Marek Beneš

Každý rok se vracely stejné otázky.

„Opravdu jste hrál s Jakubem Vránou? Nelitujete, že jste nezůstal u hokeje?“

Přijeli jsme na mistrovství světa, novináři si mě vzali na rozhovor a téma bylo předem jasné. Chápu, že hledali zajímavosti. Moje hokejová minulost pro ně byla lákavější než výkony v aktuální sezoně. Protože hokej je zkrátka víc než florbal.

Bylo to tak, je to tak a bude to tak.

Kdysi jsem v jednom z těch rozhovorů odpověděl, že jsem za florbalové rozhodnutí moc rád. „Mám čas na kamarády, na školu, to by mi všechno hokej sebral…“ Nemyslel jsem to nijak zle. Vůbec ne. Byl to popis reality, jak jsem ji vnímal.

Vyslechl jsem si za ta slova hodně kritiky, vedení florbalového svazu se dotkla. Byli konkrétní lidé, kterým se moje odpověď hodně nelíbila. Brali to tak, že náš sport srážím. Ne, tak jsem to opravdu nemyslel. Naopak si florbalu nesmírně vážím.

Vážím si ho ale právě i proto, že mi nezabránil rozvíjet život po vícero stránkách. Nikdy jsem nechtěl být jenom sportovec. Vždycky jsem chtěl mít i vzdělání, vystudovat vysokou školu. S florbalem jsem to dokázal dát dohromady.

Odpověď na úvodní otázku je tedy jednou provždy jasná: Ničeho nelituji.

Zároveň jsem rád, že už ji moc mladých kluků nedostane. Florbal se od hokeje odpoutal. Už ani v očích širší veřejnosti nejsme tak často parta kluků a holek, co neumí bruslit, a tak si hrají s děrovaným míčkem. Dneska už by byl můj přechod mezi oběma sporty daleko složitější, spíš nemožný.

Nedohnal bych náskok těch, kteří se florbalu věnují od dětství. Všechno se posunulo a dostat se na nejvyšší úroveň je těžší a těžší.

Baví mě sledovat, jaký mají děti pro náš sport zápal. Jak ho žerou, chtějí být nejlepší a přistupují k němu s naprostou oddaností. Trénují stejně tvrdě a poctivě jako ti hokejisté. Bez vidiny milionových platů, jenom s radostí ze hry.

Znovu k tomu řeknu věc, kterou možná ne všichni lidé uslyší rádi.

Florbal by neměl být v životě vším.

Doufám, že si to můžu dovolit tvrdit. Snad jsem ukázal, jak moc tenhle sport miluji, co všechno jsem mu schopen dát a jakou bolest podstupovat. A věřím, že ještě nekončím. Jako hráč Tatranu, reprezentant, ale také absolvent práv a zaměstnanec advokátní kanceláře.

Táta a jeho vrstevníci byli prvními, kdo děrovaný míček v Česku objevili. Byla to pro ně zábava během vysokoškolského studia. Přál bych si, aby tahle tradice byla zachována. Protože díky florbalu mohou vrcholový sport a škola patřit k sobě.

Jasně, že si táta přál ze mě mít hokejistu. Sám hrával, tak mě jako kluka taky postavil na brusle a dal mi šanci si to zkusit.

Nikdy mi ale nestavěl život tak, že budu profesionální sportovec. Sám měl za sebou zkušenost, že s hokejem musel skončit po přechodu do dospělé kategorie, a věděl, že takhle dopadne většina hráčů a je potřeba mít připravenou i další cestu.

I proto byl u nás v rodině vždycky důraz na školu. Nikdy se nestalo, že by kvůli tréninkům nebo zápasům šly povinnosti stranou. Vše jsem musel mít v pořádku, úkoly dopsané, pak byl prostor pro zábavu. Jsem za to našim hodně vděčný, že mi nechali od dětství otevřené obě dvě linky. Sport i vzdělání.

Zpětně se mi těžko hodnotí, jak moc dobrý nebo špatný jsem v hokeji byl. Nehrál jsem ho dost dlouho na to, abych se mohl skutečně s někým porovnávat. V dětských kategoriích nebyly reprezentace, maximálně jsem se dostal do regionálních výběrů.

Jasně, jsou tam kolem mě v Letňanech jména jako Václav Karabáček nebo právě Jakub Vrána, kteří to nakonec dotáhli mezi profesionály. Zrovna u toho Kuby Vrány ale bylo už v té době dost jasné, že je od nás odskočený. Nikdy bych se s ním nesrovnával. Ani s Pavlem Zachou, kterého jsem potkal právě na těch výběrech.

Končil jsem v deváté třídě a všichni poznali, že není moc důvodů k přemlouvání to rozhodnutí změnit. Ani táta nijak netlačil. Viděl, že mi hokej nepřináší žádnou velkou radost. Už to nebyla žádná hra, šlo především o výkonnost.

Trénoval nás pan František Kučera a jakkoliv mám k jeho kariéře velký respekt, jako dítě mě jeho tréninkové metody a náročnost moc nemotivovaly. Nechci to soudit obecně, chci říct vlastní pohled na situaci, ve které se může ocitnout spousta holek a kluků.

Konec v jednom klubu nebo sportu nemusí být hned tragédie. Není to konec všeho. Pro mě to byl vlastně začátek. Začátek s florbalem. Se sportem, který ovlivnil celý můj život. Našel jsem v něm ty největší kamarády, formoval mě na hřišti i mimo něj.

Nebudu tvrdit, že mě nikdy nenapadlo uvažovat o tom, jestli jsem přeci jen u hokeje vydržet neměl. Při těch otázkách novinářů jsem se nad tím musel poctivě zamyslet. Jenže… Vím, že bych to nedokázal. Nechtěl bych mu obětovat život. Odstěhovat se třeba do Kanady už v juniorském věku, zkusit to hrát na tuhle jednu kartu. Nemám na to povahu.

Přechod na florbal byl nicméně až úsměvný. Byl jsem strašný. Vůbec jsem se mezi těma klukama nechytal. Objektivně jsem byl na začátku mnohem horší florbalista než hokejista. Takže z tohohle pohledu bylo to rozhodnutí stupidní, nebyl to žádný racionální kalkul.

Jenom mě to prostě bavilo. Bavila mě parta kluků, kterou jsme měli. Motivovalo mě snažit se mezi ně dotáhnout. Touha zlepšovat se byla čistě moje vlastní a vnitřní. Nemusel po mně nikdo řvát, šlapat. Chtěl jsem to dokázat sám.

Když se podívám na záběry z tátových florbalových zápasů, je to jiný sport. Dostal se k němu náhodou přes mámu. Právě její brácha tátu k florbalu náhodou přivedl, protože je to výkonný ředitel společnosti Spinflo, která do České republiky dováží florbalové vybavení značek Unihoc a Zone.

Stejně jako desítky, stovky a postupně tisíce lidí tátu nový, mladý sport chytil. Jasně, tehdy to fakt byl trochu hokej bez bruslí a s dnešní hrou už to má opravdu podobné jen velmi základní poznávací znaky. Ten děrovaný míček.

Nicméně tahle první generace hráčů má největší zásluhu na tom, jak florbal vypadá dneska. Kolik dětí se mu v celé republice věnuje, jak se posunul. I pro tátu se z náhody stalo osudové sportovní setkání. Byl dobrý, hodně dobrý.

Vždyť s Tatranem se stal dvakrát mistrem republiky, byl kapitán reprezentace.

Všechno jsem to ale začal víc vnímat až ve chvíli, kdy jako trenér vzal mládež na Chodově.

To byl můj první větší kontakt s florbalem. Chodil jsem se občas na trénink podívat a nadchlo mě to. Jakkoliv jsem byl s krátkou hokejkou dost nemožný a bez bruslí nekoordinovaný, měl jsem ze hry větší radost než z hokeje. Bavilo mě, že je ve florbale potřeba víc techniky než fyzické síly, je hravější. I tohle pomohlo mému rozhodování.

Nicméně nebýt táty, tak florbal asi nehraju vůbec. Rozhodně ne na dnešní úrovni. Nechal si mě v týmu, byl jsem se staršími, nedostával jsem v zápasech první sezonu často ani minutu. Jenom jsem trénoval, trénoval a snažil se dotáhnout.

Musel jsem to vydržet.

Trénoval jsem, trénoval jsem, trénoval jsem a najednou se to zlomilo. Jako bych v jeden moment všechno pochopil. Těžko se to popisuje, ale já neměl nějaký postupný vývoj zlepšování. Najednou jsem vystřelil. Z posledního hráče jsem byl jedním z těch důležitých.

I tohle byla dobrá lekce. Nemusí být hned na první pohled jasné, kdo má jaký talent a předpoklady. Někdy zkrátka trvá, než se projeví. Jiné věci využije hráč mezi dětmi a jiné s postupujícím věkem.

Třeba vidění hry.

Myslím, že to je schopnost, která je mojí největší výhodou. Pomáhala mi v hokeji, ale nemohl jsem ji v chaosu dětských zápasů využít naplno. Pomáhala mi i ve florbale, ale víc rozpoznatelná začala být až s postupujícími kategoriemi, s propracovanější taktikou a herními systémy.

Najednou těžím z toho, že vím, kde mám stát. Dokážu předpovědět, kam se hra bude ubírat, co se stane v příští moment, a získat díky tomu míček. Jsou rozhodně talentovanější kluci na střelbu, na rychlost. Ale já mám tohle.

Vím, že to je talent. Využil bych ho v každém kolektivním sportu.

I na talentu je ale potřeba pracovat. Neustále se snažit zlepšit ve všech ohledech. Jasně, radši nahrávám. Protože to prostě vidím. Nemůžu díky tomu ale rezignovat na střelbu. Naopak, musím ji trénovat o to víc a dotáhnout na co nejlepší úroveň. Umět překvapit.

I tohle je podobné jako v životě. Sport, škola, práce, rodina. Vždycky budou období, kdy se v nějakém životním rozměru cítíme lépe a jinde hůře. Málokdy jde všechno dobře. Je fajn mít možnost vzít si sílu z toho, co se zrovna daří. Nevzdat se v tom, co třeba nejde podle představ. I tohle jsem si prožil, vyzkoušel.