Klára Cahynová

„Koukej makat! Přece tě neobehraje holka!“

Uražená mužská ješitnost je vlastně svým způsobem krásná věc. Ukazuje totiž, že ať už se rovnoprávností oháníme jakkoliv silně, vždycky budou jesle od holky o poznání bolestivější než od kluka. Vždycky budou sporty, v nichž si holky nesmí dovolit být lepší než kluci. A vždycky budou lidi, kteří se nedokážou smířit s tím, že společnost už je trochu dál než oni.

Často se mě někdo ptá, jestli si pamatuju svůj první kontakt s míčem. A jestli to byla láska na první kopnutí.

S trochou nadsázky bych mohla říct, že jsem se s kopačákem u nohy asi narodila. Brácha se, stejně jako před ním náš taťka, ve fotbale zhlédl a dělal všechno pro to, aby to někam dotáhl. Byl neskutečně šikovný. A já k němu jako ta malá ségra strašně vzhlížela. Nestydím se říct, že byl pro mě vzorem, k němuž jsem se snažila všemožně přiblížit.

Hned po příchodu ze školy letěly aktovky do rohu a my ven. Ať už pálilo sluníčko nebo pršelo, vždycky se na sídlištním plácku sešlo pár kluků, kteří se proháněli mezi brankami postavenými z batohů nebo bot, dokud nepadla tma nebo je maminy nevolaly k večeři. Rozbitá kolena, odřené lokty, častokrát i vyražený dech nebo monokly, to všechno bylo jedno. Protože Baroš a spol., na které jsme si tehdy hráli, to přece taky neřeší.

Pár kluků a já.

Na těchhle začátcích bylo krásné, že nikdy nikdo nepřemýšlel o tom, jestli jsem tam správně. Jestli bych neměla jít radši vozit kočárek a oblíkat panenky. Ani já ne. Díky bráchovi jsem to brala jako automatickou věc, a tak jen co to šlo, začala jsem hrát ve smíšeném týmu v tehdejším zlínském fotbalovém klubu. No, smíšeném… Holka jsem tam byla samozřejmě jediná.

Tak to vydrželo až do mých čtrnácti. Kluci mě brali za svou a chovali se ke mně pomalu líp než k sobě navzájem.

Trnem v oku jsem paradoxně nebyla těm, kterým jsem čas od času utekla, udělala kličku nebo dala gól, nýbrž těm, kteří je zpoza postranních čar za mohutného tleskání a hvízdání burcovali, aby se nenechali ztrapnit „tou princeznou“. Postupně začala má přítomnost na hřišti některým ambiciózním tatíkům vadit natolik, že se skrze písemné stížnosti dožadovali mého stažení ze základní sestavy, protože „to přece nemá žádnou budoucnost, když s tím v patnácti seknu a jen zabírám místo perspektivnějším klukům“.

V dorostu a ve starších žácích se navíc mezi mnou a zbytkem týmu začínaly zvýrazňovat fyzické rozdíly. Všechno má totiž svá pravidla. Kluky obehrát můžeš, přírodu ale ne.

A tak bylo jasné, že moje řádění po boku kluků skončilo. Nebyla jiná cesta, než si sbalit svých pár kopaček a poohlédnout se po týmu, do kterého zapadnu se vším všudy.

Ačkoliv jsem do Slovácka zpočátku vůbec nechtěla, brzy jsem pochopila, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Spoustě sportovců, ale i herců, muzikantů, politiků a dalších změnilo život setkání s jedním člověkem, který rozpoznal jejich potenciál, věnoval jim svou energii nebo je nasměroval na správnou cestu. I já jednoho takového svého člověka mám.

Když jsem Jitku Klimkovou ve Slovácku poprvé potkala, nebyla jsem z ní bůhví jak unešená. Byla to sice milá, sympatická paní, ale kdybyste mi po prvním setkání řekli, že to bude zrovna ona, kdo bude udávat směr mojí fotbalové kariéry, asi bych se vám vysmála.

Záhy jsem ale poznala, jak moc mě první dojem zklamal. Ta milá, sympatická paní totiž velmi dobře věděla, jak z holek vymáčknout maximum. A na rozdíl od mnoha svých kolegů taky věděla, jak s nima mluvit, kdy zabrat, kdy zpomalit nebo dokonce zatáhnout za ruční brzdu. Sama ze své hráčské kariéry znala, jak se fotbalistka cítí před zápasem nebo jak ji ovlivní, když se zrovna pohádá se svým partnerem. A všechny svoje zkušenosti na mě přenášela a nechávala mě růst.

Nebýt jí, nevím, jestli bych u fotbalu zůstala, tím spíš, jestli bych to někam dotáhla. Ve Slovácku se najednou hrál úplně jiný fotbal a přechod mezi dospělé, někdy až o deset let starší holky, byl krušný. Ale zároveň tu byla skvělá parta lidí, kteří ve mě věřili, a to mě hnalo dál. A dohnalo mě to až do mládežnické i seniorské repre, jednoho z nejlepších klubů u nás, v Německu a nakonec i ve Španělsku. Ale o tom později…

Teď chci jen říct – díky, Jitko!

Miluju výzvy. A život sportovce je jich plný. Spíš jimi úplně přetéká.

Každý trénink je výzva dokázat trenérům i ostatním v týmu, že máte na to naskočit do zápasu. Každý zápas je výzva je přesvědčit o tom, že si zasloužíte hrát v základu.

A každé posazení na lavičku je výzva jim ukázat, že se sakra mýlí.

Žádný sportovec, zvláště pak v kolektivních sportech, si nemůže dovolit nechat se zlomit.

Zároveň ale není ostuda udělat krok stranou.

Když jsem se vracela z Německa zpátky do Česka, v hlavě mi vrtal červík pochybností.

Utíkám? Zklamala jsem? Smějou se mi, že se vracím jak spráskaný pes?

Angažmá v Postupimi bylo asi nejtěžší období mojí kariéry. Pověstný německý dril se sice jednoznačně pozitivně promítá do kvality tamější ligy, ale pokud na něj nejste zvyklí, pravděpodobně vás dřív nebo později odrovná. Ale konkurence, jaká u našich západních sousedů panuje, vám nedovolí vypustit byť jediné cvičení v tréninku. Protože pokud se v očích trenérů nesnažíte ne na sto, ale minimálně sto dvacet procent, nezasloužíte si hrát. Na vaše místo čeká deset dalších. Tím spíš, když jste cizinka.

Ze Slovácka do Slavie se mi odcházelo těžko. Odcházela jsem od rodiny a nejlepších kamarádů a kamarádek do konkurenčního prostředí hlavního města. Bála jsem se, že na to třeba vůbec ani nemám a udělám akorát ostudu. Navíc jsem věděla, že takový kolektiv lidí už nezažiju.

Místo toho jsem po dvou sezónách zvedala po boku Blanky Pěničkové nebo Simči Necidové nad hlavu trofej pro vítězky Ligy a Poháru FAČR žen.

Obě finále byla dramata v pravém slova smyslu.

V tom pohárovém jsme tehdy nad Spartou na Proseku vyhrály sice jen nejmenším možným rozdílem, 1:0, ale význam toho triumfu to nijak nesnížilo. Slavia vyhrála titul po dlouhých deseti letech.

Kačka Svitková si asi pět minut před koncem základní doby na pravé straně hřiště obřadně položila míč na trávník a odstoupila si pár kroků vzad. Jako když se napíná tětiva luku. A pak to udělala to, co umí nejlíp. Levačkou zakroutila míč na zadní tyč takovým způsobem, že gólmanka Vršatová měla jen pramalou šanci s tím něco udělat.

Zápas o pohár ligový pak rozhodla Andy Budošová, která, vůbec nevím jak, ale krásně zakončila centr, čímž jsme ten zápas otočily z 0:2 na 3:2. Její výlet z pozice stoperky do útoku a následný nádherný rozhodující gól nechápeme doteď. A pro mě to byl bez přehánění jeden z nejkrásnějších momentů kariéry.

Historický double.

Jenže až šest let poté jsem pochopila, jak vypadá opravdový krok do neznáma.

Neznámý jazyk, úplně jiný styl tréninku i hry, jiná mentalita. Tíha vědomí, že mi tahle štace může buď zajistit zářnou fotbalovou budoucnost, nebo mě poslat úplně do kytek, mě možná svazovala víc, než jsem si připouštěla.

Až přišlo posazení na lavičku. Noční můra každého fotbalisty.

Na lavičku se totiž snadno posadíte, ale o dost hůř se z ní vstává. Klesne vám sebevědomí, dostanete se do spirály, z níž už se spousta hráčů nevymotala.

Nebudu nic svádět na trenéry, zkrátka mi tamní fotbal úplně neseděl. Po šesti měsících jsem si ale řekla, že jsem tam nepřišla sedět na lavičku a že si to místo v sestavě prostě vybojuju. O motivaci jsem nouzi neměla, jelikož do úspěchu mělo daleko i moje působení v repre.

A když mě tehdy trenér Rada posadil v zápase doma proti Islandu, věděla jsem, že něco musím změnit. Že znovu už si na tu lavičku v tak důležitém zápase sednout nechci.

Když to teď zpětně vidím, jsem za to všechno ráda. Asi na tom, že se všechno děje z nějakého důvodu, vážně něco bude.

Proč? Protože já si tehdy opravdu nezasloužila hrát a byl to jeden z těch zlomových momentů, který mi moc pomohl a díky kterému teď zažívám úplný opak. Věděla jsem, že do Německa se už určitě vrátit nechci, ale taky, že to bylo dvouapůlleté období, během nějž jsem nejvíc fotbalově vyrostla.

Umění ale je včas odejít. A tak, když po dvou letech přišla nabídka ze Slavie, neváhala jsem ani minutu. Nesetkala jsem se tu ani s obdivem, ani s chválou, právě naopak, vlna hejtů, která mě zavalila, mi v první chvíli vyrazila dech. Že prý jsem utekla a že to je chyba, vracet se zpátky do Čech, a teď tu škemrám o místo, nebo že předvádím velké kulové a repre si nezasloužím.

Člověka to zabolí, ale, jak už jsem naznačovala, má jen dvě možnosti – buď jim ukáže, že jsou vedle, nebo to vzdá. Já si vybrala to první.

Že jsem ve třiceti na konci kariéry? Občas to slýchám.

Fotbal je v tomhle ohledu naštěstí štědřejší než spousta ostatních sportů. Tedy, pokud se vám vyhýbají zranění.

Na to jsem, na rozdíl od trenérů, měla štěstí, za celou kariéru jsem se nemusela potýkat s žádnou větší bolístkou, která by mě vyřadila ze hry.

Až do onoho Dne D. Nebo E?

Největším strašákem pro mě vždycky byly přetržené křížáky, které pro vrcholové sportovce v mnoha případech znamenají konec kariéry.

A najednou jsem se probudila v sanitce. Bez sebemenšího ponětí, co se děje. Jen jsem jakoby z obrovské dálky slyšela slova doktora, že všechno bude dobré a ať se uklidním.

Velké vytížení v Německu pravděpodobně spustilo odpočet na téhle časované bombě jménem epilepsie a ta vybuchla přímo na reprezentačním srazu v Jablonci. Žádné varování, žádné náznaky, prostě to na mě během jedné noci po jednom z tréninků přišlo jako záblesk z čistého nebe a šokovalo všechny včetně mě.

Měla jsem vlastně štěstí v neštěstí, že jsem byla na pokoji s Petrou Divišovou, která mi poskytla nezbytnou první pomoc a zavolala doktora. Má můj velký obdiv za to, jak se v tu chvíli zachovala, a já jí budu navždy vděčná.

Tehdy jsem se úplně probrala až v nemocnici. Vyděšená, totálně mimo. Nikdy jsem si nemyslela, že mě může něco takového postihnout.

Hodně lidí si asi představuje, že s epilepsií může člověk na vrcholový sport zapomenout. I u bráchy to tak bylo. Mě ale ani na vteřinu nenapadlo, že by mě nějaká blbá nemoc měla zastavit. Zkrátka se stala mou součástí. Každý den mi ji připomínají prášky, které beru, ale jinak se v mém životě prakticky nic nezměnilo. Asi proto o tom nemám potřebu nikde veřejně mluvit. Je to můj boj a troufnu si říct, že vítězný.

Co je pro hokejistu NHL, to je pro fotbalistu španělská liga. Odvěké spory o tom, která liga na světě je vlastně ta nejlepší, nejsou na místě a jsou na úrovni poměřování pindíků na toaletách základní školy. Každá liga má svá specifika. Styl hry, typ hráčů, náturu fanoušků, mediální pokrytí. A tak se ne do každé hodíte. O čemž jsem se během kariéry velmi dobře přesvědčila.

Bylo by přísné nazývat angažmá v Německu fiaskem. Byla to velká škola, ale právě tam jsem zjistila, že fotbal není jen o tom, jestli umím já kopnout do míče. Především je to týmový sport, v němž je pro úspěch celku zcela nezbytné sladit individuality. Několikrát v historii jsme byli svědkem toho, že týmy nadupané největšími hvězdami, ať už na klubové nebo reprezentační úrovni, úplně přejela skvadra nounejmů, kteří sice neměli doma na polici vystavené Zlaté míče, ale zato šlapali jako švýcarské hodinky.

Zároveň jsem ale věděla, že to není liga pro mě – ani fotbalově, ani povahově. S povděkem jsem vzala nabídku vrátit se do Slavie a začala se bát toho, že nejlepší léta už mám dávno za sebou.

Doteď jsem ale v kontaktu s mnoha hráčkami a musím říct, že odchod z Německa prospěl snad každé z nás.

Občas se to stává – když tápete a hlavou se vám honí černé myšlenky plné pochyb a chybějící sebedůvěry, najednou zasvítí na konci tunelu světlo a vy máte pocit, že jste vystřelili ke hvězdám.

A rázem se ocitáte v prosluněných ulicích vyhřáté Sevilly, na ulicích vás zastavují lidé, kteří vás žádají o podpis nebo společnou fotku, a žijete si svůj sen.

Jasně, „kdyby to bylo tak jednoduché, tak to dělají všichni,“ říkával s oblibou můj taťka. Zapomněla jsem totiž zmínit, že jinak je fotbalový stadion prakticky mým druhým domovem. Na hřišti s týmem společně snídáme, rozebíráme taktiku a dvoufázově trénujeme. Není to leháro, jak si asi mnozí rádoby experti představují, je to těžká dřina, které musíte obětovat všechno, třeba i svůj osobní život. A pak přijde ta odměna…

Čekáte v tunelu, nervózně přešlapujete, sledujete soupeřky, spoluhráčky i malé děti, které doprovází fotbalistky na trávník ke slavnostnímu zahájení a jsou ze všeho paf. Pak zazní pokyn a vy vycházíte z potemnělého tunelu na trávník pohlcující zář několika desítek reflektorů. Tribuny bouří, skandují „Sevilla, Sevilla!“ a vám najednou připadá, že jste z toho všeho kolem paf víc, než ten capart vedle vás. A to vůbec nemluvím o pocitech, které vámi cloumají, když nastupujete proti soupeři, jako je Barcelona.

„Ježiš, co tady dělám?!“

Po chvíli si zvyknete a začne vám to připadat normální. Stejně jako míjet se na stadionu se Sergiem Ramosem a dalšími superstar. O to raději pak ale jste, když za vámi přijedou VAŠI lidi – rodina a kamarádi. Nebo když se díky repre srazům podíváte jednou za čas domů.

Španělsko mi neskutečně pomohlo, nebojím se říct, že jsem úplně jiná hráčka. Díky tomu, jak dobře se tady cítím, pravidelně hraju, jsem se fotbalově nesmírně posunula a získala cenu pro nejlepší hráčku.

Jsem vděčná za tuhle zkušenost, jak po sportovní, tak i po osobní stránce, ale nikdy nepřestanu milovat místo, odkud pocházím.

„Zápas dobrej, pinďo, ale v tom brejku jsi to mohla vyřešit trochu líp, zleva se ti tam nabízela.“

Nikdo mi nevymluví, že největší podpora ve vašem životě jsou vaši rodiče. Odmala vás piplají, snaží se z vás vychovat slušného člověka, dát vám všechno, co jen můžou, a k tomu všemu navíc sledují každý váš zápas, každé vaše kopnutí do míče. Bez sebemenší nadsázky můžu říct, že bez jejich podpory bych nebyla tam, kde jsem.

O to víc mě mrzelo, že to stejné nemohli sledovat u bráchy. To on měl být největší fotbalový talent z naší rodiny, hrát s těmi největšími hvězdami i proti nim. Jenže místo toho kopal v rakouských nižších ligách, než svou kariéru nahlodanou epilepsií definitivně pohřbil.

Ale jako by všechno své nadšení a svou lásku k fotbalu dokázal vzít a přesměrovat na mě. Stal se mou oporou v těžkých chvílích a člověkem, s nímž jsem sdílela momenty radosti. Vždyť on byl konec konců ten, kdo ve mně zažehl tu fotbalovou jiskřičku, když na mě střílel ze dvou metrů a ztrapňoval mě jedněmi jeslemi za druhými.

Kromě fotbalu jsem prakticky nepoznala jiný sport. Tedy ano, jako malá jsem dala šanci ještě házené. Asi tak na hodinu.

A tak byla nominace do repre velkou událostí nejen pro mě, ale taky pro celou moji rodinu. Oba rodiče se sice snažili, i když neúspěšně, zakrýt slzy štěstí v očích, ale zároveň nedokázali samou hrdostí udržet jazyk za zuby, takže o tom za pár dní věděl celý Zlín. A přestože jsem spíš sváteční střelkyně a nemohla jsem je tak potěšit moc góly v reprezentačním dresu, vždycky seděli se zaťatými pěstmi na tribuně a byli pro mě tolik potřebnou oporou.

Mamka, která fotbalu asi nerozumí tolik jak taťka s bráchou, se i tak dívá na každý zápas a pak mi vždycky volá, když třeba prohrajeme.

„Klárinko, dneska jste byly slaboučké, ale ty jsi byla stejně nejlepší.“

Pro ni jsem nejlepší vždycky.

I babička si pustí každý zápas, který je v televizi, a hrozně mi fandí.

I to mě žene kupředu. Moc dobře vím, že mám neskutečné štěstí na rodinu, a nikdy si toho nepřestanu vážit.

A tak teď chci říct jen – díky, mami! Díky, tati! Díky, brácho!

„A co potom?“

Klasická otázka, kterou minimálně jednou v životě slyšel každý profesionální sportovec.

Její ještě lepší verze zní: „A kdy už začneš dělat něco pořádného?“

Dámy a pánové, blíží se to. A jsem na to dobře připravena.

Škola mě vždycky bavila a na rozdíl od některých svých kolegů jsem si velmi dobře uvědomovala, že sport není navždycky, naopak, je to hodně krátká a pomíjivá věc. Stačí jedno zranění a celý váš sportovní život může v mžiku skončit.

A co potom?

Je zkrátka fajn mít pod sebou pomyslnou záchrannou síť. Něco, co vás při tom pádu ze sportovního Olympu zachytí a nenechá dopadnout na úplné dno. A pokud je tou záchrannou sítí něco, co vás ve výsledku ještě baví a naplňuje, co neděláte jen proto, že musíte, pak jste vyhráli jackpot.

Pro mě to byly odjakživa jazyky. Kdyby platilo pořekadlo „kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“, byla bych prvním adeptem na nesmrtelnost. Toužila jsem se přizpůsobit každé zemi, v níž jsem žila, protože když mluvíte stejně jako oni, jste už tak trochu jeden z nich. Navíc se mi vždycky šikovně podařilo spojit právě své dvě největší vášně.

A začala jsem tím nejlepším možným způsobem na nejlepším možném místě – za velkou louží.

Nemusí se to zdát, ale fotbal je tam nejpopulárnější ženský sport a já si připadala jak Alenka v říši divů, když jsem pozorovala, jak odlišně ho tam vnímají. Zatímco u nás si mladí nadějní sportovci musí často vybrat, jestli chtějí udělat kariéru ve sportu, nebo vystudovat a živit se „něčím pořádným“, v Americe dokázali najít skvělý kompromis.

Navíc si sami v některých případech hledají talentované sportovce i v Evropě a nabízí jim stipendium. No řekněte, to se přece neodmítá, ne? Díky základům, které jsem získala na jazykovce, nebyl přechod do anglicky mluvícího prostředí tak drastický, to už se ovšem nedalo říct o odchodu od rodiny, kamarádů a všeho, co jsem důvěrně znala.

Prvních pár měsíců jsem spala na polštáři promáčeném vlastními slzami. Zamilovala jsem si ale Američany – dokážou si vzájemně pomoct, přejí si úspěch a obecně tam necítíte tolik závisti jako v Čechách. A nakonec jsem zůstala celé tři roky a dodělala výšku. A byla to ta nejlepší škola, jakou jsem mohla mít. Co se týče vzdělání, ale i do života.

I po jejich vzoru bych v budoucnu ráda zapracovala na tom, aby bylo české prostředí pro ženský fotbal trochu přívětivějším místem. Trenérka ze mě asi nikdy nebude, ale nějakou pozici, v níž budu moct aspoň malinko pomoct holkám, které přijdou po mně. Angličtina, němčina a španělština se mi k tomu budou určitě hodit.

Vést svůj tým na hřiště s kapitánskou páskou na ruce. Člověk asi nemůže cítit větší hrdost. No řekněte, co je víc?

Jasně, vyhrávat Zlaté míče, Ligu mistryň a ještě při tom všem vydělávat miliony není vůbec špatné. Člověku to dává svobodu, cítí, jak jsou na něj jeho blízcí pyšní, lidi se o něj zajímají.

Ale, jakkoliv to zní pateticky, nic nepřebije ten pocit, když obléknete dres se lvem a jdete bojovat za svou zemi.

Když navíc máte cíl dokázat něco, co před vámi nikdy nikdo nedokázal, je to o to silnější.

A já věřím - ne, jsem o tom přesvědčená – že konečně přišla ta chvíle, kdy to není jen naivní, nedosažitelná vidina, ale reálná šance. Že EURO a s ním i velký sen těch několika tisícovek lidí, kteří se motají kolem ženského fotbalu, je nadosah.

Máme skvělý tým. Holky jdou na krev a dávají do toho všechno. Je jedno, jestli je někomu osmnáct nebo třicet, všechny do toho musíme dát stejně. Žádné úlevy. A všechny věříme tomu, že to vyjde.

Často si ten moment představuju. Zazní závěrečný hvizd, všechny holky vbíhají na trávník s rukama nad hlavou, pusou dokořán a bláznivým řevem.

Není to příběh o tom, jestli si nějaká Cahynová udělá hezkou tečku za kariérou a bude se moct chlubit, že to jako kapitánka dokázala. Vždyť ani nevím, jestli to budu já. Kdybych měla na výběr, kdykoliv bych tu pásku vyměnila za úspěch celého nároďáku. Úspěchy jako tenhle totiž můžou posunout celý český ženský fotbal – přitáhnout k němu větší pozornost jak mladých holek, tak sponzorů, a zkvalitnit tím celý proces příprav. Protože nejdřív se musí zainvestovat a pak přijde úspěch, ne naopak. Za předpokladu, že se u nás holky fotbalem neuživí a nemůžou se mu tím pádem naplno věnovat, po nich přece nemůžeme chtít, aby podávaly špičkové výkony jako hráčky ze zemí, ve kterých mají k dispozici full servis.

Občas mě označují za průkopnici, ale tak se vážně necítím. Někdo tu cestu prošlapat musí. A vidina toho, že za pár let bude u nás ženský fotbal na stejné, nebo aspoň podobné úrovni jako ten mužský, za to stojí. Doufám, že budu mít příležitost u toho být.

Moc dobře vím, že těch příležitostí už moc mít nebudu. Po vzoru pana Kodeta z Pelíšků „dávám Cahynové jednu, maximálně dvě!“

Kapitánská páska na paži znamená nesmírnou čest a hrdost, ale především závazek. Vy jste ten, kdo musí tým vést. Kdo musí zachovat klid, rozvahu a dodat ostatním holkám odvahu. Kdo jde v případě neúspěchu s kůží na trh. Ale co může být víc?

Zároveň vím, že to, kdo si tu kapitánskou pásku na daný zápas navlékne na ruku, není až tak podstatné. Skutečným lídrem může být člověk i bez ní. A já vím, že ten tým na to EURO prostě dostanu! To je to, co jsem si jako malá vysnila a jako velká si to splním!

Tak jdeme do toho, lvice!

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází