Linda Nosková

Všechno jsem dělala špatně.

Žádný úder nebyl správně vedený, žádné slovo vypálené mým směrem vlídné.

Znovu a znovu jsem se snažila dostat míč přes síť způsobem, který dáma na druhé straně kurtu vyžadovala. Znovu a znovu to nebylo dost dobré.

Byla jsem pořád dítě a nikdy jsem nikoho podobného nepoznala, nic takového nezažila. Přesto jsem věděla, že právě tahle striktní a velmi osobitá paní je moje šance.

Na konci společně stráveného týdne mi na ubrousek napsala telefonní číslo. „Dej to mámě, ať mi zavolá.“

Ani na chvíli mě nenapadlo ten ubrousek vyhodit, před mámou zatajit.

Věděla jsem, že by to byla ta lehčí varianta. Říct sbohem a vyhnout se dalšímu drilu. Jenže taky by to znamenalo říct sbohem příležitosti být lepší v tenise. A já jsem po ničem netoužila víc. Když něco dělám, tak to dělám naplno.

Nemusel a nemusí mi to nikdo říkat, je to moje povaha. Nic jiného totiž nemá v mé hlavě smysl. Pokud cítím, že bych něco v životě dělala napůl, tak to radši nebudu dělat vůbec. I taková rozhodnutí jsem musela provést. Nebyla snadná, ale nutná.

Tenis jsem jako holka nehrála, abych jednou stoupala světovým žebříčkem k prvnímu místu. Nikdy to tak nebylo. Dokonce jsem si ani nemyslela, že by mě mohl živit. Vážně mě to poprvé napadlo až někdy v šestnácti letech.

Tenis jsem vždycky hrála, abych vyhrála příští zápas. Zlepšovala se. Tak moc jednoduché to je.

Bylo tomu tak na kurtech ve Valašském Meziříčí a stejně tak tomu je na centrálním dvorci v New Yorku.

Ta přísná a zároveň v jádru obrovsky dobrá dáma se jmenuje Melanie Molitor. Je to maminka Martiny Hingisové. A pochází ze stejného prostředí jako já. Z malé dědiny na Valašsku.

Právě proto nás tehdy před lety na týden na svém kurtu přijala. Dvě děti z malého oddílu, které trenéři označili za šikovné.

Melanie měla na naše schopnosti jiný názor a nebála se nám ho sdělit.

I tak mi dala šanci. To číslo na ubrousku.

Myslím, že jenom chtěla něco vrátit místu, ze kterého vzešla. Být z Prahy, neztrácí se mnou čas. To, že mi ho věnovala, byl dar. Nebýt Melanie, dost možná by nikdo neznal jméno Linda Nosková.

Neměla bych každý den na telefonu tři nenávistné zprávy, které mi připomínají náhodný, tři měsíce starý prohraný zápas.

Neměla bych tisíce fanoušků, kteří mi upřímně přejí. A zároveň mě v dobré víře upozorňují, že příště by bylo dobré vyhrát.

Protože se posunu žebříčkem. Protože obhajuji body. Protože…

Protože žiju i díky Melanii v realitě profesionálního tenisu. V bublině, která je plná pozlátka a zároveň obrovského tlaku, kdy je celá naše existence posuzována podle nejjednoduššího kritéria. Vyhráváte a jste dobří. Nebo prohráváte a jste k ničemu.

Naše okolí chce a očekává, že v té bublině budeme žít. Plnit si povinnosti, ukazovat se na společenských akcích, prezentovat sponzory. Budovat vlastní značku. Je to součást hry, za kterou máme to pozlátko.

Nechci se tím nechat pohltit.

Jsou věci, které se odehrávají v realitě a mají zůstat v realitě.

Nebudu na sociální sítě dávat osobní život, chvíle strávené s přáteli. Pokud to udělám, tak s velkým odstupem.

Vím, co na takovou fotku přijde za ohlas.

„Už aby byla tvoje rodina v hrobě…“ je vlastně ještě z těch milejších vzkazů.

Nenechám se zranit zprávami, které v mobilu najdu. Těmi po prohrách, ani těmi mnohem osobnějšími a zlejšími na Den matek. V den, kdy mi připomínají, že moje mamka už tady není. Nevědí, že je ve mně, se mnou. Stihla mi toho tolik předat, navždycky jí budu vděčná. Nikdy to nebude jinak. Lidi jsou schopní napsat opravdu příšerné věci. Je mi líto, že žijí životy, které jsou tak prázdné.

Ráda bych jim pomohla.

Protože na ulici by mi ty věty nenávisti do tváře neřekli.

Zároveň ani já nechci být vytržená z reality běžného světa. Zůstávat v pozlátku.

Nechci mít v životě jenom tenis. Být jen profesionální hráčkou. I proto se snažím poznávat místa, kde lidé musí opravdu bojovat o šanci žít. Vážím si všeho, co můžu mít. Co mi naši svou obětavostí dopřáli.

Na prvním místě chci být a zůstat Lindou. Holkou z Bystřičky. Osobností, kterou ze mě táta s mámou vychovali.

A to, co dostávám, chci taky umět vracet. Jako moji rodiče. Jako Melanie. Jako Gasica.

Mamka propadla tenisu díky Italům.

Hráli v Česku v rámci Davis Cupu a možná byla zvědavější na Italy než na tenis. Nicméně ta hra ji nadchla.

I díky tomuhle zážitku začala s tátou amatérsky pinkat, učit se základní údery. Pro radost, jen tak. A já v plenkách sledovala tenisák létat ze strany na stranu, plazila jsem se sbírat míčky, hrála si za lajnou.

Sport k naší rodině vždycky patřil. Ségry hodně běhají, tátovi jde asi úplně všechno, bráchům taky.

Mám vzpomínky, jak jsem v šatičkách tahala rodičům rakety, které byly větší než já. Mohla jsem mít čtyři, možná pět let. Myslím, že to byl začátek všeho. Asi už tam jsem se do tenisu musela zamilovat.

Protože jsem vyzkoušela spoustu dalších sportů.

Na lednici visel rozpis mých kroužků, byla to každý den hotová logistická operace. Ráno jsem dojela do školy, pak jsem přešla třeba na balet. Odtud mě vyzvedla mamka, jely jsme na tenis a večer ještě všichni společně pokračovali i s tátou na bazén. Plavat.

Vzpomínám na to dětství s obrovskou radostí. Bylo plné máminých milovaných koní, ale také mých koníčků.

Časem tenis vyhrál a stal se absolutní prioritou. Nejen volného času, celého mého života. Věřím ale, že mi to umožnil ten všestranný začátek. Zkusila jsem si pohyb v jeho nejrůznějších podobách a bez tlaku na výkon, díky tomu jsem na sporty docela šikovná.

Přespolní běhy na závodech základní školy, ježdění na kole, balet i plavání byly dokonalou průpravou na všechno, co mělo přijít. Myslím, že žádná speciální příprava by mi to nemohla dát. Dali mi to naši.

Protože mi nikdy žádný kroužek neodepřeli. Protože pro mě mamka vždycky byla připravená přijet.

Některé děti začínají s raketou ve třech letech a rodiče je chystají na kariéru budoucích šampionů. Já začala v sedmi a nikdo ve mně žádnou šampionku neviděl. Bylo poznat, že ostatní mají náskok, dostávala jsem na zápasech docela bídu.

Zároveň mě motivovalo ten rozdíl smazávat. A on se smazával.

Pomohla mi k tomu i rada staršího plešatého pána s brýlemi, který se ke mně sklonil na baby turnaji ve Vsetíně. „Zavaž si pořádně tenisky,“ pověděl mi mile a objal mě, posadil na klín.

Mamka koukala, co se děje, ani jedna jsme neměly tušení… Byl to pan Štěpánek, táta Radka Štěpánka. Byl se podívat a padla jsem mu do oka. Asi nejen teniskami, protože s našima zůstal v kontaktu a poradil, abych se přestěhovala do většího klubu.

Byl to velký krok. Vůbec jsem si nemyslela, že bych se tenisem někdy živila. Zároveň jsem věděla, že nic nevypustím. Pokaždé jsem se snažila přizpůsobit nové situaci, zlepšit se, posunout se dál. Nejdřív v zápasech se zkušenějšími hráčkami, pak ve větším klubu a nakonec to trvá i na té nejvyšší úrovni.

Nic z toho by nebylo možné bez rodičů.

Nevím, jestli rozpoznali můj talent. Spíš si myslím, že jim stačila moje radost s raketou. Neustále mě podporovali, vozili po turnajích. Dokázali přijmout i to, že tenis mi postupně bral čas na všechno ostatní včetně školy.