Martin Cedidla

Byla to moje klasika. V té době ještě umocněná mladickou fotbalovou nerozvážností.

Vletěl jsem do toho bez rozmyslu. Na maximum.

Z kabiny o poločase jsme vyběhli nahecovaní. Se Zlínem jsme prohrávali na Slavii 0:2 a najednou se nám podařilo snížit. Ucítili jsme, že s tímhle utkáním, které mělo dopadnout jednoznačně, ještě dokážeme něco udělat.

Pro mě, který obyčejně v zápase nedokáže vypustit jediný souboj, to byl signál šlapat do všeho ještě o kousek důrazněji.

Prostě jsem chtěl získat každý balon.

Slávista Ewerton se u lajny zrovna chystal převzít přihrávku, která k němu letěla vcelku pomalu, a já se tak ve zlomku vteřiny rozhodnul, že mu ji vypíchnu. Šel jsem do skluzu, které přitom zase tak moc nedělám. A když už, tak na jistotu.

Tohle nebyl ten případ. Bohužel.

Být k protihráči o půl metru blíž, nebylo co řešit. Jak si ale myslím, že mám celkem dobrý odhad na pohyb, tady jsem to nevyhodnotil správně. V okamžiku, kdy jsem k němu už po zadku letěl, mi bylo jasné, že tohle dopadne špatně. Udělal jsem aspoň, co jsem v tom pohybu ještě ovlivnit mohl: Stáhl jsem nohy. Nešel jsem do něj kolíkama, ale jen holeněmi.

Stane se. Každý z nás, kdo fotbal hrajeme, jsme podobnou situaci zažili. Špatně jsme ji odhadli a už se nešlo vyhnout průšvihu. Byl to blbý zákrok, jasný faul, bez debat. Ale stanou se i horší, říkal jsem si. Je rozdíl mezi zákeřností a tvrdostí. A tohle byla tvrdá, z mojí strany přehnaná věc. Nic víc. Počítal jsem se žlutou kartou. Nepřerušil jsem žádnou extra akci, stalo se to někde na půlce. Dobrý, hrajem dál.

Jenže Ewerton musel se zraněním ze hřiště.

Protože se to stalo na Slavii, v hodně sledovaném zápase, a nebyl jsem vyloučený ani po zkoumání u videa, hodně se o tomhle zákroku diskutovalo. Disciplinárka ze mě i proto udělala exemplární případ, aby bylo jasné, že liga chce chránit zdraví hráčů. Pět zápasů stop. Natvrdo.

Jestli do téhle doby někdo znal jméno Martin Cedidla, tak jen fajnšmekři z fotbalového prostředí. Najednou jsem se dostal do širšího povědomí. Kdekdo rozebíral, co jsem udělal. Kdekdo na mě měl názor.

A kdekdo mi ho měl potřebu sdělit.

Říká se, že i negativní reklama je reklama. Jasně. Ale stejně… Neproslavil jsem se způsobem, jakým bych si úplně přál.

Možná si ale už tehdy lidi všimli i něčeho jiného. Když začali zkoumat, kdo že to je, ten blázen, co přepálil jednu z ligových hvězd, uviděli v mé vizitce, že mi je pořád teprve dvacet. A přitom jsem hrál ligu už pátou sezonu.

Zrovna tu zimu jsem seděl na pivě s partou kamarádů z dětství, když mi jeden z nich povídá: „Marťas, ty už budeš mít za chvíli stovku zápasů, to je neskutečný.“

Je. Pro kluka ze Zlína, který měl prostě jen trochu štěstí, to neskutečné vážně je.

I proto, že těch startů v nejvyšší soutěži pořád přibývá. Až tak, že se z toho stal i historický zápis. A taky proto, že nechybělo zase tak moc a ligový zápas u mého jména nemusel být vedený ani jediný.

Fotbal a vůbec jakýkoliv sport se pro mě mohl stát nemyslitelnou záležitostí.