Jiří Vykoukal

To je on. To je ten, co to podělal.

Nemohl jsem spát. Budil jsem se několikrát za noc z nočních můr, v nichž jsem chodil davem lidí a každý si na mě ukazoval.

Nedokázal jsem dostat z hlavy stavy plné neodbytného pocitu, že jsem loser. Že skočím s hokejem jako loser. Vsugeroval jsem si, že jsem měl nádhernou kariéru, ale lidi si mě budou spojovat jen s tímhle podivným koncem. Semlely mě vlastní pocity.

Na Spartě se tehdy v sezoně 2010-11 sešel nabitý tým, ale z nějakého důvodu jsme naši kvalitu nedokázali předvést na ledě. Já se lynčoval, týral sám sebe tím, že kupící se porážky jsou moje chyba. Blížila se mi čtyřicítka, tohle měla být moje poslední sezona a já strašně moc chtěl ve Spartě skončit jako borec. Odejít s rukama nad hlavou. To je ten Jirka Vykoukal, ten chlapák, co hrál skvěle hokej…

Byl jsem úplně mimo. O co víc jsem své stavy řešil, o co víc jsem trénoval a nakládal si další a další zátěž fyzickou i psychickou, tím bylo všechno horší. Šel jsem přes závity, byl jsem v neustálém stresu. Čtyřiadvacet hodin sám se svými obavami, jichž jsem se nedokázal zbavit. Připadalo mi, že nemůžu bruslit, nevystřelím. Jakékoliv zranění pro mě vypadalo jako nevyléčitelná pohroma. Měl jsem malinko prasklý kotník a už jsem se nemohl postavit na nohu, naštípnutý prst mi nešlo vůbec ohnout… Tělo odmítalo, abych se dál trápil.

Dneska se tomu všemu musím smát. Žil jsem v bludu. Ve sportovním bludu. Budit se v noci se má člověk kvůli úplně jiným věcem, než je bouchání do puku.

Vždyť já se nikdy moc netrápil špatným zápasem. Štval mě, ale představoval pro mě startér k lepšímu výkonu. Věděl jsem, že příště sežeru puk, abych byl lepší, tak jsem to měl odjakživa dané. Nikdy bych nepomyslel, že mne budou ničit vlastní myšlenky o konci kariéry. Stačilo si jen vzpomenout, jak jsme si kdysi s Honzou Čalounem, když se nám ve Finsku nedařilo, řekli jen: „Pojď, dneska to budem hrát jako Detroit Red Wings.“ Chovali jsme se jako děti, které se jdou bavit hrou, a pokaždé jsme se díky tomu dokázali zase nastartovat.

Tahle poslední sparťanská sezona mě ohromně poučila. Zase. Nebylo to poprvé, co jsem dostal velkou lekci. V hokeji i v životě.

A nebylo to zdaleka ani naposledy.

„Jedeš do East Coast.“

David Poile, tehdejší manažer Washingtonu, se se mnou jakožto dvacetiletým klukem ze záložního týmu v Baltimore nijak víc nevybavoval. Jednoduše mi tuhle novinku oznámil.

„Kde to je?“ zeptal jsem se. V roce 1991 jsem stěží tušil, jak se naše druhá farma vůbec jmenuje, natož kde leží. A co je vůbec East Coast. To je název toho klubu?
„V Norfolku. Tady najeď na dálnici, pak pojedeš sedm hodin rovně, než do toho vrazíš. Nemůžeš to minout. Tam už se o tebe postarají.“

Žádné velké řeči. Vezmi si věci a jedeš, nazdar. Když budeš hrát dobře, zavoláme tě zpátky. Tak jsem sednul do auta a vyrazil.

Po roce v extralize jsem se v americkém systému nižších soutěží ztratil z dohledu. Doslova. Odcházel jsem po draftu v devatenácti, hned v první porevoluční sezoně. Z Her dobré vůle, které se hrály v létě 1990 v Seattlu a kde jsem poprvé startoval za nároďák, jsem se vracel už s podepsanou smlouvou od Capitals.

Jen jsem se stavil sbalit a na Spartu, kde jsem měl podepsáno na tři roky, jsem zajel říct, že odcházím. Výrazy v obličejích hovořily jasně… To nám říkáš teď?

Jenže mě Amerika ohromně lákala, po pádu socialismu se nám mladým ze dne na den otevřel svět, tak proč sedět doma. Na kemp jsme letěli s Peterem Bondrou, první třídou Pan Am, a už tehdy jsme měli čelist na zemi. Takový servis jsme si nedokázali ani představit.

Ve Washingtonu se nás potom ujal Michal Pivoňka, všude nás provedl, ovšem zatímco z Petera se skoro okamžitě stala hvězda, já se od začátku musel protloukat na farmě. Hrálo tam jen pár Čechů, já byl nejmladší v soutěži. V prosinci jsem sice mohl na své třetí juniorské mistrovství v řadě, ale bylo mi řečeno, že doma nevědí, kde hraju. Škoda.

Zažil jsem všechny stereotypy, jaké si o farmářské soutěži počátku devadesátých let můžete přečíst. Spoustu trmácení autobusem napříč Státy, osmdesát zápasů základní části a z toho mnohdy i tři ve třech dnech, velké a silné protihráče, spoustu osobních soubojů, nastřelované kotouče na mantinely a jejich nahánění za bránou, ob zápas rvačka, každý druhý zákrok nepříjemný. Taky jsem rychle zjistil, že trenér někdy říká A, ale myslí B. Že mě zkouší. Takové to: „Hraješ výborně, super, fantastic.“

A další zápas jsem byl na tribuně.

Některé zášmiky mi došly až po čase, když jsem se naučil líp řeč. Až tehdy jsem si vybavil situace, jimž jsem původně nerozuměl. Momenty, kdy jsem třeba měl jít na přesilovku – odjakživa jsem patřil k ofenzivnějším typům – ale jeden z pěti starších beků, co se mnou v Baltimore hráli, se otočil na trenéra Barry Trotze s vyčítavým: „Hej, kouč! Přesilovka!“ Trotz mě tedy zase rychle odvolal z ledu a poslal tam někoho z mazáků.

Alespoň jsem ale pochopil, co je konkurenční prostředí a že kdo se chce prosadit, musí překážky překonat, být jednoduše lepší než ostatní. Docela jsem se obouchal.

Taky jsem se naučil hodně trénovat. Divím se, že spousta kluků, co se odsud vrátila, to tak nastavené neměla. A že jsem jich potom ve Spartě viděl dost. Mě Amerika vycvičila, od té doby jsem na sobě celý život dřel. Když jsem nenastoupil, nastavil jsem si v hlavě, že ostatní mají zápas, tak já si pojedu ten svůj. Jak se začalo hrát, vlítnul jsem na to v posilovně. Šlapal jsem na kole, dělal do mrtva kliky, nebo si vymyslel cokoliv dalšího. A skončil jsem, až když kluci šli z ledu. Měl jsem přirozeně dané, že jsem uměl sám sebe vybičovat. I proto jsem tam nabral sílu, zmužněl jsem. Rok od roku jsem se cítil našláplejší. Až jsem si říkal, jestli nám nedávají něco do pití, nebo že to snad je těmi jejich steaky.

Spousta lidí doma se se divila, že se zahazuju na farmě, ale já se do Ameriky pokaždé těšil. Nemám dojem, že tehdy byla naše liga o tolik lepší. Po revoluci z ní odešla spousta hráčů, kteří uvažovali jako já, a brali plnými hrstmi možnosti otevřených hranic. Věřil jsem taky, že se nakonec přece jen podívám i do NHL, jenže ať jsem dělal cokoliv, neměl jsem na to. Dnes to vím. Na hokej, jaký se tam tehdy hrál, jsem jednoduše neměl. Proto se mnou taky tak šíbovali. Navíc v zámoří potřebujete být i ve správný čas na správném místě a to já nebyl.

Směju se, když teď jako manažer v Prostějově posílám do druhé ligy kluky, kteří neznají moji historii. Tvrdí mi totiž, že si nechtějí kazit jméno a že jsem tohle nikdy nezažil.

Ale zažil, hoši…

Jako hráč, co už byl v nároďáku, jsem musel do East Coast Hockey League. To se na začátku devadesátek rovnalo sportovnímu pohřbu. Jenže já se nehodlal smířit s neúspěchem. Chtěl jsem ukázat, že jsem dole neprávem, že jsem lepší hokejista.

Byl jsem zklamaný, když mi Poile ukázal nájezd na dálnici směr Norfolk, ale nehroutil jsem se. Když jsem po těch sedmi hodinách na silnici dorazil a po ubytování na hotelu jsem šel rovnou hrát za Hampton Roads Admirals, hned první zápas jsem dal gól a šest nahrávek. Další utkání znovu gól. Taky mě ohromila natřískaná hala pro osm tisíc diváků i výborný trenér John Brophy, jehož tréninky mě bavily. Ani jedno jsem nečekal.

Hokej tam byl ale čistá řežba. Stalo se třeba, že náš kapitán něco pořvával na střídačku soupeře a z ní mu v odpověď vylétl baseballový švih hokejkou, který mu přerazil čelist. Probudil se až v nemocnici.

Dvě sezony jsem se v Hampton Roads střídavě objevil, ale nezlomilo mě to. Mohl jsem si tisíckrát říkat, že ostatní kluci nemají kvality jako já, ale nikdy jsem jim nezáviděl. NHL pro mě zkrátka nebyla, nebyl jsem na ni tehdy připravený, přestože jsem udělal maximum, abych se do ní podíval. Zažil jsem spoustu ústrků, ale dnes jsem za ně rád.

Vím, že jsem si je prožil na vlastní kůži. Vím, jak se vyhrabat z hokejové bažiny.

Když dnes slyším kluky vysvětlovat, jak něco nejde, se svojí životní zkušeností v zádech jim odpovídám, že to jde. Že jen musejí chtít.

Udržet se na vrcholu je strašně těžké. Ale prokousat se ze sraček znova nahoru je ještě těžší. Zrovna tak odhadnout, kdy je čas na změnu. Mně sice Capitals chtěli ve třetím roce prodloužit smlouvu, ale já už cítil, že to není ono. Upnul jsem se k jinému cíli, k nároďáku. Rozhodl jsem se začátkem roku 1993 vrátit do Česka s tím, že udělám všechno proto, abych se do něho zase dostal.

Bohatší o spoustu užitečných lekcí.

Při mém odchodu do Ameriky i v sezoně, kdy jsem se vracel, trénoval Spartu pan Horešovský. To jemu jsem nesmírně vděčný, že mě vzal zpátky. Spousta lidí by to na jeho místě neudělala, koukala by se na mě jako na někoho, kdo klub zradil.

Pan Horešovský ne.

Je to výjimečný člověk, všechno vyřešil s nadhledem a já, když ho někde potkám, dodnes mu znova děkuju.

Se Spartou jsem získal titul hned ve své první extraligové sezoně, ovšem k němu jsem přišel jako slepý k houslím, navíc jsem se v play off zranil. Vrátil jsem se ale akorát včas, abych se podílel na tom dalším. Tehdy už jsem cítil, že hraju důležitou roli. Moji kariéru to zase rychle nasměrovalo nahoru.

Ve švédském MoDo jsem potom poznal trenéra, z jehož postojů dodnes těžím. Leif Boork byl pedant, což jsem já, držkatý drzoun, co všechno věděl nejlíp, přesně potřeboval. Jednou mě dostal úplně nádherně.

V místním hokeji existovala výjimka, že za juniorku může nastoupit jeden hráč do třiadvaceti let. A on mě tam na jedno utkání poslal.

Mě, olympionika!

Byl jsem vytočený, bral jsem to jako degradaci a zápas jsem jako správný frajer kompletně odsabotoval. Ke všemu jsem ještě dostal ukrutnou pecku pukem na kotník, jak už to v těchto případech bývá.

„Tak co včera?“ ptal se mě ráno Boork na tréninku.

Remcal jsem. Hodně jsem remcal. On se na mě ale podíval a řekl mi věc, na jakou nikdy nezapomenu… „Tys tam nešel za trest. Tys šel těm klukům pomoct. Ukázat jim, jak se má hokej hrát. Tuhle úlohu jsi vůbec nezvládl.“

Zůstal jsem beze slov zírat a odešel jsem jako zpráskaný pes.

Někdy stačí jediná věta a všechno pochopíte. Já tady dostal elegantním způsobem takovou čočku, díky níž jsem si okamžitě uvědomil, že jsem se choval jako idiot.

V téhle sezoně převzal náš nároďák pan Bukač, taky výborný trenér, který vsadil na nás mladé. Na Německém poháru si mě po jednom utkání zavolal.
„Tam v tom rohu… Cos to tam dělal? To nemůžeš jen tak zahodit,“ připomenul situaci, kdy jsem od sebe odpálil puk. „To musíš vyřešit herně. I kdybys puk opravdu jenom někam házel, musíš to udělat tak, abychom ho měli šanci zase hned získat.“

Ta slova se mi usídlila v hlavě, a kdykoliv jsem se během stovek zápasů, co jsem od té doby absolvoval, ocitl pod tlakem, vybavila se mi. Vyřeš to herně!

Lekce jako hrom. Vycházel jsem z ní celou kariéru, bez přehánění.

A co teprve později ve Finsku… Úžasná byla už jen skutečnost, že jsem tam za sedm let nezažil jediný podraz, jedinou situaci, kdy by někdo něco řekl a bylo to jinak. Poznal jsem tam výborné lidi. K tomu jsem se naučil, že pravidla se mají ctít.

V Espoo jsem potřeboval odvézt manželku s dětmi domů v čas, kdy se to moc nehodilo, bylo to dost na knop se startem tréninku. Na zimák jsem tedy potom spěchal. Trochu víc spěchal.

Samozřejmě mě zastavili policajti.

„Pardon, pospíchám na trénink, jsem hokejista,“ zkusil jsem na ně.
„Tak si odstavte vozidlo a v klidu si vystupte.“

Zeptali se mě, jaký je můj příjem, zavolali na finanční úřad pro potvrzení a vyměřili mi pokutu podle procent z příjmu. Tehdy to dělalo v přepočtu asi padesát tisíc, prostě raketa. Ale v pohodě. Z Česka jsem byl zvyklý, že se v podobných případech všechno nějak uklidilo. Tak jsem se zastavil za nebožtíkem Ilkkou Sinisalem, šéfem klubu, jedním z těch, kteří mě taky ohromně ovlivnili. Čestným férovým člověkem, který dokázal i nepříjemné věci říct na rovinu.

„Ilkka, vyřídíte to?“ ukázal jsem mu pokutu.
„Zaplať si to a jezdi pomaleji,“ odpověděl úplně v klidu.

Ve vteřině jsem byl vyléčený. Ono ve Finsku, když někoho potkáte v noci na třicítce, jede fakt třicet. Taky jsem se to naučil.

Espoo bylo celkově skvělá štace. Všichni makali, nesimulovali, dřeli. Na prvním tréninku jsem dvakrát letěl přes mantinel, jak se tam jelo naplno. Parádní přístup.

Zároveň byli tamní kluci učení podle striktních pravidel, nalejvárnou, takže jim scházela kreativita a my Češi díky tomu vyčnívali. Tehdy nás tam proto taky odcházelo hodně. Zároveň jsme jako cizinci museli být nejlepší, jinak jsme skončili. Nebylo to jako v naší extralize, kde najdete cizince i ve čtvrtých lajnách jen proto, že za ně neplatíte odstupné, jen transfer. Ne. My měli své vlastní hodnocení, statistiky, byli jsme neustále srovnávaní, kdo je povedený nákup a kdo nesplňuje očekávání. Pod vytrvalým drobnohledem. Já měl jedinou výhodu, že jsem spoustě z těchto věcí ve finštině nerozuměl.

Ostatně, já nerozuměl ani trenérům.

V Turku nás vedl Jukka Koivu, táta od Saka a Mikky. Neuměl moc anglicky, takže když mě za něco tepal, běžel nejdřív za asistentem, toho seřval a on mi pak tlumočil stylem: „Hele, prosím tě, mohl bys tohle a támhleto udělat trochu jinak…“ Pod Koivem se jelo na krev, nerozlišoval mladé a staré. Mívali jsme hodinové porady, kde vytrvale hulákal, máchal rukama a cosi intenzivně vysvětloval. Kromě pár pokynů jsem se moc nechytal, ptal jsem se tedy potom kluků, co to tam takovou dobu probíral.

„Nic důležitého,“ odpovídali.

Měl jsem tak čistou hlavu, nebyl svázaný systémem a hrál si podle svého. Chtěli po mně, abych na ledě něco vymyslel a v obraně si to odehrál slušně. To stačilo. Měl jsem volnost, již jsem nezneužíval.

Taky se tam z porážek nedělala tragédie jako tady, kdy po třech měsících končí trenéři. Finové se sportu věnují nadoraz, ale berou, že i porážky k němu patří. Stejně tak na vás netlačí, pokud jste zranění. Zatímco v Česku je běžné, že ženou hrát nedoléčené kluky, protože je přece platí, tam je na prvním místě zdraví. Vědí, že když člověk nehraje úplně fit, další potíže se nabalují. Každý hokejista přirozeně chce hrát, ale někdy to jednoduše nejde.

Znám to sám, po návratu do Sparty v roce 2005 jsem musel na operaci s kolenem a byl jsem v takovém stresu, že se mi špatně hojilo, měl jsem v něm regulérně díru. Pan doktor Holibka mi věnoval kost, kterou mi z kolene vyndal a já si ji z legrace vystavil na skříňku v kabině. Kluci časem nadávali, ať už to vyhodím. Čekala mě dvě krásná jara zakončená titulem, a i další sezony mám zafixované jako vcelku podařené, ačkoliv už se nám další úspěch nepovedl. Až na úplný závěr nevzpomínám ze sportovního hlediska v dobrém. Nesedl jsem si ani s trenéry. Nic jim nevyčítám, moji výkonnost zkrátka viděli jinak než já a chtěli tým omlazovat, ale nejdřív pod Pavlem Hynkem a pak Radimem Rulíkem to nebylo ono. Radim po mně chtěl hokej, jaký jsem nikdy nehrál, a já se s tím na prahu čtyřicítky nedokázal popasovat. Navíc mi připadá, že starším hráčům v týmu by se spíš měl kouč přizpůsobit, využít jejich dostatečně známých předností.

Přesto všechno jsem poslední roky zůstával, i když jsem měl nabídky odjinud a za lepší podmínky. Jenže já si říkal, že patřím do Sparty a že s ní chci ještě jednou dojít až na vrchol.

Právě tehdy přicházely mé noční můry. Protože ono to bylo naopak čím dál horší. Moji poslední sezonu, před jejímž koncem jsem odešel do Budějovic, dokonce Sparta zakončila v play out. To je něco nemyslitelného.

Dnes už vím, že jsem měl vzít jiné možnosti, které se mi průběžně nabízely. Že klubismus je krásná věc, ale když vám někde dávají víc, proč to nevzít? Jestli si vás váš klub tak váží, tak ať vám to dá najevo. Vaši cenu určuje konkurence, ne hraní na city. Navíc jsem se po letech dozvěděl, že když jsem následně v létě jednal s Plzní, Sparta si za mě za půlroční hostování řekla sto padesát tisíc jako tabulkové odstupné.

Sto padesát tisíc za čtyřicetiletého chlapa, který není pod smlouvou, kterého nechci a který mi za třináct let odehrál přes pět set zápasů a získal tu čtyři tituly!

Dodnes tohle nemůžu kousnout. Nepochopil jsem to. A když se to stalo mně, co asi ostatní… Naštěstí, aniž bych to tehdy věděl, nechal jsem poslední dubnovou výplatu Martinu Strakovi jako jakousi omluvu za to, že jsme v Plzni neudělali finále a skončili dřív, než jsme všichni chtěli. Bral jsem měsíčně zhruba tolik, co činila ta nesmyslná částka za moje práva, takže se to aspoň takhle srovnalo.

Tahle událost se nakonec stala spouštěčem pro mé angažování v hráčské asociaci, kde jsem si dal za cíl bojovat za zrušení tabulkového odstupného. Znám případy, kdy si třeba máma mladého kluka musela vzít půjčku, aby syna vyplatila z klubu. Vadí mi, že náš systém zvýhodňuje cizince. Že záleží na tom, kde ses narodil, abys dostal práci. To mají ženské z Česka jezdit rodit na Slovensko, aby měly jejich děti lepší možnosti v českém hokeji? Proč? Znám pravidla ve Finsku, kde na vás mají mateřské kluby práva do třiadvaceti let. Pak jste profík a pokud vám skončí smlouva, můžete kamkoliv. Tak by to přece mělo být.

Nenávidím boj se systémem, mnohdy mi přijde, že ztrácím čas, ale byl bych rád, kdyby se tohle podařilo změnit. Upravit registrační a přestupní řád tak, aby to prospělo českému hokeji.

Je mi líto kluků, kteří na tohle dojeli, i těch, kteří ještě dojedou.

Taky mi připadá trapné, volat do klubů kvůli třicetiletým hráčům a ptát se, za kolik je pustí, když je nechtějí a nenabídnou jim novou smlouvu. Takhle náš hokej neposuneme.

Zrovna tak mi vadí, když od některých manažerů slyším, že hráčská smlouva je jejich jediný bič na hráče. Vedu prvoligový klub, a kdybych měl pod sebou kluka, na kterého musím mávat odstavci ze smlouvy, tak ho vyhodím rovnou. Takového bych v týmu nestrpěl. Hráč přece musí chtít sám. A z druhé strany, sám bych bez dodatků, jaké si dokážou prosadit jen ti zkušenější, současnou hráčskou smlouvu nepodepsal. Jsou tam věci, které se do budoucna musí vyřešit, jako že vám klub platí míň při zranění nebo vás může přeřadit o soutěž níž bez vašeho souhlasu a snížit vám plat až o osmdesát procent.

Z mých šílených psychických stavů v závěru kariéry mě dostal Dan Landa. Jeho psychologické postupy mě v životě posunuly o pořádný kus dál. Je to úžasný člověk. Ukázal mi, jak směřovat za svým cílem a nesejít z cesty nastavené ve vlastní hlavě. Něco jsem znal už od Mariana Jelínka, který nás trénoval, navíc jsem začal číst spoustu knížek na tohle téma. Začal jsem na Ivo Tomanovi, jehož přednášky jsem navštěvoval, a přecházel postupně k těžší literatuře. Dělal jsem si výpisky, vkládal vlastní myšlenky. Mám takových papírů miliardu.

Taky jsem si řekl, že se svým přístupem k hokeji se do našeho současného prostředí nehodím, takže jsem se upnul k novému životnímu snu.

Café Lávka se jmenoval.

Vždycky jsem chtěl mít vlastní kavárnu, kafe mám moc rád. V Olomouci se zrovna otevíralo obchodní centrum Šantovka a já se v něm dostal k jednomu z prostorů.

„Nedělej to, ne v tom obchoďáku… Zabije tě to… Věnuj se něčemu, co děláš celý život…“

Známí mě odrazovali několik měsíců v kuse a já jim pořád dokola opakoval, proč do toho chci jít a proč už nechci pokračovat v hokeji. Kavárnu jsem skutečně otevřel.

Sedm následujících měsíců jsem v podstatě nespal. Na jejich konci jsem byl minus dva a půl milionu.

Co se týká reality běžného života, totálně jsem vystřízlivěl. Sešla se špatně spousta věcí. Třeba ubezpečování od managementu centra, že okolo mě budou obsazené prostory, a skutečnost byla taková, že jsem trčel v horním patře mezi osmi zavřenými krámy, vůbec tam nechodili lidi. Na jaře se otevřely zahrádky a já smrděl v obchoďáku, který zel prázdnotou. V začátcích mi taky pomáhal člověk, který uměl hezky mluvit a jemuž jsem důvěřoval. Po čtrnácti dnech se sbalil a už jsem o něm neslyšel.

Každý měsíc jsem na provoz doplácel desítky tisíc ze svého, než vše dospělo do stavu, kdy už jsem to odmítal dál dotovat. S vedením obchoďáku jsme si předhazovali argumenty ohledně návštěvnosti centra, kde jsme se rozcházeli o řád. Domluvili jsme se alespoň na ponížení nájmu, ale za dva měsíce mi přišlo penále dva a půl milionu za nepodepsání nájemní smlouvy. Přitom to byl jejich ukázkový podfuk. Podfuk na tutana, co skončil s hokejem a myslel si, že mu všechno hned půjde bez potíží. Do toho se objevil člověk, který tvrdil, že ode mě kavárnu koupí, zajímal se o naše účetnictví a jestli něco bokem nepřiznávám a podobné detailní věci. Bylo mi to divné, tak jsem si ho prolustroval a zjistil jsem, že neexistuje. Normálně ho na mě nasadili, aby zjistili, jestli nepodvádím. Ještěže jsem měl všechno v pořádku.

Právník mi v mé situaci poradil jediné. Insolvenci. Ta se táhla dva roky.

Dodnes když do toho obchoďáku jdu, mám stažený žaludek. Pořád jsou to ale přecejen jenom peníze a můžu si za to svým způsobem sám, protože jsem neposlouchal zkušené lidi, kteří mě varovali. Navíc to nebylo naposledy, kdy jsem naletěl. Podruhé to byla taková ta hokejová klasika. Kamarád tvrdil, že přes jednoho člověka bezpečně investuje a já do toho šel s ním. Potom jsme zjistili, že borec si takhle napůjčoval asi sto milionů. Pro mě to znamenalo milion v čudu.

Dostal jsem dvě další neocenitelné lekce o realitě života.

Protože my sportovci v realitě nežijeme.

Tyhle nezdary jsem vstřebával dlouho. Udělal jsem si zle i doma, protože jsem ohrozil rodinu a její zázemí. Zároveň nikomu nešlo o život. A pořád mě to vyšlo levněji než rozvod, že ano.

Alespoň mám zkušenosti, jež jednou můžu předat dalším, i kdyby jen svým dětem. Taky mi nějaké investice vyšly, mám peníze v nemovitostech, jimž se daří, není to tedy jen o tom, že jsem bruslil po ledě, plácal do puku a pak se mi všechno sesypalo. Ale stejně jsem dost vystřízlivěl.

Když jsme před lety rozjížděli golfový turnaj, který jsme pojali jako mistrovství republiky hokejistů, od počátku jsme k němu chtěli přidat charitativní rozměr. Když už se sejdeme, bylo by přece fajn někomu vždycky pomoct. Fascinovalo mě, že někteří sponzoři mi nabízeli tolik a tolik a zcela na rovinu se zeptali, kolik jim z toho vrátím zpátky.

Cože?

Už jsem nebyl tak naivní, hned od počátku jsem podobné lidi vyselektoval a dnes máme vytvořené portfolio partnerů, kteří opravdu chtějí podporovat dobrou věc. Turnaj držíme ve skromných kulisách, neděláme z něj šarádu. Nezaměřujeme se jen na hráče z NHL, protože dřív to vypadalo jako by golf hráli jen oni. Startovat můžou kluci, kteří mají na kontě alespoň padesát zápasů v šesti nejlepších soutěžích. Sejdeme se, zahrajeme si, dáme si guláš a předáme pěknou částku někomu, kdo ji využije.

K hokeji mě zpátky přivedl průšvih s kavárnou a burzou. Ani na jednu z těch oblastí jsem nezanevřel, ale cítil jsem, že potřebuju zase někam, kde to znám. Oslovil mě pan Luňák s tím, že chce z tehdy druholigového Prostějova vybudovat respektovanou hokejovou destinaci, což se mi líbilo. Dostal jsem na starosti řízení klubu a nejdřív jsem to dělal za patnáct, pak třicet tisíc, vzhledem k náročnosti té pozice vlastně za nic. Bral jsem to ale tak, že se učím, a jak jsem do své funkce začal víc a víc pronikat, odbourával jsem postupně skoro všechny další činnosti. Aniž bych to kdy předtím chtěl, nejdřív jako asistent, a teď už i hlavní trenér jsem se taky vrátil i přímo k mužstvu.

Beru to tak, že můžu na hráče působit pomocí postupů, které se mi v kariéře osvědčily. Třeba i těch mentálních. Hodně přemýšlím, co jim o přestávkách povím, jak je nabudím. A celkově se chovám tak, jak jsem sám dřív chtěl, aby se ke mně trenéři chovali, a jak jsem u těch dobrých sám zažil. Když uspějeme, je to skvělé, ale pro mě je důležité klukům něco předat. Nedávám si před sezonou za cíl vyhrát všechno za každou cenu. Chci kluky posunout jako hráče i lidi. Ne, aby končili zdecimovaní a vyždímaní.

Taky ctím tři základní pravidla.

S hráči se bavím. Nesnášel jsem, když trenéři po špatném zápase přišli do kabiny a neřekli ani slovo. Dávali vám najevo, jak jste hroznej. Když tedy do šatny přijdu, chci s klukama mluvit, motivovat je směrem k dalšímu zápasu. Nepředhazuju jim, co udělali špatně.

Zadruhé, nikoho neponižuju. Vím od kluků, jak jim často v předchozích angažmá trenéři nadávali. Mám zpětnou vazbu, jak se chovají jiní. Myslím, že trenér, který hráče ponižuje, má sám nějaký problém.

Zatřetí, nenutím. Začíná to třeba individuální letní přípravou, už třetí rok ji takhle praktikujeme. Tvrdili mi, že jsem blázen, ale mně se třeba tohle přesně v kariéře osvědčilo. Od osmadvaceti jsem spolupracoval s Petrem Havlíčkem ohledně kondice a výživy, a díky tomu jsem šel ještě víc nahoru. Klukům věřím, že se budou zlepšovat sami, vždyť je to pro jejich vlastní dobro, pracují na vlastní kariéře. Copak jim něco dá, když jim všem na středu předepíšu deset osmistovek? Oni sami vědí o svých slabých stránkách a na ty se zaměří, ty silné pak mohou dál rozvíjet. Ještě se mi nestalo, že by se mi tenhle postup vymstil, kluci se o sebe alespoň zajímají.

A jestli nechtějí být lepší? OK. Tak hrát nebudou a můžou jít do normální práce.

Přesně tohle jim říkám. Ať si váží hokeje, protože to je pořád nejjednodušší práce, jaká existuje. Jasně, každý z nich si to musí více či méně vydřít, ale pořád to je alespoň společensky i finančně výrazně oceněná činnost. Strávil jsem v ní většinu života, vím, o čem mluvím. Vždyť hokejisti mají příjmy, jaké nedostávají lidi, co operují srdce. Skončí v březnu, dubnu a do září mají prázdniny, jen dělají něco pro své tělo. Od září do března mají třikrát týdně zhruba patnáct až dvacet minut intenzivního výkonu, to je hodina týdně v určitém stresu. Za sezonu nějakých dvaatřicet hodin práce pod tlakem.

To není zase tak hrozný, ne?

Jednou na Spartě jsme se rozhlídli po kabině a počítali. Sedělo tam pár borců jen se základkou.

S hráčskou asociací se proto snažíme i o zapojování hokejistů do běžného života, o jejich vzdělávání, o zlepšení jejich finanční gramotnosti. Ti kluci můžou být i dobří, ale když to nedotáhnou do NHL nebo KHL, tak za chvíli skončí a co? Za pár let nemají nic. Proto si myslím, že je dobré, aby se věnovali školám a získávali další rozhled. V zahraničí jde o normální věc, u nás si tento směr svoji cestu zatím stále hledá.

Vždyť i takový bourák jako Ondra Kratěna už pět let končí a já mu vždycky říkám: „Krtku, a co budeš dělat? Máš rozmyšlenou nějakou další práci?“
„Nemám,“ odpovídá.
„Tak dokud ti za hokej někdo platí, hraj ho dál.“

Sám jsem si myslel, jak jsem na realitu běžného života dostatečně připravený, ale zle jsem narazil. Nejde o všechny ty peníze, které jsem vyhodil oknem, ale o poznání zákonitostí. O pocit, že člověk, který je ve svém oboru dlouho na špičkové úrovni a má pocit neohroženosti, najednou narazí.

Byl to zase Dan Landa, kdo mi ukázal, jak na takové situace reagovat. Naučil mě, že mám v sobě dvě osobnosti a to, jak na sebe vzájemně mluví, ze mě dělá toho, kým jsem. Že těžkosti neznamenají konečnou, ale odrazový můstek.

Mám přirozeně v povaze, že se s nimi dokážu poprat, v hokeji jsem to dokázal nesčetněkrát, ale některé mě i tak málem i semlely. Až zpětně jsem si uvědomil, jak jsem často reagoval správně jen na základě instinktu.

A taky jsem dostával důležité lekce a něco si z nich bral.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází