Jiří Pavel Češka

Dva venkovní ovály. Nebo čtyři v hale.

Osm set metrů.

Trať, na které jsem se už v šestnácti letech stal halovým rekordmanem České republiky do osmnácti let. Trať, na které mi v hale patří dvanácté místo historických světových tabulek běžců stejné věkové kategorie.

Zvládnu ji proběhnout za 1 minutu, 51 sekund a 27 setin. 

Je to čas, kdy myslím jenom na běh. Necítím bolest, mám asi trochu posunutý práh. Palčivé pálení svalů i plic přijde až později, po doběhu. Čím rychleji běžím, tím to následné utrpení bude větší. To vím, ale neřeším to.

Myslím, že se ve mně aktivuje nějaký vrozený lidský instinkt, uteč a přežij.

Když běžím, tak nepřemýšlím. Když nepřemýšlím, je mi dobře. Je mi nejlépe, jak mi může být. I proto běhám. 

I to je důvod, proč chci čas na trati dlouhé osm set metrů stlačit co nejvíce dolů. Mým cílem je dostat se na olympijské hry, probojovat se do velkého běžeckého finále.

Až do něj nastoupím, budu mít na českém dresu možná připíchnuté modré srdce, nebo duhové nekonečno.

Poprvé jsem si na dres tenhle symbol dal na letošním mistrovství republiky. Doběhl jsem druhý, což by pro mě obvykle bylo možná trochu zklamání.

Tentokrát to ale byla i úleva.

Všechno jsem mohl vysvětlit v rozhovoru za cílovou rovinkou.

„Závod byl trochu vyčerpávající, před dvěma týdny jsem přišel z psychiatrické léčebny, kde mi diagnostikovali Aspergerův syndrom. Právě proto mám na dresu modré srdce, které je společně s duhovým nekonečnem mezinárodním znakem autismu.“

Mohl jsem to na dráze říct všem, kdo poslouchali. Konečně. V sedmnácti letech jsem se dozvěděl, kdo opravdu jsem.

Jsem jiný než většina z vás. Zdánlivě stejný, a přesto tak moc jiný, že to slovy ani nejde vysvětlit a těžko si to kdo dokáže představit. 

Zároveň nejsem nekonečně výjimečný. Je nás autistů víc. V průměru jeden ze sta. I vy nějakého pravděpodobně znáte.

Nebo třeba teprve poznáte. Budete mu moci pomoci, třeba to bude potřebovat.

I proto chci vyprávět svůj příběh. Udělal jsem to po závodě na dráze, mluvil jsem o něm v atletickém podcastu Štrekaři a otevřu ho i tady. S cílem, abyste nás mohli trochu pochopit, s nadějí, že to může někomu pomoci.

 

Učitelka si myslela, že mé chování napraví poznámkou v žákovské knížce.

Byla daleko od pravdy. Ve všem. Nebyl jsem viníkem situací, do kterých jsem se dostával a za které přibývala další a další napomenutí. Žádná důtka zároveň nemohla mé chování jakkoliv změnit, ale to vím i já až dneska. 

Učitelka nevěděla nic.

Poslala mě do pedagogicko-psychologické poradny, našli mi dysgrafii a dyslexii, což nebyl ten zásadní problém a ani příčina mého občas nezvladatelného chování. Děti můj handicap vycítily daleko rychleji než dospělí.

S radostí toho využívaly. 

Byl jsem svým chováním a zájmy jiný než spolužáci v první třídě základní školy a navíc jsem byl chytřejší než většina z nich.

Číst jsem se naučil ve čtyřech letech.

Pamatoval jsem si třeba téměř všechna hlavní města světa. Nezajímaly mě dětské knížky, ležel jsem v encyklopediích.

Ostatní to nechápali a rychle se naučili, jak mě zahnat do kouta. Doslova. Věděli, že pokud mě budou dostatečně dlouho provokovat, přijde výbuch vzteku. Využívali toho, a pak ze sebe dělali oběti mého chování. Jednoduše na mě všechno svedli.

Byl jsem přeci jen rozdílný. Stejný, zdánlivě normální, přesto uvnitř úplně jiný. Nechtěl jsem s nimi nic mít, netoužil jsem po jejich kolektivu.

Poznali to, vycítili to. 

Bohužel 95 % autistů se přesně takhle stane v průběhu života obětí šikany. Mě to potkalo právě hned při nástupu na základní školu.

Byla psychická i fyzická. Třeba taková, že mě kluci přimáčkli na umyvadlo, až mě bolelo břicho, a pustili na mě v mrazu ledovou vodu, z čehož jsem byl pochopitelně nemocný.

Stal jsem se pro ně jednoduchým zdrojem okamžité zábavy. 

U nás na vesnici navíc byla společnost ve třídě nastavená tak, že být inteligentní a cílevědomý je důvod k dalšímu posměchu.

Vyslechl jsem si ho hodně, reagoval na něj výbušně.

Ze strany učitelů to bylo nepochopení. Ani oni si nic neuvědomovali. Nevěděli, stejně jako jsem to nevěděl já, že podstata celého problému je daleko hlouběji než v návalech vzteku, které vyústí třeba v převrácení školní lavice.

Snažili se mě vychovávat. Jenže to není možné. Náš mozek kvůli jiné skladbě proteinů přenáší informace mezi neurony jinak, než je tomu u většinové populace. Nejde to opravit, nejde to napravit žádnou důtkou.

Nejde to napravit ani žádnými léky. Nikdy se své formy autismu nezbavím. Musím se pokusit s ním žít.

Je to naše přirozenost, kterou je možné pouze akceptovat a snažit se ji chápat. Tak jako my se snažíme chápat tu vaši, většinovou.

Až o hodně později jsem zjistil, že v nějaké lékařské zprávě z té doby kdosi vyjádřil domněnku, že by se mohlo jednat o Aspergerův syndrom.

Nikdo jí ovšem nevěnoval pozornost.

Kázeňské postihy měly asi stejný efekt, jako by měly u paraplegika za bojkotování tělocviku. Bohužel.

Nakonec jsem skončil u domácí výuky. 

Rodiče mě ráno vzali do kanceláře a já si jel hodiny podle rozvrhu. Matematika, český jazyk, přírodověda…

Podstatnou část prvního stupně jsem strávil v kanceláři, kde máma s tátou podnikali v realitách. 

Ulevilo se učitelce, ulevilo se asi i rodičům a ulevilo se i mně.

Všichni věděli, že mimo dětský kolektiv se mnou nebude problém. Rozhodně ne ten, že bych se něco nenaučil. Naopak. S radostí jsem si napsal písemky ve variantách A i B, protože jsem to zkrátka uměl a bavilo mě to.

Věděl jsem, že do „své“ třídy už se na delší časový úsek vrátit nechci a ani nemůžu. Znovu bychom se vrátili do koloběhu šikany a mých výbuchů.

Vysvobozením tak byl pátý ročník a přijímačky na osmileté gymnázium, tam už se mi kvůli inteligenci nikdo nesměje. Všichni jsou chytří, všichni chtějí v životě něco dokázat. Jsou chápavější i k odlišnostem, které máme. 

A já mezi nimi dokážu dobře fungovat. Důtky, poznámky i návaly vzteku vymizely. Není to tak, že bych nedokázal vyjít s ostatními.

 

Běhat jsem začal před deseti lety. Přesněji řečeno šestého září 2011.

Můžete si v databázi atletického svazu vyjet moje výsledky a zjistíte, že jsem nebyl žádné zázračné dítě. Spíš jsem byl dost podprůměrný.

Nemohlo mě to odradit, protože pro mě je vášeň běh samotný. Je to pohyb, který mě naplňuje, a v mých začátcích ho neprovázely sny o medailích, olympijské účasti.

Tohle všechno přišlo až později, po letech tréninku a vývoje.

Běhal jsem zpočátku jednoduše proto, protože mě to bavilo. 

A taky to je únik. Únik od vlastních myšlenek, od všech problémů. Od přemýšlení o sobě samém, od hledání svého místa ve společnosti a v tomhle světě.

Můj mozek si neumí dát pauzu. Při běhu a s hudbou v uších je to jedna z mála výjimek, kdy si uleví a nejede na plné obrátky.

Běh mi dává emoce a taky mi dal skupinu lidí, se kterou se cítím ze všeho nejlépe. Na Spartaku Praha 4 jsme opravdová rodina. Kdo se jednou stane členem tohoto klubu, často se tam celý život v různých rolích vrací.

Cítím se tam opravdu dobře.

Tady mě všichni znají, všichni mě přijímají takového, jaký jsem. Můj trenér Václav Janoušek i moji parťáci. Ostatně je to trenér, kdo o mně ví asi nejvíc. Víc než moji rodiče. Právě jemu jsem řekl o svém úmyslu jít se léčit do psychiatrické léčebny.

Právě on mé rozhodnutí hned podpořil a do Motola mě odvezl.

Narušilo to sezonu, ve které jsem se chtěl zase posunout o kus dál. Zároveň to pro mě byla šance, abych vůbec měl nějakou budoucnost.

 

Znáte lidi s Aspergerovým syndromem z minulosti i ze současnosti. Možná to o nich ani nevíte. 

Ludwig van Beethoven. Nikola Tesla. Henry Ford. Franz Kafka. Albert Einstein. A řada dalších géniů mezi ně patřila. 

Jsou to lidé, kteří dokázali obrovské věci, a přesto často žili v nesmírném smutku a jejich činy byly nezřídka doceněny až dávno po jejich smrti. 

A pak jsou tu také osobnosti současného světa. 

Například Elon Musk.

I on je na tom v něčem stejně jako já a úplně jinak než vy. Zkuste pochopit jeho občasné výroky na sociálních sítích. Pro většinu lidí jsou nesrozumitelné. Dětinské, nekonvenční, zkrátka jiné.

Velmi častým projevem našeho syndromu je totiž poměrně vysoký koeficient IQ, ale nízký koeficient EQ.

Inteligenčně mohu být ve svých sedmnácti letech ve věku třiadvacetiletého průměrného jedince. Fyzicky jsem díky sportu na úrovni dvacetiletého. Ale když dojde na sociální inteligenci, můžu být na úrovni dvanáctiletého. 

I proto vám přijde, že se Musk chová občas divně. Jeden z největších, vlastně možná vůbec největší vizionář dnešního světa píše věty, kterým nikdo nerozumí. Ani jeho vystupování nelze napasovat do pravidel obvyklého chování.

 

Vidíme svět jinak. Nejsme průměrní. 

Když jsem zjistil svou diagnózu, začal jsem Aspergerův syndrom hodně studovat. Sehnal jsem si knížky, snažil se pochopit jeho podstatu. Podstatu sebe sama.

Zpětně samozřejmě vidím, že jeho projevů bylo v mém chování hodně.

Nevím, jestli jsem jako mimino ukazoval na hračku a koukal do prázdna, což je jeden z prvních znaků, které se mohou objevit. Vím ale třeba, že memorování různých věcí patří mezi další průvodní jevy. Tam spadají moje hlavní města států světa.

U lidí s naším hendikepem se také objevuje zmíněný posunutý práh bolesti. Dovedu si představit, že mi to v závodech pomáhá. Dokážu jít dál za hranu než moji soupeři.

Nejhorším přidruženým onemocněním a průvodním znakem je ten, který mě přivedl do psychiatrické léčebny v Motole, kam mě právě Václav Janoušek odvezl. 

Klinická deprese. Ne depka, kterou má občas každý. Deprese.

Kdybych neměl Aspergerův syndrom, neměl bych deprese. Je to podobné, jako když lidé s diabetes mají nadváhu, protože ji to onemocnění způsobuje.

Deprese je nejhorší projev, který mou nemoc provází.

Dlouho jsem znal jenom ji. Nevěděl jsem, z čeho vychází. Neznal jsem svoji diagnózu a nemohl se jí alespoň trochu chytit, snažit se ji pochopit. 

Spáchat sebevraždu jsem se pokusil opakovaně. Myslím si, že těch pokusů mohlo být ke dvěma desítkám. 

Některé byly naivní, jiné vážné. Nebudu je popisovat, protože nechci nikomu dávat návod. Můžu jenom říct, co mě k nim vedlo. 

V mých projevech trvá deprese řádově měsíce. Půl roku i déle.

Jsou to dny úplného prázdna a určitého vědomí zbytečnosti vlastní existence. Uvažuji tak, že nikdo z nás nic neznamená, protože nás vždycky může někdo nahradit. 

Kdyby se nenarodil Isaac Newton, zákony gravitace a pohybu by o pár dekád později popsal někdo jiný. Proč? Protože společnost jako taková se dostala na vývojový stupeň, který je dovolil popsat. Není to dílo jednotlivce.

V tu chvíli hodnotím svoji existenci jako zcela nepodstatnou.

I kdybych zaběhl světový rekord, dosáhl bych ho díky technologickému pokroku a znalosti pokročilých tréninkových metod. Nebyl bych na stejné startovní čáře jako třeba Emil Zátopek.

 

Navíc by to byl rekord, který by stejně zase byl časem vymazán a s ním i moje jméno, moje existence. Je těžké, zbytečné žít s takovým vědomím.

Na světě je téměř osm miliard lidí. Smrt jednotlivce nic neznamená. 

Vím, že to zní asi sarkasticky a drsně, protože se bavíme o vážném tématu, ale ve své depresi to přesně takhle vnímám.

Je to strach žít.

Strach cokoliv udělat, absolutní prázdno.

Hrozně hnusný pocit, který bych nikdy nikomu nepřál zažít.

Navíc jsem si ho dlouho nechával pro sebe. Uzavřel jsem se do svého světa a myšlenek a nikomu o svých vlastních problémech neříkal. Rodiče třeba nevěděli skoro nic. A mě samotného i kvůli předchozím zkušenostem nenapadlo říci si o pomoc.

Až do chvíle, kdy jsem byl smrti opravdu blízko.

Vím, že nechci zemřít. Po každém z těch pokusů jsem si tohle uvědomoval. Věděl jsem, že by to bylo špatně. Trápí mě, že jsem se o to pokusil. V tu chvíli jsem měl jedinou a vždycky možná poslední šanci zkusit s tím něco dělat.

Naposledy, po předávkování se léky, jsem ji využil.

Jel jsem za trenérem a řekl mu celou pravdu tak, jak ji říkám vám. Svěřil jsem se mu, že se chci zkusit léčit. Chtěl jsem zjistit, proč se do takových stavů propadám a co se s tím dá dělat. 

Hned mě podpořil. Kéž by měl každý komu se svěřit, někoho, kdo mu pomůže. Pokud ale nikdo takový není, vždy je možnost obrátit se na lékaře. Nejlepší možné řešení depresivního stavu.

Jsem rád, že jsem to udělal.

Musím si před sebe stavět dlouhodobé cíle. Potřebuji někam směřovat.

Můj syndrom je tu se mnou neustále, každou vteřinu mého života. Nikdy nezmizí a nikdy mě neopustí.

Můžu mu doslova utéct na tréninku, který mám i sedmkrát týdně a trvá několik hodin denně. Vždycky ale nakonec skončí. Nemůžu běhat pořád. Musím se jednou zastavit a s tím zastavením se vrátí myšlenky a přemýšlení.

Strach z nicoty, ze života. 

Pokud to chci překonat, musím mířit vysoko a směřovat k tomu. Věřím navíc, že já díky své inteligenci vysoko mířit mohu.

Pokud bych měl jen trochu jinou formu tohoto onemocnění, třeba by to bylo jinak. Třeba bych využil invalidní důchod, který mi náleží, a rozhodl se strávit zbytek života v pečovatelském domě. Chápu, proč to někteří lidé udělají, a pro mnohé je to správné řešení.

U sebe ale vidím, že ve společnosti nakonec fungovat mohu a mohu v ní hrát významnou roli. Proto mám ony vysoké cíle.

Chci se dostat do velkého olympijského finále. Nevím, jestli to bude na osm set metrů nebo na delší distanci, ale tenhle cíl je jasný. Sportovní.

 

V profesním životě bych se chtěl věnovat politice na celostátní úrovni a na půdě parlamentu pomoci lidem trpícím „neviditelným handicapem“.

Vím, že to zní možná až příliš troufale, sám vím, že ani z této pozice nemohu měnit myšlení lidí. Ani těch co takovou poruchou sami trpí, a ani těch co je odsuzují. Zároveň mám jasno, že tímto směrem chci napnout své síly a soustředit své myšlení.

Pokud bych se měl spokojit s něčím, čeho dosáhnu pohodlně a lehce, zase bych se propadl do pochybností o podstatě svého bytí.

Občas se snažím tyhle stavy zahnat i nějakou momentální výzvou.

Například jsem během lockdownu zaběhl maraton ve svém pokoji. Ode zdi k topení a zpátky. Podle hodinek to bylo 42 kilometrů, 195 metrů za 3 hodiny a 52 minut. Měl jsem trochu problémy s kyčlí, ty otočky jí moc nepomohly… 

Ten maraton se stal mezi atlety trošku mým poznávacím znamením.

 

Jindy jsem třeba vyrazil pěšky sedmdesát dva kilometrů z Říčan do Tábora na nádraží. Měl jsem tréninkové volno, tak jsem se šel projít, trvalo to nějakých deset hodin.

Deset hodin, kdy jsem nemusel přemýšlet, měl jsem svou výzvu. 

I tohle je obrana před úzkostí.

 

V psychiatrické léčebně v Motole jsem strávil tři týdny.

Byly to těžké tři týdny.

Nemohl jsem běhat. Respektive mě za celou dobu pustili dvakrát na deset minut. Na chodbu mezi pokoji a na miniaturní předzahrádku.

Připadal jsem si trochu jako ve vězení, což umocňovala zamřížovaná okna. 

I společnost, kterou bych si v normálním životě nikdy nevybral. Nejčastěji ji tvořily holky s poruchou příjmu potravy, celkově to nebyla pěkná atmosféra a neměli jsme si moc co říct.. 

A do toho všechny zákazy, kterými se nás snažili chránit, ale možná spíše dávali návod.

Vzali mi třeba pravítko na rýsování. Nikdy by mě nenapadlo, že by se člověk mohl chtít zabít pravítkem, nebo třeba žiletkou z holicího strojku. Po návštěvě v Motole už tuším, že to možné je.

Ačkoliv jsem tam strávil víc času, než bych si byl býval přál, a smysl podle mého dávala pouze ranní vizita paní doktorky, rozhodnutí vydat se tam bylo správné.

Po dvou týdnech měli doktoři jasno.

„Trpíte Aspergerovým syndromem.“ 

Zároveň mi předepsali antidepresiva, která od té doby užívám.

Někteří lidé si řeknou, že diagnóza není důležitá, když stejně podstata problému nejde nijak léčit.

 

Pro mě byla důležitá ohromně. Vím, že se u mě pořád budou střídat lepší a horší období, že budu občas chtít někoho vidět a jindy vůbec ne. Nikdy si to nebudu moct svou náladu naplánovat dopředu, protože ji neovlivním.

Na druhou stranu budu alespoň částečně chápat, proč se musím cítit tak, jak se cítím.

Zároveň je pro mě tahle diagnóza určitý závazek. Vím, že o ní můžu otevřeně mluvit, což se ještě v nedávné minulosti moc nenosilo. Můžu se k ní přihlásit a třeba dát naději dalším lidem se stejným hendikepem, že nejsou sami.

Rozhodně totiž nejsou. 

Můžu si na dres připnout modré srdce a ukázat ho.

Myslím, že i v mém okolí jsou konkrétní lidé, kteří stále čekají na to, až podstatu svých pocitů a problémů objeví.

Věřím také, že se posuneme jako společnost a nebudeme se dívat na děti, jako jsem byl já, jenom tím letmým a odsuzujícím pohledem. Nehodíme je do škatulky problémové, ale zkusíme se dostat hlouběji a pomoci jim.

I proto se snažím ukázat svůj konkrétní případ, své pocity, a ne pouze nějakou klinickou studii. 

Všechno tohle říkám s vědomím, že ani já sám nemám ve svém životě nijak vyhráno. Nemůžu říct, co se v něm odehraje.

Stále se snažím naučit se chovat, jako se chováte vy. Vidět svět, jako ho vidíte vy. Čím dál tím lépe skrýt svou jinakost a hrát společensky přijatelnou roli. V sedmnácti to jde lépe než v sedmi v první třídě. Věřím, že v budoucnu můj hendikep bude menší a menší a třeba se stane jednou výhodou. 

Pokud se někdo v mých pocitech poznal, nebojte se říct si o pomoc. Pokud někoho s mými pocity znáte, nebojte se mu pomoci.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází