsem si to odžít.

Někde jsem slyšel citát amerického generála, který ve zkratce říká: Nejrychlejší cesta k trvalému míru je přes srdce místních.

Na každé misi jsem se snažil s domácími lidmi vycházet.

V Bosně a Hercegovině k tomu paradoxně pomáhaly základy ruštiny, mix slovanských jazyků nám tvořil komunikační směsku. Byla to doba, kdy většina Čechů anglicky neuměla ani pozdravit a se západními spojenci se mluvilo přes tlumočníky.

Měl jsem výhodu, že na gymnáziu jsem alespoň základy pochytil. A během mise se zlepšoval.

Nejen v tomhle jsme ušli jako armáda obrovský kus cesty, v rámci NATO je komunikace v angličtině naprostý základ.

Ale pořád zůstáváme Čechy.

I v rámci velké mezinárodní mise je pro nás tohle národní pojítko důležité. Jsme jiní než třeba Američané. Jsme jiní ve vztahu mezi sebou a jsme jiní i ve vystupování k jiným národům. Myslím, že v Afghánistánu nám to dost pomáhalo.

Uměli jsme se trochu vcítit do situace místních.

„My víme, co to je okupace. K nám Rusové také přišli a dvacet let nás neopustili,“ říkal jsem ve vesnicích starším. Mužům, kteří rozhodovali. Mužům s obrovskou hrdostí. Viděl jsem, že to pomáhá. Nejsme žádná bývalá koloniální mocnost a ti lidé to vnímali. Brali nás.

Těžko je člověk nenápadný, když přijede a zaparkuje třicetitunovým obrněným autem. Zároveň přesně ta nenápadnost je cíl, největší zbraň.

Můžete přijet mezi domy, oblečení do balistické ochrany, mít prst na spoušti a začít řvát. Získáte si autoritu. Ale je velmi pomíjivá. My jsme se vždycky snažili rozbít co nejmíň porcelánu. Ukázat naši přítomnost a vymezit pravidla. Zároveň mít respekt k hierarchii, která je na daném místě budována desetiletí.

Pokud se člověk snaží druhého ponížit, může se mu to podařit. Jakmile ale bude mít ponížený příležitost bodnout zpátky, udělá to.

Naší misí v provincii Lógar bylo poskytovat ochranu civilním odborníkům, kteří měli budovat školy, cesty… Snažil jsem se to místním lidem vysvětlit, aby pochopili benefity. A musím říct, že bylo úžasné vidět, jak se ta země rozvíjela.

Mé dvě mise v Afghánistánu dělily dva roky a byl obrovský rozdíl v jakém stavu jsem to místo opouštěl v roce 2009 a do jakého jsem se vracel v roce 2011. Všechno bylo lepší, výsledky práce byly vidět. Bojím se, že teď už je to zase všechno pryč.

Každopádně Afghánistán je obrovská země, která má pouště i hory a také v každé její provincii hrozilo jiné nebezpečí. Kluci, kteří tam přijeli jako první Češi, sloužili ve Fajzábádu. Mohli tam jezdit na otevřených autech, chodit v kšiltovkách.

Každá mise má svůj vývoj. Vynucení míru, stabilizace míru, udržení míru. Ta poslední fáze je super.

V Kosovu jsem ji zažil v rámci KFOR, kdy už byla vysloveně pohoda. Na základně jsme měli kadeřnictví… Nic není bez rizika, není to bez osobních obětí, ale jednotlivá nasazení se hodně liší.

V Lógaru jsme naopak bez helmy nemohli ani vystrčit nos ze základny a i na tu každou chvíli letěla nějaká raketa.

Nemohli za to ale všichni Afghánci a to bylo potřeba rozlišovat. Normální lidé byli nešťastní. Z jedné strany jsme na ně tlačili my, z druhé povstalci a oni mezi tím létali jako tenisák. Chtěli to všechno jenom přežít a kličkovat mezi hrozbami.

Neustále jsem se snažil ctít, že jsme byli na návštěvě. Nesahat na nikoho levou rukou, která je v afghánské kultuře špinavá. Pravačkou se jí, levačka obsluhuje jiné věci… Nepít před člověkem, který drží ramadán, sednout si někde stranou.

Nechceme, aby někdo vnucoval svoje pravidla nám v Evropě. Ostatně proto jsme v Afghánistánu byli. Je dobré to vnímat i opačně. Dařilo se nám to, protože jako Češi máme zkušenost být utlačování. Na rozdíl od jiných národů, které mají v historii postavení velmocí.

I proto byla vlajka na dveřích našich aut docela dobrou ochranou, štítem.

Pokud si povstalci mohli vybrat mezi českým obrněncem a americkým, tak si vždycky pro útok vybrali ten druhý.

Přijdete do lednice, sáhnete po pomerančovém džusu… a džus nikde. Jak je možné, že není džus? No, nekoupili jste si ho.

Po návratu z mise je nejtěžší začít fungovat jako normální člověk.

Na základně je všechno k dispozici. Máš hlad? Jdeš do jídelny. Potřebuješ vyprat? Dáš si oblečení do prádelny. Dojde benzín? Dojede se natankovat. Auto spraví v dílně a já se zkrátka starám jenom o to svoje. Dostanu rozkaz, tak ho plním.

Doma to funguje jinak. Teče bojler. Je potřeba něco zařídit na úřadě, zaplatit popelnice. Co to je? Člověk si rychle zvykne, že nic nad rámec povinností nemusí.

A ještě těžší tohle musí být pro manželku, která doma čeká.

Čeká a maká, aby všechno fungovalo.

Místo pomoci se po půl roce dočká dalšího polodítěte. Osoby, která do celého fungování vnáší především chaos a nesoulad. Děti z toho mají zmatek v hlavě. Proč tady táta není? A teď už tu bude?

Když jsem se poprvé vrátil k dceři, tak ke mně nechtěla. Nevěděla, kdo jsem. Nepoznala mě. A pak jsem si nemohl jít ani na záchod, protože se bála, že zase zmizím.

A do toho jste fakt dost k ničemu. „Já to udělám!“ Tolikrát jsem se snažil doma pomoct, ale vůbec netušil, co mám vlastně dělat. Cítil jsem se jako cizí pán, kterého děti znaly z občasných telefonátů a nepříliš kvalitních fotek. Chvíli to trvá, chvíli trvá, než se vrátíte do běžného režimu.

A pak přijdou neustále se opakující otázky. Jaké to bylo? Co jsi tam dělal?

Každá rodinná sešlost, dětská oslava se stočí zpátky k misi. K něčemu, co má být pryč. Co se snažíme částečně zapomenout a vlastně to chceme sdílet především s tou druhou rodinou. S rodinou z armády, která tam s námi byla.

Úplně chápu, že to všechny zajímá. A jsem stejný. Když se kamarád mechanik vrátí z Dakaru, vyzpovídám ho taky. Znovu a znovu. Musí se cítit stejně, koneckonců to známe z dětství a děláme to našim dětem: „Jak bylo ve škole?“

Jen je nepříjemné se vracet v hlavě někam, kam nechcete moc dalších lidí pustit. Chráníte je, nechcete jim zvětšovat starosti, které budou mít při dalším odjezdu.

Na misi navíc každý vyráží v jiném rozpoložení. Někdo doufá, že odloučení zachrání vztah. Hloupost. Jenom se krize prohloubí. Někdo brečí, že své nejbližší opouští. Naštěstí jsem vždycky odjížděl s manželčinou obrovskou podporou.

V roce 2011 jsem do Afghánistánu odlétal v situaci, kdy jsme měli čtyři a půl roku starou holčičku, manželka byla v sedmém měsíci a na plný úvazek z domu pracovala. Po porodu jsem druhou dceru viděl až ve čtyřech měsících.

Jaké to muselo být doma si nedovedu představit. Nechápu, jak to Martina všechno zvládla. Obdivuju ji. Naprosto upřímně ji obdivuju. Nikdy si nepostěžovala, nikdy mi nedala najevo, že jí dochází síly.

Pak přijdou zároveň i chvíle, kdy ležíte na kavalci a říkáte si: „Co když už mě nebudou potřebovat?“

Až právě v Afghánistánu bylo alespoň nějaké internetové připojení, žena mi zprovoznila Facebook, protože tam se fotky načítaly rychleji než z mailu. Aspoň tak jsem mohl holčičky vidět.

Denně je možnost si deset minut zavolat. Zvednete sluchátko a manželka vám vychrlí, co všechno musela zařídit a co všechno ji ještě čeká. A co máte říct vy? Že se půjdete dívat na video, protože zrovna není žádná patrola? Nebo se půjdu najíst? Do posilovny?

No a někdy si nezavoláte vůbec, třeba několik dní. Protože je písečná bouře, například. Čekáte, než se uklidní a vy si zase budete moci jít sednout do fronty pro svých deset minut hovoru. Nikdo je nepřetáhne.

Ne protože by ostatní klepali na hodinky. Ale protože každý ví, jak moc jsou pro každého cenné.

Doma se dívají na televizi a dole v proužku s aktualitami může běžet zpráva, že voják M. K. byl zraněn v misi. Můžou se to z té televize dozvědět dřív než od armády samotné.

Protože armáda má venku tisíc lidí a někdy holt nejde být rychlejší než média.

O mém zranění se naštěstí docela rychle doslechl velitel protiletadlové brigády ve Strakonicích, který zná Martininy rodiče a mohl jí hned zatelefonovat. „Nic hrozného se nestalo, je v pohodě. Jen teď musí řešit spoustu věcí, tak zavolá později.“ Asi tak nějak to celé Martině přednesl.

Je to hovor, který žádná manželka vojáka nechce přijmout.

A je to hovor, kterého se každý bojí.

V mém případě to naštěstí Martinu mohlo uklidnit, a když jsem jí volal, vyčetla mi, že do toho telefonu strašně řvu.

Nic jsem totiž neslyšel. Jak mi to vybouchlo vedle palice, tak jsem bylo polohluchej. Povídám: Ale nic mi není, jenom tady na ruce…

„Cože máš na ruce?!“ bála se.

Nic, super, uklidňoval jsem rychle. Za možnost s manželkou hned mluvit jsem byl nesmírně vděčný. V Česku si zavoláme prakticky kdykoliv a kdekoliv, můžeme řešit úplně cokoliv. Tehdy na základně po celém zážitku to pro mě bylo prakticky to nejcennější, co jsem mohl dostat. První pomoc.

Velitel nás poraněné následně poslal do Kábulu, kde jsme na letišti měli českou polní nemocnici. Pár dní se tam o nás královsky starali, všichni doktoři, sestřičky… Paráda. A vzhledem k povaze zranění jsme mohli i na to pivo.

Povolená byla tři, Čech rozumí sedm.

Až nás Belgičané z vojenské policie upozorňovali, že všechno v pohodě, ale pomalu končíme.

Znovu, i tohle pomohlo. K tomu, abychom zapomněli. Abychom se mohli vrátit zpátky do akce. Znovu sednout do auta, mít oči na stopkách a zkusit se dívat za roh. Chvíli jsem po tom incidentu byl ostražitější, ale co naděláte?

Na zádech třetí oko nevyroste.

Rychle se zase vrátíte k tomu, co je natrénované. Víte, že vedle vás sedí nejbližší kamarád, který vám hlídá záda. A vy jemu. Každý má zodpovědnost za někoho dalšího, je to obří pavučina, která vás v boji podrží, zachytí.

V každé životní situaci už máte lidi, na které se můžete obrátit.

Jsou věci, které neví ani vaše nejbližší rodina. Nechcete ji zatěžovat. Nebudete doma mluvit úplně o všem, co se odehrálo. Proč? Proč by to měl poslouchat někdo, koho se to netýká. Není potřeba je zatahovat do věcí, které by je mohly trápit víc než nás.

To zůstane v té druhé rodině. V armádě.

Třicet let služby bych za žádnou jinou práci nevyměnil. Fakt ne.

Když jsem odcházel do civilu, byl jsem rozklepanej. V padesáti letech jsem měl udělat krok do prázdna. Ze systému, který se o vás z velké části stará, jdete do světa, kde se o sebe musíte postarat úplně sami.

Rozhodl jsem se opustit armádu, protože už jsem cítil, že stárnu. Měl jsem strach i z vyhoření. Takhle jednoduché to je. Bál jsem se, že bych zabíral místo mladším, silnějším. Mám představu o vojákovi jako o chlapovi ve formě. Nechtěl jsem se stát pupkatým strýcem v uniformě.

Neměl jsem předem žádnou jistotu další práce, z toho jsem lehčí stres měl.

Našla si mě ale nakonec velmi rychle sama a jsem za to nesmírně vděčný. Druhého ledna, dva dny po konci služby mi volá současný šéf z Národního parku Šumava. „Chceš jít k nám? Máš zájem?“ Jasně, že jsem měl. „Tak se jdi přihlásit na úřad práce a v únoru nastupuješ.“

Jak jako úřad práce? Jaké zdravotní a sociální pojištění? Jo, armáda opravdu leccos vyřeší za vás.

Každopádně pro mě byl pád do civilu hladký, nádherný. Ne každý z mých kamarádů to tak měl. Pohybuji se na Šumavě, kde jsem se narodil, sloužil jako voják a teď ji můžu pomáhat chránit. Nemohlo to dopadnout lépe. Šel jsem ze zelené do zelené.

Když se procházím přírodou, užívám si klid. Všichni jsme z ní přeci vzešli.

Dívám se do lesa a můžu do něj beze strachu vkročit. Nikde nejsou miny jako v Bosně, kde se nešlo ani vyčůrat za krajnici bez rizika výbuchu. Nemusím se dívat s nataženou zbraní, jestli někdo nevystřelí jako v Afghánistánu.

Když na mě někdo řve, že jsem zelené gestapo, je to pocta. Není normální vjet autem do chráněného lesa a rvát borůvky i s borůvčím po kilech. To jsem pak zlej. Ničí mi to naše, přírodu.

Každý den jsem vděčný za to, jakou zemi a život máme. Každý. A není to žádná fráze.

Sedím pak v hospodě a poslouchám, že jsou ke gulášovce tvrdé rohlíky. V Bosně neměli lidi tvrdý rohlík ani žádný jiný týdny.

Lidi se hádají o politice, jsou schopní se spolu nebavit.

Jsou to problémy, které jsou vlastně fajn. Vím, že to nemám nikomu cpát, a ani to nikomu necpu. Zároveň vím, jak to vypadá v zemi, která je opravdu spálená. V zemi, kde umírají malé děti na nemoci, které my už ani neznáme.

Máme se krásně.

A jo, někdy se mi všechno vrátí. Leknu se, když vybouchne kolem Silvestra dělbuch. Manželka se mi směje. Je dobře, že to tak je, smích je opravdu lék. Zlehčí věci, do kterých by se dalo zabřednout až příliš hluboko.

Zní, kdykoliv se s klukama potkáme. Navštěvujeme ty, kteří měli zranění, zůstáváme v kontaktu. Říkáme, že se vypráví zkazky starých zbrojnošů. Historky, které si můžeme říct jenom mezi sebou.

Protože jenom my můžeme chápat jejich kontext.

A smějeme se nakonec i na tom hřbitově, jakkoliv je to na prd. Protože kdykoliv ztratíte kamaráda, tak to je špatný. Úplně stejně v civilu jako v armádě. Ani když jsme šli s dalšími zraněnými v misích na společné akci v Hradci Králové navštívit hrob Jaroslava Lieskovana, nebrečeli jsme.

Donesl jsem Lesákovi lahváče, posadil jsem mu ho tam. A dvacet minut jsme si tam všichni vyprávěli historky, které jsme s ním prožili.

Tlemili jsme se. Musíme se smát, musíme si ze sebe dělat legraci. Protože to léčí.