Jiří Lála

 

Je to přes třicet let a já pořád vidím úplně jasně, jak mi problesklo hlavou, že není na co čekat. Že ta branka už prázdnější nebude.

Vystřel.

Nikdo z Kanaďanů mě vlastně ani pořádně nenapadal. Přejel jsem červenou a poslal puk, kam bylo třeba k tomu, abychom měli klid.

Abychom už skoro s jistotou věděli, že jsme mistři světa.

Během své kariéry jsem dal moře gólů. Krásných gólů. Z golfáků bez přípravy i z přesných střel švihem. Zakončoval jsem nádherné kombinace s úžasnými spoluhráči. Každý má ale s mým jménem spojenou tu vcelku snadnou pojišťovací trefu z Prahy z pětaosmdesátého.

Trefu do prázdné.

Upřímně, kdybyste se mě zeptali, jaký z těch stovek gólů si pamatuju já, povím vám taky, že tenhle. Utkvěl mi v hlavě tím, jak byl výjimečný. Opakovali ho v Brankách bodech vteřinách ikskrát denně několik měsíců. V křížovkách jste často narazili na otázku „Kdo vstřelil poslední branku vítězného finále domácího mistrovství světa v hokeji?“

Připomínali mi ho všude.

I proto mám dodnes před očima, jak jsem se hned, co mi naskočilo, že už jsme strašně blízko, rozjel přes celé hřiště k Jirkovi Králíkovi.

Před zápasem jsme si společně vykládali, že stačí, když on zavře bránu a já už nám to zlato vystřelím. Bylo toho k úspěchu potřeba o dost víc, třeba hattrick Jirky Šejby, ale nakonec náš plán vlastně vyšel. Tak jsem mu hned spěchal říct, že přesně takhle jsme si to přece nalajnovali.

Když budu v paměti pátrat po dojmech z oslav, moc toho nevylovím. Jo, dali jsme si už v kabině nějaké ty bublinky a pivo, pak přišel Štrougal, ale jak nás tehdy v republice drželi zavřené a hlídali nás, žádný velký odvaz to nebyl. Prostě se vyhrálo, zapilo, a život šel dál. Pár týdnů nás jen vodili po různých autogramiádách a byli jsme pozvaní na Hrad za Husákem. Nic víc.

To si spíš vybavuju, jak jsme tehdy na pokoji na hotelu koukali na nějaký film na kazetě, který byl německy, a kdosi z kluků ho simultánně překládal, abychom alespoň tušili, co se tam děje. Nebo cesty na zápasy z Průhonic, kde jsme bydleli. Jezdili jsme s policejním doprovodem, a jak se nadšení lidí v průběhu turnaje stupňovalo, čekalo jich kolem silnice čím dál víc. Mávali, přáli nám hodně štěstí. Mnoho rodin po republice si prý kvůli nám kupovalo barevné televize.

My jim nakonec radost přece jen udělali. Aspoň nějakou v těch zvláštních časech.

Pro mě byla v národním týmu v podstatě poslední, přestože tehdy v létě mi bylo teprve šestadvacet.

Čekal jsem na třicátiny, na nic jiného.

Makal jsem na sobě a dával si záležet, abych byl po všech stránkách připravený, do toho jsem odpočítával měsíce, kdy budu moct zmizet. Karel Pražák, náš tehdejší trenér v budějovickém Motoru, to věděl a chápal mě. Jak padne třicítka, balím to a nikdo mě tu už neuvidí.

V naší době jste jako mistr světa potřebovali alespoň sto padesát startů za národní tým a souhlas státní agentury Pragosport, aby vás pustili do zahraničí. Samozřejmě po třicítce, jak jste asi pochopili. K tomu jste museli odevzdávat třicet procent z platu. Ani já se tomu nevyhnul, přestože jsem odcházel v devětaosmdesátém, čtvrt roku před revolucí. Ze svého prvního dvouletého kontraktu, který jsem podepsal ve Frankfurtu, mi doma třetinu sebrali za to, jak vzorně mě socialistická vlast vychovala.

Nedivte se, že jsem byl na Československo naštvaný. Jak jsem vypadnul, vracel jsem se málo. Jezdil jsem jen na otočku za synem a rodiči, ostatní mi mohli vlézt někam. V Německu jsem se totiž konečně cítil svobodný a šťastný. Zpřetrhal jsem většinu vazeb a i s manželkou, s níž nám to neklapalo, jsme se rozvedli. Kompletně jsem si překopal život a užíval si, že jsem někdo jiný než doposavad. Někdo, kdo si o vlastním osudu v maximální možné míře rozhoduje sám.

Poslední roky doma to tak nebylo. Brzdili mě. V nejlepších letech mě ani nenechali pořádně hrát za reprezentaci, ať jsem dělal, co jsem dělal. Poté, co od nároďáku odešel trenér Bukač, který s námi získal titul mistrů světa, se změnilo celé vedení týmu. V šestaosmdesátém jsme jako obhájci titulu vyhořeli, v Moskvě jsme skončili pátí a začaly padat hlavy. Ten turnaj se mi nepovedl, a přestože se mi v lize dál dařilo, dostal jsem se mezi odepsané. Museli mě vzít až o dva roky později na olympiádu do Calgary, protože jsem se držel mezi nejlepšími v bodování a skvěle jsme se doplňovali v lajně s Rudou Suchánkem. Oba jsme tam ale byli v podstatě na dovolené, stejně nám nedali čuchnout. Postavili mě proti Rusům, já jim dal gól, ale stejně mě pak zase stáhli a nikdo mi nic neřekl.

Roky předtím jsem v určitém ohledu patřil k nejlepším na světě a najednou to nešlo? Zvláštní.

K tomu jsem nebyl slepý. Jako hokejisti jsme se občas dostali i na Západ a viděli, co všechno venku existuje. Lépe řečeno, koukali jsme jako bambulové. Jo, my se na zdejší poměry neměli špatně, ale sotva jsme vyjeli za hranice, byli jsme chudí jako kostelní myši. Jen nás vysadili z autobusu, místo na hokej jsme mysleli na to, jak střelit skleničky z broušeného skla, co jsme nabrali doma. Ribana, tkaničky, všechno se prodávalo, abychom za to dostali alespoň pár marek. Za ně se nakupovaly věci pro rodiny. Já vozil hlavně jídlo, kvalitní jogurty a sýry, protože u nás se v té době stály fronty i na banány a pomeranče. A to ještě jen o Vánocích, když je přivezli.

Proto sotva jsem mohl, sebral jsem se a sbohem…

„On jde do Německa, tam se to řeže, tam nebude mít šanci,“ říkali o mně. Pak za mnou po pár měsících ti samí lidé lezli a chtěli mě zdravit, bavit se.

„Vy mně taky,“ myslel jsem si.

Pro Čechy to tehdy v Německu nebylo úplně jednoduché spíš z jiného pohledu, než že by hráči od nás nebyli schopní obstát na ledě. Spíš nezvládali odlišné životní podmínky. Místní kluby o ně postupně moc nestály, neměli je tam rádi.

Pavel Paska, později známý jako fotbalový agent, mi přes Pragosport vyřídil přestup do Frankfurtu, který byl blízko, což mi vyhovovalo vzhledem k možnosti dojíždět za synem. Taky tam trénoval emigrant z osmašedesátého Láďa Olejník. Asi po třech měsících po začátku mi jeden ze šéfů přiznal, že se báli, jaký budu. Co se ze mě vyklube za floutka. A prý že klobouk dolů, že si mě nemůžou vynachválit. S Markem Joorisem a Rogerem Nicholasem jsme vytvořili nejlepší lajnu v bundeslize. Tým nebyl tak dobrý, ale my to válcovali, zažili jsme dva báječné roky.

Hráli jsme pod Eintrachtem jako jeho hokejové oddělení, než se udělal škrt a klub rozpustili. Ten nově založený musel začít od páté ligy, a přestože jsem to tam měl rád, taková soutěž pro mě neměla smysl. Přestoupil jsem do Mannheimu, města s hokejovou tradicí. Města, kde mě spoluhráč a bývalý sparťan Jirka Poner na tenise seznámil s kamarádkou své přítelkyně.

Se Sylvií jsme dnes spolu už pětadvacet let a máme dvě úžasné děti. Franzisce je třiadvacet a nastoupila vlastní životní cestu, dvacetiletý Joe, který se narodil během mé štace ve Skotsku, zůstal u hokeje, chytá nižší německou soutěž.

„Ty vole, tam je ten Lála. No, to si užiješ. Jsem zvědavej, jak spolu vyjdete.“

S Robertem Reichlem občas zavzpomínáme, jaké zvěsti o mně slýchával, když vzal ve čtyřiadevadesátém během výluky v NHL nabídku z Frankfurtu, kam jsem se ve stejný čas vrátil i já.

Těm vzpomínkám se smějeme. Ze všech báječných sezon – a že já jich v kariéře takových měl většinu – byla ona jedna a půl s Robertem ta nejkrásnější. Hráli jsme fantastický hokej a co víc, sedli jsme si i lidsky. Ač je mezi námi dvanáctiletý rozdíl, dodnes zůstáváme velmi blízkými přáteli. Já byl skutečně takový, že jsem si nepustil k tělu každého. Občas jsem byl na někoho nepříjemný, snažil jsem se držet si odstup a nesnášel jsem kamarádíčkování. Situace, kdy vás plácají po zádech lidé, kteří se chtějí jen vlísat do vaší přízně.

Robert byl jiný. Klasa chlap, jímž zůstává.

Brzy jsme zjistili, že nám to po všech stránkách klape. Přál bych každému, aby potkal takového spoluhráče, jakého já měl v něm. My si mohli dělat, co jsme chtěli, celá liga nás naháněla a nic s námi nezmohli. Samotnému Robertovi se naše spolupráce tak zamlouvala, že ač první sezonu dokončil ve znovu se rozběhnuté NHL, pro tu další se vrátil k nám.

Mimochodem, ovládl v ní produktivitu soutěže. S šestnáctibodovým náskokem na druhého.

Nějaký Lála.

V Německu tehdy hrála spousta Kanaďanů, kteří se považovali za velké hokejisty. Ve statistikách jste jim často našli pár startů v NHL, což ve skutečnosti byly jen čárky za účast v zápasech. Na ledě se spíš motali. Co jim ale šlo, to byla hokejová řezničina.

Hráli jsme třeba v Berlíně, který se pohyboval na špičce ligy, a místním se nelíbilo, že si z nich nějací dva Češi dělají vyloženě srandu. Na konci našeho střídání tak jeden z domácích u branky skočil na Roberta a pustil se do něj. Vrhnul jsem se mu na pomoc, jenže kolem nás se najednou vyrojilo snad osm protihráčů. Mlátili jsme na všechny strany. Držel jsem se chvíli s Georgem Holzmannem, jehož jsem znal z nároďáku, a křičel na něj, ať přestanou, že to je prasárna. Nepřestali.

V kabině jsme pak sjeli zbylé kluky, že nás v tom nechali. Zatímco Berlíňané se na nás hrnuli i ze střídačky, naši zůstali koukat. Sranda ale byla, že jsme nedostali naloženo a i s takovou přesilou si poradili.

Za ten dvouzápasový trest, co jsme pak vyfasovali u disciplinárky, to stálo.

Na jaře šestadevadesátého pak Robert jako kapitán dovedl národní tým k dalšímu mistrovskému titulu, prvnímu od toho, k němuž jsem přispěl i já. Měl jsem být v týmu taky, trenéři nás chtěli společně a Sláva Lener, tehdy asistent pana Bukače, za námi proto i do Německa přijel. Jenže se mnou by to obnášelo šílené papírování, rok předtím mi totiž vzali české občanství, když jsem se v Německu oženil. Byl jsem úředně Němcem. Až za dalších pár let jakýsi soudní spor jisté dámy v podobné situaci určil precedens, že je možné vlastnit víc občanství najednou. Zažádal jsem si na úřadech a už jsem tedy zase Čech.

Ze Soběslavi, odkud pocházím, jsem do Českých Budějovic přišel jako nadějný fotbalový dorostenec do Dynama. Hokej pro mě představoval jen vedlejší sport, zimní doplněk. Pan Poustecký, který tehdy vedl Motor, ale vyrazil za našimi, aby je přesvědčil, že bych měl přestoupit i coby hokejista. Znal mě ze vzájemných mládežnických zápasů, býval jsem schopný je rozhodovat sám jen tím, že jsem vzal puk za bránou a projel celé hřiště. Takový náskok jsem tehdy měl. Přesto mě víc bavil fotbal, v něm jsem se jako útočník dostal do reprezentace patnáctiletých. Byl jsem její kapitán a potkal se v ní třeba s Franzem Strakou.

První rok v Budějovicích jsem se tak dál věnoval oběma sportům na nejvyšší úrovni, ale dlouhodobě to takhle nešlo zvládat. Musel jsem se rozhodnout. Motor tehdy hrál nejvyšší soutěž, fotbal až druhou, na ledě jsem tedy viděl lepší budoucnost. Vyhrál hokej. Během další sezony už jsem nastupoval za áčko, pan Bartoň si nás se spoluhráčem Vláďou Caldrem vytáhl ke konci sezony mezi dospělé. Všechno to začalo naostro.

Říkali o mně, že jsem pěkně bruslil a měl jsem skvělou střelu. Prý jsem to dostal od pánaboha.

Prdlajs.

Co já se nacvičil s činkama u televize! Jak jsem s nimi ohýbal zápěstí, abych v něm měl švih. Jak jsem běhal, posiloval nohy… Vždyť já během letní přípravy přijel domů na víkend a hned si šel dát tři kolečka kolem rybníka, každé tři a půl kilometru. Táta za mnou jel na kole a popoháněl mě. I v Budějicích sotva skončil trénink, s pár dalšími kluky jsme oblékli tepláky a ještě jsme si běželi dát pár kopců a přeskoků přes zábradlí. To, jaký jsem byl hokejista, nemělo s talentem tolik společného. Jistě, v rozhodující chvíli na nejvyšší úrovni hraje roli, kdo má lepší hlavu, periferní vidění a techniku. Abyste se ale tam nahoru, kde už je znát každý detail, dostali, potřebujete špičkovou kondici. Připravenost je základ. Jestli pak člověk umí na dva metry prohodit soupeře žabičkou, to představuje rozdíl mezi dobrým a výjimečným. Ale do každé konkrétní situace, v níž své schopnosti můžu využít, se nejdřív musím dostat. Dosáhnu toho jedině tréninkem.

Asi jsem v sobě skutečně měl něco navíc, ale hlavně jsem byl vždycky na špičce ve fyzických testech. A páni, co my zažili v nároďáku za pana Bukače…

Vždycky si vzpomenu na soustředění na Zadově, kdy na nás po letním tréninku nad sjezdovkou čekal autobus. Dostali jsme hůlky na běžky a odvezli nás dolů. Tam stál Bukač, nahoře jeho kolega Neveselý a my popořadě mazali nahoru.

Takhle třikrát dokola.

Kdo byl nejrychlejší, dostal nové značkové tenisky. Všichni jsme proto makali jako blázni. Co vám budu povídat, taky jsem si jedny odvezl.

V Motoru jsem se poté coby kapitán a pravidelný reprezentant postupem let dostal do pozice, kdy jsem občas dokázal urychlit pár otravných úředních procesů, které jinak museli spoluhráči absolvovat stejně jako každý jiný člověk. Sám jsem sice po návratu z vojny v Jihlavě musel rok a půl čekat na byt, který se tehdy dostával od státu, ale později už se projevilo, že jsem měl známosti. Některé dveře jsem uměl otevřít snáz než jiní, a když se stal průser, žehlil jsem ho já. Mnohdy i vyžehlil.

Jako hokejisti jsme byli vážení, měli jsme se dobře a já se to nestyděl dávat najevo. Už z Jihlavy jsem si třeba přivezl mercedesa dotaženého zvenku, žraloka s dlouhými světly. Zabralo to spoustu papírování, ale já ho zkrátka chtěl. Jen si mě tehdy coby vojáka zavolal trenér Standa Neveselý, abych ho nechával raději stát kousek vedle baráku.

Aby to lidi nedráždilo.

Později jsem jezdil Fordem Sierra, za něj jsem dal bony z nároďáku, v Tuzexu jsem si pak pořídil i Renaulta 11. To byla kára jako bejk, nádhera. A já chtěl jezdit v pěkném autě, vždyť jsem si na něj vydělal, nikde jsem ho neukradl. Závistivci budou vždycky a všude. Ale k závisti se člověk musí vypracovat. Pokud je někdo nula, nikdo mu nezávidí, ne? Dospěl jsem do stavu, kdy jsem si řekl, ať jsou klidně všichni naštvaní. Ať je to žere. Vždyť já nic špatného nedělal. Já pracoval pro to, abych se dostal na pozici, kdy si můžu pořídit pěkné věci.

Potom tu byly ty neopakovatelné zážitky…

Když se nám jako týmu nedařilo, my starší jsme zašli za trenérem, ať nám dá další den lehčí trénink a domluvili jsme návštěvu Budvaru. Znali jsme tam sládka, který nám otevřel sklep, mladí dostali za úkol sehnat šunky, sedli jsme tam a u piva si vyříkali, co si v kabině nikdy nikdo nedovolil. Na rovinu.

Jen se občas pak musely zavolat sanitky, aby nás rozvezly.

Ano, sanitky. A taky policajti, aby nám dopravili auta domů, protože jsme jaksi nebyli schopní řídit. Všechno bylo možné, pokud jste znali ty správné lidi.

A já a dalších pár zkušených spoluhráčů jsme je znali.

Chodili na hokej a fandili nám. Dívali se na to, co jsme předváděli s Vláďou Caldrem, s nímž jsme hráli spolu postupně za všechny ty roky skoro poslepu. Na svou dobu a v ligovém měřítku jsme uměli geniální věci. Ještě dnes často slyším, že zatímco teď se na hokej nedá dívat, za nás to byla nádhera. Že naše přesilovky, to bylo něco nezapomenutelného. S odstupem let už můžu říct, že fakt vypadaly pěkně, fungovaly. Sami jsme to věděli.

No jo, jenže i za tímhle stály hodiny a hodiny nácviků.

Co my dělali po trénincích, jak jsme si nahrávali křížem a já střílel z voleje… To bylo nějakých puků. Vždycky jsme si vzali chudáka třetího brankáře a pražili jsme to do něj. Zkoušeli jsme spoustu variant, vymýšleli. Kolikrát jsem pak v zápase dostal přihrávku, natáhnul, všichni včetně gólmana běželi na mě a já to ještě hodil Vláďovi zpátky do prázdné. Mnohdy do byly úžasné kombinace.

Celou kariéru jsem se taky držel pravidla, jež mi kdysi někdo řekl: „Můžeš mít střelu, jakou chceš, ale když netrefíš bránu, na sto procent gól nedáš.“ Utkvělo mi to v hlavě. Měl jsem vynikající ránu, přestože brankáři i při tréninku věděli, že všechno cpu do víka, stejně to tam dostávali. Důležité však bylo ji správně umístit.

Když se člověk dostane blízko a má čas se podívat, pak je to o přesnosti. Ta se dá natrénovat. Lup ho tam, kam chci. Ale ze skrumáže? Z dálky? Pod tlakem? To ani nemusela být rána. Při hře nastala spousta situací, kdy nebyl čas přesně mířit. Ale jestliže puk letěl na bránu, góly padaly. Brankáři někde propadl, někdo ho tečoval, ale základ byl, že směřoval mezi tři tyčky.

Mnozí jiní tam sázeli pecky, že bouchala plexiskla, lidi hučeli nadšením… Ale to nejsou góly.

Já je dávat chtěl. Gól a přihrávka na zápas, to byla bilance, o níž jsem se snažil, abych byl spokojený. Ne, že bych byl hladový a hrál na sebe, ale tuhle normu jsem si chtěl držet pro svůj pocit, že jsem na ledě platný. Mít ji i vyváženou. Neuznával jsem totiž, když někdo dal třeba pětadvacet gólů a měl k nim pět nahrávek. To pro mě nebyl kompletní hokejista.

Já se jím v tomhle ohledu pokoušel být.

„Jsi crazy? Proč tu nechceš zůstat?“

Procházeli jsme se s nároďákem na procházce před zápasem na Kanadském poháru a za stromem se schovávali lidi z Quebec Nordiques, jež mě ve dvaaosmdesátém draftovali. Vykukovali a mávali, ať jdu k nim. Nenápadně, aby nás nikdo neviděl, podobné kontakty jsme měli striktně zakázané.

Cpali mi do ruky stodolarovku, abych koupil domů pohlednice a dárky, ale ať se nevracím. Jeden spoluhráč mi tlumočil schůzku, kde mě přesvědčovali, jak moc o mě stojí. Jenže já měl doma manželku s malým synem. Nechtěl jsem je opustit, nebyl jsem takový blázen, abych se vrhnul do emigrace bez rodiny, jíž bych nechal v Československu.

Proto jsem pro ně byl crazy.

Potíž byla, že se v kanadských novinách objevilo, že se mnou pro příští sezonu počítají. Že se podařilo dotáhnout Lálovo angažmá. Sotva jsme se tedy z Canada Cupu vrátili, předvolali si mě na kriminálku, v Budějovicích na Lannovce, což bylo známé místo. Kriminálka představovala jen zástěrku pro tajné. Prý jestli to je pravda, tak se domluvíme a můžeme do ciziny i s rodinou.

„Tak se domluvíme…“

Ani nápad.

Když už jsem po třicítce odcházel legálně, NHL pro mě nepřipadala v úvahu. Viděl jsem na ostatních klucích, kteří tam zamířili v podobném věku, že jsou na ledě třikrát za třetinu a ani peníze nemají tak závratné. Jít tam sedět na střídačce jen abych mohl říkat, že jsem v NHL, mě nelákalo. Umím se smířit s tím, že jsem tam nehrál.

Mně hokejový život přinesl jiné, možná i výjimečnější zážitky.

Třeba když mi zavolal Milan Figala, tehdy trenér Scottish Eagles. V devadesátém šestém se na Ostrovech otevírala privátní profesionální liga. Šest anglických a jeden skotský tým, všude spousta Kanaďanů. Mě si pozvali i s rodinou na víkend a všechno mi ukázali. Postavili krásný nový stadion pro tři a půl tisíce lidí a všechno bylo tak příjemné, že jsem odsud hned přes fax poslal smlouvu právníkovi, který si ji přečetl a dal mi souhlas, že ji můžu podepsat. Na místě jsem to udělal.

Předtím jsem tušil, že se v Británii taky hraje hokej, ale že v Manchesteru, Sheffieldu nebo Newcastlu bude chodit deset tisíc lidí, to jsem neměl ani ponětí. O tom jsme si i v Československu mohli nechat zdát. Dostal jsem tam krásný baráček u moře, z něhož jsem byl přes lesík hned na golfu. Něco úžasného. Když jsme se po roce vraceli do Německa, protože jsem syna z prvního manželství viděl jen deset dní na Vánoce, ženě se nechtělo. Aby taky jo, bylo nám tam krásně a mě se dařilo. Na zimáku vyvěsili fanoušci transparent „Jiri, simply the best“ a Milan mi i přes mé rozhodnutí stejně každý den volal, jestli si to přece jen nerozmyslím. Že mi zařídí víc peněz i možnost lítat každý měsíc domů. Nevzal jsem to. Chtěl jsem se přece jen soustředit na hokej, a ne mít jen plnou hlavu toho, že nevidím malého.

Ale rok to byl báječný.

V dětství si mě Jirka moc neužil. Věčně jsem s ním nebyl. Zato poslední dobou si všechno vynahrazujeme, jsme jako kamarádi. Trávíme spolu spoustu času, dostaneme se společně na golf, pracujeme společně.

Hokej ještě před třicítkou dobrovolně opustil, sám jsem ho k tomu přesvědčoval. Nevyčítám mu, že to nedotáhl, kam já. Děti rodičů, úspěšných ve stejném oboru, to nemají snadné. Vždycky jim budou předhazovat, že za ně táta zařídil kdesi cosi. Přitom já takový nikdy nebyl. Naopak jsem chtěl, aby si Jirka všechno vybojoval sám.

Extraligu, v níž všeho všudy dostal šanci jen ve čtyřech zápasech, hrát mohl. O tom jsem přesvědčený. Nějakou třetí lajnu úplně v klidu, ale nepovedlo se. Zkoušel to v nižších soutěžích ve Švédsku, v Itálii a v Německu, a přestože peníze, jaké tam hráči dostávají, od mých časů opadly, něco si vydělal. Přesto když došlo na rozhodování, tvrdil jsem mu, že čím dřív přesedlá do civilního zaměstnání, tím líp. Tehdy ještě dostal nabídku z Itálie za pěkné podmínky, ale zároveň v podstatě ty samé mu nabídla společnost André Media, kde dělám i já.

Přidal se a, co se tak bavíme, nelituje.

Jak jste pochopili, ani já už se v hokeji nepohybuju. V Regensburgu, kde jsem končil jako hráč, mi v mé poslední sezoně kolem Vánoc zlomili palec a vedení mi navrhlo, jestli bych nechtěl sezonu dotrénovat. Trenérem jsem nikdy být nechtěl, přišlo mi, že je vždycky akorát za blbce, když na to hráči kašlou. Vím, že bych vyžadoval od všech poctivý přístup a brzy bych narazil. Proto mě lákala spíš manažerská práce a s tím výhledem a ústní dohodou jsem nabídku vzal. Od další sezony jsem se stal sportovním manažerem.

Domluvil jsem se s Erichem Kühnhacklem, který pode mnou pak tři a půl roku trénoval, a dostali jsme klub na špičku druhé bundesligy. Do DEL nám scházel kousek, úspěšný boj o postup. Oba jsme pak skončili kvůli sporům s majiteli, každý, kdo měl jednu akcii, měl totiž pocit, že může mluvit do sportovní tváře mužstva.

Co jsme odešli, za rok po nás to zavřeli.

Než jsem se stačil rozkoukat, co vlastně budu dělat dál, ozval se mi majitel agentury André Media, která klub sponzorovala, a tak jsme si sedli, že jsme spolu založili českou franšízu, jíž mám na starosti. Už deset let tak pronajímám reklamní prostory v obchodních řetězcích a jsem rád, že jsem z toho hokejového blázince vypadnul. Pár dní z týdne jsem v Česku, zbytek v Německu, kde už jsem doma a mám tam krásný život po všech stránkách.

Pamatujete? „Ty vole, Lála, ten bude za chvíli zpátky,“ říkali.

Víte, co mi můžou… 

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází