Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Neděle 2. dubna 2023, Newcastle, Anglie.
Stojím na trávníku stadionu St James' Park, na jehož tribuny se vejde přes padesát tisíc diváků. Do začátku zápasu domácích s Manchesterem United zbývá asi půl hodiny. V tu chvíli už je většina fanoušků na svých místech.
Na tom svém jsem i já. Přímo v samém centru dění. Na hřišti.
Vnímám intenzivní atmosféru, která proudí stadionem. Kolem mě se rozcvičují ty největší hvězdy nejlepší fotbalové ligy světa, Premier League. Marcus Rashford, Bruno Fernandes, Allan Saint-Maximin…
Stejně jako hráči, i já se chystám na svůj výkon. Jsem nervózní. Možná víc než všichni na place. Lidi na zaplněných ochozech navíc dělají takový hluk, že neslyším vlastního slova. Najednou ve sluchátku zazní jasný pokyn: „Můžem.“ A tak přichází moje chvíle.
„Zdravím všechny diváky u televizních obrazovek, zdravím i své kolegy do studia,“ spustím.
Protože právě tohle je moje úloha.
Jsem tady, abych zprostředkoval novinky z místa a dojmy aktérů výjimečného utkání.
Po nádherném zápase, který domácí Straky vyhrály 2:0, scházím do útrob stadionu, kde mě čeká další práce.
„Koho z Newcastlu chcete?“ ptá se mě chlapík z produkce Premier League.
„Jak jako, koho chci?“
„No, vyberte si, s kým chcete dělat rozhovor.“
No do prdele.
Automaticky vyhrknu jména manažera Eddieho Howea a kapitána Kierana Trippiera, ale moc tomu nevěřím. Přece jenom jsem se ocitl mezi ostřílenými novináři. Jsem tady poprvé. A je mi čtyřiadvacet.
„Dobře, Howe tady bude za chvíli. Počkejte a připravte si otázky.“
V ten moment si naplno uvědomím, že jsem opravdu součástí, byť strašně malou, toho obrovského vesmíru, který jsem vždycky miloval. Vesmíru Premier League.
I když trochu jinak, než jsem si celý život představoval.
Anglickou ligu jsem sledoval odmala. Mohlo mi být pět, když jsme s tátou v obýváku u televize koukali na Tomáše Řepku. West Ham hrál proti Manchesteru United a já hltal každý souboj. Tehdy se zrodila moje láska k Premier League.
Tehdy jsem začal snít o tom, že si v ní jednou zahraju.
Bylo to v době, kdy jsem s fotbalem začínal. Přestože byl táta velký sparťan, vzali mě naši na Slavii, což těžce kousal. Jenže na Spartě tehdy žádný nábor nebyl. Naštěstí pro tátu neměla moje sešívaná epizoda dlouhého trvání. Do Sparty jsem se dostal už v sedmi. Pamatuju si, že z přesunu měli rodiče větší radost než já. Mně to v tom věku bylo celkem jedno. Prostě jsem chtěl hrát fotbal.
Na Strahov jsem si zvykl strašně rychle. Dá se říct, že mě z velké části vychoval. Odmala jsem působil v klubu, který má jediný cíl – vítězit. Už jako malý jsem musel mít potřebnou kvalitu a taky dobře nastavenou hlavu. Každý půlrok jsme s klukama řešili, že se bude vyhazovat. Pořád dokola jsme opakovali: „Kámo, oni mě vyhoděj!“ Fakt jsme měli strach, neustále jsme hráli o místo.
Ale já byl přesvědčený, že se dostanu daleko a ve dvaceti budu hrát za dospělou repre.
Kromě správně nastaveného myšlení jsem měl totiž i skvělou podporu od rodiny, na níž jsem se mohl spolehnout celou kariéru.
Doma jsem se vždycky cítil dobře, což rozhodně neberu jako samozřejmost. Rodiče mi se vším pomáhali, vozili mě na tréninky a zařizovali, co bylo potřeba. Například školu. Na Spartě byl určitý tlak, abychom se sdružovali do škol, se kterými klub spolupracoval. Ale já jsem chodil na jazykovou základku a nikam jsem přestupovat nechtěl. Už v tom věku jsem se chtěl učit anglicky.
Přece abych jednou mohl hrát v Premier League.
Naši to s klubem odkomunikovali, a tak jsem tam mohl pokračovat, za což jsem byl rád. Přestože mě na základce učení moc nebavilo, měl jsem tam fakt super kamarády. A taky jsem nechtěl trávit čas jenom v jednom kolektivu.
Začátky na Spartě byly nádherné. Hodně to tmelili rodiče, kteří s námi jezdili na každý zápas a dokonce i na turnaje do zahraničí. Já patřil k tahounům týmu, hrál jsem v útoku a rozhodoval zápasy.
Dostal jsem míč za obranu, všem jsem utekl, udělal jsem kličku gólmanovi a dal jsem gól. Takhle pořád dokola. Tři roky v řadě jsem měl průměr kolem dvou gólů na zápas.
Připadal jsem si nezastavitelný.
Co nejrychleji oběhnout kužely, navést si balon na střed a bum! Zakončit nebo přesně nacentrovat na zadní tyč. Třicet minut v kuse. Pořád dokola. Potom směr posilovna. Hlavně si pořádně naložit.
Tohle jsem po trénincích v dorostu absolvoval asi až moc často. Neustále jsem se tak fyzicky dojebával a balancoval na hraně svalového zranění.
Proč jsem to dělal?
Je to jednoduché. Dlouho jsem v mládeži těžil z toho, že jsem byl vyšší a rychlejší než ostatní kluci. Byl jsem kapitán. Kolem patnácti let jsem se ale zasekl. Spoluhráči mě fyzicky dohnali a já si přestal věřit. Nedařilo se mi a propadal jsem se i na hřišti. Nejdřív mě trenéři přesunuli na kraj zálohy, potom dokonce do obrany. Najednou mi přišlo, že všechno šlo úplně do kytek. Navíc těsně před branami dorostu, kdy se z tebe má stát chlap. Já byl namísto toho v tom věku extrémně křehký. Naštěstí jsem vnímal, že musím něco změnit. A rychle.
Proto jsem si začal nakládat.
To už jsem hrál za tým U16. První kategorie dorosteneckého věku. Nově mužstvo vedl pan trenér Petr Havlíček, který po nás chtěl mnohem víc, než jenom přijít na hřiště a hrát. Probouzel v nás velkou zvědavost a touhu stát se lepším člověkem. Mluvil s námi o psychologii, meditaci a podobných záležitostech. V patnácti jsou to těžká témata na pochopení, ale když se dobře podají, můžou každého hodně posunout.
Pamatuju si na náš první společný trénink. Trenér přišel do kabiny a začal mluvit o synergii. Já to slovo slyšel poprvé v životě, asi jako celá kabina. Mluvil o tom, jak extrémně silný tým můžeme být, pokud pochopíme, že 1+1 může být třeba pět. A ono to vyšlo. Vyhrávali jsme, co se dalo, a nejen na Strahově se o nás mluvilo jako o dalším ročníku 92. Z něj do fotbalového světa vyletěli Pavel Kadeřábek nebo Láďa Krejčí. V té době jsme dominovali. Vyhráli jsme ligu, pohár, československý pohár a poprvé v historii Sparty jsme si zahráli Youth League – mládežnickou Ligu mistrů. Byl to nejsilnější tým, ve kterém jsem kdy hrál. Nastupovali v něm třeba Christian Frýdek, Václav Drchal, Dominik Plechatý, Honza Fortelný, Jirka Boula… Co jméno, to ligový fotbalista. A hlavně super osobnosti.
Sám jsem se nakonec stal stabilním členem základní sestavy, což na začátku nebylo vůbec jasné. Po prvním půlroce si mě ale trenér Havlíček zavolal, aby mi řekl, že jsem se z celého týmu nejvíc zlepšil. Znamenalo to pro mě strašně moc, protože jsem si v tu chvíli ověřil, že když do něčeho člověk napne úsilí, tak se mu to vrátí.
Léta v dorostu byla vrcholem mé kariéry. Hráli jsme i proti akademiím nejlepších klubů Evropy. Porazili jsme Schalke, Dortmund nebo Liverpool. Dal jsem gól Dortmundu, Manchesteru City nebo Tottenhamu.
Zvlášť na zápas proti Spurs nikdy nezapomenu.
Hrálo se v krásném tréninkovém centru. Prostě Anglie… Vyhráli jsme 9:0 a já se trefil dvakrát. První gól jsem dával na 3:0, klasicky jsem zavíral zadní tyč. Do konce poločasu jsem stihl i druhý gól. Zpoza vápna se proti mně vykutálel míč a já ho z jedné poslal pravačkou do šibenice. Strašně mě štve, že nám lidi z Tottenhamu nikdy neposlali záznam zápasu. Ten gól už sice nikdo neuvidí, ale před očima ho mám snad každý týden. Po závěrečném hvizdu jsem měl pocit, že si nás tam všechny můžou nechat. Dokonce o nás napsali v deníku Sport a chválil nás i šéf akademie pan Hřebík.
To už jsem chodil na střední školu. Zvažoval jsem, jestli si nevybrat něco lehčího, ale nakonec jsem se rozhodl pro gymnázium Na Zatlance. Vždycky jsem měl vysoké cíle. Lákalo mě mít větší přehled. Přestože jsem měl sportovní sen, nechtěl jsem být jenom fotbalistou.
Školu jsem si přizpůsobil podle sebe – studoval jsem podle individuálního plánu. Jsem fakt vděčný, že to takhle šlo. Ráno škola, potom tréninky. Následovala posilovna a pak cesta domů. Usínal jsem úplně vyřízený a ráno vstával kolem páté, abych stihl udělat věci do školy. Zvykl jsem si, ale zpětně nechápu, jak jsem to zvládal. Vzdělání jsem nebral na lehkou váhu, protože jsem tušil, že se sportovní štěstí může od člověka odvrátit velmi rychle.
Mě se přitom tehdy drželo. Dával jsem do fotbalu všechno, protože jsem tušil, že co neudělám teď, to mě později dožene. Už v šestnácti letech jsem začal chodit za devatenáctku, kterou vedl David Holoubek. I když jsem do ní jen nakukoval, už jen skutečnost, že jsem v týmu mohl být, byla obrovská věc. Všude kolem mě samí reprezentanti, někteří i o dva roky starší. Cítil jsem, že mě má trenér rád. Extrémně mě motivoval a moc dobře věděl, čeho jsem a zároveň nejsem schopný. Po konci sezony 2015/16 jsem se stal stabilním členem týmu U19. V té době neexistovalo béčko, byla akorát juniorka a devatenáctka. Ta byla vrcholem Strahova. Příprava na dospělý fotbal.
Ne že bych ale dostal cokoliv zadarmo…
První přihrávka – špatná.
Druhá – na paty.
Třetí – do autu.
Tak začal zápas s Hlučínem, ve kterém jsem byl úplně šílený. Hrálo se doma na Strahově, ale v ten den bylo všechno špatně. Soupeř měl černé dresy a my tmavě rudé, do toho svítilo ostré sluníčko, což byl problém. Mám totiž špatný barvocit. Viděl jsem úplný hovno. Vůbec jsem si nevěřil, a navíc jsem hrál na lajně u střídačky. Trenér Holoubek mě celý poločas jebal, o půli jsem šel dolů.
To pro mě nebyla snadná situace. Nedokázal jsem totiž vlastní chyby jen tak házet za hlavu. Potřeboval jsem být perfektní. V takových chvílích jsem byl hodně labilní. V nesnesitelné křeči.
O pár týdnů později jsem ale dal gól v derby Slavii, zahrál jsem si i Youth League a během podzimu jsem se dostal do základu.
Byl jsem zpátky na trati, která měla vést k velké kariéře.
Listopad 2016, Dubaj.
Stojím v koupelně a v zrcadle se fotím v reprezentačním dresu. Fotku s hrdostí posílám rodičům. Jsem v reprezentační osmnáctce.
Spoluhráči ze Sparty jezdili na repre už od patnácti, já si musel počkat. Celou dobu jsem cítil, že mě od toho dělí jenom kousek. Mezi hráči, kteří během reprezentačních přestávek na Strahově zůstávali, jsem na trénincích vždycky vynikal. Navíc jsem byl už párkrát napsaný jako náhradník.
A v sedmnácti to vyšlo.
V repre jsme měli trenéra Kozla, který byl fakt úžasný. Kostru týmu tvořili kluci, kteří už se znali delší dobu, navíc hráli minimálně druhou ligu. Byli hodně vyspělí. Třeba takový Láďa Krejčí nebo Tonda Růsek. Ze zahraničí létali i Michal Sadílek nebo Martin Graiciar. Mělo to parametry dospělého fotbalu se vším všudy. Byl jsem fakt šťastný, protože mi docházelo, že patřím mezi strašně nízké promile kluků, kteří měli to štěstí si reprezentační dres vůbec obléknout.
V té době se mi dařilo i na klubové úrovni. Na jaře jsem rozhodl dva zápasy po sobě. První v Hlučíně, kde jsme vyhráli 2:1. Domácí už neměli černé dresy a já dal gól pět minut před koncem. Podruhé se mi to povedlo v derby na Slavii, kdy mi potom napsal zprávu pan Zíka, šéf agentury Global Sport, která mě zastupovala. Stálo v ní, že zápas viděl a že mám na hezkou zahraniční kariéru.
Krátce potom jsme se Spartou začali jednat o první smlouvě.
Ještě předtím se ale ozvali z Eintrachtu Frankfurt, že by mě chtěli do jejich devatenáctky. To nakonec nedopadlo, i proto, že si nakonec vybrali o rok mladšího hráče. Do toho agentura řešila stáž v italském Empoli, což zase odmítla Sparta. Lákalo mě zjistit, jaké to v zahraničí je, ale nebyl jsem nastavený tak, že chci za každou cenu pryč. Cítil jsem, že jsem na dobré cestě.
Jenže pak přišla zlomenina. Únavová. Hráli jsme v Karviné a já se zrovna vrátil z repre, za kterou jsem odehrál dva celé zápasy. Asi se na mně podepsalo neustálé cestování v kombinaci s celkovým stresem. Jednalo se přitom o celkem rutinní záležitost. Po hlavičkovém souboji jsem dopadl na zem a soupeř mi přišlápl nohu. Zkusil jsem se postavit, ale skácel jsem se k zemi.
Do té doby jsem byl zvyklý všechno přecházet. Teď to ale nešlo. Bolelo to nesnesitelně.
Období bez fotbalu mě tehdy hodně změnilo. Začal jsem totiž číst i něco jiného než jen povinnou literaturu. Zlákaly mě knihy o osobním rozvoji. Asi hlavně díky našim. U nás v rodině se odjakživa pěstoval kladný vztah k četbě. Mamka kdysi podnikala v nakladatelství, děda se živil novinařinou v Americe a mohl bych pokračovat i dál. Knihami jsem byl obklopený od doby, co jsem je dokázal udržet v ruce. Rodiče mi čas od času ze srandy připomínají, jak jsem si oblíbil encyklopedii o lidském těle. Chodil jsem snad ještě do jeslí, když jsem se nebohé tety vyptával, jestli má velký nebo malý mozek.
Holt jsem byl přirozeně zvědavej.
Domácí studium začalo absolutní klasikou: Napoleonem Hillem a jeho Myšlením k bohatství. Následovaly další tituly ze série bestsellerů: Dale Carnegie, Ryan Holiday, Sedm návyků skutečně efektivních lidí, Čtyřhodinový pracovní týden. Bavilo mě objevovat nové pohledy na svět, poznávat nové mentory a učit se o sobě prostřednictvím jejich myšlenek.
Stal se ze mě větší introvert. Posílilo mě to.
Celé léto jsem pak dřel, abych se vrátil v co nejlepší formě. Odměnou byl podpis první smlouvy se Spartou. Strašně jsem si jí vážil. Kdybych ji dostal hned v patnácti, asi bych reagoval jinak. Takhle jsem ale věděl, že jsem si ji vydřel.
V tu dobu jsem často slýchával, že mám nakročeno k hezké kariéře. Ale já byl realista. Věděl jsem, že jsem v devatenáctce už druhý rok a najednou patřím mezi nejstarší. Navíc se mi nepodařily dva reprezentační srazy.
Naposledy jsem hrál za repre v Irsku. Nešťastné období korunovala situace z patnácté minuty, kdy jsem šel do souboje u autové čáry. Mohl jsem do toho vlítnout mnohem tvrději, ale neudělal jsem to. Byl jsem naivní. Srazili jsme se s protihráčem a já schytal koňara jak hrom. Okamžitě mi nateklo stehno. Tak tupou bolest jsem nikdy nezažil. Borec musel střídat, ale já jsem chtěl pokračovat. Přece nepůjdu dolů. To bych ukázal slabost. Nemůžu to vzdát.
Zápas jsem nakonec dohrál, což dodnes nechápu. Bylo to takové Pyrrhovo vítězství. Podělal jsem to.
Tímhle jsem nastartoval vcelku mizerný půlrok. Ze zranění jsem se totiž relativně dlouho zotavoval a moje levé stehno doteď nevypadá normálně, už nikdy se nevrátilo do původního stavu.
Vím, že trenér Kozel o téhle historce čas od času mluví. Přesně totiž vystihuje, jaký jsem byl na hřišti blázen.
A že jsem blázen, si lidé kolem mě říkali i o pár měsíců později.
Léto 2018, trenérská kancelář na Strahově.
„To je hrozná škoda, vždyť jste ligoví hráči.“
S kamarádem Jirkou Boulou jsme seděli v kanceláři trenéra Horňáka a jeho asistenta Luboše Loučky. Právě jsme jim oznámili, že nás přijali na univerzitu. V Anglii. Za dva týdny potřebujeme odletět.
Tehdy jsem byl součástí sparťanské juniorky a měl jsem krátce po maturitě. Právě během přípravy se ve mně silně uhnízdila myšlenka, že ze Sparty po dorostu odejdu. V klubu končila Stramaccioniho éra a do áčka prostě cesta nevedla. V té době jsem na to ani neměl.
Plán klubu byl takový, že budu v juniorce, která hrála v mrtvé soutěži, a za rok se přesunu do nově vzniklého béčka, do třetí ligy. Jenže tou dobou by mi bylo už jednadvacet a nechtěl jsem hrát ČFL. Měl jsem být přece dávno jinde, chtěl jsem od sebe mnohem víc.
Chtěl jsem od života mnohem víc.
Rozhodl jsem se, že to raději celé vezmu do vlastních rukou.
Stejně, jako jsem do nich každý den bral ovladač od PlayStationu.
Právě ten mě totiž přivedl k úvahám, které mě nasměrovaly jiným životním směrem. Během přípravy na maturitu se PlayStation stal mým útěkem od reality. Pořád jsem měl v hlavě jen školu a fotbal, ale u FIFy jsem vždycky skvěle vypnul. Jednou mě tam během výběru týmu zaujal počet soutěží v Anglii. Jak to, že mají ve hře čtyři ligy? Tak se zrodil nápad zkusit to v anglických nižších soutěžích.
Na YouTube jsem navíc zjistil, že tamní fotbal není vůbec špatný. Sice to nebyla úplně nejvyšší kvalita, ale všechno okolo působilo obrovsky. Vábení anglické kultury, kterou jsem odmala zbožňoval, bylo najednou čím dál tím silnější.
A tak jsme to s Jirkou, který byl ve stejné situaci jako já, začali společně péct. Boulič je v mém životě strašně důležitý člověk a obrovský kamarád. Společně s ním jsem tehdy šel prakticky proti všem. Agent, trenéři, spoluhráči, rodina, všichni to brali tak, že rezignuju na fotbal. Že jsem se jednoduše vykašlal na všechno, na čem jsem do té doby pracoval. Mysleli si, že jdu hrát někam do parku a upřednostňuju vysokoškolský titul. Pořád mě přemlouvali a testovali, jak moc jsem rozhodnutý. Chtěli vědět, jestli to mám dobře promyšlené.
Ale já to moc promyšlené neměl. Dal jsem na intuici.
Prostě jsem cítil, že abych se posunul, potřebuju zmizet. I z domova, kde mi bylo strašně hezky. Už jsem nechtěl být dítětem, poslušným žákem a neschopným občanem. I když mě bolela představa, že opustím domov, kamarády a Spartu, připadalo mi to jako jediný správný krok. Navíc, člověk nikdy neví, co se mu povede. Třeba se jednou fakt dostanu do Premier League. Určitě si takhle zařídím větší šanci, než když zůstanu v Česku. A taky je přece lepší zpětně nadávat sám sobě, než v roli oběti plakat nad osudem.
Kromě mé tehdejší přítelkyně, která do Anglie mířila taky, nás s Jirkou inspiroval příběh Tomáše Egerta na Bez frází. Díky němu jsme se dozvěděli o sportovním managementu na University of Derby. Evidentně tam uměli skloubit fotbal se vzděláním a zároveň měli studenti možnost stáže v druholigovém klubu Derby County. Po úspěšné maturitě jsme si tak podali přihlášku a vyplnili všechny potřebné papíry. Za pár týdnů nám oběma přišel dopis, že nás berou.
Na Spartě nám popřáli hodně štěstí ve studiu. Brali to jako náš fotbalový konec. Ale já už neměl sílu někoho přesvědčovat. Věděl jsem, že jdu studovat zajímavý program, budu hrát za univerzitní tým a možná se i dostanu do nějaké nižší soutěže. A třeba se jednou vrátím na Letnou. Do áčka. Pro mě se z hlediska životního stylu nic dramatického nezměnilo. I když jsem šel do velkého neznáma, věděl jsem, že budu mít k dispozici posilovnu, kondičáka a dál se budu rozvíjet.
Od léta jsem byl v širším kádru reprezentační dvacítky. Ale jakmile jsem se přestěhoval do Anglie, vypadl jsem z ní. Došlo mi, jak to, kam člověk patří, definuje jeho hodnotu v očích ostatních. Přitom já se po odletu těžko stihl jakkoliv změnit. Rozhodně ne k horšímu. Vždyť jsem nebyl ze dne na den jiný hráč, to je přece nesmysl. Jakmile jsem ale zmizel z určitého zorného pole, jako bych v podstatě přestal existovat.
Ve finále to jen posílilo moje sebevědomí. Ptal jsem se sám sebe: „Kolikrát už jsi tohle zažil?“
Co jsem ale nezažil nikdy, bylo starání se sám o sebe.
S Jirkou jsme si pronajali pokoje v řadovém baráku. Koleje v Anglii jsou totiž drahé a za ty peníze se nevyplatí, takže jsme si radši připlatili za bydlení v domě. I za to vděčím své rodině. Přesto, že by mě radši měla v Česku, mě maximálně podpořila.
I tak jsem ale najednou byl poprvé v životě sám na základní činnosti, jako je vaření nebo praní. Nic z toho jsem hrdě neuměl. Doma jsem nemusel řešit, jak si vyperu a co budu jíst. Na stoprocentní servis jsem byl zvyklý i v klubu.
Ale teď bylo potřeba vyhrnout si rukávy a konfrontovat se se svými nedostatky.
Škola mě hodně inspirovala. V Anglii člověk nepotřebuje žádné učebnice, vše funguje na bázi přednášek a psaní esejů. Na univerzitě v Derby se studenti podílí na pořádání sportovních událostí a připravují různé aktivity. Sezení v lavicích je relativně málo. Důležité bylo, jak dokážeme prezentovat svoje myšlenky, nebo jestli jsme schopni dokázat, že nějaká teorie platí v reálném životě. Hned na začátku nám vyučující řekli, že nám dají základní vědomosti a pobídky, ale o našem úspěchu rozhodne, co budeme dělat ve volném čase. Bylo mi to hodně sympatické. Přesně tak jsem si totiž představoval ideální studium.
Jeho součástí byla i stáž v Derby County. Brzo jsem si uvědomil, že je ten klub v zásadě po všech směrech srovnatelný se Spartou.
A taky to, že druhá anglická liga snese světová měřítka, což si lidi v Česku obecně moc nepřipouští. Na každý zápas chodilo třicet tisíc lidí a celé město žilo fotbalem. Derby navíc trénoval legendární Frank Lampard, který měl v týmu mladé hvězdy jako Mason Mount, Fikayo Tomori nebo Harry Wilson. Všechno moji vrstevníci.
Já kousek od nich týden co týden v rámci stáže střídal různá oddělení. Dělal jsem všechno. Od pořádání charitativních akcí, přes ovládání světelné tabule, až po doprovod maskota na hřišti. Premier League najednou nebyla tak daleko.
Když se tedy nebavíme o ryze fotbalové stránce.
Seděl jsem v kabině a z očí mi tekly slzy.
Bylo mi jasné, že jsem ostatním úplně u prdele.
Dostal jsem čouda za to, že jsem dvě minuty před inkasovaným gólem špatně hodil aut. Sjeli mě, i když věděli, že to nebyla moje chyba. Byl jsem pro ně snadný terč.
Ale bylo mi jasné, proč to dělají. Každý se totiž bál o svoje místo. V sedmé lize! Jakmile někdo vypadl na měsíc kvůli zranění nebo se vykartoval, většinou ho vyhodili, aby mu nemuseli platit. Já měl kliku, že jsem byl mladý, tak se mi to vyhnulo. Cítili, že mě brzy střelí.
Náš univerzitní tým vedl trenér, který byl zároveň manažerem poloprofesionálního týmu ze sedmé ligy, Mickleoveru. Tam mě dostal hned na začátku, takže jsem hrál přes týden za univerzitu a o víkendu Northern Premier League. Překvapilo mě, jak vysokou kvalitu měla. Do ligy chodili na hostování hráči z druhé nejvyšší soutěže, byli tam třeba i borci z mládeže Manchesteru United. Nám chytal gólman ze Stoke City, který lítal na mládežnickou repre. Hráči se na tréninku dokázali neuvěřitelně pokopat, mělo to náboj. Anglický fotbal ve své plné kráse.
A taky plný kontrastů. Na naše zápasy chodily tisícovky lidí, ale terény tam byly často naprosto šílené. Jednou soupeř potřeboval nutně vyhrát, tak rozryl celé hřiště. Zápas vypadal spíš jako bitva ve středověkém filmu. Ale odehrál jsem tam i skvělé utkání, které bych klidně přirovnal k naší první lize.
V Anglii jsem dospěl i fotbalově. Když jsem odcházel ze Sparty, hrál jsem jako dítě. Na ostrovech jsem zažil to, na co se nedá připravit v devatenáctkovém fotbale. Lokty ani šlapáky se vůbec nepískaly. Zdržovalo se. Často rozhodovaly standardky a podmázlí rozhodčí.
Zaujala mě taky vysoká fluktuace hráčů. Každý měsíc někdo přijde a zároveň odejde. Spousta kluků jezdí neskutečné dálky, protože fotbal milují a chtějí si přivydělat. V téhle soutěži už se hraje za nemalé peníze. To vím spíš zprostředkovaně, protože já měl smlouvu v přepočtu asi na patnáct tisíc korun. Bez bonusů. Nebyla to žádná sláva, ale v té době mi to fakt pomohlo. Navíc jsem to bral tak, že je jen otázkou času, než se dostanu někam výš.
První vlaštovka přiletěla ze Southend United, který hrál třetí ligu. Nakonec ale řekli, že chtějí někoho vyššího, což je v Anglii častý argument. Jako první se vždycky ptali, kolik hráč měří. S mojí výškou 176 centimetrů jsem tak neměl do začátku úplně výhodu. Na obránce je tohle v Anglii málo.
Vůbec je tam taky nezajímalo, že jsem hrál za mládežnické reprezentace nebo třeba v Youth League. „I don‘t fucking care if you were Czech international,“ prohodil třeba i trenér.
V únoru 2020 jsem začal spolupracovat s jedním anglickým agentem. Zdál se být aktivní a říkal, že mě dostane minimálně do páté ligy. Zanedlouho přišel s tím, že o mě má zájem Sunderland. Klub, který jsem dlouhá léta sledoval v Premier League a zamiloval jsem si jejich dramatický seriál na Netflixu. Teď sice hráli třetí ligu, ale i tak to byla super adresa. Lidi z klubu si mě našli přes datovou analýzu a skaut mi opakoval, jak se jim líbím. Dokonce se přijeli podívat na jeden zápas.
Noc před ním jsem nemohl spát, byl jsem úplně rozhozený. Věděl jsem, že se taková šance už nikdy nemusí opakovat.
Zápas se mi nakonec povedl a pak už se jen řešilo, kdy se do Sunderlandu vydám.
Na to už ale nikdy nepřišlo.
Udeřil totiž covid.
Byl jsem v Praze, ale cítil jsem, že tam nepatřím. Hrozně divný pocit. Vrátil jsem se na místa, která jsem znal z předchozího života, ale byla pro mě zamčená jako v nějaké hře. Šel jsem kolem Strahova, ale nikdo tam na mě nečekal. Cítil jsem se jako cizinec.
Zároveň už jsem nepatřil ani do té ciziny.
Z Anglie jsme s Jirkou odjeli strašně narychlo. V batohu jsem měl jenom mobil, peněženku, pár kusů oblečení a kopačky. Všechno ostatní jsme tam nechali. Byl jsem přesvědčený, že se do měsíce vrátíme.
To jsem se ale hodně mýlil.
Pořád jsem udržoval kontakt s agentem. Zájem Sunderlandu sice opadl, ale vypadalo to, že by se mohl povést přesun do třiadvacítky Crystal Palace, díky čemuž jsem před sebou měl dál nějaký cíl a motivaci. A tak jsem pořád trénoval. S kamarádem Kristiánem Flakem ze Sparty, který bydlel nedaleko ode mě, jsme chodili na hřiště u škol nebo do parků. Vymýšleli jsme si kruhové tréninky, běhali kopce, posilovali a dělali různá cvičení s balonem. Všechno samozřejmě poctivě v respirátorech.
Právě Flakyho napadlo, že bych se mohl zkusit ozvat trenérovi Horňákovi ze sparťanského béčka. Oťukávalo mě i druholigové Táborsko, kam zamířil Jirka, ale já měl asi milion důvodů, proč se vrátit do Sparty. Tím hlavním bylo přání zůstat co nejblíž rodině. Přece jen, začátek pandemie nebyl plný optimismu.
Zároveň jsem pochopitelně zůstal velkým sparťanem. Spartu jsem v Anglii v srdci rozhodně nosit nepřestal, sledoval jsem skoro každý její zápas. Trápilo mě, že se nám nedařilo sesadit Plzeň se Slavií. Svou roli při návratu sehrála i určitá nostalgie a samozřejmě i víra v to, že bych se třeba přece jenom mohl dostat do áčka. Několikrát jsem mluvil i s Tomášem Rosickým, což na mě opravdu zapůsobilo. Domluvili jsme se, že můj návrat dává oběma stranám smysl.
Pár měsíců po tom, co jsem se pral v Anglii v bahně, jsem v tréninkovém zápasu nastoupil proti áčku Sparty.
Najednou jsem zase patřil na Spartu, a to znova totálně změnilo pohled všech lidí okolo. Vždyť já se dostal i na soupisku pro Evropskou ligu. Nezahrál jsem si v ní sice ani minutu, ale bylo zajímavé sledovat, jak jsem se pro mnohé stal zase fotbalově cenným.
První sezonu jsme s béčkem vyhráli třetí ligu a postoupili do druhé. Do toho jsem přes internet dokončil univerzitu v Anglii, do sezony 2021/22 už jsem tak šel s vysokoškolským titulem. To ale nebyla jediná změna.
V té době se ze mě totiž začal stávat novinář.
K textu jsem tíhl vždycky, jen mi chvilku trvalo, než jsem se k tomu naplno prokousal. Zlomem byly zřejmě zmíněné knížky o seberozvoji a nově poznané podcasty. Myslím, že jsem byl dobře jazykově vybavený, vždycky mi to kecalo a v pohodě jsem byl taky se psaním. V tom všem mě posunula i univerzita v Anglii. Během covidu jsem si navíc zamiloval podcasty všeho druhu. Úplně jsem jim propadl. Byl to vítaný únik a zároveň skvěle využitý čas. Člověk si může na povel vybrat společnost, se kterou chce trávit následující chvíle. Je to vlastně hrozně nebezpečné pro duši introverta. Na lusknutí prstů najdeš to, co tě zajímá. Nemusíš přitom nic aktivně vymýšlet, jenom se vezeš.
A já se takhle vozil i na vlnách Angličana, podcastu o anglickém fotbale. Zaujalo mě, jak ho Jirka Hošek dělá, jaké si zve hosty a o čem se s nimi baví. Jednoho dne v karanténě jsem se hodně nudil a Jirkovi jsem napsal, která témata by mohl s hosty probrat.
Dopadlo to tak, že jsem seděl za mikrofonem jako host já.
Svůj debut jsem nahrával doma v pokojíčku. Měl jsem před sebou čtyři telefony pro jistotu, že by se něco pokazilo. Jirka mě tehdy představil jako benjamínka. Druhým hostem byl Jindřich Šídlo. Přišlo mi, že jsem mluvil úplně šíleně, nedal jsem dohromady jedinou plynulou větu a asi stokrát jsem řekl slovo vlastně.
Ale nakonec to asi takový průšvih nebyl.
Od nového roku jsem do podcastu Angličan nastoupil jako svým způsobem brigádník. Byl jsem pravidelným hostem, spravoval jsem sociální sítě a psal nejrůznější články. Byl jsem nadšený, protože jsem najednou začal žít bohatší život. Získal jsem super náplň času, nové zkušenosti a taky dvě odlišná profesní prostředí.
Nikoho ve fotbale totiž nezajímalo, jak dobrý jsem za mikrofonem nebo za počítačem. Stejně tak v novinařině nikoho nezajímalo, jestli jsem zrovna odehrál dobrý zápas.
Křup.
Strahovem se rozezněl zvuk připomínající lámající se větev.
Těsně předtím jsem chtěl na tréninku změnit směr.
Praskla mi lýtková kost.
Možná by se to nestalo, kdybych o dva týdny dřív nešel špatně do souboje. Od té doby mě bolela pata. Ale protože jsem vždycky chodil přes bolest, nikomu jsem o tom neřekl a hrál jsem dál. Jenže jsem různě přizpůsoboval pohyby, aby mě pata nebolela. Nepoučil jsem se. Dva roky v Anglii mi nic nebylo. Nepřipouštěl jsem si, že bych ještě někdy potřeboval doktora.
A takhle to dopadlo.
Ještě ten den jsem musel na operaci, během které mi do nohy narvali šrouby. Když jsem se v noci probral, cítil jsem všeobjímající bolest. Jak psychickou, tak fyzickou. Probrečel jsem to. Byl jsem na dně.
V tu dobu došlo i v mém soukromém životě k až moc zásadním změnám najednou. Naštěstí jsem měl hodně času všechno vstřebat.
Zaskočilo mě, kolik lidí se mě v tu chvíli ptalo, jestli nechci s fotbalem skončit, ale na to jsem vůbec nemyslel. Vlastně mě to pěkně štvalo. Říkal jsem: „Za chvíli se vrátím.“ Věděl jsem, že to bude fuška, ale zároveň to byla obrovská výzva. Ta výzva mě lákala. Makal jsem několik měsíců v kuse. Byl jsem naprosto soustředěný a věděl jsem, za čím si jdu.
Do toho jsem dělal novinařinu, která mě držela nad vodou. Díky tomu, že jsem se zranil, jsem si mohl paradoxně i víc vydělat, protože jsem měl najednou plno volného času.
Vždyť já jsem jenom psal, cvičil, jedl a spal.
Zranil jsem se v srpnu, do prvního zápasu jsem naskočil v lednu. Hráli jsme přípravák s Jabloncem. Byl to skvělý pocit, ale noha mě strašně moc bolela. Nemluvil jsem o tom, ale bylo to nepříjemné. Cítil jsem šrouby při každém pohybu. Špatně se mi kopalo.
Na druhou stranu jsem nikdy nebyl v lepší fyzické kondici než tehdy, protože jsem měl konečně prostor naslouchat svému tělu.
I když jsme doma porazili první Brno, nejhezčím momentem po návratu byl zápas s Příbramí. Šel jsem na hřiště v desáté minutě a krátce potom jsem zavinil penaltu. Pár minut před koncem jsem ale na lajně obešel soupeře a dal jsem centr na spoluhráče, který zavěsil hlavou. Otočil jsem se na tribunu a řval jsem radostí na tátu.
Jenže jakmile se mi podařilo vrátit se na hřiště, cítil jsem, že moje kariéra směřuje spíš k zániku.
Najednou ze mě vyprchal hlad po vítězství, pozvolna se mi měnily hodnoty. Často jsem byl myšlenkami úplně jinde než na trávníku, na fotbal se mi těžko soustředilo.
Do zápasů už jsem nechodil vyhrát, ale nezranit se. Nezkurvit si tělo ještě víc, než bylo nutné.
Na tréninku jsem leckdy myslel na to, co všechno ještě potřebuju zařídit, až skončí. A taky jsem přestal věřit, že se ještě jednou někam dostanu. Přemohlo mě to. Žil jsem život dvou profesionálů. Brzy se ozvala extrémní únava.
Nikdy se nestalo, že bych se kvůli novinařině nekoncentroval na zápas, ale moje hlava už nebyla správně nastavená. Přišlo mi, že stojím na místě a nikam se neposouvám. Seděl jsem na dvou židlích, přitom neumím dělat věci napůl. Přímo to nesnáším.
Všechno jsem to dusil v sobě a svou rozpolcenost jsem nedával najevo.
Vnitřně jsem cítil, že směřuju ke konci, přesto mi trvalo dlouho, než jsem se definitivně rozhodl. Stoprocentně jistý jsem si byl pár týdnů před koncem sezony. V hlavě se mi honilo, že zklamu všechny okolo, že mi třeba nikdy neodpustí.
Celý život jsem chtěl hrát v Premier League, ale téhle úrovni jsem se ani nepřiblížil. Cítil jsem, že snažit se o to dál, jen bych mrhal časem, energií a potenciálem. Hrál bych druhou ligu, obrazně i konkrétně, a to by mě užíralo. A i kdybych se prokousal do první ligy, zřejmě bych nebyl tak šťastný.
Přestože jsem fotbal pořád miloval, došlo mi, že jsem se nenarodil pro život fotbalisty.
Bylo hrozně bolestivé si to přiznat, ale na druhou stranu to byl osvobozující pocit.
Uvědomil jsem si, že někdy být maximálním sobcem je tou nejmíň sobeckou věcí, kterou člověk může udělat. Musíš být v pohodě hlavně sám se sebou. Pokud je člověk v křeči a snaží se žít podle očekávání ostatních, je to to nejhorší, co může udělat. Pro něj i pro jeho okolí.
Celou kariéru jsem fotbalu hodně obětoval. Dobrovolně a rád. Ale na sklonku se mě zmocnil pocit, že si moje tělo zaslouží lepší zacházení. Už jsem nechtěl žít svázaný a předem nalajnovaný život, nad nímž jsem měl ukrutně malou kontrolu. Cítil jsem se jako kus fyzického zboží bez svobody pohybu. Jasně, hodně jsem cestoval, ale vždyť já jsem v zahraničí pořádně nic nepoznal. Pohyboval jsem se jenom po letištích a stadionech.
Měl jsem pocit, že si zasloužím nový život.
Jsem sice obecně velký optimista, ale hodně mi pomohlo i moje oblíbené motivační motto „memento mori”. Nosit to v hlavě pokládám za užitečné cvičení. Stačí si představit, že za pár let umřu. A z toho pramení otázka: „Kájo, co bys chtěl ještě zažít? Neodkládej to, kámo.”
Před koncem sezony jsem se svěřil jen těm nejbližším. A taky Tomášovi Rosickému. Moc si ho vážím, protože má nefalšovaný zájem o to, aby se jeho lidi měli dobře. Řekl mi, že mě chápe, ale že podle něj na ligu rozhodně mám. Sice ne v áčku Sparty, ale kdekoliv jinde určitě. Hodně to pro mě znamenalo. Kdyby to šlo, někam si tu větu zarámuju.
Neskončil jsem kvůli zranění, nebo že bych na to neměl.
Skončil jsem, protože jsem chtěl.
Splnil se mi sen.
Jsem totiž součástí Premier League.
Pracuju v televizi Canal+ Sport, na níž anglickou ligu vysíláme. Baví mě, s jakými lidmi na projektu spolupracuju, a motivuje mě, jak rychlý progres můžu vedle nich udělat. Novinařina mi pomohla odemknout novou verzi sebe sama, ve které dokážu dobře uplatnit svou náturu.
Musím se přiznat, že až zpětně si uvědomuju, jak moc jsem si sebe na hřišti nevážil. Vyčítal jsem si za každou chybu. Nadával si.
V nové roli jsem si ponechal sebekritičnost, ale dokážu se už líp přijmout takový, jaký jsem. Sám nevím proč.
Přál bych si, aby se ani ostatní profesionální sportovci nebáli být víc sví a ve volném čase dělali to, co je baví a dál rozvíjí. Sport je posiluje a učí je spoustě návyků, které můžou přenést do kterékoliv oblasti zájmu. Nikdo nikdy navíc neví, kdy jeho kariéra profesionálního sportovce skončí.
Já jsem se našel v mediálním světě. Jsem přesvědčený, že toho fotbalu dokážu z pozice fotbalového novináře hodně vrátit.
Miluju ten pocit, když dokážu naplno prodat poctivou přípravu. Když se mi povede propojit datovou analýzu, kontext pramenící z dlouhodobé přípravy a čistě okometrické postřehy, je to extáze. Jakmile se mi to podaří podat divákům, mám skoro stejný pocit, jako bych dal gól a rozveselil ochozy. Vlastně spíš povedenou asistencí. Asistence pro mě totiž od určitého věku znamenaly víc než góly. Těší mě, že nově můžu ostatním servírovat informace. Jako kdyby šlo o centry do vápna. Baví mě si hrát s formou, jakou je podám. Vybírat si, kterou cestou se vydám. Přemýšlet o tom všem. Pracovat na sobě.
Nedávno jsem mluvil s trenérem Arsenalu Mikelem Artetou a náš rozhovor obletěl svět. Převzala ho nejsledovanější sportovní televize Sky Sports a bylo to opravdu všude. Kromě pár lidí ale nikdo nevěděl, že jsem se Artety ptal já. To mě hřálo u srdce nejvíc, protože to přesně podtrhává, jak k novinařině přistupuju. Jde mi o message, ne o messengera. Já nejsem ten důležitý.
Moje nesporná výhoda je v tom, že jsem fotbal hrál. Ne na vrcholu, ale na slušné úrovni. Neustále přemýšlím, jak udělat pro hráče rozhovory zajímavější. Na co bych rád odpovídal jako fotbalista? A na jaké věci už budu po těch letech alergický? Přál bych si svou prací vytvářet platformu, díky které lidem přinesu z fotbalového světa něco poctivého a zároveň opravdového. Navíc v co nejzajímavější podobě. Vnímám svou odpovědnost. Proto se na každé studio připravuju, jak jen dokážu.
Ve studiu se cítím podobně jako na hřišti. V obou případech je to adrenalin. Co se jednou v zápase i v přímém přenosu stane, nejde vrátit. Našel bych s fotbalem strašně moc paralel. Na rozdíl od něj se ale s mikrofonem dokážu mnohem víc uvolnit. Cítím, že do tohohle světa opravdu patřím.
Jsem taky moc rád, že ty chvíle se mnou může prožívat celá rodina. Ať jsou kdekoliv, můžou si zapnout televizi a trávit se mnou aspoň na dálku čas. To ve fotbale často nešlo.
Nejhezčí to bylo právě na St. James' Parku. Daleko od domova, a přitom tak hluboko v srdci. Byl to extrémně intenzivní a zároveň emotivní zážitek. Uvědomil jsem si tam jednu věc: Když kolem mě po zápase procházeli zdrcení hráči poražených United v pantoflích, došlo mi, že jsme v jádru všichni stejní. Prožívali malou osobní tragédii. Jako já tehdy po zápase s Hlučínem.
Nikdy v životě taky nezapomenu na chvíle, které předcházely výkopu zápasu Newcastlu s Manchesterem United.
Seděl jsem na tribuně a z reproduktorů se rozezněl song Give It Up. Vzdej se toho. Možná tam tuhle písničku hrají už dvacet let, ale když jsem ji slyšel, došlo mi, že refrén je vlastně i o mém životě.
Nemůžeš si chtít polepšit, když nedokážeš obětovat to, co právě máš.
A to je můj příběh.
Kvůli fotbalu jsem obětoval spoustu vztahů, nezdravého jídla, zimní sporty, letní dovolené a taky hodně času s rodinou a nejbližšími.
Pokaždé, když jsem se chtěl v životě někam posunout, bylo zapotřebí, abych se vzdal spousty věcí. Pohodlí. Domova. A nakonec i fotbalu.
Seděl jsem na tribuně v Newcastlu, poslouchal jsem tu šíleně stupidní písničku a říkal jsem si: „Jo, o tom to všechno je.“
Nana nana nana nananana now.
Baby give it up.
Give it up.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází