Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Ležela jsem doma na gauči, chystala se koukat v televizi na Chalupáře a najednou zvoní telefon.
Mám to zvednout?
„Když máš v chalupě orchestrion…“ České filmové klasiky jsou moje srdcovka a během let strávených v cizině mě nejednou udržely při nekonečných návratech z marodky nad čarou ponoru do chmur a špatných nálad. A teď mi do toho někdo volá.
Kouknu na displej. Cizí číslo. Německé číslo. Mám to zvednout?
Stopla jsem přehrávání a přijala hovor.
„Ahoj Luci, tady je Thomas Wörle z Bayernu Mnichov…“
Rozbušilo se mi srdce. Vím, že mi povídal něco o tom, jak mě už dlouho sleduje a jak se mu líbí můj herní styl a kdesi cosi. Nebyla jsem schopná ani pořádně vnímat. Nemohla jsem se soustředit na hovor, o kterém se mi tolikrát zdálo. Stačilo mi uvědomit si jednu jedinou větu, která zazněla.
„Rádi bychom tě na příští sezonu podepsali.“
Položila jsem mobil a začala nekontrolovaně brečet. Nemohla jsem nic, jenom nechat proudit slzy po tvářích, vzlykat a myslet na jedinou osobu.
Na tátu. Tati, my jsme to dokázali. Budu hrát fotbal za Bayern.
„Budu hrát za Bayern!“ zopakovala jsem i nešťastné přítelkyni Clau, která mě našla zhroucenou na onom gauči a myslela si, že se stalo něco strašného. Měla z té zprávy pochopitelně radost, objala mě, ale já stejně nedokázala zastavit slzy.
Brečím málokdy, ale tehdy to bylo nesmírně intenzivní. Splnilo se něco, o čem jsem snila a s tátou o tom vždycky mluvila. Byl to on, kdo chodil po Teplicích a mezi kamarády se smíchem říkal: „Naše Luci jednou bude hrát za Mnichov a bude mě živit.“ Smáli jsme se tomu, ale taky jsme tomu vždycky věřili.
I mezi nekontrolovatelnými slzami a vzlyky jsem si uvnitř naprosto jasně uvědomovala, jak moc by na mě byl pyšný. Byl to ten nejkrásnější pocit, který jsem mohla mít. Byla to odpověď na otázku, na kterou jsem se tolikrát ptala.
Já, Lucka Voňková, holka z Teplic, budu hrát za Bayern Mnichov. Ne, nemohla jsem uvěřit něčemu, k čemu jsem všechno směřovala. Nemohla jsem zastavit ty slzy, nemohla jsem vůbec nic. Dokázala jsem něco, čemu moc lidí nevěřilo.
Pořádně jenom já. A táta.
Kluci mě naučili spoustu věcí.
V první řadě tedy hrát fotbal, to díky nim jsem se později dostala, kam jsem se dostala. Taky mě ale naučili třeba naprosto profesionálně plivat. Fotbalista musí umět plivat, nebo? Takže: „Musíš to takhle natáhnout, a pak pořádně vyflusnout!“
Ukázala jsem to doma mámě, byla vysloveně nadšená. Asi stejně jako z toho, že mi musela stříhat vlasy na hříbeček, abych na hřišti nebyla hned na první dobrou rozpoznatelná jako holka. Tátu to samozřejmě nesmírně pobavilo. Byli jsme dva spojenci a v tom nejlepším slova smyslu spolu fotbal prožívali.
Kluci mě naučili i jednu věc, bez které bych se v jejich kolektivu neobešla. Být ostrá a nenechat si nic líbit. Přijala jsem tuhle jejich školu a celou moji kariéru mě provází. Nebojím se ozvat, umím říct svůj názor, jsem taková a jsem za to ráda. Ne vždycky se to všem líbí a líbilo, ne vždycky to zůstalo bez odezvy. Jenže pokud bych taková nebyla, nikdy bych se nikam nedostala. Vím to.
Příklad? Začalo to docela brzy.
Ve čtrnácti mě vzali do áčka Slavie a já najednou seděla v kabině s třicátnicemi. Nejdřív jsem jim začala vykat, byla jsem slušně vychovaná a v běžném životě vždy respektovala starší. „Hned toho nechej,“ okřikly mě. Ještě netušily, že na trávníku to mám celé postavené trochu jinak.
Jsem sebevědomá. Jsem občas asi dost tvrdá. Odmalička jsem díky té klučičí partě věděla, že si musím své místo urvat. Nastavila jsem podle toho svoji mentalitu. Nechtěla, nemohla a nepotřebovala jsem mít ve fotbale úlevy jenom proto, že jsem holka. Nedělala jsem na hřišti rozdíly.
Nevadilo mi, že ostatní byli kluci. Nevadilo mi, že je někdo starší, proč bych se kvůli věku měla dostat do role otloukánka? Holky poznaly rychle, že mám svoji hlavu a nebudu se nikomu moc podřizovat.
„Vem míče!“ zkusila na mě jedna.
Dostala odpověď, která mi přišla přirozená: „Vem si je sama, nemáš ruce?“
Docela rázně té čtrnáctileté holce vysvětlily, jak se některé věci mají a že se laskavě nemám chovat „klackovitě“. Měly pravdu, jenže já do té doby nikdy nic podobného nezažila a nemohla se dobrovolně krčit v koutě. Pokud bych si s nimi nepřipadala rovná, nemohla bych s nimi nastupovat. Nikdy bych se nikam neposunula. Tedy neposunula bych se tam, kde jsem chtěla být.
Když už jsem musela hrát za ženský a ne za chlapy, tak jedině s těmi nejlepšími. V Lize mistrů, v nejvyspělejších soutěžích Evropy. Vždyť já k ženám vůbec nechtěla.
Od pěti let jsem nastupovala za Teplice. Za kluky. Nemohla jsem pochopit, proč se to najednou ve čtrnácti musí změnit. Nebyla jsem horší než oni, rozhodně jsem za nimi nezaostávala. Naopak, většina dospělých žen zaostávala za mnou.
Ostatně můj první zápas mezi nimi patří mezi nejhorší fotbalové zážitky. Vyběhla jsem v dresu Teplic a dostaly jsme asi desítku. Něco naprosto hrozného. Plakala jsem tátovi na rameni, že s nimi si já nekopnu, že to nejde.
Prosila jsem tátu, ať to nějak vymyslí. Ale jak by mohl? Nakonec Teplice vyjednaly půl roku výjimku, a pak jsem mohla se svojí klučičí partou ze stejného ročníku ještě nějakou dobu trénovat. Hrát zápasy už nešlo, za těmi jsem musela začít dojíždět do Prahy. Na Slavii.
Dát gól je ten nejnádhernější pocit, který ve sportu můžete zažít. Alespoň pro mě. Nedávám emoce přehnaně najevo, nemám nějaké svoje výjimečné oslavy a nemusím skákat rybičky po pažitu. O to víc to celé prožívám uvnitř, je to neskutečně intenzivní pocit radosti a štěstí. A taky pocit, za kterým si vždycky jdu. Jsem útočnice, góly jsou to, co od sebe očekávám.
S balonem u nohy jsem je dávala vždycky. Už tehdy za brankou hřiště, kam chodil táta kopat s kamarády předtím, než se uklidili na pivo do hospody. Potřeboval mě zabavit, tak mi hodil míč a měl klid.
Později říkával, že jsem herní genialitu odkoukala od něj. To určitě. Už tehdy mě zajímala jenom ta meruna, byla jsem ve svém světě a nesledovala, co chlapi předvádí nebo nepředvádí. Tátu moje nadšení samozřejmě těšilo, brával mě na zápasy teplického áčka, doteď si pamatuji na sváteční dny, kdy jsem se jeli podívat na venkovní utkání na Spartu nebo na Slavii. To bylo něco!
Navíc se mnou v ročníku hrál mladý Pavel Verbíř a já mohla jeho otce považovat vlastně za strejdu, mohla jsem s ním mluvit, mohla jsem ho vídat zblízka! Byl to pro mě nepředstavitelný borec, pan fotbalista. Pavel Verbíř! A měla jsem ještě jeden vzor, Pavlínu Ščasnou. Právě ona byla první Češka, která nastupovala v Německu za Bayern, právě k ní jsme s tátou vzhlíželi. Kvůli ní vždycky povídal, že až budu kopat za Mnichov, tak ho budu živit.
Vidím to jako dneska, jak se tomu smál, když to někde u piva vykládal.
Nevím, jestli klukům z Teplic někdy vadilo, že za ně hraje holka, ale nemyslím si to. Vyrůstali jsme spolu opravdu odmalička a já navíc byla dobrá. Věděli, že dám góly, že pomůžu k vítězství. A tak si mě hýčkali, nikdy nikoho nenechali, aby mi ubližoval. Přišlo nám to všechno přirozené, nastupovali jsme spolu, sprchovali jsme se spolu… Až do puberty.
Jezdila jsem i na krajské výběry, v zápasech jsem potkávala vrstevníky, jako jsou Kuba Brabec nebo Pavel Kadeřábek. Dodneška jsme ve spojení, Kuba se vždycky směje, jak jsem mu dávala zabrat. Vážím si toho, jak mě berou, protože to je možná to největší ocenění.
V Teplicích si mě vážili natolik, že jsem tu dokonce podepsala profesionální mládežnickou smlouvu, abych neodešla pryč jen tak zadarmo. I tohle byl pro mě důkaz, že fotbal umím a že si můžu jít za svým snem. Hrát ho v zahraničí.
Gabriela Chlumecká je dodneška nejlepší střelkyně naší reprezentace v historii. Byla mojí spoluhráčkou a v mé hlavě největší konkurentkou ve Slavii.
I ona mě štvala. Víc než to. Nemohla jsem ji vystát, nesnášela jsem svou roli vedle ní.
Měla neskutečný cit na góly. Postavila se někam, kam se o půl vteřiny později odrazil míč, a ona ho uklidila do branky. Byla to její práce. Moje práce byla běhat a míče pro ni vybojovat, tyhle pozice jí připravit. Ne, ani tohle mi nebylo v mých patnácti, šestnácti vůbec po chuti.
Asi jsem to dávala dostatečně najevo, protože na soustředění si mě Gábina zavolala, že si chce promluvit. Velmi neochotně jsem na schůzku za tou „paní“ dorazila, ona mi přisunula pivo a zavelela: „Napij se.“ Dala jsem si dva loky a zase mi ho vzala. „Teď jsme spolu na pivu, tak si můžeme promluvit.“
A mluvila.
Řekla mi, že vidí moji nenávist a že je jí to jedno. Zároveň mi zdůraznila, že na mě bude pořád stejně náročná a tvrdá, protože ve mně vidí potenciál. Řekla mi, že jsem jiná a mám šanci se ve fotbale dostat daleko. Řekla mi, že si na její slova jednou vzpomenu.
Vzpomněla jsem si na ně od té doby mockrát.
Pochopila jsem, že Gábina má pravdu, a já k ní najednou místo upřímné nevraživosti vzhlížela. I ve Slavii nám mnozí opakovali, že na cizinu máme zapomenout, že to je jiný svět a nikdo na nás není zvědavý. Nevím, proč to dělali, ale chovali se tak. A Gábina to viděla jinak. Viděla to správně. Jsem jí vděčná.
Nejlepší ale stejně bylo řešit fotbal s tátou, ten mě podporoval vždycky. Měli jsme domluvu, že vystuduji střední školu a následně můžu zkusit kariéru profesionálního sportovce. Pro mnohé rodiče by to byla hloupost, holka a profesionální fotbalistka. My ale měli přeci jasně dané, že podepíšu Bayern a budu ho živit. Co by se asi tak mohlo pokazit?
Z mého pohledu nic. Potřebovala jsem udělat maturitu, užít si trochu studentského života na internátě v podobě záškoláckých výprav do zoologické a co nejrychleji českou ligu opustit. Se vší úctou a upřímnou radostí z gólů, postupně mě trochu přestala naplňovat. Byla jsem si jistá, že branky víkend co víkend dám. Zavazovala jsem kopačky s tím, že je jen otázkou kolik.
S jedinou výjimkou. Derby se Spartou. Tehdy byla téměř neporazitelná, hrála v evropské konkurenci a stahovala si ty nejlepší hráčky. Lákala mě tak dlouho, až mě před nástupem do čtvrťáku ulovila. Potřebovala jsem udělat krok výš a v Česku nebylo kam jinam jít. Věděla jsem, že to je jen na rok, a věděla jsem, že to potřebuji.
Rychle jsem poznala důsledek tohoto rozhodnutí, ve Slavii to mnozí neunesli. Ve svých devatenácti jsem dostávala nenávistné anonymní zprávy, ve kterých mi autoři přáli rychlý konec kariéry a ještě horší věci. Hrozné zlo. Bývalá spoluhráčka mi na pozdrav odpověděla zdviženým prostředníčkem. Ironií osudu je, že za půl roku chtěla do Sparty taky…
Bylo to navíc v nejhorším období mého života.
Tenhle telefonát jsem přijala bez váhání. Volané číslo bylo důvěrně známé, volala ségra. Těšila jsem se, co bude chtít, co probereme… „Okamžitě se zabal a přijeď domů. Táta je v nemocnici, všechno ti vysvětlím později.“ Co to znamená, jsem pochopila vzápětí.
Přišli jsme na jednotku intenzivní péče a táta tam ležel napojený na přístroje, nemohl ani mluvit a cit měl jenom v levé ruce. Stála jsem tam, dívala se na ten obraz a nevěřila, že to je realita. Z oka mu tekla slza, nemohl se vůbec pohnout, nemohl ani promluvit.
Jenom nás se ségrou pevně držel za ruku.
Všechno se ve mně bouřilo. Chtěla jsem křičet na ty doktory, ať něco udělají! Ať ho operují, ať mu pomůžou! Nedokázali to. Nemohli ho ani převézt na specializovanější oddělení z Teplic do Ústí nad Labem, kde by byla teoretická šance na operaci a zázrak v podobě návratu do života. Rovnou nám ale řekli, že se máme smířit s tím, že už nikdy nebude mluvit, chodit, nic…
Pořád nás držel. Nechtěl nás pustit a doktoři nás vyháněli. Viděla jsem, jak nám chce něco říct a nemůže. Byl to pro mě absolutní pocit bezmoci, nemohla jsem nic udělat a jenom se v duchu znovu a znovu ptala, proč něco neudělá někdo jiný.
Bylo to naposledy, kdy jsme ho viděly živého.
Táta umřel ve svých dvaačtyřiceti letech.
Dlouho jsem se s tím vyrovnávala a hledala cestu, jak se s tím smířit. Nikdo nás nevaroval, vždyť nebyl nemocný, nic jsme netušily. Byl to úplně zdravý chlap a najednou dostal mozkovou mrtvici a už mu nikdo nedokázal pomoci.
Bylo to v mém posledním roce ve Slavii.
Působila a vystupovala jsem jako tvrďák, ale v tomhle období mě všechno rozežíralo zevnitř. Umřel mi táta a umřel mi téměř před očima. Nechtěla jsem své pocity dát nikomu najevo a o to víc jsem se uzavírala do sebe.
Vždyť to byl táta, s kým jsem všechno řešila. Spolu jsme měli plány, spolu jsme snili. Najednou tu nebyl, najednou jsme nemohli vést naše debaty o fotbale a nikdo mi nemohl poradit. Vždyť on byl ten, kdo vždycky věděl, co říct.
Uměl mě podpořit tak, abych tomu uvěřila, protože fotbalu rozuměl, a ač ho nehrál nikdy profesionálně, uměl se do mých starostí vžít. Věděl, jak mi zvednout náladu po nevydařeném zápase, jak mi dodat sebevědomí.
Mamka mě taky chválila a chválí a jsem jí za to nesmírně vděčná. Jenže pro ni stejně budu na hřišti vždycky nejkrásnější a nejšikovnější holčička a nejdůležitější nebude výsledek, ale moje zdraví. Táta mi chyběl a chybí.
Hodně často jsem se pak ptala někam nahoru, jestli se táta dívá. Jestli dělám správné kroky a jestli z nich má radost. Už v sobě znám odpověď, má ji, byl by pyšný. Ale cesta k tomuhle uvědomění byla dlouhá a provázely ji i pochybnosti. Slabé fotbalové chvíle, které nebyly s kým sdílet.
Byla to každopádně máma, kdo po pohřbu velmi rychle zavelel k návratu do normálního života. „Zabal si věci, zítra ti začíná soustředění,“ připomněla mi akci, na kterou jsem neměla ani pomyšlení. „Já nikam nepojedu, jsi blázen…“ snažila jsem se odporovat.
Máma mě přesvědčila, že musím: „Měla jsi s tátou nějaké představy, tak jdi a splň je.“ Tak jsem šla.
Když táta zemřel, ještě víc jsme se jako rodina semkli. Ségra je úplně boží a jsem na ni nesmírně pyšná. Závodně plavala, vyhrávala a mě mrzí, že jsem ji v bazénu pro své vlastní zápasy a tréninky mockrát neviděla. Mrzí mě, že ona jako starší musela vždycky čekat, než se naši s jedním autem postarají o tu mladší. Nikdy mi to nevyčítala, a ačkoliv se jí ve sportu docela dařilo, dala přednost studiu. Pracovala v bance a vždycky mi nadšeně hlásila, když si na jejím pracovním stole někdo všiml mojí fotky. „Vaše sestra hraje za Bayern?“ Jsem šťastná, že je na mě hrdá. Já na ni jsem hrdá nesmírně.
Stejné to máme i s mámou, která v době té události už byla s tátou sice rozvedená, ale pořád spolu měli silné pouto a zůstávali ve spojení. Při mých začátcích v zahraničí jsme si byly schopné volat i třikrát denně, probíraly jsme úplně všechno. Dokonce to chvíli vypadalo, že se za mnou do Německa nastěhuje.
Měla jsi s tátou nějaké představy, tak jdi a splň je.
Ztroskotalo to na tom, že si našla nového chlapa. Rytíře na bílém koni. Hned nám řekl, že ví, že nám nikdy nenahradí tátu. Zároveň nabídl, že se na něj můžeme kdykoliv obrátit, pokud budeme cokoliv potřebovat. A taky že jo. Klidně mi do Německa na otočku z Teplic vezl věci a zapojoval herní konzoli.
Je to tak, jak řekl. Tátu mi nikdo nikdy nenahradí, ale je skvělé, že máma má chlapa, na kterého se můžeme spolehnout. Je super, mám ho moc ráda.
Přejela jsem si rukou po břiše a místo obvyklých břišních svalů tam byla vrstva tuku. „Luci… Luci!“ křičelo moje svědomí. Přesně v tenhle moment jsem si uvědomila, že asi něco dělám špatně. Hodně špatně.
Celá scénka se odehrála v Duisburgu, na mé první zahraniční štaci. V době působení v klubu, který jsme si s manažerem vybrali jako dobrou startovní pozici pro posun výš. Taky se mohl klidně stát stanicí konečnou.
Pořád byla čerstvá ztráta táty. Ženská Bundesliga není česká liga a já nemohla v prvních zápasech dát gól. Jeden nic, druhý nic, třetí nic. Začala jsem pochybovat. Nebyl tu nikdo, komu bych se svěřila. Nebyl tu ten mentor a chlap, který by mi to logicky vysvětlil a dodal mi sebevědomí.
Udělala jsem maturitu, odehrála rok ve Spartě, zaujala na mezinárodní scéně. Všechno šlo podle našeho plánu. Až doteď. Najednou jsem pořádně nevěděla, co sama se sebou a čím víc jsem v tom byla zamotaná, tím víc jsem se stahovala dovnitř do svého nitra.
Trefila jsem se, ale vzápětí jsem si přetrhla vazy v kotníku. Výborně, to ve startu angažmá vysloveně potřebujete. Na mámu jsem hrála hrdinku, ale ona moc dobře věděla, že je mi teskno. Popravdě mi bylo opravdu nanic.
Řešení jsem hledala v alkoholu.
Skončil trénink nebo rehabilitace, sundávala jsem rozlišovák a už se viděla s otvírákem v jedné a lahváčem v druhé ruce. Bylo to období, kdy jsem si každé odpoledne k tomu pivu sedla a dělalo mi společnost až do usnutí.
Uměla jsem jich za odpoledne vypít šest. Dokázala jsem jich zvládnout i deset.
Nebylo to nikdy tak, že bych se válela po podlaze zničená a nemohla se dostat do postele. Nemyslím si, že bych byla vysloveně alkoholik. Naopak vím, že mi rozhodně chutnalo víc, než se na profesionálního sportovce sluší a patří. Dělo se to téměř denně, protože nevyplněného času mezi povinnostmi bylo nepřeberné množství. Takže pivo a české filmové klasiky. Pořád dokola, jenom tak jsem uměla vypnout hlavu. Bylo to špatně.
Moje břicho mi toho bylo doslova hmatatelným důkazem. Tehdy jsem si snad jedinkrát v kariéře kladla otázku, co bude dál. Jestli jsem tady správně, jestli na to všechno stačím. Říkala jsem si, že na tu úplnou špičku třeba nemám. Nebyl nikdo, kdo by mi mohl tenhle názor konstruktivně rozporovat a s kým bych se o něm chtěla bavit.
Nebyl táta.
Paradoxně mě zachránila hospoda, kde jsem se seznámila s Clau. S nizozemskou reprezentantkou, hráčkou Ajaxu. S holkou, která se postupně stala mou přítelkyní a následně manželkou. Povíme si o tom, ale právě ona mě z mých stavů vytáhla. Najednou jsem znovu měla někoho, s kým jsem chtěla alespoň na dálku trávit čas, rozebírat své radosti i strasti. Ukončila období, kdy jsem se cítila být izolovaná od všeho a od všech a pivo bylo jediným prostředkem pro zkrácení nekonečně dlouhé chvíle v cizím městě, v cizí zemi a mezi cizími lidmi, kterým jsem se nechtěla otevřít.
Narovnané soukromí se projevilo i ve fotbale. Do mé druhé sezony v Duisburgu jsme dostaly novou trenérku a ta ze mě dokonce udělala kapitánku. Líbilo se jí moje zaujetí, moje vrozená touha tým táhnout a bojovná mentalita. Navíc jsem se po roce rozmluvila i v němčině a znovu neměla problém říct, co si myslím. Tahle ženská byla z těch, kteří to brali.
O dost méně se to líbilo spoluhráčkám. Neunesly, že jim bude dělat kapitánku nějaká mladá holka z Česka, když ony přeci byly zasloužilé hvězdy. Bylo to až úsměvné. Ne že by mi řekly cokoliv do očí, ale neustále se snažily mi moji roli znepříjemňovat.
Například tisícem dotazů. „Co si máme vzít na venkovní zápas za oblečení?“ Jak, co si máte vzít za oblečení? Copak máme čtyři různé teplákové soupravy? Máme jednu, tak si ji, prosím, vezměte. „Nezapomeň říct holkám, aby vzaly pití.“ Chtěla jsem řešit fotbal a ne být ředitelkou blázince, ale na to měly jednoduchou odpověď: „Jsi kapitán, tak se starej.“
Pásku jsem nakonec pod tlakem okolí odevzdala.
Neměla jsem to zapotřebí. Chci být na trávníku přirozený lídr a je úplně jedno, co mám nebo nemám na rukávu. Kdo chce, tak mě v zápase následuje, kdo nechce, tak má smůlu. Ženský kolektiv není snadné řídit a ne vždy je snadné být jeho součástí.
I tyhle zkušenosti jsem ale asi potřebovala, posunuly mě dál. Brzy se to mělo ukázat.
Jena, to byla jiná pohádka.
Na první pohled to byl přestup do menšího klubu, na docela neznámou adresu. Z druhého pohledu to ale byl přestup do klubu, který přesně věděl, že chce mě, a přesně věděl proč. Protože umím dávat góly.
A já je dávala. Najednou jsem to zase věděla! S trenérem jsem si užívala volnosti, na tréninku mě vysloveně nechával pracovat na zakončení. Neustále jsme pilovali centry do vápna, já jsem je střílela z první a znovu jsem si věřila.
Až do zranění.
Bohužel moje tělesná schránka není z těch nejpevnějších. První přetrhané křížové vazy jsem měla v sedmnácti a pak už se to jenom nabalovalo. V Jeně došlo na nejhorší. Poslali mě k doktorovi a ten mi ukázal snímky z magnetické rezonance právě kolena. Skoro jsem nemohla chodit, ale stejně jsem si žádala: „Něco udělejte a hlavně mě pusťte na hřiště!“
Ten ortoped se na mě podíval, pak zpátky na ty snímky a začal se svým výkladem: „Podívejte se tady, tam má být chrupavka. Vy tam nemáte nic. Máte dvě možnosti. Buďto skončit, nebo začít posilovat nohy a doufat, že muskulatura ten kloub udrží.“
Já šla na banální vyšetření a oni mi doporučí konec kariéry. Moje koleno je šrot. V hlavě se mi skládaly tyhle myšlenky a už zase jsem přes slzy neviděla. Co jako budu dělat?
Cvičit.
V Německu se obecně všechno řešilo injekcemi a prakticky neexistoval stav, který by vás nepustil na hřiště. V Duisburgu jsem měla horečky, dali mi dvě injekce, šla jsem do utkání a pak velkoryse dostala dva dny volna. Dva dny, kdy jsem si myslela, že umřu. Máš natržený sval? Dostaneš injekci a hraješ. Nebylo moc zranění, která by se „léčila“ déle než tři dny.
V Jeně měli trpělivosti alespoň o trochu víc a v injekcích mi píchali krevní plazmu, která téměř neexistující chrupavce udělala dobře. S fyzioterapeutem jsme dokázali z párátek udělat osvalené nohy a já mohla zpátky do akce.
Hrály jsme slušně a měly skvělou partu. Chodily jsme oslavit vítězství, chodily jsme stmelit kolektiv po porážkách. Nebyly to nějaké neřízené akce do rána, ale bylo fajn fungovat jako tým. Cítila jsem, že jsem někde, kde všechny chceme být lepší. Takové prostředí mi vyhovuje. Jenom takové prostředí mě může posouvat.
V Jeně jsme také seděly v jedné kabině s Clau.
V roce 2018 jsme měly svatbu. Bohužel právě o tomhle jste z českých médií slyšeli možná víc než o mé fotbalové kariéře. Jsem pro ně holka, co si vzala holku, a teď spolu ještě čekáme dítě. Tím jsem často zajímavější než jako fotbalistka, která hrála za Bayern Mnichov a teď za Ajax Amsterdam.
Z českých sportovních novin mi nevolají proto, aby se zeptali, jak se mi fotbalově daří. Chtějí, abych jim dala k telefonu i Clau a probrali jsme náš život. V tu chvíli to s omluvou pokládám.
Nevadí mi říct, jak to je. Měla jsem vztahy s klukama, ale štěstí jsem cítila až s Clau. Žijeme spolu, jsme spokojené a tím to končí. Chápu, že to někomu vadí a nechce se toho účastnit. Ale já přeci nikoho nenutím, nikomu nevnucuji, co je správné.
Bohužel opačně to tak úplně nefunguje. Lidé mají potřebu dát najevo frustraci ze svého nepovedeného života a psát pitomé komentáře typu: „Copak, holky, tatínek je rozhodčí?“ Proč? Proč to někomu stojí za to, najít si po zprávě v českých novinách profil Clau na sociální síti a něco tam psát? Není to trochu ztráta času?
Zkusila jsem se jednoho obzvláště nepříjemného pána zeptat. Neodepsal. Škoda. Asi nenašel odvahu.
Naopak moje rodina měla odvahu nás přijmout hned – a to je pro mě jediné důležité. Máma si Clau okamžitě oblíbila a těší se i na vnoučka. Hned jsme věděly, že dítě chceme. Jenom jsme si musely počkat déle, než jsme původně myslely. Ne všechno jde v životě úplně snadno naplánovat a o to větší radost teď máme. Žádný komentář nám ji nemůže vzít.
Každopádně v Jeně jsme spolu měly poprvé společné angažmá, ale jakmile jsme opustily dveře našeho bytu a jely plnit fotbalové povinnosti, nikdo by nás na pár netipoval. Nebylo by to dobře, naopak jsme si při tréninku navzájem nakládaly víc než ostatní. Nebydlely jsme spolu ani na hotelovém pokoji při zápasech venku, to by pro nás ani pro zbytek týmu nebylo komfortní.
Mimochodem, myslíte si, že v chlapském fotbale homosexuálové nejsou? Jasně že jsou. Jenom se o tom nemluví, protože to by pro společnost bylo pořád ještě o dost méně přijatelné. To si radši dotyční pořídí falešnou přítelkyni a před médii to nějak uhrají.
Ale dost už o tomhle tématu.
Právě do Jeny se ozval Bayern.
Věděla jsem, že tam nepůjdu jako oslavovaná hvězda. Od toho tam byly jiné, k tomu to léto přišly další reprezentantky z nejrůznějších zemí světa. Jenže já si věřila a navíc, tohle byl přeci ten sen. Nemohla jsem nejít, neexistovala varianta, že bych odmítla.
Koleno naštěstí zdravotní prohlídkou prošlo spolu se mnou a nakonec se přidala i Clau, která se rozhodla svou kariéru posunout k mladším holkám v juniorce a předávat jim své zkušenosti. Vyhrála s nimi titul a při mém dalším zranění si i ona na chvíli sedla do kabiny áčka Bayernu.
V Jeně to bylo smutné, ale vzájemně vděčné loučení. Krásné roky.
Thomas Wörle.
Trenér, který si mě vzal do ženského týmu Bayernu Mnichov a splnil mi sen. Chlap, se kterým jsem zažila osobní válku.
Byla to docela škoda.
Původně jsem si tedy myslela, že mě pošlou domů hned po příchodu. Dva týdny jsem si snad ani v tréninku nesáhla na balon, jaké bylo tempo. Vypadá to, že jdete z Bundesligy do Bundesligy, jenže on je to trochu jiný fofr.
Říkala jsem si: Lucíku, zabal si baťůžek a běž domů…
Byla jsem jak Alenka v říši divů, rozkoukávala jsem se na hřišti i v zázemí klubu. I holky tam mají všechno. Několik fyzioterapeutů, rehabilitačního trenéra, mentálního kouče, technického kouče… Najednou jsem byla v tom velkém fotbalovém světě a na obědě mě zdravil mistr světa Thomas Müller. Neskutečný. Došlo mi, že teď jsem vážně profesionál. Se vším všudy včetně krásné výplaty, která mě na nějaký rok dopředu může zajistit.
Rozkoukala jsem se. První zápas, bum, gól. Pecka. Jo, tady to půjde.
Možná by to šlo i delší dobu. Kdybych si neotevřela pusu. V Bayernu bývají klidně dvouhodinové porady u videa před zápasem, vyvětrají se okna a další dvě následují po zápase. Vždycky na konci zazněla otázka: „Někdo k tomu něco má?“ Nikdy se nikdo neozval.
Až já. Proti silným soupeřům jsme vždycky hrály na pět obránců a prohrávaly. A zase jsme to s realizačním týmem rozebíraly. „Někdo k tomu něco má?“ Nevydržela jsem to. Povídám: „Trenére, máme tady neskutečnou ofenzivu, tak proč ji nevyužijeme? Jsme Bayern Mnichov a hrajeme zbytečně zbaběle.“
Trenér mě poslechl. Rozestavení změnil, jenže s ním i sestavu. Já jsem v ní už nebyla.
Byl to mistr jízlivosti. V Německu se ráno všichni pozdraví, podají si ruku a popřejí si hezký den. On se na mě už ani nepodíval. Nepotřeboval, protože se vší upřímností za mě měl náhradu. Poprvé v životě jsem i já sama cítila, že nejsem jasná jednička.
Dával mi to sežrat ale i jinak. Měli jsme například v Česku vyhlášení fotbalisty roku a na Bayern pro mě přišla oficiální pozvánka, zda bych mohla dostat volno a zúčastnit se. Ptám se trenéra, jak to vidí. „Počkej, já si to promyslím, dám ti vědět.“
Promýšlel si to týden. Z Prahy mi volali, jak to vypadá, že musí koupit letenky, a já pořád nic nevěděla. V neděli jsme měli zápas a já potřebovala uvolnit z pondělního tréninku. Znovu stejná odpověď: „Ještě si to musím promyslet.“
Jak to dopadlo? Nechal mě trénovat i v to pondělí, ještě to schválně natahoval. Natahoval to tak dlouho, že jsem jela na letiště na poslední chvíli a neodletěla, protože foukal moc silný vítr a nestihlo by se to. Jasně, pochopila bych to. Kdyby moji spoluhráčku ve stejné situaci nepustil na Slovensko bez připomínek.
Počkej, já ti ukážu…
Další den přišel k mému místu v kabině a spustil: „Luci, tak ono to neletělo, jo? To mě tedy mrzí, škoda.“ Málem jsem ho nakopla. Nakonec to za mě udělalo vedení Bayernu, které mu neprodloužilo smlouvu.
No nic, byl to boj. Ale taky obrovská škola. Musela jsem čekat na svou šanci, musela jsem se prát, abych na tohle angažmá mohla vzpomínat v dobrém. Myslím, že se mi to nakonec povedlo. Hádkám i přetrženému menisku a vazům v kotníku navzdory. O to víc si vážím každé minuty, kterou jsem ten nádherný slavný dres nosila. Každého gólu, který jsem v něm dala.
Vybojovala jsem si své místo.
Na konci mého druhého ročníku a smlouvy jsme hrály o druhé místo. Bylo to v období chladných vztahů, měla jsem nastoupit, ale na poslední chvíli tam Thomas napsal spoluhráčku s natrženým stehenním svalem. Bezmoc. Nicméně o půli jsme prohrávaly 0:1 a ta holka musela střídat. Za mě.
První šance, gól! Ofsajd. Ty vole, škoda.
Nesložilo mě to, věděla jsem, že se chci ukázat. Následně jsem na dvě branky nahrála a vyhrály jsme. Už zase jsem měla ten nádherný vnitřní pocit.
Odměna? Pochvala a další utkání opět na lavičce. Už jsem rezignovala, na rovinu řekla, ať na mě trenér už ani nemluví. „Luci, já ale u útočníků nekoukám na góly! Koukám na jejich hru. Ale pokud tedy umíš dávat góly, tak mi to ukaž.“ Nekouká na góly. Tak to mě dorazilo.
Zbývaly dva zápasy do konce a v Brémách mě postavil do základu. Nemohla jsem mít nikdy v životě větší motivaci.
Strašný zápas. Stačil jim bod, aby se zachránily, my potřebovaly vyhrát. Zazdily se v defenzivě a my se tam znovu a znovu tlačily. Bez výsledku. Běžela poslední minuta, a pak to přišlo. Spoluhráčka vyhrála hlavičku, zpracovala jsem si míč na prsa na velkém vápně a trefila se přímo k tyči. Největší radost, největší zadostiučinění. Holky na mě naskákaly, moc dobře můj boj sledovaly a přály mi.
Ligu mistrů jsme získali, ale nakonec jsme skončili v Bayernu oba. Já i trenér. Zpočátku jsem se naší válce smála, měla jsem z toho trochu legraci. Postupem času mě to semlelo. Věděla jsem, že si žiju ten svůj sen a zároveň se nemůžu prodat, protože nedostávám šanci.
Gól Brémám byl pro mě o to důležitější. Celé to angažmá mi uzavřel nejlepší možný pocit a já si můžu dneska hrdě říct: Hrála jsem za Bayern, dávala jsem góly za Bayern.
Každý rok na narozeniny nebo na Vánoce mi přijde zpráva z čísla uloženého pod jménem Thomas Wörle. Popřeje mi všechno nejlepší, hezké svátky. Říká, že mě měl rád a jednou pochopím, proč se ke mně tak choval. Že prý ať se na něj nezlobím.
Nechápu to pořád, ale vím, že své chování bych neměnila. Kluci v Teplicích mě tak vychovali, být svá. I když se to někomu líbit nemusí.
Tuším také, že moje kariéra se blíží ke svému konci. Tělo už nesnáší denní dřinu jako ve dvaceti, vyhřezlá plotýnka mě umí vypnout tak, že mě i z obyčejného tréninku odnášejí na nosítkách. Vždycky se vrátím, cítím, že by to šlo, a lup, znovu ležím. Nechci to nechat dojít tak daleko, že bych nemohla zvednout našeho syna.
A tak se pomalu připravuji na to, co bude po kariéře, a především si vychutnávám to, co mi z ní ještě zbývá. Užívám si, že jsem v další úžasné organizaci, a dokonce jsem se s Ajaxem v Lize mistrů vrátila ještě jednou i na Bayern.
Užívám si i to, že holky z reprezentace už ve mně snad nevidí tu Voňkovou, která je chytrá, protože přijela ze zahraničí. Kapitánka, která je pořád rovnala a měla na ně řeči a především nároky. Mnohé z nich mě do ciziny následovaly a myslím, že jsem jim svým příkladem i pomohla. Trochu jako Gábina ve Slavii mně. Holek už od nás do zahraničí odchází daleko víc a je to jenom dobře. Už vědí, že se mohou prosadit.
Užívám si, že můžu tady v příběhu Bez frází vzpomínat na osobní válku v Mnichově, ale i na to, jak jsem si tam psala na ruku taháky se složitou taktikou. Na to, jak mě jedna spoluhráčka poslala dvakrát na marodku, protože zkrátka žádný trénink se nejel na méně než sto procent – a mně se to líbilo.
Užívám si vzpomínky na to, jak jsem rehabilitovala koleno v bazénu a najednou tam přišli na regeneraci němečtí reprezentanti Mats Hummels, Leon Goretzka a Joshua Kimmich. Docela jsme si popovídali, starší a zkušenější fotbalisté byli vůči nám holkám vždycky fajn. To jenom mladí frajírci nevědí, jak se chovat, a občas jim i teď na Ajaxu musím připomenout, že je slušné na chodbě pozdravit.
Užívám si i to, že můžu přijet do Teplic a na stadionu mě vždycky vítají a dávají mi najevo, že si mě moc váží. Dostanu dres, chce se mnou mluvit primátor… Dokonce mám svoji fotku na chodbě mezi klubovými legendami. Visí tam Pavel Verbíř i já! Můžu upřímně říct, že jsem na to pyšná a hrdá.
Představuji si totiž, jak by se na to tvářil táta. Jak by chodil mezi svoje kamarády do hospody a mohl vyprávět, že to ta jeho Lucka dokázala. Že kopala za Bayern, že se tím dokázala zabezpečit. Splnila jsem si něco, o čem sní spousta kluků.
Nikdy mi táta nepřestane chybět, ale dneska už aspoň vím, že ze mě tam někde nahoře má radost. Jsem o tom přesvědčená, a to je největší úspěch mé kariéry.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází