Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 5
e-shopNejhorší den v životě
„Pane Střeštík, běžte ven.“
Tohle bylo to poslední, co jsem v tu chvíli potřeboval slyšet.
Že plodová voda není v pořádku, jsem postřehl i já. Byla zkažená, úplně zelená. Porodní asistentka i doktor najednou začali běhat. Všechno okolo se přepnulo do spěchu.
A já stál uprostřed toho nenadálého shonu a jen se snažil zjistit, v čem je problém.
„Můžete mi říct, co se stalo?“
„Co se děje?“
Nikdo se se mnou nebavil. Do toho najednou vytáhli malého. Obyčejně děti v tu chvíli začnou hned řvát.
Náš Tobík byl potichu.
Viděl jsem, že se nehýbe, ruce má volně spuštěné, je úplně zničený a zelený… V tu chvíli mě poslali z porodního sálu ven. Ještě jsem postřehl, jak malému připojují kyslík a dávají ho do inkubátoru.
Když jsem se za ním dostal na JIPku, pořád ležel bez hnutí, napojený na hadičky.
Žije, ale měl těžký porod. Musíme počkat, abychom zjistili, co s ním přesně je, dozvěděl jsem se. Sami doktoři nevěděli víc.
S manželkou jsme si poplakali. Já, který normálně nebrečím, jsem bulel vedle ní v porodnici i později doma. Ten večer mi volal táta, nadšený, že má vnuka, a já ho utnul, že se něco stalo, něco je špatně.
Moje Janča rodila v termínu, nic nenasvědčovalo jakýmkoliv komplikacím. Z natěšení, jaké zažívají lidi, kterým má přijít na svět první dítě, jsme se během pár chvil propadli do bezmoci a nejistoty.
Narození Tobíka. Nejhorší den mého života.
Na řeči o tom, jak měla spousta z nás mít daleko zářivější kariéru, jsem už alergický. Každý jako by viděl jenom to, že proti nám ve finále mistrovství světa do dvaceti let hrál Argentinec Sergio Agüero, jeden z nejlepších útočníků současnosti, a čekal, že to všichni dotáhneme tak daleko jako on.
Cesta každého z nás z toho perfektně šlapajícího týmu, s nímž jsme tehdy v roce 2007 byli na začátku dospělosti druzí na světě, se ubírala vlastním směrem a ovlivnila ji spousta okolností.
Sám jsem některé z těch, které měly dopad na moje směřování, ani ovlivnit nemohl.
V Brně, týmu postaveném na veteránech, jsme vyletěli tři mladí. Luboš Kalouda, Mario Holek a já. Bojovali jsme o poháry a zvlášť v sezoně po stříbrných dvacítkách jsem na jaře zažil fantastický půlrok. Bylo to už po tom, co v zimě Mario a Luboš přestoupili do zahraničí. Hrál jsem za jednadvacítku, za pana Brücknera jsem se objevil i v dospělém nároďáku, a dokonce mi před Eurem 2008 volali, abych neodjížděl na dovolenou, že mě možná povolají, protože se zranil Dan Pudil a trenéři se rozhodují mezi mnou a Rudou Skácelem. Ten nakonec dostal přednost a mě to zase tolik netrápilo, vždyť jsem měl v jednadvaceti všechno před sebou. Čekal jsem, že v létě odejdu někam ven, abych se v kariéře posunul dál. Kdy jindy, když ne teď.
Jenže…
Jednání s Panathinaikosem, který o mě hodně stál, ztroskotalo na požadavku majitelů bratrů Prosových. Chtěli tři a půl milionu eur. Řekové nabízeli dva miliony, což byla původní částka, najednou ale nedostatečná.
Říkal jsem si, proč mě za takhle parádní peníze nepustí. Za to, co jsem v klubu odvedl… Tři roky v áčku, dva v základní sestavě. Nebyl jsem žádná kometa, co vyletí, zazáří a zhasne. Za Zbrojovku jsem měl tou dobou odehráno přes padesát ligových zápasů.
„Počkáme na lepší nabídky,“ slyšel jsem od majitelů, kteří vyhlašovali, že mě potřebují udržet, protože budeme hrát o Ligu mistrů.
S týmem postaveným na třicátnících, z něhož před půlrokem za co nejvyšší nabídku střelili do Ruska a na Ukrajinu dva mladé kluky. Když už, tak právě okolo nich dávalo smysl něco budovat.
Celý život jsem slýchal, ať makám, že to mám ve svých rukou. Tak jsem makal, ale ve svých rukou jsem to najednou neměl. Najednou jsem se nemohl posunout a nikdo se se mnou nebavil, co si o tom myslím.
Pocházím z rodiny, která nikdy neměla moc peněz. Táta po práci odvážel železo, aby mi mohl jako dítěti koupit kopačky. Fotbal jsem proto bral i jako možnost se zajistit. Viděl jsem před sebou nabídku smlouvy od Panathinaikosu, který v té době Ligu mistrů na rozdíl od Brna skutečně hrál, a věděl, na kolik si mě cení. Člověk, který si jezdil ve Ferrari a neřešil, co bude za rok nebo za pět, mi ale neumožnil jít, kam jsem chtěl. Udělal špatné rozhodnutí. Nedal mi šanci, abych se kariérně hnul dál a přilepšil si finančně. Abych mohl ukázat, jestli opravdu dokážu vystoupat o další schůdek výš ke světovému fotbalovému vrcholu.
Otrávilo mě to.
Najednou se všechno sečetlo. Po životní sezoně jsem zůstal na místě. Neměl jsem vedle sebe Luboše s Mariem, neměl jsem chuť.
Lidi si řeknou, že jsem měl makat o to víc. Jo, to se hezky povídá, ale já makal celé dětství, abych se do téhle pozice vůbec dostal. Ve chvíli, kdy jsem měl být konečně odměněn, se nic nestalo. A hlavně, já se na nic nevykašlal. Jen mě to celé… poznamenalo. Přestože jsem sezonu začal i tak na úrovni a doufal, že se třeba ještě naskytne možnost přestoupit, nic se neobjevilo.
Do toho mě začalo bolet koleno.
Protože jsem nehodlal vynechávat zápasy, řešil jsem to prášky na bolest. Hloupost. Začal jsem na jednom, až jsem se dostal do stavu, že jsem jich spolykal pět, abych vůbec mohl vyběhnout na hřiště. Před říjnovým zápasem s Budějovicemi jsem si jich pak dal docela hodně.
Od úvodního hvizdu jsem byl úplně mimo. Cítil jsem se jako omámený. Míč letěl doleva a já běžel doprava.
Po hodině jsem šel ze hřiště a zamířil jsem rovnou do kabiny, odkud jsem zavolal ženě, ať pro mě sjede a vezme mě domů. Potřeboval jsem okamžitě zmizet, bylo mi hrozně.
Ten zápas jsme s bídnými Budějkami remizovali, což jen podtrhlo sérii špatných výsledků. Trenér Uličný, člověk, který mě nechával hrát tak, aby vynikly mé ofenzivní přednosti, následně na tiskové konferenci řekl, že tenhle tým na víc nemá.
Okamžitě ho vyhodili.
Během téhle sezony jsem vyměnil manažera a od toho nového, pana Pasky, jsem se dozvěděl, že o mě vedle Panathinaikosu v létě měla zájem i Neapol, Eindhoven nebo Hertha Berlín. Nic z toho se ke mně ani nedostalo. Pan Paska mi tvrdil, že mít jeho, přestoupil jsem už tehdy. Takhle mi pro příští rok domluvil alespoň hostování do Sparty, ale to byl špatně načasovaný transfer.
Odcházel jsem s nedoléčeným operovaným kolenem, fyzicky nepřipravený, a navíc jsem si brzy zlomil zánártní kůstku. Nedivím se, že mě Sparta dál nechtěla.
Po návratu do Brna jsem pak potkal svého nejhoršího trenéra v životě. Karla Večeřu.
Od každého, kdo mě kdy trénoval, jsem si něco vzal. Od něho ne. Pod ním to bylo zlo. Nenechával mě hrát, pořád na mně něco hledal. Jak se říká: když mám čepicu, vadí mu, že mám čepicu. A když ji nemám, tak mu vadí, že ji nemám.
Upřímně, přemýšlel jsem tehdy, že skončím s fotbalem.
Kluk, který patřil do nároďáku a stály o něj velké evropské kluby, seděl za rok a půl v Brně na lávce. V Brně, které hrálo na spodku tabulky a chodili tam hráči z druhé a třetí ligy, dokonce i z druhé slovenské, protože nebyly peníze na posily. Přesto hráli a já ne. Byl jsem zoufalý a připadal si, že si na mně jen někdo honí ego, místo aby se snažil mě posunout.
Když jsme sestoupili, což bylo logické vyústění dění v klubu, odešel jsem do Maďarska.
Tímhle přestupem jsem si polepšil po všech stránkách, získal jsem určitou jistotu. A protože jsme se ženou byli už tři roky svoji, připadalo nám správné založit rodinu.
Po osmi měsících v Maďarsku jsme zjistili, že čekáme miminko.
Den po porodu jsem musel na soustředění, odlétali jsme do Turecka.
Sotva jsem dorazil na sraz, všichni okolo mi gratulovali a já se nedokázal ani usmívat. V hlavě mi pořád seděla lítost. Klukům jsem zároveň ani nedokázal říct, co se stalo, nechtěl jsem se v tom zas a dokola patlat a vysvětlovat, co jsem sám ani pořádně nevěděl. Jen trenérovi jsem zmínil, že je s malým něco v nepořádku.
Možná mě špatně pochopil, navíc je to takový chladnější člověk, takže jen mávl rukou, že u porodu se sem tam něco stane a že to bude dobré.
Manželka mezitím doma jezdila denně za malým do nemocnice, kde zůstával v inkubátoru. Byli jsme na telefonu každou možnou chvíli a řešili každičký detail, který by nám pomohl zjistit, co s naším malým vlastně je.
Přestože mi fotbal pomáhal na chvilku vypnout hlavu, dal mi možnost soustředit se na něco jiného, stejně jsem vždycky už cestou z trávníku po skončení tréninku utíkal v myšlenkách k Tobíkovi.
Co s ním bude?
Co mu vlastně je?
Přežije to? A jaký vůbec bude?
Z té spousty nezodpovězených, a možná i nezodpověditelných otázek se v mém podvědomí hromadil stres, který jsem nedokázal ventilovat. Všechno vyvrcholilo při jedné kombinaci na hřišti, kdy jsem stál v dráze balonu, který spoluhráč nahrával jinému. Do té přihrávky jsem se přimotal a on mi začal nadávat. Vypěnil jsem a pustil se do něj.
Trenér nás utnul, vzal si mě stranou a prý co se se mnou děje. Že jsem úplně mimo a ostatní si toho všímají.
„Tréňo, říkal jsem vám, že můj kluk je na tom špatně a vůbec nevíme, co s ním je. Každý den mi volá žena.“
Až tehdy jako by si to naplno uvědomil.
„Fakt je to s ním až tak špatný?“
„Fakt.“
Nabídl mi, jestli nechci odjet domů. Na to já odpověděl, že těch pár dnů stejně ničemu nepomůže, malý je stejně v nemocnici a se ženou její maminka. Trenér všechno alespoň řekl ostatním klukům a ti mě jeden po druhém chodili utěšovat. V okruhu spoluhráčů se tak o našem soukromém boji od počátku vědělo, přesto se nikdy nestal veřejným tajemstvím.
Vědělo o něm jen málo těch, kteří neměli. A i těm, s nimiž jsme svůj boj sdíleli, jsme dlouho neměli co říct. Sami jsme nebyli schopni dopídit se jakýchkoliv informací.
Na návštěvě u neurologa – to byly Tobíkovi dva měsíce a už jsme ho měli doma – jsme doufali, že se dozvíme alespoň něco. Ukázal nám akorát tabulky, co by měly děti v daném věku zvládat, a ptal se, co náš malý dělá.
Nic.
„Tak to mu něco je.“
To byla celá odborná diagnóza. Žádná rada, žádné vysvětlení. Začal pro nás dlouhatánský kolotoč různých vyšetření. Stále stejně bezvýsledných. Zjistili jsme, že malý slyší, vidí, ale co mu je? Těžko určit.
První rok a půl to bylo peklo. S manželkou jsme byli podráždění, neustále mezi námi bylo znát napětí plynoucí z toho, že Tobík není v pohodě. Janča byla vyloženě vystresovaná. Jak se asi taky může cítit ženská, která porodila první dítě – a nikdo neví, co s ním je špatně. Jasné je jen to, že je nějakým způsobem postižené.
Já jí musel být oporou. Musel jsem být manžel, který je tu pro ni v každou chvíli, kdy to potřebuje. Musel jsem být otec dítěte, které vyžaduje nepřetržitou péči.
Zároveň jsem se musel naučit oddělit tenhle život od práce. Od toho, že jsem profesionální sportovec, na něhož je kladen tlak. Fotbal nás živil, nemohl jsem se na něj jen tak vybodnout. A sotva jsem přišel na hřiště, chtěly se po mně výkony, výsledky, potřeboval jsem se soustředit.
Tou dobou jsem neměl moc možností, kdy si oddechnout.
Nikdy jsem nedělal v osobním životě blbosti. Přestože lidi ve mně možná vidí potetovaného frajera, který kdysi nosil divoké účesy, já neměl problémy s alkoholem, gamblerstvím, ani mě policajti nenaháněli po nocích jako některé jiné. V tomhle ohledu se pro mě nic neměnilo. Nová situace ve mně ale přece jen probudila jednu neřest, začal jsem kouřit. Později jsem přešel na žvýkací tabák.
K chlastu jsem ale skutečně netíhnul nikdy a nezměnilo se to ani tehdy. Může se zdát, že pití vám dovolí na chvilku zapomenout, ale já žiju podle pravidla, že dnešní problém tu bude i zítra, akorát ještě horší, protože ti po chlastu bude blbě.
Nemám ani dojem, že se moje tehdejší rozpoložení promítalo na trávníku. Připadá mi, že jsem dokázal obě roviny své osobnosti oddělit, ostatně rapl na hřišti jsem byl vždycky. Ale přestože mi to tehdy tak nepřišlo, zpětně viděno asi není náhoda, že jsem krátce před koncem sezony, na jejímž začátku se malý narodil a kterou jsme zakončili titulem, v zápase s Ferencvárosem udělal, co jsem udělal: Unavený jsem chtěl zastavit v zárodku protiútok a skluzem ještě na útočné polovině jsem vzal protihráče tak nešetrně, že jsem mu zlomil nohu. Dostal jsem za to červenou kartu a následně od disciplinárky i pětiměsíční trest.
Udělal bych něco takového, kdyby byl malý v pohodě? Sám nedokážu říct.
Jsem zvláštní člověk. Vím, jakou mám ve fotbalovém prostředí pověst. Nikdy jsem nebyl oblíbený v partě, takový ten typ, co vede kabinu. Já měl vždycky své dva tři kamarády a k ostatním jsem se choval slušně, dokud na mě něco nezkoušeli. Pro takové jsem si kolem sebe vystavěl zeď. Když mě někdo zklamal, dokázal jsem být nepříjemný, arogantní.
Tenhle temperament mám v sobě ze slovenské části rodiny, máma je navíc napůl Maďarka.
Naši se rozvedli, když jsem byl malý, a od třinácti jsem se o sebe staral sám na intru v Dubnici nad Váhom, kam jsem odešel, protože tam byla nejlepší fotbalová mládež na Slovensku. Nemám proto pocit, že by mě naši příliš vedli, přestože se za mnou táta později přistěhoval. Byl ale spíš starším kamarádem. Nikdy mě v pravém slova smyslu nevychovával, neříkal mi, co mám dělat, a to ani z fotbalového hlediska, přestože taky hrával. Na všechny chyby jsem si přicházel sám. Opravdovou školu jsem v tomhle ohledu dostal až od starších spoluhráčů v brněnském áčku.
Stejně mám ale nejlepšího tátu na světě, děkuju mu za všechno, co pro mě udělal. Jen jednu věc mu zazlívám. Že mě nevaroval, co je zač moje matka.
Moje matka je totiž zlodějka.
Ano, tak natvrdo se to dá říct. Okradla hodně lidí včetně mě, vlastního syna.
Od nějakých jedenácti jsem s ní sice měl špatný vztah, ale co jsem začal vydělávat, pomohl jsem jí s rozjezdem podnikání, které měla v plánu. Ručil jsem za ni v bance, když mě o to požádala. Ani jsem nevěděl, o co se jednalo, než si mě zavolali v Brně na vedení, jestli nehraju automaty, že na klub přišly požadavky na velké peníze, které prý dlužím.
To si jen moje matka vzala půjčku 300 tisíc korun a nesplácela ji.
Dopadlo to tak, že mi Zbrojovka vyplatila s předstihem slíbený bonus a manažer se mnou šel přímo do banky, aby zkontroloval, že jsem všechno zaplatil. Do takových situací mě moje matka dostala. Místo aby ocenila, že její dítě si od samého počátku dospělosti vydělává a ona ho tak nemusí živit – což stejně nedělala, všechno platil taťka – tak mi ještě pořádně přitížila. A to na mě v souvislostí s ní vyplouvaly i jiné věci z minulosti. Třeba když jsem si v šestnácti letech měnil občanství za české a dal jí svoji slovenskou občanku, aby ji vrátila, neudělala to. Později jsem zjistil, že zaplatila člověku, který se za mě vydával a na moji identitu si pro ni půjčoval peníze.
Podal jsem na matku trestní oznámení, ale prošlo jí to. Všechno jsem tak musel splatit, naštěstí jsem v Maďarsku vydělával tolik, že jsem dluhy postupně umazal.
Proto moje máma Tobíka v životě neviděla a ani neuvidí.
A možná i kvůli tomu, v čem jsem odmalička vyrůstal, se považuju za člověka, který nesnáší křivdu. Už ve škole jsem se zastával slabších. Tahle moje vlastnost se projevovala i tak, že jsem se neštítil postižených. Nedělal jsem si z nich srandu jako mnozí jiní.
Vybavuju si jeden tábor v chatkách na Balatonu. Po několika dnech tam dorazil zájezd hendikepovaných dětí. Autisti, downové... My zdraví jsme si zrovna hráli na hřišti, a když za námi přišli postižení, moji kamarádi na to neměli. Posmívali se jim a následně zmizeli, nechtěli se na ně ani dívat. Já zůstal a s postiženými jsem si hrál, protože mi jich bylo líto. Učil jsem je kopat do balonu, házet na koš.
Dotýkal jsem se jich.
A kdo to někdy poznal, ví, že dotknout se postiženého je jiné. Cítíte z něho jinou energii.
Když přemýšlím nad duchovním významem skutečnosti, že se Tobík narodil zrovna nám, doberu se právě k tomuhle. Věřím, že každý máme kolem sebe auru, která vychází z nás a kterou vstřebáváme i z okolí. Možná proto si mě to v životě našlo.
Možná někdo nahoře rozhodl, že když už se má Tobík narodit, pošle ho k nám, protože já se o něho postarám. Já i moje Janča, která je učiněný anděl. Člověk, který by se rozdal pro někoho, kdo potřebuje pomoct.
Chtělo by se říct, že postižené dítě by si zasloužili ti, co se jim vždycky smáli. Ti, co vždycky utekli, protože se štítili. Jen ať poznají, jak těžké je se s něčím takovým vyrovnat.
Jenže ti by se otočili zády i k takové zodpovědnosti.
Jeden spoluhráč v Maďarsku měl děti stejně staré jako Tobík a při pohledu na ně, když lítaly po kabině, mi bývalo v duchu smutno, že on nikdy takhle s ostatními běhat nebude. Ale lítost jsem si zakázal. To si spíš občas jen ze srandy říkám, že být v pohodě, dneska už by hrál fotbal za Zbrojovku v tom a tom ročníku…
Jako miminko nebyl tak odlišný. Jak ale rostl, začalo se ukazovat čím dál víc, že je jiný. Je hypotonický, což znamená, že má oslabené svaly. Mozek je nedokáže správně ovládat, dávat jim sám od sebe impulsy. Malý tak má většinu času nepřítomný pohled, nefunguje mu správně jazyk ani některé vnitřní orgány. Z toho vyplývá, že nikam nedoleze, nesedne si, nezačne si sám s něčím hrát. Má špatnou jemnou motoriku, dokáže si maximálně přidržet lahvičku a napít se. Vyžaduje nepřetržitou péči, takže sotva se probudí, musíme ho přenášet, krmit, oblékat. Neřekne si o čůrání, takže musí nosit plínky. Má svoji řeč a pomáháme mu i kadit.
Sami jsme se s tím postupně naučili žít.
S čím jsem se ale smiřoval dlouho, jsou pohledy okolí. Proč lidi tak čumí? Stál jsem třeba v Budapešti v nákupáku u výtahu, v golfkách malého, kterému prostě tečou sliny. Periferně vidím člověka vedle nás, jak na něj zírá.
Pořád zírá.
Po chvíli sám sobě v duchu říkám: „Už přestaň.“ On místo toho drcnul do své ženy, ukázal na Tobíka a zakroutil hlavou. To už jsem na něj vyjel. O co mu jde? Proč se nemůže dívat někam jinam?
Tehdy jsem si naplno uvědomil, že Tobíka nikdy okolí nebude vnímat jako plnohodnotného člověka. Budou na něj civět, protože nedokážou pochopit, co je zač.
Strašně moc v souvislosti s ním cítím, jak jsou lidi nepřející a zlí. Doneslo se ke mně dokonce, že někdo řekl, že je dobře, že mě potkalo takové neštěstí. To kvůli tomu, jak mě znal jako fotbalistu na hřišti.
V lepším případě vnímám lhostejnost. Takové to, když vám někdo řekne, že to je hrozné, ale vy víte, že ho to vlastně nezajímá. Takoví byli i majitelé klubů, v nichž jsem hrál.
Máš postižené dítě? Hrůza. Ale nezájem.
Nestál jsem o to, aby mě litovali nebo na mě brali ohled, choval jsem se jako správný profesionál a tak to i má být. Spíš jsem možná čekal, že díky mému případu by mohly kluby otevírat téma postižených dětí. Pomáhat rodinám, které tohle potkalo. Moji nadřízení u mě zblízka viděli, co takový život obnáší, a přesto se o to nijak nestarali. Ve fotbale se přitom motají obrovské peníze, i maličký zlomek z toho by znamenal pro spoustu lidí v těžké situaci vzpruhu.
Sám jsem se o pomoc nikdy neprosil, to jsem spíš sám na dobročinné účely od spoluhráčů vybíral peníze. Až Luboš Kalouda, s nímž jsme se po letech sešli v Bohunicích, byl první, kdo se zajímal a něco skutečného udělal. Jednak mi jako šéf klubu dal práci trenéra u dětí, ale hlavně s manželkou Verčou uspořádali charitativní golf, kde se na Tobíka vybrala krásná částka.
Upřímně, cítil jsem se blbě, když jsem si měl ten šek převzít. Nejsem na tom po kariéře tak, abych už nemusel nikdy nic dělat, ale přece jen se nenacházíme v existenčních problémech.
Pak si ale říkám – pomáhá se borcům, co svoje peníze prochlastali, tak proč bych já, který jsem vložil všechny úspory do baráku a zázemí pro svoji rodinu, nevyužil pomoc určenou pro malého? Plánujeme postavit mu na zahradě domeček s malou posilovnou na rehabilitace, to přece má smysl.
Právě specializované cvičení je to, co Tobíkovi umožňuje alespoň trochu fungovat.
Od jednoho roku jsme s ním chodili do rehabilitačního centra v Budapešti, intenzivní procedury jsme absolvovali pět let každý druhý měsíc. Obyčejné rodiny si to můžou dovolit možná jednou ročně, a to ještě díky různým nadacím.
Jednou ročně… Co to je? To snad ani nemůže mít pořádný efekt.
My do toho investovali podstatnou část peněz, které jsem vydělal fotbalem. Máme štěstí, že jsme si to mohli dovolit. K tomu s malým já nebo manželka denně cvičíme doma a díky tomu vypadá alespoň tak, jak vypadá. Není zkrácený, nemá pokroucené končetiny, dokáže se sám posadit, v židličce se postaví. To jsou obrovské pokroky, které by bez cvičení neudělal.
Lidi říkají, že malý je pro nás ohromná starost. Vůbec ne. Pro nás je to samozřejmost. Manželka je s Tobíkem doma. Řekla, že to prostě zvládne, nechtěla by někoho cizího, aby se mu věnoval. Maximálně jí pomáhá její maminka.
Ale jasně, že je to těžké. Kolikrát se mi stalo, hlavně v prvních letech, že jsem šel po ulici a ani jsem nevnímal okolí. Byl jsem jako v tunelu. Neustále jsem jenom přemýšlel nad tím, co se stalo a proč.
Proč já?
Proč nám?
Nakonec jsem si ale vždycky řekl, že nemá smysl se tímhle trápit. Tyhle otázky nikdy nevyřešíte. Místo toho musíte vyřešit situaci, kterou vám život připravil. Tak to prostě je. Takhle to přišlo, není to jednoduché, ale je třeba se k tomu postavit čelem.
Tohle je tvůj život, musíš ho žít. A jsi zodpovědný i za život někoho dalšího, koho jsi přivedl na svět. Máš tady dítě, ženu a svoji práci.
Když se na ni vybodneš, protože ti přijde těžké se na ni soustředit, tvoje rodina nebude mít z čeho žít. Nebudeš moct malému dát, co potřebuje.
Dáš dítě do ústavu? Ne, to bychom nikdy nedopustili. Nepřicházelo to v úvahu od prvního okamžiku. Vždyť Tobík dokáže vnímat naši lásku. Vnímá ji a sám nám ji dává. Rozezná naše hlasy, cítí naši pozornost. Nedopustili bychom, aby žil s vědomím, že se o něho stará někdo jiný než my.
No a na ženu se přece taky nevykašleš, protože to by znamenalo opustit i malého. Ano, byly chvíle, kdy jsme to s Jančou měli těžké. Měli jsme mezi sebou problémy, protože když doma vidíš dítě, které se celý život nehne z místa, prostě nemáš náladu řešit některé jiné věci. Nemáš chuť se usmívat. Ale jestli mě někdo po smrti bude soudit, nebude moct říct, že bych kdykoliv vůbec přemýšlel o tom, že opustím svoji ženu.
Nikdy.
Nechápu chlapy, kteří tohle udělají a kteří opustí svoje dítě. Vždyť ať už je jakékoliv, pořád je to jejich krev. Jak se na sebe dokážou podívat do zrcadla s tím, že se o něj nepostarají a třeba si ještě založí jinou rodinu?
Jednou jsem četl, že v párech s postiženými dětmi z osmdesáti procent jeden z rodičů odejde, většinou otec. Prostě to nedá. Na rehabilitacích v Budapešti jsem to i pocítil na vlastní kůži, protože tam s dětmi chodily výhradně maminky. „Ty máš manžela? Ty se máš,“ říkaly mojí Janče, když jsem se tam občas objevil.
Ukazuje to, jak lidé dnes mnohdy nedokáží skousnout bolest v jakékoliv formě. Jsou pohodlní a vadí jim se svého komfortu vzdát ve prospěch někoho jiného.
Ať se o mně ve fotbalovém prostředí povídalo, co chtělo, vím, že já tohle dokážu. A připadá mi to naprosto přirozené. Malý tu s námi prostě bude navždycky. Se ženou jsme s tím smíření. Nebereme ho jako přítěž, naši roli vnímáme tak, že je na nás, abychom mu zajistili co nejlepší život. Šance na nějaké výraznější zlepšení jeho stavu je přitom zřejmě vyloučená. Nikdy nevíme, co příroda vymyslí, ale je mu devět let, a kdyby se mělo něco posouvat, asi už by se to projevilo.
Máme tak radost alespoň z úplných drobností, upravili jsme si perspektivu.
Zatímco u zdravého dítěte skládáte hrad z velkých kostek, my ho stavíme z maličkých. Jako se u zdravého dítěte těšíte z prvního kroku, z prvního slova, u nás je to o jednom pohybu. Jednom letmém pohledu.
Tobíka známe dokonale. Každý jeho výraz i skřek. Podle toho, jak zakňučí, víme, jestli má hlad, chce napít, nebo je unavený. Máme ho vycepovaného, kdy chodí spát a kdy vstává. Víme, co má rád a kdy se na nás zlobí. Zbožňuju, když ráno v posteli křičí radostí, že nás vidí. Když nás lehce bouchá, což je jeho způsob, jak nás pohladit. Když se jeho oči na vteřinku střetnou s našima a je v nich zřetelná radost.
Dává nám zpětnou vazbu jinak než zdravé děti, ale dává nám ji. Je to naše sluníčko. Už jen v tom jsme na tom daleko líp než rodiče, kteří se starají o děti, jež jim podobné signály dát nemůžou.
To teprve oni to mají opravdu těžké.
Nám sice Tobík nikdy neřekne, jakou má radost z věcí, které mu obstaráváme, ale alespoň to z něho cítíme. A že se má vlastně krásně… Připravujeme pro něj zážitky, jako by byl normální dítě. Bereme ho třeba do kina na pohádky, do akvaparku i na fotbal.
Existují i zdravé děti, pro které toho jejich rodiče neudělají tolik.
Zpětně je nám jasné, že jsme se měli pídit víc. Hledat další informace.
Už při těhotenství nám vyšel špatně jeden test, který ukázal, že něco v Tobíkově mozečku není správně dovyvinuté. Hned na další kontrole nám ale řekli, že je všechno v pořádku, takže jsme to už neřešili. I genetické vyšetření z plodové vody dopadlo dobře.
Když čekáte první dítě a doktoři vám povědí, že není žádný problém, tak jim prostě věříte.
Dnes už bychom přemýšleli jinak. Jakmile by nám jen naznačili, že něco nemusí být v pohodě, hned bychom žádali další nejrůznější testy. A i když genetika je stále tak ohromně neprobádaná a příroda před námi má náskok, nenechali bychom to jen tak být.
Když nám potom Tobíka po narození dali z nemocnice domů, teprve to celé začalo. Nedokázali jsme se dopátrat, co s ním vlastně je.
Osm let. Nedokázali jsme to osm let. Jezdili jsme s ním i různě po Evropě a nikde nic. Moje žena už by mohla dostat rovnou diplom z medicíny, protože toho slyšela a vyčetla tolik… A náš malý stále nezapadal do žádné diagnózy. Proto když mu bylo nějakých šest let, dohodli jsme se, že už toho necháme. Že už ani nechceme vědět, co mu je, protože už jsme z toho jednoduše unavení. Budeme prostě žít. Hlavní je, že má v pořádku srdíčko, ledviny a další orgány, které postiženým dětem často selhávají, a nic víc už řešit nebudeme.
Zároveň jsme od okolí slyšeli, ať si pořídíme druhé dítě.
V tom jsme ale viděli potíž. Nikdo nám totiž ani nedokázal říct, odkud Tobíkův stav pramení. A co když mám já nebo Janča genetickou vadu? To bychom přivedli na svět dalšího takového človíčka? Proč? To by bylo nezodpovědné vůči nám, vůči Tobíkovi i tomu dalšímu dítěti.
Osm let jsme tak o tomhle ani nechtěli slyšet. Byli jsme smíření, že už zůstaneme jen s Tobíkem.
Až si jednou Janča ve sprše – kde se jí prý nejlíp přemýšlí – uvědomila, že jedna doktorka, genetička, k níž chodila, možná ani neví, že je Tobík postižený. Vypravila se za ní s dokumenty, které jsme za celé ty roky posbírali, a ona nám dala číslo na odbornici v Motole, paní primářku Havlovicovou.
Té jsme zavolali a od prvního okamžiku viděli úplně jiný přístup, než jaký jsme do té doby poznali.
To bylo, jako když jsem se kdysi ve Spartě potkal v jednom týmu s Patrikem Bergrem a viděl vedle sebe na vlastní oči hráče světové extratřídy. Okamžitě poznáte na přístupu i detailech to, proč jsou tihle lidé ve svém oboru tak úspěšní.
Paní primářka už po telefonu zněla příjemně, čišelo z ní zaujetí a zápal. Při návštěvě u ní v ordinaci si s námi povídala asi tři hodiny, s blokem v ruce se ptala na všechny možné drobnosti z Tobíkova života, co má a nemá rád, jak se v určitých situacích chová. Na závěr nám řekla, že asi ví, odkud vítr vane, ale že nechce předbíhat, že ještě uděláme nějaké speciální buněčné testy.
Na jejich základě si pak svůj odhad potvrdila.
První, co nám pověděla, bylo pro nás nejdůležitější: Tobík si onemocnění vytvořil sám, v mozečku se mu něco poskládalo špatně. Já i Janča jsme geneticky zdraví.
Potom jsme se konečně dozvěděli název syndromu, kterým malý trpí. ATR-X. Je to teprve druhé dítě v republice se stejným onemocněním a asi sto osmdesáté na světě. Tenhle počet je daný i obtížným diagnostikováním, ale i tak tahle vada ani nesplňuje definici vzácné choroby. Je megavzácná.
Paní primářka už pro nás měla nachystanou složku plnou fotek, vysvětlení a postupů. Věnovala nám další hodiny, aby nám vysvětlila, co nás čeká dál, na co se máme připravit. Taky nám řekla, že ještě neviděla rodiče, jako jsme my. Že díky tomu, jací jsme, je na tom Tobík vzhledem ke svému stavu tak dobře, je pozitivní, hodně se usmívá.
Byli jsme unešení a ptali se sami sebe, jak to, že tady tahle úžasná žena a profesionálka byla celou dobu a my o ní nevěděli. Mohli jsme mít další dítě už před lety.
Ale asi to tak mělo být. Měli jsme na něj být připravení.
Den, kdy se narodil Maxík, náš druhý syn, už byl konečně tím nejkrásnějším. Tak dlouho jsme na něho čekali.
Seděl jsem v kanceláři Viktora Orbána a bavili jsme se o fotbale. Spolu se mnou i trenér maďarského nároďáku, který mě chtěl do týmu. Ne že bych tolik stál o to, reprezentovat tuhle zemi. Mám tam sice z matčiny strany část kořenů a umím i jazyk, ale nejvíc mě lákalo hrát na tak špičkové úrovni pod někým, kdo do mě vkládal takovou důvěru. Toužil jsem dokázat, že si ji zasloužím.
Prvním krokem bylo získání občanství. Právě kvůli němu jsem si byl povídat s Orbánem. Netvrdím, že to je špatně nebo dobře, ale v Maďarsku prostě věci fungují tak, že co chce premiér a navíc faktický vládce místního fotbalu, to je. Pár hodin po našem setkání jsem měl občanství vyřízené.
Potíže ale nastaly s mým někdejším startem za dospělou českou repre. Všechno se muselo řešit přes mezinárodní federaci, a než se došlo k nějakému výsledku, trenér, který mě chtěl, u nároďáku skončil.
Vyprávím to proto, abych osvětlil, jakou jsem měl v Maďarsku svého času ve fotbale pozici. Byl jsem známý.
Když mě během mého pětiměsíčního trestu pozvali do televizního studia jako hosta při zápase Ligy mistrů, byl tam se mnou i šéfredaktor místních sportovních novin. Před vysíláním jsme si povídali o všem možném. Zmínil jsem se mu i o Tobíkovi.
Byl z toho překvapený, protože mimo mé spoluhráče tohle skutečně věděl málokdo.
Krátce po našem setkání mi šéfredaktor volal, že by se mnou chtěli udělat o synovi velký rozhovor. Že mám kvůli svému stylu hry pověst nenáviděného hráče, ale taková věc že by úplně změnila pohled lidí na mě. A že v Anglii s něčím podobným jeden fotbalista vystoupil a v očích veřejnosti mu to pomohlo.
Odmítl jsem.
Nepřipadal jsem si na to připravený. Ne v době, kdy jsem ještě hrál a měl hlavně s Ferencvárosem vyhrocené vztahy. Ptal jsem se sám sebe, jak bych reagoval, kdyby mi o Tobíkovi na hřišti někdo něco řekl. Znám se. Asi bych udělal něco, za co bych dostal možná doživotní distanc. A to mi za to nestálo.
Teď už připravený jsem. Já i moje rodina. Proto vznikl tenhle příběh.
ATR-X jako takový se naštěstí netýká tolika lidí, ale při veškerém pokroku v medicíně tu stejně budou věci, o kterých i dnes možná ještě ani nemáme tušení. Pokud se tak v těhotenství objeví cokoliv, jakákoliv maličká pochybnost, nepodceňte ji. Jedna cesta do Prahy může předejít velikému rozčarování a nezvratným událostem.
A když už vás něco zlého přesto potká, vždycky se dá postavit na nohy a z dané situace dostat to nejlepší.
Hlavně neřešte blbosti.
Sám jsem jako fotbalista řešil tolik banalit, donekonečna jsem rozebíral tolik zbytečností… Nemá to cenu. Život začíná úplně někde jinde, než si myslíte, když se stresujete třeba odřeným autem. Taky mám Instagram a vidím, co tam lidi probírají, čím se trápí. Směju se jim. Ale pak si řeknu, že prostě nezažili to, co já. Neprošli si tím peklem, co my doma. Dokud se s něčím takovým na vlastní kůži nesetkají, zkrátka ani nemůžou vědět, co to obnáší.
Chci alespoň, aby náš případ otevřel lidem oči. Aby viděli, že vždycky je cesta dál. Vždycky, i když se zdá, že je něco beznadějné. Nejvíc právě, pokud se něco zlého týká dětí.
I s postiženým dítětem se přitom dá žít v rámci možností plnohodnotný a hezký život. Musíte jen vzít toho človíčka, jaký je. Každý den se těšit z maličkostí.
To nás Tobík naučil.
A to předáme i jeho bráchovi.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází