Kateřina Laciná

Zdravotní sestřička se na mě podívala tak, jak se obvykle tihle lidé dívají, než se něco začne dít. Chytla mě za ruku a pak řekla, co zkrátka říct musela.

„Připrav se, bude to hodně bolet.“

Asi to nebylo přesně to, co jsem chtěla slyšet pár dní po operaci, během které mi chirurgové vyndali z lebky něco o velikosti golfového míčku. Zároveň jsem byla ve stavu, kdy jsem s něčím podobným počítala.

Smířila jsem se s tím, co mě za pár vteřin čekalo. Hlavu jsem měla oteklou jak meloun a vedle toho vypadala jako jedna velká modřina. Z čela mi trčely dreny a taky drátky. O moc horší už to zkrátka být nemohlo.

Do pokoje přišel pan doktor, kterému jsem maximálně věřila, protože svoji práci odvedl skvěle, s tím, že mi musí kvůli lepšímu hojení odstranit nahromaděnou krev zpod kůže na čele. Pak mi dal prsty nad oči a začal tlačit do místa, kde už nebyla kost, ale titanová destička. Drtil mi hlavu vší silou, aby vymačkal do drenáže maximum, co byla schopna nasát. Já zase drtila ruku sestřičce tak, že ji to muselo bolet snad ještě víc než mě.

Myslela jsem, že omdlím, z očí mi tekly slzy, ale skoro jsem nekřičela. Náročnější věci prožívám odjakživa spíš vnitřně.

Dodnes mám husinu, když si na to vzpomenu.

Podobně se naštěstí cítím i při pomyšlení, že deset let po tomhle zážitku vím, jaké to je, hrát nejlepší světovou ligu v pozemním hokeji – nizozemskou Hoofdklasse. Vím, jaké to je, bojovat na hřišti proti největší hvězdě – Evě De Goede. Vím, jaké to je, být jako první holka z Česka – kde ví o pozemáku málokdo – opečovávaná klubem tak, abych se mohla soustředit jen na sport.

Zároveň ale pořád úplně přesně vím, že mám na čele, přímo mezi očima, prohlubeň od vyoperovaného kostního nádoru, který jsem se snažila docela dlouho přehlížet. Vím, že jsem dopadla dobře díky šťastné shodě okolností a díky správným lidem okolo sebe, kteří mě přesvědčili, abych se začala zajímat o to, že se mnou něco není v pořádku.
Uvědomím si to před každým zápasem.

Ve chvíli, kdy si nasazuju na hlavu ochrannou čelenku, bez které už zkrátka hrát nemůžu. Od jisté chvíle mi připomíná, že v zásadních momentech není na co čekat, ale že je potřeba jednat.

Nejdřív jsem si myslela, že jsem se jen někde bouchla.

První moment, kdy jsem si všimla, že mám mezi očima bouli, si vůbec nevybavím. Asi to bylo někdy po Novém roce 2012. Jako pozemní hokejistka jsem řešila každý týden, že jsem někde odřená, naražená nebo ubolená, a tohle vůbec nevybočovalo z normálu. Prostě se na mně něco objevilo. Chvíli jsem si to prohlížela, pak jsem si to dokonce zkoušela zatlačit hokejkou, a když to nešlo, přestala jsem si toho všímat. Nijak mě to neomezovalo, takže jsem čekala, že to časem samo zmizí.

Děl se přitom pravý opak. Boule pozvolna a pomalu rostla.

Bylo mi sedmnáct a upřímně jsem chtěla řešit úplně jiné věci. Víc jsem se soustředila na to, že s Pragovkou bojujeme o titul v extralize, a snažila jsem se co nejvíc hrát, abych nepřišla jako nejmladší členka prvního týmu o místo.

Věděla jsem, že je na mně něco jinak, jenže to bylo všechno.
Ignorovala jsem to a dařilo se mi to skoro tři čtvrtě roku.

Zásadní bylo, že reprezentaci do 21 let vedl německý trenér Chris Faust. Dojížděl na pravidelné srazy, vídal nás zhruba jednou měsíčně, a právě díky tomu si všimnul, že se mi boule mění. Posléze mě na to začaly upozorňovat i holky z týmu. Seděly jsme na střídačce, některé na mě koukaly z boku a samy pak přišly s tím, že se fakt zvětšuje.

S Pragovkou jsme nakonec vyhrály titul a měla jsem pocit, že teď už mám čas.

Jako čerstvě plnoletá jsem se rozhodla jít k doktorovi.

Bylo to na začátku léta. Přišla jsem na chirurgii v Praze na Proseku s tím, jestli bych mohla na rentgen, a sestřička na službě se mi vysmála. Prý, že tohle ne, a ať se vrátím po létě, jestli to samo nezmizí.

Po dvou měsících jsem byla zpět a na příjmu seděla ta samá paní. Když jsem za ní po vyšetření dorazila se zprávou, že mám na hlavě nález popsaný jako „tumor“, schválně jsem se dívala, jak se bude chovat. Asi měla poprvé i podruhé perný den, vůbec se se mnou nemazlila. Nejspíš si mě ani nepamatovala. Chvíli jsem měla nutkání říct jí něco ošklivého, nejsem ale člověk, který by měl potřebu za každou cenu ventilovat všechno ven. Jednoduše jsem ji ze svého problému vynechala.

Před očima mi navíc v té chvíli blikalo červené světlo a v hlavě houkal alarm.
Byla to první nepříjemná situace z celého koloběhu, který následoval.

Na rentgenu mi sice řekli, ať se ničeho nelekám, že to nemusí znamenat za každou cenu zhoubný nádor. Stejně tak prý může jít o zatvrdnutou oteklou tkáň. Jenže slovo „tumor“ zní prostě hrozivě, a když vám řeknou, že ho máte v hlavě, není vám to jedno. Uklidňovali mě a vypsali mi žádanku na CT na Bulovku. S tím, že až po tomhle vyšetření vyhodnotí, co dál.

Přijela jsem domů, řekla to mámě a ta se rozbrečela.

Vidět ji takhle bylo zvláštní, tou dobou jsem ji, stejně jako tátu, měla zafixovanou jinak. Rodiče jsou zaměstnáni ve velké stavební firmě a v mých očích byli vždycky dvě nezlomné opory. Mámina reakce pro mě nebyla dobré znamení. Od té chvíle chtěla být na každém vyšetření za každou cenu se mnou.

Na Bulovce byli konkrétnější. Nález přejmenovali na „osteom“ – vzácný a až na výjimky nezhoubný nádor kosti, který se prý objevuje převážně u lidí do dvaceti let. Každý z nás může mít takových výrůstků na těle iks, ne každý ale vadí. Je prý náhoda, kde vyraší, a není konkrétní příčina. Skoro všechny sice napadlo, že jsem dostala míčkem bombu do hlavy a začalo ve mně něco bujet, ale nic takového vyšetření nepotvrdilo. Ani já sama po příčině nepátrala. Stačila mi odpověď, že se něco děje a musí se to vyřešit.

Dobrá zpráva byla, že tenhle typ nádoru s velkou pravděpodobností neznamená rakovinu. Špatná zpráva, že boule musí za každou cenu ven, protože se zvětšuje oběma směry a je uvnitř lebky násobně větší než navenek.

Lékaři se s tím moc neprděli. Prostě viděli problém a mířili nejkratší cestou k operaci.

Nenapadlo nás nic jiného než jít s touhle informací za rodinnými známými.

Jako malá jsem hrála pozemák ve Kbelích, byla jsem jediná holka mezi klukama, protože tam nebyl ženský tým. Od té doby mám kamaráda Jirku Zelenku, se kterým jsme i s bráchou jako děti trávili hodně času. Díky tomu jsme věděli, že je jeho příbuzný chirurg.
Dal nám na něj kontakt a takhle se stalo, že jsem se dostala do nejlepších možných rukou.

Ten pán se jmenoval Jan Betka. Přesněji Prof. MUDr. Jan Betka, DrSc., FCMA – přednosta kliniky ORL v Motole, který je uznávaný nejen v Česku, ale i ve světě a mimo jiné se specializuje i na operace nádorů v oblasti hlavy a krku.

Ze dne na den jsem se ocitla v kanceláři u jedné z největších kapacit v oboru a po magnetické rezonanci mi bylo sděleno, jakým způsobem se do mě podívají. Pan doktor mi vysvětloval, co se bude dít, a rovnou mi ukázal, jak otevře lebku. Rozhodl se udělat přes temeno takový zip od ucha k uchu, abych pak neměla viditelnou jizvu na čele. Mluvil hodně podrobně a na rovinu, chtěl, ať jsem na všechno připravená stejně jako on.

„Nařízneme to a stáhneme ti kůži přes obličej.“

Z téhle informace jsem byla úplně v háji, stejně jako z toho, že mi před operací vyholí hlavu. Jako holka, která nastoupila do čtvrťáku na gymplu, jsem to nepobírala. Víc než extrémní zákrok jsem řešila, že přijdu o vlasy a půjdu pak plešatá na maturitní ples.

Po konzultaci jsem mohla jít domů, protože se čekalo, až se z dovolené na Aljašce vrátí další podobně kvalitní odborník Eduard Zvěřina, který měl před i za jménem úplně stejné tituly. Tyhle typy zákroků se prý musí dělat vždy ve dvou. Za týden byli páni doktoři připraveni, na rozdíl ode mě.

Když mě večer před operací brala máma strojkem, brečel u toho tentokrát táta.

Operovali mě osm hodin.

Doktoři mi nejdřív vyvrtali díry na zadní části hlavy a přišroubovali mě k lehátku, aby se lebka při zákroku nehýbala. Pak vyndali celý nález. Původně chtěli díru vyplnit jinou kostí z mého těla, protože by postupem času zarostla a tělo by ji přijalo napořád. Nakonec se ale rozhodli pro šesticentimetrovou titanovou destičku, kterou z obou stran připevnili dvěma šrouby. Ze stehna mi ještě vzali tukovou tkáň, kterou přemístili na čelo.

Sama si ale pamatuju jen lehátko na operačním sále, které strašně studilo, a pak až probuzení na JIPce.

Přišla jsem k sobě a vůbec nevěděla, jak si mám lehnout. Všechno mě bolelo, zároveň mě okolí ujišťovalo, že zákrok proběhl úplně v pohodě. Přesto jsem se první dva dny musela učit znovu chodit, stejně tak jsem nemohla hýbat rukama, bylo to, jako by nebyly moje. Doktoři mi totiž při operaci museli hnout mozkem a já si na některé věci přicházela podobně jako po těžkém otřesu.

Domů mě pustili dva týdny po zákroku.

Zpětně vidím, že jsem si neuvědomovala, jak vážný zákrok mám za sebou. Když mi o pár let později operovali žlučník, kde berou jednoho pacienta za druhým a trvá to celé asi dvacet minut, šílela jsem o dost víc.

Nevědomost je v tomhle docela fajn a po vymačkávání krve z čela do drenů jsem už brala celou situaci prakticky za uzavřenou. Co víc by se asi mohlo dít?

O to silněji mě sejmula psychická stránka věci. První měsíc jsem musela zůstat zavřená doma. Pro člověka, který byl pořád zvyklý něco dělat, tohle bylo dlouhé a otravné. Nejdřív jsem jen ležela, ani chodit jsem kvůli otřesům nesměla. Sice jsem odpočívala, ale taky jsem dost svých nálad nakládala na rodiče. Hodně se o mě báli, nedovolili mi vůbec nic, ani rychlejší pohyb po bytě, takže schytávali moje frustrace.

Dnes už čas vnímám úplně jinak, tehdy ale vůbec neutíkal.

Zachraňovala mě vstřícnost okolí. Doktoři byli v pohodě, rodiče ještě víc a kamarádi úplně. Často za mnou chodili spolužáci s úkoly, protože jsem musela řešit i maturitu, kterou jsem nakonec v pohodě stihla. Ve škole, stejně jako ve sportu a v soukromí, mi všichni vyšli vstříc.

Tohle bylo moc fajn zjištění, moje okolí mě uklidňovalo.

Díky tomu jsem neřešila, že mám díru v hlavě, ale to, jestli mi rostou vlasy. A taky jsem v jednom kuse přemýšlela, jak to udělat, abych v lednu stihla halové mistrovství Evropy do 21 let v Praze. Šlo o poslední mládežnickou akci, pak jsem přecházela do kategorie žen a měla jsem velkou motivaci se aspoň pokusit o nominaci.

Trenér Faust naštěstí patřil k těm koučům, kteří chtějí své svěřence poznat i osobně. Proto za mnou párkrát přišel i do nemocnice, kde mi slíbil, že pokud to doktoři dovolí, můžu se o místo v sestavě poprat. Věděl, že za normálních okolností bych ho měla téměř jisté, a dal mi naději, která byla léčivá.

Když po pár týdnech přišla z histologie zpráva, že je osteom na 98 procent nezhoubný, věděla jsem, že zbytek je už jen na mně.

Hýbat jsem se začala v prosinci. Zesláblá, pohublá a bolavá i z toho nejlehčího tréninku. Věděla jsem, že to tak musí být, protože jen tenhle pocit připomene organismu sportovce, jak se srovnávat s únavou. Rodiče byli ve stresu, jestli to nepřeháním, zároveň mi nic nezakazovali. Navzdory své uťáplejší povaze jsem jim dala najevo, že naskočím do sportu hned, jakmile to půjde.

Díky tomu se neřešilo, jestli budu hrát, ale jen to, jak se budu chránit.

Míček na pozemní hokej se sice dutý, ale vyrábí se z tvrdého plastu, a pokud vás s ním někdo na metru trefí vší silou, dělá modřiny i přes chrániče a umí lámat kosti. Skoro každý zápas se někomu stane něco, co si ještě dlouho pamatuje.

I sami doktoři zdůrazňovali, že nesmím dostat ránu do operovaného místa. Měla jsem štěstí, že chirurgové všechno zvládli na první pokus tak, aby na hlavě nebylo skoro nic vidět, po dalším zákroku by už prý spojení nemuselo držet ideálně.

Původně mi chtěli dát ragbyovou helmu, jakou měl po zranění lebky i brankář Petr Čech. V ní jsem si ale připadala jako exot. Na hřiště bych takhle nevylezla, takže jsme vymysleli čelenku. Šla jsem na protetiku, dali mi hlavu do sádry, udělali otisk a vyrobili přímo pro mě ochrannou destičku z několika vrstev karbonu, která je zevnitř vypolstrovaná, aby mě netlačila.

Už s ní jsem poprvé naběhla na hřiště, přečkala zátěž do Vánoc, během svátků si odpočinula a hned po Novém roce odjela na soustředění, kde mě kouč vybral do týmu. Bylo to to, co jsem chtěla. Odehrála jsem sice průměrný turnaj, nijak jsem nevyčnívala, ale nebyla jsem ani nejhorší, navíc jsme s holkama získaly bronz. Pak jsem hned naskočila do přípravy na extraligu žen.

Už v té chvíli mi připadalo, že jsem skoro o nic nepřišla.

Věděla jsem, že se to dřív nebo později stane.

Běžela jsem středem hřiště a najednou bum. Hrozná pecka do hlavy. Přímý úder do obličeje asi ze tří metrů. Šla jsem intuitivně k zemi a hned si sáhla na destičku. Cítila jsem, že mi někde teče krev, a začala panikařit. Volala jsem na holky, jestli je něco špatně. V tu chvíli jsem si říkala, že možná končím. Nakonec se ukázalo, že se mi o hranu chrániče roztrhlo obočí. Nic víc. Tohle byla první krizovka po návratu, ještě v době, kdy jsem hrála extraligu za Pragovku.

Věděla jsem i to, že pokud bych se jako hráčka začala chovat s ohledem na svoje zdraví jinak, nikdo by mi to asi nevyčítal.

Vybrala jsem si ale něco úplně jiného.

Nebylo to přitom tak, že by mě operace nějak zásadně nasměrovala. Spíš jsem si díky ní začala ve stěžejních chvílích říkat, že opravdu není na co čekat. Když něco chci, půjdu si za tím, protože stejně nemám jistotu, že se nestane něco úplně jiného.

Díky tomu jsem zjistila, že mi kus železa v hlavě vůbec nevadí. Naopak.

Asi jsem to tak vyhodnotila i proto, že jsem už jako malá holka v klučičím týmu musela hledat vlastní cesty, jak se prosadit. Hned po škole jsem si chodila pinkat na hřiště, pak mě čekaly dva tréninky, nejdřív s mladšími a pak i se staršími žáky. O víkendu jsem s oběma kategoriemi jezdila na turnaje. Kdybych se nepřizpůsobila jejich tvrdosti, tak si zkrátka neškrtnu.

Mezi holky se mi následně vůbec nechtělo. Byla jsem zvyklá na jinou partu, navíc jsem musela nastupovat v sukýnce, což mi moc nesedělo. S klukama jsem ale mohla hrát na výjimku jen do čtrnácti, pak jsem rovnou naskočila do reprezentační osmnáctky i do ženské extraligy.

Bylo hned vidět, že mám úplně jiný styl hokeje než ostatní.

Přišlo mi, že jsem se ocitla mezi květinkama, a musela jsem si začít dávat pozor na to, jak chodím do soubojů. Bývala jsem hodně vykartovaná za tvrdost a za útočné fauly, často úplně nesmyslně. Snažila jsem se udržet si svoje výhody, byla jsem vždy silově vybavenější, takže když jsem vletěla v souladu s pravidly do souboje a protihráčka odlítla o dva metry, bylo to často tím, že nebyla tak dobře připravená jako já. Místo toho mi ale pískli nedovolený zákrok, jen proto, že jsem byla lepší.

Děje se to dodnes a pořád to moc nechápu.

Svůj tvrdší styl měnit nechci, spíš ho vylepšuju a zároveň očekávám, že se ke mně soupeř může chovat stejně. Bez toho, že by na mě bral ohledy.

I s touhle zkušeností jsem poznala relativně brzy, že v Česku je možnost zlepšovat se omezená. Vždyť i po operaci a třech měsících bez pohybu mi stačilo pár týdnů tréninku, abych byla zpět. Level naší soutěže opravdu není nějak vysoko, takže jsem chtěla ven. Myslela jsem si, že mám na to, hrát v zahraničí, ale nevěřila jsem si na nejlepší ligu. Proto jsem nejdřív skončila na pět let v Německu. Bylo blízko, mělo dobrou úroveň a dalo se sladit i s dálkovým studiem v Praze na ČVUT, kde jsem si vybrala jediný netechnický obor – personální management pro průmyslové podniky.

Týmy jsem docela točila. Mannheim, Bonn, Mnichov, Hamburk. Až v posledním angažmá jsem vydržela tři roky, protože mi klub našel i byt, práci a dával mi kapesné pár set eur. Byly to do té doby nejlepší podmínky, ale stejně to nestačilo ani na nájem. Proto ve mně pořád byla touha poznávat něco nového.

Jelikož jsem hrála s holkou z Nového Zélandu, naskytla se mi možnost jet do Austrálie, kde mají po regulérní sezoně měsíční turnaj nazývaný Hockey One. Jde o akci, kde se sjedou nejlepší hráči z celé země, každý region vybere top hokejisty ze všech klubů a vytvoří tým, který pak doplní i lidmi ze zbytku světa. Mně stačilo poslat online přihlašovací formulář a druhý den mi odpověděl trenér, který se znal shodou okolností s mým někdejším koučem z Mannheimu. Dostal na mě doporučení a díky tomu jsem mohla reprezentovat Tasmánii. První měsíc jsem trénovala, druhý hrála, třetí cestovala. Sice jsme v turnaji skončili předposlední, ale pro mě to byl zážitek, po kterém jsem byla připravená jít ještě dál.

Vlastně mi tyhle zkušenosti dodaly sebevědomí, abych zkusila jít na top úroveň do Nizozemska, kde mi rychle došlo, že jsem si to všechno mohla dovolit už daleko dřív.

Jako vůbec první Češku v historii elitní soutěže Hoofdklasse mě angažoval klub Laren.

Během sezony jsem odehrála všech dvaadvacet kol, jako nejvytěžovanější členka týmu jsem jednou v rámci zápasu, který v pozemáku trvá sedmdesát minut, naběhala 11,8 kilometru. Byla jsem šťastná, že jsem obstála, protože jsem z toho měla respekt. Nizozemky jsou obvykle velké a dlouhé, zkrátka atletky s hokejkou v ruce. My Češky naopak býváme takové šťavnatější a od pohledu vypadáme i hrajeme jinak.

Můj herní styl naštěstí fungoval.

Nastoupila jsem díky tomu i proti nejlepší hráčce světa, kterou je Eva De Goede. Pozičně jsme hrály přímo na sebe a pro mě to byl nejsilnější zážitek celého angažmá. Když pak dala na Instagram příspěvek s mojí fotkou, byly to pro mě druhé Vánoce. Pamatuju si naprosto přesně, že se proti nám moc nezapotila. I proto si dodnes vybavím, že její dres voněl květinovou aviváží.

Bránila jsem největší hvězdu pozemáku a pak si pár dní říkala, že už můžu klidně skončit.

Bohužel se tohle všechno stalo v době, kdy se o nás klub moc dobře nestaral, měl velké finanční problémy. Pár let před mým příchodem Laren zbankrotoval, protože platil tři top hráčky, napůjčoval si na ně hodně peněz a nezůstalo nic na provoz.

Jejich novou vizí byla mezinárodní soupiska. Slíbili mi byt, auto a práci trenérky mládeže, po mém příjezdu ale platilo jen to poslední. První dva měsíce jsem bydlela u nějaké rodiny, další dva v Airbnb, a jakmile se sezona přerušila kvůli koronaviru, odjela jsem přes Vánoce domů a napsala vedení mail, že se nevrátím, dokud nesplní podmínky smlouvy. Začali se snažit, poslali mi fotky mého bytu a vypadalo to hezky. Po příjezdu se ukázalo, že šlo jen o dobré promo. Ještě s jednou spoluhráčkou nás šoupli do staré bankovní budovy, kterou vlastnil někdo z vedení, z kanceláří udělali dva pokojíčky a šmitec. Měly jsme malou office kuchyňku bez vařiče a plastovou sprchu.

Kdyby mi bylo osmnáct, dám to, o x let později jsem to ale už nechtěla.

Hokej byl fakt super, zbytek ne.

Individuálně se mi sice dařilo skvěle, ale spadli jsme. Hned jsem dostala nabídku z jiného klubu HGC v Haagu, který mi nasliboval všechno, co jsem požadovala, jenže styl života v Nizozemsku mě po první zkušenosti tak zklamal a odradil, že jsem chtěla změnu.

Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého sportovního života, protože jsem se rozhodla jít dobrovolně na nižší úroveň, abych už jako ženská, které táhne na třicet, nedřela bídu. Nakonec jsem se domluvila na angažmá v Belgii – v Antverpách. Jen proto, že o mě hodně stáli a díky tomu si poprvé v životě vydělám tolik, abych se mohla považovat za profesionálku. Mám hrazený byt, auto a plat 1300 eur. Z toho v pohodě vyžiju i v zahraničí, protože klub je ochotný pokrýt i další provozní náklady.

Kvalita hokeje je navíc nadprůměrná a pořád se držím na úrovni, abych mohla hrát s nejlepšími.

Tohle jsem si přitom docela dlouho nechtěla říkat. Neměla jsem ve zvyku vypadat přehnaně sebevědomě. Tím spíš, že především skvělým chirurgům z Motola vděčím za to, že vůbec můžu sportovat.

Už ale vidím, že jen zahraniční angažmá a pořádná konkurence otevřou člověku oči.

Mlaďoškám, které mají ambice, proto radím, ať jdou ven hned, jakmile mají možnost, a ať to aspoň zkusí. Třeba se při premiérové sezoně v zahraničí nedostanou do prvního týmu, ale vyhrají se v rezervě. Získají zkušenosti, naučí se toho víc než doma a pak třeba dostanou šanci.

Vysvětluju jim to jako někdo, koho navzdory pěkné kariéře doteď mrzí, že docela dlouho pořád na něco čekal. Stejně jako jsem přistupovala ke své bouli, jsem se dřív stavěla i k hokejové kariéře. Měla jsem to hozené tak, že na sebe nechci upozorňovat, že nemusím být za každou cenu vidět, že není potřeba být všude a u všeho. Líbilo se mi, že patřím mezi sportovce, kteří ukážou, že si zaslouží pozornost tím, co umějí. Nač to ještě zdůrazňovat?

S věkem jsem ale zjistila, že si o některé věci říct musím. Jinak bych se jich taky nemusela dočkat.

Někdy je to výhoda, jindy nevýhoda. Vždycky si mě ale všichni všimnou.

Můj chránič hlavy je zkrátka téma, které ostatní zajímá.

Jakmile přijdu do nového týmu, ptají se mě spoluhráčky i realizační tým nejen na to, co to mám a proč to mám, ale i na to, co mají dělat, když mě tam někdo trefí.
Ve hře mě naštěstí vůbec nic neomezuje. Jen se pod čelenkou dost potím a v létě je na dotek docela rozpálená. Je to malá daň za to, že můžu bez zábran dělat to, co jsem si vybrala.

Čelenku s sebou vozím pro jistotu skoro všude, ideálně v příručním zavazadle, kdyby mi třeba na letišti ztratili kufry. A kdyby se mi náhodou zničila, mám doma schovanou ještě náhradní. Sama jsem na chránič zapomněla jen jednou, během angažmá v Německu, kdy jsem bez něj odjela na kemp reprezentace. Navíc jsem si to uvědomila až během tréninku na hřišti. Docela jsem zazmatkovala, protože už kolem lítaly míčky, ale holky mi rychle pomohly zaimprovizovat. Půjčily mi elastickou čelenku a já si pod ni dala balíček papírových kapesníků.

Zvykla jsem si, že jsem taková kuriozita.

Mnohem radši bych ale ukázala, že je pozemní hokej krásná hra. V Česku o tom totiž skoro nikdo neví. Ve světě je to naopak, jde o jeden z divácky nejvyhledávanějších sportů. Jedna z nejvýraznějších hvězd, Argentinka Luciana Aymar, má na Instagramu 327 tisíc sledujících, a dokonce jednou porazila v národní anketě sportovec roku Lea Messiho.

U nás je to jinak. Když hraje reprezentace doma, přijdou se na nás obvykle podívat jen rodiče a pár kamarádů. Hodně mě to mrzí, nejsme vůbec vidět. Ani přímo kolem stadionu, kde máme zápas, nikdo nevylepí aspoň pár plakátů, nikdo pak nemá šanci zjistit, že existujeme. Náš sport dělá jen takové nezbytné minimum, aby někde byly informace jen pro ty, kteří jsou ochotni je vyhledat.

Nelíbí se mi to, protože jsem zažila, že to může být i jinak.

Laren byl sice v Nizozemsku tým ze spodní části tabulky, ale stejně naše zápasy minimálně třikrát za sezonu vysílala celostátní televize s komentátorem i zápasovým studiem. V době lockdownu, kdy nikdo nikam nesměl, nás zařadili do hlavního vysílacího času. Tam to prostě jede, asi i proto mají nejlepší hráčky ligy vlastní merch, na kterém vydělají víc než na klubové smlouvě.

V Česku řeknu, že hraju pozemák, a nikdo netuší. Aspoň trochu se o nás mluví jen díky tomu, že se stal bývalý brankář a trenér naší repre Filip Neusser šéfem Národní sportovní agentury. Jinak jsme neviditelní, přitom já to mám dané tak, že jsme regulérní olympijský sport s tradicí, jen ji dlouho nikdo nerozvíjel.

Až v poslední době se začíná mluvit o ambici, že by se ženský nároďák pokusil kvalifikovat na hry do Los Angeles 2028. Jestli se to povede, už se mě to asi týkat nebude. Budu stará, dostala bych se tam maximálně jako podržtaška nebo vodonoš, ale upřímně, jela bych tam i v téhle roli. Olympiádu bych ráda zažila – a je jedno, v jaké pozici.

Nevím, co v té době budu dělat, ale docela by mě lákal klasický život, který teď nemám.

Někdy se ptám sama sebe, jestli je nutné držet se na co nejvyšší úrovni, protože Nizozemsko pro mě byla v mnoha ohledech specifická a intenzivní zkušenost. Pro mě to bylo smutné v tom, že v Česku všichni měli radost, že hraju nejlepší ligu světa, hokejově mi to navíc vyšlo, ale já měla background nešťastné holky mimo hřiště. Proto jsem dala přednost osobnímu dojmu před tím hokejovým.

Chvíli jsem všechno vstřebávala jako zklamání.

Do té doby jsem šla vždycky v první řadě za co nejlepším hokejem.

Díky pozemáku jsem se naučila často vystupovat ze své komfortní zóny a vybrala jsem si roli samotářky v zahraničí. Jsem člověk, který nemá rád změny, přesto jsem vystřídala docela dost štací a musela se hodně překonávat, abych vždycky zvládla v novém prostředí mluvit cizím jazykem a učila se fungovat v novém kolektivu. Naštěstí jsem po prvních angažmá v Německu zjistila, že mě to lidsky hodně posouvá, a už jsem s tím v pohodě. I angličtina pro mě byla původně noční můra a dnes je z ní můj oblíbený jazyk, už tak dokonce zvládnu i přemýšlet. Všechno mě bavilo hlavně proto, že dělám sport na úrovni, kdy stojí za to překonávat překážky.

Je zvláštní, že když se mi podpisem smlouvy v nejlepší lize světa konečně povedlo, o co jsem usilovala, změnila jsem priority. Už přemýšlím jinak. Až někdy kolem třicítky ukončím kariéru, nechci mít úplně holou zadnici.

Nizozemsko mi sice nabídne nejlepší možný hokej, ale já se rozhodla jít do Belgie, kde mám dobrou úroveň sportu a k tomu lepší pracovní příležitosti a možnost vytvořit si zázemí. Peněz mám dost, učím se nové věci, nabírám životní zkušenosti a sbírám kontakty, které třeba jednou zužitkuju. Vydělám si, poprvé v kariéře i něco ušetřím a nastavila jsem si to tak, abych bez pozemáku nezačínala ve všem od nuly.

Se vztahy tak totiž asi začínat budu.

I to byl jeden z důvodů, proč jsem uvažovala, že se vrátím domů hned po angažmá v Larenu.

Sice mi nevyhovuje být sama, zároveň mi ale vyhovuje nezávislost.

Myslím na to, že bych chtěla žít víc rodinně, jenže můj styl života je skoro ve všem jiný než očekávaný standard. Vidím kolem sebe, že vrstevníci a spolužáci mají partnery a pomalu zakládají rodiny, ale já takhle nikdy nežila, protože jsem to vlastně nechtěla. Sice mi nevyhovuje být sama, zároveň mi ale vyhovuje nezávislost.

Zatím pořád necítím, že jsem dosáhla svého vrcholu. Beru to pocitově a ráda bych ze sebe na konci snažení tenhle dojem měla. Každý týden si kvůli tomu dávám cíle, které si odškrtávám, a snažím se, abych si jich většinu opravdu splnila. Někdy mi stačí zvednout v posilovně předepsanou váhu, jindy chci dát gól nebo vyhrát souboj. Chtěla bych si jednou říct, že jsem měla super sezonu, že jsem na tom byla skvěle fyzicky – a že už mi to stačí.

Kvůli tomu pořád hraju venku. Přijdu do klubu, kterému se upíšu na sezonu, mám od něj jasně daný program, ale mimo něj mám i velkou svobodu a můžu poznávat nové kouty světa. Vím, že tuhle výhodu mám jen dočasně, navíc jako jediná z Česka, a zároveň, že se s tímhle rytmem klasický partnerský život moc neslučuje.

Mluvím o tom samozřejmě jako holka – sportovkyně. Jsem rok pryč, pak přijedu v létě domů a moc šancí seznámit se s někým z Česka nemám. Kdyby se to i tak povedlo a daný šťastlivec by se mnou odjel na sezonu pryč, nejsem si jistá, jestli by to klapalo. Já tu mám pevně daný program, ale moje drahá polovička by se tu v mezičase taky nějak musela zabavit. Tohle mi koneckonců potvrdily hlavně volejbalistky, co hrají v zahraničí a řeší ten samý problém. Proto jsem měla poslední delší vztah ještě jako hráčka Pragovky.

Není to úplně to, co chci. Takže jsem udělala první krok. Rozhodla jsem se sice pro horší level hokeje, ale taky pro lepší příležitost pro život. Pro práci i pro možný vztah. Umím si představit, že v Belgii zůstanu. Mám tam zázemí, důvěru klubu i možnost zaměřit se na to, kudy se chci vydat.

Zároveň se taky můžu kdykoliv sebrat, odjet domů, přestat to hrotit jako profík a chodit se už jen odpoledne vyběhat jako extraligová hráčka.

Nejsem si ale jistá, jestli dokážu jít ze sta na nulu. Je to velký rozdíl, jsou to jiné světy.

Takticky a pozičně v pozemáku v Česku a v zahraničí takový rozdíl není, jiné je to ale v individuálním přístupu a chápání, co tenhle sport znamená. Přijedu domů a vidím, že podobně jako já to vnímá jen několik lidí, v zahraničí naopak skoro každý. Proto se tomu obětují a ruku v ruce s tím dostávají servis od klubu. Každý tým má v realizáku nejen hlavního trenéra, ale taky asistenta, manažera, videoanalytika, kondičního trenéra a většinou i fyzioterapeuta. Každý pak na sobě pracuje podle svých potřeb. Dostáváme extra individuální plány, vystříhané vlastní klipy ze zápasů plus máme jako skupina tři hokejové tréninky týdně. Něco z toho už je vidět i v Česku, ale rozdíl je v kvalitě přípravy a v její intenzitě.

My jsme zatím na úrovni, kdy to vypadá, že některé holky přijdou do reprezentace a vidí poprvé v životě rozbor hry u videa. To se pak začne řešit až na turnaji, což je pozdě. Než si pak tým porozumí a zvykne si na sebe, akce vrcholí, my ale teprve začínáme. Kvůli tomu se zatím s těmi nejlepšími nemůžeme vůbec měřit. Tohle je přitom jen jeden malý detail z celého komplexu.

Zasahují do toho bohužel vždycky hlavně finance a časové možnosti.

Máme moc dobré hráčky. Jedna holka dělá učitelku, umí to, ale nikdo jí to neusnadní. Musí vstávat v šest, aby odtrénovala aspoň něco pro sebe, pak maže do práce, a pokud chce jet na turnaj, bere si na to dovolenou. Pedagog v Belgii, který hraje pozemák, se věnuje nejdřív sportu a až pak maká.

Sleduju to jako ta, která dostala privilegium hrát na úrovni, mít z toho radost a dostávat zaplaceno. Vnímám to i jako odměnu za to, že jsem se od jisté chvíle přestala bát a šla jinou cestou než většina.

Datum operace – 31. 10. 2012 – mám vytetované na zápěstí. Na pro mě viditelném místě. Stejně tak mám na dvou prstech znaky, které po spojení udělají smajlík, abych měla radost z toho, že jsem v pohodě.

Moje zkušenost mi pomohla uvědomit si, že si člověk může nalajnovat, co chce, ale ve finále stejně nemá jistotu, že věci půjdou podle plánu. Proto od oné zásadní chvíle ve svém životě řeším jen to nezbytně nutné a pak jednám podle situace. Některá moje tetování mi připomínají, že jsou věci, které stojí za to řešit, a pak věci, u kterých to tak není.

V osmnácti jsem byla mladé tele a tři čtvrtě roku přehlížela to, co bylo důležité. Tři měsíce pooperačního nicnedělání a nejistoty mi naopak přišly jako nekonečně dlouhá doba.

Je to kontrast, který si chci pamatovat. Stejně jako to, že jsem ve finále měla pěknou kliku.

Kdyby se z boule vyklubal zhoubný nádor a já s ním bez povšimnutí chodila po světě, bylo by to blbý a možná by mi už nic a nikdo nepomohl.



Místo toho mám možnost žít se vším všudy.

První rok po operaci jsem sice nemohla zvednout obočí a necítila ani čelo, protože v celé oblasti kolem titanové destičky byly přerušené nervy a vše jsem musela rozhýbávat hodně postupně. Dodnes vím naprosto přesně, kde mám prohlubeň, pocitově je to ale v pohodě. Stejně jako to, že chodím pravidelně na kontrolu na CT. Dívají se, jestli titanová destička drží přesně tam, kde má, protože má přeci jen omezenou životnost.

Dojde mi to vždycky, když si na čelo nasazuju chránič.

Pořád si moc dobře uvědomuju, proč ho nosím. Je pro mě symbolem toho, že jsem se kdysi stejně jako většina lidí zajímala hlavně o to, co se děje okolo. Jakmile se něco naopak týkalo přímo mě, dělala jsem, že to není. Vím, byla to pěkná hloupost. Když se zpětně dívám na svoje fotky před operací, kde je boule jasně vidět, nechápu, proč jsem ji ignorovala. Jen shodou náhod jsem nakonec situaci nenechala zajít tak daleko a mohla jsem se docela snadno vrátit k tomu, co mám tak ráda.

Kvůli tomu jsem teď v některých chvílích obezřetnější. Když se mi něco nezdá, jdu hned k doktorovi. Jednou jsem si nahmatala bulku v prsu, okamžitě jsem to začala řešit a do týdne jsem věděla, že mi nic není. Potřebovala jsem si být jistá, že můžu být v klidu.

Po své zkušenosti bych každému, kdo má z něčeho, co se ho přímo týká, nepříjemný pocit, poradila jediné: Nevykašlete se na to. Není na co čekat.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází