Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
„Ready.“
Před startem závodu se musíme všichni špičkou lodi dotýkat startovacího bloku ve tvaru otevřeného lichoběžníku. Jak ale zazní první povel, pošoupnu se tělem trochu dopředu a drcnu do něj.
Odkopne mě to zpátky.
„Set.“
Jsem ještě v kapse, v níž být musím, ale třeba dvacet čísel zpátky. Maličko, chviličku, počkám, pak zaberu a dostanu loď do pohybu.
„Go.“
Jakmile to slovo rozřízne vzduch a startovací zařízení spadne, už jsem pár centimetrů rozjetý. Dupnu do toho.
Mezi námi: Tohle je proti pravidlům. Kdyby to chtěl nějaký rozhodčí hrotit, může mě napomenout. Ale můj pohyb v bloku je zároveň tak neznatelný, že když třeba foukne vítr, zahýbe s námi výrazněji.
Existuje teorie, že prvních deset vteřin po startu můžete jet jak rychle chcete, ale stejně vás budou stát stejnou porci sil. Proto vypálím, jak je to jen možné.
Úvodních padesát metrů to tam nasypu.
Nikdy jsem v tréninku nevyčníval ani jsem nezvedal větší váhy než ostatní.
Na závodech jsem jim ale stejně vždycky ujel.
Dokud se nejede naostro, podvědomě se trochu šetřím, nevyžvejknu se do maxima. Nejde mi to. Až závod mě vyhecuje tak, že se do toho opřu. Klidně natolik, že jsem následující týden úplně v háji, jak se vyšťavím.
Na tréninku místo toho radši vymýšlím nejrůznější bejkárny, abych dřinu odlehčil.
Že se ohazujeme vodou a kdo to schytá, chce vám to oplatit, to je evergreen. Mnohem lepší pomsta je ale ta, že se za někým rozjedete a drcnete mu do lodě. V tu chvíli musí strašně přidat, jinak nemá šanci se bránit a udělá hodiny, otočí se do protisměru. Pěkná sviňárna, která spolehlivě vždycky obstará salvu smíchu, je taky třeba přenastavení úhlu na pádlech, jež máme kvůli přepravě skládací. Pokud si nevšimnete, že si někdo s vaším pádlem pohrál, zaberete, nezapřete se o vodu, promáchnete a už se koupete.
Já jsem ten, kdo s těmihle ptákovinami vždycky začne, jenže pak se to na mě vrhá ze všech stran zpátky.
Hrozně mě i baví provokovat trenéra.
Na předolympijském soustředění v Livignu jsem při ježdění na kole přepadl přes řidítka. Přejížděl jsem trochu rozvodněný potok, což nebyl zrovna chytrý nápad, a už jsem letěl. Naštěstí jen lehce, akorát jsem si natloukl dlaň.
„Bolí tě to?“ zajímal se hned Karel Leština, náš trenér.
„Dobrý, nebolí.“
„Hlavně, abys mohl pádlovat.“
Co vám budu povídat, rozleželo se mi to v hlavě a ráno jsem vzal lihovku, kterou i když smyjete, zůstane po ní modrá stopa. Začmáral jsem si tedy půlku dlaně a následně to vydrhnul mýdlem. Vznikla z toho parádní modřina.
„Hele, Karle, já to mám asi zlomený…“
Rázem byl úplně v nervu.
„No to je v háji! Před olympiádou! Čtyři roky v prdeli!“
Chudák začal tak plašit, až mi ho začalo být líto. Prozradil jsem mu, že jsem ho jen nachytal. On ví, že ho často provokuju, a moc už se nenechá, ale tentokrát jsem ho dostal. Podobně jako při přípravě v Kalifornii, kde kolem břehu roste docela husté rákosí, třeba i patnáct metrů široké. Pokud se člověk pořádně rozjede, zvládne jím ale projet.
„Pojď, schováme se,“ houknul jsem na parťáka, co byl s námi.
Napálili jsme to kolmo ke břehu a dostali jsme se tak hluboko, že jsme byli úplně schovaní.
Karel nás pěknou chvíli hledal, než jsme mu triumfálně vyjeli naproti.
Nevím, jaký jiný trenér by to se mnou zvládl, proto jsem za Karla hrozně rád. Není autoritativní, je to spíš kamarád, který mi pomáhá se zlepšovat. Sám závodil, pořád se udržuje v kondici a chodí s námi všechny posilovny i třeba běžky. Mám z něj respekt, ale zároveň spolu po sezoně klidně zajdeme na pivo.
Vím, že mě bere takového, jaký jsem. A že se nenaštve, když mi řekne, ať narovnám hlavu, a já ji naschvál dám ještě víc dolů a přikrčím se. Že když už jsem někdy vážně vyjetej a nemůžu nic, začnu se smát.
Ono totiž když jsem v pytli, smích je pro mě daleko lepší, než abych brečel. Usmání je pro unavené tělo něco, co by nečekalo, takže je tak v šoku, že zapomene na to, jak jsem tuhej, vykyselenej a nemůžu.
Smích je pro mě způsob, jímž obelhávám mysl, abych mohl dál trénovat.
Bójka.
Bójka.
Bójka.
Jak vystřelím ze startu, nejedu proti soupeřům, nedívám se na ně. Sleduju červené bójky, označující průjezdy, abych věděl, jak se chovat podle taktiky, kdy začít zrychlovat a kdy ještě brát z rezerv. Jedu na svůj co nejlepší čas, protože pokud máknu, jak nejlépe umím, budu mít co nejlepší výsledek. To je přece jednoduchá rovnice.
Ano, občas se periferně mrknu, jak jsou na tom ti ve vedlejších drahách, ale stejně vím, že když si pojedu to svoje, nakonec je dám.
Nebo taky ne, jako Španěla v Riu. Ten nepovolil.
Při závodě na mě sednou dvě krize. První během minuty, kdy se projeví, jak jsem hrábnul do prvních temp. V půlce pak dorazí druhá.
Potom už to jen bolí.
Od té chvíle se mi začne zužovat zorné pole, protože tělo potřebuje veškerou krev na okysličení svalů a ta se tak nedostává do očí. Odkrvují se mi, vidím jen tunel. Uzavře se mi svět a přede mnou je jediný směr. Ten k cíli.
Říkají tomu killer effect.
Prý se přepnu do zabijáckého módu, v němž začnu šetřit veškerou energii, skončím s kravinami a už se jen soustředím. Tak to aspoň nazvali Martin Doktor a Jerzy Dziatkowiec, naši konzultanti od repre.
Něco na tom bude. Je fakt, že jak se blíží důležitý závod, přijde mi, jako by mi šlo o život. Dokážu ze sebe najednou vydat mnohem víc. Když pojedu proti juniorům, šlápnu do toho taky, ale nikdy ne tak jako na mistrovství světa, kde chci strašně moc vyhrát.
Míval jsem to takhle i v judu, které jsem dělal jako malý. Na trénincích mě to občas nebavilo, ale táta mi říkal, že sotva přišel turnaj a rozhodčí zakřičel „hadžime!“, vyskočil jsem se svítícíma očima, a jak jsme se dostali na kolena, každého jsem udolal. Techniky nebyly nic pro mě, já v sobě na zemi ale objevil nějakou extra sílu, jíž jsem soupeře převálcoval.
Asi to mám v sobě.
Nedokážu ale takový stav udržet dlouhodobě. A nenaskočí mi častěji než při těch nejdůležitějších závodech.
Jak na ně však odjedu, přestává se mnou sranda. Večer před startem už se hodím do svého transu a neřeším nic, ani na mobilu mě nezastihnete. I když mě třeba někdo v loděnici pozdraví, mám černo před očima, sluchátka na hlavě a vůbec neodpovím. Nebo jen pokývnu hlavou, přestože normálně bych se začal vybavovat.
Ale tohle je přece jen můj čas. Závod je pro mě důležitá věc a já se na ni chci soustředit. Proto vypouštím celé okolí.
Nejhorších pro mě je nějakých deset minut před startem. Člověk už je rozhýbaný, rozprouděný, potlouká se kolem startovacích zařízení a v hlavě mu běží celá trať, na níž za chvíli vyrazí.
Lidi, kteří mě znají, říkají, že tehdy zabíjím pohledem, což jsem svého času i dělával cíleně.
Zíral jsem na soupeře a vrčel.
Vážně vrčel.
Jdu si pro vás!
Jistě, ubírá to koncentraci a ostatní si říkají, že jsem magor, ale zase se jim to dostane do hlavy a třeba se i podvědomě bojí. Přemýšlejí o mně víc než o tom, o čem mají. Mému egu to dodává sílu.
Dřív jsem si taky v těchto chvílích krátil čas tím, že jsem si dával pár ostrých záběrů, jenže jsem zjistil, že mi to bere sílu. Byl jsem totiž tak napumpovaný, že jsem se do toho opřel i tady při rozjíždění.
Jak se blíží startovní povel, ve vaší hlavě neexistuje nic jiného než závod, tam si neříkáte, že ho jedete pro maminku nebo: „Hele kamarádi, teď budu v televizi“. Nevím, jestli to tak mají i ostatní, ale já dokážu úplně vypnout a jen si představuju, jak musím jet. V tuhle chvíli kolem vás padne opona a už je úplně jedno, co vás sem dovedlo, kdo vám kde pomohl. Blíží se okamžik, kdy se ukáže, co má kdo natrénováno.
Je to jen o vás.
Netrpím tím, že by mě svazovala nervozita. Zrovna v tenhle moment tu lehkou naopak dokážu proměnit v ještě větší energii. A taky vím, že jsem viděl rybu, tak jsem v klidu.
Fakt, rybu.
Vždycky, když jsem měl dobrý závod, jsem cestou na molo nějakou zahlédl. Jsem zvyklý už od dětství furt čučet do vody, protože nás děda s babičkou tahali na výlety a učili nás vztahu k přírodě, a i dneska jakmile jedu po mostě přes říčku, klidně zpomalím a koukám. Pokud tam ryby jsou, klidně zastavím a jdu jim třeba hodit kus klacku.
Takhle jsem v Londýně viděl tři pěkné kapry, v Riu něco menšího.
Pokaždé z toho byla olympijská medaile a já si zpětně uvědomil, že to takhle vyšlo pokaždé. Proto kdykoliv si ryb všimnu, vím, že to tentokrát bude dobré.
Jen si jeďte, stejně skapete. Za dvě stě metrů vás mám…
Moje tělo pracuje jako stroj a smazává vzdálenost mezi mnou a soupeři, kteří vystartovali rychleji.
Pravá.
Levá.
Pravá.
Levá.
Vím, jak potřebuju jet a kdy můžu přidat a zůstávám v klidu, protože spoléhám na to, že mám lepší druhou půlku trati. Ostatní dokážu udolat nacvičeným tempem.
Na začátku je třeba dostat se do rychlé frekvence, pak postupně nahodit tu vytrvalostní.
Pravá.
Levá.
Pravá.
Levá.
Fyzička je jedna věc, ale na to, abyste udrželi stejný rytmus od zhruba sto padesátého metru až do finiše, potřebujete hlavně psychickou odolnost. Právě tohle neustále trénujeme.
Pravá.
Levá.
Pravá.
Levá.
Kajakáři na singlu dávají kolem 107 záběrů za minutu, někdo klidně i 115.
Pak jsem tu já se svými pětadevadesáti.
Pravá.
Levá.
Pravá.
Levá.
Nejde vyloženě o to, jakou máte páru, spíš o cit pro vodu. Člověk do ní může bouchnout obrovskou silou, ale stejně se neposune. Důležitější je vědět, v jakém okamžiku sílu použít. Není vždycky třeba mohutný záběr jako na padesát kilo. Když ho použijete špatně, místo abyste se posunuli dopředu, zhoupnete se nahoru.
Nestačí protáhnout pádlo vodou, ale je nezbytné odstrčit se od ní, aby se pádlo ve vodě nehnulo. Jako když ho zarazíte do písku.
Proto mám tak nízkou frekvenci. Ve vodě jsem třeba stejný čas jako ostatní, ale ve vzduchu si odpočinu o chvilinku déle. A pak zase zaberu.
Pravá.
Levá.
Pravá.
Levá.
Po dobrém závodě si zpívám. Je mi fajn.
Muzika hraje v mém sportování velkou roli, před startem si totiž vždycky pouštím pořádné nakopávačky. Mám rád současný český rap a hip hop, písničky s dobrými texty. PSHáčka, Bena Cristovaa, Paulie Garanda, Ektora.
Chodím i na jejich koncerty (kde vadím lidem, když si stoupnu dopředu) a třeba s Benem se i známe, nedávno jsme si u něj doma ze srandy střihli zápas na žíněnce. On má jen něco přes osmdesát kilo, tak jsme se prali na zemi, abych mu něco neudělal. Říkal, že prý mám docela sílu v rukou. Dali jsme schůzku, že pokecáme a skončili jsme klepáním dlaní o zem, že už dost…
Hudba mě provází od dětství i proto, že mamka je jazzová zpěvačka. Často jsme doma u piana se ségrama zpívali. Mamka hrála a do toho se třeba přidal děda na klarinet, saxofon nebo příčnou flétnu. Házeli jsme šlágry ze zpěvníku nebo od Nohavici.
Vím, že mám ve zpěvu velké mezery, nikdo mě ho neučil, což mě dodnes mrzí. Nebojím se spontánních akcí, jako bylo vystoupení na dálku s mamkou na olympiádě, ale zároveň se na veřejnosti přece jen trochu stydím, přestože vím, že úplně nejhorší taky nejsem. Po odborné stránce to ode mě ale samozřejmě není nic moc, mám velké mezery. Dost mi aspoň pomohla kytara a vybrnkávání, nejsem úplně hudebně hluchý a poznal jsem, kde je můj zpěv jinde, než má být. Přitom jsem kytaru jako malý nenáviděl, nechtělo se mi chodit do hudebky, kde jsem pak dostal sprda, že jsem necvičil.
Zpívám si i často doma. Mám super bedny, na nichž si muziku pouštím, třeba ráno u snídaně Káju Gotta. Jen je nesmím ohulit, protože bych je asi odpálil, to by byl brutus. Jsou obrovské, na zakázku vyrobené, přes metr na výšku.
Moji renesanční výchovu doplnil i táta sochař. Na chalupě, kde tvořil, jsme si jako malí taky zkoušeli něco vyrobit, půjčoval nám dláto. Jenže zatímco starší ségra uměla krásně vyřezávat, já podle táty do dřeva jen dělal díry. Ani mě to vlastně moc nebralo, chybí mi trpělivost se s tím pižlat. Na jedněch testech mi zjistili, že mám na spoustu věcí docela nadání, ale jsem retardovaný na prostorovou představivost.
Asi to byl blbý test.
Po tátovi mám spíš kanoistiku. To on mě do kajaku posadil a dělal mi supervizora. Naučil mě pádlovat, přitom mě ale nikdy netrénoval. Jen koukal zpovzdálí a pak mi řekl, co se mu nelíbilo.
Mám štěstí, z jaké jsem rodiny. Rodiče i prarodiče mi otevřeli spoustu možností, o něž mám dneska zájem.
Občas si přejedu jazykem zevnitř po tvářích a cítím rýhy.
Mívám tam podlitiny a krvavé fleky z jednoho prostého důvodu. Když mi na trati začnou docházet síly, vcucnu si tváře mezi zuby a skousnu. Přišlo to kdysi samo od sebe a zjistil jsem, že mi to pomáhá ve chvílích, kdy potřebuju hlavu odvést od zakyselení svalů.
Jak začne každé tempo pekelně bolet, drtím, abych myslel na něco jiného. V Riu jsem si tváře rozkousal tak fest, až jsem v cíli plival krev. Pak mě pálilo každé jídlo.
Ale stejně to za ten pocit v cíli stojí.
„Teď to podělám a je po mně.“
Když odjišťujete opravdový granát, věřte mi, máte respekt. Dostanete ho do kapsy a běžíte, pak s ním mrsknete, jak nejlépe zvládnete, a okamžitě zalehnete do zákopu. Klasický obranný granát má smrtící dosah sto metrů a zraňující dvě stě. To si pak člověk rozmyslí, jestli bude dělat nějaké blbosti.
Řachlo to. Jsem tu, kryl jsem se správně.
Jakožto člen Dukly jsem vojákem z povolání. Mám za sebou tedy základní přijímač ve Vyškově a každý rok musím mít nastřílené povinné počty ran.
A taky mám povinnost hrdě reprezentovat armádu, takže žádné průsery!
V praxi to znamená nosit na společenské akce uniformu.
V přijímači to byla makačka i pro nás sportovce. Tři měsíce jsme tam trávili čas od pondělí do čtvrtka, přičemž denně jsme měli nárok na čtyři hodiny spánku. To mě úplně rozsekalo, protože jsem zvyklý spát hodin klidně i deset. A jak se nevyspím, je to hodně špatné, jsem pak schopný usnout i za chůze. V přetopených učebnách jsem solidně klimbal.
Upřímně, bránit zemi bych si ale asi úplně netroufnul.
Mě by totiž hned trefili, jak jsem velkej.
I střelec jsem spíš průměrný. Když to srovnám třeba s takovým Davidem Svobodou…
Já si ani jako malý nehrál s pistolkami, táta nám zakazoval násilí. Byli jsme vychovávaní v tom, že ve světě má být mír a zbraně jsou špatné. Od té doby k nim mám spíš odpor.
Jen s vodními pistolemi se dokážu vyblbnout.
Ač s někým sedíte ve čtyřkajaku, nemusí to ještě znamenat, že je váš nejlepší kamarád.
S klukama, s nimiž máme dva olympijské bronzy a jsme mistři světa, jsme se scházeli jen na trénink, jinak jsme si šli vlastní cestou. Teď jsem je dobrovolně opustil, abych se soustředil jen na své individuální závody.
S medailemi na krku jsme se objímali radostí, ale byli jsme jen profesní parťáci. Dorazili jsme vždycky stoprocentně připravení, všechno jsme odjeli, jak jsme měli, ale pak jsme uklidili loď a vydali se po svých. Neměli jsme si moc co říct. Ne že bychom na sebe nepromluvili, jen si holt lidi občas nesednou. Není to ničí vina, jsou zkrátka ti, s nimiž si rozumíte, a další, s kterými to nejde.
Pracovali jsme i v rozdělených tréninkových skupinách, zbylí tři kluci společně a já – a obě strany jsou přesvědčené, že jejich plán je ten nejlepší. Když jsme však seděli v lodi, byli jsme na jedné vlně. Dělali jsme všechno pro to, abychom dojeli co nejlíp. Protože čím lepší výsledek budeme mít, tím lepší pro každého z nás. Je to trochu sobecká myšlenka, která ale pomáhá dobré spolupráci týmu.
Ono to možná vypadá jednoduše, ale sladit se, abyste byli nejrychlejší, je strašně složité. Nestačí sejít se v záběrech opticky, ale aby to bylo stejné i ve vodě, aby se srovnal každý impuls, aby z toho všichni měli stejný dojem.
Vše řídí ten první. Udává tempo, podle něho se všichni řídí. Loď musí jet plynulými přístrky, ne že jeden zabere, pak druhý… To celý pohyb rozhodí.
Říká se, že jak si čtyři lidi vlezou do lodi, musí hned naskočit na stejnou myšlenku. Pokud se jim to nepovede napoprvé, bude to stát za prd. Jsou hodně vzácné případy, kdy se to pak vyladilo.
Nás s klukama dali dohromady a nám to hned jelo báječně.
Nebyli jsme přitom vyloženě čtyři nejrychlejší čeští jednotlivci, výběr probíhal před kvalifikací na olympiádu do Londýna ze sedmi kajakářů, v Polsku jsme absolvovali tenzometrické testování, měřící průběh a sílu záběru a z něj vyšla naše posádka. Následně jsme vyrazili na Světový pohár a vyhráli ho s velkým přehledem.
Bylo evidentní, že nám to klape.
Já jezdil na třetí pozici, protože kdybych seděl vepředu, měli bychom to furt z kopce, což by pro nás představovalo ohromnou výhodu, a kvůli tomu by nás diskvalifikovali.
Dělám si srandu.
Na sociálních sítích jsem si vymyslel vlastní hashtag, který používám, kdykoliv se to hodí.
#dostalstyle
Skloubí se v něm mé životní nastavení.
Líbí se mi, když můžu lidem udělat radost a pobavit je. Vtípky mi pomáhají i ve sportu, protože ho díky nim neberu jako alfu a omegu života. Nejsem ten typ, který jí jen celozrnné pečivo a váží si stravu. Vždyť je potřeba dělat i jiné věci. Ano, obětuju své kariéře hodně, ale zároveň si u toho i rád dělám legraci. Možná to ubírá trochu koncentrace na trénink, ale přijde mi, že toho kolikrát udělám víc, pokud jsem vysmátý a v pohodě, než jako pekelně soustředěný morous.
Mám rád, když se s někým furt špičkujeme, na soustředění během volna neležím v posteli a radši se vyrazím někam podívat, abych dal odpočinout hlavě a nebyla v ní pořád jen kanoistika.
Při tom všem si uvědomuju, jak mě můj život baví.
#dostalstyle symbolizuje, že něco děláte, dřete pro to, užíváte si to a berete to fakt zodpovědně, ale zároveň to nehrotíte.
Přítelkyně si ze mě utahuje, že potřebuju být středem pozornosti. Jo někdy to je asi trochu znát. Vnímám, že mě díky olympijským medailím zná víc lidí než dřív, že se o mně píše, a neskrývám, že mi to dělá radost. Nehrozí ale, že bych někam přišel a machroval, že se s někým nebudu bavit, protože jsem něco víc. Naopak mě nabíjí, jakmile mě někdo pozná.
To mě vždycky úplně nadchne.
Je mi hrozně příjemné se s někým klidně i cizím pobavit a třeba mu tak předat i nějaké síly. Toho člověka potěší, že potkal známého sportovce, zvedne to náladu jemu i mně. Zlepší to den nám oběma.
Stejně tak se snažím neodbývat novináře povinnými frázemi. Vždyť je jejich práce, přinášet o nás co nejpoutavější zpravodajství, tak proč bych jim ji ztěžoval? Mám rád pohodu a klid, takže když mě někdo požádá, rád se mu pokusím vyhovět tak, aby byl jeho článek zajímavější. Jestli pak díky tomu lidi oslovím, třeba o mně budou častěji psát, je to celé velká vzájemná pomoc.
„Jaký byl závod?“
„Dobrej“
„Co mi k tomu ještě povíte?“
„Nic.“
Takovýmhle přístupem přece nikdo nic nezíská. Já radši zavtipkuju. Baví mě lidem říkat, co dělám, pokud o to stojí. I proto, že myslím, že si ve svém oboru nevedu úplně špatně. Navíc jsem přesvědčený, že mě moji rodiče vychovali správně a jestliže tuhle cestu budu propagovat, třeba i udělám lidi šťastnějšími.
O tom všem je #dostalstyle.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází