Martin Fraňo

Neumím si představit, že někdo může žrát hokej víc, než jsem ho žral tehdy já. Jako děti jsme s bráchou každý ráno spěchali k televizi a na ovladači hned mačkali 243.

Teletext. Taky pamatujete?

Čím víc žlutý to bylo, tím líp. Protože žlutě byly označený český góly a asistence. Největší pecku znamenal Pittsburgh okolo roku 2000, když ho trénoval Ivan Hlinka. Tam se to žlutilo úplně celý, hráli tam snad všichni.

Já každýmu z těch kluků ohromně fandil a zároveň záviděl. Strašně moc jsem chtěl být součástí jejich světa taky.

Ale jak, když jsem pár let předtím s hokejem seknul? Jak si najít cestu, abych mohl stát na jednom ledě vedle jmen, co se dají najít na tom teletextu?

Naše rodina pochází ze Slovenska, babička byla velkou hokejovou fanynkou. Mladšímu bráchovi, který měl v jednu dobu solidně našlápnuto, říkávala, že až bude hrát NHL, pojede s ním do Ameriky a bude mu vařit jako mama Jagr. Vždycky pro ni bylo velký téma, když Slováci hráli na velkým turnaji s Kanadou. Tvrdila, že ji nikdy nemůžou porazit.

Pár let potom, co zemřela, Slováci Kanaďany se spoustou špičkovejch hráčů v sestavě dali ve čtvrtfinále mistrovství světa 2012. Pár minut před koncem tehdy rozhodnul tečovanou střelou Michal Handzuš.

Sledoval jsem na konci během hymny stoupat slovenskou vlajku a pomyslel si, co by na to babička říkala.

A co by říkala na to, že jsem s tím Handzušem, ale taky Chárou, Šatanem a dalšími na tom ledě i já.

Lotyš Eduards Odinš, jeden z nejváženějších rozhodčích v Evropě, byl úplně zelenej. S kolegou Honzou Hribikem jsme se s ním po zápase play off KHL potkali v Moskvě v hotelu Holiday Inn. Zrovna přiletěl odněkud, kde taky pískal.

Už ve dveřích vypadal fakt vystrašeně. Ptám se ho, co je, a on na to: „Volali mi ze svazu, že dělám ostudu svojí zemi, ať se tady na to okamžitě vykašlu a jedu domů. Že jestli to neudělám, tak jsem skončil.“ Ukazoval nám lotyšský noviny, kde ho rozebírali hned na druhý stránce. Borec se čtyřma zlatejma píšťalkama za posledních deset let.

Bylo to pár dnů, co začala válka na Ukrajině. Člověk i v Rusku měl ponětí, že se děje něco vážnýho, ale informací rozhodně nebylo tolik jako třeba v Česku. Nebudu lhát, v kolotoči vrcholu sezony jsme tomu nejdřív nepřikládali takovou pozornost. Až díky tomu, co nám řekl Eduards, jsme hned začali víc zjišťovat, že to je celý daleko větší průšvih, než jak to v Rusku podávají. Trvalo nám půl hodiny si pročíst všechny možný informace a uvědomit si, co se skutečně děje.

V tu chvíli jsme měli jasno a shodli jsme se, že na to kašleme taky.

Hned ten večer jsme zavolali šéfovi rozhodčích KHL, což je strašně rozumnej chlap, a říkáme mu: „Hele, Ljocha, už nemůžeme dál pískat. Na Ukrajině je to horší, než nám tady říkají, my musíme domů.“

A on, že dobrý, že to chápe.

Honza měl před sebou Nižněkamsk, já Kazachstán, tak se nás zeptal, jestli ještě odřídíme aspoň tyhle už obsazený zápasy. Odpověděl jsem, že jim tam udělám stand-by rozhodčího, co jezdí v play off jako záloha, kdyby se někomu na ledě něco stalo, ale ať už nás nedává na led.

On zase bez problémů souhlasil.

Kolegové rozhodčí v letadle do Astany řešili, kdo bude pískat a kdo stát, protože to nikdy dopředu nevíte, řeknou vám to až ráno v den zápasu, aby se nikdo nemohl ožrat. A já jim tvrdil, že já na ledě určitě nebudu. Divili se, jak to vím.

Tak jsem si dva zápasy odstál, pak mi koupili letenku z Kazachstánu do Varšavy a bylo to. Rozhodčí mají smlouvu jen na základní část, play off je hodnocené formou bonusů, takže jsem ani nemusel oficiálně nic ukončovat. Vyplatili mi všechno, co vyplatit měli, a rozloučili se s tím, že mám dveře zpátky vždycky otevřený. Takhle se tam ke mně chovali od úplnýho začátku. Na lidi, s kterýma jsem tam spolupracoval, nemůžu říct jediný špatný slovo.

Vzdal jsem se něčeho, co jsem si musel odmakat a taky vyloženě vydupat a k čemu mi Rusové svým přístupem pomohli. Něčeho, k čemu vedla dlouhá cesta.

Vzdal jsem se maxima, který jsem ve své profesi reálně mohl dosáhnout.

Přesto, s tím, co se děje, jsem tam prostě pokračovat dál nemohl.

Říká se tomu syndrom ujetýho vlaku. Pustíš jeden faul, pak pustíš druhej, jedna strana začne řvát, pak začne řvát i druhá a ty už si v hlavě neseš, že jsi nepísknul tamto, takže nemůžeš ani tohle. A už jsi úplně v prdeli, to se nedá říct jinak.

Ať pískneš, co pískneš, už to nedoženeš, dění na ledě ti utíká pod rukama a ty se modlíš, ať už je konec.

Přesně takhle mi ujel vlak, když jsem v patnácti řídil jeden ze svých prvních zápasů juniorů, protože jsem myslel, že už na to mám, že pískat jen děti je málo. Bál jsem se pak na ledě cokoliv udělat. Pohyboval jsem se zrovna kolem mantinelu, za kterým stál můj táta, sám rozhodčí. Vytáhnul se přes plexisklo, předklonil se skoro až ke mně a zakřičel na mě tak, že to slyšel celej příbramskej zimák: „Vidíš, jak ho hákuje? Tak zvedni tu ruku!“

Tak já zvednul ruku.

„No, paráda!“

Tahle nějak se mnou po odborný stránce pracoval. A taky mi říkal, ať tam nelezu, když si tím ještě nejsem jistej.

Jenže ono mi rychle otrnulo. Hrnul jsem se do každý možnosti pískat.

S hokejem jsem seknul někdy v pátý třídě, kdy už jsem to nedával. Byl jsem otloukánek z poslední lajny. Když mi trenéři řekli, že mám objet kužel zprava, a já nevěděl proč, křičeli na mě. A to mě nebavilo, tak jsem skončil. Abych nedřepěl doma, začal jsem hrát tenis, pak basket, do toho triatlon. Měl jsem všeobecnej pohybovej rozvoj, ale nikde jsem nebyl špičkovej. V ničem jsem ani necítil opravdovej zápal. Po základce jsem si domluvil brigádu, umývání oken na benzínce na výpadovce na Prahu. Tam se přes prázdniny daly na dýškách udělat solidní prachy, o tohle místo byla mezi vrstevníkama docela rvačka. Chtěl tam dělat každej. Máma ale prohlásila, že nebudu dejchat ten smog z aut a taky, že bych si neužil prázdniny. A proč radši nezkusím pískat hokej jako táta. Že se od něj můžu učit a něco si tím taky vydělám.

Vlastně, proč ne? Vrátím se k hokeji, a nikdo tam na mě už řvát nebude, říkal jsem si.

To se teda tak úplně nenaplnilo, ale o tom až později…

Rozhodcování pro mě od počátku bylo opravdu jenom brigádou, kde jsem si za víkend vydělal víc než kdekoliv jinde. Popravdě, tátovu kariéru jsem jako dítě nijak neprožíval, neměl jsem z toho rozum. On prostě vždycky někam odjel a večer se vrátil. Mě nezajímalo, kde byl ani jak to dopadlo. Přitom tehdy ještě jako hlavní pískal i extraligu.

To si pamatuju i proto, že dokud jsem v začátcích neměl vlastní přilbu, půjčoval jsem si tu jeho s nalepenýma logama Staropramen extraligy. Jednou jsem mu na ní utrhnul pásek a nespravil ho, za což jsem dostal strašně vynadáno, protože to zjistil až chvilku před zápasem v Jihlavě.

Něco jako Zdeněk Svěrák v Obecné škole. „Kde jsou moje blatníky?“ Znáte to.

Holt podcenil přípravu…

I můj první odpískanej zápas proběhl po boku táty.

Nejdřív jsem musel absolvovat předsezónní seminář z pravidel, kde jsem v závěrečném testu udělal z padesáti otázek čtyřiadvacet chyb. Na to táta prohlásil, že to je docela dobrý. Věděl, o čem je řeč.

První půlrok tě potom stejně pustěj jenom do boxu časoměřičů, abys sbíral zkušenosti. Dělat tresty na druhý lize znamenalo, žes šel zadarmo na hokej do první řady a ještě jsi za to dostal nějakou kačku. Do toho ale táta po čase nadhodil, ať si v pondělí na rozhodcovský schůzi vezmu nějakej hokej, že půjde se mnou. Tak jsem se přihlásil na zápas dětí.

Přestože mi před ním jasně řekl, kde a jak budu bruslit, připadal jsem si úplně ztracenej. Gólman třeba zalehl puk a já čekal, co bude. Do toho táta od červený zapískal a povídá mi: „To musíš přerušit hru, od toho seš tady.“

Na pískání je ale super, že se zpočátku pořád někam posouváš. Postupně získáváš přehled, sebejistotu a z okresu dětí jsi najednou v okresu chlapů. Další sezónu ti dají juniory v kraji, to už si říkáš, že to docela umíš. Přitom neumíš nic.

Brzy jsem rozhodcováním začal úplně žít. Stávalo se, že jsem si o víkendu řekl o dvojzápasy šestá sedmá třída a pak i osmá devátá. Rodiče mi přivezli na stadion čaj v termosce a svačinu, abych se o pauze stihnul aspoň troch najíst. Jednou jsem takhle pískal už celej den, když koncem zápasu deváťáků přišel k manťáku borec a říká mně a parťákovi: „Kluci, my jedem z Rožmitálu do Sedlčan, a prej tam nemaj rozhodčí. Pojedete s náma? Končí vám to za pár minut. My na vás počkáme.“

Tak my jak pitomci sedli ještě do autobusu s Rožmitálem a vyrazili do Sedlčan, zatímco jsme celou cestu poslouchali prdelky, že jestli jim to poděláme, tak jdem zpátky domů pěšky.

No, zpátky mě vzali. Se zlomeným nosem.

Měl jsem půjčenou helmu od kámoše, která byla tak velká, že když mě někdo trefil, sjela mi z hlavy. Pamatuju si, jak postupoval útok do pásma, já spěchal za ním, ale bránící borec, co to dojížděl, místo aby dloubnul puk po prknech, se otočil a napálil golfák. Přímo mně na rypák. Trefilo mi to plexisklo, který jenom poskočilo, a já celej od krve ten den dopískal.

Rožmitálský mě večer vysadili doma, že teda děkujou. Tři dny jsem pak nemohl pořádně dejchat.

A máma dala tátovi ceres, že mi má konečně koupit pořádnou helmu.

Starý rozhodcovský kořeni vždycky říkávali: „Nebav se s trenérama.“ To bylo jejich zaklínadlo. Hlavně s nikým nic nerozebírat a za trenérama v žádným případě nejezdit.

Otec mi ale jednoho dne v mých začátcích povídá: „Jestli se tomu pískání vážně chceš pořádně věnovat, zavolej panu Filipovi, sedni si s ním, on ti bude vyprávět.“ Ivo Filip byl za éry Martinců a Hlinků světovej rozhodčí. Tak já mu cinknul, že jsem mladej Fraňo a chci pískat.

„Tak přijeď na Slávii.“

Dorazil jsem do Edenu, pan Filip si sednul do restaurace nad ledem, klopil do sebe jednoho ruma za druhým a vyprávěl. Nikdy nezapomenu, jak mi pověděl: „Pamatuj si, je to všechno o tom, jakej vztah si k hráčům vytvoříš. Jestli chceš bejt jako ty pitomci v pralesních ligách, co se chluběj, že někomu dali hned desítku, tak skončíš jako oni a budeš všechny kolem srát. Já nedal za celej život desítku ani jednu. Musíš si to umět s těma hráčema říct, oni si tě za to potom budou vážit.“

Zíral jsem na něj, hltal každý slovo a přehrával si, jak jsem do tý doby slýchával, že se s nikým nesmím bavit. Tenhle přístup se mi naopak líbil. Já přece chtěl být s hráčema na jedný lodi. Chtěl jsem se s nima znát, bavit se s nima. To přece byla moje cesta do toho teletextu.

A zase budu citovat Ivo Filipa: „Měj s nima vztah, bav se s nima i mimo led, jasně. Ale správnej rozhodčí musí bejt zároveň kurva. Je umění dojít do fáze, když ti hráči věděj, že když na ledě něco poserou, tak je sekneš. Ale když seš férovej, tak si s nima pak můžeš i sednout na pivo a můžete bejt dál kámoši.“

Ve chvíli, kdy jsem tohle pochopil, mi došlo, že když nebudu dělat kraviny, můžu být součástí hokejovýho světa nadosmrti. Tahle poučka od pana Filipa mi totiž pomohla získat si respekt všude, kde jsem pískal. Kdykoliv jsem slýchal: „Ty nám to aspoň vysvětlíš, ty nejsi arogantní, s tebou se dá bavit,“ strašlivě mě to hřálo.

Třeba jsem dělal a dodnes dělám na ledě víc faktickejch chyb než ostatní rozhodčí, ale díky tomu, že se o tom dokážu s hráčema a trenérama bavit, mi věřej. A to je nejdůležitější.

Takhle mě to učili i v Americe, i když jsem pískal ty nejsračkovější zápasy na čáře. Stejně mě nabádali, že musím komunikovat. Když na mě bude trenér slušnej a bude chtít moje rozhodnutí vysvětlit, ať za ním zajedu.

No, jo, Amerika. To bylo taky dobrodružství.

Může za něj Nagano. Nagano a píseckej rozhodčí Václav Český, co tam byl jako čárovej. Dodnes ani neví, jakej na mě měl vliv. Když se z olympiády vrátil, byl s ním rozhovor na regionálním rádiu Prácheň. Poslouchal jsem ho u sebe v dětským pokoji. Nakonec volali lidi, pokládali otázky a jedna z nich zněla, jestli by se mohl českej rozhodčí dostat do NHL.

Na to Václav odpověděl, že si myslí, že to je v tuhle chvíli nemožný.

Mně, sedmnáctiletýmu floutkovi, v tu chvíli přepnulo v palici a řekl jsem si: „Počkej, já vám všem ukážu.“

Sednul jsem k počítači a napsal svojí lámanou školní angličtinou dopis. Dneska bych ho rád viděl, možná bych ho už sám vzhledem ke svojí tehdejší jazykový úrovni ani nepochopil, přitom sdělení bylo jednoduchý: „Jsem Martin z Český republiky a chci k vám zkusit pískat.“ Na internetu vytáčeným přes pevnou linku jsem potom strávil mraky času hledáním nejrůznějších mailů na organizace kanadskýho a americkýho hokeje, různý regionální ligy, federace a tak podobně. Posbíral jsem jich asi šedesát a na ně jsem potom svůj dopis rozeslal.

Z těch šedesáti mi odpověděli tři. Z toho dva mi napsali, že nerozumí, co po nich chci. Ale ten třetí byl z Colorado Springs z USA Hockey. Trefil Matta Leafa. Frajera, kterej dělal dlouhý roky delegáta IIHF a hlavního metodika americkejch rozhodčích. Napsal mi, že jestli to správně chápe a opravdu mám zájem pískat v Americe, je schopnej mi s tím pomoct. A že mě zve v létě na kemp.

Byl jsem akorát plnoletej a měl jsem čerstvě nejvyšší rozhodcovskou licenci, což u nás znamenalo, že jsem pískal na čáře dorosty. Kobra, Hvězda a jim podobný. Na takový úrovni nikoho nezajímáš, řeší tě jen nadřízení na regionální úrovni. Jakmile jsem se ale domluvil s Američanama, ty nejvyšší jsem zajímat začal.

Jednoho dne mi zazvonil telefon, kde se ozvalo „Martine, ahoj.“ Volal Pavel Halas, tehdejší šéf rozhodčích. To byl v tu dobu pro mě někdo. Nikdy předtím jsme spolu nemluvili.
„Dobrý den,“ zdravím nesměle.
„Ty řešíš něco s Amerikou?“
„No, chtěl jsem tam jet na kemp.“
„A že o tom nic nevím… Tak ale dobrý, tak mi pak dej vědět, jak jsi dopadl.“

Ten telefonát se se mnou potom táhnul roky, aspoň teda v mý hlavě. Byl zvláštně podezíravej a já si říkal, proč tohle někomu vadí, dělám něco špatně, nebo se to snad má někde hlásit? Proč někdo považuje za zvláštní, že se chci za vlastní peníze rozvíjet? Protože já tam opravdu vyrazil za to, co jsem si našetřil a co mi přidali naši.

Byl jsem z toho kempu dopředu vyklepanej. Před odletem mi proto táta domluvil ještě jednu schůzku. Potkal jsem se Milanem Jirkou, bývalým rozhodčím olympijský úrovně, a toho poprosil, jestli mi nedá nějaký rady, protože už měl objetej celej svět. On mi mimo jiný praktický věci vnuknul i myšlenku, za níž jsem mu vděčnej celou svoji kariéru: „Hele, dělej si tam co chceš, ale musíš hlavně zaujmout a je úplně jedno jak. Když jsem tam byl já, večer jsme třeba hráli soutěž, kdo vypije rychleji na ex pivo. Oni to ti pitomci pijou podchlazený, takže jsem si tu plechovku dal na stranu, ohřál si ji a poslal to tam. A tu soutěž jsem vyhrál. Díky tomu si mě ti samotný kluci zapamatovali.“

Šel jsem do kolen. Tak takhle se to dělá, i o tomhle to pískání je. Milane, díky za rady. Člověk prostě musí zaujmout.

Amíci si na předsezónní kemp zvou vždycky jednoho až dva cizince, aby motivovali svoje kluky a viděli srovnání se zahraničím. Tenkrát měli kempy odstupňovaný. Nejdřív vybírali ty nejlepší z regionů, západ a východ, třicet jich pak poslali na centrální kemp. Tam jsem už byl i já. V šest ráno jsme tam chodili běhat a byla to fakt řehole. Potom následovaly přednášky, nějaká ta atletika a do toho v místní aréně vždycky probíhal nějakej dorosteneckej turnaj, kterej jsme pískali. Někdy čáru, někdy jako hlavní, a od instruktorů jsme dostávali feedback. Už tehdy nás natáčeli a ukazovali, co kde jak dělat. Propracovaný to měli do nejmenšího detailu, a hlavně tímhle přístupem proklepli každýho morál. Večer jsme padali do postelí úplně mrtví. Taková malá vojna.

Ale mně se zadařilo. Přijel jsem připravenej fyzicky i co se týká pravidel. A přestože jsem anglicky uměl hodně špatně, pomohlo mi, že jsem komunikativní a mluvit jsem se snažil. Skončil jsem mezi třemi nejlepšími ze všech. Matt Leaf se se mnou rozloučil, že to bylo dobrý, zůstaneme ve spojení a vidíme se příští rok. Z těch třiceti totiž patnáct nejlepších pozvali další léto do národního kempu, kde si potom vybírají do selects. Na ty už přijedou i skauti z NHL a dalších profesionálních i juniorských lig a dělají s tebou pohovory. Buď potom podepíšeš kontrakt s některou ze soutěží, nebo zůstaneš pod USA Hockey a pískáš mládež všude po státech.

„Jestli máš chuť, můžeš tady ten rok zůstat,“ nabídli mi s tím, že mi budou platit byt v Minnesotě. Tam že budeme s dalšíma dvěma klukama mít základnu a po týdnu se budeme střídat se stejnou partou třeba z Chicaga, která míří například do Dallasu. Takhle pořád dokola, mají to jako rozvojovej program.

Já tam zůstal. A za sezonu odpískal nějakejch sto dvacet zápasů, projel jsem to od Aljašky po Texas.

Nejdřív jsem byl hroznej, nedokázal jsem se domluvit a moji spolubydlící neměli úplně zájem mi pomáhat. Postupně jsem si ale zvykal na život i pískání. Zlepšoval jsem se natolik, že jsem získal možnost zůstat i další sezonu.

Naši ale chtěli, ať si nejdřív dodělám školu.

Na právech, na který jsem se předtím doma dostal, mi dali výjimku a na rok jsem je mohl přerušit. Potom ale bylo třeba tam už nastoupit, nebo by i můj individuální studijní plán přišel vniveč.

Poslechl jsem rodiče. Přitom kdybych tenkrát zůstal v Americe, možná bych se na tom teletextu fakt objevil napsanej žlutě.

Nemyslím, že si jenom přehnaně fandím. Byl jsem už zavedenej v systému, z kterýho prostě cesta do NHL vede. Čtyři lidi z mýho ročníku ji dneska pískají. USA Hockey do tebe investuje peníze čtyři roky, během nichž máš možnost se vypracovat. Do tý doby chtějí, abys podepsal nějakou z nižších soutěží. Zatímco u nás vypadá cesta nahoru do profihokeje jako pyramida, kdy když cestou někoho naštveš, už nemáš šanci se vyškrábat dál, v Americe tě nechají pískat juniorku a odtud si tě kdokoliv může vybrat do svojí ligy, který fungujou nezávisle na sobě. Tam se můžeš dál zlepšovat, ale hlavně jít si svojí cestou.

A NHL to všechno sleduje.

Ve vteřině, kdy zvedneš ruku a signalizuješ tím trest, kterej jsi ne úplně dobře viděl, máš vždycky pochyby. Dodneška si u toho většinou řeknu: „Ty vole!“ Protože dolů už ji dát nemůžeš. Jen když je to fakt velkej průser a odpískal bys něco, co se prostě nestalo, tak se sjedeš s dalšíma rozhodčíma a zeptáš se jich, jak to viděli oni. Jestli ten borec opravdu jenom uklouznul a nebylo tam žádný podražení. Takový chyby se stávaj.

Pak jsou tu situace, kdy se prostě potřebuješ v rámci nějaký zpětný vazby po zápase podívat na video. Na ledě si seš buď úplně jistej, nebo sice možná pochybuješ, ale nedokážeš říct, jak to bylo. Prostě ne. Není v lidskejch možnostech všechno vidět úplně jasně.

Když se pískávalo ještě ve třech s jedním hlavním a valil se brejk na opačnou stranu hřiště, než jsi jako hlavní stál, měl za úkol s ním jet čárovej. Tys to odpíchnul od zadního mantinelu, ale neměl jsi v životě šanci to dojet. Proto když tam byl nedovolenej zákrok, měl se čárovej chytnout za znak na prsou. To byla neofiko procedura, která ti měla pomoct, používalo to dost lidí. A tys podle toho signálu pak reagoval.

Pak teda ještě záleželo, co byl ten čárovej zač. Jestli ti chtěl pomoct, nebo na tebe kašlal. Byl jsi na něm ale v tu chvíli úplně závislej.

Dneska ve čtyřech už existuje pravidlo, že co nevidíš, to nepískej. S největší pravděpodobností to totiž viděl druhej hlavní a jestli to byl faul, už má určitě ruku nahoře. Ten adrenalin tam je při každý nepřehledný situaci pořád. Už sice úplně jinej, než když mi táta visel za zády přes plexisklo, ale je tam.

Mým cílem jako rozhodčího je nebýt moc vidět. Jasně, že někdy musíš udělat rozhodnutí, který se někomu nebude líbit. Je ale taky důležitý si uvědomit, že když se hraje hezkej hokej, není to sice díky mně, ale je to zároveň i moje vizitka. Já to totiž můžu těm klukům i divákům pořádně otrávit. A to nechci. Chci pískat tak, aby se mnou byly spokojený obě strany, aby ani jedna necítila nějakou vyloženou křivdu. Protože když ti hráči věřej a hleděj si na ledě svýho, hokej pak vypadá, jak má. Často si říkám: „Sám jsi to hrát neuměl, tak to nekaž těm, co to uměj!“

Rozhodčímu lidi nikdy nezatleskaj, na to jsme zvyklí. Když je všechno dobrý, tak se o nás nepíše. Já jsem se ale naučil najít si v tom svoje. Třeba když se dočtu, že se v zápase, co jsem pískal, hrál hokej play off úrovně, jsem spokojenej. Protože vím, že jsem to uřídil tak, že to plynulo.

Máš dobrej pocit, když všechno hezky odsejpá. V to i doufáš, když jdeš na led. S ostatníma rozhodčíma si v šatně přejeme, ať hlavně hrajou a je to v klidu. Takový úplně jednoduchý přání, který asi krom rozhodčích nikdo moc nechápe. A ty to na tom ledě sám cítíš, jak to jde. Víš, jestli jsi vyloučil správně, co jsi měl, jestli si tě hráči nevšímají, nepindají. Z toho máš pak radost. Víš, že jsi součástí tý show a děláš svoji práci dobře. Akorát v tomhle pocitu nesmíš zůstávat, protože jakmile takhle začneš přemýšlet a říkat si, jak je to super, někdo někoho trefí, tobě ve výhledu zrovna projede hráč, a protože jsi byl nekoncentrovanej, už se to valí.

Proto takový myšlenky odháníš. Stejně jako musíš odhánět ty, kdy cítíš, že se ti nedaří a nejradši bys tam nebyl.

A to tak je. Když máš blbej den, třeba po dlouhý cestě, můžeš dělat všechno správně, ale vždycky se ti stejně někdo schová za bránu, někdo někoho trefí zrovna když se podíváš na druhej souboj. A ty se snažíš jenom dejchat a nezamotat se zbytečně do nějakýho průšvihu.

Proto bylo super, když jsme v KHL měli komunikátory. To jsem občas Honzovi Hribikovi řekl, že tam s ním dneska nejsem. A on na to: „V klidu, já si tě budu hlídat.“

To tak je. Někdy prostě můžeš dělat, co chceš, a nedaří se ti. To má každej ve svý práci taky. Jen ho u toho nesleduje tolik lidí, který mu hned dají vědět, když jsou nespokojený. Dřív mi akorát v tomhle ohledu připadalo, že lidi nebyli tak agresivní a zlí. Když jsem něco podělal, dostal jsem za to z tribun naloženo, to jo, ale sám jsem objektivně cítil, že jsem tu chybu udělal.

A že jsem si zažil věci, jako asi každej rozhodčí.

Ve Vlašimi na nás třeba čekal pán se sekerou. My na něj: „Otče, to máte tu sekeru na nás?“ A on: „Ne, tou vysekáme díru do ledu a tam vás utopíme.“

Pak jdi v klidu pískat.

Na odkrytejch zimácích tě koulovali. Tím si musel projít asi každej. Já to nenáviděl, protože nemáš ponětí, kdo to hodil. Jsi pro smích a nemůžeš s tím nic dělat. Nejsou to kameny, neublíží ti to, ale zároveň jsi na hřišti jak v teráriu a všichni z tebe mají prdel.

Nebo Rokycany… Tam to bylo vždycky na houby. Tam kdykoliv jsem přijel na druhou ligu, byly problémy. Snad pokaždý měli místní pocit, že jsem jim ublížil. A nejhorší to bylo, když tam jednou domácí vedli po deseti minutách 3:0 a já si pomyslel, že to tentokrát bude v klidu.

To si povíš, že to je paráda, začneš s nima laškovat. Takový to: „Tak co, dneska dobrý, ne? He he.“ A oni: „Jasně, dobrej rozhodčí. He he.“

Tutovej začátek konce.

Skončilo to jejich prohrou 3:6, spoustu gólů dostali v oslabení a já si vybavuju, jak jsem od půlky třetí třetiny viděl za plexi policajty se psama. Přijeli kvůli mně, protože jim někdo zavolal, že rozhodčí bude mít problém.

Hlídali mě, odvedli bezpečně z kabiny k autu… A to mělo sfouklý kola. „S tím už vám my nepomůžeme, pane,“ řekli mi na to a odjeli.

Tak mi dofukovat pomáhali delegát a časoměřič.

To tam lezeš za tmy po čtyřech po úplně zbytečným zápase a ptáš se sám sebe, jestli tohle máš zapotřebí. Ale vyspíš se z toho a řekneš si: „Jo, mám.“ Protože chceš na ten teletext a tohle je k němu cesta. Cesta, na který vždycky jsou nějaký překážky. Musíš tyhle křivdy překonat, protože jinak se tam nedostaneš. Málokdo dostane cokoliv na podnose.

V Rokycanech jsem taky jednou pískal dorostence a na čáře jsem měl frajera, co dělal tenkrát policajta. Hrozně hodnej a veselej kluk. Fakt jsem s ním vždycky jezdil rád. Přímo nad časomírou tam je ochoz, na němž stál jeden tatínek a hrozně nám všem celou dobu nakládal. Většinou to bývá tak, že máš jednoho debila ve skupince, kterej svým masturbováním strhne ostatní a rádoby je baví. Tenhle tatínek pořád dokola vyřvával, že nám dají přes držku.

A můj kolega mu tak v jednu chvíli už odpověděl, ať teda jde dolů, hrdina.

Protože ten tatínek už nemohl před maminkama okolo sebe vyměknout, o pauze seběhnul, a aby se nenechal zahanbit, v místě, kde se potkávají chodby, na čárového vystartoval.

Na všech seminářích nás učí, abychom se nemontovali do diváků a nedostali se s nimi do kontaktu. Ať napíšeme všechno do zápisu a tím to hasne. Žádnýho zadostiučinění se ti totiž stejně nikdy nedostane. Hlavní pořadatel, kterej vás má na takovejch zápasech chránit, je většinou už v důchodu a při prvním problému se schová někde v rohu. Tenhle kluk to ovšem tenkrát vzal do svejch rukou. Protože měl policejní výcvik, tatínka chytnul za ruku, zkroutil mu ji, a jen co ten se sehnul, poslal mu tam zezdola jedno lehký kolínko a tatínek se sesunul k zemi a byl od něj pokoj. Trvalo to ne víc než pár sekund.

„A ať už na nás neřve,“ houknul jenom čárovej k maminkám, co vyděšeně všechno sledovaly v očekávání odlišnýho scénáře rvačky.

Zalezli jsme do šatny pro rozhodčí a já říkám: „Hoši, ty krávo, to nikde nebudeme říkat, jo?“ A fakt že jsme to nikde neventilovali. Ale smáli jsme se jak malý děcka, protože... Prostě si křikloun zasloužil, co mu patřilo.

Mimochodem, do konce zápasu byl klid.

Nikoho nenabádám, jen si říkám, že tohle by občas nebylo na škodu i v dalších případech.

Jednou jsem teda i sám dostal přes držku, ještě jako čárovej. Ten totiž má podle předpisů bránit hlavního, bejt ve složitejch situacích po jeho boku a ochránit ho od případnýho fyzickýho kontaktu. Tohle se stalo na Kobře při lize dorostu, kdy se hlavnímu vyloženě nedařilo a po zápase na něho s řevem naběhnul jeden tatínek. Já si stoupnul mezi ně, zrovna když napřáhnul, a trefil mě přímo na čumák.

Jen jsem zíral, jaká to byla rána.

Hlavní mi pak ani nepoděkoval, jen povídá: „Já to napíšu do zápisu, jo?“

Hmm, ty vole, děkuju, pomyslel jsem si. I tohle byl jeden z důvodů, proč už jsem postupně dál nechtěl pískat na čáře. Po návratu z Ameriky mě přitom doma pořád brali jako čárovýho a všichni mi říkali, ať tam zůstanu, že budu brzy v extralize. Já ale byl ambiciózní a chtěl jsem dělat hlavního.

Chtěl jsem zápasy řídit, sám ovlivňovat, jak poplynou.

Před odjezdem do Ameriky jsem nikoho nezajímal. Ale sotva jsem se vrátil, věci se pomalu pohnuly. Jinak jsem bruslil, jinak komunikoval, jinak vystupoval, nebál jsem se.

Dostal jsem se do povědomí. A dařilo se mi. Držel jsem se toho, co mi radil pan Filip a co se mi osvědčilo v Americe. Trenérům a hráčům se to líbilo, ale pro hodně lidí z rozhodcovský komunity jsem zároveň pořád byl namachrovanej arogantní cucák. Některý delegáty jsem vyloženě dráždil tím, jak jsem se bavil s trenérama, když chtěli něco vysvětlit.

„Vůbec za nima nejezdi a vůbec se s nima nebav!“ opakovali mi. A já si v duchu sám pro sebe odpovídal: „Budu tam jezdit a budu se s nima bavit.“

Někdy jsem to tedy řekl i nahlas.

Byl jsem drzej, namistrovanej a s přehnaným sebevědomím. Uznávám. Ale to je prostě americká škola. Tam slabí nepřežijou. Rozhodčí, kterej se bojí, je odepsanej.

Hodně taky udělala pověst, že jsem mladej Fraňo. A do jistý míry jsme si za tohle mohli s tátou sami, protože jsme nasekali hodně chyb. Co jsem začal pískat, chtěl jsem třeba s tátou na extraligu, když jezdil sám jako delegát. Bral mě s sebou všude. Akorát třeba neodhadnul, že mě jako mladýho nemá brát do kabiny rozhodčích, když se řeší hodnocení zápasu. Mně nepřišlo divný, že bych tam být neměl, ale dneska vím, že jsem tam jako malý ucho neměl co dělat, když on tepal a kritizoval starý zkušený rozhodčí. Ty rozhodčí, co pak za pár let pískali se mnou nebo mi dělali delegáty.

Moc dobře si pamatovali, jak já jako teenager otcovi za zády polohlasem radil: „A ještě ten ofsajd ve třetí třetině jim řekni.“ Dneska bych si za to nafackoval. Hrozný. Měl jsem tenkrát zůstat za dveřma a být rád, že se můžu dívat na hokej. Jenže tohle ti dojde až časem.

Nadělalo to v mých začátcích hodně zlý krve a nemyslím, že jsem v tom nevinně. Tak to holt bylo. Člověk se vyvíjí a zrovna tohle jsem si já uvědomil až později.

Navíc táta byl ve svých začátcích takovej delegát, že pořád bylo něco špatně, pořád viděl, co se může zlepšit. My tak byli vychovávaní i doma. Málo chválení, motivovaní, ambiciózní. I proto jsem dodnes perfekcionista a mám s tím problém, protože očekávám všechno dokonalý, od okolí i od sebe. Pořád nejsem s něčím spokojenej. Až poslední roky s věkem začínám věci víc házet za hlavu.

Po návratu z Ameriky jsem se potkal s Pavlem Halasem a řekl mu, že potřebuju pískat, hodně pískat. Že tomu podřídím všechno. Nešlo o peníze, šlo o to být na ledě. On mi na to nadhodil, že plánujou udělat profesionální rozhodčí, což do tý doby neexistovalo. Tenkrát chlapi pískali i extraligu vedle svýho klasickýho zaměstnání. Já okamžitě vypálil, že toho chci být součástí. Protože jeden dorosteneckej zápas týdně je pro rozvoj strašně málo. Halas mi slíbil, že až budou zvažovat kandidáty, bude myslet i na mě. A patří mu poděkování, že když ten program spustili, dostal mě mezi jména, z nichž mě potom komise vybrala. On byl ten, kdo mi otevřel dveře do velkýho hokeje.

Svazu se tenhle krok, myslím, vyplatil i finančně. Dali nám na rok 2007 velmi slušnej měsíční plat skoro čtyřicet tisíc korun, ale zase nás hnali pískat všude možně, my odřídili i přes dvacet zápasů za měsíc napříč všema soutěžema českýho svazu. Platit nám paušál za každej takovej zápas zvlášť, jak bylo do tý doby zvykem, stálo by je to mnohem víc.

Pro naši kariéru to byla pecka. Ne tak pro osobní život.

Mě to třeba stálo manželství. Nejde říct, že by to byl jedinej důvod, ale pro soužití dvou lidí prostě je problém, když ti po poledni zavolají, že máš večer pískat v nějakým městě jinde po republice. Sedni a jeď. Nemůžeš říct ne, je to tvoje práce. A tohle se dělo běžně, taková praxe šla proti jakýmukoliv rodinnýmu životu. Jednoduše proto, že jsem byl neustále někde v prdeli. A ta práce není jenom hodina na ledě. To je cesta, příprava, cesta zpátky. Pět hodin před zápasem a pět hodin po něm. Do toho se časem přidaly po sezoně různý mistrovství světa, kdy zase na pár týdnů zmizíš.

A takových příběhů je kolem mě víc. Odhadem bych tipoval, že víc než polovina špičkovejch rozhodčích je buď rozvedenejch nebo žijou sami. V KHL lítáš po celým Rusku, spíš po hotelích. Nemáš pořádně šanci se s někým seznámit, protože nejsi nikdy delší dobu na jednom místě. A odtud je to pak už jen krůček k psychickejm problémům.

Některý země tenhle problém cítěj už konkrétně: Nemají dost rozhodčích, protože to nikdo nechce dělat.

Sám jsem taky měl jednu dobu navzdory svý vášni pro hokej problémy uvědomit si, čím se vlastně živím, čemu se věnuju. V Rusku jsme měli od ligy i psycholožku a já jí jednou přiznal, že mám depky z toho, že nic nebuduju. Jezdím si po ledě, vím, že jsem ve svým oboru na špici, vydělávám slušný peníze, ale pro společnost jsem k ničemu. Představte si to. Jeden den přelítneš, ubytuješ se, druhej den celej prospíš, večer dvě hodiny hokej, nějaká večeře, postel. Ráno to samý, celý dokola. Jako užitečnej si rozhodně nepřipadáš, navíc seš tam sám. Nelítáš s dalšíma třiceti lidma z mančaftu. Proto si začneš víc a víc klást otázky. Někde vzadu mě to nemálo trápilo, chlastem jsem to ale řešit nechtěl. V tý době mi strašně pomáhala tehdejší přítelkyně. Sice na dálku, ale zastala spoustu práce, postarala se o barák, uměla poznat, že nejsem v pohodě, napsala něco hezkýho. Tahle podpora je extrémně důležitá. Věděl jsem, že mám někoho, o koho se můžu opřít. Jí vděčím za to, že jsem se kousnul a vydržel tam a vlastně to definitivně dotáhl až na vrchol.

Psycholožka mi navíc tenkrát dokázala vysvětlit, že tak jak existují divadla, kina, hudební koncerty, má svý nemalý místo ve zdravý společnosti i sport. A já jsem součástí toho odvětví. Pokud já nebo kdokoliv z mých kolegů na tom ledě nebudem, ten sport se nebude hrát. Takže děláme pro společnost hodně.

Od tý doby to takhle dokážu brát. Neumím si představit, že bych někdy dělal něco jinýho. Práva jsem sice dostudoval, ale nikdy jsem se jim pořádně nevěnoval. Od vstupu do velkýho hokeje jsem nikdy reálně nepracoval, tím myslím zaměstnání od osmi do čtyř. Jednak to nejde a vlastně dneska vím, že ani nechci.

Na otázky, co budu dělat po kariéře, všem z legrace odpovídám, že si udělám trenérskou licenci a budu u nás v Černošicích trénovat malý děti.

A řvát na rozhodčí.

Moje začátky v extralize, ale vlastně i všech mých vrstevníků, provázely těžkosti. Zdaleka ne každej nás vítal s nadšením a bylo nám jasný, že jediný, jak si svý místo obhájíme, je na ledě.

Já si šel dál svojí cestou a i jako mladej vocas jsem se držel toho, že jednak musím dobře bruslit, abych stíhal, a musím s hráčema i trenérama mluvit. A že když něco podělám, tak řeknu, že jsem to podělal.

A taky člověk musí bejt upřímnej. Když na tebe nastoupí trenér, že něco byl faul, a ty máš zrovna máslo na hlavě, protože jsi třeba zrovna blbě stál, povíš mu: „Trenére, já tam faul neviděl. Třeba se pletu, ale z mýho postavení tam nic nemám.“ Neřekneš, že to faul nebyl, ale žes to tak neviděl. Stát si za něčím, o čem sám nejsi přesvědčenej, je špatně. Ten trenér pak na videu uvidí, že to je faul úplně jasnej, a tím ztrácíš kredit. Jeho pak nezajímá, že ti před očima zrovna přejel dvoumetrovej bek a tys viděl jen reklamu na jeho zádech.

Myslím, že v tom jsem byl od počátku i mezi těma trenérskejma bardama dobrej. Kdo se se mnou bavil slušně, dostal slušnou odpověď. Kdo se i po tom, co dostal upřímný vysvětlení, choval jako hovado, s ním jsem se dál nebavil. Bylo na každým, jak rychle to pochopí. Je to taková psychologická hra.

Určitě jsem nebyl nejlepší pískač, jako v dobách, kdy jsem začínal, byli třeba Rejthar s Bolinou nebo tenkrát mladí Šindler s Minářem. Ti v mých očích odpískali naprostou většinu věcí správně, bez chyb. Aspoň co jsem je zrovna viděl. To jsem vždycky obdivoval. Já v posuzování nebyl nejpřesnější, a to ani z kolegů, co se mnou začali pískat jako mladí poloprofíci. Technický nedostatky jsem ale vyvažoval tím, že jsem se uměl s lidma na hřišti bavit. To byla moje výhoda.

Ono to je totiž někdy taky věda, ukočírovat čtyřicet různých povah a nálad, co kolem tebe lítá po ledě. Zatímco trenér je s mančaftem denně a už ví, koho může seřvat a na koho radši mluvit v klidu, kdo se zrovna rozvádí nebo má nemocný dítě, tak ty to dostaneš instantně rovnou v balíčku najednou. Poraď si, frajere.

Když pak pískáš v lize nějakou dobu, taky už se učíš odhadnout, jak na koho můžeš. Prostředí si tě vychová.

A ty vychováš jeho.

Dám příklad ještě z druhý ligy, kdy jsem říkával hráčům, ať přestanou házet rukama pokaždý, co se jich někdo dotkne. „Klidně za mnou pak přijeď, vynadej mně tady, že jsem to neviděl, ale řeknem si to mezi sebou,“ vysvětloval jsem jim. „Já ti odpovím, nedám ti desítku, budu se s tebou bavit. Ale přestaň mi tady dělat divadlo, protože to každej vidí. Pak se toho chytnou lidi, pochopěj, že mi nadáváš, a já na to musím nějak zareagovat. Takže si to příště radši vyřídíme mezi sebou.“

Dodnes si pamatuju nebožtíka Miro Hlinku, když hrál zrovna v Chomutově. Něco se semlelo a on ke mně v přerušený hře přijel se slovy: „Nič nechcem, len ma trenér posiela, tak tu postojím a za chvílu odídem“. Na to já: „Dík za upřímnost, postoj klidně dýl.“ A pak jsme se tomu zasmáli. Podobný věci se dodnes dějí, je to celý jen divadlo. Lidi si myslí, že mi hráč za něco nakládá, trenér je spokojenej, že si jel stěžovat, ale přitom to je celý úplně jinak.

Mně je fakt jedno, když mi na ledě někdo vynadá. Je to v emocích, já mu vynadám taky. Jak říkával pan Filip, musíš být kurva, jinak bys nepřežil. Hráči musejí vědět, že role jsou daný. Oni mají dávat góly nebo jim zabraňovat, a ne ti tam skákat a mávat rukama. Tím ti to jenom kazej. A kazej to i všem okolo, protože něco přihrajou, ty jim to sežereš a pak jsou vytočení i ti na druhý straně. A už se to veze.

Na tohle téma jsem měl debatu i s jedním mladým v Německu. Přihrával mi zákroky, tak jsem k němu přijel a říkám mu, že ještě jednou skočí, tak jsme spolu skončili. Po zápase si mě odchytil jeho kapitán, co prý si to k mladýmu dovoluju. Vysvětlil jsem mu, že nemám rád, když někdo skáče. A proč. A že jsem dvacet let v branži, tak poznám, když někdo filmuje faul.

On na to: „Já jsem dvacet let kapitán.“

„Tak to poznáš taky a divím se, že se se mnou takhle bavíš.“

Příští zápas přijede mladej, že fakt neskočil, já odpovím, že jsem teda asi viděl špatně. Popovídáme si a z něj nakonec vyleze, že nooo, že teda trochu jakože skočil. A že to chápe, co mu říkám, a už skákat nebude.

Tehdy jsem si gratuloval, že jsem jako rozhodčí odvedl dobrou práci. Mladej má jasný mantinely, v nichž ví, jak se pohybovat, což pomůže do kariéry jemu a zlepší to i průběh zápasů, ve kterých bude hrát. Přitom jsem mu mohl dát rovnou dvojku za simulování.

Tím by se to ale celý pokazilo.

Divákům takový věci nevysvětlíš. Ale hráčům můžeš. Snažíš se jim říct, že seš tý hry součástí a jako oni občas netrefěj prázdnou bránu, ty prostě taky nevidíš faul.

Jó, kolikrát my si s dalšíma rozhodčíma dělali srandu, že bysme taky rádi zašli na ty hráčský rozhovory po zápase a vykládali, jak nám od druhý třetiny přestaly jezdit nohy, že jsme první třetinu asi ještě byli v autobuse a pak na nás navíc po tom prvním blbým trestu padla deka. Ty moudra, co z nich padají po prohraných zápasech. Taky bychom řekli, že musíme rychle zapomenout a soustředíme se už na další zápas, kterej se určitě povede. To by všichni koukali, kdybychom si takhle mohli říct svoje, než abychom jen dostávali stopky do konce sezony, různý veta a pokuty.

Mým sousedem se před časem stal Pepa Beránek. Ten na nás býval na ledě hroznej. Fakt hroznej. Furt si na něco stěžoval. A k tomu tvrdí, že jsem mu tenkrát vykal.

Dneska ale přiznává, že až když jsme si po letech popovídali, otevřel jsem mu oči. A že prý jsme i my rozhodčí normální lidi a dá se s náma bavit. Že hráči si prostě neumějí často připustit, jak můžu nevidět, že ho ten druhej seknul někde v chumlu do kotníku. „Tak to máš vidět vole!“ řvou. „Jste tady čtyři!“

Vím, že to mám vidět. Ale prostě jsem to neviděl. Tak to je. Hraj dál.

Na rovinu, až poslední roky si uvědomuju, že jsem se ve svým oboru dostal na špičkovou úroveň a asi něco musím umět. Do tý doby jsem pořád jenom obhajoval, co jsem už v předchozí sezoně dotáhnul. Pořád jsem žil v nejistotě. Protože my na rozdíl od hráčů nemáme měřítko. My nesbíráme kanadský body. Hráči dávají do tréninku všechno, ale to my taky. Já taky celý léto trénuju fyzičku, ale potom ji nepromítnu do času na ledě nebo gólů. Ve vnímání výkonu rozhodčích jde o celkovej obrázek, kterej se skládá ze spousty faktorů.

Každej chce ven, každej chce na mistrovství. Když se ti doma daří, dají ti jako mladýmu nominaci na mistrovství světa osmnáctek, ty to tam zapískáš dobře a už jsi nějak zapsanej. Jde i o to být ve správnej čas na správným místě. Neexistuje jednotnej recept, jak na to, aby tě svaz nominoval na světový turnaje. Je za tím systém hodnocení delegátů, jazykový dovednosti a pak na tom mistrovství rozhodně i politika. Ale platí jedno: Aby ses nahoru dostal, musíš prostě pískat dobře.

Ale co to přesně znamená? Těžko říct.

Pro mezinárodní hokej musíš mluvit anglicky, to je úplnej základ. Když na tom nepracuješ, nemůžeš čekat, že tě tam pak někdo podrží.

A taky musíš hokejem žít, musíš to nakoukat. Já to tak rozhodně mám. Přijedu ve dvě ráno z Německa, zapnu si NHL a koukám na hokej. Na rozhodčí, co jak řešej. Koukám na naši ligu, pořád sleduju KHL. Jsou to tisíce zápasů. Mě prostě baví na to čumět. Je to vášeň, ale je těžký to vysvětlit někomu, kdo úplně nechápe, o čem přesně to je.

Co si budeme povídat, směju se, že všichni rozhodčí jsou do určitý míry úchyláci s nějakou diagnózou. Nechat na sebe řvát tisíce lidí, být pořád pod tlakem, ve stresu a s minimálním pozitivním ohodnocením poslouchat jenom dokola neustálý připomínky a výtky? To nechce dobrovolně dělat každej. 

Jenže pořád je to ten teletext. Pořád seš přímo u toho dění. Seš přímo na ledě s těma hráčema, tak jak jsi vždycky chtěl.

Pro mě tohle byla jediná šance, jak se mezi ně dostat. Motivace peněz, která stála na začátku při hledání brigády, už je úplně pryč. Sice se dneska jedná o velmi hezky placenou práci, ale ta se v průběhu let překlopila do toho, že to mám prostě rád. A je mi jedno, jestli mi u toho sedm tisíc lidí na Kometě zpívá Pískej, píčo, pískej.

Já si to totiž v duchu vždycky zpíval s nima, protože je to hezky melodický a jsou na tenhle pokřik nejlepší v republice.

Můj první mezinárodní turnaj byly dvacítky divize I v Itálii. Rumuni. Korejci. Japonci… A stejně tak rozhodčí z těchhle zemí. Zvyklej z extraligy to máš na takový úrovni snazší v tom smyslu, že je všechno pomalejší. Ale pro lidi z IIHF je důležitý sledovat i to, jak se domluvíš, jak spolupracuješ s ostatníma, jak řešíš problémy. A když to je dobrý, vezmou tě příští sezónu vejš, třeba na osmnáctky nejvyšší skupiny do Ameriky a tam už to je zase další level testu.

Tam mě třeba poslali domů jako úplně prvního. To znamená fakticky nejhoršího, přestože jsem nic vyloženě nepodělal. Náš hlavní supervizor tam byl Matt Leaf. Přesně ten Matt Leaf, co mi tenkrát pomohl do jejich rozvojovýho programu. Taková situace je těžká na hlavu, ale doteď si říkám, že to je snad jeden z testů, co jsi zač. Jak to zvládáš přijmout. Kde hledáš chybu a jak se z toho oklepeš. Byl jsem nováček, tak si mě tím třeba jenom testovali. Sledovali, jak se vyrovnám s křivdou. Další rok už jsem na stejným turnaji pískal zápasy o medaile.

Takhle to v průběhu let pokračuje, vzestupy a pády, křivdy a úspěchy, a ty si získáváš pevnější pozici v extralize, v mezinárodním hokeji a najednou jedeš na svoje první dospělý mistrovství světa. Pak na druhý. Na třetí… K tomu potřebuješ podporu našeho svazu, kterej tě tam musí nominovat. Oni mají zásadní slovo na tom, kdo tam pojede.

A do toho se ti ozvou z KHL. A celý se to zamotá.

Věděl jsem, že nás s Tondou Jeřábkem Rusové chtějí už nějakej čas. A my chtěli k nim, protože to znamenalo pískat nejlepší soutěž mimo NHL a vydělat si u toho samozřejmě zajímavý peníze. Kdo by ve svý profesi nechtěl takovej posun? Tondu náš svaz po čase skutečně pustil, i když musel taky bojovat, mě ale nechat jít nechtěli. Nejdřív vlastně vůbec ani nepřiznali, že o mě někdo stojí. Argumentovali tím, že do mě investovali spoustu prostředků, a přece mě nemůžou teď jen tak pustit pryč.

Po sedmi letech, co jsem pískal extraligu.

Po sedmi letech, kdy si mohli vedle mě a dalších mých vrstevníků postupně vychovávat další mladý rozhodčí a naopak na příkladu Jeřábka s nějakým Franěm ukázat, že tudy vede i cesta k zajímavýmu profesnímu posunu. Podle mýho přemýšleli úplně blbě. Brali to tak, že ti dali šanci se ukázat a teď za to mají právo tě ovládat. K tomu lhali. Tvrdili mi třeba, že Rusové mě nechtějí, že berou jenom rozhodčí cizince, co pískali finále na mistroství světa. A já, byť jsem vždy ke svým šéfům loajální, tohle bral jako velkou křivdu.

Během pražskýho šampionátu 2015 mi přišla esemeska v azbuce, jestli nezajdem na oběd. Tak jsem se potkal s tehdejším předsedou komise rozhodčích KHL, co tady byl jako supervizor IIHF. Řekl mi, že KHL o mě stojí a Češi mě nechtějí pustit. Popsal mi, jak několikrát žádali o moje uvolnění, ale naši to vždycky zamítli. Ve mně to úplně vřelo.

S tím, co jsem se dozvěděl, jsem hned volal Halasovi, že do Ruska jít chci. Nepřipadalo v úvahu tohle řešit na vlastní pěst. Jednou byl můj šéf, tak o tý schůzce měl vědět. Není to o tom, že hodlám za každou cenu někam zmizet, ale sakra, mám ambice. NHL je nereálná, tý šance jsem se sám vzdal, ale když o mě vážně stojej z ligy, kde můžu pískat Kovalčuka s Dacjukem? Prostě mám zájem se tam posunout.

Spustila se nesmyslná hra, do níž byli zatažení i nejvyšší lidi našeho svazu. Rusové mi nakonec řekli, že na mě nemají pro tuto sezónu peníze, že prej za rok. Přitom já jim pověděl, že zpočátku tam půjdu za cokoliv, jen ať mi dají možnost. Věřil jsem si, že jsem dobrej, a když to ukážu, dostanu za to v budoucnu i dobře zaplaceno. Tušil jsem, co se děje, a byl jsem z toho fakt otrávenej, absolutně demotivovanej.

Pomohla mi náhoda, a sice výměnnej program IIHF. Díky němu vybraní rozhodčí v průběhu sezony cestujou na pár zápasů mezi soutěžema. A na mě zrovna náhodou padly dvě utkání v Moskvě hned v září. Náhoda to ale nebyla, Rusáci v politice chodit uměj a tenkrát v IIHF měli kontakty hodně dobrý. Tam jsem měl konečně klid si o všem promluvit s místníma. Zase mi potvrdili, že Češi můj odchod zatrhnuli a že jestli bych tedy nejezdil aspoň mimo Rusko. Rigu, Helsinky, Bratislavu… A já, že jasně. Domluvil jsem se tenkrát s Frantou Rejtharem, co měl pod palcem nasazování extraligy, jestli mu nebude vadit, když každej měsíc na tejden zmizím. „Jasný v pohodě, to zvládnu,“ reagoval. Napsal jsem tedy do Ruska, že OK, že extraliga si poradí. V odpověď ale přišlo to samý, co do tý doby: „Oni nesouhlasej ani s tímhle.“

Svaz to zase zatrhnul.

Šel jsem tenkrát za generálním sekretářem svazu a ředitelem extraligy a řekl jim, že mě to strašně mrzí, ale že jestli mě od další sezony nepustěj ven, skončím. Přijdou o mě stejně.

Upřímně, byl to blaf. Neskončil bych, na to jsem nebyl vnitřně připravenej, nechtěl bych tohle prostředí opouštět. Ale vsadil jsem všechno na jednu kartu, což se mi vyplatilo. „Tak jo, tak od příští sezóny jo,“ uslyšel jsem.

Na mistrovství světa 2016 v Moskvě jsem odřídil zápas o bronz a od novýho ročníku začal v KHL.

Českej svaz, kterej určuje, koho kam pošle na mezinárodní turnaje, mě ovšem v další sezóně nikam nenominoval. Rozhodčí, co loni pískal utkání o medaili a teď dostal i semifinále nejlepší ligy v Evropě, tak na dalším mistrovství světa chyběl. Prý mě nevybrali, protože nemohli sledovat moji výkonnost.

Táta tenkrát před zveřejněním nominací iniciativně koupil lupeny na play off mistrovství v Kolíně, že se pojede podívat – a já tam vůbec nepískal. Museli jsme se tomu smát, aspoň jsme si udělali chlapskej vejlet na hokej jen tak. Máme ho přece rádi.

Byla to celý message zdejším klukům, aby se nepokoušeli přemejšlet o odchodu někam, kde by si třeba nedejbože vydělali víc peněz tím, co umějí. Stejná logika jako když se za komunismu bránilo odejít ven hráčům. Dokonce si nás ještě s Liborem Suchánkem, co se dostal jako čárovej do NHL, zavolali v létě na komisi rozhodčích. Nevím, co řešili s ním, ale mě se ptali, kdy se vrátím. Tenkrát jsem jim slušně řekl, že se vracet v plánu zatím nemám a že mě mrzí, že mě úplně škrtli z mezinárodních turnajů.

Jako by se u nás v myšlení některejch lidí ještě neroztáhla železná opona.

Rusové i přes tohle politikaření zařídili, že jsem na mistrovství světa v Bratislavě 2019, po třech sezónách v KHL, mohl odjet. Nevím, jak to dokázali, ale nakonec jsem tam jel i bez podpory mateřskýho svazu. Ten mi navíc po covidu oznámil, že už mi ani neprodlouží mezinárodní áčkovou licenci. Dostal jsem jenom licenci C, která opravňuje třeba k pískání přáteláků šestnáctek. Nejezdíš s ní ale na žádný mezinárodní turnaje. Je to v podstatě konečná.

Jenže to by nebyli Rusové… Intervenovali na IIHF, kde se mezitím vyměnila komise rozhodčích, aby začala dávat divoký karty opravňující držitele C licence účastnit se mezinárodních turnajů nad rámec svazový nominace. IIHF o tomhle problému prostě věděla a řešila ho. Díky takové kličce jsem jel na další mistrovství v roce 2021 do Rigy, kde jsem nakonec dostal důvěru odpískat i finále. S Jevgenijem Romaskem, což je první Rus, co kdy soudcoval v NHL.

Dělali jsme si z toho pak srandu, že finále mistrovství světa může dneska odpískat kdekdo s céčkovou licencí.

Přes to všechno, co pro mě Rusové udělali, jak mi pomohli vybojovat si splnění svýho snu a dostat jedno z největších ocenění svý práce, jaký v týhle profesi reálně dostat můžu, jsem ale stejně na jaře 2022 věděl, že musím pryč. Že s tím, co se děje na Ukrajině, tam zůstat nejde.

A i když jsem měl možnost vrátit se domů, pět dnů po příletu z Kazachstánu mi přišla zpráva od šéfa rozhodčích v Německu, co plánuju dělat dál.

Vzal jsem si čas na rozmyšlenou a nakonec podepsal. Měl jsem pocit, že na návrat domů je moc brzy.

Jedna věc jsou finance, ale hlavně: Tak, jako jsou pro mě komunikace a respektování jeden druhýho důležitý na ledě, zůstávají zásadní i v lidský rovině.

Věřím, že potvrzením tohohle tvrzení je skutečnost, že i když jsem na mistrovství světa 2024 konaným u nás v Praze a Ostravě jel na německou licenci, bez nezbytný podpory našeho svazu by mě tam pískat nenechali. I díky nim jsem dostal nominaci na tenhle turnaj, ke kterýmu jsem se upínal a naplánoval si, že na něm završím svoji mezinárodní kariéru.

Všechno se sešlo tak nádherně, že mým posledním odpískaným mezistátním zápasem bylo čtvrtfinále Slovenska s Kanadou.

Babička by měla radost, že to dopadlo právě takhle.

Z Moskvy do Magnitogorsku lítá jedinej spoj denně, co dorazí v pět ráno. To znamená, že když ti na přestupu z Rigy zašmodrchají na Šeremetěvu výstroj, už ti do večerního zápasu prostě přilítnout nestačí.

Během svý první sezony takhle v půl pátý ráno stojím u pásu na tašky a vidím, že skoro všichni už jsou pryč a můj bágl prostě nejede. Trčím tam sám a vím, že to je v pytli.

„Jsi přijel na vejlet, jo?“ zaslechnu za sebou najednou.

Tam vysmátej Honza Kovář, jeden z nejlepších hráčů ligy, kterýmu dorazil táta. Hned mu líčím, že to je ale docela průser, že nevím, co budu dělat.

„To nějak zařídíš. Vidíme se večer,“ mávne na mě.

Celou noc jsem nespal, přesně na tohle mám náladu. Jasně že zařídím. Musím. Nejdřív zavolám na letiště do Moskvy, že mi nepřišel bágl, hlavně ať ho sem už neposílají, protože by přilít tím letadlem, kterým já budu zase odlítat. Už by mě nikdy nedohnal. Druhej telefon je šéfovi, že nemám v čem pískat, ať to řeší on, nikoho tu neznám. Sakra musím se hlavně vyspat. Vstanu ve tři odpoledne a začnu zjišťovat, jak to vypadá. Dostanu cizí brusle a místní rozhodcovskej dres se starým designem. A první co, sotva vlezu na led, hodí u mě bognu Tomáš Filippi a pokyvuje: „Hezkej dres.“ Už si mě kluci chystali.

V tu chvíli vím, že svoji práci dělám dobře. Protože kdyby mě neviděli rádi, nedělali by si ze mě tyhle srandičky. Samozřejmě pindají, když písknu něco, co se jim nelíbí. Tak jim řeknu, ať už taky jdou do prdele, a oni to vezmou. Jsme si rovní.

Mimochodem, zrovna tihle dva blázni z Magnitky se spolu sázeli o deset kliků, kdo z nich bude dřív vyloučenej. Takže když měli nahráno, začli to řezat a ten, co prohrál, dělal kliky. Ta parta tenkrát s Mozjakinem, Zaripovem a Čechama byla asi to nejlepší, co jsem kdy v hokeji viděl. Ti kluci si dělali na ledě, co chtěli.

Nádherný to bylo taky poslední roky na Českým domě v Moskvě, kde spolu s námi s Honzou Hribikem bydleli i kluci, co hráli za Spartak. Nejdřív Lukáš Radil s Robinem Hanzlem, potom Kuba Jeřábek, každou chvíli tam s námi byl i brankář Julo Hudáček. Takový srandy, co jsme si spolu užili při večeřích po zápasech...

Jeden večer jsme seděli na tataráku, k tomu jedno pivko, druhý pivko a borci to zkoušeli. Že prej maj další zápas v Kazani, tenkrát lídra KHL, a kam že jedeme my. Spartak totiž tenkrát potřeboval vyhrát, aby postoupil do play off, a Robin potřeboval dva kanadský body, aby si podle smlouvy sáhnul na prémie. Byl to pro ně fakt důležitej zápas. „Hele, kluci, to je tajný. To my vám říct nemůžeme,“ nedali jsme se. „Ať se vám tam daří.“

Jasně, že jsme tam s Honzou oba jeli, navíc jsme to věděli už asi tři týdny. Ale tohle jsme holt říkat opravdu nesměli. Měli jste pak vidět ty obličeje kluků při hymnách před zápasem, málem jsme lehli smíchy. Dopadlo to nakonec tak, že Spartak vyhrál v prodloužení a Robin měl 1+1.

Kdyby snad někdo pochyboval, uhráli si to kluci úplně sami.

Tenhle vztah přitom neznamenal, že bych Hanzla nevyloučil do tří v jiným zápase play off za podražení. Podíval se na mě potom vyčítavým pohledem, ale já mu zase tím svým ukazoval: „Sorry, prostě jsi ho podtrhnul.“

Protože se držím toho, co mi říkal pan Filip. Jsem s těma klukama kámoš, chodíme spolu na pivo, ale na ledě zůstávám kurva.

Díky tomu jsem se na ten teletext dostal.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází