Lukáš Pokorný

Radost z fotbalu.

Radost… Ale jo, vybavím si pár okamžiků.

Třeba když jsme s Libercem přešli přes Hajduk Split do základní skupiny Evropské ligy. Postoupili jsme na jejich stadionu, kde bylo třiatřicet tisíc diváků, úžasný rachot. V Chorvatsku na letišti se pak okolo nás míhaly rozzářené, nadšené tváře našich fanoušků. Jedna gratulace střídala druhou. Všichni nám třásli rukama, fotili se s námi, děkovali. Byla u toho i moje rodina a spousta známých. Oba zápasy skončily naším vítězstvím 1:0, takže obrana, kde jsem hrál, byla bezchybná. V úvodním domácím utkání jsem navíc náš gól dal já.

Hřál mě pocit, že jsem k tak radostným okamžikům výrazně pomohl.

Ne, jinak: Hřála mě úleva, že se to povedlo a lidi okolo mě jsou spokojení.

Když mám najít ještě další podobnou chvíli, vzpomenu si na zápas za Montpellier proti PSG v Parku Princů, kdy jsem měl v hledišti patnáct příbuzných. Potěšil jsem je, že mě mohli vidět hrát v takových kulisách. Zůstali jsme všichni v Paříži na večeři a druhý den si prošli město. Cítil jsem, jak na mě jsou všichni pyšní.

A to je právě ono.

Pro mě profesionální fotbal nebyl radostí ve své samotné podstatě. Nikdy.

Fotbal pro mě byl prostředkem, jak dělat radost lidem okolo sebe.

Zařídil jsem svým blízkým krásné zážitky a díky tomu, jaké jsem vydělával peníze, jsem sem tam někomu mohl pomoct i finančně. To mě naplňovalo. Akorát že… Akorát samotné chvíle, kdy jsem měl stoupnout na trávník, chvíle, k nimž jsem odjakživa směřoval, představovaly potěšení pro všechny, jen ne pro mě samotného.

Lukáš Pokorný hraje fotbal. Tak to platilo od mých šesti let. Ale byl jsem to skutečně já, ten fotbalista? Byl jsem skutečně tím, koho ve mně vidělo mé okolí?

Ne, nebyl. Uvnitř jsem se trápil. Celou tu dobu.

Mami, tati, ahoooj… Věřte mi, že jsem se vám to snažil říct asi desetkrát, ale ani jednou jsem nenašel odvahu. Asi jsem se bál reakce, bál se, že vás zklamu, že mě neuvidíte už jako dřív, a to vše mi sevřelo hrdlo a nedokázal jsem to… Není to otázka života a smrti, ale je to jedna z věcí, co mě v životě charakterizují: Luky hraje fotbal. To mají se mnou všichni spojený. Ale… Já už fotbal hrát nechci… (Kdybych vám to takhle řekl a viděl vás, už brečím a nedokážu vám souvisle říct, co mě k tomu vedlo, proto jsem vám napsal tenhle dopis.) Věřte mi, že to není myšlenka posledních týdnů, měsíců, ale roků… Ale abyste ji zcela pochopili, musíme se vrátit o pár let zpět.

Ve čtvrtek, kdy se týden překlopil do své druhé poloviny a začal se blížit víkendový zápas, to postupně nabývalo na intenzitě.

Ty vole, ještě dva dny…

Doma už muselo všechno běžet jako na drátkách, veškeré činnosti přizpůsobené mé rutině. Ani jediná drobnost mě nesměla vyvést z rovnováhy. Vše jsem podřizoval tomu, abych byl maximálně nachystaný na zápas. Správně jíst, správně odpočívat, správně přemýšlet.

Zároveň se mi do hlavy draly myšlenky, že přece nechci hrát. Naprostý rozkol, který neměl řešení. Urputně jsem se připravoval na vrchol fotbalistova týdne, a přitom se upínal k jedinému: Ať už je den zápasu a dvě a půl hodiny po výkopu.

Ať už je zítra, ať už je večer a je to za mnou.

Nejhorší bylo, když jsme měli hrát večerní televizní utkání. To bylo totiž to, na které všichni koukají. Záviděl jsem klukům z jiných týmů, které začínaly třeba v sobotu ve tři odpoledne. Ti měli brzy hotovo. A nesnášel jsem otázku, jestli se těším na zápas.

Do prdele, jak se na to mám těšit?

Pokaždé jsem řekl, že jo, ale přitom to tak nikdy nebylo. Nikdy. Z celé své kariéry si pamatuju jeden jediný zápas, před kterým jsem se probral na hotelu a měl pocit, že mám chuť jít si zahrát fotbal: Za Bohemku v Karviné v březnu 2019, kde jsme pak vyhráli 3:0. Nevím proč zrovna tehdy. Ten pocit byl tak nečekaný, že jsem ho ani nedokázal rozklíčovat.

Co vím bezpečně, je skutečnost, že ve všech ostatních případech jsem se stresoval z toho, co přijde. Čím víc se zápas blížil, tím víc jsem měl sevřený žaludek, celé dny až do poslední minuty před výkopem, a hlavu ve víru přemýšlení, jak to udělat, abych nic neposral. Celou dobu se ve mně odehrával vnitřní dialog se sebou samým a podvědomí mi nabízelo myšlenky, jak by bylo super, kdyby třeba náš autobus cestou na stadion zabloudil. Nebo kdyby píchnul pneumatiku a my přijeli pozdě. Co kdyby třeba soupeř onemocněl. Nebo kdyby se přihnala ohromná bouřka.

Hlavně aby se nemuselo hrát!

Jednou jsme jeli na pohár proti Táborsku a tam měli zmrzlé hřiště, zápas se odložil. Já se vnitřně normálně rozzářil… A to bylo, ty bláho, Táborsko a já už byl zkušený ligový hráč.

Tehdy se naplnil jeden ze scénářů, které se mi pokaždé v mysli vykreslovaly. Scénářů, jimiž jsem se na vteřinu uklidnil, ale zároveň je odháněl pryč a nutil se do toho, že přece musím být pořádně nachystaný, a hned jsem se zase věnoval přípravě. Projížděl si pořadí věcí, které musím absolvovat, abych se na utkání nachystal a zvládnul ho. Vizualizoval jsem si momenty, na které musím být ready. 

Jiné to bylo, pokud jsem věděl, že v zápase nenastoupím a budu jen na lavičce. To jsem byl uvolněný, vtipkoval. Choval jsem se asi úplně opačně, než je ve fotbalovém prostředí běžné. Nikdy jsem se nevymlouval, nesimuloval zranění, to bych sám se sebou nedokázal žít. Když jsem ale rozhodnutím trenéra v sestavě chyběl, cítil jsem klid. Stopeři příliš často nestřídají, proto jsem předpokládal, že do hry téměř určitě nepůjdu. Když potom v utkání přece jen nastala chvíle, kdy jsem se měl začít rozcvičovat, jen jsem doufal, že mě trenér nakonec na plac nedá. Nechtěl jsem hrát. Neměl jsem za sebou svoji rutinu, o niž jsem se opíral, a o to víc jsem se bál, že udělám nějakou chybu.

Pokud jsem do zápasu nastupoval od počátku, pak jakmile rozhodčí písknul do píšťalky, všechny předchozí strachy jako by najednou zmizely. To bych na hřišti klidně i umřel, jen abych svému týmu pomohl. Dělalo mi radost se pro ostatní obětovat, schytat ránu a tím ukázat, jak jsem odhodlaný uspět.

Když se vyhrálo, těšilo mě to. Ale nebyla to radost.

Byla to úleva.

Oddychnul jsem si, že je všechen ten stres zase pro jednou za mnou. Stres a obavy z toho, že budu hrát špatně a ostatním všechno podělám.

Ano, tohle bylo to, co mě neustále děsilo: Myšlenky, že já budu tím, kdo něco pokazí.

Každou akci, kdy se na mě jako na beka rozbíhal útočník a chtěl mě obejít nebo mi udělat kličku, každou situaci, kdy jsme museli dobře vystoupit a udržet ofsajdovou lajnu, každý souboj… Všechno jsem dělal úplně nadoraz, abych co nejvíc předešel možnému selhání. Potřeboval jsem maximální soustředění, protože jinak by mě kdejakej nadupanej frajer převálcoval a mazal by přese mě na bránu.

Směrem dozadu jsem to takhle s vypětím všech svých psychických sil celou dobu zvládal. Směrem dopředu jsem… neexistoval. Nechtěl jsem balon. Nenabízel jsem se na přihrávky. Neodskakoval jsem si, abych byl co nejvíc na míči. Když jsem nemusel situaci hrát, tak jsem ji nehrál, nehnal jsem se do ní.

Vždyť bych mohl něco zkazit. Zbytečně bych vytvářel příležitosti, jak sám sebe nahlodat.

Co kdyby mi to špatně skočilo na nohu? Co kdybych přihrávku špatně zpracoval? Kdepak. Nejjednodušší bylo balon získat, poslat ho někomu dalšímu a připravit se, až se to na nás zase povalí.

I trenéři to na mně viděli. Ve Francii se mě snažili povzbuzovat k tomu, ať se nebojím hrát s míčem, a v Liberci jsem pod pány Trpišovským i Csaplárem zpočátku ani nehrál, když k nám nastoupili. Oba mě považovali za zataženého a příliš zaťatého, než zjistili, že mám jiné přednosti.

Objektivně vzato jsem byl spolehlivým obráncem. Neuhnul jsem ze souboje, měl jsem obrovskou zarputilost a vůli jít pro vítězství, nedělal jsem chyby. Když už přese mě padl gól, tak po situacích, jako že jsem prohrál hlavičku po rohu, ale nevybavím si jedinou hrubku, jediný zkrat, kterým bych svůj tým potopil. Jako levák na levé straně stoperské dvojice jsem byl pro defenzivní řadu ideální.

V mých statistikách najdete, že jsem za kariéru odehrál zhruba dvanáct tisíc minut na hřišti.

Pro mě to znamená, že jsem všech dvanáct tisíc minut, ani o jednu jedinou míň, jel ve své hlavě úplně nadoraz, abych něco nepodělal. Své strachy a pochyby jsem přemáhal tak, aby na mně nebyly poznat.

A to mě vyčerpalo.

Do toho jsem hodně vyrostl, samozřejmě i přibral a pro všechny jsem byl tlustý a musel shodit. V 17 letech… Tak jsem nejedl, hladověl, jen abych měl o pár kilo míň. Pamatuji si, že jsem několikrát klečel před vážením na záchodě a chtěl se vyzvracet. Nikdy jsem to neudělal, podvědomě jsem věděl, že by to byl průser a hraničilo by to s nemocí, ale i tak ten můj přístup nebyl zdravý… A tohle byl můj začátek v chlapech.

Možná si řeknete, co tady melu, vždyť je to jenom pitomej fotbal.

Jenže mně to tak nikdy nepřipadalo. Já odmalička tak strašně chtěl být fotbalistou, že jsem na tom neuvěřitelně lpěl. Pro mě to nebyly jen zápasy. Pro mě to pokaždé představovalo boj o obhájení místa ve světě, do něhož jsem odmalička toužil patřit. Nehodlal jsem o něj přijít svojí chybou. Tím, že bych něco podcenil.

Bývalo mi fyzicky špatně, ale stejně jsem vždycky v duchu viděl toho malého Lukáška, co se celý týden nemohl dočkat víkendových turnajů. Lukáška, co si večer předem skládal na postel panáka z trenek, trika, stulpen, kopaček a míče. Lukáška, co sbíral kartičky hráčů, všechny je znal a i na maškarní chodil za fotbalistu. Co s sebou všude tahal sošku Buddhy od mamky a fotku malého brášky jako talismany a modlil se k nim, aby se mu ve fotbale dařilo. Lukáška, který kdykoliv si našel řasu, zašeptal pro sebe: „Chci být nejlepší fotbalista na světě.“

Lukáška, co už si jako dítě sám od sebe zavedl pravidlo, že před zápasy je třeba spát deset hodin, aby byl odpočatý. Lukáška, co když dával učitelce omluvenku, že musí na krajský výběr, dmul se hrdostí.

Lukáška, co spolu s kamarády z týmu nevynechal jediný zápas Slovanu a největším svátkem pro něj bylo, když mohl podávat balony, o poločasové přestávce si na ligovém hřišti kopat na bránu a po zápase žadonit u dospělých hráčů o dres.

Lukáška, co se najednou, jako jediný ze své generace libereckých odchovanců, v sedmnácti ocitl přesně tady. Na prahu áčka. Kousek od toho, aby se tím hráčem, za nímž budou s prosíkem běhat děti, stal on sám.

Coby dorostence si mě trenér B mužstva vytáhl k sobě do týmu. Zničehonic jsem přeskočil spoustu kategorií a začal rovnou hrát mezi chlapy. Tam se mi navíc hned od počátku dařilo. Ani jsem si tu proměnu nestihl uvědomit a najednou jsem se jako teenager ocitnul v prostředí třetí ligy, kde se za fotbal berou peníze a už je třeba se podle toho chovat. V prostředí, kde už se po vás chce výkon a porážka se nepřejde jen tak mávnutím ruky.

Trenéra jsem znal už z dřívějška, dokonce jsem mu zpočátku i tykal. Mám ho rád, nedám na něho dopustit a vím, že to je vzájemné. Vždyť mi ohromně pomohl. Zároveň je to ale co do přístupu k hráčům stará škola. Trenér, u něhož když něco nejde silou, jde to ještě větší silou. Který připomínky k výkonu svých svěřenců řeší rázně a hlasitě.

Ani mě rozhodně nešetřil. Měl jsem ho pořád za zadkem, pořád se mým směrem nesly nějaké jeho výkřiky.

„Poky! Ses posral?!“ slyšel jsem, sotva se mi nepovedl centr.

„Poky! Co je?“ měl pořebu mi říct, když jsem v jeho očích nejel naplno.

Čím víc se mi toho nepovedlo, tím víc se jeho hlasité výtky stupňovaly. Já přitom nikdy nechtěl kazit, byl jsem úplný opak lehkovážného hráče, který zkouší parádičky a je mu jedno, že nějaká nevyjde. Sám na sebe jsem byl odmalička náročný, mým cílem byla preciznost. Samotného mě štvalo, kdykoliv jsem nedal přesnou přihrávku. A do toho za mě někdo postavil psa, který štěká, kdykoliv se něco takového stane, aby mi to hned připomněl.

Jo, já vím. Vždyť tohle je ve fotbale normální. Takových trenérů jsou spousty a hráči se z nich nehroutí. Jenže já mám prostě jinou povahu, já tohle neumím nechat být jako jiní kluci, po kterých jakýkoli řev steče a oni si dál myslí svoje. Takoví to mají ve fotbale daleko jednodušší.

Já se místo toho vždycky leknul, znejistěl. Mě ty výkřiky stresovaly.

Brzy to dospělo do fáze, kdy jsem ráno vstával na trénink s brekem. Soukal jsem se z postele a u toho bulel, protože moje první myšlenka po procitnutí směřovala k tomu, že na mě zase někdo bude řvát a vyčítat mi každou chybičku.

Už tehdy odstartovaly moje stavy, kdy jsem se staženými útrobami cestou ke stadionu doufal, že se trénink zruší nebo tam aspoň trenér nebude. Přitom to pak vždycky byla pohoda. S klukama jsme měli srandu a trenérův řev jsem na hřišti skoro nevnímal, protože ho přehlušilo moje odhodlání a vůle ukazovat se v co nejlepším světle.

Pokaždé jsem si oddechl, že to mám za sebou. A až zpětně jako by ve mně doznívalo, co jsem si to zase musel vyslechnout.

Nic z toho tomu trenérovi nevyčítám, vím, že všechno dělal proto, aby ze mě vyrostl lepší fotbalista. Nebýt jeho důvěry, jsem si jistý, že projdu dorostem a postupně se vytratím někam do třetí ligy jako většina dalších. Měl prostě svůj styl a já byl jen malý kluk, co se s něčím takovým potkal poprvé v životě a neuměl si s tím poradit. Zanechalo to na mně i proto větší stopu, než je běžné. Stopu, která se se mnou táhla všechny další roky, aniž bych si komukoliv postěžoval. Vždyť ani naši až doteď, než si přečetli můj dopis, nevěděli, že jsem tehdy po ránu ve svém pokojíčku brečel.

A vůbec, já to bral, že jde o normální součást fotbalového života. O fázi, která přejde. V konečném důsledku jsem si užíval, že jsem najednou jen krok od prvního týmu Slovanu. Když mi do kabiny jednou po tréninku přinesli smlouvu, okamžitě jsem ji podepsal. Udělal bych to během vteřiny, i kdyby v ní stálo, že budu hrát zadarmo.

Vždyť byla stvrzením toho, jak jsem v rámci klubu výjimečný! Já, odchovanec, takhle mladý, a už klepu na dveře áčka.

Moje ego bobtnalo, už ve třeťáku na střední jsem si chodil na dopolední tréninky a ve škole měl individuální plán. Získal jsem pocit, že jsem někdo, že mě v Liberci každý zná, že mě chce každá holka ve městě. Se svými pěti tisíci měsíčně jsem si připadal jako král, protože na pivo a noční sedánky v centru to bohatě stačilo.

Byl jsem profesionální fotbalista. Po tomhle přece malej Lukášek vždycky toužil. Copak by ho mělo pár slz zastavit?

Čas plynul a střídaly se dobrý časy s horšíma. Ale pak v juniorce a ze začátku trénování v áčku to bylo skvělý, asi i tím, že jsem měl takový ty telecí léta a život si užíval jinak a poznával spoustu nových věcí. Pocity z minulosti jsem asi potlačoval a měl focus jen na to, jak být úspěšný. V jídle jsem se plácal furt, ale fotbal jako takový mě docela bavil. Když jsem začal hrát ligu, byl jsem extrémně šťastný, že se mi to povedlo, ale začal můj stresový cyklus.

Vyhráli jsme pohár. Tým si mě zvolil kapitánem. Zahrál jsem si za národní tým. Znovu jsme se dostali do Evropské ligy… Bylo mi dvaadvacet a během nějakého roku a půl jsem si postupně odškrtával splnění svých dětských snů. Jednoho po druhém, nabralo to úchvatné tempo. Do toho jsme v zimě jeden večer seděli doma u nějakého francouzského filmu a žena se mě zeptala, jestli si ještě něco pamatuju z francouzštiny, kterou jsem se učil na střední.

Říkám, že moc ne.

Neuběhlo pět minut a volá mi můj agent ze Sport Investu. Prý co bych říkal na Montpellier.

Wow!

Najednou tu byl ten nejintenzivnější příval štěstí, jaký si v souvislosti s fotbalem vybavuju. Zase nešlo o hru jako takovou. Šlo o uvědomění si okamžiku, že se to děje. To, po čem jsem vždycky toužil. Měl jsem jít hrát fotbal někam do ciziny, kam si mě někdo koupí. Někdo, kdo řekl, že chce do svého týmu mě, kluka z Liberce.

Pár dnů se přestup řešil, než jsem měl o víkendu vyrazit na zdravotní prohlídku. A já? V pátek jsem si šel dát saunu a pak ještě schody. Při tom jsem si natáhnul sval. Na testy jsem odjížděl zraněný.

Tak seš kokot, Lukáši?

Zakamufloval jsem to, nic na mně nepoznali a ani nešlo o nic velkého, za týden jsem byl v pohodě. Ale stejně, jde o princip. Co jsem si myslel? Že za ty jedny schody ještě něco natrénuju? Asi. Chtěl jsem být pro svého potenciálního nového zaměstnavatele co nejlepší, přitom reálně jsem mohl změnit jen to, že jsem si ve své hlavě připadal připravenější.

Ale o to právě šlo.

Já abych si věřil, potřeboval jsem za sebou mít odvedenou práci, která mě k takovému pocitu v mých očích opravňovala. Musel jsem dřít, abych cítil, že jsem nic nepodcenil a jsem tak připravený, jak jen můžu být.

Souvisí to s mojí potřebou mít všechno správně, všechno dokonalé, perfektní. Proto jsem se coby profesionální fotbalista postupně našel ve všem okolo, jen ne v samotném hraní. Trénoval jsem jako blázen, přidával si, četl všechno možné o tom, jak se správně nachystat na výkon, měl jsem poradce na výživu, svého kondičního i mentálního trenéra… Všechno tohle mě na životě fotbalisty bavilo. Až do chvíle, kdy jsem si měl nazout kopačky a jít na hřiště. Fotbalový trénink jsem bral jako povinnost, kterou musím přetrpět, abych pak mohl jít do posilovny makat na sobě.

Po zápasech mě zajímalo, jakou jsem měl maximální rychlost na GPS vestě od Catapultu. Kvůli tomu jsem se i vracíval po útočném rohu sprintem, abych si maximálku udělal co nejvyšší. Pro sebe, pro svůj klid, že jsem těmihle hmatatelnými údaji krytý.

Pro ostatní, aby viděli, že jsem takový, jakého si mě představují.

Sám sobě jsem celou kariéru připadal horší, než jsem objektivně byl. Dneska můžu při pohledu zpátky říct, že moje výsledky jsou lepší, než jak jsem sám sebe vnímal. Jenže já v žádné fázi, ani když to šlapalo, nikdy necítil spokojenost, neužil jsem si ani chvilku pocit, že mi to jde. Neustále jsem chtěl víc, dál, protože to momentální nebylo dost. I ve Francii, kde jsem začal skvěle, dostal jsem se i do sestavy kola, jsem si hned dal do hlavy myšlenku, že s tímhle se nespokojím a za rok chci být v Anglii.

Člověk by se měl mít rád, což já neumím, jsem k sobě až moc přísný. Z toho pramenil i můj strach ze zápasů a chyb. Přitom jsem vlastně sám sobě k tomuto strachu nikdy nedal reálný důvod.

Mně se prostě a jednoduše dařilo.

Zároveň jsem s nejistotou čekal, jaký další zápas už se to podělá. Kdy něco poseru a oni přijdou na to, že vlastně nejsem dost dobrý, že doteď byly moje dobré výkony jen souhra náhod.

Mohl jsem klidně mít fazonu deseti super zápasů v řadě, ale stačil jeden nepovedený, abych se rozsypal a další dva tři nehrál dobře. Byl jsem v tomhle ohledu hrozně křehký. Jako kdyby to, že hraju skvěle, bylo nad plán. Jako kdyby to bylo něco neočekávaného. Jako kdyby to, že se něco pokazilo, vlastně bylo přesně tak, jak to má být. Jako bych se každý další zápas, kdy se mi daří, podvědomě bál, že už to skončí, protože jsem tak moc dobrý, až je to podezřelé.

Tady to máš, vidíš: Tohle seš opravdovej ty. Tak si nemysli, že seš bůhvíco…

Když přese mě někdy šel gól, schoval jsem se do sebe. Další den pro mě neexistoval. Nezvedal jsem telefony, byl jen sám se ženou a hlavně s pocitem, že jsem zklamal. Že jsem neodvedl, co jsem odvést měl. Na následující trénink jsem pak šel jako spráskaný pes. Stažená ramena, nejistý, bez sebevědomí. Přitom… Přitom mi to nikdo ani nevyčítal. Na videu se to rozebralo, šlo se na hřiště a jelo se dál. Vždycky jsem podvědomě očekával nějaké peklo, nějakou strašnou nálož, co schytám, a nikdy to nebylo nijak strašné. Můj strach pramenil z něčeho nevyřčeného, z mého nitra. Navíc, vzpomněl by si dneska někdo na zápasy, co jsem zkazil? Vždyť to vždycky jen tak prošumí… Další víkend se hraje zase, jedna chyba o tobě nic neříká. Fotbal je jenom zábava pro lidi.

Já si ovšem nikdy nedokázal udržet konstantní formu, stačil jediný slabší výkon – což se ve sportu děje úplně každému – a jako bych začínal odznova. Proto ať jsem hrál jakkoliv, stejně jsem dál zůstával ve své standardní křeči, abych dělal pořád všechno správně, abych byl připravený.

Abych nikoho nezklamal.

Taková už je moje povaha. Štěstí a spokojenost druhých mi je přednější než moje vlastní. Jsem extrémně zodpovědný.

Jakmile s tímhle profilem vkročíte do profesionálního sportu mezi všechny ty vlčáky, kteří si jdou důrazně za svým, tak vás sice všichni mají rádi, protože jste fajn člověk, jste ve svých týmech oblíbení – a já to přesně tak měl – ale znemožní vám to prokousat se až na vrchol.

Ono je dobré být zodpovědný, ale stejně tak není na škodu občas mávnout rukou a na něco se vykašlat.

Ale takhle: Pro život rozhodně zodpovědnost není špatná vlastnost. Ve fotbale bych se bez ní taky nedostal tak daleko, protože jsem neměl tolik talentu, abych se do ligy prokousal jen s běžnou mírou úsilí. Beru jako výhodu do další životní etapy, že jsem si potvrdil, že poctivý přístup spolu s vydanou energií dřív nebo později přinese člověku odměnu.

Na přísný režim jsem najel, sotva se o mně začalo mluvit, že by si mě mohl pan Šilhavý poprvé vytáhnout do áčka, a co jsem pak začal po nějakém roce a půl v lize slýchat, že bych se mohl dostat i někam výš, motivovalo mě to k ještě větší přísnosti na sebe sama.

Začal jsem extrémně řešit stravu, jel jsem plán svého výživového poradce na sto procent.  Žádná odchylka. Užíval jsem suplementy, otužoval se, nosil doma oranžové brýle, co blokují modré světlo displejů. Vyzjistil jsem si, co všechno by mě mohlo dělat lepším, a striktně se toho držel. Přestal jsem i s pivem, na které jsem si předtím se spoluhráči rád sednul. Alkohol jsem jednu dobu dokonce utnul úplně, nedal jsem si ani skleničku na rodinné oslavě. Po zápasech jsem se klukům buď na něco vymluvil a ani s nimi nešel na večeři, nebo jsem tam pil jen vodu.

Tohle dokonce vyústilo v napětí, když u nás hrál Milan Baroš. Nejdřív si mě vzal bokem, pak jsme se i po jednom zápase porafali. V jeho očích jsem totiž všechno bral moc vážně, snažil se mi vysvětlit, že věci se dají řešit i jinak než jen prací. Že mě to celé přece musí i bavit – a já s ním dnes souhlasím.

Jenže tehdy jsem to neviděl. Obětoval jsem všechno, abych sám před sebou neměl jedinou výčitku, že jsem pro úspěch neudělal dost.

A třeba to i bylo správně. Třeba kdybych byl v tomhle režimu vydržel dalších deset let, vystřelilo by mě to někam úplně jinam. Třeba bych se bez toho nedostal do Francie. Zároveň ale tím, jak jsem se ve všem extrémně hlídal a omezoval a soustředil jsem se jen na to, abych byl co nejlépe připravený jako fotbalista, jsem jako člověk jednoduše vyhořel.

Kdybych všechno nebral tak vážně, tolik se nepřepínal, možná bych ještě teď hrál ligu, čekalo by mě v ní pěkných pár sezon a bylo by mi fajn.

Ale chtěl bych to?

Odpověď znám bez váhání. Nechtěl.

Kdyby mi někdo řekl, ať si vyberu mezi kariérou, co jsem měl, a možností hrát v pohodě ligu do veteránského věku, vyberu si to samé, co jsem zažil. Vždyť se mi splnilo všechno, po čem jsem jako dítě toužil. Vedle všech výše zmíněných úspěchů mám ve vizitce i domácí titul, přestože jsem tehdy po návratu z Francie nastoupil za Slavii jen pětkrát a jaro mistrovské sezony strávil na hostování v Bohemce.

Ať tak nebo tak, všechny ty úžasné mety jsem zvládnul během nějaké stovky soutěžních zápasů, to je úplné nic.

Zpočátku mi přitom starty naskakovaly automaticky, první zádrhel mě potkal až právě v Montpellier. Najednou jsem přestal hrát, od počátku své druhé sezony jsem zůstal mimo sestavu. Přes to všechno, co se ve mně před zápasy odehrávalo, jsem ve svých týmech patřil k těm důležitým hráčům a zakládal si na tom. Tohle byla rána, jakou jsem do té doby nepoznal.

Uměl jsem zareagovat jediným způsobem. Makat ještě víc, abych trenéra přesvědčil, že si svoji šanci zasloužím.

Ale ona nepřicházela, což mě uvádělo do spirály dalších pochyb o sobě samém a zároveň ještě většího úsilí. Dost jsem zhubnul, byl jsem unavený, vyšťavený.

Do toho se ke mně dostala nabídka od Honzy Nezmara a pana Trpišovského. Zrovna se plánoval jejich příchod do Slavie z Liberce a já měl být jejich první velkou posilou. Posilou, již si prosadili navzdory dalším klubovým funkcionářům.

Upřímně, nechtělo se mi po roce zpátky domů, ale nechal jsem se přemluvit. Přestože jsem v koutku duše cítil, že to nedělám z čistého přesvědčení, že jsem vedený rozumem a tlačený okolnostmi, začal jsem se těšit na špičkový klub, tituly, Ligu mistrů…

Jenže ono to tak úplně nevyšlo. Od počáteční přípravy, kdy na mně byl znát dlouhodobý herní výpadek z Francie, jsem už nikdy necítil důvěru, v jakou jsem vzhledem k okolnostem svého příchodu doufal a jakou jsem vždycky ke svým výkonům potřeboval.

Slavia mě místo na fotbalové výsluní nasměrovala směrem ke dnu.

Ale ono se to tak mělo stát. Mělo to být přesně takhle.

Když to píšu, ani nevím, jak jsem se mohl dostat tak daleko… Asi to bylo tou šílenou vůlí a chtíčem, který mi všechny ty pocity potlačovaly… A už tehdy mě občas napadlo, že nevydržím hrát do 35let... Ale jak je člověk mladý, vidí ty možnosti a celý ten život před sebou, tak tuhle myšlenku neřeší… Dostal jsem se na vlnu, kdy jsem snad nebyl unavený, viděl jen úspěch… Za rok a půl jsem udělal díru do světa. Vesmír asi věděl, že to dýl nevydržím, tak mi to naplánoval jako sprint…

Mé tělo moc dobře poznalo, že se celou tu dobu přepínám, a tak mi začalo dávat signály. V průběhu kariéry jsem často míval různé bolístky, vymknuté kotníky, natažené svaly, bloklá záda… Nepamatuju rok v kuse, kdy bych zůstal zdravý. V Bohemce mě potom potkal první vážnější problém v podobě zánětu stydké kosti. Odehrál jsem zápas, pak tři dny netrénoval a dával se do kupy. Takhle jsem fungoval asi půl roku, než už to nešlo dál. Kvůli tomu jsem zůstal dlouho mimo.

Nehodlal jsem ale dopustit, aby si mě lidi pamatovali jako toho, kdo se vrátil z Francie, mihnul se ve Slavii a pak se vytratil z Bohemky. Sotva jsem se dal do pořádku, natrénoval jsem se zase tak, že jsem po návratu chytil nový lauf a začal mít pocit, že ještě můžu něco dokázat.

Jenže na začátku následující letní přípravy mi jednou cestou na stadion blesklo hlavou, že tohle budu dělat ještě tak osm, možná deset let.

Z té představy se mi udělalo špatně. 

To přece nejde, ne? To nedám.

Říká se, že každého nějak ovlivní smrt blízkého. V mém případě to tou dobou byla smrt maminky mé ženy.

Krátce poté, co zemřela, jsme seděli s manželkou u večeře a mě se najednou zmocnil neodbytný pocit, že se celou dobu věnuju něčemu, čemu nechci. Vždyť nám to všem tady na zemi uteče lusknutím prstu a najednou je konec, jako s tou maminkou. Opravdu má smysl hrát fotbal, když mě to nedělá šťastným? Vždyť život není jenom fotbal. Život, to je daleko víc.

Ne, pryč odtud. Hned jsem ty myšlenky zaháněl. Vždyť jsem zase zdravý, vždyť mám smlouvu, proč bych nehrál… A bum. Týden nato jsem si přetrhal vazy v koleni a musel na operaci.

To už byl velký signál. Signál, který v konečném důsledku způsobil, že teď píšu tenhle text a nestresuju se, co všechno můžu za pár dnů v zápase podělat.

Stalo se to koncem září. Pobrečel jsem si, připadalo mi to jako katastrofa. Ale co mě noha po operaci přestala bolet, zvláštně jsem se vyklidnil. Byl jsem rád, že nic nemusím, že nemusím nikoho vidět. Na Bohemku jsem nejezdil, zůstával jsem před světem schovaný doma. Večer jsem si otevřel pivko, koukal na televizi, pochoval si děti. Fotbalové výsledky mě nezajímaly.

Tohle jsem vlastně chtěl…

Najednou jsem začal zase reálně uvažovat, jaké by to bylo, kdybych to zabalil. Těžké zranění kolene jako by mi tyhle myšlenky zase dovolilo oživit. 

Ale copak já něco vzdávám? Copak nevydržím trochu toho nekomfortu? Začátkem nového roku jsem si vsugeroval, že přece musím začít cvičit a vrátit se do formy. Během léta – to bylo už to současné, 2021 – jsem se v posilovně fakt vymakal, vypadal jsem zase fyzicky skvěle. Až tak, že můj stav dospěl do bodu, kdy jsem zase měl jít na stadion. Měl jsem začít s individuálním tréninkem jeden na jednoho s kondičákem.

A já seděl doma a jen z myšlenky, že druhý den si budu muset obout kopačky a vstoupit na hřiště, mě polil studený pot a udělalo se mi zle.

Týden co týden jsem tréninky střídavě s nechutí absolvoval nebo se z nich omlouval, vymýšlel jsem si nejrůznější důvody, proč zrovna nemůžu. Až do chvíle, kdy mi fyzioterapeut na kontrole sdělil, že jsem zdravý a už je na čase, abych se zase začal někam tlačit, ať podepíšu v nějakém klubu smlouvu.

Okej, na dva dny jsem chytil drajv a všechny obepsal, ať mě někam dostanou. Sport Invest mi na to konto domluvil druholigovou Duklu, abych měl tým, s kterým budu trénovat, než se sežene nové angažmá. Zareagoval jsem na to, že to je super.

Vzadu v hlavě se mi ale ozývalo: „Chci to? Fakt to chci?“

Ne, nechtěl jsem. Hluboko uvnitř jsem se děsil představy, že zase absolvuju cesty na trénink, že zase někoho přesvědčuju, jestli jsem dost dobrý, že se zase stresuju s každým dnem, jak se bude blížit zápas.

Necítil jsem natěšení. Cítil jsem úzkost.

Tak velkou, že jsem vzal telefon, zavolal klukům do Sport Investu, že mám nějaké trable a potřebuju ještě týden pro sebe. Během toho týdne jsem si pak ujasnil, že už… Že už fakt nechci.

Najednou prostě přišel moment, kdy jsem poznal, že tudy cesta dál nevede.

Tři čtvrtě roku jsem se choval jako profík, mám před sebou čistý stůl, že jsem se maximálně připravil, abych pak mohl někde dál hrát. Ale ve chvíli, kdy mělo dojít na vyvrcholení téhle mé snahy o návrat, jsem si naplno uvědomil, že to mám nechat být.

Mít ještě na Bohemce smlouvu, nedokázal bych to takhle utnout. Nenašel bych tolik odvahy. Říkal bych si, že pořád na mě odněkud kouká ten malej Lukášek, co tak moc toužil stát se fotbalistou, a byl by na mě naštvaný. Plácal bych se v tom, dokud by nenastala jiná situace podobná té, kterou mi přivodilo zranění kolene. Kdyby se mi dařilo, jednoduše bych to nezvládl.

Vím, že i teď bych mohl podepsat někde v lize nebo na nižší úrovni, ale pořád za hezké peníze. Mohl bych dál všechny okolo i sám sebe přesvědčovat, že fotbal je to, co mě dělá šťastným, ale přitom někde uvnitř, pod nánosy strachu a stresu, cítit prázdno.

Došlo mi totiž, že už mi ten začarovaný kruh nestojí za to. Podřídit všechno tomu, abych se připravil na zápas, který mě bude celé dny děsit? Ne. Vím, že už bych fotbalu nedokázal obětovat tolik, co je potřeba. Hrál bych jen tak, aby mě někde platili, a to neumím. Neodkážu žít s vědomím, že to, co dělám, nedělám srdcem, ale jen proto, aby mi na začátku měsíce přistála výplata na účtu nebo abych přiživoval dojem, že jsem slavný a úspěšný.

Kdepak. Pokud v tom srdce není, pokud nad tím vůbec musím přemýšlet, tak bych se zase jen dál přemáhal. Peníze ani ocenění vás šťastnými neudělají. Šťastnými vás udělá jen sama činnost, kterou děláte s láskou, která vychází z vašeho nitra.

U mě to fotbal už není. A sám nevím, kdy vlastně naposledy byl.

Uvědomil jsem si, že ten život fakt není nekonečný, a proč dělat něco, co mi přináší stres a na co se netěším, když to může ze dne na den skončit. Byl to pro mě silný okamžik… Ale neudělal bych to, byl jsem srab a furt jsem doufal, že se to obrátí, že se stane zázrak a mě to zas bude bavit nebo že se aspoň začne dařit a mě u toho udrží ty úspěchy… Ale nestalo se a já za měsíc a půl šel na operaci… Během toho roku to byla moje každodenní myšlenka, pokračovat, nebo ne… Vracelo se to různými vlnami, někdy bych zboural svět a vylezl na všechny hory světa a někdy bych se na to vysral. Ale já si říkal, počkej, začneš se hýbat, cvičit, běhat, ono to tě to začne naplňovat. Jak ty milníky přicházely, tak ta chuť k fotbalu se nevracela.

Radost z fotbalu.

Tohle spojení se mi vracelo pořád dokola. Krátce před svým odchodem do Francie jsem začal pracovat s mentálním koučem. Tehdy jsem si myslel, že s cílem posunout se výš. Ale když jsem si procházel zápisky s našich sezení, zjistil jsem, že jsem opakoval jediné.

Mým cílem, aniž bych to tenkrát tak vnímal, bylo už tehdy najít zase radost z fotbalu.

Své strachy a stresy jsem nosil v sobě a nikomu o nich neříkal. Komu taky? Kdybych šel za trenérem nebo sportovním ředitelem, ani nevím, co bych mu řekl, jak bych mu svoje pocity srozumitelně vylíčil. Vždyť i tady je potřeba spousta pečlivě rozmyšlených vět, abyste alespoň pochopili, co jsem sám v sobě prožíval.

A hlavně, co by s tím nějaký z mých nadřízených udělal? Co by vůbec mohl?

Třeba by mi našli psychologa. Klub nebo Sport Invest. Ale o to já nestál, tím bych ve svých očích jen ukázal slabost, upnul bych na sebe pozornost, že se s něčím potýkám a nevím si rady. To vůbec. Já si to chtěl vyřešit sám, jako všechno.

Tohle moje vyznání určitě překvapí asi každého mého někdejšího spoluhráče.

No jo, kluci. To jste od Pokyho nečekali, co? Ode mě, který polykal emoce a v kabině nedělal zle… S nikým z vás jsem se o tomhle nikdy nebavil. Bál jsem se. Nedokázal bych vám to popsat.

Od jednoho z vás jsem přitom něco podobného jednou slyšel. Je to špičkový hráč, on bude vědět, o koho jde… Líčil mi svoje pocity, jak ho fotbal vlastně už nebaví, a mně přišlo, jako bych poslouchal sám sebe. Jen jsem nedokázal najít sílu říct mu, že to mám taky tak. Sdílet s ním jeho úvahy. Vyprávěl jsem o něm potom doma, barvitě, procítěně. Říkal jsem, s čím se mi tenhle kluk svěřil, ale přitom jsem vyprávěl vlastně o sobě. Schoval jsem se za něho.

„Dělá, co vždycky chtěl, tak jak může bejt nešťastnej?“ slyšel jsem od svých blízkých.

No, není to tak snadný…

Manželce jsem své myšlenky na rovinu vylíčil poprvé až tehdy po smrti její maminky. Možná myslela, že to je jen tím smutným obdobím, a radila mi, ať si fotbalu užívám, dokud můžu. To až když jsem jí nedávno přiznal úplně všechno v souvislostech jako tady teď vám, pochopila. Řekla, že mi rozumí.

Snad mi rozumíte i vy.

A snad si z mého vyprávění fotbalové prostředí něco odnese. Nechci, abych se takhle jenom rozloučil s kariérou. Právě proto, jak neefektivně jsem se pral se svými strachy já, bych rád pomohl tomu, aby se o podobných věcech v profesionálním sportu víc mluvilo.

Aby se vědělo, že ne každý je ten typ, co do toho vletí po hlavě a chce všechny převálcovat.

Rozhodně nejsem jediný, kdo se potýkal s pocitem, že na tohle prostředí není stavěný. Na to, aby od dospívání splňoval extrémní nároky, aby musel denně podávat maximální výkony.

Chci, aby se kluci, kterým je teď patnáct, šestnáct a jsou nebo brzy budou tlačení do toho, že mají být velcí profíci, nebáli přiznat, že to není svět pro ně.

Fotbal je v první řadě hra. A základem má být, že vás tahle hra baví. Cokoliv, co přijde navíc, je bonus.

Sám dokážu jen říct svůj příběh, nenašel jsem recept, jak z toho všeho ven. Jednu radu ale přesto pro vás, kteří máte povahu podobnou té mé, mám: Vedle atletických tréninků řešte včas i svoji psychickou stránku. Pokládejte si otázky, co ve fotbale vlastně hledáte. Co od něj chcete? Kam směřujete? Bavte se s těmi, kteří stejnou cestu ušli před vámi, abyste věděli, do čeho jdete, ať víte, jaká úskalí profesionální sport skrývá.

Já asi nakonec nebyl tak nadchnutý, fotbal pro mě nebyl alfou a omegou všeho. Bral jsem, že alfa a omega je ten život okolo, ne jenom dění na hřišti. Bojoval jsem s tím, že tě všichni hodnotí podle soboty. Ono můžeš být úplný kretén, mlátit doma ženskou a kašlat na děti, ale v sobotu dáš gól a seš nejlepší borec v republice. Kdežto když fajn člověk, který miluje svoji rodinu a stará se o své blízké, zahraje v sobotu špatně, přečte si na všech sociálních sítích, co je to za dementa, dostane naloženo od nadřízených a bůhvíco ještě. 

Vždycky jsem poslouchal rozhovory hráčů, trenérů a žasnul, jak jsou fotbalem úplně pohlcení, jak ho žerou a rozebírají. Sám jsem se o to taky snažil, taky jsem chtěl, aby ze mě takové zaujetí čišelo, ale sám před sebou jsem nepůsobil opravdově. Ostatním jsem záviděl, jak to mají. Upřímně záviděl. Sálal z nich vnitřní plamen.

Je krásné, když se někdo pro něco nadchne a najde v tom smysl svého života. Jenže když žiješ sen někoho jiného, není to tak fajn.

Sice jsi někde, kde ti to spousta lidí závidí a chce být na tvé pozici, ale to přece není důvod tam setrvávat, když se tam ty sám necítíš šťastný. Pral jsem se s tím, že moji spoluhráči z dětství by dali všechno, aby mohli být v mé kůži. Proto jsem se fotbalu nedokázal vzdát, i když mi nepřinášel radost.

Vždyť tohle je to, co jsi vždycky chtěl, a teď tím opovrhuješ? Musíš si toho vážit, když jsi po tom vždycky tak toužil…

Možná jsem to tehdy ani nedokázal takhle vnímat. Fotbalový život je strašně rychlý. Trénink, trénink, zápas, zápas, bum, konec sezony, tři týdny pauza a už se jede zase nanovo. I když někdy dostanete dva tři dny volna, není prostor na velké přemýšlení, jste v kolotoči, který sviští dál. Když se navíc daří a jste zdraví, to prostě jedete, co se dá. Pocity, jaké jsem k tomu všemu zažíval s každým blížícím se zápasem, jsem bral jako přirozenou součást. Měl jsem za to, že je normální cítit se takhle špatně.

Nechce se mi hrát, ale jednou už v tom jsem a můžu být úspěšný, tak co řeším…

Od chvíle, co jsem se na fotbal vykašlal, jako bych se rozpustil. Spadly ze mě balvany, které mě tahaly dolů. Neuvěřitelně se mi ulevilo. Přestože mě nečeká snadné období, nemám teď jistou výplatu, stejně se těším, co přijde. Mám vymyšlený směr, kterému se chci věnovat, ale v první řadě jsem rád za cokoliv jiného než za to, v čem jsem žil dosud. Jdu s kamarády na pivo a klidně si dám smažák v housce. Rok nazpátek bych něco takového neudělal, protože bych se pak cítil, že jsem tím zničil veškeré svoje úsilí a o víkendu kvůli tomu udělám v zápase chybu. Teď přijdu domů a je mi… furt stejně. Usínám s pocitem, že už nemusím nikoho přesvědčovat, že na to mám. Nikdo mě nehodnotí za to, kolik vážím, jak bráním nebo přihrávám.

Hodnotím jen já sám sebe.

Snad na mě budete koukat furt stejně… Jsem to furt já, jen už nemám na sobě dres. Neberte to tak, že fotbal nesnáším, že jsem spálil všechny mosty. To ani náhodou! Fotbal jako hru miluji, dal mi krásný život, poznal jsem spoustu lidí a v 28 letech mám víc životních zkušeností než lidi o poznání starší. Za všechno tohle jsem vděčný, fotbal miluji, ale hrát ho a obětovat mu vše už nedokážu… 

Jako dítě jsem se mohl dívat na Ligu mistrů jen na první poločas, pak mě rodiče zahnali spát. Já si ale v pokoji vlezl na horní část palandy a pustil si bez zvuku maličkou televizi, kterou jsme tam měli. Viděl jsem z postele sice jenom půlku obrazovky, ale to mi bylo jedno. Dokoukal jsem druhý poločas a zároveň úzkostlivě poslouchal, jestli náhodou někdo nejde, abych kdyžtak okamžitě zmáčkl vypínač.

Tak moc jsem potřeboval vidět každý zápas.

Teď jsem si za poslední rok pustil možná tak dva. Jako kulisu.

Ve svém dopise rodičům jsem psal, že fotbal jako takový i teď pořád miluju. Čím víc jsem si ale třídil své prožitky a myšlenky, tím víc mi docházelo, že to je jinak.

Fotbal jsem miloval. Extrémně. Z mého vztahu k němu se ale postupně cit vytratil.

Teď ho… respektuju. Vážím si ho za to, co mi řekl o mně samotném, jaký start do další fáze života mi obstaral, jaké zázemí mi dal. Nedokážu ho ale hrát už ani pro zábavu. Kdybyste mi zakázali se na něj tři roky dívat i v televizi, bude mi to jedno. Nad všemi hezkými chvílemi, jaké jsem díky němu prožil, zkrátka v mé mysli převažuje pocit, že mě stálo extrémní úsilí přemáhat se, abych ho vůbec měl rád.

Jsem šťastný, že jsem od něho dokázal odejít. Cítím k fotbalu respekt a vděčnost za to, co mi dal, ale už mi to stačilo.

Tenhle pocit vychází z mého srdce a je mi v něm dobře.

Proto vím, že i kdyby mě malej Lukášek odněkud sledoval, pochopil by mě. Tak jako mě pochopili rodiče, které jsem svým dopisem sice překvapil, ale hned mi volali, že mě podporují v čemkoliv, co budu chtít dělat dál.

Ať dělám cokoliv, co mi bude přinášet radost.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází