Jiří Pecháček

Nemusím ani mluvit. Koně jen podle kroků poznají, že jsem to já, a začnou řehtat. 

Tohle zažívám, když dorazím na trénink do jezdeckého areálu v Poděbradech, který byl, a také pořád je, můj oblíbený. Vždycky přijdu do stájí a cítím, jaké to pro mě má kouzlo.

Kdysi jsem měl i kobylu Pamelu. Vyhrál jsem s ní republiku a náš vztah byl takový, že jsem ani nemusel vědět, kde stojí. Zavolal jsem „Lindo“, protože tak jsme jí říkali, vystrčila hlavu ze stáda a vítala mě.

Tohle je neskutečné. Tohle je opětovaná důvěra v praxi. Tohle je v mých očích jezdectví.

Tak to bylo na začátku padesátých let minulého století, kdy mi ukazoval úplné základy táta, důstojník. A stejné je to i dnes, kdy se mi blíží osmdesátka a učím ostatní, lépe řečeno jen ty, kteří o to mají zájem.

Jsem vyznavačem klasické školy.

Když se rozhodnu mluvit o tom, co si opravdu myslím o spojení člověka a koně, vycházím výhradně z toho, co jsem zažil. Mou cestu rámovalo devatenáct titulů mistra republiky v parkuru, třiapadesát startů v Poháru národů, za což jsem dostal zlatý odznak mezinárodní federace FEI. Byl jsem i na olympiádě v Barceloně 1992, kde jsem se objevil až poté, co kvůli dřívější politické a společenské situaci nevyšel Mnichov 1972 ani Moskva 1980.

V devětačtyřiceti letech...

Není mi vlastní tohle zdůrazňovat, aby to nevypadalo, že se vychloubám. Snažím se spíš moc neukazovat a radši pozoruju dění okolo sebe. Ostatní si kvůli tomu možná myslí, že jsem nafoukaný, ale je to obráceně.

Vybral jsem si, že zůstanu v ústraní. Moje éra je dávno pryč, uvědomuju si to moc dobře.

Moc lidí už moje služby nevyhledává a nejsem dávaný za vzor toho, jak pracovat s koňmi, protože během poslední generace se jezdecký sport změnil vlivem velkých peněz. Já vzešel z úplně jiných podmínek. Kdo přesto přijde, tomu vždycky říkám, že si to nejdůležitější – tedy cit a umění – nemůže koupit, ale musí být trpělivý a obojí si zasloužit. 

Vím, že určitá sorta lidí tuhle pravdu odmítá přijmout.

Nevím ale, jestli je jejich koně poznají jen podle chůze.

Začínal jsem na soumarech.

Na koních menšího vzrůstu, kteří tahali kanóny.

Otec sloužil jako voják v Dašicích u Pardubic, pak i v Lázních Bohdaneč a v Praze na Pohořelci. Vždy když jsme za ním s bráchou dorazili na prázdniny, připravoval nám koně na ježdění. Jednou přichystal rezavou kobylku a valáška, který byl trošku do žluta. Právě o něj jsme se jako kluci hádali, protože byl hezčí. Jako v uvozovkách rozumnější jsem nakonec ustoupil a dopadlo to tak, že bráchův kůň zlobil a on se začal bát. Já naopak odjezdil kobylku a pak jsem si sedl i na valacha, který se mnou utekl rovnou do stáje.

Neodradilo mě to, místo toho jsem začal být jezdectvím posedlý. 

Dneska by se řeklo, že to pro mě bylo jako droga.

Kamkoliv jsem jel, šlo mi jen o to, sedět na koni. Platilo to i u máminých příbuzných, pochází ze Zruče nad Sázavou a v nedaleké Ledči měli teta a strýc tažné chladnokrevníky. Tehdy byla tahle zvířata hlavně pracovní nástroj, ale pro mě zároveň i učitelé. Už dlouho říkám, že vůdčí roli může mít jen jeden – buď ten dole, nebo ten nahoře.

Pomohlo mi, že na začátku padesátých let měla armáda především kořistní koně, kteří zůstali v Československu po Němcích. Uměli toho hodně, dá se říct, že téměř všechno.

V jedenácti, kdy jsem začal jezdit v Domě armády Praha, kde mohli být jen členové vojska a rodinní příslušníci, jsem měl moc dobré podmínky. Táta byl sám aktivní jezdec i trenér, ale nemohl jsem počítat s protekcí, to tehdy neexistovalo. Pamatuju si, že když jsem si jednou hodně rozedřel nohu, zeptal jsem se otce, jestli by mi nepůjčil svoje univerzální sedlo. Souhlasil, jenže jakmile to cvičitel zjistil, vyhodil mě a musel jsem si vzít to co ostatní.

Bral jsem to jako součást výcviku.

Drobnou výhodu jsem nakonec přeci jen získal. Závodit se dalo až od dvanácti, ale táta udělal hned na začátku mojí kariéry malinký podvod, postaršil mě, abych mohl na mistrovství republiky dorostu, které se v roce 1954 konalo právě v Poděbradech. Hned mě to tam okouzlilo, navíc jsme vyhráli soutěž družstev a tím to celé začalo. 

První individuální start jsem absolvoval na Trojském ostrově. Na koni, kterého jezdil táta. Byl hodný, ale tlusťoučký a zůstal mi stát na valu uprostřed kolbiště, takže mě diskvalifikovali. Dodnes mi to připomíná fotka z prvních závodů. Podruhé jsem se posadil na koně jménem Automat, který dostál svému jménu – a byli jsme první. Asi bylo dobře, že se to stalo v tomhle pořadí, díky tomu jsem si výsledků vážil.

Asi jsem byl talent od přírody.

Jsou tři druhy jezdců. 

Jedni to mají dané od pánaboha, druzí to nemají a naučí se, třetí to nemají a nenaučí se.

Já byl první případ, stejně je na tom dnes česká jednička Aleš Opatrný. Jeho umění je úžasné, hodně ho uznávám.

Podobně jsem na tom asi byl kdysi i já. Stalo se třeba, že jsem přijel na závody bez koně, jiný jezdec měl dva, na jednoho z nich mě dali, a ačkoliv jsem na něm v životě neseděl, obešel jsem dvě kola stošedesáticentimetrového parkuru s jednou chybou.

Světová špička ocenila, že nemám parkurové specialisty, ale jsem konkurenceschopný.

Když jsem začal být úspěšný, měl jsem tři přání. Vyhrát mistrovství republiky, získat titul mistra sportu za starty na mistrovství světa, Evropy i na olympiádě, a jet Velkou pardubickou. První domácí titul jsem získal ve dvaceti, v roce 1963 na klisně Karle. V tom samém ročníku mimochodem vyhrála drezuru moje pozdější manželka Zuzana. Velké akce jsem zkompletoval v Barceloně 1992.

Jen ta poslední výzva nevyšla.

Byl to spíš klukovský sen, protože jsem nebyl překážkový jezdec. Jediný z parkuru, komu se povedlo jet Velkou pardubickou, byl Slovák Boris Boor, protože působil v nejlepším oddílu v Bratislavě. Dostih ale nedokončil. Teoretickou šanci jsem měl v sedmdesátých letech během angažmá ve Svinčicích, což byla úspěšná dostihová stáj u Mostu, jenže po třicítce jsem už na tuhle změnu neměl věk.

Dostihoví koně přesto v mé kariéře sehráli zásadní roli.

Hřebčínů s dobrým chovem teplokrevníků pro parkur bylo v Československu pramálo. Museli jsme jezdit na všem, co se nám dostalo do ruky, nejvíc na koních, kteří byli stažení z dostihů kvůli zranění, protože byli relativně levní. 

Kvalitní potomky pro sport dávali hlavně plnokrevní hřebci Div a Cent, právě od nich jsem měl dva vynikající koně, kteří dřív také běhali dostihy. Amor byl nejúspěšnější, Dany nejlepší. Ani jeden nebyl specialista do parkuru, spíš šlo o subtilní zvířata s trochu pocuchanými nervy z dostihů, ale byl jsem s nimi konkurenceschopný i mezinárodně.

Na Danyho jsem narazil náhodou.

Naslepo jsem pátral po stájích a takhle jsem se dostal do Chuchle. V nejhorší maštali, které říkali koncentrák, mě zaujal jako tehdy pětiletý ryzák. Jeho jezdec ze Šumavy měl zrovna zlomenou nohu, při nasedání z něj spadl na betonový obrubník, takže byl mimo. Staral se o něj Jirka Kasal, vítěz Velké pardubické, ale nebyl na prodej.

Pořád jsem sledoval, jak běhal dostihy, a viděl jsem, že nikdy žádný nedokončil. 

Ztrácel tempo tím, že skákal příliš vysoko, hodně respektoval překážky a žokej z něj obvykle spadnul.

Všude jsem za ním jezdil a otravoval jeho majitele. Nakonec měl běžet v Lysé nad Labem a řekli mi, že pokud půjde špatně, můžu si ho odvézt. Jenže skončil druhý. Pak mu naštěstí nevyšel rámcový dostih v Pardubicích a po týdnu mi zavolali, že ho můžu koupit za šedesát tisíc. Za takového koně to v sedmdesátých letech nebyly velké peníze. Sehnal jsem je tak, že jsem za stejnou cenu prodal svého polokrevníka jménem Kyb, kterého mi zaplatila jezdecká federace. Když se po dvou letech zjistilo, že není na nejtěžší parkur, přijel za mnou kamarád žokej Kamil Kuchovský a chtěl ho do dostihů pro JZD Zdiby. Pak s ním šel pětkrát Velkou pardubickou a nikdy neupadl, nejlíp byl druhý, nejhůř pátý.

Každý z těch koní si našel své uplatnění.

Danyho kvality jsem poznal, i když byl trochu zblázněný z dostihů. První půlrok jsem s ním jen krokoval a klusal, až poté jsem s ním začal cválat a skákat. Vyplatilo se to a pak byl ohromně úspěšný. Stejně jako Amor, který byl krásný, úžasně charakterní a hlavně odvážný, v životě mi nezastavil před překážkou.

Světová špička tohle ocenila. Každý viděl, že nemám parkurové specialisty, ale jsem konkurenceschopný.

Zaměřil jsem se na mistrovství Evropy 1979 ve Vídni a zvládnul to s Amorem tak, že do finále postupovalo dvacet koní a já byl jednadvacátý. Všichni to brali jako senzaci. Pak za mnou přišla hvězda Hugo Simon, trojnásobný vítěz finále Světového poháru, a chtěl na místě koupit Danyho, kterého jsem měl připraveného jako druhého koně. Ani mě nezajímalo za kolik, vůbec jsem neuvažoval o tom, že bych ho prodal. 

Všem svým koním jsem chtěl za každou cenu zajistit pěkný domácí důchod.

Kůň je citlivý a bez toho, že by k němu člověk měl vztah a respekt, neukáže svůj skutečný potenciál. 

Aby přišel úspěch, musí mezi jezdcem a koněm existovat symbióza. Ideálem je dobrý jezdec a dobrý kůň. Dobrý jezdec s průměrným koněm může dokázat víc než průměrný jezdec s dobrým koněm. 

Člověk je rozhodující, ale bez kvalitního partnera může být sebelepší a nebude mít výsledky. Jsem o tom přesvědčený, protože v mé době se zkrátka do stájí koupil kůň, který byl k mání, a tomu jsme se věnovali i v případě, že nebyl úplný lumen. 

Když jsem jezdil za Netolice, měl jsem dobré zvíře jménem Pramen, původem z Kladrub. Viděl jsem ho poprvé jako čtyřletého a hned se mi líbil, ale nemohl jsem na něj, protože ho měl kluk, který s ním v počátku závodil docela dobře. Ale pak mu kůň přestal chtít skákat, a tak přece jen skončil u mě. Nejdřív nezvládnul ani metrový skok. Nakonec to dopadlo tak, že jsem s ním vyhrál titul mistra republiky a absolvoval Pohár národů, kde byly překážky vysoké až sto šedesát centimetrů.

Asi jsem nebyl úplně špatný. Dodržoval jsem klasickou školu, kterou učím dodnes.

Její genialita je v systematice. Všemu se musí věnovat čas.

Můj systém byl takový, že se jeden den dělala drezura, další den fyzička, následovala skoková příprava. Nechyběly odpočinkové dny, kdy se šlo třeba jen na procházku. Trvá sice dlouho, než se tímhle způsobem dopracujete k výsledkům, ale když se vám to povede, je to pro jezdce i pro koně natrvalo. Karla, se kterou jsem vyhrál svou první republiku, skončila ve dvaceti letech. I v tomhle věku jsme byli na domácím šampionátu druzí. Svoji kariéru ukončila tím, že na vodním příkopu vyskočila na hranu a poranila si šlachu na přední noze.

Rukama mi neprošel žádný kůň, a to jich bylo opravdu dost, který by měl psychické problémy, vážně se zranil nebo vyhořel výkonnostně. 

Všechny jsem měl rád. 

Dařilo se mi a nejspíš to bylo tím, že mi zvířata hodně důvěřovala. Dílem i proto, že jsem nepoužíval žádné drastické pomůcky, například ostré uždění a podobné věci. Vycházel jsem z toho, že kůň je jako natažená pružina, kterou je potřeba tréninkem co nejvíc zkrátit, aby vzniklo co nejlepší svalové napětí. Musí se jezdit zezadu dopředu, nikoliv naopak. Zadek je totiž motorem i brzdou.

Se vším mi pomáhala i manželka, díky tomu, že byla celkem jedenáctkrát mistryní republiky v drezuře, byli naši koně dobře přiježděni a byli velmi prostupní i poslušní.

Vím, že převést tento systém do praxe je náročné, ale pro mě zásadní.

Za celý svůj život s koňmi si myslím, že mám dostatek zkušeností na to, abych si dovolil tvrdit, že příprava má být pracná a časově náročná.

Z toho důvodu se moc neříká, aby to lidi dělali jako já, dnes se totiž na koně moc spěchá. Jsou sice daleko kvalitnější, umí jezdcům maximálně vyhovět, ale mají relativně krátkou sportovní kariéru. Velká část pak vrcholovou přípravu nezvládne psychicky nebo fyzicky.

Často už nepoznáte, jestli je kůň čtyřletý nebo desetiletý. Já prosazoval systém, kdy se až v pěti letech rozhodovalo, zda se zaměří v tréninku na parkur, nebo na drezuru. Teď naopak už šestiletí skáčou stotřiceticentimetrové překážky a můj dojem je takový, že je to příliš. Jezdecký sport nyní působí jako továrna, kde je zvíře jako materiál.

Míň se jezdí, víc se skáče.

Současný směr, kdy mladá generace vidí především sebe, je jiný než můj.

Nemluví ze mě zášť ani zapšklost, jednoduše se mi to nelíbí, protože se kvůli tomu vytrácí vztah ke koním. Mnohdy mi vadí, když vidím, jak se lidé chovají. Současný směr, kdy mladá generace vidí především sebe, je jiný než můj.

Snažím se mít vůči odlišným názorům pokoru a nepůsobit rozladěně, protože s lidmi rád vycházím.

Měly by ale existovat určité hranice.

Jsem člověk, který v sedmdesátých letech dokázal přeskočit v disciplíně mohutnost dvoumetrový skok. Zvládnul jsem to, protože jsem se rád učil, pokud mi někdo zkušenější něco poradil. V kontrastu s tímhle si vybavím devatenáctiletou slečnu, která chtěla, abych ji trénoval. Přijela na jízdárnu s dobrou kobylou a jezdila s rukama nahoře. Řekl jsem jí, ať je dá dolů, protože tak je to správně, a ona odpověděla, že jí to funguje jinak. Její kůň byl kvůli tomu nepoddajný a ona mě přesvědčovala, že je krásně uvolněný. Rychle jsem se s ní rozloučil a při odchodu mi řekla, že to dělám stejně úplně špatně.

Taková je doba.

Svinčice byly v roce 1980 místo, kde stálo jen pár domů a statek pro koně.

Právě tady jsme se se Slovákem Andrejem Glatzem připravovali na olympiádu v Moskvě. Byli jsme úplně stranou všeho dění a tři měsíce jsme jen dřeli. Měl jsem ve formě Danyho i Amora a věřil jsem si na výborný výsledek. 

Nakonec jsme do Moskvy nejeli.

Zjistili jsme to z novin, kde vyšla československá nominace – a naše jména v ní jednoduše nebyla, ačkoliv jsme už dávno splnili všechna potřebná kritéria. Nikdo se s námi o ničem nebavil, zkrátka nás vynechali a ani nám to neoznámili. 

Věděl jsem, že je pro komunistický režim jezdectví buržoazní sport. Nepočítal jsem s tím, že mi někdo z vrcholných funkcionářů, kteří byli velcí straníci, bude v něčem vycházet vstříc. Přesto mě dodnes mrzí, že jsem se nikdy nedozvěděl oficiální důvod, proč jsme přišli o olympiádu.

Zpětně se k nám doneslo, že to bylo proto, aby mohlo Československo doplnit turnaj žen v pozemním hokeji, který byl po bojkotu Západu téměř neobsazený. Tým, který jel místo nás, získal stříbro, takže si pak funkcionáři mohli svůj krok obhájit.

Parkur vyhrál bez západní konkurence Polák Jan Kowalczyk, kterého jsem v roce 1979 porazil na Grand Prix v Bratislavě. Po olympiádě jsem za ním skončil těsně druhý.

Nezbývalo mi nic jiného než to přijmout, neměl jsem se koho zeptat, proč nejedeme. Můj styl, kdy jsem se neprosazoval na sílu, bránil tomu, abych se veřejně ozval.

Bral jsem tehdejší události jako realitu doby.

Na ČSTV seděl Antonín Himl, rozhodoval o všem a tím to bylo dané.

Udržel jsem se i ve chvíli, kdy jsem ho osobně potkal. Olympijský výbor se rozhodl udělit mi cenu fair play za gesto vůči Zdeňku Krpelovi, kterému jsem na další Grand Prix v Bratislavě půjčil svého koně. On pak vyhrál, já za ním skončil druhý.

Ocenění mi paradoxně předával sám Himl. Už si přesně nepamatuju, co mi říkal, ale vím, že se mě to dotklo. Prohlásil něco v tom smyslu, že „zase bude dobře“.

Netajil jsem se tím, že jsem chtěl olympiádu aspoň zažít. Svět nebyl propojený, ale rozdělený a já toužil po možnosti porovnat se s konkurencí.

V tomhle ohledu jsem respektoval, že nám nevyšla účast v Mnichově 1972, kam s výjimkou Maďarů nejel nikdo z východního bloku. Tenkrát jsem ještě neměl koně, který by na to měl, takže mi Andrej Glatz zapůjčil jednoho svého, protože měl dva a oba výborné. Montreal 1976 nepřipadal v úvahu, to bylo daleko, a Moskva – to byl smutný příběh. Úplně z ruky bylo později i Los Angeles 1984, které pro změnu bojkotoval socialistický blok, a taky Soul 1988.

Proto to vyšlo až v Barceloně 1992, tři roky po sametové revoluci.

Tehdy mi bylo už devětačtyřicet. Věděl jsem, že nemám šanci na bůhvíjaký výsledek, ale když už se naskytla možnost, chtěl jsem tam být.

Vnímal jsem účast jako odměnu a cítil jsem, že mi to lidé přejí. Zároveň jsem to nebral jako zadostiučinění, ale jako závod. Dělal jsem, co jsem mohl, abychom neudělali ostudu, a z průběhu jsem byl vysloveně zklamaný, protože kůň byl zraněný a já nemocný.

Po příjezdu do Barcelony jsem dostal čtyřicítky horečky a skončil jsem na týden jako ležák v nemocnici. Pustili mě den před závody. Kobyla Garta sice byla opravdu charakterní, ale na ty úplně nejlepší neměla, tím spíš, že si přivezla problémy se šlachou na přední noze. Naštěstí byl s námi v maštali veterinář Maďarů a postaral se o ni, aby mohla nastoupit. Zahajovací parkur byl těžký, překážky měřily sto padesát centimetrů, ale kobyla skákala výborně, jen s jednou chybou.

Postoupili jsme, jenže vyjet do dalšího parkuru už nám její zdravotní stav nedovolil.

Projevilo se, že ani jeden z nás nebyl v pořádku, a zamířili jsme domů.

Dopadlo to tak, že jsem nejel do Mnichova, kdy jsem byl na fyzickém vrcholu, ani do Moskvy, kdy jsem měl nejlepší koně. Objevil jsem se až jako téměř padesátník v Barceloně.

Na další olympiády jsem už nepomýšlel.

Pro mě koně byli a jsou čistá láska. 

Věnoval se jim táta, stejně tak jsem ve stájích poznal svou ženu Zuzanu. Původně chtěla skákat. Přihlásila se do oddílu TJ Žižka ještě se dvěma kamarádkami, až pak ji jeden vojenský lékař a zároveň trenér nadchl pro drezuru.

Když jsme se seznámili, začali jsme si moc pomáhat.

Měli jsme syna Marka, který ke koním nejdřív netíhnul.

Radši hrál tenis a plaval, k čemuž ho vedl otec manželky. Chytlo ho to najednou až někdy v pubertě a chtěl také skákat parkur. Bylo to v době, kdy jsem odešel do angažmá ve Svinčicích, kde jsme s manželkou dlouhé roky pracovali a domů jezdili jen na víkendy. Syn byl v Praze s babičkou a dědečkem, a když po olympiádě v Moskvě tchán umřel, nechtěli jsme je nechat samotné. Rozhodli jsme se ze státního statku odejít a byl z toho pěkný malér, šéf mě za žádnou cenu nechtěl pustit. Ve Svinčicích na mně byla postavena celá parkurová úroveň a dělal mi kvůli odchodu vysloveně zle.

Po návratu do Prahy jsem neměl vůbec žádné koně, všichni tam zůstali.

Odkoupit jsem si mohl pouze Amora, abych mu zajistil hezké stáří. Zaplatil jsem za něj dva a půl tisíce, což byla jeho jateční cena.

Celá republika věděla, v jaké jsem situaci, a hodně mi pomohl kamarád Slávek Grill, veterinář z Netolic. Zařídil u ředitele plemenářského podniku, aby mě zaměstnal na dálku a dal mi do Prahy do přípravy jejich koně s tím, že za ně budu jezdit.

Nejdřív jsem byl v jezdeckém oddíle ve Stodůlkách, kde jsem ale napřed musel s kamarády dát do pořádku zničenou stáj, protože v ní spadl strop, takže byla nefunkční, a opravy nám zabraly hodně času. Nadřel jsem se nejvíc v životě a asi po roce přišla zpráva, že chce město objekt zlikvidovat, takže jsme museli znovu pryč.

Poté mi přátelé z TJ Žižka nabídli ustájení na Trojském ostrově, kde jsem měl k dispozici šest boxů.

Právě tam trávil většinu času i náš syn. Pomáhal mi jezdit mé koně, ale bohužel závodil jen pár let.

Nevíme a už nezjistíme, co se ten den stalo. Bylo léto 1986 a šel jezdit na velké černé kobyle. Nebyla zlá. Najednou někdo přiběhl, že v kolbišti lítá kůň, ze kterého náš kluk spadl. Netušíme, jestli na něj šlápnul, nikdo u toho nebyl.

Marek měl poraněný mozek. Zemřel po dvou dnech v nemocnici.

Bylo mu přesně dvacet let, tou dobou už studoval vysokou zemědělskou školu v Suchdole.

Nevím, jak bych tu dobu nazval. Byla to krize. V životě mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Na to přeci nikdo nepomyslí. Nastala hrozná doba, kdy jsem se moc rozmýšlel, jestli toho nenechám. Já i manželka jsme koně zbožňovali, věděli jsme, že za nic nemohli, ale trvalo dlouho, snad tři roky, než se to dostalo do normálu.

Lidi okolo nás o tom nechtěli mluvit a my vlastně taky ne.

Chtěl jsem od koní několikrát odejít, ale pak jsem si říkal, co bych dělal… Takže jsme se z toho já i manželka snažili vyprostit prací.

Zůstali jsme na to sami, naši rodiče už taky nebyli, byli jsme na sobě závislí a zvládli to spolu.

Myslím, že to Zuzana dokázala líp. Neviděl jsem ji ještě brečet. Nevím, jestli je tak silná, nebo to v sobě dokázala i v tom nejhorším období utlumit. Pamatuju si, že když jsme jeli ještě ten osudný den z nemocnice, slzel jsem celou dobu. Ona to ustála a ptala se, jestli nechci někde zastavit a uklidnit se. Jsem v tomhle její opak, proto nerad chodím na pohřby, všude brečím, i když je to cizí člověk.

Den po dni nám všechno pomohli zvládat jedině koně. Byli jsme u nich od rána do večera. Manželka dřív pracovala v hydrometeorologickém ústavu, ale nechala toho a šla za mnou do stájí.

Zkrátka jsme to překonali.

Když jsem po tom, co se Markovi stalo, začal zase závodit, měl jsem to v sobě zavřené. Rozhodl jsem se, že to tak bude lepší. I ten rok jsem vyhrál mistrovství republiky.

Je to už dlouhá doba, ale když jdu na hřbitov na synův svátek nebo narozeniny, jsou to pro mě blbé dny. Všechno si zase vybavím a myslím na to, proč se to stalo. I na to, co by bylo, kdyby třeba přišla dřív svobodná doba… Těsně předtím, než jsem se dostal na olympiádu, manželka restituovala statek v Uhlířských Janovicích, kde jsme začali chovat koně, načež jsme zjistili, že nás tam okrádají. Tehdy jsme si řekli, že kdyby byl syn, převzal by to on a dopadlo by to líp. 

Někdy je mi líto, že jsme dřív neměli to, co máme dneska, třeba by šel kluk studovat do ciziny a věci by vypadaly jinak…

Něco ale přeci jen zůstalo.

Marek měl dívku, kterou dodnes bereme, jako kdyby byla naše. Pořád jezdí na koních, kteří se u nás narodili. Je to bezvadná holka, říkám jí tak, i když jí je už přes padesát.

S manželkou jezdíme pravidelně na Malvazinky, je tam pět hrobů, které musíme obejít. Naštěstí nejsou daleko od sebe. Marek, naši rodiče, teta, strýc… a pak ještě prarodiče, včetně dědečka manželky, jímž byl Karel Zdeněk Klíma, bývalý šéfredaktor Lidových novin, popravený za druhé světové války během Heydrichiády. 

Zuzana pochází ze staré bohaté rodiny na Kolínsku. Díky tomu bydlela v domě na Smíchovském nábřeží. Ten patřil původně paní Havránkové, která byla ženou generálního ředitele Škody Plzeň. Komunisti jí pak majetek sebrali, musela se vystěhovat a manželčini rodiče ji vzali k sobě. Bydlela u nich a v závěti jim barák odkázala.

Když se majetek v restituci vrátil, Zuzana se se svojí sestrou, která si vzala humoristu Miloslava Šimka, dohodla, že se dům prodá. Díky tomu jsme měli poprvé v životě peníze a mohli jsme začít dělat koně tak, jak jsme si představovali.

S kupcem jsme ve smlouvě měli napsáno, že můžeme v našem bytě zůstat, jenže i on pak nemovitost prodal. My zůstali jako věcné břemeno, nový vlastník dal vše k soudu, a jelikož právník objevil nějakou chybu ve smlouvě, museli jsme se nakonec odstěhovat.

Jakmile po revoluci začali kupovat koně bohatí lidé, stal se z jezdectví moderní sport jako třeba golf.

Atmosféra ve stájích se změnila a sklouzlo to k tomu, kde je to dnes. Milionáři se mezi sebou přetahují o to, kdo koupí dražšího koně. Pak na nich jezdí jejich děti, o kterých by jinak nikdo nikdy neslyšel, kdyby neměli tak kvalitní zvířata.

Nechci nikoho pomlouvat, taková je zkrátka realita. 

Nechci se ale ani tvářit tak, že tohle neexistuje.

Dnešní koně jsou jednoduše fantastičtí a i v Česku všeobecně tak kvalitní, že se díky nim objevují na každých závodech noví lidé. Přál bych si, aby byla láska k řemeslu stejně velká jako investice, jež jsou někteří podnikatelé ochotni do našeho sportu dávat.

Pak je šance jezdectví opravdu posouvat.

Současné možnosti přitom nejsou samozřejmost.

Komunismus byl špatná doba, ale tím, že nic nebylo, se aspoň ve sportu pohybovali převážně lidé, kteří vše dělali z lásky. Muselo se totiž dřít a vzít to, co bylo k dispozici. Spojovala nás práce, nikoliv peníze. Ty byly až v poslední řadě, jako veterinární pracovník jsem měl první nástupní plat 680 korun.

Nebyli sedláři, kteří by dělali sedla, nebyli ševci, kteří by dělali vysoké boty, nebyly ani postroje, takže jsme si brali pozůstatky po vojácích. Vše se dědilo a já měl věci po tátovi. Když jsem začal jezdit v Domě armády, byl můj první závodní dres zelená tepláková bunda se znakem DA Praha. Jezdilo se bez čepic, žádné přilby neexistovaly.

Na závody jsme cestovali třeba dva dny po železnici ve vagonech nebo v nákladních autech, obvykle s plachtou, ale někdy i bez ní. Takhle nám jednou za jízdy kůň vyskočil. Vezli jsme ho z Prahy do Staré Boleslavi v dodávce Praga RN a rozhodl se vystoupit skokem přes kabinu. Nic se mu nestalo, byl z toho v šoku a ve stresu víc než my.

Tímhle způsobem jsme se výjimečně vyvenčili i v zahraničí.

Vůbec poprvé jsem byl na Západě ve dvaadvaceti na závodech v Cáchách. Dodnes nevím, jak je možné, že se nám to povedlo. Vezli jsme koně vagonem přes Olštýn u Gdaňsku a zažil jsem šílený skok. Neskutečné pro mě bylo už jen to, že jsme projížděli vlakem přes Berlín – a já viděl obě jeho části, komunistickou a demokratickou, byla to úplně jiná města. Východní Berlín vypadal jako dnešní zanedbaná vesnice v severních Čechách. Západní Berlín byl už tehdy moderní se vším všudy.

Pravidelně jsme pak jezdili do německého Weidenu, protože členové z tamního klubu navštěvovali zase Československo a bralo se to jako kamarádské návštěvy. Kapesné, které jsme dostali, padlo celé za věci na koně, a ty jsme pak doma opečovávali jako největší klenot.

Viděl jsem, že moji soupeři mají lepší vybavení i koně, ale co jsem mohl dělat? Nedalo se dělat nic, brali jsme to jako normální situaci, tak to bylo.

Tehdy jsem nevěřil, že se doba změní. Musel jsem přijmout stav, který byl, a být vděčný. Na druhou stranu i v socialistických zemích se našla slušná mezinárodní konkurence z Polska a z Maďarska. Pořádali závody, kde startovalo i hodně Rumunů a Rusů.

Všichni měli kvalitu, většinou to byli armádní jezdci a měli úplně jiné podmínky. Především Legie Varšava byla úspěšný jezdecký klub. 

Hřát mě tak mohlo aspoň to, že jsem měl v Československu pevnou pozici i jméno.

Poslední domácí titul jsem nakonec získal pár týdnů před startem na olympiádě. Jezdil jsem ale pořád, závěrečný Pohár národů jsem zvládnul v šedesáti letech.

Naposledy jsem seděl v sedle v roce 2010 v Odoleně Vodě. Pak jsem byl na operaci s očima, na výměně čoček, protože mi doktoři zjistili náběh na šedý zákal. Během týdne se takhle rozhodlo, že už budu koně sledovat jen ze země.

Vůbec si po tom nestýskám. Bylo toho tak akorát.

Celý sál vstal, lidé začali tleskat a někteří i nadšením hvízdali. Trvalo to snad pět minut.

Byl to úžasný a pro mě velmi překvapivý zážitek.

Psal se březen 2017, Česká jezdecká federace pořádala na Žofíně slavnostní vyhodnocení sezony a tehdejší prezidentka mi předávala cenu za mimořádný přínos našemu sportu. V průběhu ceremoniálu, který moderovala herečka Kateřina Brožová, jsem byl z reakcí okolí dojatý.

Nečekal jsem to, protože jsem nikdy neusiloval o to, být středem pozornosti, mít slávu a ovace vstoje. Před akcí jsem dlouho přemýšlel, jestli tam mám jít, protože jsem tou dobou nebyl nadšený z toho, jak české jezdectví vypadá. Dost lidí to ze mě asi cítilo. O to šťastnější jsem nakonec byl díky tomu, co se stalo.

Stál jsem před ostatními a došlo mi, že je tenhle potlesk pro Pecháčka opravdu za odměnu.

Za to, že miluju koně, kteří ovlivnili celý můj život. Se vším, co se mi přihodilo.

 

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází