Lukáš Radil

Virtuální dav fanoušků co chvíli zahučel z repráku. Messi si zase vychutnal pár svých soupeřů a vymyslel geniální nahrávku.

Tedy ne přímo on, to spoluhráč Robert Kousal, s nímž jsem byl na pokoji. Fotbal na PlayStationu zapínal snad každý den. Bydleli jsme spolu na našem prvním soustředění před mistrovstvím světa a od televize jsem od něj občas slyšel, jestli už se na to konečně nechci vybodnout a jít si s ním zahrát.

Ale ne. Já musel dopsat diplomku.

Sednul jsem k tomu po každém dopoledním tréninku, občas i po tom večerním. A Kousy byl přece jen rozumný, nechal mě. Věděl, že mi na tomhle záleží a taky, že už to fakt potřebuju dodělat. Na ledě jsem tehdy projížděl varianty založení útoku, u počítače pak ověřoval závislost ziskovosti bank na českém trhu na jejich velikosti za posledních patnáct let. Šlo o téma mojí závěrečné práce. Aplikoval jsem matematické modely, prohledával vzácnou a pěkně drahou databázi bank z celého světa a pročítal další odborné práce z této oblasti.

Bavilo mě to. Bylo to něco konkrétního, něco, co skutečně vypovídalo o realitě.

Na mistrovství světa jsem se tehdy nakonec nedostal. Ale na promoci jsem za svoji diplomku dostal cenu rektora.

Nikdy jsem nebyl přímo průserář. Jasně, na základce jsme v hokejové třídě dělali neuvěřitelný bordel. Když si vyprávíme příběhy s bývalými spolužáky, po letech žasneme, co učitelky vydržely. Co tam se dělo... Strašné! Třicet kluků ve třídě, třeba jsme se rozhodli, že stávkujeme a nikdo nebude mluvit. Dělali jsme učitelům nejrůznější naschvály.

Já se ale zároveň vždycky snažil mít vyznamenání. Ani jako starší jsem potom rozhodně neměl potíže s tím, že bych se někde po večerech zapomněl a kalil do rána. Proto se všichni divili, když jsem spolu s pár dalšími spoluhráči, s nimiž jsme rok předtím dochodili gympl, dostával pojeb od pana Kusého, šéfa pardubického klubu.

V životě jsem nezažil takový rozhovor, co s námi vedl v den začátku finálové série proti Vítkovicím v roce 2010. Spustil na nás neskutečně. V kabině seděl i Dominik Hašek a další zkušení kluci a řešilo se, že nějací mladí zobáci porušují životosprávu. S okamžitou platností jsme měli skončit, neměly nám být nabídnuté další smlouvy.

Šlo o to, že jsme tehdy už nehráli, jen jsme s týmem jako mladí trénovali pro případ zranění někoho ze sestavy. Zrovna den před začátkem finále jsme pak měli slučák ze střední, který se lehce protáhl a my skončili v baru, který se ve městě zrovna otvíral. Připadali jsme si neohrožení. Vždyť přece nehrajeme, tak co bychom si nemohli dělat, co chceme?

Vyrazili jsme s ostatními.

Jenže v tom baru sedělo komplet pardubické vedení včetně pánů Kusého a Šmidberského.

Místo abychom se rychle zdekovali, jsme se tomu ještě smáli, nedomýšleli jsme důsledky. Co by se nám mohlo stát, když nejsme v sestavě? Dělali jsme, že se nic neděje. Druhý den pak přišlo dost důrazné bububu. Tak ostré, že už jsme plánovali, co budeme dělat, když tímhle vlastně končíme s hokejem.

Za pár dnů naštěstí bylo po všem, protože se vyhrálo a na náš průšvih se zapomnělo. Zase jsme mohli být součástí týmu a oslavy jsme si užili s ostatními. I tahle historka mi ale připomněla, proč je dobré mít v životě záložní plán. Tehdy jsem rozhodně netušil, že jednou budu hrát v Rusku a jezdit na nároďák.

V žácích to se mnou nevypadalo špatně, ale co jsem přišel do dorostu, jako by mě hokej přestával bavit. Ani nevím proč, připadal jsem si otrávený. Asi jsem si od něj potřeboval odpočinout, najít novou motivaci, přestože v tomhle věku by ji měl mít každý automaticky. Potají jsem dokonce začal chodit i na fotbal a atletiku, aniž bych to někomu ze svého okolí říkal, protože by mi to asi neprošlo. Ještě tak v devatenácti jsem z hokejového hlediska nevypadal nijak valně, nevěřil jsem si na profesionální kariéru. A co když tedy hokej hrát nebudu? Co budu dělat? Chtěl jsem mít nějakou jistotu. Kdyby mi to nevyšlo, abych nezůstal jen s gymplem, což by byl na můj vkus velký hazard.

Pro svůj klid jsem se přihlásil na vejšku.

Přestože jsem se v pardubickém áčku postupně propracoval mezi stabilní hráče a později nám to dost šlapalo v lajně s Robertem Kousalem a Honzou Buchtelem nebo později Tomášem Noskem, pořád jsem to vnímal tak, že mi tohle do budoucna nic nezaručuje. Ve sportu totiž musíte neustále potvrzovat, že na to máte, že můžete hrát na určité úrovni. Začalo se dařit, sbírám body, jsem v pohodě, fajn. Ale znamená to, že se nic nemůže stát? Ne, to fakt ne.

Ještěže k tomu dělám i školu.

Tohle uvažování mám samozřejmě od rodičů. Nenutili mě, studovat jsem začal z vlastní vůle, tu ve mně jen správnými slovy postupně vybudili.

Původně jsem chtěl do Olomouce na zeměpis, ale v takovém případě by šel hokej stranou. Proto jsem si vybral pardubickou ekonomku a rozhodoval se mezi dvěma obory, managementem a veřejnou správou. Na managementu byly potřeba dva jazyky a já byl klasicky líný učit se něco navíc. Začal jsem dělat veřejnou správu.

Na jaře 2012, kdy jsme zase hráli o titul, jsem zrovna dopisoval bakalářku.

Samozřejmě jsem vůbec nestíhal. Klasika. Jakmile na něco máte celý rok, necháte to na poslední chvíli. Ještěže jsem měl v téhle sezoně vyřízené hostování s Chomutovem, který během naší finálové série proti Kometě postoupil do baráže. V tu chvíli se vyštrachalo jakési pravidlo, že kdybych dál nastupoval za Pardubice, nemohl bych už hrát za něj. Štvalo mě to, po dvou zápasech mě ale stáhli ze hry.

Zároveň mi takhle hokejové řády pomohly ke splnění školních povinností, protože jsem mohl zůstat doma a valit to celý den. Během pár dnů jsem toho napsal strašné kvantum, jel jsem s týmem až na poslední zápas do Brna.

Odevzdání jsem stihnul, jenže pak přišly na řadu oslavy a spolu s nimi i testy, které jsem ve škole musel absolvovat. Pamatuju, že na jeden jsem přišel lehce unavený.

Lehce víc.

Paradoxně mi to ale pomohlo, zvládl jsem ho. Šel jsem do něj bez nervů.

Jinak jsem se učil svědomitě, jsem už takový. Během zkouškového jsem si bral učení i do autobusu na venkovní zápasy, často jsem tam dělal i různé práce do školy a prezentace. Jen jsem přišel na to, že nemělo cenu otevírat notebook před zápasem. Tehdy jsem se nemohl pořádně soustředit, bylo potřeba mít hlavu naštelovanou na hokej.

Cestou zpátky už mi ale naopak pomohlo myšlení přepnout, odreagovat se. Taky jsem se občas nedonutil, prostě to nešlo, většinou ale převážila zodpovědnost. Vědomí, že když už jsem se do té školy pustil, měl bych – a chci – ji dodělat.

Zatímco tedy kluci pospávali nebo hráli karty, nad mým místem svítila lampička a já ťukal do klávesnice. Co chvíli se někdo zastavil.

„Co to máš?“
„Co to děláš?“
„Ukaž, já se na to podívám…“

Takový Petr Koukal, to byl neutichající komentátor všeho dění, a i na mě měl pořád něco.

Zpočátku jsme jako mladí sedávali vepředu po dvou, byla fuška něco kloudného udělat, ale jak jsem se stával zkušenějším, mohl jsem sedět v autobuse vzadu. Tam už mě pak nikdo nerušil. Zašil jsem se do rohu a i kluci už věděli, že mě mají nechat v klidu.

Sorry, pánové. Učím se.

Už na střední jsem byl zvyklý dělit svůj čas mezi školu a hokej. Na sportovním gymplu jsme ráno trénovali a do školy se šlo až od desíti. Aby se všechno stíhalo, zůstávali jsme tam pak do čtyř a pokračovali rovnou na druhý trénink. Doma se potom bylo potřeba učit, takhle každý všední den. Na vejšce toho pak po nás logicky chtěli víc, navrch jsem už hrál za chlapy, kde se chodilo na led dopoledne. Na školu a učení byl čas po obědě.

K tomu, abych toho stíhal co nejvíc, se hodila možnost volit si rozvrh. Přednášky měly několik termínů, které se zapisovaly po internetu. V přesně daný čas se tahle možnost vždycky před začátkem semestru spustila, načež se na web nahrnula celá univerzita, všichni chtěli ty nejlepší termíny. Občas byla docela bitva, abych se vešel, kam jsem potřeboval. Kolikrát se mi to ani nepovedlo, takže jsem pak psával na studijní fóra, jestli by si se mnou přednášky někdo neprohodil. Když jsem jednou nutně potřeboval přehodit matiku, nabízel jsem i peníze.

Nakonec se to obešlo bez nich, spolužák, s nímž jsme to vyměnili, nic nechtěl.

Taky mi pomohlo, že jsem měl individuální plán, k čemuž ovšem vedl dlouhý proces a zcela prakticky mě k němu dokopala moje mamka.

Já totiž školu zpočátku bral dost lajdácky, moc jsem tam nechodil. V prvním semestru se předměty volit nedaly a já ty dopolední jednoduše nestíhal kvůli tréninkům. Na cvičeních, na něž jsem se moc nepřipravoval, jsem tak občas nevěděl, o čem je řeč. Nebýt kamarádů, kteří mě zásobovali materiály, z nichž jsem se učil, nedával bych to. Na to konto se mě jednou mamka ptala, jestli nejde zařídit individuál.

Bez toho, abych si to kdekoliv zjistil, jsem odpověděl, že ne. Že to nejde.

Samozřejmě, že jí to nedalo a do školy sama zavolala. A světe div se, individuál možný byl.

Nejdřív jsem doma dostal seřváno, že jsem se nezeptal, že na to kašlu, a pak jsem začal obíhat učitele. Individuální plán spočíval v tom, že jsem se s každým zvlášť musel dohodnout, jestli mi dovolí absolvovat předmět, přestože nesplním povinnou docházku. Dalo se to, ale musel jsem místo účasti na přednáškách psát práce, eseje. Tedy dělat něco, co jsem přímo nesnášel. Motivovalo mě to chodit do školy co nejvíc, stejně jsem ale psal často.

Místo filmů a seriálů jsem tak po večerech otevíral počítač a nejčastěji od osmi do dvanácti jsem trávil čas prací na věcech do školy. Na palici to pak bylo o zkouškovém. Každý, kdo na vejšku chodil, tohle zná. Když se něco intenzivně učíte, v hlavě vám pak všechno běhá a jste trochu mimo. Ať jste sebevíc nad věcí, stejně o tom přemýšlíte a opakujete si, jestli to umíte.

Červnový konec školního roku jsem v tomhle ohledu zvládal, to jsme měli jen letní přípravu, ale v lednu během sezony, hlavně v prvních ročnících, to byla makačka. Nemyslím, že jsem tehdy míval leden v lize nějak extra produktivní. Na led jsem se spíš chodil odreagovat, přijít na jiné myšlenky.

Právě během zkouškových období jsem se pak častokrát chtěl na všechno vybodnout. Nesnášel jsem, když jsem se musel učit věci, které mě nezajímaly. Nerad jsem se k nim nutil, říkal jsem si, že to nemám zapotřebí. Nakonec jsem se ale vždycky nějak kousnul, poručil jsem si.

Chceš to dodělat, připomněl jsem si. Bral jsem to sice jako nutné zlo, ale všechno v životě vás nemůže jen bavit, ne?

Zároveň jsme se učili i strašně zajímavé věci. Taky jsem díky škole potkal spoustu chytrých lidí, ať už spolužáků nebo učitelů. Rozšířil jsem si obzory, získal nadhled. Na základce i na střední jsem chodil do třídy se sportovci a až tady jsem poznal někoho z jiného prostředí, kdo se zajímal o úplně jiné věci. Bylo fajn bavit se třeba s těmi, co byli vyloženě zažraní do ekonomiky. Vždycky mě zajímalo hokejové dění, bavily mě i jiné sporty, ale rád jsem poznával i jiné oblasti. Nechtěl jsem zůstat zapikaný jen mezi mantinely na hřišti.

Stalo se proto, že jsem byl v těchto letech někde napůl mezi studentem a profesionálním sportovcem. Vysokoškolský život jsem si neužil naplno, netýkaly se mě různé party, což občas bolelo. Ale já zároveň věděl, čeho chci dosáhnout.

Abych vystudoval vysokou a u toho nešidil ani sportovní stránku, k tomu mi pomohlo i štěstí. Univerzitu jsem měl doma, nemusel jsem nikam dojíždět a když nás jako mladé posílali do první ligy, vyšlo to zrovna tak, že Pardubice spolupracovaly s Chrudimí nebo Hradcem Králové, což je za rohem. Jezdit třeba do Prostějova, nezvládal bych to. Bez debat. Spousta dalších hokejistů třeba ani nedokončí střední školu, protože odcházejí do Kanady. V mém případě, vzhledem k tomu, v jaké fázi byla moje kariéra, se všechno skloubit dalo.

Nepovažuju se za intelektuála. Přestože díky škole dodnes sleduju určité věci z ekonomické oblasti a zajímá mě investování, trh s akciemi, v kabině to rozhodně nevytahuju. Ano, mám asi nějaké vědomosti, ale zase třeba vůbec netuším nic o autech. Každý se orientuje v něčem jiném. Rozhodně se nesnažím nikoho okouzlovat ekonomickými hypotézami.

Jak přijdu mezi spoluhráče, jsem jako oni. Nezažil jsem větší srandu než v hokejové šatně, mám to tam strašně rád.

Kluci samozřejmě vědí, že jsem studoval. Dostávají mě proto občas trochu pod tlak, protože v jejich očích musím vědět všechno. Ptají se mě i na věci, které vůbec nesouvisí s tím, co jsem studoval.

„Tak kurva, seš inženýr, jak to, že to nevíš?“

Nevím, no.

„Luuuuukáš Raaaadil.“

Je nádhera slyšet svoje jméno vyvolávat tisíce lidí na stadionu. Tomu se nic nevyrovná. Ale když vás vyhlašují ve školní aule a vy si jdete pro diplom, je to taky fajn.

Na ten můj se teď sice doma práší, k hokeji ho nepotřebuju, stejně jsem ale rád, že jsem se k němu dokopal. Daleko těžší přitom bylo získat titul v extralize. K němu se musí sejít tolik věcí… Všechno v týmu musí klapat, musejí být dobří trenéři a stejně ještě potřebujete něco navíc, abyste to dotáhli, abyste byli lepší než všichni ostatní. Jen se podívejte na poslední vítěze naší soutěže. Každé mužstvo mělo něco, co do sebe zapadlo. Plzeň, Zlín, Litvínov, Liberec i Kometa nevyhráli jen proto, že by byla jejich soupiska plná nejlepších jmen.

To ve škole přece jen stačí všechno se naučit. Taky se hodí mít kliku na otázky, na zkoušející, ale jestliže umíte, co máte, ukáže se to.

Než jsem si tohle ověřil, byl jsem před bakalářskými státnicemi pekelně rozklepaný. Co rozklepaný, já byl zralý na panáka. Bál jsem se, že to nevyjde. Přestože jsem dodnes lehce nervózní před každým zápasem na ledě, tohle bylo úplně něco jiného.

Na diplom už jsem si ale věřil. Tehdy jsem byl přesvědčený, že to dám. Věděl jsem, že jsem naučený a měl jsem vnitřní pocit, že to dopadne dobře. Zvláštní, v hokeji mě totiž pochybnosti neopustí asi nikdy. Jsem hodně přemýšlivý typ, což se při mé hře pořád hodně projevuje. Až mě to někdy i brzdí, protože síla je v jednoduchosti.

Odchodem do Ruska jsem si potvrdil, že přece jen něco umím. Že zvládnu hrát i jinde než doma a jdu pořád nahoru. Pak se ale podívám na kluky z NHL a vidím, jak daleko přede mnou pořád jsou. Zůstává spousta drobností, které mě můžou posunout ještě výš.

Mám na čem pracovat.

Můžu se teď ovšem soustředit jen na to, abych byl lepší hokejista, protože mě hřeje vědomí, že mám něco v záloze. Bez něho bych to nezvládl. Kdyby se mi před lety jako mladému nepovedla sezona, nebo jsem skončil někde v první lize, pořád bych díky škole věděl, že to není konec světa. Že mám co dělat. Tohle vědomí mě uklidňovalo i v mých začátcích ve Spartaku, kdy jsme strávili měsíc na soustředění ve Finsku a já byl celou dobu sám na pokoji. Jsem založením trochu netykavka, sám od sebe se nezačnu s někým bavit, navíc mi dělal problémy jazyk. Teprve půl roku před odchodem jsem si pořídil vlastní byt, jinak jsem neustále bydlel u rodičů. Najednou jsem se tedy musel spolehnout sám na sebe a zrovna tady jsem si pak připadal ztracený. Každý den jsem se těšil, až si po tréninku pustím na počítači českou televizi. Z našich programů tam šla jen ČT 24 a já dokola sledoval ty samé zprávy jen proto, že jsem rád slyšel češtinu.

Tušil jsem, že když už mě kupovali, hrát bych měl, ale stejně mi bylo všelijak.

Do hokejové třídy na základce nás kdysi chodilo třicet, a když jsme zase jednou dělali bordel, ředitel k nám měl proslov. Tvrdil, že si na něj jednou vzpomeneme, protože z tohohle ročníku se budou hokejem živit možná tak dva z nás. Spíš jeden.

Měl pravdu. A ten jeden z těch dvou jsem já.

Kdyby mi to ale nevyšlo, měl jsem a mám i jinou možnost, jak naložit se svým životem.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází