Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 4
e-shopDobrá prohra
Často si okolo sebe vytváříme umělý svět plný bezpečí a hledáme v něm zkratky.
Sem tam se dokonce chováme, jako bychom byli nesmrtelní, i když víme, že je to jen pocit.
Skutečnost je přitom taková, že si svoji smrtelnost málo uvědomujeme. To, že nás dnešní doba nutí uvažovat nepřirozeně, si připustíme jen jednou za čas. Obvykle ve chvíli, kdy to někdo, koho známe, ošklivě odnese.
Sorry, ale tak to je.
Myslím, že každý, komu se stalo něco hrozného, by chtěl vrátit čas minimálně o vteřinu, která rozhodla o všem ostatním. Ti lidé sice můžou s odstupem říkat něco jiného, ale můj názor nezmění, protože jsem se tou osobou měl stát i já. Patřím ale k výjimkám, kterým se jen dílem náhody skoro nic nestalo.
V roce 2006 projely mým tělem tři tisíce voltů.
Ironií osudu k tomu došlo po celodenním poskakování na kole, tedy u činnosti, která by mi jako dvojnásobnému mistrovi světa v biketrialu měla jít ze všeho nejlíp.
Zásah elektrickým proudem mě měl zabít, říká to každý, kdo tomu jen trochu rozumí, a asi si to umí domyslet i ostatní. Místo toho tu pořád jsem a od té doby často myslím na několik pro mě podstatných věcí.
Zaprvé na to, jak zásadně mě formovalo prostředí, z něhož pocházím. Zadruhé na to, že to byla moje hloupost, k níž mě dovedly zdánlivě nevinné okolnosti. A zatřetí na to, jestli existuje nějaký vyšší důvod, proč jsem přežil.
Někdy sám sobě připadám jako trapák.
Jsem na internetu, stránka se mi nenačte během několika vteřin a jednou za čas se o mě pokouší stavy, kdy chci telefon nebo počítač rozmlátit. Vždycky, když to odezní, dojde mi, jak absurdní situace to byla, a vybavím si rok 1990. Tehdy jsem psal dopis do Španělska. Na stroji.
Oslovil jsem továrnu Monty, která vyráběla biketrialová kola, s tím, že bych chtěl závodit na jejich vybavení.
Po sametové revoluci jsem byl čerstvě plnoletý, dostal jsem velkou chuť zkoušet nové věci, ale to nic nemění na tom, že jsem vyrostl v jiné době. V socialismu jsem byl ještě v osmnácti v podstatě dítě – bez zkušeností a bez informací.
Jsem kluk z Jinošova, z drůbežárny u Vlašimi. Táta měl jako vedoucí provozovny podnikový byt a starali jsme se o chod statku. To znamenalo, že když v zimě v noci vypadla elektrika, já šel za každé situace pracovat, aby se kuřata nezačala tlačit k sobě a neumačkala se. Kdyby se to stalo, tátu by asi vyhodili.
Určité věci, vlastně skoro všechno, vyžadovaly mnohem víc úsilí a spolupráce s ostatními než dnes.
Proto mi nepřišlo nic divného na tom, když jsme s tátou s dopisem zajeli za jedním sečtělým pánem z tehdejšího Svazarmu, aby ho přeložil. Než to udělal, než jsme vše v pořádku poslali a než jsme dostali odpověď, trvalo to asi měsíc. V té době jsem každý večer usínal s představou, že chci mít krásné kolo a dobré oblečení. Umím si představit, že je to současnou optikou mladých lidí k smíchu, ale já se za to nestydím, naopak. Moc rád na to vzpomínám.
Byla to určitá romantika, protože jsem dlouho nevěděl, co se stane.
Majitel fabriky Monty si mě naštěstí pamatoval, protože jsem na mezinárodních závodech jezdil proti jeho synovi, navíc už jsem měl bronz z mistrovství světa. Souhlasil, a k tomu mi nabídnul, abych se stal dealerem jeho vybavení v Československu. Pro první kolo jsem musel do Německa, kde mi všechno připadalo úžasné. Ještě v noci po návratu jsem potmě před barákem jezdil přes obrubník a poznával jiný svět.
Předtím jsem měl svůj oblíbený model TC-50. Od roku 1985 to bylo v mých očích nejlepší kolo na světě, i když úplně nefungovalo. Nic s ním nešlo snadno, i při přejíždění dřevěné palety jste si na něm mohli pěkně rozbít hubu. Jak jsem ale později pochopil, přesně tohle je princip sportu. Není o úžasném vybavení a o počtu lajků na sociálních sítích, jak by se dnes třeba mohlo zdát. Je o překonávání překážek a vlastních limitů. A taky o zážitcích.
Díky tomu, že na kole šlo všechno pěkně ztuha, se mi paradoxně nic moc nestalo. Nemohl jsem dělat kraviny a naučil jsem se přizpůsobit triky svým zkušenostem, reagovat na podmínky a taky padat.
S výjimkou závodů jsem jezdil v teplákách a bez helmy, podobně jako drtivá většina mých vrstevníků.
Biketrial, se kterým jsem začal ve třinácti, byl, a vlastně pořád je, hodně malý sport. Vznikl na konci sedmdesátých let 20. století a jeho principem je překonávat přírodní nebo umělé překážky tak, abyste se žádnou částí těla nedotkli země. Vymysleli ho mototrialisti, aby si zpestřili zimní přípravu. Tehdy totiž ještě neexistovala horská kola, tak si udělali vlastní, malý bike. Návod na stavbu tohohle kola později vyšel v časopise ABC a táta, který byl manuálně zručný, ho okopíroval a za dva měsíce sám postavil. Já tak díky němu dostal v té době unikátní věc.
Podchytil jsem vývoj biketrialu, tehdy se mu říkalo cyklotrial, hned v začátcích a netrvalo dlouho, než jsem se dostal mezi špičku.
Tu noc, kdy jsem se poprvé projel na tom nejlepším, co se dalo sehnat, jsem ale poznal nový rozměr svého sportu. Kolo Monty bylo díky pár drobnostem úplně jinde, bylo lehčí a mělo třeba hydraulické ráfkové brzdy, u nás v té době celkem sci-fi. Bylo to jako srovnávat tlačítkový telefon s chytrým mobilem.
Mohl jsem si najednou dovolit spoustu věcí, ale rychle jsem si uvědomil, že si to užívám hlavně díky tomu, jak mě vycvičila srdcovka TC-50, s níž jsem si všechno musel vydřít. Pokud jsem na to neměl, smůla. Prošel jsem si zásadním vývojem, a proto jsem mohl využít všech vychytávek. Kdyby to bylo jinak, spoléhám víc na kolo než na sebe, a kdoví, jestli bych získal v letech 1998 a 2003 tituly mistra světa.
Myslím, že spíš ne. Stejně tak bych si výsledků nevážil tolik, kdyby přišly hned.
Je v tom určitá paralela se zmíněnou trpělivostí při psaní dopisu a nedočkavostí při načítání internetové stránky. Na první zlato jsem čekal jedenáct let, z toho bylo pět sezon, kdy jsem skončil těsně druhý nebo třetí. A pak jsem sice byl šampion, ale dělal jsem pidisport. Kdybych se všude chlubil úspěchy a masíroval si ego, byl bych ostatním k smíchu.
Snažil jsem se dělat co nejlíp biketrial a vedle toho jsem si všímal, co lidi zajímá. Bylo mi jasné, že musím přemýšlet jinak, takže jsem kromě závodění a prodeje vybavení ze Západu začal také jezdit exhibice. Vymýšlel jsem, jak ukázat, co umím, a hned na začátku devadesátých let jsem na kole vyskákal na Petřínskou rozhlednu. Tehdy to byla bomba, která se dostala na první stránky novin a do hlavních televizních zpráv.
Dost mě to bavilo a díky tomuhle stylu jsem si ze sportu udělal dobře placené zaměstnání. Zvládl jsem to jako jeden z mála zástupců takto okrajového odvětví. Nakonec vznikl i projekt Dressler.cz, kde učíme lidi jezdit na kole tak, aby měli dobré základy, aby zbytečně neriskovali a aby je to bavilo.
Právě tohle mě formovalo jako člověka i jako sportovce. A právě tohle jsem v jednu chvíli úplně opustil a málem mě to zabilo.
Chvátali jsme, abychom chytili dobré podmínky.
Zhruba rok poté, co jsem ukončil kariéru a věnoval se nadále už jen exhibicím a komerčním akcím, jsme na vlakovém nádraží v pražských Vršovicích natáčeli videoklip pro hudební stanici ÓČKO. V průběhu akce jsem se dostal do určitého vakua. Mnohem víc než okolní podmínky a bezpečnost jsem řešil kvalitu záběrů a kvalitu světla. Zároveň jsem chtěl ukázat, že pořád něco umím, protože jsme točili společně s Vaškem Kolářem, mým biketrialovým nástupcem, který byl v super formě.
Celé to bylo o tom, že jsme přejížděli přes vagony na odstavné koleji, kde nic nehrozilo. Ke konci dne najednou kameraman řekl, že by na jiných vlacích, které stály trochu opodál, byly mnohem lepší záběry.
Měl pravdu a přesvědčil mě.
Zamířil jsem k nim a šlo jen o to vylézt nahoru a přejet po střechách, bylo to jednoduché. Na vagonu ale byla nějaká bedna a přišlo mi, že může komplikovat plynulost jízdy. Museli jsme všechno natočit na první pokus, kdyby to někdo náhodou viděl a chtěl nás vyhodit, takže jsem se rozhodl podívat, co přesně to je.
Myslel jsem na všechno okolo natáčení, jen ne na to, že ten vlak musel na místo nějak přijet, když nestál na odstavné koleji.
Začal jsem lézt po žebříku, abych se dostal na střechu, a chtěl se na ni vyhoupnout tím, že se přitáhnu o kabel, který tam trčel. Vypadal úplně obyčejně a moje ruka k němu vyletěla automaticky.
Byly v něm tři tisíce voltů stejnosměrného proudu.
Jestli mě něco od téhle chvíle provází, tak to, že stačí mžik a všechno je jinak. Taky kvůli tomu od té doby všude říkám, ať se nikdo nenechá vyhecovat, když si není jistý tím, co se může stát. Buďte radši za sraba, protože právě ve chvíli, kdy o tom vůbec nepřemýšlíte, může váš život viset na vlásku.
To, že jsem se chytnul kabelu, mě málem zabilo a zároveň mi to asi zachránilo život. Kdybych vylezl na střechu jen díky žebříku, šel by do mě proud ještě víc a spálil by mě na uhel. Elektřina jde do země, a když se o to začnete trochu zajímat, zjistíte, že spousta lidí má veliké popáleniny jen z toho, že přelézali nárazníky mezi vagony. Stačilo, aby bylo trochu vlhko, stal se z nich vodič a vlítlo to do nich. Každý rok se stane pár desítek takhle smutných případů.
Já naštěstí pospíchal a měl jsem jednu nohu ve vzduchu. Začal jsem se klepat a tím jsem se vytrhnul ze sevření kabelu vlastní vahou, takže jsem po výboji okamžitě spadnul dolů. Kdybych byl stabilní, asi bych se nepustil, dokud by mě to neuškvařilo.
To, co jsem prožil, bylo zvláštní. Nepromítnul se mi před očima celý život, ale v hlavě se mi toho najednou odehrálo opravdu hodně. Všechno jsem si uvědomoval.
Lezu nahoru a najednou se spustí monolog:
„A do prdele, to je elektrika. Kamarád z produkce stojí celkem daleko, navíc, kdyby mě chtěl sundat, chytne ho to taky.
Musel by mít tyč, ale kde ji vezme. S tímhle nemůžu nic dělat.
Je fuk, jestli jsem mistr světa, jestli mám peníze, jestli něco umím a jestli jsem byl hodnej.
Zažil jsem stovky, možná tisíce pádů na kole, na motorce, na lyžích… A dostane mě tahle kravina.“
Myslel jsem jen na to, že tohle je konec, že už nikdy nebudu sportovat a že jsem pěknej debil.
Nejhorší byl pocit zmaru, kdy to celé chcete vrátit zpátky a nemůžete. Jen se klepete a víte, že jste si podělali život.
Štvalo mě to dost, protože jsem si v pětatřiceti připadal mladej a chtěl jsem si ještě něco užít. Nejhorší byl ten pocit zmaru, kdy to celé chcete vrátit zpátky a nemůžete. Jen se klepete a víte, že jste si právě podělali život.
Myslel jsem si, že celá anabáze trvala aspoň půl minuty, ale bylo to jen pár desetin vteřiny. Během nich jsem spadnul z pěti metrů mezi příruby vagónů, to jsou ty široké trubky s ostrou hranou.
Za pár vteřin ke mně přiběhnul kamarád a našel mě v bezvědomí. Ve skutečnosti jsem měl i srdeční zástavu, což nevěděl, ale v situaci, kdy byl ve stresu a já nedýchal, ho napadlo jen to, že mě bouchne pěstí do hrudníku. Asi to byla náhoda, ale prostě mě po úderu nahodil.
Chvíli mi bylo moc dobře, ale pak jako by mě někdo z perfektního křesla ve vytopené místnosti vyhodil do reality. Ať si to vyžeru.
Najednou jsem se ocitnul v sedu.
Svoje ruce jsem viděl snad desetkrát a kmitaly mi před očima jako vějíř. Pořád jsem si úplně jasně uvědomoval a analyzoval celou situaci. U předchozích pádů při sportu jsem si vždy rekapituloval, jak se jmenuju a co je za den. I teď jsem to okamžitě věděl, dokonce jsem si vybavil, kde jsme a co natáčíme.
Přiběhli další kluci z produkce a netušili, co se děje. Stejně jako všichni bezpečáci, se kterými jsem se později bavil, nechápali, že jsem přežil. Já totiž kabel sevřel vší silou. Nerozumím tomu, jaký typ proudu do mě vletěl, kudy šel dovnitř, kudy ven a proč, ale prý záleží na každém detailu. Každopádně jsem měl jen lehce popálené ruce a na jedné noze u holeně mám trochu vidět místo, odkud to ze mě vylítlo.
Kluci mě odnesli na perón a po chvíli mě začalo všechno bolet.
Začalo se mi dělat blbě a řekl jsem ostatním, ať zavolají záchranku. V tom šoku je to totiž vůbec nenapadlo. Odvezli mě do nemocnice na Vinohradech, kde ze mě doktoři na pohotovosti dělali trochu blbce a ptali se, proč dělám takové kraviny. Nechali mě docela dlouho čekat na chodbě a nakonec mi udělali rentgeny, protože jsem měl po pádu úplně zničený kotník a hlezenní kost. Pak mě naštěstí poslali i na kardiologii a tam byl lékař s jiným přístupem. Začal obdivovat, že jsem něco takového rozchodil. Hned mě přesunul na JIPku, protože mu došlo, že bych mohl ještě v dalších několika dnech umřít na arytmii nebo na rozkládání krevních destiček.
Přišla noc v nemocnici a uvědomění si toho všeho. Bylo to strašně silné.
Nemohl jsem spát, jednak proto, že na kotník nezabíraly ani nejsilnější prášky na bolest, ale hlavně jsem byl šťastný, že jsem pořád na světě. Měl jsem radost z každé hezké zprávy od rodiny a od kamarádů. Byl jsem v euforii, jako kdybych odněkud utekl. Nehodlal jsem si stěžovat, že mě bolí nožička a že mi budou utíkat peníze ze zrušených exhibic. Bral jsem s pokorou, že mě čeká půl roku pajdání o berlích.
Bylo mi to úplně jedno.
Věděl jsem moc dobře, že jsem za svou blbost zaplatil hodně mírnou daň. Došlo mi, že život je jen jeden a nedá se restartovat ani uploadovat.
Snažím se lidem ukazovat, že kolo je nejlepší hračka na světě.
Moje škola dělá kempy pro malé děti i pro sedmdesátileté cyklisty a má to být zábava pro všechny. Trénuju takhle techniku i s Jitkou Čábelickou, která je dnes nejlepší Češkou v cross-country horských kol, a pokud se nic nestane, pojede na olympiádu do Tokia. I u ní je to o tom, aby si hrála a nedávala do toho jen chtění.
Někdy prostě stačí jít s kolem blbnout za barák. To je ono.
Vypadá to jednoduše, ale především u dětí je praxe úplně jiná. Důvodem jsou rodiče, kteří svým potomkům skoro nic nedovolí, protože se bojí, že si ublíží. Slýchám, že je nebezpečná doba, ale o tom to není. Sportovat se dá kdekoliv, ale rodiče mají strach a dají dětem pro jistotu všude telefon, aby jim každou hodinu hlásily, že jsou v pořádku.
Tohle je obraz naší rychlé společnosti, kdy chceme být plni informací a přebytek vjemů způsobuje, že jsme přecitlivělí.
Děti za to nemůžou, ale dnešní sterilní prostředí jim bohužel komplikuje možnost zjišťovat, co je realita. A když to zkusí, často to brzy vzdají, protože je to pro ně moc obtížné. Vidím malého školáka, který projeví zájem o nějaký sport, a rodiče mu hned z nadšení pořídí to nejlepší vybavení, pokud na to mají peníze. Tyhle případy obvykle dopadají tak, že u toho potomek nevydrží a za půl roku se situace opakuje, jen v nějaké jiné činnosti.
Myslím, že tohle není způsob, jak se v něčem najít.
Jenže obecně přibývá rodičů, kteří se snaží mít za každou cenu šťastné děti. Nechtějí, aby zažily neúspěch, takže jim umetají cestu a tlačí je do prvních řad. Chtějí po nich medaili, a i když prohrají, dají jim aspoň nějakou soukromou, co předtím sami koupili. Pak vyrostou lidi, kteří neznají cenu vítězství a zároveň se nenaučili prohrávat, takže se hroutí i kvůli maličkostem.
Přitom právě schopnost umět padat a zase vstávat vám pomůže vyrovnat se s neúspěchem. Je to důležitější než pocit, kdy zvedáte po vítězství pohár nad hlavu. To první nezvládne každý.
Nechci se tvářit, jako že všemu rozumím. Naopak si uvědomuju, že po tom, co se mi stalo, můžu působit nedůvěryhodně. Na druhou stranu právě moje zkušenost, moje „dobrá prohra“, mi víc než cokoliv jiného ukázala, že člověk je především tvor chybující. Děláme hodně hloupostí a občas se nám něco povede.
Je potřeba z toho vycházet.
Mluvím o tom, protože ze mě pod vlivem máminy výchovy vyrostl spíš bojácný člověk, kterého baví tyhle stavy překonávat. Technicky jsem měl na kole na všechno, ale psychicky mi některé věci nedělaly dobře. Mám ale rád překážky. Proto jsem trénoval, posiloval tím odvahu, a nakonec jsem něco ve sportu dokázal.
Děti dnes často vidí jen to, co je na vrcholu. Čím dál míň chápou, že je za tím spousta selhání a bolesti.
Biketrial sice vypadá složitě, ale nejsem sebevrah ani dobrodruh. Když můj sport srovnáte se silniční cyklistikou, kde se závodníci oblečení v elasťákách řítí skoro stovkou z kopce, je to úplná pohoda. Triky děláme v malé rychlosti, máme chrániče a zaplatíme pouze za svoje chyby. Za celou závodní kariéru jsem měl jen roztrženou bradu a zlomenou loketní kost.
Dnes motivuju děti, aby toho co nejvíc zkoušely a blbnuly. S rozumem. Neseďte doma jen proto, že vám někdo řekl, že je něco riskantní. Extrémní věc dělaná zodpovědně je míň nebezpečná než pohodová zábava, k níž přistoupíte ledabyle.
Učte se, protože nejlepší je proces posouvání hranic. Nejde mi to, fajn, nevadí, zkusím to zase zítra.
Faktem je, že ve společnosti orientované na výkon je složité tohle prosazovat. Děti dnes často vidí jen to, co je na vrcholu. Čím dál míň chápou, že je za tím spousta selhání a bolesti.
Už se kvůli tomu někdy sám sebe ptám, jestli má cenu dávat videa mých triků na kole na sociální sítě. Nasdílím tam třeba to, jak v lese přeskakuju a přejíždím klády stromů. Může se stát, že to dítěti, které nezná své limity, bude připadat normální a bude to chtít zkusit taky. Je to důsledek toho, že ho rodič neposadil na kolo, ale za počítač, kde ho nechal samotné v domnění, že se mu nemůže nic stát. Není u něj nikdo, kdo by mu řekl: „On si to může dovolit, protože je mistr světa a hodně tomu obětoval. Ať tě ani nenapadne to napodobovat a uč se zatím lehčí věci, které máš pod kontrolou.“
Než se někdo dostane k cíli, musí vždy projít vývojem. V mých očích jde o to, bavit se určitou činností a dělat ji s radostí, tím se ji nejlíp naučíte. Pak vás vzrušuje jakákoliv výzva, a když už máte úroveň a potřebujete další impulz, začnete uvažovat o tom, jak jsou na tom ostatní, a máte potřebu se s nimi srovnávat.
Musím říct, že přes všechny výhrady obdivuju vývojáře her na konzolích, kteří umí virtuální svět vytvořit tak, že je snadné mu uvěřit. Jsou machři, protože to, co dělají, je návykové.
Stejně by to mělo být i ve sportu, metodika má být chytlavá. Když dětem ukazuju, jak sjet kopec, a podám jim vše zábavnou formu, jsou pak schopné běhat s kolem dvě hodiny a tlačit ten těžký stroj do kopce, aby pak mohly frčet dolů. Nemyslí na to, že makají. Jen pro pořádek, dřina je taky důležitá, protože u ní zažíváte stavy a situace, které vás zocelí a dají vám sebedůvěru.
Musíte pochopit návody, jak na to. Musíte znát vlastní hranice. Musíte ctít určitá pravidla. Musíte přijmout, že se nikdy nic nestane automaticky.
Nikdo to dobré nenajde jen tak.
Když dostanete tři tisíce voltů, nestane se z vás superhrdina.
Pokud to přežijete, máte být podle odborníků otřesení a unavení. Mě ale kvůli elektrickému proudu nebolelo vůbec nic a nezjišťoval jsem, jestli je to dobře, nebo špatně, protože mě dostaly emoce.
V dalších měsících jsem byl citlivější, ale naštěstí mám kolem sebe fajn lidi, kteří mi pomohli, a hodně z nich nakonec všechno umělo otočit v legraci. Jeden kamarád třeba zavolal do rádia a nechal mi zahrát písničku na přání i s věnováním: „Pro Pepu Dresslera, mistra světa v electric boogie. Pošlete mu Pavla Vítka a jeho hit Mám rád vůni tvý kůže.“
V roce 2006 ještě naštěstí nebyl Facebook, takže se můj incident dal líp ututlat. A já sám jsem se tím rozhodně nechtěl nikde chlubit.
Jediný, komu jsem řekl úplně všechno, byl táta.
Před ním jsem neměl tajemství, ale před mámou radši jo. Byla hodně úzkostlivá, bála se o mě a celkem dlouho nic moc nevěděla. Kdyby do detailu zjistila, co přesně jsem prožil, tak mě snad radši zastřelí, aby už o mě v budoucnu nemusela mít strach.
Odmala mě totiž varovala skoro před vším, ale paradoxně mi nikdy neřekla: „Pepo, nechoď ke kolejím, na nic tam nesahej, je tam elektrika a můžeš dostat zásah proudem.“ Zní to idiotsky, ale kvůli tomu, že jsem nebyl městské dítě, jsem o tomhle nic nevěděl. U nás prostě stačilo jet do školy jednu zastávku autobusem.
Jasně, v pětatřiceti jsem si tohle všechno mohl už dávno zjistit někde jinde. Zároveň to potvrzuje, jak moc nás ovlivňuje prostředí, z nějž pocházíme.
Člověk z města se přece taky nezajímá o to, jak se má chovat v lavině. Mám rád freeride snowboarding a potkávám řadu turistů, co si myslí, že stačí mít dobrou výbavu a hlavně pípák, pomocí kterého vás v případě problémů lokalizují záchranáři a vyhrabou vás. Až pak, když se bavíte s někým zkušeným, zjistíte, že horská služba většinou přijíždí pro mrtvé a že pomoct může hlavně ten, kdo je s vámi na místě a začne rychle jednat. V lavině, kterou klidně spustíte i na vedlejším svahu v luxusním středisku, se totiž udusíte během několika minut.
Tím neomlouvám, co se mi stalo, jen vysvětluju, proč k tomu v mém případě došlo.
Postupem času se samozřejmě můj „výkon“ dostal na veřejnost. Já sám o tom ale mluvil málo, a když už, tak jen obecně, abych lidi poučil a vysvětlil jim, co může způsobit vteřina nepozornosti. Udělal jsem na tohle téma i pár rozhovorů v rámci osvětové kampaně, na které jsem se domluvil s Českými drahami.
Dráhy mě oslovily samy, protože to, co se mi stalo, je pro ně věčné téma. Cílem bylo dělat besedy ve školách, což jsem si po několika zkušenostech rozmyslel. Zásah elektřinou mě nasměroval k tomu, abych víc vyhodnocoval, co je prospěšné a co ne.
Nebyl jsem dobrý příklad pro děti.
Přišel jsem do třídy, povídal o svém zážitku, ale míjelo se to účinkem. Všichni totiž viděli sportovce a týpka, který úplně v pohodě rozdýchal tři tisíce voltů. Místo určitého uvědomění si tak mohly říct, že třeba taky budou mít štěstí. Mnohem větší efekt by mělo, kdybych tam přilezl bez nohy, to by bylo názornější než tisíce slov.
Přítelkyně, s níž máme tříletou dceru, má z předchozího vztahu dva kluky, deset a třináct let. Oba se zájmem koukají na seriál Vyprávěj.
Nechápal jsem to, ale pak, když jsem začal natáčet dobové video o tom, jak jsem před pětatřiceti lety začínal, jsem se na to kvůli inspiraci kouknul a došlo mi, proč se jim seriál líbí. Mají možnost vidět skutečnost, protože tam všechno odpovídá době, v níž se odehrává děj, zatímco dnes kolem sebe vidíme virtuální svět. V něm se víc než to, co opravdu je, zdůrazňuje spíš jakási společenská poloha.
Sám v osmačtyřiceti pociťuju, že v téhle lajně jede i řada mých vrstevníků. Mají peníze, koupí si kolo za dvě stě tisíc korun a řeší, jestli a jak jim to brzdí a pruží, ale je jim fuk, že mají třeba značnou nadváhu. Kdyby došlo na realitu, dá jim na frak normální člověk s kolem za deset tisíc, ale to v jejich bublině jakoby neexistuje.
Dnešní sportovní vybavení je skvělé, jeho kvalita se pořád zlepšuje, ale s našimi schopnostmi a dovednostmi je to přesně naopak.
Právě o tom jsem natočil retro video s názvem „1985“. Měl jsem svoje kolo TC-50 a to mi vštípilo, že nezáleží na materiálu, ale na chuti a píli. Viděl jsem, že stejně to má i můj táta, který tehdy klidně se starou škodovkou jezdil celou zimu na letních gumách, protože se to moc neřešilo. Tím neříkám, že bych si přál, aby to tak bylo i teď, ale poukazuju na to, že uměl řídit. Přizpůsobil se podmínkám a dokázal pokaždé dojet z místa A do místa B. Za mě je tenhle styl bezpečnější, než když má dneska někdo pohon na čtyři kola, posilovače všeho možného a drtí to po dálnici vždy na maximum, protože musí stihnout pracovní schůzku.
Lidi prostě můžou dělat spoustu věcí, i když je neumí. Fajn, taková je doba, ale je potřeba to aspoň říct na plnou hubu.
Pokud má někdo kolo a na něm odpružení 160 milimetrů, přejede jakýkoliv obrubník, i když vůbec nezná základy. Ten stroj to udělá za něj a člověk si pak myslí, že může jít do náročnějších věcí, o to větší pád pak ale může přijít – a to je celý průšvih našeho světa. Vytvořili jsme prostředí, kdy nevnímáme rizika, nejsme o nich poučení a málo se zajímáme o to, jak jim předcházet a jak jim čelit.
Přijde mi dobré ukazovat, že to jde i jinak. Osobně pořád prosazuju v první řadě nadšení z toho, že jsem se něco skutečně naučil a umím to.
Nechci, aby se přirozené nastavení vytrácelo z jakékoliv činnosti. Nepobírám, proč tolik lidí neřeší své schopnosti, ale svou image, kde je na prvním místě selfie na Instagramu a na Facebooku, které někdo ohodnotí. Nemá to logiku. Někdo jede s rodinou na hory a místo toho, aby přemýšlel o programu s nejbližšími, řeší spíš to, kde si udělá fotku, aby to dobře vypadalo. Pak se nebaví s tím, s kým je osobně na místě, ale komunikuje na dálku s někým, koho zná třeba jen povrchně. Neužívá si přítomnost, nenasává skutečnou atmosféru a má ve finále překroucený zážitek.
Každý, koho se to týká, si určitě najde argument, aby se obhájil. Vím, že tohle řada lidí dělá v rámci své práce, včetně mě, zásadní ale je, aby to nikdy nebylo víc než to, co právě je.
Když jsem v devadesátých letech dělal biketrial, všechny zajímala hlavně silniční cyklistika a já na sebe musel upozorňovat jen tím, co skutečně dokážu. Skákal jsem na kole všude možně, kromě Petřínské rozhledny jsem zvládnul i Žižkovský vysílač a pokukoval jsem i po Eiffelovce, kam mě nakonec nepustili. Chtěl jsem tím získat pozornost, ale dělal jsem to jako sportovec, který zvládal něco, co ostatní neuměli. Dnes chce řada lidí šokovat a nemají čím, ale stejně jsou ochotní se přetvařovat do posledního dechu.
Každá doba něco přináší a tahle je plná osobních „fake news“. Vidím velký rozdíl mezi sítem reality a virtuálním chaosem, kde může uspět i ten, kdo si všechno vylže. Mnoho lidí je populárních, aniž by se střetli se skutečnou konkurencí.
Bohužel to pak způsobuje, že na Instagramu nevidíte, jak se něco nepovedlo, a řadu lidí to může frustrovat. Mám blbou náladu, vlezu na sociální sítě a tam najdu hromadu štěstí, to člověka ještě víc sundá.
Je to ale jen hra. A já ji chci hrát co nejmíň a místo toho doopravdy žít.
To, jak mě zasáhl proud, zachytil náš kameraman a já se rozhodl podívat na záznam zhruba týden po nehodě. Chtěl jsem všechno vidět, abych zjistil, co bylo špatně.
Bylo mi z toho úzko, ale mnohem víc mě překvapilo, jak krátké to bylo a co opravdu stačí, aby bylo všechno v háji. Připadalo mi to neuvěřitelné a ještě dlouho se o mě pokoušely zvláštní stavy. Kdykoliv jsem u železnice viděl stejné kabely a dráty, měl jsem nutkání se jich znovu dotknout. Zároveň jsem se bál toho, jak mě přitahují.
Bylo to divné a hlavou mi při tom útržkovitě dojížděla i scéna, kterou doteď úplně neumím zařadit.
Vybaví se mi, jak ležím hned po pádu u vagonu. A těsně předtím, než ke mně přiběhnou kluci, u mě stojí tři jiné postavy a něco mi povídají. Nerozumím jim, neznám je, jen mám pocit, že se baví o mně. V tu chvíli je mi dobře. Nikomu neříkám, co to je, protože sám nevím, jestli to nebyl blud. Někdo by třeba řekl, že to připomínalo poslední soud.
Pořád si to netroufám hodnotit konkrétně. Během posledních pěti let mi umřeli v náruči oba rodiče a mluvit o tom, že jsem i já viděl svůj přechod mezi životem a smrtí, který pak někdo v poslední chvíli odložil, bych si nedovolil.
Byl to ale silný moment, který mi připomíná, že osud a okolnosti se vždy nějak složí, někam nás vedou, pak uděláme rozhodnutí, něco se stane a už to nezměníme. Tohle vědomí si s sebou nesu. S odstupem je pro mě nejdůležitější, že jsem pořád tady a vím, že je k tomu určitě důvod.
Buď ještě musím splnit nějaký důležitý úkol, nebo si naopak zasloužím mnohem horší smrt.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází