Marcela Joglová

Myslela jsem na mámu. Myslela jsem na to, že ona to taky nikdy nevzdala. Živila tři hladový krky, splácela barák a zvládla to.

Nevzdala to! 

Při maratonu obvykle moc věcí nevnímáte. Prostě běžíte. V ideálním případě se dostanete do stavu, kterému se říká flow. Vaše vědomí s během zcela splyne, přestanete vnímat čas, nepohodu, bolest. Všechno jede na automat. Kilometr po kilometru. Nerozptylujete se. Stav absolutního pohlcení.

Ale tehdy v Dauhá, na atletickém mistrovství světa 2019, se mi hlavou honilo myšlenek dost.

Běžely jsme v noci, přesto v ukrutném vedru. Na teploměru rozhodčí naměřili 33 stupňů, do toho obrovská vlhkost 73 procent. Podmínky na hranici lidské únosnosti. I favoritky začaly opatrně a to byla moje šance. Chytla jsem se balíku a držela se. Stůj co stůj. Na rozdíl od mnohých jiných. Jedna holka po druhé vedle mě odpadávaly.

A já myslela na mamku. Myslela jsem na mamku, která to nikdy nevzdala. Myslela jsem na deset let, která mám jako v tunelu. Na deset let, kdy jsem nebyla sama sebou.

Myslela jsem na pár roků běhání, na dva roky pořádného tréninku, které mě dostaly na mistrovství světa v atletice. V jednatřiceti letech. Říkali, že jsem stará. Připadalo mi, že mě tam ani nechtějí. Čekali, že budu mezi posledními. A já věděla, že se nevzdám. Že mě má minulost posílila natolik, že tuhle bolest překonám.

Doběhla jsem dvacátá. Byl to můj životní závod. Obrovské zadostiučinění. Obrovské. Porazila jsem sama sebe, porazila jsem svoji minulost.

A porazím ji znovu.

Nejdřív vám o ní ale povím, protože pokud by tohle vyprávění pomohlo jednomu jedinému člověku, tak mi to za to stojí.

Na dětství si vzpomínám dobře a vzpomínám s radostí. Pořád jsme byli venku a sportovali. Mám dva bráchy, se kterými jsem byla neustále na hřišti. Atletika, basketbal, karate… Hrála jsem s nimi ráda i fotbal. Byly to šťastné časy, kdy jsme stíhali třeba dva tři kroužky za jedno odpoledne a hrozně nás to bavilo.

I jako rodina jsme se měli dobře, táta obchodoval, měli jsme barák a americké auto, jezdili jsme na dovolené. Zkrátka idylka.

Jenže tahle idylka skončila.

Firma zkrachovala, místo amerického auta byl trabant nebo žigulík. Rozpočet musela táhnout mamka, každé ráno vstala a jela do Německa za prací. Vracela se pozdě v noci. Den co den. Nechápu, jak to vše zvládla. Jiní by se zbláznili, sáhli po prášcích nebo po alkoholu.

Tak jako táta. Ten byl zvyklý pít už při obchodování. A pak se mu to vymklo z rukou, možná se jen utápěl v pocitu, že zklamal.

Pil hodně. Čím dál víc.

Pro mě tu ale pořád byl sport. Celkem mi šel, a tím pádem mě i hrozně bavil. I školu jsem reprezentovala v různých soutěžích. Paradoxně je to právě táta, kterému za to s bratry vděčíme, přirozeně nás dovedl ke sportu a dal mi základ do různých disciplín.

Sport jsem zkrátka milovala.

Šla mi atletika, kde jsem závodila na středních tratích a snila o světových medailích, velkých závodech. Tehdy běhala osmistovku Lída Formanová, což byl náš obrovský vzor. Chtěla jsem být jako ona.

Dokonce jsem na olympiádě viděla i maraton, ale to pro mě bylo nepředstavitelné. Běžet 42 kilometrů… Nic pro mě. Říkala jsem si, že jednou si ho zaběhnu, abych si to odškrtla. Rozhodně jsem ho ovšem nepovažovala za svoji disciplínu, natož potenciálně olympijskou.

Ale to předbíhám.

Kromě atletiky se totiž objevil i basketbal. Přivedl mě k němu opět táta a mě to ohromně chytlo. Bavila mě ta parta holek z týmu, bavilo mě klábosení v šatně a společná radost z vítězství. To je něco, co máte v týmovém sportu oproti tomu individuálnímu navíc.

I proto jsem mu tehdy dala přednost před atletikou.

Šla jsem hrát do Plzně a víc vám k tomu asi nepovím. Nepamatuji si to.

Měla jsem totiž jiný problém.

Vybavuji si ten moment úplně přesně.

Úplně přesně.

Ten chlapec to nemyslel nijak zle. Byla to legrace, která je prostě v tomhle věku normální. Ale řekl mi větu, která mi změnila život. „Máco, nějak ti roste zadek.“

Chodila jsem do deváté třídy na základce, holky kolem už se začínaly proměňovat v ženy a já pořád zůstávala spíš klukem. Už to samo o sobě nebylo pro moji psychiku ideální, a pak zkrátka stačilo málo. Jedna hloupá věta, která zazní tolikrát a nic nezpůsobí.

V mém případě to bylo jinak. Najednou jsem se začala vnímat jinak. Jako tlustá…

Co s tím, to jsem zjistila ve filmu. Měl být výchovný a odradit lidi od podobného chování. Byl o baletce, která potřebovala být hubená. Najedla se a následně zvracela. Nakonec zkolabovala. Odstrašující případ.

Jenže mně posloužil jako návod.

Zpočátku to nebylo jednoduché, ani příjemné. Ale fungovalo to. Váha šla dolů. Měla jsem výdej ve sportu a fakticky žádný příjem. Hubla jsem. Myslela jsem si, že to mám pod kontrolou. Že s tím prostě skončím, až budu chtít. Ne, takhle jednoduše to nefunguje. Opravdu ne.

Trvalo to deset let.

Deset let, která jsou jako v tunelu. Deset let, o kterých toho moc nevím.

Jídlo se stane absolutním středobodem vašeho života. Nemyslíte na nic jiného. Nebyla jsem anorektička, která nejí a tím hubne. Byla jsem opak. Přejídala jsem se a následně zvracela. Jídlo jsem zbožňovala, ale netrávila.

Pamatuji si, jak jsem byla na mamku naštvaná, že v lednici nic nebylo. Bylo to tak sobecké…

Dřela od rána do večera, aby nás uživila, a já byla naštvaná. Teď mi to přijde hrozné, ale v té době jsem si nemohla pomoct, chtíč neporazíte. Nijak.

Časem už nepotřebujete žádné prsty v krku, nic takového. Zvracení si vyvoláte sami svou psychikou. Nejdřív jsem se schovávala, pak už to ostatní i věděli. Běžela jsem třeba zvracet ven, hledala všechny skulinky. Zpětně mi to přijde hrozný, nechutný.

Po čase vás samotná nemoc změní. V mnoha ohledech. Uvrhne vás do vnitřní samoty. Vnitřního vězení. Nemůžete totiž nikomu říct pravdu o tom, co děláte. Natož o tom, jak se u toho cítíte. A to ani těm nejbližším, nebo spíš hlavně jim.

Všechno začalo postrádat smysl. Cítila jsem se mizerně, protože jsem denně sama sebe mnohokrát zklamala jedením a zvracením. Nemohla jsem nikomu říct, jak zle se cítím. Cítila jsem se nepochopená, osamocená a hrozně smutná.

Co na to alespoň na chvíli fungovalo? No přeci jídlo. Kolotoč bažení po jídle, uspokojení a následných výčitek. Bažení po jídle, výčitky, zvracení, v průběhu toho všeho lhaní komukoliv, kdo klade příliš osobní otázky. Což zase vede k dalším výčitkám, které vedou k bažení po jídle, zvracení, lhaní a pořád dokola. Znovu a znovu.

Je to naprosto pohlcující a sebezničující. Zdravotně jsem se dostala na hranu.

Skončila jsem s basketbalem, protože mě to nebavilo. Na jednu stranu jsme v Plzni už neměly takovou partu, jako jsem byla zvyklá dřív, ale na druhou – co já o tom můžu říkat? Já jsem nebyla já. Nevím, jaké to bylo doopravdy.

Stranila jsem se lidí, což znamenalo, že se na mě moji přátelé taky koukali jinak. Byla jsem podrážděná z každého, kdo mi lezl do života. Přestala jsem si věřit. Ve sportu, ve všem. Moje osobnost se absolutně proměnila. V tom stavu máte posunuté vnímání, počítáte, jak dlouho po pozření jídla se ho musíte zbavit. Za žádnou cenu nechcete přibrat, hubnutí se ovšem v určitou chvíli zastaví a začnete jakoby otékat.

Tohle už je stav, který jenom vůlí neporazíte.

Musíte si úplně přenastavit hlavu. Najít pomoc.

Znovu tu pro mě byla mamka.

Když jsem pochopila, že sama to nezvládnu, začaly jsme hledat pomoc společně. I to byl běh na dlouhou trať. Delší než maraton.

Nejprve jsem se dostala na lůžkové oddělení plzeňské nemocnice, což byla slepá ulička. Všichni tam měli absolutní svobodu, mohli jsme chodit na vycházky ven a dělat si, co jsme chtěli. Byli tam lidé závislí na různých substancích, alkoholici, všechno možné.

Marný pokus.

Psychicky mě to nalomilo. V takovou chvíli zase začínáte od bodu nula, snažíte se nějaký čas sami a nechcete skončit někde, kde vám to stejně k ničemu nebude.

Druhý pokus přišel ve specializované léčebně v Motole. Nastavili tam pevný režim, byla jsem tam s holkami s anorexií a dokázala se držet. Jakmile jsem měla vyhrazené mantinely, nebyl problém v nich jet.

Jenom přístup vychovatelů byl dost demotivující. Dali nám třeba večer napít džusu, pak nás zvážili a ráno znovu. No samozřejmě tam byl úbytek, protože si člověk dojde v noci na záchod a je odvodněný.

Nikdo mi tam nevěřil, že nezvracím.

A po návratu domů jsem přestala věřit i já sama sobě. Vydržela jsem tři dny a byla v tom zpátky. Cítíte jenom bezmoc…

Poznám holku, která má problém s jídlem.

Jo, je spousta takových, které jsou hubené přirozeně. Sportují a jsou zkrátka štíhlé.

Ale je strašně moc holek, u kterých je to za hranou. Poznám ty vylezlé kosti, ztrhaný výraz ve tváři… Bohužel je jich víc, než si asi spousta lidí myslí. A spousta rodičů si to nepřipouští. Doufám, že některým můj příběh pomůže začít problém řešit včas.

Bohužel i v prostředí sportu, kde jsou absolutní nároky na výkony a váha je jedním z parametrů, je to častý jev. Ví se o tom. Jenom se o tom nemluví.

Osobně nemůžu o svých trenérech z dětství říct špatného slova, měla jsem na ně štěstí. Znám však i takové, kteří nad holkami v pubertě stáli a nadávali jim za každé deko navíc. Tohle je přeci strašně špatně! Určitě za to může nedostatečné vzdělání, nemusí v tom být zlý úmysl. Ale může to způsobit obrovský problém.

Nemůžu nikomu radit, jak se má trénovat, jak se má vychovávat dítě. Mám za sebou jenom svou vlastní zkušenost a dívám se kolem sebe. Vidím, co vidím, a veselo mi z toho zrovna není. Bohužel.

Když jsem potkala Filipa, byla jsem absolutně negativní člověk. Takový ten typ, který na sebe pohromy přivolává sám už tím, že vstává do dne s větou: Co se mi asi dneska zase stane?! Hrůza to se mnou byla.

Filip je naopak typ chlapa, který je strašně pozitivní. Paradoxně jsem se tím dostávala do ještě větší deprese.

Což bylo hrozné, protože je to úžasně hodnej a milej kluk. Vzal mě za svojí rodinou, která funguje naprosto harmonicky. Táta je taková ta opravdová hlava rodiny a přirozená autorita, všichni se mají rádi a poskytují si vzájemnou podporu.

Přišlo mi, že to prostě nemůže být realita. Pořád jsem hledala, co je na celém tom příběhu špatně. Kde je ta chyba, kterou nevidím. Vždyť oni mě hned přijali jako svou… Myslela jsem si, že něco takového existuje jenom ve filmech. Že to nemůže být pravda. Vůbec jsem to nedokázala zpracovat.

Jenže zase jsem to byla já, kdo si pořád táhl svůj problém s sebou. Stala se ze mě rezignovaná a depresivní holka, která všechno přehodila na svého přítele.

Viděli jsme, že takhle to dál nejde.

Zkusila jsem proto opět vyhledat odbornou pomoc, kamarádka ze školy mi doporučila svou doktorku.

Z první hodiny si pamatuji jenom pár úvodních minut. Píchly jsme do vosího hnízda a já zbytek sezení probrečela. Vytáhla jsem peníze, zaplatila a domluvily jsme si příští termín.

Tím vosím hnízdem byl táta.

Musíme se vrátit zpátky na začátek příběhu, kdy jsem vám neřekla úplně všechno. Zároveň si ani já sama vše nepamatuji, musela jsem se zpětně zeptat bráchy. Dětský mozek toho hodně vytěsnil a zároveň já přese všechno byla vždycky tátova princeznička.

Na tu by ruku nikdy nevztáhl, té by neublížil. Nikdy mě neuhodil, i když tresty byly občas tvrdé.

Ve svých vzpomínkách ho mám uchovaného jako toho super tátu, co nás podporoval ve sportu a byl tam pro nás při všech smutcích a nesnázích. I když už to s ním bylo horší, stejně za mnou přijel na intr do Plzně a utěšoval mě v mé slabší chvíli.

Ale byl nemocný. Já tomu říkám nemoc, protože závislost je nemoc.

Úplně ho proměnila, začal být agresivní, žárlivý… Hlavně pro mámu to byly těžké roky. My byli děti a vůbec jsme nevěděli, jak se k tomu postavit a co máme dělat.

V jednu chvíli byla mamka v nemocnici se žlučníkem, táta doma pil a odpadl. Co máte dělat? Když jste dítě? Zavolali jsme záchranku a skončil na áru. Ty stavy byly čím dál tím častější.

Zpětně vím, že to všechno bylo hodně dáno tím jeho pocitem, že nás zklamal. Že se najednou nedokáže o rodinu postarat, že nám nedopřeje všechny ty dovolené, co jsme měli dřív. Jo, odpustila jsem mu. Chápu, jaké to je, být nemocný.

Doteď si vybavuji konkrétní situaci. Prosil nás děti o pomoc. Hrozně moc chtěl tu závislost překonat. Chtěl, abychom mu v pití zabránili a nedovolili mu odejít z domu. Dneska vím, co mi chtěl říct. Tehdy jsme byli děti. Nemohli a neuměli jsme mu pomoct.

A v tom všem tu pro nás byla máma, která prošla bouří doma a šla do kostela. Její víra nás zachránila. V kostele našla sílu se zase vrátit.

Sama nejsem tak silně věřící, ale za tohle jsem Bohu vděčná.

Vraťme se zpět ke mně a k mým pražským sezením s paní doktorkou. Jakmile jsme přešly tátu, trochu jsem se uvolnila. Odblokovala. Chtěla mi předepsat antidepresiva, ale ta jsem odmítla, rozhodla jsem se bojovat.

Přenastavit si hlavu.

Toužila jsem začít žít jako normální člověk. Sezení byla hodně intenzivní, navíc jsem začala chodit na různé skupinové terapie a poznávala názory lidí kolem. Právě tohle mi hodně pomohlo. Od té doby se dívám na věci ze všech úhlů, neberu jen ten svůj. A to i v běžném životě.

Jsem třeba naštvaná. Ale proč jsem naštvaná? Co to znamená? Krůček po krůčku jsem se měnila. I Filip viděl postupné zlepšení. Začala jsem být pozitivní, začala jsem se těšit. Byla jsem otevřenější, tolerantnější, chtěla poznávat nové lidi.

Předtím jsem měla nulové sebevědomí, nechtěla jsem nikde mluvit. Co kdybych řekla něco špatně? Vymanila jsem se z běžného světa a uzavřela se do svého vlastního. Potřebovala jsem se začlenit zpět, uvědomit si, že můžu mít vlastní názor.

Udělala jsem si plány do budoucna, chtěla jsem dodělat školu a přestat žít ze dne na den. Skončila jsem s večírky, doteď vlastně nepiju alkohol a vůbec mi to nechybí. Nastavila jsem si řád, zbavila se pout a začala žít. Objevovala jsem i jiné věci, jiné radosti, než je jídlo.

A taky jsem začala běhat. Sport se pro mě opět stal radostí. Tohle všechno se odehrálo před nějakými čtyřmi lety.

Běh byl pro mě jasná volba. Nevěděla jsem, kam to dotáhnu, ale chtěla jsem závodit. Věděla jsem, že to v sobě mám, blokovala to jen a pouze moje závislost.

Nejdřív jsem se udržovala sama pro sebe, byla jsem klasický hobby běžec. Ve volných chvílích jsem si prostě šla zaběhat do parku. Po roce jsem se začala umisťovat na předních příčkách, na stupních vítězů a začala do toho šlapat víc.

Napsala jsem si vlastní tréninky, začala tělu nabízet různé stimuly. Protože vím, že svému tělu rozumím. Řídím se pocitem. Když chcete něco natrénovat, musíte nad tím přemýšlet. A soustředit se.

Dám příklad z fitka. Aby byl cvik proveden správně, musíte vědět, které svaly chcete zapojit, které chcete posílit. Když jen bezmyšlenkovitě provedete cvik, který jste někde zahlédli, většinou zapojujete úplně jiné partie a kolikrát si můžete ublížit. Je nutné naučit se vnímat svoje tělo.

Stejně tak jsem to měla a mám se svým běháním. Když jsem se cítila dobře, dala jsem si těžký trénink. Když jsem se cítila mizerně, šla jsem klusat. Nebyla jsem svázaná žádným trenérem, který by mi to rozplánoval den po dni, a ono mi to krásně fungovalo. Funguje dodnes, jen už s odborným dohledem.

Běhala jsem pětky, desítky. Pak mě přítel přihlásil na půlmaraton. Původně jsem si myslela, že se úplně zbláznil. Ale vyhrála jsem. A tohle byl moment, který mě povzbudil opřít se do toho zase o něco víc. Proč neběhat delší tratě? Kámoš mi řekl, že jede na padesátku do hor, tak jsem jela taky. Byla to zábava. Stejně jako následně první opravdový maraton.

Měla jsem cíl dát ho pod tři hodiny.

Nezvládla jsem to. 3:02.

Řekla jsem si, že to za každou cenu musím změnit. Pokořit.

Vyzkoušela jsem v životě dost poměrně roztodivných profesí. Hned po ukončení studií na Vyšší odborné škole zdravotnické v Plzni jsem jezdila se záchrankou v Klatovech. Zároveň s tím jsem ale začala studovat vysokou v Praze. Přišla jsem ze sportovních kolektivů do zaměstnání a začala objevovat, jak funguje skutečný svět.

Tohle je tedy ta pravá společnost. Závist, naschvály kvůli dennímu studiu, nedali mi to zadarmo. Ale nemohla jsem se školou jen tak skončit, protože mamka by přišla o vdovský důchod. Při cestách autobusem na trase Praha-Klatovy a zpátky jsem se učila a psala seminárky.

Kvůli škole jsem časem záchranku ukončila, ale dostudovat se mi stejně nepodařilo. Pražský život mi ukázal párty, svobodu a jedna neposlaná seminárka znamenala ve třeťáku vyhazov. Další štace byla na baru v restauraci The Pub. Rok a půl mi stačil. Barmanka není povolání pro celý život. Alespoň ne pro mě.

Následovala estetická klinika, kde jsem se ale nedokázala ztotožnit s etickou stránkou věci. Takže znovu rok a půl a opět stopka, nechtěla jsem toho být součástí.

Kamarádka mi pak dohodila hlídání dvou kluků, čehož jsem se zpočátku bála, ale bylo to super. Sama jsem byla přerostlé dítě, ale možná i proto jsme si rozuměli a dodnes jsou mi nablízku. Souběžně jsem dostudovala bakaláře na FTVS, kde teď dokončuji magisterské studium, a udělala jsem si kurz fitness trenérky.

Nejdřív pro sebe, abych věděla, co a jak v posilovně cvičit. A nakonec se to stalo mojí profesí.

Běh je pro mě přirozený pohyb. Navíc k němu nic moc nepotřebujete. Když mě uvidíte, tak většinou s batohem. Budu v něm mít zabalené kecky a pár věcí na převlečení, vlastně neustále jsem připravená vyběhnout.

Před těmi čtyřmi lety jsem ani neznala žádné české běžce, až postupně mě začali zdravit na různých závodech, seznamovat se. A v tu chvíli mi došlo, že tohle se mi líbí. Že v téhle komunitě se cítím dobře, že chci být její součástí.

To bylo v průběhu druhého roku mého běhaní. A právě tehdy jsem objevila ještě jeden sport, který mi učaroval. Triatlon. Přečetla jsem si pár motivačních knížek, například Život bez hranic, ta mě vážně nakopla. Nebo knihu od Petra Vabrouška, kdy už se mi při čtení začal v hlavě tvořit reálný plán.

Přítel to viděl, koupil mi závodní kolo a já našla závod Challenge Prague, který se odehrává v centru města. Navíc se konal v den mých narozenin, 28. července. Už nebylo cesty zpět. Mezi Češkami jsem na trati polovičního ironmana skončila třetí…

Znovu tu bylo dilema. Běh, nebo triatlon? Srdce mě táhlo možná blíž k triatlonu, to jsme v roce 2018. Pořád jsem pracovala na plný úvazek, vstávala v půl šesté a chodila domů v půl jedenácté večer. Měla jsem motivaci a nějak to kombinovala. Šlo to. Muselo to jít.

Jenže právě z téhle přípravy na triatlon jsem zaběhla maraton za 2:48. Klienti ve fitku se začali zajímat, zkusila jsem spolupráci i s jedním trenérem a zlepšili jsme se o dalších pět minut. Sice jsme se nakonec rozloučili, ale nasměroval mě dobrým směrem. Směrem k atletice.

Seznámil mě s elitními českými běžci a pomohl s rozhodnutím nechat triatlon na později. Dal mi pár praktických rad. Přesvědčil mě, že se mám chovat jako profesionál a neběhat s klienty. A hlavně, poradil mi, že mám odjet trénovat do Keni.

Běhání je pro mě taková chvilka, která patří jen mně. Nepřemýšlím nad ničím konkrétním. Někdy se vysloveně kochám prostředím a sleduji přírodu. Jindy se vracím do minulosti a snažím se ji v hlavě urovnat.

Stejné to je s hudbou. Všichni se mě ptají, na co běhám. Je to úplně jedno, vybírám podle aktuální nálady, je to jenom kulisa. Běžím a vypínám. Co mi do hlavy naskakuje, to si řeším. Mám svoje fantazie, svůj svět.

A mám na to spoustu času. Týdně naběhám od 160 do 190 kilometrů.

Jo, je to hodně. Taky jsem si před čtyřmi lety nedovedla představit naběhat stovku týdně. Docela to narostlo, ale postupně si člověk zvykne a ve chvíli, kdy můžete omezit práci, jde to zase o něco snáze. Sice ještě dokončuji FTVS, ale to nezabere tolik času jako zaměstnání od osmi do osmi.

Užívám si to.

S trenérem se sejdeme jednou týdně na důležitý trénink, uděláme testy a jinak konzultujeme na dálku. Když už s někým běhám, tak s přítelem nebo s lidmi z týmu Here to win, který mě podporuje a pomáhá mi. Je to parta kamarádů, pro které je sport zábava. To se mi líbí, protože především zábavou je pořád i pro mě.

I dneska ale běhám většinu času sama, sama se svými pocity. Můžu se soustředit na svoje tělo, postupně zlepšovat techniku. Jednou se zaměřím na paže, jednou na délku kroku… Pomáhá mi i sledování špičkových běžců, snažím se něco si od nich vzít.

I proto jsem vyrazila do Keni.

Myslíte si, že je Afrika drsná? Proč? V Keni to není tak zlé, jak se může někomu zdát. Není tam pohodlí a musíte možná více vystoupit z komfortní zóny. Ale i to pro mě byla výzva. Vždy jsem chtěla hodně cestovat, tak kam jinam než do Mekky běžců? Zkusit žít na úrovni Keňanů pro mě byla velká změna, ale zároveň vám to umožní postavit spoustu věcí do zdravé perspektivy.

Znovu mě to nutilo zamyslet se nad minulostí. Chodila jsem na kávu kolem dětí, které opravdu kolikrát nemají co strčit do pusy. V tu chvíli vám přijde bulimie o to absurdnější.

Zpětně si to hodně uvědomuji.

V Keni se snažím co nejvíce přiblížit životu místních. Bydlím ve velmi primitivních podmínkách bez teplé vody, ale jezdím tam kvůli tréninku a pro ten jsou tamní podmínky vynikající. Není to jen o nadmořské výšce, která sama o sobě udělá svoje, ale také o nejlepších běžcích světa, které vidíte kolem sebe.

Po své první návštěvě jsem zaběhla nominační limit pro svět, můj maratonský čas byl najednou už 2:36.53.

Keňani běhají v obrovských i menších skupinách. Můžete zkoumat jejich krok, jejich techniku. Postupně to do sebe můžu vstřebávat, zkoušet si. Oni jsou tam všichni dobří, ale šanci ukázat to světu mají jen ti opravdu nejlepší. Přijde vám až vtipné, co všechno my tady k běhu potřebujeme. Pořád něco měříme, porovnáváme si na chytrých hodinkách… Tam se mi holčina nabídla, že mi potáhne tempový trénink. Bez hodinek, bez ničeho běžela stovku co stovku přesně na čas. Má to v hlavě a v nohách. Vnímá běh, soustředí se na něj a dokáže s ním pracovat. Nádhera.

Dá se říct, že Iten je světové hlavní město běhu. Všichni tam o běhání mluví, neustále ho rozebírají. Lidé jsou tam přátelští, hned se vás ptají na vaši disciplínu a trénink. Je mi jich až líto. Síto pro domácí atlety je nekompromisní, nehledí se na odpadlíky.

Mají motivaci, běh je jejich šance ukázat se světu. I díky tomu jsou lepší než my.

Baví mě trénovat, ale bez závodů bych nemohla být. V tom prvním roce běhání jsem závody milovala a milovala jsem jejich různorodost. Jednou jsem mohla běžet desítku na silnici, další týden pětku v přírodě. To mi teď trochu chybí, musím si starty plánovat pečlivěji.

O to víc mě mrzelo, když jsem vloni o jeden pečlivě naplánovaný závod přišla.

Chtěli jsme si v rámci přípravy na šampionát udělat zpestření a zaběhnout pětku na dráhovém mistrovství republiky. Problém byl, že jsem ji ten rok ještě neběžela a neměla tedy limit, maratonci se na dráhu tak často nedostanou. Poprosila jsem atletický svaz o výjimku.

Počítala jsem s tím, že to nebude problém. Pracovala jsem na tempech, připravovala se na to. Tři dny před startem mě vyškrtli. V tu chvíli mi bylo do breku. Tak jsem se těšila, tak jsem k tomu směřovala. Hlava na to byla nastavená. Potřebovala vyvrcholení, které nepřišlo.

Na republikovém šampionátu běžely čtyři holky, jedna z nich nedokončila. Tehdy mě to hodně mrzelo, cítila jsem nespravedlnost a na chvíli mě to zlomilo. Co já tady vlastně dělám? Tři holky… Bylo to komické. Ale i tento typ frustrací zjevně k vrcholovému sportu patří, stejně tak jako funkcionáři.

Podpora by zkrátka mohla být lepší, říkala jsem si. Pokud vám není patnáct, nejste pro mnohé atraktivní. Nemáte podle nich budoucnost, šance na medaile není vysoká. Cítila jsem, že se mi nevěří.

Na věku ale nezáleží, navíc v maratonu. Teď jsem přišla o šanci porvat se o olympiádu v Japonsku. Všechen ten trénink a dřinu… Ale co, takový je život. Teď lidstvo bojuje s jinou životní pohromou. Za rok zabojuji i já, znovu. A ať to dopadne jakkoliv, zkusím ho pak i za další čtyři roky. Bude mi sedmatřicet, no a co? K vytrvalostním sportům se můžete vrátit třeba i po porodu dítěte, věřím vlastnímu tělu.

Vím, co za poslední čtyři roky dokázalo. A věřím, že to dokáže znovu.

Myslela jsem na mámu. Myslela jsem na to, že ona to taky nikdy nevzdala. Živila tři hladový krky, splácela barák a zvládla to.

Věděla jsem, že ani já se nevzdám. Věděla jsem, že mi to vedro ani bolest nemohou ublížit víc, než jsem si v minulosti ublížila sama. Všechny ty věci mě v hlavě posílily, dovolily mi posunout práh bolesti.

Zvítězila jsem sama nad sebou. Nepotřebuji medaili, nepotřebuji účast na mistrovství světa. Mé hodnoty jsou jinde. Ale právě díky tomu se umím dostat na hranu svých možností a o jakoukoliv šanci se porvat.

Bylo tomu tak i v Dauhá.

Po závodě jsem ležela v posteli, všechno ze mě spadlo. Promítlo se mi všechno dobré. Jak mě Filip vytáhl z mých problémů a pomohl mi najít světlo na konci desetiletého tunelu. Že jsem úspěšně dokončila bakalářské studium a brzy dokončím magisterské. Že jsem začala znova běhat a postupně se dostala až do cíle maratonu na mistrovství světa. Mezi dvaceti nejlepšími.

Byla to odměna. Skvělý pocit. Zadostiučinění se vším všudy, protože tam na mě v cíli čekal nejen Filip, ale i ti dva kluci, které jsem hlídávala. Jejich rodina, spousta blízkých.

Porazila jsem svou minulost.

Doufala jsem, že v roce 2020 se pokusím posunout zase dál. Pokusím se kvalifikovat na olympiádu. Měla jsem na to přesně jeden pokus a věřila, že to vyjde. Že budu mít formu, že bude fajn počasí. Že si všechno sedne a zapadne to do sebe.

Měsíce jsem směřovala k jednomu okamžiku, k jednomu závodu. Světová pandemie onemocnění COVID-19 mi ho vzala. Všechno zlé je ale k něčemu dobré a já věřím, že to tak zkrátka mělo být. Teď jsou pochopitelně v popředí jiné věci a já doufám, že vše překonáme, ovšem můj sen zůstává, olympiáda.

Budu k vám upřímná.

Občas se bojím, že se mi nemoc vrátí. Občas se o mě záchvat pokouší a já to cítím. Vždycky si ale vzpomenu na to, jaké to bylo. Že už to nechci. Nechci nechat zmizet dalších deset let v tunelu. Vím, jak dlouho jsem se z těch problémů dostávala a jak rychle bych do nich zase mohla spadnout.

Vždyť mám kolem sebe tolik lidí, kterých si vážím a kteří mě mají rádi. Mám běh, mám své cíle.

Mám mámu, své bráchy a Filipa…

Všechno bych tím zahodila.

A to přeci nechci. Toužím po olympiádě, toužím postavit se na start vysněného ironmana na Havaji. Sport mi pomáhá.

Teď víte celou pravdu.

Jsou příběhy, které netřeba schovávat si pro sebe…

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází