Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Otevřel jsem dveře do garáže, na teploměru byly dva stupně, na hodinách sedm ráno a začala moje rutina.
Den co den. Zahřát se, jít na stacionární kolo, splnit posilovací cviky. Minimálně tři hodiny se věnovat svému tělu.
Garáž jsem si provizorně vybavil věcmi, které mi půjčil můj kondiční trenér poté, co v Kanadě zavřeli kvůli pandemii všechny posilovny. Musel jsem se zařídit po svém a vzít za vděk podmínkami, které byly spartánské, ale zároveň dostačující.
Ještě v květnu jsme měli na zahradě pronajatého domu sníh a ta mrazivá rána v přístěnku bez izolace si budu pamatovat hodně dlouho. Bylo to tvrdé. Kvůli všemu výše popsanému i kvůli tomu, že moje tělo bylo po třetí operaci krční páteře zase na nule.
Začínal jsem od začátku, bez svalů, bez kondice. V pětatřiceti letech.
Každý den jsem do té zimy šel a říkal si, jestli to mám ve svém věku zapotřebí. Každý den jsem si odpověděl, že ano, a začal cvičit. Věděl jsem, proč to dělám, a po měsících jasně daného pracovního stereotypu jsem na sebe byl hrdý. Nevynechal jsem, vrátil jsem se zpátky do formy.
Jsem připravený.
Čeká mě moje poslední hokejová sezona v kariéře, ještě jeden rok si budu užívat život, který mám tak rád. Život profesionálního hokejisty, jeho pravidelnost, ale hlavně hru samotnou. Dneska už je pro mě odreagováním, odpočinkem. Krásnou odměnou za každé to mrazivé ráno i jinou dřinu, kterou musím podstoupit.
Vím, jaké to je, o hokej přijít. Už jsem to jednou zažil, už jednou jsem svou kariéru uzavřel. Tehdy na prahu třicítky to bylo nedobrovolně a nemohl jsem se na to nijak připravit. Vlastně od té doby počítám hokejové roky navíc, jsem za ně vděčný a nechci je promarnit. Ztracený čas vám nikdo nevrátí, tak to vnímám.
Ještě mě na ledě uvidí moje děti, ještě si vyslechnu kritiku i rady od svého táty a taky pořád můžu snít svůj sen o tom, že splatím dluh. Podvědomě cítím, že bych měl Liberci vrátit, jak mě pro velký hokej vychoval.
Chtěl bych to svému klubu oplatit hezkým týmovým úspěchem i tím, že tam mladým klukům předám, co jsem se naučil. Mám na to ještě jednu, poslední sezonu.
V Jihlavě visí pod stropem haly dres se jmenovkou Šmíd.
Když jsme tam s Libercem hráli, tak se někteří kluci smáli, že mě vyvěsili předčasně. Smáli se i poté, co jsem jim řekl, že to je dres mého táty. Mysleli si, že si dělám srandu. Hokejová historie některým už moc neříká.
Ten dres totiž samozřejmě opravdu je mého táty.
A můj táta je bronzový medailista z olympijských her, stříbrný z mistrovství světa a několikanásobný šampion československé ligy – právě v dresu Dukly Jihlava. Doma jsme měli všechny jeho medaile ve vitríně, často jsem je obdivoval.
Hrát jsem tátu ale nikdy neviděl, má to jediný prostý důvod, narodil jsem se v jeho osmačtyřiceti letech. Jasně, je to trochu později a taky jsem si od dětských kamarádů užil pár poznámek na toto téma. Utichly, když dotyční tátu potkali. Vždycky byl ve formě. Doma jsme měli malou posilovnu a chodil do ní ještě skoro v sedmdesáti, takže mu jeho skutečný věk nikdo netipoval. Generační rozdíl jsem nikdy nevnímal, vždycky jsme si byli blízcí.
Táta pro mě zároveň byl vždycky vzor. Brával mě na setkání olympioniků a hokejistů, s nejvyšší pozorností jsem poslouchal třeba vyprávění spoluhráčů z jeho slavné pětky. Na beku Šmíd a Jan Suchý, před nimi Jaroslav Holík, Jiří Holík a Jan Klapáč. Seděl jsem a hltal příběhy o tom, jaký byl táta na ledě i mimo něj.
Když tihle a další chlapi povídali, ani jsem nedutal. Mluvili o tom, jaké galeje museli v Dukle podstupovat, aby se tam udrželi. O tom, že takové Brno bylo ve své době talentovanější tým než ten jihlavský, ale oni to vždycky dohnali fyzičkou a každého přebruslili.
Vím, že tátu odchytil někdo z plzeňského klubu úplnou náhodou mezi dětmi na rybníce v Rožmitále a přemluvil ho k tomu, aby to šel do Škodovky zkusit. Bavily mě tyhle příběhy o tom, jak se hokej rodil a posouval. Musela to být neskutečná doba. Krásná a drsná.
Všichni tihle chlapi byli stará, poctivá škola. Nesmírně tvrdí k sobě i k ostatním. Možná za to trochu mohla i ta armádní morálka, ale všechno muselo být odvedeno v naprostém pořádku. I táta tohle v sobě měl a já si to ne vždy úplně užíval.
„Vykašli se na to a běž do školy, běž studovat. Mně to vadit opravdu nebude…“ slýchával jsem po nevydařených zápasech. Občas jsem už mezi třetinami chytil dělo do helmy, protože to táta na tribuně nevydržel a šel mě probrat po svém.
Dlouho byly naše diskuse o hokeji velmi jednosměrné, mluvil jenom on. Vyčítal mi spoustu věcí, častěji kritizoval, než chválil. Bolelo to, jasně že to bolelo. Nikdo nechce poslouchat výtky od nejbližších, od lidí, které máte nade vše rádi.
Vždycky jsem tu bolest ale dokázal přenastavit v motivaci.
Vstal jsem a chtěl být zase o něco lepší. Dokázat tátovi i všem ostatním, že na to mám. Hned. V dalším střídání, v dalším zápase. Za svou kariéru jsem pak podobné momenty musel prožívat mnohokrát, ale už z mládí jsem na ně byl připravený. Věděl jsem, že má odpověď na kritiku musí být na ledě.
Bylo mi hodně přes dvacet, když jsem si otci poprvé dovolil oponovat, a bylo z toho taky pěkně dusno. Občas musela nastoupit máma do role smírčího soudce a posadit nás zpátky ke společnému stolu, dneska je tátovi třiaosmdesát a stále si umí říct svoje. Stále víc kritizuje, než chválí.
Zároveň vím, že to on mi pomohl dostat se do NHL i později setrvat v extralize. K tomu se ještě dostaneme. Nejvíc jsem mu vděčný za onu schopnost obrátit kritiku v motivaci. Dokázat ostatním, že jsem dost dobrý.
Myslel jsem si, že už hokej docela umím.
Za chlapy jsem v Liberci poprvé naskočil v šestnácti, od sedmnácti jsem pravidelně hrál a v osmnácti už měl i pěkné minuty.
Tehdy navíc byla výluka v NHL a my měli v kabině Radima Vrbatu, Václava Nedorosta a také Jardu Modrého. Borce, na které se stačilo dívat a učit se. Hlavně Jarda Modrý mi ukázal cestu, kým bych chtěl jako hokejista být.
I on byl ta moje oblíbená stará škola. Co to znamená? Chlap, který něco dokázal, a přesto zůstává maximalistou. Nepovolí si, jde příkladem v každé činnosti, kterou zrovna dělá. Jsou to přesně ty persony, jejichž charisma cítíte na první dobrou. Chcete je následovat, přirozeně mají autoritu. V osmnácti jsem se od Jardy Modrého mohl neustále učit, na cokoliv se ho zeptat. Díky za to.
Velmi brzy jsem zjistil, že se budu učit po celou kariéru.
Stačilo vystoupit na letišti v Portlandu, v záložním týmu Anaheimu, který mě draftoval do NHL. Bylo to velké procitnutí. Školní angličtina se ukázala být k ničemu, dostal jsem paní, která mě zpočátku učila slovíčka pomocí dětských knížek. S hokejem to bylo úplně stejné, nic jsem tam ještě nedokázal a podle toho ke mně přistupovali. Zápasy v Česku? Nezájem.
Tehdy se ze mě teprve začal stávat profesionál.
Rychle jsem v kabině poznal, kdo mi chce aspoň trochu pomoci se rozkoukat, ale taky jsem narazil na borce, kteří mě brali vysloveně jako konkurenci. Od těch občas nepřišel ani pozdrav a měl jsem z toho všeho hlavu dvojnásobnou. V obraně se mnou ale v páru hrál Bruno St-Jacques – a to je další chlap, který se stal mým mentorem. I jemu jsem vděčný. Za to, že mi ukázal Ameriku i tamní styl hry.
Nakonec jsme měli v Portlandu pěknou sezonu, zakončenou finále konference v AHL, a já se během roku připravil na NHL jak po herní stránce, tak i v osobním životě. Začal jsem ostatním rozumět, mohl jsem se zapojit do kolektivu a naučil se o sebe postarat. Vždyť do té doby jsem bydlel u mámy a žít najednou sám byl pro mě dost velký problém sám o sobě.
Hned svou druhou sezonu v zámoří jsem odehrál celou v Edmontonu a o to větší byl šok na startu té třetí. Bez milosti mě po kempu poslali na farmu. Nekompromisně, bez nějakého velkého vysvětlování. „Zlepši se!“ Měl jsem slzy v očích a šel na letadlo do Springfieldu. I tohle byla lekce. Na mé místo prostě čekalo plno dalších, které si v klubu potřebovali vyzkoušet… Znovu, byla to motivace.
V Kanadě mi okamžitě došlo, že je jenom málo vyvolených, kteří mají svou pozici v NHL jistou. Jsou to ty největší hvězdy, zbytek hráčů je na tom výkonnostně velmi podobně. Pak už je to o detailech. O tom, jak se dokážete připravit.
Pro mě jsou v hokejové přípravě základní dvě věci: tělo a hlava.
Tělo můžete jednoznačně ovlivnit a je to zodpovědnost každého sportovce. Pokud někdo přijde do kabiny a je evidentně z formy, nemám pro to nejmenší pochopení. A ani ho mít nechci.
Naopak, jsem pes. Jsem v tom drsný, protože jsem stejně drsný sám na sebe.
Pokud můžu mít natrénováno já, může mít natrénováno i každý další. Fyzická příprava a správný jídelníček, to je v dnešním hokeji ten nejmenší základ, který musí každý hráč mít. Je mi trapné někomu říkat, že by měl trénovat.
Je mi to trapné a hlavně je to špatně, protože tohle není o jednotlivci. Je to o celém týmu. Pokud se jeden z nás vykašle na svoje povinnosti, na povinnost být fyzicky ve formě, dojede na to celý kolektiv.
Snažím se jít příkladem a jsem rád, že v Liberci tu laťku společně s Michalem Birnerem, Petrem Jelínkem a dalšími postupně zvedáme a mladí kluci jsou na tom v tomhle směru lépe a lépe. Když náhodou na něco zapomenou, zase jim to připomenu… Zrovna se chystám podívat se do kabiny juniorů, trošku si s nimi promluvit.
Pro mě byl v tomhle směru největším vzorem Shawn Horcoff, který mi dělal kapitána v Edmontonu. Nebyl snad den, aby neřešil nějakou novou vychytávku, nějaký aktuální trend v trénování. Neustále se snažil posouvat, neustále do toho investoval peníze i čas. Jasně, někdy se spálil, vyzkoušel slepou uličku. Zároveň ale vždycky našel tu další správnou a jeho chování pro mě bylo symbolem profesionalismu, který ho dovedl k tisícovce zápasů v NHL. Pokud jsem v ní i já chtěl zůstat, musel jsem být stejný a nesměl jsem dělat chyby mimo led.
Speciálně cvičit jsem začal ve dvaceti a bylo to velké objevování vlastního potenciálu. Nebyl jsem na tom v té době špatně, protože to si táta pohlídal. Ale neznal jsem svoje tělo tak dobře. Nechápal jsem zpočátku, proč rozcvičení před posilovnou trvalo déle než posilování samotné, nic takového jsem z Česka neznal a učil jsem se to až od soukromých kondičních trenérů. Trvalo řadu let, než jsem si troufl naplánovat letní přípravu téměř sám, protože už jsem se znal dostatečně dobře a věděl, co mi pomůže.
Přibližně v pětadvaceti jsem pak začal hodně řešit i jídlo, došlo mi, že už nemůžu fungovat na knedlíky a omáčky, jak jsem byl zvyklý během dospívání s maminkou a její kuchyní za zády. Začal jsem velmi pečlivě přemýšlet, jak dát tělu dostatek správného paliva.
Možná si někdo myslí, že zdravá strava je o nějakém omezování se nebo snad dietě. Není. Necítím se být omezován a vím, kdy si můžu dopřát pivo nebo večeři v restauraci. V běžném režimu si ale vystačím s několika kombinacemi kvalitních potravin, které mi manželka připravuje pořád dokola. Díky nim vnímám příliv energie, jsem zdravý, silný a připravený na onen nezbytný trénink.
Kdybych to nedělal, cítil bych se provinile. Mám to tak jasně nastavené.
Hlava je složitější, ale právě v ní je ta nadstavba. Kdo si srovná hlavu, ten hraje. Stejně jako si s tělem necháváme poradit od kondičních trenérů, není v případě hlavy špatné vyhledat pomoc sportovních psychologů.
I já jsem za nimi chodil.
Potřeboval jsem se naučit pracovat se svým mentálním nastavením a přiblížit se ideálu, kterým je absolutní rovnováha. V optimálním nastavení by neměl být sportovec nikdy zbytečně moc v euforii a zároveň by se neměl propadat do depresí.
I tohle v Kanadě mají dobře zažité už od mládí. „Never too high, never too low.“
Na rozdíl od trénování těla se hlava nedá změnit tak jednoduše. Spousta šikovných kluků skončila, protože na nejvyšší úroveň neměli po té psychické stránce. I já se hokejem často trápil, utápěl se v něm a nedokázal se od něj odpoutat.
Měl jsem stavy, kdy jsem ho řešil až moc.
Bylo moje obrovské štěstí, že jsem do NHL přicházel v době, kdy neexistovala sociální média. K zachování alespoň základní vnitřní pohody mi stačilo nekupovat si noviny a neotvírat zpravodajské servery. V tu chvíli jsem měl částečnou bariéru před spekulacemi o přestupech, před kritikou. I tak jsem občas býval nervózní i před obyčejným tréninkem, jel jsem na něj a necítil se dobře. Věděl jsem, že za mnou je ta spousta kluků, kteří čekají na moji chybu.
Speciálně v Edmontonu to taky byli fanoušci, kdo od nás očekával lepší výkony, než jsme většinou předváděli. Ti lidé na tribunách sledovali živě éru, kdy před nimi nastupoval Wayne Gretzky a jeho tým. Možná nejlepší tým v hokejových dějinách. Najednou byla tahle éra pryč a my ji měli nahradit. Bylo to těžké a vlastně spíš asi nemožné. Jenže ten tlak tam byl, lidi srovnávali.
Dostat se do NHL na pár zápasů je fajn, ale teprve s tímhle zápisem začíná ta opravdová dřina. Udržet se tam. Tušil jsem už po draftu, že šanci dostanu, ale důležité bylo ji využít a k tomu bylo potřeba oprostit se od všeho tlaku okolo.
Strach by mi tu šanci vzal.
Mimochodem u Oilers jsem si postupně vybudoval dobrou pozici, myslel jsem si, že tam mám svoje místo tak nějak jisté. Vzápětí mě vyměnili do Calgary. Nikdy není nic jistého, ne v NHL. Zase jsem si musel budovat respekt znovu od začátku.
V zámoří jsem si taky musel přepnout myšlení z tvořivého beka na čistokrevného obranáře. Moje síla najednou nebyla v kličkách a nahrávkách, moje síla byla ve schopnosti zabránit nejlepším z nejlepších, aby dali gól. Nesměl jsem se rozpakovat vzít puk a vyhodit ho hezky pěkně po prknech přes všechny čáry.
Až v posledních letech v Liberci jsem tohle změnil zpátky a dovolím si zaútočit. Mám radost, že můžu založit ofenzivní akci, předvést i něco navíc pro diváky. Jsem z toho asi nadšený víc než náš trenér Patrik Augusta, ale i on mi dává velkou svobodu a zároveň mi umí jasně říct, když překročím hranice.
Nebudu tady tvrdit, že jsem vyrovnaná osobnost, která nemá psychické výkyvy. K tomu mám pořád daleko. Ale co se hokeje týče, teď ho hraji zodpovědně a zároveň uvolněně. Byl bych si přál to takhle mít ve svých zámořských začátcích, ale vím, že se k tomu musí dojít zkušeností.
A znovu říkám, není špatné nechat si od někoho pomoci. I sportovní psycholog může být investice do sebe sama, která se mnohokrát vrátí. Koneckonců nejen sportovní, zajít si s někým popovídat o životě také není od věci.
Hrát NHL je nádherné a jedinečné.
Pamatuji si, jak jsem před prvním zápasem volal našim a brečel jsem. Budu v sestavě! Splnil se mi nejvyšší cíl, splnilo se to, co jsem tátovi jako kluk sliboval. „Budu v NHL!“ Tehdy se usmíval, přál mi to a myslel si své.
Dokázal jsem to.
První zápas byl proti Calgary a jako hráč Edmontonu nemůžete zažít v základní části nic vypjatějšího. Je to bitva o provincii Alberta, ta dvě města se vážně nemají v lásce. Z jednoho jasného důvodu. V Calgary je o něco příznivější podnebí a sídlí tam všechna ředitelství ropných společností. V Edmontonu bydlí ti, kteří na ropných polích pracují.
Dovedete si představit ty průpovídky. Bohatí lidé z Calgary se smějí svým chudším sousedům z Edmontonu. Jenže v Edmontonu dlouho měli jednu jasnou odpověď: svoje Oilers. Hokej byl pro ně odpovědí na všechny posměšky.
Za mojí éry se to v tomhle derby řezalo vážně hodně a v arénách panovala solidní nenávist. Užíval jsem si to. Přesně pro tahle utkání chcete hokej hrát, přesně tyhle duely chcete vyhrávat. My jsme v mém prvním zvítězili 3:1 a nemohl to být krásnější večer.
Vážil jsem si toho, snažil jsem se učit vší té profesionalitě a budovat si svou roli. Několik let se mi to docela dobře dařilo.
A pak jsem o to všechno přišel. Kvůli chronickým problémům s krční páteří.
O vyhřezlé plotýnce jsem už nějaký čas věděl, ale těžko jsem si mohl dovolit nehrát. Všichni v Edmontonu to považovali za banální problém, který mi přeci nemůže zabránit nastoupit do zápasu. Nebyla šance protestovat.
Psal se rok 2010 a poslední zápas před pauzou na olympijské hry ve Vancouveru jsme hráli v Anaheimu, kde jsem se popral s Mikem Brownem. Něco jsme si řekli, šli jsme do sebe a on mi napálil ránu zezadu přímo do krku.
V tu chvíli bylo hotovo.
Nemohl jsem sebrat hokejku z ledu, protože mě brněly prsty takovým způsobem, že jsem je nedokázal ovládat. Úplně jsem ztratil cit. Přišel jsem na střídačku a doktoři pro to měli hned jasné vysvětlení, že jsem si prý skřípl nerv a mám se dát během olympijské pauzy dohromady.
Pauza byla fajn, jel jsem na pár dní na dovolenou do Mexika, ale to taky bylo na dlouhou dobu poslední užívání. Jakmile jsme se vrátili, nahnali nás trenéři na fyzické testy a jedním ze cviků byl vertikální skok. Odrazil jsem se, vyskočil a při dopadu mi cvaklo v krku definitivně. Půl hodiny jsem ruce necítil vůbec, byl v absolutním šoku a jenom na všechny řval, že se úplně zbláznili a mají mě na svědomí.
Tentokrát mě poslali ke specialistovi a ten okamžitě nařídil operaci. Dodneška vidím, jak se koukal na snímek obratlů, pak na mě, pak zpátky na snímek a povídá: „Ty s tímhle hraješ? Vážně? Tak toho okamžitě nech, nebo už si nezahraješ nikdy.“
Snažil jsem se oponovat, ptal jsem se na podrobnosti. Ve stručnosti mi řekl, že to je vážně v hajzlu. V pětadvaceti letech. Byl to samozřejmě šok, ale zákrok se naštěstí povedl, absolvoval jsem poctivou rehabilitaci a měl tři sezony pokoj.
Až do dne, kdy se staré známé mravenčení v rukou ozvalo znovu a já věděl, že je všechno špatně. Bylo to už po trejdu do Calgary, zase se ztrácely motorické schopnosti, nebyl jsem schopný si ani otevřít šroubovací uzávěr na lahvi s pitím.
Doktoři byli znovu nekompromisní. „Máš děti, nebuď blázen. Pokud si s nimi chceš hrát, vidět je dospívat, tak neriskuj.“ Šel jsem na operaci číslo dva, už mnohem komplikovanější. Deset měsíců jsem pracoval na tom, abych se mohl vrátit. Únavných deset měsíců, které se zdají být nekonečné a monotónní, ale musíte je absolvovat – pokud chcete stihnout další sezonu.
Do kempu jsem to nezvládl, následně jsem neměl ani pořádně místo v sestavě a navíc se bolest neustále vracela. Zvládl jsem s ní nějakých dvaadvacet zápasů a šel zpátky na marodku. Na zbytek sezony a na celou následující. Zřejmě jsem to tehdy všechno uspěchal, měl jsem mít víc trpělivosti. Zřejmě. Každý je jiný, někomu stačí deset měsíců, někdo potřebuje dvanáct.
Skončil jsem. V té chvíli jsem to tak vnímal, bylo jasné, že vynechám minimálně celý rok.
Tehdy jsem teprve pochopil, jak moc pro mě hokej znamená. Jak moc miluji hru, která je mi od čtyř let středobodem života. Měl jsem tehdy spoustu důvodů být šťastný. Narodila se nám dvojčata, stal jsem se tátou a mohl s nimi být první měsíce života doma. Komu se to poštěstí? Přesto jsem šťastný celkově nebyl. Užíral jsem se tím, že nemůžu, a dost možná už nikdy nebudu moct hrát.
Calgary mě zaměstnalo alespoň v trenérsko-manažerské funkci, pomáhal jsem s rozvojem mladým hráčům. Chodil jsem s nimi v teplákovce na led, snažil se jim radit hokejově i se životem. Bylo to fajn, ale nebylo mi ani třicet.
Chtěl jsem být ve výstroji s nimi.
A nemohl být. Nebyl jsem na tohle připravený, absolutně mě to ubíjelo. Tak tohle je ten konec…
Slyšel jsem, jak na mě lidi pořvávali. Věděl jsem, co si o mně povídali.
„K čemu ho máme?“
„Proč nedělá body?“
„Tenhle hrál v NHL?“
Po roce a půl bez zápasu jsem šel na vyšetření a doktor v Calgary mi řekl, že mám šanci se vrátit. Doslova mi řekl, že na NHL to už není, ale mohl bych zkusit nějakou méně kontaktní ligu. „Třeba někde v Evropě,“ poradil mi dobromyslně.
Ozval se Liberec a já po rozhovoru s Filipem Pešánem kývl. Nastal čas, kdy mi chvíli téměř nikdo nevěřil a já zase musel kritiku obracet ve víru v sebe sama. Půl roku jsem poslouchal, že na extraligu ani nemám a přišel jsem jen pro peníze.
Tehdy mě podržel táta, tehdy nekritizoval a naopak mi vyjádřil podporu: „V klidu, na řeči se vykašli. Vydrž to a po Vánocích se všechno zlomí.“ Tohle on vždycky uměl, dokázal vyhodnotit situaci a podržet mě, pokud k tomu byl důvod.
Měl pravdu. Vrátil jsem se po celé té pauze fyzicky připravený dobře, ale chyběla mi dynamika, ztratila se jistota i všechny návyky. Hledal jsem rytmus, zvykal jsem si na úplně jiné podmínky i hru, než byly v NHL.
Z čistě defenzivního beka jsem se měl proměnit v tvůrce hry a to všechno potřebovalo svůj čas. Svůj čas potřebovalo i překonání bolesti z toho, že u sebe nemám děti. Znamenají pro mě všechno, kvůli nim jsem se naučil vařit, starat se o ně, kvůli nim bych udělal cokoliv. Jenže zůstaly v Kanadě.
Bohužel manželství s jejich mámou nevydrželo a já byl v Česku najednou sám. Nešel mi hokej podle představ, nemohl jsem vidět syna s dcerou a propadal se do hodně nešťastných stavů. Nevěděl jsem, jestli se mám vrátit do Kanady, nebo jestli mám zůstat.
Tenkrát mi bylo opravdu špatně a nerad na to vzpomínám. Tělo už fungovalo dobře, ale zase překážela hlava.
Oproti tomu prvnímu půlroku se za posledních pět let spousta věcí změnila. Věřím, že v extralize můžu patřit k nejlepším, a s žádným jiným cílem ani nemůžu do další sezony vstupovat. Nebylo by to vhodné, znám svoji úlohu v Liberci a nebudu se před ní schovávat. Hokejem se vysloveně bavím.
Jak už jsem říkal, moje role je na ledě a také mimo něj. Každý den jsem v půl sedmé ráno v kabině, abych se připravil na trénink, a zůstávám v ní i dlouho potom, abych splnil všechny povinnosti ke svému tělu i k týmu.
Snažím se tohle přenášet na ostatní, jsem rád, když mě vnímají a třeba pro ně mohu být taky trochu vzorem, jako pro mě byl Jarda Modrý a další. Vidím, že mladí kluci v Liberci si rady nás starších rádi vyslechnou, a jejich růst je pro mě velkou odměnou a radostí.
Co se naopak nezměnilo vůbec, je fakt, že mi chybí děti. Dokud nebyla pandemie a nechodily do školy, měl jsem je tu docela pravidelně a dalo se to vydržet. Minulý rok jsem je ale kvůli restrikcím v cestování mezi Českem a Kanadou neviděl šest měsíců.
Půl roku. Půl roku je v životě pětiletého dítěte strašně dlouhá doba a já nemohl žádný z jejich zážitků sdílet jinak než přes internet.
Bylo to pro mě příšerné. Dostával jsem videa, jak jde syn na hokejový trénink a ostatní kluky tam vedou jejich tatínci. Přišel jsem o taneční vystoupení své dcery a musím říct, že jsem to oplakal. Vím, že takhle to nejde dál.
V létě se nám navíc s druhou manželkou narodil syn a já chci, aby dva starší sourozenci měli možnost poznat ho odmala. Vím, že už nikdy nebudeme stoprocentní rodina, ale chci se tomu přiblížit, jak jen to bude možné a jsem rád, že jako rodiče dokážeme potlačit svoje ego a osobní problémy ve prospěch našich dětí.
Právě proto stavím barák v Edmontonu a po této sezoně se tam odstěhuji. Vím, že přijdu o několik let své kariéry, a možná na konci sezony přijdou slzy. Vlastně je docela depresivní na to takhle myslet. Myslím si, že bych v extralize ještě pár ročníků na té nejvyšší úrovni ze své pozice uměl přidat.
Jenže nepřidám.
Zároveň už nepřijdu o žádné další vystoupení dcerky, budu moci být na zápasech syna a oni budou mít v blízkosti tátu, na kterého se mohou se vším obrátit a který se jim bude vždycky snažit pomoci.
I tady platí moje heslo: Ztracený čas vám nikdo nevrátí. Nechci už ztratit na úkor dětí žádný.
Tohle všechno jsem věděl už v minulém roce, když se mi v listopadu vrátily staré známé bolesti. Nejprve nenápadně, pak stále silněii, až jsem nakonec už nemohl ani řídit auto. Nejde řídit auto s kudlou v zádech.
Byla to taková bolest, že jsem si při střídání ani nemohl sednout na lavici. Při sedu bych povolil svaly na krku a už bych třeba taky nevstal. A tak jsem při zápasech stál. Doktoři i fyzioterapeuti věřili, že mě dají dohromady.
Tušil jsem týdny dopředu, že se to nepodaří. Jak tohle prožijete jednou, příště už je vám jasné, že tenhle problém jen tak nepřechodíte. A přesto jsem to zkusil. Marně. Sezona pro mě skončila po Vánocích a já šel potřetí na operaci krku.
Musel jsem se klukům v kabině za tohle období omluvit, stejně tak jsem se omluvil své ženě. Všechna ta bolest a stesk po dětech ve mě probudily vznětlivost a určitě se mnou chvílemi bylo k nevydržení. Vím to, přeháněl jsem to. Byl jsem na ostatní až moc tvrdý. Upřímně mě to mrzí.
I proto, abych tenhle pocit opustil, vstával jsem do té zmrzlé garáže. Potřetí a jistojistě naposledy jsem se vracel po zákroku, který už nechci absolvovat znovu. Vracel jsem se s touhou užít si ještě chvíli možnost být hokejistou.
Když se zasním, dovedu si vykreslit svůj hokejový happyend naprosto přesně. Hrajeme doma rozhodující zápas finále, podívám se na tribunu a mám tam všechny svoje děti. Vím, že tam jsou se mnou i ve chvíli, kdy zvedneme pohár pro mistry extraligy.
Jo, je to sen, k jehož splnění vede dlouhá cesta. Stejně dlouhá ale vedla k tomu, abych si zahrál v NHL a stal se opravdovým profesionálem. Ještě delší možná povede k tomu, co bych si přál dělat po hráčské etapě mé profesní kariéry. Chtěl bych se dostat do NHL v manažerské či trenérské roli. Že to je nemožné? Alespoň mám motivaci.
Možná je výhoda, že už za sebou jeden konec mám. Tentokrát nebudu tak nepřipravený jako na prahu třicítky.
Během léta jsem nejen posiloval v garáži, ale snažil jsem se i hledat možnosti budoucí práce. Rok dopředu to jde trochu složitě, přesto cítím, že zájem by o mé služby být mohl, chtěl bych začít u juniorského týmu Edmonton Oil Kings a pomáhat tam evropským hráčům s přechodem do zámoří.
Zase jednou budu v něčem úplný nováček, který se snaží najít svoje místo. Třeba zase budu muset měnit své představy, jako když jsem se místo na ofenzivu zaměřil na defenzivu. Obejdu si kolečko na různých pozicích a snad přijde ta pravá.
Všechno tohle chci začít budovat hned, jak skončím s aktivním hraním. Nebudu si dávat žádnou dlouhou pauzu, nemůžu ve svém životě ztratit rutinu a vášeň. Nemůžu zůstat ležet na posteli a nic nedělat, to by byla absolutní prázdnota.
A hlavně by to nebyl dobrý příklad pro děti. Chci, aby viděly, že jejich táta si jde za svými sny a snaží se pro to dělat maximum. Budu se jim snažit ukázat, že jen tak může být člověk sám se sebou vnitřně spokojený.
Ještě před tím je ale vezmu do toho hlediště. Ukážu jim, jak se hraje hokej, a budu čekat, co mi k tomu zase řekne táta. Teď už se i na tu kritiku budu těšit. Vždyť to všechno bude naposledy.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází