Kamil Pokorný

„Co já tady dělám?“

Neuplynul ještě ani rok. Ani jeden jediný rok od chvíle, kdy jsem se jako obyčejný divák se svým vnukem v našlapané O₂ areně díval na souboj Kanady s Velkou Británií na mistrovství světa. Vzal jsem malého zrovna na tenhle zápas, protože se hrálo po poledni, tak ať to zažije, ať se mrkne na Bedarda a další hvězdy. Navíc, když jsem viděl ten blázinec okolo našich, radši jsem se díval v klidu doma na televizi. Takový mumraj není nic pro mě.

A teď v té samé hale stojím na střídačce. Zní česká hymna a já se přistihnu, že se rozhlížím po vyprodaných tribunách.

„Kurva, co já tady dělám?“ nemůžu dostat tu otázku z hlavy.

Odpověď neznám. Nechápu, jak se stalo, že se tohle seběhlo. Já jsem přece Kamil z Pocoucova u Třebíče, který se celou dobu potuloval hlavně po první a druhé lize. Jak je možné, že jsem se ocitnul teď tady? Právě tady. Před všemi těmi lidmi. Já!

Ne Růžička, ne Varaďa, ne Rulík. Ale Kamil Pokorný, hokejový fanatik, ale taky elektrikář, údržbář, správce banky nebo provozní penzionu, který se právě chystá koučovat jako hlavní trenér svoje teprve 68. utkání v extralize. Sakra, vždyť naproti mně stojí Pavel Gross, kterého opěvuje celá Evropa. Co já tady dělám?

Jak se říká, že vám před smrtí proběhne před očima celý život, tak mně, než bory došuměly po skalinách, se promítla celá moje hokejová cesta. Ohromný mišmaš vzpomínek a zážitků. Třeba pohled z vrchního ochozu pardubického stadionu na rozhodující gól obránce Levinského Břízovi v prodloužení posledního finále 1987, který jsem jako voják základní služby mohl sledovat na vlastní oči. A představovat si, jaké by to bylo, jednou se taky na tuhle úroveň dopracovat…

Najednou mě z proudu myšlenek vytrhne hlavní rozhodčí, který stojí ve středovém kruhu, a já vím, že teď už na žádné podobné úvahy není prostor. Jde se na věc. Jde se hrát první semifinále Komety proti Spartě.

Přesto se ještě o necelý měsíc později nostalgie dostaví, aby mi z podvědomí vydolovala další soubor vzpomínek. Tentokrát těch na Wendy.

Na naši milovanou Wendy.

Neplánoval jsem to, nekalkuloval s ničím podobným až do onoho konkrétního momentu. Všechno ze mě vyšlo spontánně chviličku před koncem sedmého finále, kdy už jsem ani já, největší pesimista, nepochyboval, že vedení 3:0 udržíme. Ve chvíli, kdy už celá střídačka začala poskakovat radostí, se mi vybavilo, jak moc mi Wendy vždycky fandila. Jak mi vedla trenérskou kroniku. Sáhnul jsem tedy po tabulce, na niž se normálně kreslí průběh akcí, jež potřebujete vysvětlit hráčům. Otevřel jsem fixu a psal.

Psal jsem, že ten titul je pro tebe, Wendy. Potom jsem si dal záležet, abych vzkaz ukázal do kamery.

Popravdě, už v tu chvíli mi blesklo hlavou, že si lidi budou říkat, co tam šaškuju. Že to odsouděj. Ale ne, vzbudil jsem ohromný ohlas. Možná dokonce až moc velký, protože já vlastně ani nestál o přehnanou pozornost. Zvlášť ne na tohle téma, jehož se hned chytil bulvár a na pár dní si z něho udělal seriál na pokračování. Já chtěl zkrátka jen dát vzpomenout na naši dceru.

Ale… Asi to tak mělo být. I tohle je součást mého příběhu. Příběhu naší rodiny.

A ona ta pozornost asi opravdu nepřišla jen tak pro nic za nic. Ukázala mi, že možná opravdu nastal správný čas říct, kde se vzal nějaký Kamil Pokorný a co z něho udělalo trenéra, který může vést svoje mužstvo i před vyprodanou O₂ arenou.

Trenéra, který má to privilegium řešit, co se odehrávalo po vítězném finále extraligy.

A taky co z něho udělalo člověka, který sice nenávidí prohry jako snad nikdo jiný, ale taky moc dobře ví, že ztratit se dá mnohem víc než dobře rozehraný hokejový zápas.

„A teď přepojujeme do Trenčína, kde je Gabo Zelenay. Tak jak to tam vypadá?“

Naše malá tesla v kuchyni se rozchrčela šumem tribun a já si představoval, jak to v tom Trenčíně doslova vypadá. Miloval jsem tyhle chvíle, kdy jsme s tátou poslouchali S mikrofonem za hokejem. Jako malý jsem tedy mohl jen do zpráv v osm hodin. Než se vstupy z jednotlivých stadionů vrátily, rodiče mě zahnali do postele.

Ráno jsem ale vždycky na stole opřený o hrnek s čajem našel lísteček, kde byly tátovým fantastickým zdobným písmem vypsány jednotlivé výsledky.

VŽKG Ostrava – Chemické závody Litvínov 4:3. Škoda Plzeň – Dukla Jihlava 2:2.

Takhle jeden po druhém každý zápas kola, k tomu samozřejmě pokaždé v závorce přidané skóre po jednotlivých třetinách.

Odpoledne z práce pak táta přinesl Sport a četli jsme. Každý jeden referát. Hokejem jsme přímo žili. Kdyby se to dalo, chtěl bych změřit, kolik času v životě jsem o hokeji přemýšlel. Od svých šesti let, kdy mě táta vzal doma v Jihlavě na Horácký zimní stadion a já té hře úplně propadl.

Vyrůstal jsem ve slavné éře Dukly, kdy ji jména jako bratři Holíkové, Chalupa, Augusta, Horáček, Hrbatý nebo Adamík rok co rok držela ve špičce ligy. Hrál jsem tou dobou i fotbal, který mi možná šel líp než hokej, ale stejně, když jsem se v patnácti už musel rozhodnout, kterému sportu se budu věnovat naplno, měl jsem jasno. Fotbalová Modeta hrála jen divizi, kdežto Dukla znamenala plné zimáky a úspěchy.

V dětství jsem neznal nic jiného než sport a odřená kolena od škváry. Furt jsme lítali venku. Maximálně jsme si hráli na četníky a zloděje a lezli do cizích zahrad krást ovoce, ale jinak jsme honili balon nebo měli v rukou hokejku. Nic jiného nás nezajímalo. Ani státní smutek, kdy v polovině osmdesátých let umírali sovětští vůdci a člověk nesměl dělat randál. Už nevím, jestli jsme zrovna měli truchlit po Brežněvovi, Černěnkovi nebo Andropovovi, když jsme cestou na stadion s kamarádem našli prázdnou konzervu od májky a nahrávali si s ní. Chrastila po chodníku tak, že nás kvůli tomu sebrali policajti a rodiče si pro nás museli na stanici.

Jako hráč jsem v mládí patřil k tomu lepšímu, letmo jsem nakouknul do reprezentace do šestnácti let, ale na to, abych šel na vojnu do Dukly, jsem nemohl pomýšlet. Doma v Jihlavě vůbec, ale i na to, aby se člověk dostal do Litoměřic, Písku nebo Tábora, musel vyloženě vyčnívat nebo aspoň mít známé na těch správných místech. A my byli obyčejná rodina, mamka šila plavky v Modetě, taťka dělal propagačního pracovníka v Jihlavanu. Za mnou nestáli žádní vlivní ředitelé nebo tatínci komunisti. Když si tedy vojenské týmy rozebíraly brance, zbyl na mě VTJ Racek Pardubice z krajské soutěže. Předtím jsem ale aspoň na tři měsíce přičichnul k dospělému hokeji ve Žďáře nad Sázavou, takže jsem s přehledem získal flek a hned první rok se nám i podařilo postoupit do druhé ligy. Navíc jsme na pardubickém letišti měli jako hokejisté výtečné podmínky, druhý rok už jsme ani nemuseli na společné rozcvičky, ráno chodili do posilovny a na led rovnou po pardubickém áčku.

K tomu mě na konci mojí služby oslovil Jirka Novák, zdejší hokejová legenda a tehdy trenér prvoligového Hradce Králové. Na tréninky mě pak denně vozil svojí luxusní sierrou, na niž si předtím vydělal ve Švýcarsku. Sotva jsem tedy skončil na vojně, dostal jsem fiktivní práci skladníka v potravinovém podniku, což v tehdejší praxi znamenalo, že jsem se stal hokejovým profesionálem. Tedy tím, po čem jsem odmalička toužil a za čím jsem směřoval, čemu jsem podřídil i celé dospívání.

Nepřeháním. Já dal stranou diskotéky i alkohol, za kamarády jsem měl jen sporťáky, jako jsem byl já. S partou čtyř kluků jsme třeba v létě jezdili na kolech na chatu, kde jsme ale místo kravin hráli tenis nebo fotbal. Netoužil jsem po ničem jiném než mít sport jako svoji obživu tak jako všichni mí idolové.

První národní měla za mých časů slušnou úroveň, protože v nejvyšší soutěži hrálo dvanáct týmů včetně těch slovenských, skoro nikdo nebyl v zahraničí a do zápasů se nasazovaly jen tři lajny. V Hradci tým tvořili hlavně staří pardubičtí kluci, k nimž jsem vždycky vzhlížel a kteří tu dohrávali kariéry. Tehdy jsem se poprvé rozhlížel po kabině a říkal si to, co později tolikrát v kariéře:

„Co já tady dělám?“

Všechno to byli hokejisti jako bejk.

Můj nádherný život profesionála ale trval přesně osmadvacet zápasů, než jsem si utrhnul postranní vaz v koleni. Nikdy jsem neměl jiné zranění než kolena. Možná za to mohly roky fotbalu, kdo ví. Koleno mě později připravilo i o první start v nejvyšší soutěži, poranil jsem si ho den předtím, než jsem měl jako záskok nastoupit za Jihlavu.

Ukončilo mi i působení v Hradci. Tehdy se léčilo tak, že vám nohu narvali do sádry a tu když sundali, měli jste jedno stehno o devět centimetrů užší než druhé. Ale hned vás hnali zase hrát.

Když se k tomu přidala výměna trenéra, kdy ten nový už mi tolik nedůvěřoval, začal jsem hledat jinde. A protože v Pardubicích jsem se taky během vojny seznámil se svojí ženou, která měla z předchozího vztahu už malou holčičku, musel jsem myslet i na svoji novou rodinu. Proto se mi zalíbilo, když jsem se dozvěděl, že v čerstvě druholigové Třebíči láká místní šéf pan Čapek kvalitní posily na příslib bytu. To byla přesně šance pro mě. Nevadilo mi, že hokejově to znamená krok dolů. Moje priority už ležely jinde.

14. září 1989, přesně na svátek Radky, jak se jmenuje manželka, jsem tak dostal klíče od našeho nového bytu a ženě je v krabičce věnoval jako dárek.

Její malou jsem přijal za vlastní. Dostala moje příjmení, od dvou let jsem se o ni staral, vychovával ji, oblékal jí šatičky, chodil s ní na hřiště. Nikdy jsem o ní nepřemýšlel jinak než jako o svojí dceři.

Vendulka.

Jak jsme zapouštěli kořeny v Třebíči, jako rodina i já jako hráč, z ní rostla šikovná, veselá slečna.

Kdykoliv někdo v okruhu mých známých potřebuje pomoct s elektřinou, můžete si být jistí, že automaticky zazní: „Zavolej Kamilovi.“

Moje elektrikářské schopnosti jsou vyhlášené. Minimálně od doby, kdy jsem vedle hraní za Třebíč dostal i práci na zimáku v údržbě. V praxi to znamenalo, že jsem nosil brašnu zkušenému fachmanovi panu Hruškovi, který když viděl moje pracovní tempo, nakonec si ji už radši nosil sám.

Ale oficiálně jsem byl elektrikář. Proto když můj trenér Pavel Bakus, který po revoluci otevřel v místním kulturním centru Forum restauraci a kavárnu, potřeboval pomoct, přišel za mnou. „Hele, blbne mi zářivka. Nachystám ti svačinu, přijď se mi na to zítra podívat,“ nadhodil mi.

Říkám: „Bakine, neměj strach, v deset jsem tam.“

Druhý den jsem vzal štafle, brašnu a vyrazil zlobivou zářivku umravnit. Když mi Bakin ukázal, o kterou jde, seděl zrovna kousek ode mě v zázemí brácha Patrika Eliáše, kuchař, a škrábal brambory.

Tak jsem sundal dekl a vidím povolený šroub se dvěma trčícími dráty. Jeden modrý, druhý hnědý.

Hmm… Co teď? To je přesně padesát na padesát.

Tak jsem vzal do kombinaček ten hnědý, přiložil ho…

A pak už jen vím, že se ozvala příšerná rána a půlka čelistí kombinaček, kterou to odpálilo, proletěla jen centimetry od hlavy toho Eliáše. Bakin přiběhnul celý vyděšený, protože všechno samozřejmě zhaslo, komplet celé Forum. Včetně kina, z něhož museli vyvádět vyděšené děti, které tam měly školní promítání. Srazil jsem tedy štafle a se slovy: „Bakine, sorry, na tohle já nemám,“ se vydal na odchod.

Zavolali se opravdoví elektrikáři, aby všechno nahodili.

Podobných příhod jsem v souvislosti s elektřinou nasbíral víc. Možná nakonec dobře, že jsem zůstal u toho hokeje.

Abych se ale jako druholigový hokejista uživil, musel jsem vedle hraní chodit i do práce. Původně jsem jako údržbář pomáhal na atletickém stadionu. Jelikož jsme tam ale pracovali čtyři hokejisti, umíte si představit naši pracovní morálku. Místo údržbování jsme házeli oštěpem nebo jsme si v kamrlíku na kamnech pekli maso. I později jako elektrikář na zimáku jsem nejvíc času trávil v kabině, kde jsem si nahříval a ohýbal tehdejší dřevěné hokejky, abych byl pořádně nachystaný na jednu hodinu odpolední, kdy nám začínal trénink.

Doma jsme žili úplně obyčejně. Od rodičů jsme dostali do bytu sedačku a tím to skončilo. I za to jsme byli vděční. Manželka dělala na poště, potom v copycentru, do toho se nám narodila druhá dcera. Po výplatě jsme dávali do obálky padesátikorunu na každý den a za to, co zbylo, se kupovaly zimní bundy a boty. Když jsem chtěl svoje první adidasky, musel jsem si na ně našetřit a dojet pro ně do Maďarska. A abychom si mohli dovolit první auto, ojetou stodvacítku, využil jsem určitých uměleckých sklonů zděděných po taťkovi. Místní chovatel činčil si mě vybral ve velkém konkurzu jako toho, kdo z jejich kůže vyráběl brože. Tím jsem si přivydělával po večerech, moje výtvory se pak dostaly třeba i na Miss ČR.

Takhle jsme začínali. Možná i proto si pak člověk váží, když se po letech přece jen jako hlavní trenér mistrovského týmu dostal k nějaké té koruně.

Za svých hráčských let jsem občas nakukoval i do vyšší soutěže. Pod panem Vorlíčkem v Hodoníně, kde ale klub úplně zaniknul a ze zimáku udělali vietnamskou tržnici. Potom si mě vytáhl pan Havlát do brněnského Ingstavu, kde jsem se poprvé potkal s tehdejším nadějným dorostencem Liborem Zábranským, přestože on si mě z té doby nepamatuje. Zahrál jsem si tam krásné zápasy včetně derby s Kometou Za Lužánkami. Do toho jsme s Třebíčí dvakrát skončili až v baráži o postup, byli jsme sami první lize strašně blízko.

A když jsme se do ní konečně dostali, už jsem u toho nebyl jako hráč. To kvůli dalšímu zranění kolene, tentokrát fatálnímu.

Přitom jsem si ho nepřivodil na ledě, ale při fotbale, který jsem hrával s výbornou partou kluků za Hartvíkovice v okresním přeboru. V Opatově, vesničce směrem na Jihlavu, jsem v nastaveném čase úplně na konci vyskočil na centr do vápna a luplo mi v noze. Obrovská bolest. Doktor mi řekl, že to je natažené a bude to dobré, což byla diagnóza, s níž jsem absolvoval svoji závěrečnou sezonu. Potom už jsem ale kvůli příšerným bolestem jednoduše nedokázal pokračovat. Z Ingstavu jsem znal Zdeňka Ziegelbauera, lékařské eso z národního týmu, tak jsem vyrazil za ním do vojenské nemocnice. On hned poznal, že mám urvaný vaz a koleno mi drží jen silný stehenní sval. A že potřebuju operaci.
„A, doktore, budu moct ještě hrát?“ ptal jsem se.
„To budeš mít jako nový,“ uklidnil mě.

No, neměl jsem. Absolvoval jsem osmitýdenní martyrium s rehabilitací, pořídil si drahou americkou ortézu a dodnes mi zůstala pětadvaceticentimetrová jizva. Koleno mi ale po každém tréninku otékalo. Když jsem to při kontrole panu Ziegelbauerovi říkal, podíval se na mě se slovy: „Víš, každý tělo to bere jinak,“ a já věděl, že mi právě skončila kariéra.

Bylo mi devětadvacet a připadal jsem si jako dítě, kterému právě vzali jeho nejmilovanější hračku.

Do mého osudu ale opět, jako už tolikrát, vstoupil Karel Čapek. Věděl, jak hokej miluju, že chodím pomáhat na tréninky dětí a že jsem si už kolikrát v kabině ke hře řekl svoje. I proto si mě taky kluci zvolili kapitánem, přitom já někdy asi musel být až nesnesitelný. Měl jsem potřebu dirigovat všechny a všude, i při pitomém tréninkovém fotbálku.

Nicméně, asi i díky tomu jsem dostal nabídku stát se asistentem Milana Chalupy. To znamenalo, že jsem si ze dne na den přenesl věci z hráčské do trenérské části šatny a musel úplně změnit svoje chování v rámci týmu.

Sakra, jak já tesknil po hráčské roli. Doslova a do písmene tesknil. Prožíval jsem šílené období, že už nemůžu nastoupit na led, dát gól. Vychutnávat si skandování svého jména. Vedle samotné hry, která byla alfou a omegou mého života, mi navíc ohromně chyběly i momenty, kdy jsem věděl, že kluci jdou večer na pivo. Ale já už nemohl s nimi, protože by nebylo vhodné, aby Pokorného někdo viděl chlastat s hráči. To by se na malém městě rychle rozkřiklo.

Jelikož mi bylo jasné, že tohle je šance, jak u hokeje zůstat aspoň v jiné pozici, nehodlal jsem si ji podělat. Protože jestli existuje jedno slovo, které mě charakterizuje, je to zodpovědnost. Totální zodpovědnost.

Aspoň tedy ta sportovní. Třeba v souvislosti s uklízením by vám určitě moje paní netvrdila, že jsem přehnaně zodpovědný. Kolikrát já od ní slyšel, že bych měl dělat i jiné věci s takovým nasazením jako hokej.

Ale vážně. Jsem vychovaný tak, že všude dorazím raději o deset minut dřív a když něco dělám, raději si třikrát zkontroluju, jestli je to správně. Někdy mě tahle moje vlastnost i svazuje, dostávám sám sebe pod zbytečný tlak, ale změnit na tom nic nedovedu. Takový prostě jsem. A díky tomu jsem i tu trenéřinu od samého počátku vzal vážně se vším všudy, co s sebou nesla. Včetně studia A licence.

Dobré čtyři roky mi přitom trvalo, než jsem vnitřně přijal, že už opravdu nejsem hráč.

Takhle… Vrcholový hráč, je třeba dodat. Protože okresní přebor za Mostiště jsem hrál až do padesáti. Samozřejmě se stejným zápalem jako dřív ligu.

Soutěž, již jsme hráli – a párkrát taky vyhráli, jak rád zmiňuju – je samozřejmě o tom, že si někdo dává štamrplu i mezi třetinami. Ale snažil jsem se dohlížet na to, že když se přišlo k ledu, tak kurva hrajem, hoši.

Celou kariéru jsem se taky v obraně nadřel dost, takže v Mostištích jsem se nominoval do útoku, na centra první lajny. Jednou jsem skončil i jako nejlepší střelec ligy. Ale zároveň, pozor, ještě i v těch padesáti, když už jsem pracoval v Kometě, jsem na otevřeném stadionu v Nedvědicích při power play soupeře skočil pár vteřin před koncem do střely. Nechal jsem se napálit golfákem do břicha. Vedli jsme 6:5 a já prostě chtěl vyhrát, ne aby prošel puk až před naši bránu, kde mohl nadělat paseku. Chtěl jsem si pak zajít na pivo s pocitem, že jsme to odmakali.

Kluci ze mě samozřejmě měli prdel. Tradičně jsem byl terčem jejich fórků, jak to žeru.

Ale v mém světě zkrátka není rozdíl mezi finále extraligy a těmi Mostišti v okresním přeboru. Odmítám prohrát. Kdekoliv.

Měli byste mě slyšet, když se našich borců v Kometě zeptám, jak hráli bago, a někdo mi odpoví, že neví. Asi dva jedna.

Jak kurva nevíš?! Ty nechceš vyhrát?

Na tohle su totálně alergickej. To jsem schopný dořvat i frajera z extraligy.

Nebo mě vždycky štvali trenéři, kteří ke konci tréninku při hře zaveleli: „Kdo dá góla, vyhrál.“ Tak sakra, proč jsme se tady teď dvacet minut dřeli a dávali góly? Proč by měl vyhrát ten druhý tým, když my vedeme?

Možná je to už na psychiatra, vím, ale já to takhle prostě mám.